Jan Macháček

27. srpna 2019 3:13

Hledání ztraceného času aka Kolumbijský cestopis live

Konečně jsem se odhodlal a vyrazil na 2 měsíční výlet do Kolumbie. Plánuji jet po stopách své rodiny, objevovat místa ze starých fotografií, navštívit poušť, vykoupat se v moři, najít 50 let starého Forda Mustang a pak také zjistit, jaké je to vlastně žít v Kolumbii.

Spoustu zajímavých příběhů, hromada starých fotek a ještě víc naivnich nápadů. To bude moje 2 měsíční cesta po Kolumbii. Tešte se na hledání 50 let starého Fordu Mustang, Kolumbii, poušť, moře, město Turbo a obyčejné příběhy obyčejných lidí.

Cestopis budu psát chronologicky s hrubkami a to vzhůru nohama. Vždy ten nejnovější příspěvek budu úplně nahoře. Proste jako na FB. Však to znáte.

19. a 20. Den – Další české setkání, Velká rána v taxíku, Na pláž jako zaučující se průvodce

Další české setkání

Je to více než půl roku, co mi teta říkala, že má známou, která má syna, který žije ve městě Santa Marta. Někam jsem si to v hlavě uložil, ale úplně jsem tomu nevěnoval pozornost a vlastně jsem si na tuto informaci vzpomněl až v Kolumbii.

Martinovi, tak se jmenuje syn tetiny známé, jsem se ozval teprve před týdnem. Hned odepsal, že se mám v Santa Martě určitě zastavit. Což jsem také udělal. Vypravil jsem se do Santa Marty a okamžitě se domluvil s Martinem na pivku.

V Kolumbii většinou pivko není točené, místo toho tu na každém druhém rohu frčí lahváče v malých obchůdcích. Stojí něco mezi 14 až 21 Kč. Takže pro Čecha velmi příjemná zpráva. Právě tam jsme s Martinem a jeho slečnou Ivčou, vyrazili.

Hospůdky tu většinou vypadají jako naše večerky. Lidé si tam chodí sednout na plastové židle a k tomu popíjí malé lahváče s cenou kolem 17 Kč.

A jak to tak bývá, mega se to protáhlo. Bylo to prostě moc fajn na to, abych jel brzy domů. Poslouchal jsem Martina s Ivčou, kteří vyprávěli, jak se k cestování dostali, jaké je to cestovat s malým synem a hlavně, jak založili svojí vlastní cestovní agenturu s názvem Iguanas tours na výlety po okolí Santa Marty.

Ke konci večera jsem byl svědkem dvou dobrých skutků. Nejdříve Martin s Ivčou koupili limošku, vajíčka, olej a mouku jednomu klučinovi, který se nachomítl u stolu. Prý ho takto dvakrát až třikrát za týden podpoří. Skutek číslo dva byla nabídka, jestli nechci jet s turisty další den na pláž. S nadšením ji přijal.

V průběhu večera nás přišlo pozdravit dítě ulice. Martin s Ivčou mu okamžitě koupili limošku, vajíčka, olej a mouku. Prý ho takto 2-3 krát za týden podporují, což je super.

V průběhu večera nás přišlo pozdravit dítě ulice. Martin s Ivčou mu okamžitě koupili limošku, vajíčka, olej a mouku. Prý ho takto 2-3 krát za týden podporují, což je super.

Velká rána v taxíku

Ještě než se dostanu k pláži, tak bych vám chtěl popsat jeden z asi dosavadních nejbizarnějších momentů mé cesty po Kolumbii. V hlavní roli byl taxík, který jsem si po půlnoci odchytil na ulici a jeho posádka.

Posadil jsem do zadu a pozoroval, jak se řidičem, který mimochodem vypadal jako nějaká kreatura z Pána Prstenů, baví drobná slečna. Ze začátku jsem se snažil uhádnout, jestli ji taxikář unesl nebo ne. Pak se začali smát, takže asi dobrý. Hned potom na scénu nastoupilo samotné auto. Do kopce jelo sotva 10 km/h, začalo vydávat více než zvláštní zvuky a pak najednom BUM! Ze zadu se ozvala ohlušující rána a z auta se začalo čoudit.

Dvojka na předních sedačkách dál pokračovala v hovoru, vůbec nevěnovala pozornost tomu, že jim něco explodovalo v autě. Po chvíli zastavili další taxík a já do něj jenom přeskočil a jel za původně domluvenou cenu k sobě do hostelu. Když jsem se ohlédl, stále jsem viděl ten bizarní čoudící taxík, jak stojí na místě a v něm dvojici, která pokračovala v debatě.

Na pláž jako zaučující se průvodce

Martinovi se v průběhu popíjení pivka ozvali z hotelu, že pro něj mají kšeft. Dvě Brazilky chtěli jet na pláž do národního parku Tayrona. Což byla výhra, jak pro něj, tak i pro mě. Mohl jsem jet zadarmo s tím, že zaplatím jenom vstup.

Večer jsme se ještě domlouvali, že budu něco jako průvodce, který se zaučuje, aby neměli dámy problém, že jedu zadarmo. Vymysleli jsme si historku, která vlastně ani nebyla potřeba, protože dámy z Brazílie byly velmi příjemné. Probrali jsme vše - od brazilského bláznivého prezidenta přes pečení dortů až po deštné pralesy.

Jinak výlet s Martinem byl super. Má tu všude nějaké známé a hodně toho ví. Za mě se nejvíce blýskl informací, že silnice, po které jsme na pláž jeli, byla před několika desítkami let postavená drogovými barony. Pašovali po ní drogy do improvizovaného přístavu. Od té doby, na silnici nikdo nešáhl a taky tak vypadá.

Samotná pláž byla fajn, dalo se tam hezky šnorchlovat a vařili tam výbornou rybu, která mi chutnala i přes to, že ryby jím nerad. Takže až budete v Santa Martě, napište Martinovi a zeptejte se ho na tipy. Rád vám poradí, kam tu vyrazit.

Na pláž jsme dorazili relativně brzy ráno, měli jsme ji ze začátku skoro celou pro sebe. Jinak, kdo zná Tomáše Kondra - že je mu Martin podobný?

To, co je na fotce zajímavé není pivo, ale lidé v pozadí, kteří se chystali na šnorchlovací tour. Blbé bylo, že cca 50 % z nich neumělo plavat. To se, ale vyřešilo vestou a provázkem, za který se chytli a nechali se táhnout svým průvodcem. Ten jich tam měl více než 10.

Tak a tady už je konečně pivo v hlavní roli. Na pláži chutnalo opravdu dobře.

Tak a tady už je konečně pivo v hlavní roli. Na pláži chutnalo opravdu dobře.

Martinova super kára u výhledu na zátoku.

Silnice postavená před několika desítkami let narcos. Díky tomu bylo převážení drog k přístavu zas o něco jednodušší. Od té doby na silnici nikdo nešáhl, proto nevypadá úplně nejlépe. 

18. Den – Už od mala mě fascinují hranice, Hranice s Venezuelou: Místo, kde se lámou dva světy, Na nelegální benzín

Už od mala mě fascinují hranice

Když jsme ještě byli se segrou děti, jezdívali jsme s rodiči často na Šumavu na kolo a asi právě to je tím důvodem, proč mě fascinují hranice. Do teď mám v hlavě moment, kdy mi táta vyprávěl, jak za Komunismu člověk musel dostat povolení, aby se mohl dostat do příhraničních oblastí.

Vzpomínal, jak se v zimě pohyboval na běžkách poblíž hranice s Rakouskem a Západním Německem a jak byl s kamarády neustále pod kontrolou pohraničníků. Já jeho vyprávění poslouchal přímo na tom samém místě, kde se kdysi v zimě proháněl a přitom jsem pozoroval druhou stranu potoka, kde bylo Rakousko.

Proto bychom měli být vděční tomu, že poté, co jsme vstoupili do EU, často ani nepoznáme, že jsme již v jiné zemi. Bereme to úplně jako normální věc. Dovolím si malou poznámku, normální to vůbec není. To, co zatím stále máme v EU je naprosto něco ojedinělého. Zbylá část planety nám to závidí.

Teď střih. Píše se rok 2016, jsem na severu Jordánska a od jeskyně, kde prý bydlel Ježíš, je výhled hned na tři další země - Izrael, Palestinu a Sýrii. Jedna čára určuje jaký budete žít život. To samé na jihu Jordánska, tam krom Izraele je vidět Egypt a Saudské Arábie.

S rokem 2016 jsem trochu předběhl, malinko se vrátím. Na jaře 2015 jsem se jel podívat z Jeruzaléma do Betléma. Směrem tam, jsem si přechodu ani nevšiml, směr zpět ale už ano. Byl hlídaný po zuby ozbrojenou izraelskou armádou a osmimetrovou betonovou zdí, která je kolem dokola Betléma. Zase se budu opakovat - jedna čára, dva různé způsoby života.

Výhled od jeskyně, kde prý na severu Jordánska pobýval Ježíš. Jsou vidět tři země - Izrael, Palestina a Sýrie.

Jih Jordánska, krom Izraele je vidět ještě Egypt a Saudské Arábie.

Osmimetrová betonová zeď oddělující Betlém od Izraele

Hranice s Venezuelou: Místo, kde se lámou dva světy

A když jsem v té Kolumbii a jsem fascinovaný těmi hranicemi, nemohl jsem včera odolat. Navštívil jsem jeden ze tří hraničních přechodů s Venezuelou ve více než milionovém městě Cucuta.

Opravdu jsem se těšil. Říkal jsem si, že to bude další “zářez” a upřímně, celé to předčilo mé očekávání. Tak šílený rozdíl v průběhu pár desítek metrů mezi normálním životem a chaosem jsem nikdy neviděl.

K přechodu do Venezuely jsme se vydali taxíkem s plánem, že se kolem něj projdeme a uděláme nějaké fotky. Když jsme plán oznamovali taxikáři, usmál se, ale nic nám k tomu neřekl. Tušil, že to nebudete zase tak něco skvělého. Cca 500 metrů před samotným přechodem se z klidného města Cucuta stala oblast jako z nějakého katastrofického filmu.

Silnici byla ucpaná taxíky, kolem kterých pobíhala více než stovka Venezuelanů klepající zuřivě na dveře aut. V očích rozhodně neměli výraz pohody. Ze začátku jsem si říkal, co bude. Uvidí mě a budu problém. Během pár sekund se, ale ukázalo, že přijíždějící auta nejdou obrat, ale naopak jim jdou za pár pesos pomoc. To, že u toho byli agresivní je spíš důsledek jejich bezradné situace zapříčiněné počínáním Madurova režimu.

Celá ta stovka chlapů byli nosiči. Hledali taxíky s největším počtem kufrů, které by přenesli na druhou stranu. Důvod? Přechody mezi Kolumbií a Venezuelou jsou pro automobilovou dopravu uzavřené, proto se podobní pomocníci hodí.

Přeshraniční nosiči číhají na potencionální zákazníky, kterým pomohou se zavazadly přes hranici.

Trochu semletý mediálním obrazem krize, jsem si myslel, že lidé z Venezuely jenom utíkají. Vůbec jsem netušil, že se tam i vrací a že je mezi oběma zeměmi relativně volný pohyb osob. Proto obyvatelé Venezuely, kteří ještě mají nějaký svůj business a kteří zatím nejsou závislí na průměrném platu 2 USD za měsíc, vyráží do Kolumbie na nákupy.

Pro hadříky si nejedou. Zajímají je hlavně potraviny a léky, tedy věci, kterých je na druhé straně nedostatek. Proto je na hranici hodně křiku a přetahování o taxíky plné kufrů. Je to jedna z možností, jak si alespoň trochu přivydělat.

Nekonečný proud lidí směřující se zásobami potravin a léků zpět do Venezuely.

Vyprávět o včerejší půl hodině na přechodu bych mohl ještě dlouho. Jsem toho neustále plný. Do teď nedokážu pochopit, jak těch pár stovek metrů rozděluje lidské životy a jak určuje, jak člověk bude žít.

Asi nejsilnější včerejší zážitek byl paradoxně 4-5 minut autem za tou šílenou scenérii. Z taxíku jsem viděl mladý páreček, jak se v klidu fotí jako by byla Cucuta jako každé druhé město, tak moc je to tu rozdělené. A to, že jsem si ten den omylem nechal své sluneční brýle v taxíku, mi už přijde jako detail. Můžu si koupit nové. Žiji na té “správně” straně.

Opouštíme oblast u hraničního přechodu a po 5 minutách přijíždíme na místo,...

… kde je vše v pořádku. Normální výjev ze života teenagerů celého světa.

Na nelegální benzín

Teď něco na odlehčenou. Když jsme jeli od hranice, zeptal se náš taxikář, jestli může jet natankovat. Miguel (můj místní průvodce) se malinko ošíval, ale pak souhlasil. Ptal jsem se ho, co se děje, že přece nemůže být problém jet natankovat. Trochu ale byl, jeli jsme pro nelegální benzín.

Celá akce spočívala v tom, že jsme zatočili do ponurejší části Cucuty a vjeli do ulice, kde lidé seděli na bobku s klacíkem, na kterém byla zavěšená pet lahev. Mávali s tím nahoru dolu pro upozornění, že jsou ready k tankování.

U jedněch čerpačů jsme zastavili. V rychlosti vyběhli na kopec pro pet lahve s benzínem a začali přelévat. Náš řidič nechtěl, aby mu smrděl interiér, proto zavřel okna a nechal při tom zaplý motor, aby ve vedru fungovala klimatizace. Takže tankování jako kdysi ve Formuli 1.

Paradoxní je, že ač je nelegální benzín levnější, tak je prý kvalitnější než ten, který nabízí kolumbijské čerpací stanice. A ještě paradoxnější je to, že ve městě Cucuta jsou čerpací stanice v evropském stylu teprve pět let. Takže tu tankování u lidí s petkou na klacíku má velkou tradici.

Všimněte si chlapíka vpravo. Na klacku má pet lahev - to značí, že u něj můžete natankovat.

Náš řidič se rozhodl tankovat ve stylu Formule 1. Z petky přeléval benzín do nádrže se zapnutým motorem. 

17. Den – Virtuální univerzita UNAD, Na teambuildingu s univerzitou

Virtuální univerzita UNAD

Jak jsem již psal mnohokrát, Pamplona je univerzitním městečkem. Prý je domovem až 20 tisíc studentů. Takže právě vzdělávání je hlavním “průmyslem” v oblasti. Univerzit tu mají hned několik. Tou pro mě nejzajímavější univerzitou je ta se jménem UNAD.

Na rozdíl od ostatních, studium na univerzitě UNAD je dálkové. Vše se řeší virtuálně a sem tam i konzultací s tutorem po Skypu. Jinak univerzita UNAD má po celé Kolumbii více poboček a je očividně dost známá. Právě jedna z poboček je ve městě Pamplona. Takže pokud pracujete a chcete z nějakého důvodu při tom studovat ve španělštině, tak můžete zkusit právě UNAD.

Call centrum s tutory univerzity UNAD. Právě sem volají studenti a řeší své problémy po Skypu. Prostě takový vzdělávací Houston.

Na teambuildingu s univerzitou

Cestou do města Cucuta, jsem se se svým hostitelem stavil na teambuildingu univerzity UNAD. Pracuje tam na částečný úvazek, ale hvězdou je na plný. Všichni jeho kolegové ho mají rádi. Takže jim nevadilo, že mě vzal na jejich každoročné stmelovací akci.

Hlavním úkolem celého dne bylo předat dary. Fungovalo to na podobném principu, který je u nás občas vidět o Vánocích. Dárek nekupujete všem, ale jednomu člověku, kterého si vylosujete. Zpět k univerzitnímu mejdanu: Předávání dárku neprobíhalo jen tak. Aby účastníci dostali svůj dárek, museli svého dárce poznat po hmatu se zavázanýma očima. Byla to celkem sranda sledovat.

Do toho se v průběhu celého dne pilo hodně piva a tančilo. Po chvíli se dokonce vytáhla i místní obdoba vodky, kterou jsem měl tu čest ochutnat. Cítil jsem z ní pendreky. Den jsem si užil, bylo skvělé být na uzavřené akci univerzity. Líbilo se mi, že jeli nejen učitelé, nýbrž vyrazil veškerý personál od hlídačů, přes pracovníky úklidu až po management pobočky v Pamploně. Prostě stmelovací akce přesně, jak má být.

Před získáním dárku bylo nutné poznat svého dárce po hmatu se zavázanýma očima. Byla to celkem sranda pozorovat.

Těsně před ochutnávkou místní pálenky před veškerým personálem univerzity. Na jejich očích byla vidět zvědavost, jestli mi panák bude chutnat. A chutnal, cítíl jsem z něj pendreky.

Majiteli areálu jsem slíbil fotku v cestopisu. Tak, jestli pojedete někdy z Pamplony do města Cucuta. Tak se zastavte v půlce cesty ve městečku Bochalema a přespěte v jeho areálu. Třeba mu budete sympatičtí jako já a dostanete hromadu piv zdarma, obrázek z města Bochalema a domino.

Zeď, kterou bych chtěl mít doma <3

14, 15 a 16 Den – Univerzitní městečko Pamplona, nejlepší hamburger ve městě

Univerzitní městečko Pamplona

Poslední tři dny byly odpočinkové. Defakto jsem se v jejich průběhu stal místním. Pracoval jsem na Cestoletu, chystal přednášky a sem tam jsem si odskočil na místní univerzitu, kde jsem měl tři hodiny a jak je Pamplona malá a můj hostitel tu patří mezi nejznámější obyvatele, tak mám pomalu pocit, že tu znám půlku místních.

Samotné městečko je velmi příjemné. Většina míst je v dochozí vzdálenosti do 5 až 10 minut. Příjemné je, že lidé se tu nikam neženou a vůbec, líbí se mi tu. Je to tu taková pohodička. Co je tu také moc fajn, je příroda kolem. I když samotná Pamplona je v údolí sevřená okolními horami, tak i tak je poměrně vysoko. Je ve výšce 2400 metrů nad mořem. Proto je tu celkem frišno.

Jakmile opustíte městečko, jste okamžitě v přírodě. Mimo městečko jsem se svým hostitelem vyrazil dvakrát. Jednou autem, to jsme stoupali asi 10 - 15 minut do kopců nad město. Krajina tam byla úplně jiná. Žádné stromy, jen pastviny pro krávy. Podruhé jsme šli pěšky asi pět km za město a opět. Co krok, to jiná scenérie. Výlet jsme ukončil pivkem v hospodě, která měla více než zajímavý záchod.

Jeden z výletů jsme ukončili pivem plzeňského typu.

U jednoho kousku jsme neskončili, proto přišlo vhod blízké WC s výhledem.

Nejlepší hamburger ve městě

Jak jsem již psal, můj hostitel Miguel má ve městě všude nějaké známe a ani restaurace s hamburgery není výjimkou. Šéfuje ji jeho kamarád. Dokonce za jedním z hamburgerů Miguel stojí. Radil s jeho tvorbou. Proto na jeho počest nese jméno Mr. Migoz (Miguelovo DJské alterego). Tak jsem byl zvědavý, jak bude chutnat a objednal si ho.

A byla to pecka!! Takhle dobrý hamburger jsem snad nikde nejedl. Bylo v něm všechno, co mám rád - maso, sýr, šunka, kuře a pak taky taková dobrota jako je karamelizovaná slanina. Úplně se rozplýval na jazyku. Nejhorší bylo, že jak hamburger ubýval, byl jsem čím dál smutnější. Prostě jsem nechtěl, aby taková dobrota někdy skončila. Takže, jestli někdy nááááhodou pojedete kolem Pamplony, stavte se v restauraci a dejte si hamburger Mr. Migoz a nebudete litovat.

To je on, onen hamburger, který mi chutnal. Na jeho fotce je s jeho duchovním otcem. Díky němu se jmenuje Mr. Migoz.

Hrdý šéf restaurace. Před lety začínal s hamburgery na ulici, teď má nejlepší hamburgeránu v Pamploně.

Když už jsme byli u toho, že Miguel je DJ, tak tady je důkaz. Poprvé jsem mohl vidět, jak se tvoří elektronická hudba.

A co zítra? V plánu je, že se pojedu na školní exkurzi s místním univerzitním učitelským sborem a pak se přesununu do města Cucuta, které je přímo na hranicích s Venezuelou. V sobotu bych rád prozkoumal hraniční přechod, což je přesně ten, který byl na začátku roku blokovaný venezuelskou armádou.

13. Den – Poprvé učitelem na univerzitě; Před 20 lety jsem bojoval o život, teď hrají na klavír

Poprvé učitelem na univerzitě

Už třetí den pobývám ve městečku Pamplona u rodiny, která je plná učitelů, muzikantů a vlastně, když o tom přemýšlím, umělců všeho druhu. Podobně na tom je půlka městečka. Většina hraje na nějaký hudební nástroj, kreslí a k tomu se ještě věnuji například psychologii. No prostě se tu necítím úplně nejbystřejší. Proto mě dost překvapilo, když mi nabídli možnost “učit” na místní univerzitě. Řekl jsem si proč ne.

Hlava rodiny, u které bydlím, je bývalým profesorem umění. Nádherně kreslí a vyhrává jednu hudební cenu za druhou.

Do třídy jsem vstupoval lehce nervózně. Začal jsem svou jedinou pořádnou větou ve španělštině a zeptal se, jak se mají. Naštěstí se tu na univerzitě mimojiné studuje angličtina, tak nebylo nic ztracené.

Abych to zkrátil. Rozdělil jsem studenty do tří skupin a řekl jim, ať nakreslí svoji vysněnou zemi. Bylo úplně na nich, jak se k tomu postaví. Proto někdo nakreslil mapu, někdo jenom pár obrázků a někdo dokonce přidal vlajku s názvem země.

Tuto aktivitu nemám ze své hlavy, tak trochu volně jsem ji zkopčil z organizace CISV, kde jsem svého času působil. Abych to už opravdu zkrátil. Bylo to moc fajn. Všechny země vypadaly skvěle a světe div se, nikde nebyla zobrazena armáda nebo opilý prezident.

Pak ke konci hodiny jsem se jich zeptal, jestli jim něco z toho, co nakresleli do svých vysněných zemí tady v Kolumbii chybí a ze všech vypadalo, že jim tu naopak něco přebývá. Což nebylo nic jiného než stará známá korupce. Rozhodl jsem se je uklidnit tím, že i u nás se s korupcí musíme potýkat. Náš pan premier mi posloužil jako vynikající příklad. Ještě, že ho máme.

Nějak se stalo, že jsem učil jednu hodinu na univerzitě v Pamploně. Dal jsem studentům za úkol, aby nakreslili jejich vysněnou zemi. Ta moje se například jmenovala - Melounová republika.

Postupně se ve studentském městě stávám superstar. Například večer jsem na pivku potkal své “bývalé studenty”. Jeden z nich slavil narozeniny a dal mi dort. Jinak, jestli se vám zdá, že levou ruku mám v nepřirozené poloze, nejste sami. Zdá se mi to také.

Před 20 lety jsem bojoval o život, teď hrají na klavír

Větou “20 years ago I was running for my live and now I can play on piano.” Tím ukončil své pro mě šílené povídání kamarád mého hostitele Josef. Něco málo přes hodinu mi vyprávěl, jak před 15-20 lety zuřila válka v jeho domovském městečku Arboledas, které je jen pár hodin cesty autem od Pamplony.

Tehdy tam proti sobě bojovala vláda, místní gerili a paramilitanske skupiny. Popisoval, jak se celé městečko s obyvateli, kteří s konfliktem neměli nic společného, ocitli uprostřed bojů. I přes tuto šílenou situaci se snažili žít dál normální životy, chodit do práce anebo do školy. Všechen ten normální život museli stihnout do 6té večer. Pak se boj mezi všemi skupinami ještě více přiostřil.

Když jsem ho tak poslouchal, říkal jsem si, co nejstrašnějšího se mi tou dobou dělo v ČR. Podle mě nic horšího než to, že mi sem tam ujel autobus to nebylo. Na druhou stranu Josefův příběh má i jednu pozitivní stránku. A tím je naděje.

Josef vyprávěl, že v dobách nejhorších bojů bylo jak pro něj samotného, tak i pro ostatní obyvatele důležité věřit, že bude líp. Říkal, že bez toho by nemohli normálně žít a že by to prostě nepřežili.

A jak je vidět, to co se zdá občas nereálné, se může stát skutkem. Josef si v průběhu války vysnil, že bude hrát na piano. Neskončil jen u toho. Je z něj nyní profesor hry na klavír na univerzite v Pamploně. A poučení? V ČR se máme naprosto skvěle, to že se nemusíme bát, že nás cestou do práce někdo zastřelí, je vlastně luxus.

Ještě tu mám jednu poznámku. Josef si stěžoval na špatnou image, kterou má Kolumbie ve světě a má pravdu. Vždyť, co vás první napadne, když se řekne Kolumbie? Usměvaví lidé to asi nebudou, co?

Josef poukázal na fakt, že zatímco si čím dál tím více lidí v západním světě užívá bílého prášku, tak v zemi, kde se ho vyprodukuje nejvíce na světě, trpí stále hodně lidí. Přitom drtivá většina lidí s produkcí nemá nic společného. 

11. a 12. Den – Česky mluvící Kolumbijci, Nejlepší silnice světa, Rodina ségřiny kolumbijské kamarádky žijící v Ostravě

Česky mluvící Kolumbijci

Asi před týdnem napadlo Elišku Krausovou mě propojit s českým konzulem ve městě Bucaramanga. Říkala, že má syny, kteří mluví česky. To stálo za prozkoumání. Proto jsem si s českým konzulem domluvil setkání.

Upřímně, čekal jsem, že jejich čeština bude velmi velmi lámaná, ale opak byl pravdou. Syni českého konzula, který je jen tak mimochodem Kolumbijec, česky uměli naprosto perfektně. Bylo to pro mě poněkud bizarní zážitek. Ve více než milionovém městě, o kterém jsem v životě neslyšel, jsem mohl mluvit s místními česky a probírat, kam je dobré chodit v Praze na pivo.

Dále mě rozesmálo, že ani tady v Kolumbii nezapomněli na naší exkluzivní dálnici D1. Prý je naprosto šílená a to když říká někdo ze země, kde snad ani jedna silnice nevede rovně, tak je co říct.

Ráno mě rodina konzula pozvala na typickou kolumbijskou snídani a světe div se. K snídani tu často servírují polévky. Já v ní měl například vajíčko, koriandr, maso a celé to bylo ještě zalité mlékem. Pak mě ještě doslova vyrazil dech sýr, který se servíruje k čokoládě a i se do ní dává. Vše bylo i přes pro nás divné kombinace velmi dobré.

Příjemné setkání s rodinou českého konzula ve městě Bucaramanga. Ač to jsou Kolumbijci, tak jeho synové umí skvěle česky.

Fotky z typické kolumbijské snídaně, která je z pro nás těžko pochopitelných kombinací. Třeba sýru servírovanému k horké čokoládě jsem skoro nemohl ani uvěřit.

Nejlepší silnice světa

Každou chvíli se někde na webu objeví článek popisující údajně nejlepší silnice světa a dnes to bude tady u mě v cestopisu. Silnice z města Bucaramanga do městečka Pamplona mě hodně hodně překvapila.

Jednalo se asi o nejzakroucenější silnici, na které jsem, kdy byl. Podívejte se na printscreen z navigace. Město Bucaramanga je zhruba ve výšce 1000 metrů nad mořem a právě tam začíná nekonečné stoupání a zatáčky zleva doprava. Vy se jenom nevěřícně koukáte a sledujete, jak se za okny mění ráz krajiny.

Podívejte se hlavně na začátek cesty mezi městy Bucaramanga a Pamplona. Původně jsem si myslel, že se mi zbláznil mobil. Takhle zakroucenou mapu jsem nikdy neviděl.

Hnedka ze začátku jsme málem nabourali. Náš řidič se rozhodl pro adrenalinové předjíždění. Skončilo to tak, že jsme zůstali na špatné straně silnice s kamionem, který nás jen fous minul. Kdyby nebylo, kam uhnout, vyšlo by to přesně tak, že bych koukal na chladič amerického trucku.

Stoupali jsme tak dlouho, že už jsem si říkal, že to není možné. Nakonec jsme vystoupali do výšky něco kolem 4000 metrů nad mořem. Tou dobou už měli místní v autobuse bundy, čepice a dlouhé kalhoty. Já situaci v kraťasech a tričku trochu podcenil.

Uprostřed cesty jsme se pohybovali na něčem co vzdáleně připomínalo náhorní plošinu, která vypadalo podobně jako naše Krkonoše. Cestou jsme se dokonce zastavili i ve městečku Berlín. Dlouho jsem se tam chystal, jsem rád, že tuto hipsterskou metropoli si mohu odškrnout. Konec cesty se nesl ve znamení klesání do městečka Pamplona, které je ve výšce cca 2600 metrů nad mořem.

Začátek stoupání vedl tropy.

Prostředek už nebyl tolik tropický.

Cestou jsme projeli Berlínem.

A úplně nahoře jsme byli v Krkonoších ve výšce skoro 4000 metrů nad mořem.

Obr.: Pak jsme sklesali do výšky 2600 metrů, kde se nachází městečko Pamplona.

Ještě bych chtěl dodat dvě věci. Tou první je, že jsem nikdy nezažil tak rychle se měnící teplotu. Začínal jsme ve 30 °C, uprostřed cesty bylo kolem 15 °C a na konci 20 °C. Kdybych autobusem pokračoval ještě trochu dál, dojel bych do městě Cucuta, kde je touto dobou 37 °C.

A druhá a pro mě ještě více zarážející skutečnost, byly nekonečné průvody venezuelských uprchlíků. Jelikož se nacházím kousek od hranic s touto nešťastnou zemí, tak jich tu je opravdu hodně. Většina z nich veškeré přesuny řeší po svých. K tomuto tématu se ještě vrátím, stojí za to ho více prozkoumat.

Obr:: Nekonečné průvody uprchlíků z Venezuely, kteří celou svou dlouhou cestu absolvují pěšky. Je to naprosto něco šíleného.

Rodina ségřiny kolumbijské kamarádky žijící v Ostravě

Za devatero řekami, devatero horami se nacházelo městečko Pamplona. Není to pohádka, je to realita, která naprosto přesně popisuje krajinu kolem tohoto studentské města. Příběh ve stylu pohádky ale pokračuje dál.

Před několika lety tu žila kolumbijská kamarádka mé sestry, ta se narodila v umělecko-učitelské rodině. Jednoho dne se vypravila do Anglie na zkušenou. Tam potkala Čecha a díky němu nyní žije v Ostravě. Na začátku svého pobytu v ČR se seznámila s mojí sestrou a to je důvod, proč jsem tu.

Ano, zní to komplikovaně, ale jednodušeji asi nelze popsat důvod, proč jsem pravděpodobně jediný cizinec ve městečku Pamplona. Jsem tu prostě díky několika životním náhodám různých lidí.

Jinak kamarádka ségry je ta slečna, která mi s mojí cestou po Kolumbii velmi pomohla. Našla mi hromadu zajímavých kontaktů díky kterým se na konci svého pobytu projedu Mustangem.

Krom její pomoci mi nabídla, že se mohu zastavit u její rodiny, která stále žije ve městečku jejího dětství. Proto jsem tu a co vám budu povídat, je to tu skvělé. Přivítali mě neskutečně vřele. Cítím se tu jako kdybych tu žil několik let.

Na starost si mě vzal nejmladší bratr Miguel a je s ním velká sranda a ještě o kus větší sranda jsou zážitky jeho rodiny z návštěvy České republiky. Básní o Českém Krumlově, o Karlově mostu, Ostravě a pak také o pivu, hlavně teda Miguel, ten českému pivu více než fandí.

O rodině napíšu v následujících dnech. Je neskutečně zajímavá. Na co se můžete těšít zítra? Stanu se například poprvé učitelem na univerzitě. Jsem zvědav, jak mi to půjde.

Přivítání s rodinou kolumbijské kamarádky mé sestry bylo velmi srdečné. Defakto se mě tu adoptovali.

Hned mě vzali na jídlo.

Ukázali vše, co je spojuje s ČR. Nejvíce mě pobavilo pivo Ostravar a pak také ostravský magnet na lednici. Podle mě jsou jediní na světě s ostravským magnetem v kuchyni.

Obr.: Skočili jsme si i na místní verzi lázeňských oplatek.

Večer mě Miguel (bratr kolumbijské kamarádky mé sestry - ano je to trochu komplikované) vzal na pivko s jeho kamarády. Byla sranda.

10. Den – Po stopách více než 50 let starých fotek

Je to více než 50 let, co kolumbijský kámoš Horacio pozval mého dědu do svého rodného města Socorro. Děda v průběhu návštěvy města fotil a proto díky tomu mám hned několik fotek, kterým je více než 50 let.

Dnešní cíl byl jasný, dostat se na ta samá místa jako děda před 50 lety a vyfotit je úplně stejně. Do přípravy jsem se pustil s vervou, která mě až zaskočila. Domluvil jsem se s hostelovou recepcí, že mi fotky vytisknou na papír a já je budu mít při ruce, když budu hledat ten správný úhel. Říkal jsem si, že focení bude potom celkem brnkačka.

Připravil jsem si 4 papíry s fotografiemi, které tu před více než 50 lety vyfotil můj děda.

Plný nadějí jsem vyrazil z města San Gil do města Socorro. Neměl jsem žádné tušení, kde hledat. Plán byl jasný. Skočit si na jídlo do místní nejobsazenější restaurace, objednat si a pak se ptát hostů a personálu. To jsem také udělal. Dal jsem si skvělé menu (polévka, hlavní jídlo, džus z origoš pomeranče a zákusek) za 83 Kč. Jídlo vyšlo skvěle, ale ptaní místních nic moc.

Takticky jsem si na začátku detektivního pátrání skočil na oběd. Dal jsem si meníčko, které se skládalo z polévky, hlavního jídla, džusu z origoš pomeranče a zákusku za krásných 83 Kč.

Proto jsem po návštěvě restaurace tak trochu bloumal po městě s papíry v ruce do té doby až mě odchytla místní babča. Stačilo říct několik slov mou lámanou španělštinou z Duolinga a už jí bylo jasné, co mám přesně v plánu. Rozhodla se, že mě protáhne po místech z fotografiích, které jsem měl vytisklé na papíře.

Tato paní mě při bloumání po městě odchytla a vzala si mě na starost. Vše mi poutavě vyprávěla ve španělštině. Moje Duolingo znalosti nestíhaly.

Nejdříve jsme uháněli do brutálního kopce. Sotva jsem ji stíhal, asi byla vycvičená každodenním běháním. Dovedla mě k prvnímu místu, čímž byl kostel na kopci nad městem Socorro. Snažil jsem se udělat stejné fotky jako děda před 50. lety. Ze třech možných se mi povedla jenom jedna, kde díky vzrostlému stromu není nic moc vidět. Ty dvě zbývající fotky už nejdou. U kostela v průběhu let postavili hřiště, proto jsem nemohl chytit ten správný úhel.

Fotka kostela, kterou vyfotil před více než 50 lety děda.

Fotka kostela, kterou jsem vyfotil já. Strom mi trochu překážel.

Další cílem byla svažující se ulice s výhledem na katedrálu na hlavním náměstí. To jsem si říkal, že půjde snadno a ono, jak se mrknete na fotky, tak to snadno nešlo. Buď jsem stál jinde anebo měl děda jiný objektiv (což je asi pravděpodobné, iPhony tou dobou nebyly), že tu nádhernou scenérii vyfotil jinak. Ale alespoň ten jeden baráček jsem doufám z části trefil.

Fotka dědy svažující se ulice do centra města Socorro.

Moje fotka, kde jsem úplně netrefil úhel.

Fotka dědy

Moje verze

Pak se babča rozhodla, že musím vidět výhled na město. Zaklepala na jeden hotel, oznámila, že jdeme na střechu a bylo. Paní majitelka se ani nezmohla na nějakou odpověď. Musím uznat, že výhled na město byl neskutečný. Byl jsem rád, že mě babča měla ostré lokty.

Výhled z hotelu, kam mě propašovala babča.

Zrovna tam sušili prádlo.

Po výhledu jsme si to nasměřovali do místního muzea, které shodou okolností založil právě ten dědův kamarád Horacio, jmenuje se po něm. Po muzeu jsme se vypravili ještě na “kafčo.” Já si dal zelený čaj a ona překvapivě Coca-Colu. Pak jsme se rozloučili a já tak trochu smutně odjížděl zpět do města San Gil. Nepovedlo se mi vyfotit vše, co jsem chtěl a hlavně to bylo daleko těžší než jsem si představoval.

Dorazil jsem do San Gilu a řekl jsem si, že splín zapiji ovocným koktejlem na náměstí a ono na jednou BUM! Uvědomil jsem si, že katedrála na náměstí, je přesně tou katedrálou, kterou mám na fotkách. Děda asi nezůstal jenom v Socorru.

Asi 15 minut jsem žmoulal papír s fotkami v ruce a snažil se najít ten správný úhel a myslím, že se mi to tady, jako u jediného místa, konečně povedlo na 100 %. Sice jsem kvůli tomu musel stát defakto uprostřed křižovatky a málem mě u toho přejelo 7 autobusů a 60 motorek, ale je to tam. Měl jsem radost, že jsem byl přesně na tom samém místě jako děda před více než 50 lety.

Dědova fotka katedrály ve městě San Gil.

Moje verze, která byla opět o trochu víc zarostlá. Měli by s těmi stromy něco dělat, kazí mi výhled.

Rekapitulace - z těch 15 míst se mi povedlo najít 4 a z toho 100 % správně vyfotit jen jedno. Už to bohužel nestíhám napravit, dneska se chystám dál do města Bucaramaca. Potkám se tam s českým konzulem. Převlékl jsem se proto konečně z melounového trika do trika s límečkem. Rozhodl jsem se, že budu dělat parádu. A co pak? Pak asi pojedu do města Pamplona.

9. Den – Co kraj, to jiný autobusový mrav; Dvě zatím nejhezčí městečka, co jsem v Kolumbii navštívil

Co kraj, to jiný autobusový mrav

Asi si říkáte, proč jsem tak fascinovaný hromadnou dopravou, když o ní budu psát již potřetí. Je to jednoduché, fascinuje mě. Například v Praze jí člověk skoro nevnímá, je to taková neviditelná součást mého života, ale na cestách to je něco jiného. To, co je tu pro místní normální, je pro nás úlet.

Třeba včera jsem se vydal autobusem do dvou přilehlých městeček. Došel jsem na autobusové nádraží, našel kasu, zaplatil a dostal lístek s ručně napsaným číslem autobusu, kterým mám jet. Bylo to super efektivní, stačilo najít v daný čas autobus a trefit správnou sedačku. Což se mi nepovedlo, nečekal jsem, že budou mít seating i na takto lokálních linkách.

Další zajímavostí autobusové dopravy v oblasti je fakt, že vám kdekoliv zastaví na mávnutí. Je úplně jedno, jestli jste uvnitř nebo venku na cestě. A tou skoro úplně největší zajímavostí je platba za lístek mimo autobusové nádraží. Zde se platí vždy až při výstupu z busu, což mi přijde trochu více bezpečné než v Bogotě, kde se platí řidiči za jízdy.

A konečně poslední a zároveň tou největší zajímavostí je logo zdejšího regionálního dopravce, kterým je obří hmyzák. Ono obecně s hmyzem tu asi něco musí mít. Viděl jsem zde již několik soch hmyzáků v nadživotní velikosti.

Na autobusovém nádraží v San Gil dostanete lístek s fixou napsaným číslem autobusu. Je to poměrně efektivní.

Čas si na autobusovém nádraží můžete zkrátit rozborem elektronické tužky, která porovnává stíhačky Kolumbie a Venezuely. Vypadá to, že jsou na tom sousedi trochu lépe.

V autobusech v regionu se platí až při výstupu.

Šílené logo regionálního autobusového dopravce.

Dvě zatím nejhezčí městečka, co jsem v Kolumbii navštívil

Asi 40 minut jízdy autobusem od města San Gil leží někde v kopcích Barichara, což je prý jedno z nejzachovalejších koloniálních městeček celé Kolumbie a co vám budu povídat, je nádherná! Cítíte se tam jako někde o 200 let zpět.

Poté, co jsem si proběhl Baricharu, vyrazil jsem na kratičký trek do vesničky Guane. Trek je dlouhý asi 6 km a jde se povětšinou z kopce. Cestou jsou nádherné výhledy na krajinu. Pak samotná vesnička Guane je naprosto úžasná. Je to zatím pro mě asi to nejzajímavější místo, které jsem v Kolumbii navštívil. Klíďo bych tam jako malý strávil prázdniny.

Jinak dnes není o čem víc psát. Bylo to spíše o koukání na krajinu než o příbězích. Tak se na tu nádheru mrkněte.

Hlavní kostel ve městečku Barichara.

Taková typická ulička ve městečku.

Z fotky to není úplně vidět, ale většina uliček ve městečku je super prudká.

Obr.: Náhodou jsem šel kolem natáčení pozvánky na koncert kapely Los K Ramones. Za mě je to letní hit. Celý trek jsem si ho pak pobrukoval. Mrkněte na video.

Nemohl jsem odolat a nevyfotit se s lokálními superstar.

Reklamní fotka na limču Hipinto.

Vesnička Guane, kam dojdete z Barichary po 1,5 hodinovém treku. Moc se mi zde líbilo. 

A ještě jeden pohled na Guane, byla to prostě paráda. Zatím, asi nejhezčí místo v Kolumbii. 

A co zítra? Pojedu se podívat do města Socorro a zkusím najít místa, které vyfotil můj děda před více než 50 lety. Těším se na to. Podle mě to bude jeden ze dnů, kdy nic nečekáte a najednou je to je bomba.

7. a 8. Den – Stopem z vodopádů, Největší hamburger, Aféra ukradeného ručníku, Bláznivý rafting

Stopem z vodopádů

Již několik dní se nacházím ve městečku, které je pro Kolumbii něco jako centrum adrenalinových sportů. Můžete tu raftovat, paraglaidovat, bandžíjumpovat, horsko-kolovat a tak. Je toho tu opravdu hodně. Jen se připravte, že sáhnete relativně hluboko do kapsy.

Na druhou stranu je tu i tak stále pár míst, kde vám moc adrenalinu nehrozí, kam můžete dojet busem a zaplatit pár korun. Mezi taková místa se řadí i vodopády Juan Curi. Z města San Gil jsou zhruba 20 minut autobusem a od autobusu 20 minut pěšky do kopce.

Obr.: Tam někde nahoře jsou vodopády Juan Curi. Jde se k nim přes 20 minut pěšky do kopce. 

Když budete u vodopádů, můžete se tam i vykoupat. Voda je hodně studená, ale zas osvěží. Vodopády Juan Curi doporučuji, je to fajn relax a hezky se na ně kouká.

Když jsme jeli (tou dobou jsem cestoval s jedním Němcem a Švédem) nazpátek do města, nechtělo se nám čekat na autobus, proto jsme zkusili štěstí ve stopu a ono se zadařilo. Zastavilo nám hned druhé auto. Byl to otec se synem, kteří co jsem pochopil, prodávali maso. Jinak otec, který řídil auto, se s tím moc nemazal. Řídil nadsvětelnou rychlostí a měl strašlivě vražedné oči. Ale nebojte, byl moc fajn.

Můj první historický kolumbijský stop. Mě, jednomu Němci a Švédovy zastavil moc fajn pán s totálně vražednýma očima.

Největší hamburger

Zmínka o mém obědě vás asi nebude moc zajímat, ale stejně o něm napíši. Neustále na něj vzpomínám. Na doporučení Němce, se kterým jsem tou dobou cestoval, jsme se stavili v restauraci Gringo Mike’s, která je ve městě nejvyhlášenější a objednal si na místní poměry relativně drahý hamburger. Stál 150 Kč.

Většinou, když jdu někam na vyhlášený hamburger, jsou moje očekávání daleko vyšší než realita. Tady to bylo úplně naopak. Přinesli obrovského mastodonta, kterého jsem měl problém sníst. Nemusel jsem ten den mít už nic dalšího a hlavně byl naprosto výborný. Do teď se olizují za ušima. Takže, jestli budete mít cestu, stavte se v restauraci Gringo Mike’s. Bude vám také chutnat.

Obr.: Z fotky není zřejmé, jak byl hamburger obrovský, ale věřte, že to byl největší kousek, který jsem kdy měl.

Aféra ukradeného ručníku

Příběh začíná hostelovým bazénem. Chtěl jsem se v něm po horkém dnu osvěžit. Vyrazil jsem v plavkách, v triku a s ručníkem kolem ramen. Cestou jsem si objednal ještě pivko, proto jsem si sedl na chvíli na gauč kousek od baru a čekal až mi ho donesou.

V bazénu to byla pohoda, plaval jsem si, občas si dal pivko a koukal na bouřku, která zuřila v okolí. Všechno dobré ale někdy musí skočit. Vylezl jsem z bazénu a ručník nikde. Nemohl jsem ho najít, proto jsem rozjel pátračku. Ručník nebyl u bazénu, nebyl na gauči u baru, nebyl v pokoji, prostě zmizel.

Šel jsem se zeptat hostelového personálu, jestli neví, kde by mohl být. Začali hledat se mnou a nic. V jednu chvíli se manažer hostelu nabídl, že se podívá na kamery. Světe div se, kamery celou aféru ukradeného ručníku objasnili. Ručník mi vzal jeden izraelský turista a se zbytkem jeho izraelské party jim vytřel podlahu politou benzínem.

Což bylo celkem vtipné, protože chvíli před usvědčení viníka, kterému to bylo naprosto párek a který se mnou na oko hledat onen inkriminovaný ručník, jsem se bavil s jedním Holanďanem. Ptal jsem se ho, jestli neví, kde je můj ručník. Ze srandy říkal, že jestli smrdí jako benzín, tak ví, kde je. A měl paradoxně pravdu. Můj ručník tou dobou ležel na podlaze a smrděl jako smrděl jako benzín.

A jak to dopadlo? Slíbili mi, že mi koupí nový ručník (zatím se nic nestalo). Tak snad svým slibům dostojí. Osud je občas trochu svině, tak mě pak čekalo ještě jedno překvapení. Schválně si tipněte, koho jsem měl na lodi, když jsem byl raftovat.

Obr.: Místo, kde se odehrála celá aféra s ukradeným ručníkem.

Bláznivý rafting

Ano, hádáte správně. Na lodi jsem byl s tou samou izraelskou partou, která vytírala mým ručníkem rozlitý benzín na podlaze a upřímně, asi jsem z toho faktu, že s nimi pojedu na lodi, byl ještě více nešťastný než z ručníku. Očividně nás nečekal "volej", ale pěkně divoká jízda.

Rafting má prý různé stupně obtížnosti, které jsou v rozmezí 1 (ta nejlehčí) až 5 (ta nejtěžší) a právě všechny tyto stupně, jsme měli projet. Proto se celkem hodilo poslouchat hlavní kolumbijského bosse. Což všichni dělali, krom Izraelců, kteří si tou dobou upravovali Go Pro, chodili na záchod anebo se jen tak od cesty bavili hebrejsky.

Říkal jsem si, jak to asi dopadne. Nakonec, jak vidíte nebo spíše, jak si čtete, dopadlo to dobře. Zvládli jsme to překvapivě dobře, ale málem jsem je přerazil. Kolumbijský kapitán lodi nám říkal, že ho máme vždy poslouchat a že když řekne pádlovat, tak máme pádlovat. Což si izraelci vykládali po svém. V mega peřejích často začali zvedat pádla, schovávat se do lodi a padat mi pod nohy.

Nakonec nějakým zázrakem nikdo z lodi nevypadl a nějak jsme to zvládli. Já si do teď budu moc pamatovat soucitný výraz v očích druhé lodě s mými dánskými kámoši, kteří moc dobře věděli, co prožívám.

Jinak samotná jízda byla skvělá. Nejsem si jist, jestli by vás takhle někde v ČR pustili, ale krom neukázněných spolucestujících, jsem neměl problém. Vše se mi zdálo bezpečné. Takže pokud tu budete, obětujte 1000 Kč a užijte si parádní jízdu.

Fotky zatím nemám. Až budou, doplním je.

5. a 6. Den – Mají v Bogotě metro? Návštěva muzea a planetária, Přesun do města San Gil

Mají v Bogotě metro?

Bogota je obrovské město a jako každé obrovské město, tak má problémy s dopravou. Nekonečně kolony jsou tu na denním pořádku. Co s tím? Jak dostat co nejvíce lidí tam, kam potřebují? Nabízelo by se metro, ale to v Bogotě díky handrkovani politiku nemají. Místo toho tu mají super velké autobusy.

Ze severu na jih jezdí tzv. TransMilenio. Což jsou červené autobusy, které jezdí ve vyhrazených pruzích k nástupištím ve stylu metra. Ve špičkách jsou autobusy tak narvané, že prostě nemáte možnost se do nich dostat.

Na druhou stranu, když pojedete mimo špičku, tak se to dá. Jen počítejte s tím, že se můžete stát součástí rapového koncertu jako já a pak taky byste si měli hlídat své věci. Několikrát jsem dostal upozornění, že kapsáři v busu jsou opravdu velmi šikovní a podle toho, jak si ostatní spolucestující urputně drželi svoje věci, tak asi jen tak neplácali.

Aby to bylo kompletní. Červeným autobusem se tedy říká TransMilenio a jezdí ve vyhrazených koridorech. Pak tu mají ještě modré autobusy, které se jmenují Urbano a ty zastavují častěji plus nejezdi jenom ze severu na jih. A poslední možnosti jsou splašené minibusy, u kterých to vypadá, že si jezdí, jak chtějí. Je ale fajn, že u nich stačí zazvonit, tam kde zrovna potřebujete a zastaví vám. Většinu linek najdete na Google maps.

Z obrázku to vypadá, jako kdyby měli v Bogotě metro. Mrkněte na to pořádně. Místo metra uvidíte autobus.

Obr.: Autobusy s názvem TransMilenio tu jezdí ve vyhrazených koridorech na zastávky ve stylu metra. Je to překvapivě efektivní a rychlý způsob dopravy.

Národní muzeum a planetárium

Eliška Krausová mi před pár dny doporučila, abych si před prvním velkým cestování po Kolumbii skočil do Muzea del Oro, což je muzeum zlata. Já jsem si to samozřejmě zapamatoval špatně a vyrazil do úplně jiného muzea.

Muzeem, kam jsem vyrazil, bylo rovnou to místní národní. Bylo fajn. Ve třech patrech se věnovali historii Kolumbie - od dávných před španělských dob až po současnost. Škoda, že takřka všechny popisky byly ve španělštině. Jinak jsem tam byl v neděli, kdy je očividně vstup zdarma.

Pak jsem si řekl, že si udělám radost a proto jsem vyrazil do místního planetária. Věnovali se přistání na měsíci. Upřímně, byl to zlatý hřeb 5. dne. Jo a uvědomil jsem si, že od přistání na měsíci shodou okolností uteklo 50 let, tedy stejně od doby, co se moje rodina vrátila z Kolumbie zpět do ČR.

Obr.: V národním muzeu byla kompletně popsána historie Kolumbie, která je více než pestrá.

Obr.: Naší rodině známý president (ten s brýlemi).

Obr.: Planetárium v exotickém prostředí palem. Byl jsem na promítání z přistání na měsíci.

Přesun do města San Gil

6 den jsem měl naplánovaný přesun z Bogoty do města San Gil. Podle intenetové stránky, která se vtipně jmenuje PINBUS.com (řekněte si to nahlas a budete se smát stejně jako já v moment, když mi tuto stránku doporučoval recepční), měla být cesta dlouhá 6,5 hodiny.

Nakonec se ukázalo, že měla skoro pravdu, ale jen zapomněla přidat další dvě hodiny. Každopádně to nevadilo, cestu jsem si užil. Z autobusu byly nádherné výhledy do krajiny a díky tomu, že jsme vlastně celou dobu jeli za nějakým z kamionů, které se doslova plazily po úzkých klikatých silničkách, tak jsme těch výhledů užil více než dost.

Obr.: Náš byl obří. Cestu nám zpestřovaly 4 akční filmy, kde byla zavražděna minimálně stovka lidí.

Obr.: Výhledy byly tak nádherné, že se bohužel nedaly vyfotit. Tady aspoň vidíte, jak moc klikaté silničky tu mají.

Obr.: V jednom z měst po cestě jim na fotbalovém hřišti parkoval vrtulník Black Hawk.

4. Den – Po historickém centru Bogoty nechoďte po setmění, Kolumbijská tetička, Večerní návrat do čtvrti La Candelaria a party busy nad Bogotou

Po historickém centru Bogoty nechoďte po setmění

Nejstarší a zároveň nejhezčí část Bogoty se jmenuje La Candelaria a je to tak trochu zvláštní čtvrt. Za denního světla je plná turistů, místních, kteří pracují pro všechna možná ministerstva uvnitř čtvrti a všemožných prodavačů, kteří prodávají přesně to, co nepotřebujete. Po setmění se pak vylidní a stane se ne úplně bezpečným místem.

Přesně tam jsem se dneska se svým průvodcem Juanem vypravil. Pracuje tu na místní univerzitě a zároveň ve čtvrti i bydlí. Paradoxně si ji nemůže více než vynachválit. Má to sotva pět minut pěšky do práce. Ale sám říká, že po setmění se po čtvrti pohybuje zásadně taxíkem. Pěšky ani ránu, na rozdíl od turistů, kteří tu běhají i po setmění s foťáky na krku. Sám se jim prý dost diví. Hodně riskují podle jeho slov.

Přes den je tu ale relativně bezpečno a rozhodně se sem vypravte. Je tu na co se koukat. Skvělé je bloudit uličkami kolem prezidentského paláce nebo místa, kde byla založena Bogota. Za mě rozhodně zatím to nejzajímavější, co jsem v Bogotě viděl.

Určitě sem ještě několikrát zavítám. Je tu hned několik muzeí, které by každý, koho cesta přivede do Bogoty měl navštívit. Eliška Krausová doporučuje Museo del Oro, díky kterému se lépe dostanete do kontextu kolumbijských dějin a budete celou tuto nádhernou zemi více chápat. Asi se tam vypravím zítra.

Malé domečky a úzké uličky táhnoucí se k horám. To je historická čtvrť La Candelaria, která se z celé Bogoty zatím líbila úplně nejvíce.

Plaza Bolívar je nejdůležitějším náměstím v celé Kolumbii. Poblíž sídlí ministerstva a je tu i prezidentský palác. Všimněte si velké budovy vlevo. To je sídlo soudu, které nechal před skoro 30 lety zapálit Pablo Escobar.

Super ulička poblíž místa, kde byla založena Bogota. Teď je plná hostelů a malých barů

Mým dnešním průvodcem byl Juan, syn Horacia Rodrigueze Platy, který byl kmotrem mé tety.

Jsem známým milovníkem smažáku. Byl jsem rád, že jsem na narazil i v Kolumbii.

Kolumbijská tetička

Když mi paní Krausová oznámila: “Jsem taková kolumbijská tetička.” Tak jsem se dost smál, ale poté co jsem vyslechl její vyprávění, tak jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu. Skvěle jí to charakterizuje.

S paní Krausovou jsem se sešel již dvakrát. Poprvé v Praze a podruhé dnes v Bogotě. V obou případech velmi poutavě vyprávěla o osudech těch několika Čechů, kteří se rozhodli, že Kolumbie bude jejich domovem. Co jsem pochopil, tak všichni byli velcí dobrodruzi, kteří buď utekli před válkou (několik českých židovských rodin), před komunisty (svého času známy hoteliér, ke kterému jezdila před 50 lety i moje rodina) a pak například další pán, který zkoušel štěstí v businesse (majitel továrny na gumy).

Z jejího vyprávění by se dala napsat knížka. Vždyť například ona sama vyrazila do Kolumbie v roce 1968 v pouhých 21 letech. Jela sem studovat a nakonec tu zůstala a stala se z ní vysokoškolská profesorka. Na celý její příběh se zaměřím někdy později, třeba ve dny, kdy nebudu mít o čem psát.

Dnes bych se chtěl věnovat něčemu jinému a to organizaci ASOČHECA, kterou paní Krausová založila a díky ní se významně zasadila o opětovné otevření české ambasády v Kolumbii v roce 2013. Dokonce prý svého času, když tu ještě naše ambasáda nebyla, řešila její agendu. Psali ji hodně lidi o radu, o pomoc a tak. Prostě, jak jsem psal před 3 odstavci, stala se z ní na čas taková česká kolumbijská tetička.

V současné době se ve svém volném čase věnuje právě své organizaci ASOČHECA. Pořádá výstavy po celé Kolumbii o České republice. Třeba ta poslední byla o Terezinských dětech. Velmi prý rezonovala se studenty ve školách, kde byla vystavena. Má i další velké plány, ale ty potřebují finance.

Možná se vám z ČR zdá, že podporovat asociaci, která se věnuje Česko-Kolumbijským vztahům, nemá smysl, ale já si to nemyslím. Vždyť Kolumbie má 45 milionu obyvatel, kteří většinou sní o výletu do Evropy a jako turistické cíle uvádí hlavně Německo, Španělsko a Francii. Věřím, že malým pošťouchnutím se více začnou zajímat i o naší zem.

Paní Krausová to dělá dobře. Svými aktivitami vypraví zajímavé příběhy, které mají přesah. Chod organizace dotuje z části svého platu. Jestli vám dávají její aktivity smysl, podpořte její organizaci pár kačkama. Třeba se pak paní Krausové splní sen a přiveze Národní divadlo a my jako země, se ukážeme v tom nejlepším světle.

Kolumbijský účet organizace Elišky Krausové ASOČHECA: 009400693983

Eliška Krausová (pro zajímavost sestra Jana Krause) žije v Bogotě již od 1968. Učí na univezitě a vede česko-kolumbijskou organizaci ASOČHECA a hlavně je s ní velká sranda. Dneska mě například pozvala na banán se zmrzkou.

Večerní návrat do čtvrti a party busy nad Bogotou

To, že se vrátím do čtvrti La Candelaria jsem čekal, ale ne tak rychle a ještě po setmění. Dám spoiler: Vše bylo v pohodě! Díky své slečně jsem dostal kontakt na její kamarádku Dani. Ta žije v Bogotě a už jednou mě vytáhla na véču. Dneska to měla být původně party, ale pak jsme domluvili, že zvolíme klidnější variantu. Zavolala kámošům, sehnala auto, vyzvedla mě a mohli jsme vyrazit směr La Candelaria na pivko.

Dani s mojí slečnou na fotce, když byla zrovna návštěvě Prahy. Holky se seznámili v New Yorku.

Opět se mi tam líbilo. Tato část města má prostě atmosféru. Jen si ji opravdu musíte užívat přes den, protože v jeden moment se na večer vylidní a nikdo tam není. Když jsme dorazili ve 20:30, byla ještě plná lidí, kteří venku popíjeli pivko. Když jsme ale cca ve 22:00 odcházeli nikde skoro nikdo nebyl.

Prostě takové město duchů, kde se sem tam pohybuje zvláštní kreatura. Takže to tady opravdu nepodceňujte. Je jedno, že se čtvrť nachází poblíž prezidentského paláce a je vedle několika pro Kolumbii nejdůležitějších muzeí. Prostě pozor. Samotní Kolumbijci se ji večer vyhýbají.

Po pivku jsme vyrazili na super výhled nad městem. Bohužel si nepamatuji název místa. Hodně mě bavila atmosféra. Lidí tam kolem půlnoci byli stovky. Dávali si buď romantická randíčka nebo si přijili zapařit v jednom z deseti party busů. Myslím, že by bylo fajn sem vyrazit příště na západ slunce.

Čtvrť La Candelaria se večer vylidní a není se v ní radno procházet po svých. Berte auto nebo taxík.

Výhled kde si nad Bogotou se hromadou lidí, kteří jsem vyjeli na romantické randíčko nebo…

…party busem si zapařit a dát si....

...opilou kukuřici nebo klobásu.

Při cestování jsou občas člověk narazí na věci, nad kterými zůstává rozum stát. Tady například záchody v jednom z barů ve čtvrti La Candelaria.

A co dneska? Návrat do čtvrti La Candelaria a výprava do Museo del Oro a pak se uvidí. 

3. Den – Velká výprava pro boty, Globalizace v praxi

Velká výprava pro boty

Dnešní největší událostí byla moje velká výprava pro boty, v těch mých starých se mi již v Praze udělala díra a já si naivně myslel, že to odpružím. Při pohledu na barvu ponožek po celodenním chození jsem musel svůj původní plán přehodnotit. Proto jsem si na Google našel nejbližší Decathlon a vyrazil.

Díra se mi udělala již v Praze, ale říkal jsem si, že to nějak dám. Nedal. Ponožka byla proti.

Bogota je obrovské a chaotické místo, ale i tak se tu dá relativně snadno cestovat autobusem. Stačí si zapnout Google Maps, zadat odkud kam chce a máte to. Prostě si přečtete jakým autobusem pojedete a za jak dlouho tam budete. Stačí mít místní simku.

Cestou k novým botám jsem koukal z okna busu a uvědomoval si, jak moc velké monstrum ta Bogota vlastně je. Všude samá auta, nadjezdy, podjezdy, troubení a v pozadí hory. Podobnou kombinaci jsem zatím nikdy neviděl. Těším se až v neděli vyjedu na slavný kopec Monserrate a uvidím město z shora v plné kráse.

Cestování autobusem v Bogotě jde raz dva. Prostě zapnete Google Maps a máte to.

I takto z autobusu je vidět, jak obrovská je Bogota. Za dva dny jí uvidím i z výšky z jednoho z kopců v pozadí.

Globalizace v praxi

Když jsem dorazil do Decathlonu, těšil jsem se, jak bude vypadat, co tam bude jinak a jestli budou mít nějaké místní specifikum. Třeba takové McDonaldy na celém světě jsou drobně přizpůsobeny jednotlivým zemím. U nás se například svého času snažili prorazit se smažákem v housce (byl jsem věrný zákazník).

V bogotském Decathlonu to bylo naopak. Vše bylo naprosto identické a i stejně jsem se tam cítil. Našel jsem tu například prodávat svojí bundu, co jsem si koupil před 4 lety, svojí krosnu, pohorky a spacák. Prostě globalizace. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem si mohl koupit nějaké ty boty a ty původní s dírou v podrážce odepsat.

Bogotský Decathlon jako by z oka vypadl těm našim. Našel jsem tu svojí bundu, boty, krosnu a spacák. Prostě příklad globalizace v praxi.

A co bude zítra? Vyrazím se synem Horacia do centra Bogoty, bydlí tam, tak budu mít skvělého průvodce. Odpoledne bych se pak měl sejít s Eliškou Krausovou a večer zavítat na kolumbijskou party, která dnes nevyšla. 

2. Den – Návštěva české ambasády, O 2 roky jsem to nestihl, Pokračování v přátelství o 50 let poté

Návštěva české ambasády

Jsou to asi dva měsíce, co jsem napsal předsedkyni Česko-kolumbijské asociace Elišce Krausové. Shodou náhod měla tou dobou zrovna namířeno do Prahy a byla ochotná se se mnou sejít. Setkání bylo skvělé. Hodně jsem se nasmál a hlavně jsem dostal hromadu zajímavých informací o Kolumbii v 60 letech. Třeba fakt, že tou dobou musely ženy nosit bílé rukavice a nesměly mít kalhoty mi vyrazil dech. K 60 letům v Kolumbii se vrátím někde později.

Teď zpět k tomu, jak jsem se dostal kontakt na českou ambasádu v Bogotě. V průběhu setkání s paní Krausovou se k nám připojila její kamarádka Anna Oviedo. Stejně jako paní Krausová na mě koukala ze začátku trochu s údivem (upřímně, kdo by nekoukal). Ale nakonec se nabídla, abych se u ní stavil v Bogotě na ambasádě. Což jsem dneska učinil.

Dle mého názoru údiv v jejich očích dále pokračoval, ale opět se zachovala skvěle a dala mi maximum informací. Mám zase další kus skládačky k historii mé rodiny v Kolumbii. Ještě mě představila svým kolegům, kteří byli také velmi ochotní. Odcházel jsem spokojen. Máme tu super ambasádu, která má ještě k tomu z kanceláře nádherný výhled a super výstavku českých hradů na recepci.

Vstup do české ambasády v Bogotě

Výstavka hradů na recepci ambasády

O 2 roky jsem to nestihl

Na začátku 92. ulice stál dům, ve kterém před 50 lety byl byt mé rodiny. Plán zněl jasně - zaklepat na dveře bytu, ukázat fotky a pak omrknout prostředí, kde v 60 letech vyrůstala moje maminka a teta. Podle Google Streetview z roku 2017 to vypadalo nadějné.

Fotografie ze 60. let a Google Streetview z roku 2017. Vypadalo to nadějně.

Podle reality v roce 2019 už ne. Na místě bývalého domu se teď staví obrovský bytový komplex, kde cena jednoho bytu atakuje hranici půl milionu euro. Očividně si to mohou dovolit, jedna se prý i nejluxusnější část dnešní Bogoty.

Celkem zklamaně jsem chodil kolem a snažil se okolí vyfotit tak, jak bylo zachycené na starých fotkách. Upřímně bylo to náročnější, než jsem si myslel. Jinak zajímavé bylo, že kolem mě polehávala dobrá stovka dělníků z nové budovy. Měli tou dobou pauzu. V jeden moment se pak najednou písklo, všichni se zvedli a šli zase makat.

Takto to vypadá dnes. Staví se tu obrovská bytová budova s mega drahými byty.

Ještě jeden pohled - 60. léta nahoře, 29.8. 2019 dole

Pokračování v přátelství o 50 let poté

Psal se rok 1969, kdy moje rodina balila kufry a chystala se zpět do vlasti. Vsadím se, že to muselo být velmi emotivní. Jednak opouštěli svojí milovanou Kolumbii a druhak opouštěli své přátele. Především rodina Horacia Rodrigueze Platy jim velmi přirostla k srdci. Trávili spolu veškerý volný čas o víkendech, navštěvovali se a cestovali po celé Kolumbii.

Proto jsem se rozhodl je kontaktovat a zjistit, jestli silné přátelství bylo i na druhé straně. Díky mé kolumbijské spojce jsme našli kontakt na nejmladšího syna Juana Camilla. Okamžitě, co jsem poslal e-mail, odepsal. Z jeho zprávy bylo vidět obrovské nadšení a velké překvapení. Vůbec to nečekal.

Celá jeho rodina byla prý moji zprávou nadšená a když o tom tak přemýšlím, tak i ta moje. Všichni byli moc rádi, že přátelství překonávající Atlantik a desítky let pořád trvá. Domluvili jsme se, že jakmile budu v Bogotě, tak se mám ozvat a přijít na návštěvu. To jsem dnes také učinil.

Nejprve jsem se potkal na hostelu s Juanem Camillem. Ihned jsme volali do ČR. Tolik radosti jsem dlouho neviděl. Na večer jsme se přesunuli do bytu rodiny jeho sestry a opět radost byla všude kolem. Byl to večer plný vzpomínek, starých fotografii a příběhů ze 60. let. Například jsem zjistil, kde se konaly nelegální závody ve stylu Rychle a zběsile a kde se děda proháněl se svým mocným Mustangem. Byla to ulice 116. Určitě se tam vypravím.

V průběhu večera jsem se pak ještě nestačil divit příběhu rodiny Rodriguez. Umí několik jazyků, cestovali po celém světě ve službách kolumbijské vlády a setkávali se s hlavními postavami 20. století. Ale o tom zas někdy příště. Vydalo by to na celou knížku.

Jinak mě velmi potěšilo, že byt byl plný českých výrobků. Třeba jsem konečně viděl někoho, kdo má náš křišťálový lustr nebo české skleničky. Pak mě také dostalo české vydání Dona Quijota. No proste úžasný večer.

Překvapivé setkání po 50 letech prostřednictvím Whats Appu.

Děti a vnuk Horacia - Juan Camillo, Maria Virginia a její syn. Sledují fotku jejich rodiny, kterou jsme ji přivezl z ČR.

Výprava na sopku Nevado del Ruiz. Na fotce krom Horacia Rodrigueze Platy je i jeho syn Juan Camillo a moje babička s mojí mámou.

Z vybavení bytu je vidět, že na ČR nezapomněli. Poprvé jsme například viděl křišťolový lustr, jak reálně někdo používá doma.

A co bude zítra? Velká výprava do Decathlonu. Musím si koupit boty. V těch svých mám velkou díru a večer půjdu na party. 

1. Den – Práce a zima

Asi lépe se dnešní den nedá charakterizovat. Pracoval jsem na Cestoletu a byla mi zima a to i uvnitř. Zdá se, že jsem dorazil do Bogoty přímo do toho nejchladnější měsíce v roce. Přes den je max 20 °C, přes noc 9 °C. Takže hlavně ráno na hostelu celkem klepu kosu. Chybí tu topení. Což je zde v Bogotě normálka.

Jinak nic moc zajímavého, o čem by se dalo psát, se nedělo. Jedině se zmíním o dvou skutečnostech, které mě zarazily. První byly “špatné” barvy na koších s recyklovaným odpadem - prostě jiný kraj, jiný mrav a pak také oranžové surfovací prkna na stěnách uvnitř budov. Očividně slouží k záchraně životů a já zatím nepřišel na to jak. Zatím se neptám. Chci si to vyzkoumat sám.

Zítřejší den bude více nabitý. Stavím se na ambasádě, mrknu na místo, kde stál dům mé rodiny a pak se sejdu se synem kmotra mé tety.

Jo skoro bych zapomněl. Ozval se mi týpek, který se pustil do hledání Mustangu ve velkém stylu. Prolustroval databází kolumbijských SPZ a očividně se chystá psát na ministerstvo zahraničních věcí. Tak snad se brzy dozvím více.

Takto tu teď vypadají rána. Těžké mraky, mrholení a vlezavá zima.
“Špatné" barvy na koších - jiný kraj, jiný mrav.
 Uvnitř budov mě zaráží surfovací prkna. K čemu to sakra je?

0. Den – Indický Dexter, můj první kolumbijský kamarád

Indický Dexter

Jsou to 4 roky, co jsem viděl svůj první bollywoodský film. Letěl jsem do Indie, tak jsem si říkal, že to budu mít jako studijní materiál. Co vám budu povídat, byl to masakr (stejně jako Indie samotná). Nikdo jiný vám nenabídne tolik tance, výbuchů a srandovně zabitých bezejmenných postav, které nemají nemají s dějem vůbec žádnou spojitost.

Druhý bollywoodský film jsem viděl přímo v Indii v kině - v odkazu je jeho recenze (den 16) a dnes jsem se rozhodl opět riskovat svojí mentální kapacitu a pustit si můj historicky třetí Bollywood. Skvělé bylo, že výběr na palubě KLM byl poměrně široký. Proto rozhodování chvíli trvalo. Nakonec jsem si ale přece jenom po chvíli vybral. Zvolil jsem film s názvem Satyameva Jayate, který jen těsně vyhrál před filmem s názvem Toilet (ten plánují dát cestou zpět).

Výběr hollywoodského trháku byl složitý. Nakonec vyhrál těsně film Satyameva Jayate nad filmem s názvem Toilet.

V rychlosti popíši děj. Najednou se v Bombaji z ničeho nic začali vraždit policisté způsobem, který je více než klasický a to barelem s benzínem a sirkami (zvláštní bylo, že stačila vždy jenom jedna sirka - asi vysokochytlavý benzín).

Postupně začalo být jasné, že za vším stojí sériový vrah, který vraždí teatrální podpalovačkou pouze zkorumpované policisty. Prostě takový indický Dexter. Aby to bylo ještě trochu zamotanější, tak vrahem byl bratr komisaře, který tyto zabíječky vyšetřoval. Takže celkem guláš.

Zvláštní bylo, že komisař bratra Dextra bral na místa činu a on mu tam zvesela vraždil dál. K tomu se mu čas od času snažil sdělit, že on je to vraždící monstrum. Do toho se pak ještě pletlo několik nevýznamných postav, které byli buď podpáleny, sbírali odpadky anebo se starali o psy. Například přítelkyně Dextra byla z nějakého nejasného důvodu veterinářka, která v jednu chvíli utratila psa. Překvapivě nepoužila sirky ale injekční stříkačku.

Nebudu vás dlouho napínat. Film skončí asi nějak takto - masový vrah Dexter kouká na lehce ohořelého bratra komisaře v moment, když zrovna oznamuje další vraždu. Po chvíli komisař na Dextera míří pistolí, pak si to prohodí. Na samotném konci v rychlém sledu shoří šéf bombajské policie (jak jinak než díky sirkám), komisař zastřelí bratra Dextra a poté ho drží za ruku a řve na něj, aby neumíral, i když mu smrt celý film sliboval. Na to všechno kouká přítelkyně Dextera (to je ta, jak se stará o psi), kterou se nedopatřením nepovedlo podpálil.

Co vám budu povídat, byl to masakr. Ale na indické filmy podle mého názoru ještě umírněný, řekl bych až artový. Jak film hodnotím? Dávám šest sirek z deseti.

Jeden bratr masových vrah vraždící benzínem a sirkami, druhý policejní komisař, který chce dopadnou masového vraha. To zaručuje hromadu nedorozumění.

Můj první kolumbijský kamarád

Šlo to celkem rychle. Potkal jsem ho již na letišti. Jel mě vyzvednout s cedulkou (moje historicky čtvrtá cedulka v životě). Jak je to možné? Long story short - moje segra, která je mimochodem skvělá učitelka španělštiny (mrkněte na Španělština do plavek), má kolumbijskou kamarádku.

Ta žije je v ČR. Stále však má v Kolumbii známe a proto mi hodně s přípravou a kontaktování lidí, kteří by mohli znát moji rodinu, pomohla. O ní ale zas někdy příště. Teď mrkneme na Juana Carlose, mého prvního kolumbijské kámoše.

Je to bloger, youtuber, dělá podcasty a má očividně spoustu dalších zájmů. Nejvíce mě pobavil nudismus. Juan mě vyzvedl na letišti, pomohl zařídit simku (byl to porod) a autobusem hodil k hostelu, který je mimochodem dost parádní. Má dokonce i vlastní kino. Jen je škoda, že zapomněli na teplou sprchu.

Jinak s Juanem byla sranda. On se se mnou bavil za použití Google translatoru anglicky a já na něj na oplátku vykřikoval těch pár španělských slov, co znám z Duolinga. Než Juan vyrazil po svých k sobě domu, ještě mi slíbil, že zkusí najít někoho, kdo by mi mohl pomoc s hledáním Fordu Mustang. Snad se to povede.

A to bylo vlastně vše tento den. Na žádné velké zajímavosti snad krom zjištění, že v Bogotě mají relativně hodně Škodovek, jsem nenarazil. Tak třeba další den toho bude více.

Juan Carlos byl historicky čtvrtým člověkem, který mě vyzvedl na letišti s cedulkou.
Dost mě překvapilo, že na ulicích je relativně hodně Škodovek.
Po asi hodinovém zjišťování možných tarifů (většinou konverzace probíhala ve španělštině) jsem si vybral balíček. Kde krom 2 Gb internetu mám 2 Gb na navigaci a neomezené data na FB, IG a Whats App a to vše za 300 Kč. Takže čeští operátoři na tom s cenou nejsou zase tak špatně. 


Den mínus 1 – 50 let poté, bílý Ford Mustang 

A je to tady. Sedím v autobuse, který upaluje po D1 (tedy alespoň prozatím) směr Vídeň, kde mě vyhodí kolem 1:30 a já budu vymýšlet, jak se dostat na letiště. Ráno mi odtamtud letí letadlo do Amsterdamu a z něj pak za hoďku do mé dlouho vysněné Kolumbie.

50 let poté

A proč tam? Je to jednoduché. Byl rok 1969 a jedna část mé rodiny zrovna balila kufry po 6 letém pobytu a směřovala zpět domů. Takže je to přesně 50 let poté, co jsem sbalil kufry já (spíš malý batůzek) a vyrazil na opačnou stranu Atlantiku.

Cíl je jednoduchý. Chci prozkoumat maximum toho, co tam moji příbuzní dělali, kontaktovat lidi, se kterými trávili čas a o kterých mi tak často vyprávěli. Chci projet místa, kde cestovali a porovnat je se starými fotkami. A co je mým největším cílem?

60. léta ve městě Socorro - určitě tam vyrazím a zkusím najít tuto uličku.

Kdesi na výletě poblíž Bogoty během 60. let

Bílý Ford Mustang

Cílem je jednoznačně najít 50 let starý Ford Mustang, se kterým se po Kolumbii proháněli. Zní to nereálně a upřímně jsem bez šance. Na druhou stranu věřím, že cestou za dnes už imaginarnim Mustangem potkám hromadu zajímavých lidí a užiji si hodně legrace. Třeba ho ale najdu. Člověk prostě nikdy neví.

Tak držte palce ať ho najdu anebo alespoň ať najdu někoho, kdo mi nějaký ten Ford Mustang půjčí a já se s ním alespoň na chvíli budu moct projet.

Jinak krom výzkumné cesty mám v plánu omrknout Kolumbii. Zjistil jsem, že na jih od Bogoty je jediná místní poušť (každý rok navštěvuji jednu - je to povinnost) a na úplném severu je jedna velká písečná duna. Všechno na víc bude bonus. Třeba město s názvem Turbo by mohla být sranda. Nevím, co tam je, ale má skvělý název.

Ozvu se zas z Bogoty. Upřímně nevím moc kdy. Cesta z Prahy do Vídně přes Amsterdam bude dlouhá. Budu dost gumový.

To je on - bílý Ford Mustang, který se pokusím najít.

Prý k sopce Nevado Ruiz nikdy předtím nevyjelo auto se zadním pohonem. Mám pochybnosti, jestli někdy potom to nějaké další dokázalo. Jo a všimněte si, že Coca Cola byla všude i v 60. letech.

Dnešní start - na fotce plný elánu na dobrodružství (stále přemýšlím, co jsem měl tím postojem na mysli :D)

3 zajímavosti dnešní cesty busem: 1. zajímavost - jízdenka FlixBusu z Prahy do Vídně byla levnější než taxík z autobusového nádraží na letiště, 2. zajímavostí jsou překvapivě šíleně nepohodlné sedačky v autobuse a třetí je okamžitý průjezd myčkou i s cestujícími po dojezdu do Vídně. 

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš