Tomáš Legát

21. března 2019 16:12

2+4 aneb něco málo přes 2,500km v nohách

Jako každý z nás, i já řešil vlastní dilema, kdy jsem stál na prahu kariérního růstu za předpokladu neustálého stresu a dodržování deadlinu zadání, nebo se od všeho odprostit a porušit zažitá společenská pravidla a vydat se na svoji vysněnou cestu.

Je méně než jasné, že jsem se rozhodl raději upustit od zažitých kolejí a tak jsem dal v práci výpověď a začal “plánovat” cestu. O tom jak se na takovou cestu připravit Vám asi psát nemusím, prostě vezmete krosnu, naložíte ji jídlem alespoň na prvních pár dní a zbytek dosypete oblečením, stanem, spacákem a karimatkou.

Pro budoucí cestovatelé bych rád uvedl fakt, že je důležité si zkontrolovat váhu vaší krosny než se vydáte na ostrou trať. Ono se těch 20kg opravdu nese dost blbě.

Dalo by se říci, že celý cesta započela již kousek před hranicemi České Republiky a Německa, kam jsem se dopravil busem. Plánem bylo dojít do blízkého města Barnau, což se nakonec také po dlouhých hodinách za nepřetržitého deště podařilo. Následující den, kdy se počasí nechtělo umoudřit jsem se vydal zase o kus dál a pokračoval tak směrem k Norimberku, kam jsem se nakonec dostal. Za pomoci vlaku z malého městečka zvané Todtenbach. V Norimberku jsem strávil dva dny s tím, že jsem se rozhodoval zda Německem projít či přeci jen nedojedu vlakem k Francouzským hranicím. Rozhodování netrvalo ani nijak dlouho a počasí mi dalo najevo, že druhá varianta je rozumnější. Mířím tedy na vlak s cílem Francouzského městečka Mylhúzy.

(obrázek: hranice s Německem)

Po příjezdu do Mylhúz mne čekalo milé překvapení v podobě slunného počasí a volného kempu, kde jsem se rozhodl přenocovat. Následující den jsem za rozbřesku sbalil stan a vyrazil vstříc francouzskému městu Altkirch, kde mne čekal další kemp. Téměř celá trasa vede podél kanálu Róna a Rhin, občas se projdete městysy a v každé hospůdce, kterou potkáte, se zastavíte na pivo aby jste poznali místní a dali se trochu s někým do řeči. V samotném cíli jsem si po odpočinku dal místní specialitu, kterou bych přirovnal k samotnému fileti s hranolkami, a pár skleniček dobrého poctivého francouzského vína. To byl jedinný a poslední večer, kdy jsem na své cestě francouzské víno ochutnal. Peněženka po té jasně naznačila, že se budeme muset omezit na levnější pivo a i stravu v podobě sandwiche a fastfoodu.

(obrázek: Francie)

V celé Francii jsem strávil poměrně dost času a to díky finální destinaci Saint-Étienne, kam jsem měl namířeno. Cestou do Saint-Étienne projdete několika městy, nejznámější z nich je Belfort či Lyon. Celá trasa vede úseky Camino de Santiago a krásnou betonovou cestou Chemin Vert, kde se střídá hustě zalesněná údolí skalnatými. O zážitcích bych se tu rozepisoval dlouze a proto mohu snad jen doporučit jedno, pitná voda značená na mapách, je opravdu jen na mapách a v realitě ji nečekejte. 

Druhou zvolenou destinací je Španělsko, kam jsem se dopravil pomocí nočního autobusu z Francie. Po příjezdu, okolo 3. hodiny ranní do města Irún, mne překvapilo, že nejsem na autobusovém nádraží sám, ale je tu i dvojice tzv. pilgrims nebo peregrinos. Pilgrims je pro Španělé poutník, peregrinos je to jisté, akorát se s tím více setkáte v Portugalsku, o tom ale později. Město Irún leží u hranice z Francií a je to také jedno ze startovních měst pro již známé Camino de Santiago, které jsem se rozhodl tu noc po konverzaci s těma dvěma, jít. Spousta z vás jistě o Camino de Santiago někdy slyšelo a ví o co jde, proto to zde nebudu rozepisovat do detailů a snad jen doplním, že z města Irún se chodí hlavně Camino de la Norte, či-li pobřežní cesta. Celková trasa vede přes nádherná přímořská města jako je San Sebastian či Bilbao, pokud zvolíme ty známé destinace. Nutno dodat, že abyste mohli přespat v ubytovnách pro poutníky, kterých je na cestě dost, musíte mít tzv. credential, který slouží jako jakýsi pas. Do pasu sbíráte razítka a tím se prokazujete v ubytovnách aby vás tam nechali přespat. Né že bych to nevěděl, ale rozhodl jsem se si pas nepořizovat vzhledem k tomu, že má cesta se odehrávala velmi spontánně a ani jsem nevěděl co bude následující den, kam se vydám a kde budu spát. 

(obrázek: Španělsko, pár kilometrů před San Sabastian)

Věřte či ne, po několika nocích na pláži a ulici jsem si to rychle rozmyslel. Né, že by mi nebylo na pláži či vyhřáté podlaze dobře, ale zkrátka potřebujete po nějakém tom čase sprchu. Tipem tedy pro další spontánní cestovatele jako jsem já, pokud víte, že se na cestu vydáte a nějakou část chcete absolvovat, pořiďte si tento “pas”, ve Španělsku jej seženete za pouhé 1€. Celá eskapáda mého putování po Španělsku skončila ve městě Bilbao, kde jsem si dopřál dva dny oddechu a vyrazil do destinace třetí.

(obrázek:Španělsko2, ukázka, že příroda je všude kolem Vás)

Opět mne čekal noční přejezd, noční přejezdy jsem dělal hlavně z důvodu klidného a nerušeného spaní, po těch dlouhých téměř probdělých nocích na ulici či pláži jsem zatoužil po menším komfortu. Vzhledem k tomu, že jsem přes všechny pasové kontroly na cestě uspěl, dorazil jsem do nádherného portugalského města jménem Lisabon.

Asi se ptáte proč tak nádherného, ale pokud jste tam někdy byli, dáte mi za pravdu, že tolerance, upřímnost a ochota lidí je zde neuvěřitelná. V samotném Lisabonu mne čekali tři dny odpočinku, kdy jsem jeden z nich nemohl opomenout prohlídku města a následující den si vyzkoušet poprvé za život surf. Jaké to je být na surfu? Musíte si to zažít!

Třetí den, kdy měl nastat den D mého odchodu z ubytování pořízeného pomocí AirBnB, jsem chvilkama tápal, co podniknout dál. Chyběla mi chůze, nebudu vám lhát. Po několika přemítání nad mapou kudy kam jsem nakonec mapu sbalil zpátky do batohu a bezrozmyslu jsem se vydal na cestu kolem pobřeží. K mému překvapení jsem potkal značení, jež jsme znal ze Španělska, mušle. Pro ty, co znají, ano i zde je Camino de Santiago, ačkoli původně pro portugalce bylo camino zkráceno pouze do Fátimi a to díky tomu, že zde byl spatřen Boží zázrak. Celá seta vede opět pobřežím a vy tak máte možnost chvilku chodit vedle oceánu. Nicméně po několika kilometrech Vás to trošičku strhne stranou a následujete řeku Rio de Tego, která vás dovede na rozcestí osudu. Rozcestí osudu je pojem, kdy se z Camino de Santiago stávají dvě části. První z nich, která pokračuje pod názvem Camino de Santiago a obchází město Fátima, no a druhá cesta s názvem Camino de Fátima, jež jak název napovídá, vede do města Fátima a odsud dál, než se obě cesty opět spojí. Jistě se ptáte kterou cestu jsem volil a každému z vás doporučuji volit Camino de Fátima, je to jakási duchovní cesta a vzhledem k tomu, že z Lisabonu až do Porta nepotkáte téměř ani živáčka, je toto poselství cesty plně využito.

(obrázek: Portugalsko, začátek cesty Camino de Portugese - Santiago)

Samotný závěr mé spontánní cesty zakončilo město Porto, kam jsem dorazil téměř o tři dny s předstihem, než bylo v plánu a následující noční autobus odjížděl. Vzhledem k finanční situaci jsem si již nemohl dovolit ubytování a začala improvizace, která vyústila v nákupu lahve portského vína, litrové lahve piva, něco málo jídla a každý den jsem za úsvitu chodil kousek za Porto na pláž, kde se “spát” dalo. To celé se opakovalo, bez té lahve vína a piva, neboť to mi vystačilo na celé tři dny až do odjezdu mého spoje do finální destinace, kde jsem si na letišti po dvou měsících spontánního dobrodružství vyzvedl svou ženu.

(obrázek:Fátima)

Marseille, město o kterém se hovoří všelijak. Než jsem se dopravil na letiště, musel jsem se vyspat kousek za nádražím, které nemá pověst zrovna bezpečného místa. To mohu potvrdit, proto jsem oka nezamhouřil, na rozdíl od italského kolegy, kterého jsem na nádraží potkal.

V Marseille jsme spolu se ženou strávili celé 4 měsíce. Nejen že jsme si samozřejmě prošli samotné město, Národní park Calanques a přilehlé oblasti, ale také jsme se vydali i o kousek dál po azurovém pobřeží v obou směrech. Nejvýchodnějším bodem našeho společného cestování bylo Monaco a naopak nejzápadnějším Montpellier.

(obrázek: Národní park Calonque)


Celé toto dobrodružství skončilo přelomem roka 2018/2019, kdy jsem se musel vrátit zpět domů.



O autorovi:

Tomáš Legát, přezdívaný pro cestovatele jako Backpacker, je mladým cestovatelem, který chce kultury zažít jinak a k samotnému cestování potřebuje pouze krosnu, pohorky, dobrou náladu, destinaci, od teď svou ženu a to je vše.

Miluje treky a trasy, jež nejsou plně turistické a vyžadují trochu odvahy k přežití.

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš