Zdeněk Kubík

8. července 2020 19:15

2.15 Budapešťské přiblížení Dubaje

První velká a samostatná cesta za hranice Česka mě vedla do Dubaje. Dubaj, město a synonymum luxusu, bohatství a ropy, ale nebyla přímým cílem. Vedla tam zastávka v Budapešti, odkud nám letělo letadlo. Pravda, z Prahy se také létá nejednou přímou linkou, ale cena je cena. Rozdíl mezi Prahou a Budapeští byl na letenku 2000 Kč, což v pěti lidech není málo.

Galerie

Cesta do Budapešti

Cesta na vysněnou dovolenou začíná s jednodenním předstihem kvůli přesunu do Maďarska. První dilema nám nastává ještě před odjezdem, kdy mé vozidlo (Škoda Fabia, nákladní automobil skříňový) je pouze pro 4 lidi a nás cestuje pět. Záchrana přichází v pomoci ještě staršího vozidla Ford Escort, který dodržel přísloví: „Autem tam a vlakem zpět,“ k tomu ale později.

Je něco kolem 7. hodiny a vyrážíme vstříc dobrodružství; tedy s mezizastávkou pro naložení zbytku cestujících. Čím víc vás je, tím nakládání trvá déle. Aby vše neprobíhalo klidně, při nakládání zavazadel se kde se vzala, tu se vzala sousedka a se svou cestovatelskou závistí si na nás chtěla zchladit svou žáhu… Neprošlo jí to, dostala naloženo a s mrmláním se zavírá do svého sídla. Naloženo a vyrážíme na téměř 500 km dlouhou cestu.

Dovolenou nám letecká společnost naplánovala (díky ceně letenek) na první polovinu září 2015. Vrcholí opravy silnic, dál-nic a všeho na co si člověk vzpomene. Nejedeme ani 50 km na silnici první třídy máme první neplánovanou zastávku kvůli „opravám.“ V zájmu úspory času bereme objížďku ať nikde nestojíme a aspoň se přibližujeme D1. Oficiální zastávku si plánujeme v McD na D1 u Měřína. Rychlá snídaně, hlavně káva a WC a jedeme dál. Následný rozkaz zní jasně: „Další WC až na Slovensku!“

Jak jsme se v tu chvíli mýlili.

U Brna se to po ránu klasicky štosuje, zejména pak na výpadovkách směr Vídeň a i Bratislava. Co čert ale nechce – začíná se projevovat vada našeho přibližovadla, které nedokáže udržen neutrál v normálních otáčkách a chce přidávat plyn. Nějak to zvládáme a jedeme směrem na Bratislavu po D2… Bože, to je silnice. Každý hrbol, výtluk je mnohokrát znásoben tvrdými tlumiči a 13km omezení je nekonečné i pro naše močové měchýře. Nic naplat, bereme opět benzinku na nutné WC. Nyní je již rozhodnutí jasné: „Slovensko jedeme nonstop, ať ušetříme čas.“

Slovensko naštěstí není tak velké a už vůbec ne široké. Ani ne dvě hodinky čistého času a my už projíždíme Prešpurkem na Budapešť. Cestou po mostu Lafranconi v Bratislavě mě napadá trochu poškádlit spolucestující – zeměpisné analfabety: „koukněte, nalevo je UFO (vyhlídková věž mostu SNP)“ a všichni čumí po obloze… Petržalka, signál mobilního telefonu se přehazuje ze Slovenska na Rakousko, na Maďarsko, jako by si nemohl vybrat co je echt, ale je to jasné – blížíme se k cíli naší aktuální cesty.

Při přejezdu hranice si neodpouštím nejisté pocity, co nás čeká a nemine, přeci jen zprávy posledních dní jsou jen o vrcholící migrační krizi, která zasáhla i Maďarsko. Záběry, kdy migranti jdou po dálnici směrem k Rakousku se naštěstí neproměňují v realitu a my v klidu zastavujeme na čerpačce u Györu. Budapešť máme skoro na dohled.

Vjíždíme do hlavního města Uher a auto opět začíná zlobit. Naštěstí vrchol ranní dopravní špičky máme za sebou a ta odpolední by nás teprve čekala. Průjezd městem není tak špatný a už přijíždíme k hotelu Happy. Hlavou běží myšlenky: „Opravdu je to tady? To je strašná část města…“ OK, nebudeme dávat na první dojem – naštěstí. Auto parkujeme u obrubníku – ve zdravém dohledu vstupu – a vydáváme se na recepci. Můj první smělý dotaz míří k tématu bezpečnosti místní lokality a zda se autu nic nestane. Recepční, pravděpodobně na dané otázky již zvyklý, se nás snaží uklidnit slovy: „že když v autě nic nenecháme, nic se mu nestane.“ Co můžeme dělat, nic, tak se jdeme ubytovat.

Přes vzhled okolí nám hotel poskytuje na tu cenu luxusní azyl. Apartmán se dvěma ložnicemi, obřím obývákem s kuchyňským koutkem a dvěma koupelnami. Za cenu nepřesahující 1500 Kč za 5 lidí/noc se snídaní. Na objevování a odpočinek není čas, jdeme do města!

Jdeme do města

Objevování Budapešti začíná cestou na stanici Puskás Ferenc linky metra M2. Cestou k metru jdeme kolem stánku s ovocem a zeleninou. U něj vetchá stařena přerovnávajíc své zboží, jakoby to byla její jediná cennost, kterou má. Druhy pomalu jako u nás, ale ta vůně a ten vzhled – to se v marketu jen tak nevidí. Je víc než evidentní, že pro dámu je její stánek a zboží opravdu vším.

U metra začínáme řešit, jaké koupit jízdenky. Naštěstí místní dopravní podnik nabízí možnost koupit jednodenní lítačky za cca 165 Kč u kterých nemusíme řešit počet jízd, přestupů či způsob dopravy. Budapešťský systém veřejné dopravy co se týče jízdenek není zrovna jednoduchý – rozděluje se nejen dle počtu cest případně času platnosti, ale i dle způsobu dopravy. Celodenní jízdenka tak byla tím nejjednodušším východiskem.

Když už jsme v metru, chci využít situace a podívat se i na nejstarší stanice tamní sítě - linky M1. Jejich otevření je datováno do konce 19. století. Přestup mezi linkami M2 a M1 je ve stanici Déak Ferenc Tér. A je to jako projít strojem času. Z velké stanice, jejíž vybudování probíhalo v době vrcholné Lidové republiky, se takřka střihem přesouváme do časů monarchie. Stanice linky M1 jsou oproti těm novějším naopak malé a obložené kachličkami – přesně takovými, které bývaly v koupelnách. A to ještě nepřijíždí další zajímavost – soupravy metra – obyčejné, dvouvozové bez klimatizace. Jediná vada na kráse je jen ta, že už nejsou na páru. Výlet do historie končí ve stanici Oktogon. Některým spolucestujícím vadí, že se vracíme zpět ke Státní opeře, ale když už někde jsme, tak ať toho vidíme co nejvíc. Kulturní svatostánek klasického umění připomínal svého pražského příbuzného. V pozadí pak již vystupuje velkolepá budova Parlamentu – Országház.

Maďarský Parlament, na břehu majestátního Dunaje připomíná sídlo Parlamentu na Britských ostrovech. Velkolepě koncipovaná budova strhává naše pohledy nejen z dály, ale i blízka. Zajímavé je, že budova má hlavní průčelí směrem k řece, hlavní vchod pak z náměstí Kossuth Lajos tér. Dominantou 263 m dlouhé a 123 m široké budovy je 96 m vysoká novorenesanční kopule, která odkazuje na příchod Maďarů do vlasti v roce 896.

Podél břehu Dunaje se vydáváme k Széchenyiho řetězovému mostu. Cestou nám ale ještě trochu vysychá v krku - na nábřeží je památník židovského masakru během druhé světové války. Sílu daného okamžiku umocňuje památník svým vyobrazením - na nábřeží jsou bronzové boty obětí, které byly stříleny a těla poté vzal Dunaj. Naneštěstí jsme už na spojce Pešti a Budína. Budínská straně mostu nás vítá Budínským hradem, ze kterého je mimořádně příjemná vyhlídka. Pod hradem chvíli přemýšlíme nad lanovkou. Tu ale zamítáme rozhodujeme se využít vlastních nohou a vyšlápnout si do parku. Parkem, ze kterého je město jako na dlani postupujeme podél proudu Dunaje k Mostu svobody. Ještě než k němu dojdeme na nás čeká překvapení v podobě kaple u paty Géllertovy hory. Kaple, působí jakoby byla vytesána ze skály – nebo snad do skály, k níž přiléhá a je opravdovým majstrštykem.

Přes Most svobody opět měníme dobu v níž se nacházíme a z historie se vracíme do bližší současnosti. Okolí kampusu Korvínovy univerzity působí velmi klidným dojmem doby průmyslové revoluce. Budovy, cesty i veškeré okolí je vybudováno s rozumným kompromisem mezi pálenými cihlami a univerzálním betonem. Nikdo nevíme proč, ale se sílou zapadajícího slunce a kouzlem univerzitního okolí nás přepadává nezadržitelná myšlenka – co myšlenka, ale chuť – že by tu mohly být nějaké příjemné hospůdky s výborným točeným pivem.

Od pravdy nejsme daleko, respektive jsme opravdu v místě až nezdravě velké koncentrace hospůdek, kaváren a barů. Volba padá na Café Mézes, jež na nás mrká svým malebným prostorem a hlavně, správňáckým výčepním. Nic nám nebrání a tak si poroučíme tradiční dovozový Budvar, ať si připomeneme po pár hodinách svou domovinu. Budvárek, příjemný na jazyk i na krk. Každopádně po celodenní cestě do nás padá jeden lok za druhým. S rychlostí, jakou pijeme pivko nám připadá, že síla piva byla při přeshraničním převozu několikanásobně navýšena…

Vysrkli jsme každý svůj kousek odměny a se soumrakem a plnícím se močovým měchýřem se můžeme přesunout k hotelu na přespání.

Druhý den, po zdravé snídani, se pakujeme na pokračování naší strastiplné, ale milé cesty za teplem (horkem) do Dubaje. Musím dodat, že naši dětští cestovatelé nemají ani potuchy o tom, že se letí k moři natož do Dubaje. Čtyři z pěti cestujících tak využívají servírované dávky energie, ale matka dětí začíná sbírat veškeré dávky nervozity, stresu a paniky, které v sobě nachází – je to její první cesta letadlem; a odmítla dokonce kafe, jen si párkrát srkla.

Přejezd k letišti lemují na přivaděči lampy s leteckými směrovkami. Milé přiblížení toho, kam vás daná cesta vede. Zavedl bych to i v dalších městech… Parkujeme na letišti, i když to vypadá spíše jak na leteckém muzeu plném Tupolevů a Jakovlevů, které mají svá nejlepší léta za sebou.

Letiště Budapešť disponuje dvěma terminály, přesto se všichni cestující kumulují u jedné bezpečnostní a pasové kontroly. Mohu-li tedy doporučit, cestujete-li přes letiště Budapešť, dejte si velkou časový předstih a notnou dávku trpělivosti. Budete ji potřebovat.

Galerie

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš