Zuska Janis

16. prosince 2018 16:06

Bali, ostrov úsměvů

Bali jsem měla možnost procestovat v listopadu loňského roku a od té doby je nesmazatelně zapsáno v mých vzpomínkách a lidé zapsáni v srdci, kteří i když je tento ostrov velice turisticky oblíbený, zůstávají pořád stejní – milí, usměvaví, mírumilovní.

Galerie

Jednou z "atrakcí" Bali, tak jak ve většině níže položených destinací, je krmení opiček, které je organizované nikoliv lidmi, ale opičkami přímo. Opice mají rády výhledy do údolí, na rýžová pole, stejně jako lidé. Člověk zaparkuje v zatáčce, na parkovišti, s krásným výhledem a hned se stává "obětí" gangu opic, který mu odmítá vydat zpět skútr, dokud nezaplatí. Měna naštěstí není tak tvrdá, banány. Místní balijci rádi přispěchají na pomoc a banány nabídnou. Ovšem za měnu tvrdší - indonézské rupie, a přidají pár dobrých rad. "Nedívej se jim do očí." "Jakmile začne ceřit zuby a vrčet, běž pryč." OK, jdu zkusit vykoupit skútr. Podávám banán, úslužně se dívám na zem, jako bych byla na audiencii u královny. V tom přiběhne bůhvíodkud "kápo" opičího gangu a banán mi vytrhne z ruky. Chápu hierarchii, vyndavám banán druhý a po očku sleduji okolí, nicméně do očí opičí královny se nepodívám. A opět. Přiběhne kápo, zavrčí, já se na něj podívám. Chyba! Cení zuby, mikrosekundu bojuji o banán, nicméně při pohybu opičáka směrem ke mně se vzdávám a je po banánu. To se mi už přestává líbit, balijec se usmívá na celé kolo a ukazuje, že to mám zkusit znovu. Dobrá. Opičí kápo sedí opodál a situaci sleduje. Lstivě ukazuji banán a zahazuji ho za skútr. Ani kápo, ani královna se nehnou, balijec se nadále usmívá. Poslední banán. Mračím se na balijce. Ukazuje na další trs banánů. "Na to zabudni, ty kokso", říkám si slovensky sama pro sebe. Balijec zjevně i přesto chápe, protože delší bambusovou tyčí odhání opičáka, já mohu podarovat výkupné královně a skútr je volný. Rychle nasedám a mizím za další zatáčkou, a po zbytek cesty vybírám výhledy sice ne tak hezké, ale bez opic.

Nejběžnějším dopravním prostředkem na Bali je skútr. V Denpasaru a na jihu také spousty aut, ale čím víc na sever či západ, tím je aut méně. Ze 4proudovek v Denpasaru, kde je jediné letiště na ostrově, se člověk člověk velice rychle dostane na 2proudovku a na východě země se člověk proplétá již silnicí, kde v mnoha místech má pocit že se dvě auta nevejdou a díky serpentinám a silnicím dokonale kopírujícím terén je předjíždění téměř nemožné - ovšem jak pro koho :) Hati-Hati, křičí na mne dopravní značka a já v tu chvíli nevím, jestli projedu nebo jen stěží anebo silničáři zapomněli pouze odstranit značení. Ve vesnicích mne předbíhají na skútru i malé děti, které tady běžně na skútru jezdí jen co dosáhnou na řídítka, protože po zkušenosti z poslední cesty mezi vesnicemi, kdy se na mne řítil náklaďák v protisměru a jen pár metrů před mým skutříkem ledabyle uhnul na svou stranu, jedu raději pomaleji. Do kopce je potřeba si pomáhat i nohama, spousty skútrů mají malý výkon a cesty tady často jednoduše kopírují terén, takže sklony silnic jsou celkem velké. Navíc se jezdí sice vlevo, ale když nic nejede, tak se jezdí tak nějak prostředkem a při nepřehledné zatáčce se jednoduše zatroubí. Kdyby náhodou tam někdo byl, tak ať ví a něco s tím udělá :) Po vzoru domácích a zkušenostech se držím pravidla: "zajímá mne jen to, co se děje přede mnou a bokem vedle mne". Co je za mnou neřeším. To řeší ten za mnou. Proto když potřebuji odbočit, hodím blinkr a jedu. Nějakou záhadou do mne zezadu nikdy nikdo nenabourá a všichni včas přibrzdí, nebo mne objedou. Doleva se odbočuje i na červenou, doprava na zelenou nebo když se prostě dá, bez ohledu na barvu. Krom Denpasaru a pár větších měst (kde jsou zjevně i nějací ti policajti) se přilba neřeší, šlapky jsou na motorku nejideálnější obuv a pár piv či araků od jízdy na skútru či motorce domácí (a většinou i turisty) neodradí. Pěšky se mezi vesnicemi nechodí, na kolo je tady příliš kopcovitý terén. Klidně i na pár desítek metrů na návštěvu k sousedovi.

Na Bali mají jen a pouze jeden druh tvrdého alkoholu, který se vyrábí přímo na ostrově po domácku a to arak. Protože se vyrábí doma, je těžké určit procento alkoholu, nicméně obecně je slabší jako naše pálenky. Počítám to bude tak kolem 30-40%. Také jeden druh piva Bitang (typ pilsner), který se dělá i jako birell s citrónovou příchutí. Čepované pivo koupíte pouze u cizinců, kteří provozují nějakou tu hospodu (warung). Osobně jsem vyzkoušela u němců, kteří jako pivařský národ i tady měli čepované pivo výborné. Spousty hospod tady neprovozují místní, ale cizinci, kteří se rozhodli na Bali usadit a tak můžete narazit na různé kuchyně a bez potíží si dáte i řízek, pokud budete vybírat warung s označením „evropské jídla“. Jakýkoliv jiný alkohol je dovážený a hodně drahý, vyplatí se koupit spíše celou flašku než cucat panáky, co tady také turisti obvykle dělají, pokud si na arak nezvyknou :) Z araku se tady dělají všechny možné míchané nápoje, kdy místo alkoholu, který do míchaného nápoje patři. A tak máte často možnost koupit mojito z araku, arak tonic atd. Cena alkoholu je dost vysoká, za pivo dáte obvykle 2/3 ceny hlavního jídla. Pokud se rozhodnete jít nealko cestou, z nápojů jsou hodně rozšířené a populární džusy, které jsou spíše jako u nás smoothie. Je to čerstvé rozmixované ovoce, zalité vodou a doslazené, člověk si má problém vybrat příchuť z nepřeberného množství.

Jako v každé exo destinaci, všude je spousty ovoce za pár peněz. Buď to jeden riskne a koupí od místních, když jede kolem nebo ochutná během cesty na některou z přírodních krás, kdy si vezmete průvodce a ten celou skupinu protáhne tou "nejkratší cestou" kolem jeho domu nebo stánku jeho manželky, kdy je vždy ochutnávka zdarma. Nebojte, balijci to mají započítáno v průvodcovských službách, nicméně se doporučuje, aby si v rámci skupiny alespoň jeden něco koupil, nejenom kvůli zachování úsměvu na tvářích balijců (ten ale nesundávají nikdy, mám takový pocit) a podpory místních. Stejným způsobem fungují ochutnávky kávy, pokud se jdete podívat na kávové plantáže. Jako turista krom informace jak se vlastně pěstuje kafe, přes zpracování až po to co máte v hrnku, dostanete tak 20 druhů různě ochucené kávy včetně vychýřené Kopi Luvak. Za Kopi Luvak už ale dávno místní neběhají kilometry a nehoní cibetky resp. jejich výkaly po lesích (z výkalů pak vyndavají nestrávená zrníčka kávy). Chovají je často v bídných klecích a nejspíš morální pocit viny mi tuto kávu "zkazil" natolik, že jednoduše nechutnala. Ochutnávce všeho možného jsem se vyhla akorát tak při procházce rýžovými poli, kdy s vařenou rýží za mnou opravdu nikdo neběhal. Nicméně balíjci nejsou otravní, stačí je slušně odmítnou jednou, říct třeba "díky, možná zítra" a nechají člověka být, s věčným úsměvem odkráčí dál. Alespoň na těch méně turisticky frekventovaných oblastech, které jsou na východě a severu ostrova.

Většinu balíjců na jihu a pomalu už i na východě živí turismus - hotely, apartmánové domy, resorty, restaurace, warungy, obchody, průvodcovské služby, doprava a čím více do vnitrozemí, západ a sever, tím víc lidí živící se řemesly, rybolovem a zemědělstvím. A za těžkou práci si zaslouží odměnu. Proto slaví. A slaví hodně a pro nezainteresovaného člověka v podstatě bezdůvodně :) Pozvou všechnu rodinu, sousedy, přátele, udělá se kopec jídla, resp. příprava jídla je součástí oslavy. Ceremonie začínají již ráno, právě přípravou jídla, kdy se i hosté účastní této přípravy, teprve až k večeru je hudba, případně průvod vesnicí, tanec až do noci a ráno znovu. Resp. Délka slavnosti je podle toho, co za ceremonii to je a jak bohatá je rodina, která ceremonii pořádá. Může trvat den i týden. A u významných ceremonií nefunguje nic, všichni slaví. Dle balijského kalendáře jsou měsíčně klidně 2-3 významné celobalijské ceremonie, kdy se i do oficiálních institucí opravdu nedostanete, protože ceremonie :) Když je ceremonie, nepracuje se. Ceremonie je když si koupí auto, když postaví dům, nebo loď, když se narodí dítě, pak když má několik měsíců a půl roku... Poté už se narozeniny moc neslaví a spousty starších ani neví, kdy se přesně narodili, protože rodné listy začali (prý kvůli pasům) zavádět až "nedávno". Podle vyprávění místních, byly starším lidem vydány dodatečně, kdy datem uvedeným na rodném listě není skutečné datum narození. Rok sedí, protože ten si pamatují, ale den a měsíc je často dle toho, kdy byl rodný list vydán.

„Wayan! Ketut! Nyoman! Made!“ volám na muže kousek ode mne, kterého neznám. Přesto se otočí. Protože typická balijská jména jsou velice jednoduchá a nemůžete trefit vedle. V podstatě pouze tyto 4, takže ať použijete jakékoliv, žádné z nich nebude špatně, vždy se na některé z nich někdo otočí, pokud potřebujete pomoc. Jména se dávají podle pořadí bez ohledu na pohlaví. Prvorozený je vždy Wayan, druhorozený Made, třetí Nyoman a poslední nejmladší Ketut. Pokud se nařodí páté dítě, jde se od začátku, co už ale běžné nyní moc není. Balijská vláda se snaží, tak jako ve všech východních zemích, o regulaci populace. Nicméně většina Balijců si v dnešní době často dávají druhé jméno, nicméně na své tradiční slyší také.

Co se týče řeči, mluví se tu balijsky, kdy základy člověk pochytí opravdu během pár dní, ve školách se učí indonézština a jako cizí jazyk ve škole angličtina. Škola je placená a tak nechodí do školy všichni, často vychodí děti jen několik ročníků. Zajímavý je vztah balijských mužů a žen, kdy muž může mít více žen, ale jen když první žena povolí. Jestli někdy některá řekla ne, jsem ale neměla možnost ověřit :) Obvykle se při denních činnostech potkávají muži s muži a ženy s ženami, a muži si často dělají "své" a ženy pečují o děti a domácnost. Nicméně balíjci jsou hodně navázání na děti, takže pokud náhodou přijde k rozvodu (co není moc časté), děti zůstávají s otcem. Balijci jako takoví jsou ale velice tolerantní. Nikdy nikam nespěchají, nerozčilují se, vše se děje v poklidu a s úsměvem – alespoň v oblastech, které jsme měla možnost poznat. Také vždy rádi a ochotně pomohou, pokud se cokoliv stane. Vybije se vám baterka v autě? Nic to, startovací kabely sice nejsou, ale sejde se dostatek balijců na to, aby auto bez potíží roztlačili a to například i do kopce. Kde nejsou nástroje, je dostatek ochotných a milých lidí.

Jako správní mírumilovci a věční usměvavci mají balijci povahově klidné i psy. Žádné vrčení, žádné vylítavání po kolech skútrů či nohách jezdců a honění motorkářů. Pes v klidu čeká, až přejedou skútry, poté se rozhlídne a přechází. A jeje, skútr. Nic to, buď přidá do kroku, anebo se z půli cesty vrátí. Když je menší provoz, v poklidu se na silnici i natáhne, jakmile zajde slunce a není horký asfalt a jen malým pohybem hlavy naznačí, že vás vnímá a buďto se za chvíli líně zvedne a odkráčí, nebo ho holt objedete :) Psy na Bali jsou také celkem užitečným vodítkem, jestli jste ještě v té stejné vesnici nebo už v jiné. Často jsem měla pocit, že co vesnice, to jiná barva nebo barevná kombinace psa. V jedné béžoví psi, v další béžoví s bílou náprsenkou, v další bílí psi s černými zády a typově si dost podobní. Prostě "balijský pes". Žádných xy druhů psů od malých plemen, přes střední až po velké. Víceméně ten stejný v každé vesnici jen jiná barva, nebo se ti ostatní jednoduše schovali.

Lidé žijí často opravdu velice chudě, hlavně v zemědělských oblastech. V neomítnutých domech, často málem bez oken a dveří, bez plotů, s dětmi, psy a drůbeží pobíhajícími kolem. Turista opravdu netuší jestli je na veřejném prostranství nebo u někoho na dvorku, ale problémem to není. Usmějí se na vás a pokud umí anglicky, zeptají se, jak se máš a jak se jmenuješ. Navíc je tam hodně bezpečno i v turističtějších oblastech (jako např. Amed) - skútry, auta se nechávají stát s klíčkem v zapalování, zamykání domů také nikdo neřeší. Popravdě často není jak nebo čím zamknout :)

Většina činností se, samozřejmě i díky počasí, odehrává venku, jen pod přístřešky a to včetně vaření. V tradičních pokrmech naleznete spousty zeleniny, pak ryb a také kuřecího, sem tam má někdo i prase (hovězí se nejí, jsou hinduisté). A samosebou se vše vydatně koření. Mně, fajnovějšímu evropským jazýčku, se dělalo trošku nevolno na ceremoniích, kdy tradiční jídla např. z kuřete, obsahovali celé části včetně kůže, nasekaných kostí, pařátů, sem tam přeložené pírkem, kdy kolem mně běhaly ještě živé kolegyně dotyčné konzumované. Ve warungu (název pro "bistro") takovéto jídlo ale obvykle nedostanete, jsou to opravdu speciality, které si nejspíš jako tradiční "ponechávají" pro své ceremonie. Ale pravda, kdoví, co se ve warungu odehrává v kuchyni :) U ceremonie, vidíte přesně, co se do jídla dává, protože příprava je součástí samotné oslavy. Na ceremonie je potřeba chodit v sarongu, resp. sarong je povinný na každou slavnostnější akci, do každého chrámu a významnější instituce. Sarong je základ oblečení jak pro ženy tak pro muže, jedná se o kus látky omotaný kolem beder s délkou až po kotníky. Pokud žádný nemáte, kdokoli vám sarong rád zapůjčí.U ceremonií jsou odděleny ženy od mužů a přípravě jídla, resp. vaření se věnují muži, ženy jídlo pouze servírují a chystají pak i "výslužky", kdy vám na cestu domů nabalí balíček rýže zabalený v papíře a nějaké to maso a to i přesto, že někteří jsou opravdu hodně chutí a balíček rýže by měli pro sebe tak na dva dny. Maso je většinou opékaná silně kořeněná směs nasekaného masa / ryb nalepená na špejli.

Základní barvou ceremonií je žlutá (zlatá) a bílá, proto i slavnostní oblečení je žluté a bílé, výzdoba ve vesnicích kolem silnic je žlutá a bílá (vyzdobené bambusové tyče věší obětiny v podobě rýže, květů atd). Darování obětin vychází z jejich náboženství, říká se mu balijský hinduismus. Je to sice hinduismus, ale hodně protkaný jejich původní vírou. Bali, jako jeden z mála ostrovů v Indonézii, je hinduistický, jinak všude kolem na ostrovech převládá islám. Všude jsou sošky chránící obydlí, mosty, v podstatě cokoliv, každý dům má svůj chrám, oltář (klidně několik), kam balijci pravidelně každý den dávají obětiny, resp. balijky. Muži nesmí při pokládání obětin asistovat. Obětiny sestávají z podložky většinou tvarované do malého košíčku, kam se položí obětiny tvořené z květů, rýže (položená na kousíčku banánového listu) a zapíchne se vonná tyčinka. Tyto vonné tyčinky se prodávají na "kila" po opravdu velkých baleních, stejně jako je možné kupit "košíčky" na obětiny, či jiné ozdoby. V dnešní době si je už nevyrábí každý sám, ale jsou rodiny, které se na výrobu těchto propiet specializují. Obětiny se dávají každé sošce u vchodu, pokud mají vstupní portál – napravo je vždy soška ženy, nalevo muže v nejrůznějších kreativních vyhotoveních, přímo do vchodu na zem (jako vstup do areálu či prostoru dvorku u domu), na každou křižovatku cest, do chrámu či na oltář, kdy při pokládání na oltář odříkají modlitby. Také košíček s obětinami běžně najdete v obchodech, warungách, kavárnách. Součástí košíčku může být i "osobní" obětina. Cestou jsem viděla vložené peníze, sušenky, čokolády, cigarety, prostě to, co má člověk rád a je pro něj „obětí“.

Co se týče dalších tradic, tak tradičních taneční představení, jsou velmi kostýmově zajímavá, a tanec jsou především přesné pohyby rukou a prstů, doprovázené tradičním zpěvem mužského sboru. Tradiční a specifické jsou na Bali i pohřby, kdy tyto jsou opět v „bíložluté“ a mrtví jsou většinou zpopelněni (spalováni). Jsou uloženi do „rakve“ ve tvaru býka / krávy. Čím bohatší rodina, tím větší býk. Tento je pak během pohřební ceremonie, která je ta největší, nejbohatší, nejpompéznější ze všech ceremonií, kterou může člověk zažít, slavnostně spálen a popel se vysype do moře či řeky.

Z Bali jsem zažila jen malý zlomek toho co se zažít, ochutnat a vyzkoušet dá, nicméně je to skutečně velice zajímavá a „barevná“ země, která i díky tomu, že je ostrovem si drží to své, jak po lidské stránce, tak v tradicích. Určitě se zaleťte podívat, Bali vás přivítá s úsměvem.

Galerie

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš