Vítězslav Šnyrych

11. listopadu 2017 14:32

CUBA 2009

Moje první návštěva Kuby proběhla roku 1966, kdy jsem tam strávil celý rok s rodiči - otec zde pracoval na stavbě cementárny. Po 40-ti letech v roce 2007, jsem se na tento ostrov se svou ženou Radmilou vrátil, když jsem navázal kontakt s kamarádkami - Mabel, Corinou a jejich mámou. Po dvouleté pauze se nám opět zastesklo a tak jsme v roce 2009 ani na chvíli nezaváhali a vydali se opět na cestu.

Galerie

Naše společná cesta, já a moje žena Radmila, začala na berlínském letišti Tegel v časných ranních hodinách po celonočním kodrcání se z Moravy, bloudění v Drážďanech a dlouhým průjezdem časným ranním Berlínem. Po krátkém spánku v autě u letiště, jsme "uložili" naše auto na parkoviště. Během odbavení nám bylo sděleno, že letadlo do Madridu má 45 minut zpožděnía tak nás polilo horko, protože jsme měli na přestup v Madridu jen hodinu a půl. Zpoždění se ještě trochu zvětšilo, ale když nám před přistáním nahlásili, že letadlo do Havany odlétá z gate U87, uklidnili jsme se. To jsme ale ještě netušili, že přistáváme na úplně jiný terminál, než jsme mysleli a tak se naše časová rezerva smrskla na nulu. Nezbývalo než za 40 minut najít odkud odjíždí vlak na náš terminál a doklusat na zmíněný U87, který, jak jinak, se vyskytoval až úplně na samém konci kilometrové letištní haly. Ale stihli jsme to poslední chvíli a za moment jsme již opouštěli náš starý kontinent. 

Po deseti hodinách letu nás již za tmy přivítalo nám již dobře známé havanské letiště. Pasové odbavení včetně nalezení svých zavazadel trvalo na zdejší poměry docela krátce, ale zádrhel nastal vzápětí, když jsme museli otevřít náš kufr.
Český člověk s sebou zpravidla do zahraničí vozí české potraviny (snad ze zvyku ) a to je striktně na Kubě zakázáno, ale pokud sem jedete na vlastní pěst, je to nezbytnost. Už jsem viděl naše salámy a konzervičky na stole někde u celníka, který nám začal šňupat v kufru. Nevím proč, ale zaujal ho malý sáček s mandlemi a oříšky nahoře, i když uprostřed trůnila narvaná krabice již zmíněnými dobrotami. Bylo mu vysvětleno, že oříšky potřebuje Radmila z ryze zdravotně-dietních důvodů. Dále po nalezení sucharů a dalším dohadování celníci usoudili, že jsme asi takoví nějací vegetariánští neduživci a tak abychom jim na Kubě neumřeli, mávli rukou a pustili nás. Mé srdéčko zaplesalo, že rovněž zde platí pravidlo, že pod svícnem je největší tma a že salámové hody budou.
Naopak Radčino se málem zastavilo, když jsem jí sdělil co je obsahem  té velké krabice v kufru. A já si myslel, že je tak chladnokrevná, když se pere o oříšky a sedí přitom na salámech.

Nyní již zbývalo polapit taxi a vyrazit směr Havana. Taxikáři jsem dal přesnou adresu naší kamarádky Mabel, ale stejně se nás vyptával na každém rohu, i když jsem mu vysvětlil, kde přesně to je. Asi za tmy je pro havanské taxikáře těžké se orientovat v tak velkém městě.

Mabel s maminkou už nás čekaly a nastalo velké vítání, sdělování prvních dojmů a snášení potravy, abychom po cestě nabrali sílu.

Vzhledem k tomu, že Mabel ráno vstávala do školy (je profesorkou na univerzitě) a my byli po cestě značně fyzicky a časově posunuti, odebrali jsme se na patrové palandy, které mé kamarádky – sestry Mabel a Corina Matamoros v mládí sdílely.

Myslím, že i přes značné horko, jsme okamžitě usnuli, ale v noci, když kolem domu jejich roztomilý pejsek honil kočky, či podle toho kraválu snad jaguáry, bylo naše první spaní v Havaně hodně potrhané.
Tak bylo ráno a my jsme se šli po snídani jen tak projít kolem Matamorových. Potom hodinu čekali na telefonicky objednané taxi a ne a ne se dočkat. .... až na to, že čekalo ve vedlejší ulici za rohem. Taxi nás odvezlo na naše první ubytovací místo, které jsem si vybral ještě doma přes internet spolu s mladým kubáncem Hectorem Rodriguezem, zaměstnancem kubánského internetového portálu pro zprostředkování ubytování. Začal jsem si s ním mailovat a tak jsme se nějak na dálku zkamarádili. Ale v případě tohoto ubytování "Alexanders casa" jsem neměl šťastnou ruku.  Místo sice krásné – naproti havanské pevnosti Morro, majáku a vjezdu do přístavu a současně prakticky ve staré Havaně, nádherný výhled, ale jen pokoj s koupelnou bez balkonu a bez přístupu do kuchyně.

Zavolal jsem Hectorovi, a on slíbil, že něco najde a druhý den ráno se pro nás staví. S nadějí lepšího ubytování jsme si koupili první rum, sešli dolu na Malecon a strávili nádherný západ slunce s neopakovatelnou siluetou města.

Další den ráno jsme se potkali s Hectorem, jenž na otázku jestli na nové místo pojedeme taxíkem, řekl: "ne půjdem pěšky - je to jen pár bloků".  Ovšem pro člověka vlekoucího na hřbetě krosnu a v ruce lodní kufr může znamenat "pár bloků" také smrt na jazyku, zvláště když se ukáže, že to obnáší kilometr ! Uklidnilo mě až celkem slušné ubytování s terasou nad starou Havanou.

Tak jsme si vyrazili užít Havany a její atmosféry. A protože náš plán velel v pondělí vyrazit na západ Kuby, šli jsme s Hectorem sehnat auto k pronajmutí – nezadařilo se – v Havaně nic nebylo volné a tak jsme se rozhodli, že si sami pojedeme najít bydlení v 25 km vzdáleném Guanabu a na západ pojedeme na konci našeho kubánského pobytu.
V sobotu ráno jsme se nejprve snažili dostat do místního autobusu – marně, Havaňané vyrazili do Guanaba k moři a čekat dvě hodiny ve frontě se nám nechtělo, takže stopnout první taxík a jedeme. V Guanabu jsme si u domorodců domluvili na další den ubytování u jedné slečny a vydali se autobusem zpět do Havany, kde jsme strávili poslední den. Mezitím volal Hector, že nám domluvil v Guanabu bydlení u nějakého Oresta, potichu se směji – už to nepotřebujem – sehnali jsme si ubytko přece sami !
Další den jsme si sbalili fidlátka a s báglama vyrazili na náměstí pro taxík.Cestou nás oslovil maník, zda nepotřebujeme taxi. Bohužel jsme přikývli a přijelo něco co se vzdáleně podobalo Žigulíku, který prošel několikerým vrakovištěm - samozřejmě "ilegální taxi". I přes Radčiny protesty jsme nějak vlezli dovnitř.
Radmila měla výhodu, že na její straně byla alespoň podlaha, já se rozkročeně díval mezi nohy na ubíhající cestu a přemýšlel jestli to ode mě nebyla chyba. Rovněž řidiči nevzbuzovali důvěru – obrovitý černoch a malý šlachovitý muchacho. Cestou Radmila nasadila strnulý upřený pohled a přestala komunikovat – bylo zle. V Guanabu nás vláčeli naprosto nesjízdnými bočními ulicemi vzhledem k černotě svého podnikání a spoustě policajtů na hlavní ulici, situace vrcholí a Radmila pronáší památnou větu: "Tak s tebou určitě umřu mladá, neboť stáří se nedožiju". To už zrovna vjíždíme do vody, která se všude na světě nazývá "kaluž", ale na Kubě je to rybník nedefinovatelné a velmi proměnné hloubky. Vzhledem k díře pode mnou začínám litovat, že jsem si neoblékl plavky. Je vidět, že řidič evidentně nevěří, že z té vody vyjede. Vyjel. Nevím kdo z té cesty byl více otřesen, zda my oběti černého podnikání, kteří zaplatili stejnou cenu jako za luxusní taxík nebo řidič se svým společníkem, kteří málem přišli o auto, pokud se to autem dá nazvat.

Domluvené bydlení u slečny byla zase další naše zkušenost – zřejmě opět načerno, a navíc "veselá děva", která si dopřává se svýma kunčoftama do ranního kuropění. Ráno ihned balíme
a opouštíme toto "vesele neveselé" místo. V duchu prosím Hectora o odpuštění a s radostí se ubytováváme u Oresta – konečně pěkné místo !

Nyní začala ta pohodovější část našeho pobytu - v Guanabu, což je vesnička s krásnými plážemi a částečně slouží jako víkendové místo pro Havanu.
Tak jsme se jednoho rána vydali cestou necestou do kopců nad Guanabo a byla z toho docela hezká procházka, hezký pohled shora a dokonce jsme objevili nějakou starou zříceninu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na vrcholu kopce nalezli milou restauraci s vyhlídkou na Guanabo a také na druhou stranu do vnitrozemí.

Cesta zpátky již po silnici.

Po třech dnech v Guanabu u Oresta se konečně stěhujeme k Irianě. Tento kouzelný dům přímo na břehu moře jsme si částečně vyhlédli při naší minulé návštěvě Kuby a nezávisle na tom jsem jej objevil na internetu. 

S pomocí Hectora se mi tady podařilo zamluvit bydlení ještě z domu. U Iriany, kde jsme strávili opravdu kouzelný, ničím nerušený týden u přívětivého a klidného oceánu o teplotě kolem 26 stupňů. Teplé slunné dny začínaly nádhernými východy slunce a končily neméně fascinujícími západy.

"Sladký" týden lenošení pomalu končí a začínáme opět cestovat. Šel jsem půjčit dopravní prostředek pro příští dny – malé autíčko Hyunday, balíme všechny věci, loučíme se s rodinou Iriany, nezbytné kontakty pro naši budoucí návštěvu – v této chvíli jsme pevně rozhodnuti, že tady nejsme naposledy – budoucnost ukáže …..
Opouštíme Guanabo a v této chvíli si myslíme, že při této návštěvě Kuby naposled. Vyrážíme po Via Blance směrem na Havanu, kterou musíme projet a najít cestu do provincie Pinar del Rio. Jedu intuitivně a opravdu se nám podaří dorazit k autopistě, ale nevím na kterou stranu, protože jakékoliv značení chybí. Zastavuje u nás jiné auto z půjčovny, otevírá se okno a současně oba dva na sebe vychrlíme otázku: "Kudy se jede na Pinar del Rio" ? Nějací španělé. Typická situace na Kubě – člověk se tady bez ptaní na cestu u místních domorodců neobejde. Nějaká ženština u cesty mi potvrdila směr, tak ještě volám na španěly kudy mají jet a vyrážíme na západ.

Odpoledne dorážíme ke směrovce na Sorou (kupodivu), odbočujeme z autopisty a začínáme šplhat do hor. Zastavujeme na oběd ještě před Soroou, jdeme omrknout vodopády a prohlížíme si horský hotelový komplex.

Ještě do Guanaba mi telefonoval Hector, že máme zajištěné ubytování v Soroi v casa Maite. Po chvilce pátrání nacházíme ono místo, ale protože zde jsou ubytování nějací holanďané na kolech, nabízí nám majitel malý pokojík s koupelnou v přízemí. No co, na jednu noc to stačí a tak souhlasíme. Radce jen vadí zelená ještěrka, která se vevnitř prochází po zácloně. Vyháním ji ven a slibuji, že už se nemůže vrátit (na druhý den rána byla nějakým způsobem opět u nás vevnitř Radmila urychleně vyklidila prostor a tak jsem musel zabalit sám – ale to předbíhám).

Než jsme vyrazili na západ, poradila nám dcera naší známé Yoyajdy z Guanaba, že musíme navštívit středisko Las Terazaz v horách u Soroi. Dali jsme na její radu a po ubytování jsme sedli do auta a vyrazili dál do hor. Cesta měla tak velké stoupání, že jsem měl obavy, že naše auto to nezvládne ani na jedničku – povedlo se. Poté jsme narazili křižovatku a jednoho čiperného staříka kterého jsem se ptal kudy na Las Terazzas. Ukázal na cestu přehrazenou závorou, ale dala se zvednout a tak jsme šupajdili po celkem dobré horské silnici s kopce až za jednou zatáčkou : ……….. ! ? !? ! ? 

Naštěstí jsme stačili zabrzdit a objet sesuv šíleně vyježděnou cestou po okraji díry. Po další nekonečné cestě jsme dojeli do zmíněného střediska, ale nadšení z něj nějak nepřicházelo – posuďte sami:

Zpátky do Soroi jsme pak zvolili značně delší, ale bezpečnou cestu druhou stranou. Navečer jsme si ještě vyšlápli pralesní stezkou označenou "rozhledna". Vystoupali jsme asi do poloviny cesty-necesty a já jsem si vzpoměl, že v nějakém cestopise na internetu jsem se dočetl, že se dá zvládnout jen na koni, navíc se začínalo stmívat, tak jsme se raději vydali zpátky – ale byla to hezká procházka s papoušky, obrovskými termitišti a palmami obrostlými fíkusy.

V noci jsem šel na záchod a našel tam armádu zdejších hmyzích obyvatel – "kukaračí" (vypadá jak náš 5cm velký šváb – brrr - hnusné) a tak jsem je botkem mlátil – jenže ono to běhá jako blesk a tak většina jich někam zmizela. 

Vrátil jsem se do postele a snažil jsem se přesvědčit, že je to sice hnusný, ale lidi to nežere a do postele snad nevyleze. Ráno jsem viděl, že jsou nalezlé zevnitř na dveřích od koupelny a tak jsem Radce poradil, ať je za sebou nazavírá a ať se neptá proč. Vysvětlil jsem jí to až se evakuovala ven kvůli zmíněné ještěrce. Holt divoká příroda má i své obyvatele. 

Ale jak je vidět snídaně od majitelů jí chutnala a to ani netušila, že za ní možná číhá leguán, třeba i něco horšího. Pak jsme urychleně zaplatili za ubytování, jídlo a přistýlku pro ještěrku a místní skupinu kukaračí. Vydáváme se dolů na autopistu a pokračujeme Pinar del Rio, hlavní město stejnojmenné provincie. A protože máme hlad, zastavujeme se zde a nakupujeme nějaké dárky domů. Po konzumaci pizzi na ulici nám je nějak mdlo u žaludku, ale rum to spraví – až dojedeme na našeho dalšího cíle – Viňales. Takže opět šplháme do hor a zastavujeme na nádherném místě – u hotelu Jasmina s překrásnou vyhlídkou na "krtčí kopečky" jenž to jest údajně jedno z nejrásnějších míst na Kubě. Asi je to pravda.

Určitě pokud se týká kubánského vnitrozemí, říká se, že kdo nebyl va Viňales, nebyl na Kubě. Nehledě na to, že jde o oblast, kde se pěstuje nejlepší tabák na světě. Další zajímavostí je skutečnost, že v hotelu Jasmina se natáčel jeden díl "majora Zemana" a jeho pkračování: "Rukojmí v Bella Vista". Je nutné podotknout, že za těch mnoho desítek let se na místě samotném vůbec nic nezměnilo – snad jen cena hotelového ubytování šla nahoru, ale je to velmi sugestivní prostředí.
Po krátké zastávce pokračujeme dál přes milé a turistů plné městečko Viňales. Mým cílem je přístav Puerto de Esperanza, jelikož je to nejblíž moři, nikdo tam nejezdí. Puerto Esperanza - na na internetu jsem tam objevil paní Terezu, která tam pronajímá bejvák. Cesta do této malé rybářské vesničky byla dlouhá, ale romantická:

Místo samé nás docela zklamalo, když jsme dojeli, odchytla nás nějaká kubánka a že má něco k bydlení. Ovšem já jsem chtěl najít onu Terezu a tak jsme ji odbyli. Na konci dědinky se nás ujal nějaký černošský výrostek a že nás k domu Terezy dovede – tak jsme jeli za ním (on na kole), našli ten dům a paní Terezu. Ubytování se nám moc líbilo, vytáhli jsme zavazadla z auta, domluvili si k večeři velkou rybu a šli se podívat kolem. Plážička lemovaná palmami, kterou jsem viděl na netu se ovšem nekonala – bylo nám sděleno místními, že všechno vloni zničil hurikán. Vrátili jsme se zpátky k Tereze a ta si mě zavolala a s lítostí mi sdělila, že nás bohužel neubytuje. Vše kvůli sousedům, jejichž černošský synek nám její dům ukázal a chtěl tučnou odměnu a taky zřejmě kvůli závistivé kubánce, která nás prve stopovala. Tereza se bála, aby nám přes noc něco neudělali s autem a taky, že tady se sousedy musí nějak vyjít, protože je to malá vesnička atd. atd.. – je vidět, že sousedská závist kvete všude na světě. 

Nicméně jsem tedy chtěl pokračovat do městečka Santa Lucía a dál na ostrov Jutías. Tereza nám dala adresu na nějakou Almendru v Santa Lucíi, že bychom u ní sehnali střechu nad hlavou. Vyjeli jsme tedy na další putování, na rozcestí u pumpy jsem se čerpadláře ptal jestli ta pravá cesta vede do Santa Lucíe- odpověděl, že jo, ale jestli nechceme natankovat. Měli jsme třetinu nádrže a tam jsem to neřešil, později jsem svého rozhodnutí málem litoval. Cesta do Santa Lucíe ze začátku vykazovala charakteristiku bývalé asfaltové silnice, přerušované místy, kde by asfalt hledal jen opravdu zatvrzelý optimista. Pokud se týká optimismu – ten jsem ztratil zcela po hodině jízdy, kdy se místy silnice (pokud se tomu vůbec tak dá říkat) měnila ve štěrkové pole s dírami snad po bombardování národní revoluční gardou Fidela Castra. Zkoušel jsem různé varianty stylu jízdy – pomalu, to nešlo, rychle taky ne, ostré kameny bušili do spodku auta. Začínal jsem na rozdíl od Radky, která si nepřipouštěla variantu, že tahle cesta může auto zničit, propadat hysterii. Potkali jsme jen kdesi uprostřed cesty jednoho člověka s dřevěnýma sáněma taženýma voly.
Po spatření prvních domečků Santa Lucíe jsem měl záchvat nadšení. Vilu Almendra jsme po několikerém průjezdu městečkem opravdu našli, ale po prohlídce útrob domu jsme poděkovali a rozhodli se raději vrátit do Viňales (ale proboha jinou cestou ! ). Ještě jsem se v jednom domečku na kraji zeptal na možnost ubytování, ale když mě posílali do toho jediného ve městečku – vily Almendry, jelo se dál !
Poslední možnost byla ještě v hornickém městečku – nicméně velmi zajímavě rozloženém v kopcích, ale i tady mi potvrdili, že ubytování zde není. Na mapě byla silnice z tohoto městečka Minas de Matahambre, kde se těží měď označena žlutým vykřičníkem. Až ve chvíli, kdy auto odmítalo pokračovat v jízdě do kopce připomínající doskočiště lyžařských můstků v Harachově, mi byl význam vykřičníku zřejmý. Naštěstí jsme dojeli po mnoha kilometrech zpět do Viňales.
Znaveni cestou a zážitky, jsme si řekli, že se ubytujeme v prvním domě co uvidíme. A taky jo. Hned u prvního na nás mávl nějaký člověk a už jsme vybalovali kufry.

Přišla chvíle nadšení z pěkného domečku, objednali jsme si večeři a radovali se, že nám to vyšlo. Před večeří jsem listoval knihou návštěv, vystřídaly se zde snad všechny světové národnosti a u některých jsem našel poznámku, že sdíleli koupelnu s Mr.Froggem. Radmila se bála, že si s náma bude čistit zuby pan Frogg, ale vypadalo to, že už s náma nikdo jiný bydlet nebude. Po večeři jsme si zašli posedět na pivečko do města – bydleli jsme na okraji. Po návratu si Radmila odskočila do koupelny a já si šel něco nalít z ledničky. Náhle obrovský řev z koupelny, letěl jsem tam a …… ten žabák alias Mr. Frogg na ni skočil přímo ze stropu.
No do postele jsme se dostali hóóódně pozdě, až pan domácí natáhl nad Radčinu postel neprodyšný systém sítí, aby se už nic nemohlo stát. Vypadala v posteli jak Sněhurka, akorát trpaslíci chyběli. Na druhý den ráno Radmila zavelela, že se okamžitě stěhujeme jinam, nevím proč, když do rána už žádnej žabák nebyl ?
Nicméně našli jsme si krásný pokojíček s příslušenstvím a romantickým balkonkem s výhledem na hory – idylka maximální ......

Měli jsme celý volný den na Viňales a okolí a tak jsme toho řádně využili. V provincii Pinar del Rio se pěstuje nejlepší tabák na světě. Navštívili jsme také „Indiánskou jeskyni“, koupili jsme si lístky, našli vchod A v této chvíli Radmila začala přemýšlet, jestli náhodou nemá klaustrofobii. Žádný průvodce, nikdo kolem (asi jsme přijeli hodně brzo a kubánci s ranním vstáváním moc nepospíchají) a jen díra do země. Chvíle váhání a už jsme se ponořili do spleti chodeb, místama lezli po čtyřech a pak jsme narazili na vodu. Dál se nedalo a zpátky ? Vtom se ozvalo zahučení a zpoza skály vyjel motorový člun s průvodcem. Mezitím kde se vzali tu se vzali – skupinka domorodců chtivá projížďky v tmavé jeskyni. Nakonec to docela ušlo a když jsme vyjeli ven a místní Che Gevara mi dovolil jednu fotku, a Radmila jedno pivo …hezké to bylo!
Odpoledne vyrážíme s batůžkem s plavkami do kopců, kde má být nějaký hotel s bazénem – už nám docela chybí plavání a voda, ale moc tomu nevěříme. Cestou ještě pár kubánských kuriozit a kochání se nádherným panoramatem. Odměnou nám byl ohromě teplý bazén s výhledem na celé pohoří Viňáles. Udělujeme jedničku s hvězdičkou !

Naše nové ubytování nemělo chybu – tak do třetí hodiny ranní. První se probudili kohouti – ne jeden, ale tisíce kolem. Z toho dva bydleli přímo pod jedním oknem – vydrželi až do osmé ranní – kreténi, kdybych měl mačetu, najedlo by se slepičí polívkou celý Viňáles. Kolem páté ranní se probudilo prase bydlící pod zbývajícím oknem – ne, že by nějak zvlášť chrochtalo nebo kvičelo, ale jen se v chlívku který byl pevně spojen s naším pokojíčkem, rochnilo. No jako by někdo kladivem bušil do zdi….. Navíc na záchodě na mě jukla kukarača a bylo jasno. Zase jsme šlápli do kakánků – prasečích. Už to moc nevylepšila ani snídaně od domácích.

Vyrážíme směr Havana, nonstop. Kupodivu se jen jednou ptám v Havaně na cestu policajtů u silnice a intuitivně přijíždíme k domu naší kamarádky Mabel, kde bychom měli strávit poslední noc před odjezdem. Ale stará paní na tom není dobře, Mabel má bolavé koleno a belhá se a tak se rozhodujeme, že pojedem poslední den strávit v "našem" Guanabu. Končíme na osvědčeném místě u Oresta, který nás vesele vítá jako staré známé. Večer ještě trávíme romanticky na vyhlídce nad Guanabem, dopoledne v moři, pak balíme a čekáme taxík na letiště.

Odlétáme v jedenáct večer, naposledy máváme shora Havaně a ukládáme se ke spánku. Ve dvě hodiny odpoledne na druhý den přistáváme v Madridu, čekáme na spoj do Berlína a při bezpečnostní kontrole přicházíme o dvě flašky kubánského rumu.
O půlnoci nacházíme v Berlíně své auto a vyjíždíme na celonoční trasu domů. Ráno po příjezdu uléhám a spím až do druhého dne. Zase jsme doma !!!


Galerie

Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš