Budapešť week

Cestu jsme započali tradičně v Otrokovicích na vlakovém nádru z kama jezdí docela pravidelná linka s přestupem v Břeclavě za pár korun - pro nás Moraváky to vyjde líp než Honzův cestoleťácký tip z Prahy. Cesta vlakem má taky pár svojich výhod, možeš se nalívat pivkama do plna už ve vlaku, které si dáš do báglu a na záchod možeš furt a nemusíš se bát, že chytneš nějakou turbulenci a počúráš si všecko možné.

Každopádně po 4 hodinách celkem svižným českodraháckým tempem jsme dorazili do Budapeště, kde jsme vyrazili směr naše luxusní ubytko v nějaké extra ulici. Paní domácí nás vítala už z dálky a vysvětlila jak si odemknout a kam zajít za miliony HUFů - kam jsme samozřejmě nešli. Jelikož nebylo času nazbyt bez nějakého velkého vybalování jsme vyrazili hned do víru velkoměsta objevovat krásy Budapešti.

První po cestě na našem pátečním výšlapu byl po cestě Budapešťský parlament (Országház), stavba obří, že se Vám nevejde do foťáku ze žádného místa (pokud nejste někde na kopcu), a taky velice architektonicky povedená. Asi poprvé jsme si řekli, že je nějaký obří barák fakt mazec. Jo a když budete mít štěstí potkáte výměnu stráží a Viktora (Orbána). 

Přes cestu od parlamentu pak najdete 60 párů železných bot, které vedou do Dunaje a připomínají masakr židů - je tu pořád strašná mrda lidí, takže to navštivte spíš ráno, jelikož večer se tady přes víkend docela kalí do plných nebo randíčkuje.

Přímou cestou podél Dunaja jsme pak pokračovali k mostu Széchenyi Lánchíd, který je docela ve stylu a navede Vás přímo na cestu k Rybářské baště (Halászbástya) kde je i Matyášův chrám. Místo opět neskutečné, výhled na Budapešť jak na dlani, jenom náš čas na návštěvu totálně na kokot. Sem fakt choďte ráno a pořádně si přivstaňte. Lidi jsou tu všude a hezkou fotku tady moc bez nějakého hodného člověka co vám vejde před objektiv neuděláte. Všechny dobré vyhlídky jsou tu placené přes turnikety a nebo musíte jít do nějaké drahé restaurace. Každopádně pokud máte HUFy na rozdávání asi to problém nebude.

My jsme si radši nechali HUFy na Krušovice v knajpě pod mostem, kterou jsme potkali po cestě a čekali až zapadne slunko ať vidíme pořádně rozsvícenou Budapešť. Co Vám budu vykládat, tož romantika jak blázen a tento pohled za to fakt stojí. Doporučuje 10 z 9ti žádačů o ruku.

Druhý den jsme se probudili do docela propršeného dne. Ale před barákem nás překvapil nějaký ultra fesťák s názvem Pozsonyi piknik. Všude pohodoví lidi a muziky pro děti ve stylu skáčka, že hrát to později aj tam zapogujem. Z programu jsme vyčetli, že jedou až do večera tak jsme mohli v klidu uskutečnit opět naše poznávací plány. Bohužel nám začalo chcat víc než bylo příjemné a Míša byla nucená koupit v jednom Vietnamském diskontu, kde najde všechno od ponožek přes mouku až po létající koberec, deštník za 700 HUFů. Deštník nám každopádně zachránil den a my jsme mohli s klidným srdcem rozbalit náš plán B s názvem, co dělat když bude pršet.

První na řadě byla vyhlášená tržnice – Central market hall. Už na davy lidí před ním bylo jasné, že to nebyl jenom náš erární plán a docela jsme se museli cpat všude možně. Co se týče nákupu jídla a chilli papriček velký palec hore. Zbytek patří suvenýrům a věcem nepotřebným a fejkovým značkám za velice pěkně přemaržované HUFy.

My jsme samozřejmě nečekali na nic a vyrazili nejstarším metrem v Evropě do víc neprobádaných vod, kde není tolik turistů a lidí, konkrétně do vyhlášeného street foodu KARAVÁN. Od langošů, gulášů a hamburgerů je zde všechno za super peníz a uspokojíte všechny chuťové buňky, o kterých ani nevíte.

Pár kroků od Karavánu se nachází Szimpla kert – jeden z nejznámějších ruin barů. Prostě squat předělaný do tématické hospody na 2 patra. Tady nás to velice oslovilo. Parádní lidi, super atmosféra a Plzeň na čepu, kde ví i jak ji čepovat. Večer tu prej bývají neskutečné kalby, což jsme bohužel neotestovali.

Po zastávce v této punkové knajpě posilněni pivkama jsme pokračovali metrem směr Muzeum teroru. Muzeum je věnováno převážně Maďárskému povstání z roku 1956, které se jim úplně nepovedlo a komunisti jim to dali dost sežrat. Každopádně naprostá povinnost pro každého kdo nezažil socialistický systém a co si myslí, že za komárů bylo líp.

Na cestě domů nás opět pronásledoval déšť a festivalu u baráku to bohužel moc nesvědčilo. Každopádně jsme využili málo lidí a dali si nějakou nespecifickou dobrotu v podobě nějaké pseudo pity se segediňákem - IGEN to my možem a k tomu flašu vína!

Den třetí odjezdoví, ale my furt nemáme vyšlápnutý kopec nejvyšší. Paní domácí nás vykopla a s batožinou jsme zamířili směr vlakáč a posledních 800 HUFů jsme vyplázli za úschovnu. Ale tož kdo se s tím má tahat, že jo?

Metrem jsme se přiblížili k zastávce lázní a po 1000 a jednom schodu jsme vyšli k Citadele na Gallertovu horu. Šli jsme docela brzo, takže davy turistů neproběhli a nahoře jsme objevili příjemný bar za rozumné peníze. Hodili fotku u bohyně Niké a hurá na vlak směr domov.

Budapešť je krásné město s příjemnýma a ochotnýma lidima. Večer má svoji nezapomenutelnou atmosféru, která na Vás u břehů Dunaje dýchne ze všech stran. Tak vyražte taky....