Jan Macháček
Hledání ztraceného času aka Kolumbijský cestopis live
Konečně jsem se odhodlal a vyrazil na 2 měsíční výlet do Kolumbie. Plánuji jet po stopách své rodiny, objevovat místa ze starých fotografií, navštívit poušť, vykoupat se v moři, najít 50 let starého Forda Mustang a pak také zjistit, jaké je to vlastně žít v Kolumbii.
Spoustu zajímavých příběhů, hromada starých fotek a ještě víc naivnich nápadů. To bude moje 2 měsíční cesta po Kolumbii. Tešte se na hledání 50 let starého Fordu Mustang, Kolumbii, poušť, moře, město Turbo a obyčejné příběhy obyčejných lidí.
Cestopis budu psát chronologicky s hrubkami a to vzhůru nohama. Vždy ten nejnovější příspěvek budu úplně nahoře. Prostě jako na FB. Však to znáte.
61 den - Volby, kdy platí suchý zákon; Bláznivá politická kampaň
Volby, kdy platí suchý zákon
Asi měsíc před koncem mé kolumbijské cesty jsem se s mým kolumbijským kamarádem Juanem domlouval na tom úplně nejdůležitějším a to byla otázka, kam půjdem poslední den mého pobytu na pivo. Juan mi ale neustále lámanou angličtinou odepisoval, že půjdeme na čaj.
Po chvíli mi píše (asi pochopil, že čaj není ideální), že ten víkend, kdy letím zpět, jsou volby a to se prý na pivo v Kolumbii nesmí. Okamžitě se ptám, kde je problém a na to přichází odpověď, že v předvečer všech kolumbijských voleb platí suchý zákon.
Vyrazilo mi to dech. Vůbec jsem to Juanovi nevěřil, říkal jsem si, že díky trochu slabší angličtině to blbě napsal, proto jsem se okamžitě ptal všech Kolumbijců kolem a ti vše potvrdili. Prostě v předvečer se v Kolumbii nepije. A co na tom bylo nejzajímavější? Všem to přišlo naprosto normální. Naivně se pak ptali, jestli je to v ČR stejně.
Na to jsem jim mohl odpovědět jen to, že v ČR, kde nejlevnější tekutina v hospodě je pivo (to se pro změnu divili zas oni) a kde se všechny problémy vyřeší několika kouskama, by se kvůli suchému zákonu vyšlo do ulic.
Když jsem pak o tom přemýšlel, zjistil jsem, že je vlastně smutné, jak moc je naše kultura postavená na pivu a jak moc normální je pít vždy a všude a naopak nenormální si nic nedat. Nebylo by od věci si stanovit den, kdy si nikdo z nás nevypije ani skleničku. Aspoň by jednou byla celá republika konečně střízlivá.
P.s.: Píši to s lehkou kocovinou po včerejších třech pivech. Jak jinak…
Bláznivá politická kampaň
Celé ty dva měsíce, co jsem byl v Kolumbii, probíhala politická kampaň na volby do místních samospráv. Den D byl stanoven na den mého odletu a to na 27.10. Stejně jako ke všemu v Kolumbii, tak i k volbám se tu přistupuje temperamentněji než u nás. Se zájmem jsem to celou dobu pobytu sledoval.
Například plakáty jednotlivých kandidátů jsou naprosto kdekoliv. Narazit na ně můžete na každém druhém domě, autech a dokonce i na lidech, kteří nosí takové zvláštní konstrukce na zádech. Je jedno, jestli jste v centru velkých měst nebo na poušti, kde nikdo nebydlí, prostě všude se vede politická kampaň.
Čím více se volby blížily, tím více kampaň gradovala. Po celé zemi se začaly konat meetingy, kde se politici snažili získat hlasy lidí tím, že jim rozdávali jídlo. Místo koblih to byla pizza.
Dále se v ulicích začali objevovat tanečníci, kteří se na semaforech svými pohyby snažili přesvědčit čekající řidiče k volbě kandidáta, kterého měli napsaného na mikyně. Nesmím zapomenout ani na spanilé jízdy automobilů, které zuřivě troubily a podporovaly jednotlivé kandidáty. Prostě volby jsou v Kolumbii velká věc a když se blíží, tak díky suchému zákonu země utichne, přestane tancovat a soustředí se na výsledek.
Jo a pokud vám v den voleb letí letadlo, měli byste se připravit na horší dopravní spojení. Já jsem se například měl problém dostat na letiště, protože jak autobusy, tak řidiči UBERu zrovna asi někde volili.
60 den - Sýr na všechno, Syn strýce sestry Jana Krause
Sýr na všechno
Mám rád sýr. Když jsem v ČR, tak snad není dne, kdy bych ho vynechal. Vlastně si bez něj nemohu normální den představit. Proto jsem se bál, že dny v Kolumbii budou utrpením. Očekával jsem, že dva měsíce budu bez sýra stejně tak jako při mých pobytech v Asii. Tam se mi sýru nikdy nedostávalo. Vždy jsem měl jen malý kousek až v letadle směrem domů. A to bylo málo.
Kolumbie se ale hned během prvních dnů pobytu ukázala jako sýr friendly země. Byl všude a občas na velmi nečekaných místech. Jako třeba v horké čokoládě anebo v super sladké koblize. Ano čtete správně, sýr v Kolumbii kombinují se sladkým a překvapivě to není vůbec špatné, vlastně mi to hodně chutnalo.
Typický kolumbijský sýr je ve tvaru bílé kostky s chutí, která se nedá popsat (žádnou nemá, tak proto). Konzistencí je někde na půli cesty mezi naši mozzarellou a balkánem. Spíše má blíže k balkánu. Koupit si ho můžete naprosto všude - od supermarketu přes trhy až po vzpomínané koblihy. Pro Kolumbii je velmi důležitý, jedí ho vždy a všude.
Ještě bych se chtěl zastavit u horké čokolády, jedná se totiž až o nečekaně dobrou kombinaci. Jak to tedy vypadá? Dostanete klasickou horkou čokoládu s talířkem pod hrnkem, na kterém je sýr. Když jsem to viděl poprvé, myslel jsem si, že se jedná o máslo. To velmi pobavilo Kolumbijce, kteří tam byli se mnou.
Myslel jsem si, že si dělají srandu. Nedělali, sýr hodili do čokolády a čekali až se rozteče. Po počátečních obavách jsem tuto bláznivou kombinaci ochutnal a zamiloval se. Bylo to výborné. Tak až půjdete někam na horkou čokoládu, tak sýr sebou!
Syn strýce sestry Jana Krause
Na mé 2 měsíce dlouhé cestě Kolumbií jsem se již několikrát přesvědčil, že lidské osudy mohou být neskutečné propojené. Vezměte si například strýce Elišky Krausové, která je zas pro změnu sestrou Jana Krause. Strýc se jmenoval Jarko Vlasák.
Pan Vlasák odešel z Československa v roce 1948, režim mu nebyl úplně nakloněn, tak musel zmizet. Chtěl za oceán do pro Čechy trochu netradiční Argentiny. Ta se tou dobou řadila mezi nejbohatší státy světa. Cestu mu ale překazili nějací Dánové, takže místo do Argentiny se dostal nakonec do Kolumbie. Tam po nějakém čase získal práci ve slavném hotelu Nutibara v Medellínu, což byl přesně ten hotel, ze kterého v 60. letech pořídil děda fotky centra Medellínu.
Očividně byl Jarko Vlasák velmi šikovný, po pár letech již vlastnil několik hotelů a restaurací. Právě k němu v průběhu svého pobytu v Kolumbii jezdila moje rodina a právě díky němu se do Kolumbie v roce 1968 vydala Eliška Krausová. A aby to bylo ještě více zamotané, tak s jeho synem chodila do školy paní Heidi, což byla dcera bývalého faráře, kterému šla moje babička za matku na svatbě, protože ta jeho ho odmítla. Hezky se to celé propojilo, co?
A právě syna Jarko Vlasáka ml. a jeho rodinu jsem v poslední večer navštívil. Nejprve mě okouzlil tím, že si stále pamatuje několik českých slov (hovno, prdel, sračka) a pak mi přichystal společně s celou rodinou skvělou večeři. Čokoláda se sýrem nemohla chybět.
Jinak rodina pana Vlasáka je s Českou republikou stále spojená a to minimálně tím, že v baru máji Becherovku, kterou lejí do sklenic z českého skla. Do Čech i poměrně často jezdí. Mají tu stále příbuzné.
Celý večer vyvrcholil promítáním starých fotek z dědového alba. Což bylo zajímavé a zároveň dojemné pro manželku pana Vlasáka, která stále žije a byla tam s námi. Kruh se pak uzavřel tím, když mi pan Vlasák ml. oznámil, že se další den potká se svou sestřenici a to nebyl nikdo jiný než Eliška Krausová, kterou jsem potkal jen pár hodin před návštěvou Vlasáků. Pozvala mě na oběd a koupila mi obrovský zmrzlinový pohár.
59. Den – Dechberoucí vyhlídka nad Bogotu, Poslední focení o 50 let poté
Dechberoucí vyhlídka nad Bogotou
Jestli budete někdy v Bogotě a nebudete moc popadnout dech, tak to není vaši špatnou fyzickou kondicí. Nebo vlastně možná jo, ale nebudete to ten největší důvod. Tím hlavním viníkem bude fakt, že Bogotá je jedno z nejvýše položených hlavních měst na světě.
Třetí největší město amerického kontinentu se nachází ve výšce více než 2600 metrů nad mořem, což je o více než kilometr výš než naše Sněžka. Já jsem s výškou měl problém vždy až třetí den mého pobytu ve městě. Bolela mě hlava. I ostatní to zvládali v pohodě, jen jeden známý batůžkář měl něco jako výškovou nemoc. Museli mu dat prášky.
A teď konečně k tomu výhledu. Bogotá je z východní strany uzavřena horami, které oddělují více než 9 milionové město od nádherné přírody, která je za rohem. A právě v horách se nachází Monserrate, místo, kam směřuje většina turistů a místních. Je z něj ten nejlepší výhled.
Jsou dva způsoby, jak se na Monserrate dostat. Vyjet tam můžete buď lanovkou nebo vyběhnout po svých. Pokud se rozhodnete pro svoje nohy, tak buďte připraveni na poměrně náročný výšlap. Během pár kilometru budete muset překonat 500 výškových metru. Vyhlídka na Monserrate je vysoko - více než 3100 metru. Tak tam raději nechoďte hned první den pobytu.
Poslední foceni 50 let poté
Když mě jako malého babička s dědou čas od času hlídala, mojí oblíbenou zábavou si bylo prohlížet alba plná starých fotografií. To úplně nejoblíbenější bylo z jejich pobytu v Kolumbii. Přišlo mi nejvíce exotické a nejvíce vonělo po dobrodružství. No a teď 50 let poté, co byly fotografie pořízené, jsem se je na svých cestách snažil zachytit stejně, jak je děda vyfotografoval. Právě v den s číslem 59 mi zbyla poslední část, a to vyhlídka Monserrate a pak samotné centrum Bogoty.
Monserrate 50 let poté
Těsně před tím, než jsem vyrazil z hostelu na Monserrate, jsem se na recepci seznámil s dvěma Francouzskami a jedním Nizozemcem. Zrovna do Kolumbie přijeli a já tam akorát končil. Dával jsem jim hromadu praktických tipů, takže jsem si připadal spíše jako průvodce než obyčejný backpacker. Na druhou stranu oni na oplátku udělali vše proto, aby mi pomohli vyfotit přesně to, co jsem potřeboval.
Začalo to s výběrem lanovky. Děda, když ji fotil, jel v kabince vlevo a očividně byl přímo u okénka. I já jsem se tam dostal, a to za velkého přispění Francouzek, které obsluze vysvětlovaly, proč musím jet vlevo a proč musím nastoupit jako první. Koukali na nás se zmatenými výrazy, ale nakonec pak souhlasili. Poté bylo už jen na mě zachytit fotku lanovky tak, jak ji zaznamenal děda před 50 lety. V rámci možností se mi to myslím celkem povedlo.
Na vyhlídce se pak Nizozemec pustil do focení, jedna Francouzka držela vytištěné papíry, kde jsem měl fotografie a druhá Francouzka mě nastavovala tak, abych stál správně. Byla to velká legrace. V jednu chvíli nám radil dokonce i místní policista. Povedlo se nám vyfotit dvě místa. Jedno si myslím celkem přesně a druhé, tam si úplně jistý nejsem. Myslím si, že policista, který nám jej poradil, to úplně netrefil.
Palmy 50 let poté
Poslední fotografickou misí byla výprava do centra Bogoty. Na pomoc jsem si vzal syna kmotra mé tety. Píšu o něm ve dni 1. Bydlí v centru, tak přesně věděl, kam jít.
Během těch dvou měsíců, co jsem hledal místa z fotografií, jsem změny za těch 50 let viděl doslova na vlastní oči. Někde přibyly budovy, někde něco ubylo a někde to zůstalo skoro stejné až na pár drobných detailů. To byl právě případ centra Bogoty. V samotném centru města je místo, které děda vyfotil, když palmy nebyly úplně vysoké a nyní? Do fotografie se skoro nevejdou. Zajímavé, že korunu mají stejnou, jen se jim prodloužil kmen.
Tímto dnem jsem svoje fotografování ukončil. Byla to velká zábava, dostal jsem se do míst, kam bych se určitě jen tak nepodíval. Ještě rada pro vás: Pokud někde máte staré fotografie z míst, kam jezdili vaši prarodiče, tak si udělejte výlet do historie a zkuste je vyfotit stejně jako oni. Zjistíte, že to má své velké kouzlo stát přesně tam jako oni před lety.
58. Den – Černočerný vodopád, Cestuji jako místní
Černočerný vodopád
Jedním z cílů mé cesty po Kolumbii je fotit stejná místa jako můj děda před 50 lety. To mě občas zavede tam, kam turisté moc nejezdí. Naposledy jsem vyrazil na misi k vodopádu Salto de Tequendama. Dle fotek na Google vypadal vodopád vstkutku impozantně. Dle místních, když jsem se jich na něj ptal, už zas tolik ne. Prý není, co býval a prý to tam dost smrdí. Říkal jsem si, co může smrdět na vodopádu…
Brzy jsem pochopil. Asi 10 km před vodopádem se silnice přiblíží k levému břehu řeky Rió Bogota a vy si ihned musíte zakrýt nos. Neskutečně to smrdí a u toho to nekončí. Když se na řeku podíváte, s hrůzou zjistíte, že je černo černá. Nikdy jsem nic takového neviděl.
Poslední metry řeky před vodopádem Salto de Tequendama jsou jako klid před bouří. Peřeje skončí, řeka se uklidní, zmizí i toxická pěna a zůstane jenom černá barva. A v to najednou BUM! Slyšíte obrovský rachot a vidíte, jak původně klidná řeka padá do hloubky 145 metrů.
Na místě bývalého hotelu El Hotel del Salto se vyplatí vystoupit. Výhled na vodopád s údolím je naprosto impozantní. Vydržel bych se na to dívat celé hodiny… Jen ten smrad vám to prostě nedovolí a vlastně asi ani není dobrý nápad tam dlouho zůstávat, protože kapičky z vodopádu míří přesně tam, kde stojíte. Zdravé to určitě nebude.
Po rychlém kochání vodopádem jsem se pustil do práce a vyrazil hledat místo, kde před více než 50 lety stál můj děda. Obyčejně focení po letech je složité. Některá místa vypadají úplně jinak. U vodopádů Salto de Tequendama to ale nebyl problém. Celkem s jistotou jsem našel místo, kde stál děda a pokusil se tu celou scenérii vyfotit stejně jako on. Myslím, že se to povedlo.
Ještě k vodopádům: Pokud budete mít volné 3-4 hodiny (tak dlouhý byl celý výlet z centra Bogoty a zpět), tak se k vodopádům vypravte. Je to opravdu neskutečný pohled, který se i přes ten šílený smrad a pohled na černo černou řeku vyplatí.
Cestuji jako místní
Celé ty dva měsíce jsem nevěřícně sledoval místní, jak si s přehledem zastaví autobus v té nejméně přehledné zatáčce a jak do něj mrštně ještě za jízdy naskočí a pak, jak si sednou mezi řidiče a prodejce jízdenek s tím, že na ně jenom křiknou, kam jedou.
Jakmile se místní cestující blíží k cíli své cesty, tak opět křiknout na řidiče, tentokrát s tím, že má zastavit nejlépe uprostřed velké silnice tak, aby ho ostatní nemohli pořádně objet a ve stejném momentu platí “průvodčímu” a vystupují ze dveří.
Mezi tím já jsem takřka celé ty dva měsíce vždy nastupoval do autobusu na oficiálních zastávkách až do doby, kdy jsem před pár dny mávl na projíždějící autobus a naskočil do něj za jízdy a křikl, kam potřebuji. Asi jsem se stal oficiálně místním, lidé se mě dokonce sem tam ptají na cestu.
Zpátky k autobusům. Cesta k vodopádům na vlastní pěst z centra Bogoty není úplně přímočará. Nejprve musíte chytit autobus ze sítě Transmilenio (něco jako jejich metro, ale s tím, že místo metra jezdí autobusy), dojet na konečnou a pak si stopnout doprostřed velké silnice a vyhlížet ten svůj, což je relativně složité, protože v jeden moment jich jede hned několik desítek.
Když vidíte ten svůj, stačí mávnout na “průvodčího,” který v ten moment visí z dveří autobusu a hledá možné pasažéry. Autobus letmo zastaví, vy naskočíte a jedete. Ze začátku vám to bude připadat poměrně divoké, ale brzy zjistíte, že to je celkem zábava a že je to až překvapivě efektivní. Ještě, že jedu za chvíli domů, jinak bych měl v ČR problém nastupovat na zastávkách jako ostatní.
57. Den – Dcera faráře, kterému šla moje babička na svatbě za matku; Muzeum Fernanda Botera; Učitel hlídající tabuli; Neočekávané české setkání
Dcera faráře, kterému šla moje babička na svatbě za matku
Opět se vracím k rodinné historii a opět to bude zamotané. Prarodiče se během svého pobytu seznámili s farářem Fritzem Wesellerem. Kamarádili s ním po celou dobu jejich pobytu. Fritz byl dokonce mezi prvními v porodnici, když se babičce narodila v roce 65 moje teta.
Pak se stalo něco nečekaného. Fritz ukončil svou kariéru faráře, našel si svou budoucí ženu a chystal svatbu. Mám takové tušení, že jedním z největších impulsů bylo právě přátelství s mými prarodiči. Bylo tak blízké, že mu dokonce moje babička šla na svatbě za matku, Jeho vlastní to odmítla. Nesouhlasila s tím, že Fritz opustil církev a našel si ženu.
Když jsem chystal cestu do Kolumbie, prohlížel jsem si kolumbijské album a našel fotografii, jak se Fritz se svojí ženou a dcerou Heidi, které byl 1 rok, loučí na letišti s mými prarodiči. Byl to rok 69 a letěli domu. Napadlo mě, že by bylo zajímavé Heidi najít.
Díky kolumbijské kamarádce mé sestry, která našla většinu z lidí, které jsem tu chtěl potkat, se to povedlo. Heidi žije v Bogotě a pracuje jako HR na jedné z univerzit. Včera jsem ji navštívil. Neměla slov. Prý to byla část historie jejího života, které ji nebyla úplně známa.
Heidi vyprávěla, že její maminka a i otec Fritz jsou z mého setkání nadšení. Prý si mysleli, že moji prarodiče po návratu do vlasti zmizeli. Byl to první kontakt po 50 letech. Doufám, že se mi někdy ještě povede se setkat s Fritzem. Je to jediný žijící člověk, který měl k mým prarodičům v Kolumbii blízko. Zbývající pamětníci byli tou dobou ještě děti.
Na závěr setkání se mě ještě Heidi zeptala, jestli neznám Jarka Vlasáka, prý byli spolužáci. Jeho otec byl strýc Elišky Krausové a bývalý hoteliér. Moje prarodiče k němu čas od času jezdili. Prostě opět je to celé neskutečně propojené. S panem Vlasákem se potkám v sobotu.
Muzeum Fernanda Botera
Tím úplně nejslavnějším kolumbijským umělcem je Fernando Botero. Možná si říkáte, kdo to je, ale věřte, že jeho díla určitě znáte. Pokud jste někdy zaznamenali obrazy s lidmi, kteří jsou divně předimenzovaní anebo tlusťoustí, tak právě za nimi stojí Botero.
Botero je pro Kolumbii pojem. Do svých obrazů zaznamenával události, které v druhé polovině 20. století hýbaly Kolumbii. Nevyhýbal se žádným tématům. Mimo jiné nakreslil Pabla Escobara, guerilly a mnoho dalšího. Díky svým úspěchům se stal terčem neúspěšného pokusu o únos.
Botero věnoval velkou část svých obrazů a i obrazů ostatních umělců (například díla Miróova, Corotova nebo Klimtova) městu Bogota a jeho rodnému Medellínu. Vstup do galerií je zdarma a právě tu bogotskou jsem navštívil.
Od mala mě výstavy plné obrazů nějak extra nebavily a do teď se mi stále nějak nepodařilo objevit kouzlo obdivování obrazů. Na druhou stranu v muzeu Fernanda Botera se mi líbilo. Takže pokud jste na tom stejně jako já, určitě sem vyražte.
Učitel hlídající tabuli
Paradoxně tím úplně nejzajímavějším na mé návštěvě muzea Fernanda Botera byl rozhovor se sekuriťákem. Říkal, že mu je 36 a že je bývalý učitel angličtiny. Kvůli nízkému platu učitele (150 EUR za měsíc) se z něj nakonec stal hlídač v muzeu. Po šesti dnech ze sedmi, kdy každý den pracuje 12 hodin, si vydělá měsíčně 450 euro.
Jeho sen je opět učit, ale prý v Kolumbii to pro něj nemá smysl. Tak se neustále vzdělává, plánuje odchod do Kanady (jeden z mnoha v Kolumbii) a věří, že se mu někdy povede vrátit ke své bývalé profesi.
Když jsem se ho zeptal, které z uměleckých děl má v muzeum nejraději, ukázal mi hned to, u kterého jsme stáli. Z dálky vypadalo jako obyčejná tabule, zblízka jako obraz. Celkem paradox, že bývalý učitel musí hlídat v muzeu tabuli.
Neočekávané české setkání
Kolumbijská kamarádka mé sestry mě poprosila, abych se spojil se Zdenou Jandovou. Prý má mít nějaké knížky, které by se mohly odvést zpět do ČR. Domluvil jsem si setkání a už předem avizoval, že jsem do Kolumbie vyrazil jenom s příručním zavazadlem a že moc knížek vzít nemohu.
Původně jsem předpokládal, že si v rychlosti předáme knížky a naše setkání skončí, ale nakonec se z toho rozvinulo asi 2 hodinové povídání. Ukázalo se, že osud paní Jandové byl také pěkně zamotaný. Vyprávěla, jak se její maminka v roce 69 rozhodla, že vyrazí na roční stáž do Bogoty.
Během roční stáže se narodila právě Zdena a tím začali oplétačky s bývalým režimem. Režim chtěl, aby přijeli nazpátek. To také udělali, přijela celá rodina včetně kolumbijského tatínka a měla v plánu v Československu zůstat. Což nebyl problém pro Zdenu a její maminku, ale pro tatínka to problém byl. Režim mu nechtěl dát povolení.
Nakonec se to celé po roce a půl vyřešilo tak, že rodina dostala povolení a mohla odjet zpět do Kolumbie a žít v Bogotě. Musel jsem se pak paní Jandové logicky zeptat, jak je možné, že je schopná mluvit česky. Na to mi odvětila, že v průběhu jejího života se do ČR několikrát vrátila a také u nás pracovala. Například byla redaktorkou Radia Praha, které mimo jiné vysílalo do španělsky mluvících zemí.
Nyní opět žije v Bogotě, je vystudovanou archeoložkou a jezdí po celé Kolumbie na vykopávky. Jednou prý při práci byla hlídaná vládními vojáky, protože na protějším kopci byla jednotka guerilly ELN. Takže očividně život archeologa v Kolumbii nuda opravdu není.
Jo a opět se to celé spojuje. Již zmíněná Eliška Krausová zná Zdenu úplně od malička. Prostě svět je malý a ten český v Kolumbii ještě menší.
55. a 56. Den – Jeepem k termálním lázním
Když jsem před několika dny přijel do městečka Salento, myslel jsem si, že všudypřítomné Jeepy, jsou turistickou atrakcí. Po několika dnech jsem zjistil, že naopak, je to více než tradiční dopravní prostředek pro obyvatele z regionu, kde se všechno točí kolem kafe.
Vezmeme si za příklad Pereiru, což je město, kterému se turisté obloukem vyhýbají. Není se čemu moc divit, nic tam není. Je zvláštní, že jsem tam řízením osudu strávil tři noci. První dva dny jsem se věnoval seznamování s místními (přečtěte si předchozí den) a třetí den jsem vyrazil na asi jedinou zajímavost, která je poblíž a to jsou termální prameny v Santa Rosa.
K termálním pramenům se dostanete právě s tradičním Jeepem, který je schopný pobrat až 14 lidí. Vpředu s řidičem sedí dva spolujezdci, na korbě 8 lidí a když je potřeba, tak na nárazník si mohou stopnout další 4 cestující. Když jsem jednou jel takto obsazeným jeepem, trpěl jsem. Jak jsem vysoký, tak jsem se do auta moc nevešel.
Jinak Jeepy vypadají z venku jako staré kousky z druhé světové války, ale pod kapotou to je moderna. Co jsem se tak koukal, na volantu bylo buď logo Nissanu, Chervroletu nebo Huyndai.
Jo a ještě abych nezapomněl na ty termální lázně. Jmenovaly se Santa Rosa de Cabal a byly fajn. Na výběr byly čtyři bazénku s horkou vodou s ozdravnými účinky a pak ten výhled! Z bazénků bylo vidět na asi ten nejhezčí vodopád, na který jsem v Kolumbii narazil. Prostě nádherná dekorace areálu termálních lázní.
53 a 54. Den – Horor na rodinné oslavě, Co je největší vášní Kolumbie?
Horor na rodinné oslavě
Na cestování mě nejvíce baví dělat naprosto normální věci a sledovat, to co je stejné anebo naopak to, co je rozdílné. Člověk si většinou uvědomí, že všude jde lidem o jedno a to samé. Chtějí mít rodinu, spokojený vztah s partnerem a nějaké ty kamarády kolem sebe. Způsoby, jak se k vysněnému výsledku dostat, jsou až na pár drobností všude stejné.
Vezměme si například rodinnou oslavu, kam jsem se díky svému Couchsurferovi Johanovi dostal (zde je vysvětlení, co je Couchsurfing). Slavila, co jsem tak pochopil, jeho tetička, která bydlí ve čtvrti na okraji města Pereira.
Krom Johanovi tetičky tam bydlí celý zbytek rodiny. Mají k sobě hodně blízko, jak vztahově tak i vzdálenostně. Bydlí od sebe půl minuty chůze. Na oslavě to bylo vidět. Jak tedy probíhala?
Co jsem tak pochopil, slavit se začíná jídlem. Proto jakmile dorazíte na oslavu, dostanete oběd, pak popcorn a několik bonbónů. Na rozdíl od naší kultury, kde je alkohol spjatý s naším životem snad již od školky, tak tady ne. Místo našeho obligátního piva, vína a sem tam nějakého paňáku, tu pijí Pepsi.
Po asi hodince se na scéně objevila slavící tetička s dortem. Přinesla si ho sama a zapálila fontánku. Všichni ji při tom zazpívali narozeninové písně a pak se začali fotit. U nás v ČR, co tak znám, je tato část odbytá jednou fotkou (asi vyrušuje od pití piva), ale tady ne. Tady se všichni fotí postupně, dokonce čekají frontu. I já jsem se měl jít vyfotit, což vzbudilo všeobecné veselí. Jsem na místní poměry vysoký.
Poté, co byl snědený dort, nažhavil se Netflix a začal se vybírat film, na který se všichni společně podívají. Nevěřícně jsem sledoval výsledek. Padla volba na horor. Myslel jsem si, že si dělají srandu. Nedělali.
Ze začátku jsem si říkal, že je to opravdu hodně zvláštní, proč si nepovídají, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně proč ne. Takhle měla celá rodina společný zážitek. Všichni se báli společně, nikdo ani nedutal. Prostě koukali na film. Možná je to přece jenom lepší než těch několik litrů alkoholu, které padnou na českých oslavách.
Co je největší vášní Kolumbie?
Tanec! Lidé tu tancují všude. Je jedno, jestli právě nakupují v supermarketu anebo jedou autobusem. Prostě se za jakékoliv příležitosti pohupují do rytmu. Tanec tu prostě nezná mezí a vlastně ani jejich umění. Tam, kde u nás tanec končí, v Kolumbii teprve začíná. Všichni do jednoho by bez mrknutí oka vyhráli Star Dance. Naše české kreace vytírání podlahy nebo věšení kolíčků se tu neuchytily. Zkoušel jsem to. Tanec se tu bere opravdu vážně.
Krom veřejného prostoru to Kolumbie rozjíždí na všudypřítomných veselkách a v klubech, kde na rozdíl od nás v Evropě nekonzumují hektolitry piva a vodky, ale jdou rovnou tancovat. Nás tanec zdržuje od pití, tady je to naopak. Vlastně tu i chybí místa, kam si sednout. Nejsou potřeba, prostě všichni tancují a když znají písničku, což většinou znají, tak si společně i zazpívají.
50, 51 a 52. Den – Trek k nejvyšším palmám na světě; Tam, kde se pěstuje káva, Pravá chlapská zábava – bláto, výbušniny a pivo
Trek k nejvyšším palmám na světě
Přemýšlím, jak bych vám oblast kolem městečka Salento popsal. Je to totiž poměrně složité. V jednu chvíli se tu cítíte jako u nás na Šumavě a v druhou jako na jiné planetě a při tom tato místa od sebe nedělí více než 5 km. A kdybych nebyl lenoch a měl chuť zaplatit raketu za průvodce, tak bych se dostal ještě do hor, které jsou poblíž a jejichž vrcholy šplhají až nad 5000 metrů nad mořem. Prostě velká diverzita na malém území.
Zpátky k Salentu. Tou největší turistickou peckou v Salentu je rozhodně Cocora Valley s největšími palmami na světě, ke kterým se dá dojít po 3-4 hodinách příjemného treku, kdy se krajina mění doslova před očima. Jak jsem psal - nejdříve začnete na Šumavě, pak se procházíte po lanových mostech uprostřed džungle, chvíli jste ve Švýcarsku a pak se dostanete na místo, které nikde jinde na planetě nenajdete.
Vzpomínáte si na Teletubbies nebo na tu zelenou plochu z Windows XP? Tak přesně tak vypadá konec treku v Cocora Valley. Jen si k tomu připočtěte palmy, kdy ty největší mohou mít až 60 metrů. Podle mě tak nějak vypadala krajina za dob dinosaurů.
Tam, kde se pěstuje káva
Městečko Salento je v regionu, který se nazývá Cafetero, což je v anglickém překladu něco jako coffee region a to je pro změnu v českém překladu region kafe. Takže, pokud jste milovníci kafe, budete to tu milovat. Všude jsou malé kavárničky, které nabízí místní kvalitní kafe a všude je dostatek možností, jak se za kafem vypravit. Bohužel kafe nepiji, tak jsem to úplně neuměl ocenit.
Na druhou stranu i tak jsem se odhodlal a vyrazil kratší exkurzi na jednu z farem, abych viděl, jak se kafe pěstuje. Bylo to moc fajn. Jednak z farmy byly nádherné výhledy a druhak, průvodce byl velmi vzdělaný a uměl na vše odpovědět (aby taky ne, byl to vnuk majitelů).
Takže, jaký je postup k vypěstování vlastního kafe? Je to jednoduché. Potřebujete semínko, které zasadíte do země, počkáte dva týdny než trochu vyroste, pak ho přesadíte dál. To už čekáte 6 měsíců. Malou rostlinku pak opět přesadíte a počkáte další dva roky než na ní začnou růst kávová semínka.
Jakmile máte hotovou rostlinu, tak za dobrých klimatických podmínek (relativně dost deště, ani horko, ani zima, dobrá půda,...) máte vystaráno na pět let. Poté keříky, nebo jak to mám nazvat, přestanou dávat kávu a vy musíte udělat nějaký fígl s půdou, aby jste jim prodloužili životnost na další 2 roky.
U pěstování kávových semínek to na farmě kousek od Salenta nekončí. Musí se sesbírat. Což je díky velmi prudkým kopcům poměrně náročné. Sesbíraná semínka se pak přeberou, proženou lisem a usuší. Usušená semínka se buď prodávají dál a nebo přímo na farmě nadrtí na kafe, které si dáte do hrnku.
Jen pro představu, abyste věděli, jak moc velká dřina to je. Za každé kilo sesbíraných kávových semínek dostane sběrač 3,5 Kč (za hodinu prý sesbírá 10 až 12 kg). Na jedno kilo vysušených kávových semínek jich potřebujete sesbírat šest a pak konečně 12,5 kg vysušených semínek je 8 kg kávy.
A jaká je káva? Jak jsem psal, kafe nepiji, ale když už jsem byl na kávové farmě, tak jsem ho ochutnal. Výsledek? Dál ho pít nebudu. Moc mi nejede. Ale co jsem poslouchal ostatní, tak káva je to prý opravdu dobrá. Já jsem pak spíše ocenil banány, které na farmě také pěstují. Byly neskutečně dobré, nikde v životě jsem lepší nejedl.
Pravá chlapská zábava - bláto, výbušniny a pivo
Představte si hru, kde házíte těžkým kovovým diskem do terče, který je plný bláta, střelného prachu a ještě k tomu musíte pít pivo. Máte to? Pokud vám to zní dobře, nezbývá vám nic jiného než se vypravit do Kolumbie, protože právě tady mají hru, která všechny tyto podmínky splňuje. Jmenuje se Tejo.
Co jsem tak pochopil, hru Tejo hrají jenom chlapi. Její historie sahá až hluboko do dob před vpádem Španělů na Americký kontinent. Pravidla jsou jednoduchá. Vždy se hraje na dva terče, které jsou naproti sobě. Hází se na ně ze vzdálenosti 15 metrů kovovým diskem.
Tejo se hraje většinou ve dvou. Body bere vždy ten, který jich měl nejvíce za právě proběhlé kolo. Terč je rozdělen do několika sektorů. Tím prvním je jednobodový sektor. Pokud všem hráčům disk skončí v tomto sektoru, body bere ten, který je nejblíže ke kovovému středu terče.
Pokud disk skončí zapíchlý v kovovém středu, hráč bere 6 bodů a ukončuje kolo. Pokud hráč trefí bílé trojúhelníky napěchované střelným prachem a hodem vyvolá výbuch (podobný petardě), bere tři body a kolo ukončuje také. Nejvíce bodů, kolik se může získat za jedno kolo, je 9. Moc často se to nestává. Musíte odbouchnout střelný prach a zároveň zapíchnout disk do středu terče. Tejo se hraje do té doby než první z hráčů dosáhne 21 bodů.
Krom házení diskem a počítání bodů si ještě pěkně zahrabete v jílu. Disk je většinou poměrně hluboko zapíchlý. Jinak v Salentu mají tejo pro místní - to je těch 15 metrů a pak také pro turisty, vypadá úplně stejně, ale vzdálenost je poloviční. Přesně tam jsme hráli my a měli jsme co dělat, abychom se nějak rozumně trefili. Upřímně moc nechápu, jak to místní dávají na těch 15 metrů.
47, 48 a 49. Den – Poušť jako z filmu, Ne vždy to je ideální
Poušť jako z filmu
Pokud si čtete můj cestopis z Kolumbie pravidelně, asi jste si všimli, že miluji pouště. Došlo to tak daleko, že jsme si stanovil pravidlo, že každý rok chci navštívit minimálně jednu. Letos to šlo dobře, byly rovnou dvě. Ta první se jmenovala La Guajira a druhá Tatacoa. Obě se nachází v Kolumbii.
O La Guajira se můžete dočíst ve dni 27, 28, 29 a 30.. Dnes se budeme věnovat poušti Tatacoa. Začneme rovnou tím, že se vlastně o žádnou poušť nejedná, místní ji tak jenom říkají. Tatacoa je vyschlý deštný prales s teplotami, které atakují 40 °C, takže se tam jako v poušti cítíte.
A jaké to tam je? Nejsem asi úplně ten pravý člověk, který by ji měl hodnotit. Díky tomu, že jsem pár pouští již navštívil, tak jsem hodně rozmazlený, proto mi Tatacoa nepřišla jako takové terno. Než jako v poušti jsem se cítil jako ve filmovém studiu mezi kulisy zrovna se natáčecího filmu.
Když se mrknete na fotky, tak máte pocit, že se jedná o velmi rozsáhlou oblast, ale opak je pravdou. Ta nejhezčí část pouště je malinká. Projdete si ji pohodlně za 1 hodinu a ty “hory” na fotkách jsou vlastně malé kopečky o výšce max 5 metrů. Takže pokud byste rádi natáčeli film z pouště nebo rovnou z Marsu, v poušti Tatacoa máte vhodné podmínky.
Ne vždy to je ideální
Možná tím největším důvodem, proč jsem pouští Tatacoa nebyl tak nadšený byl fakt, že jsem neměl úplně nejlepší náladu. Poslední dny jsem vstával hodně brzy, tak jsem nebyl vůbec odpočatý. Občas jsem měl pocit, že se pouští procházím jako bych byl ve snu. Na druhou stranu, když nemáte úplně dobrou náladu, tak máte větší pravděpodobnost, že se vám bude smůla lepit na paty.
V poušti Tatacoa jsem se ubytoval ve stanu, což bylo fajn. Vypadal velmi pohodlně a já se těšil na brzký spánek. Druhý den jsem chtěl vstávat v 5:00 ráno, abych stihl východ slunce. Přesně v moment, kdy jsem ulehl, začala mečet koza. Mečela asi hodinku. Jakmile domečela, tak šli na kutě pracovníci hostelu a očividně si při tom házeli s kastroly. Takový to byl rachot. Usnul jsem až za dvě hodiny.
Smůla pokračovala. Asi kolem třetí ráno začal kokrhat kohout takovým způsobem, že mi to trhalo ušní bubínky. Byl v ohrádce hned za mým stanem. Výhoda toho byla, že jsem nemohl zaspat budík. Byl jsem již dvě hodiny před tím vzhůru.
Vstal jsem, půjčil jsem si kolo v hostelu a hned se vrátil. Přední kolo bylo do osmičky a vůbec se netočilo. Vyzkoušel jsem dalších 7 kol z hostelu a jen jediné bylo relativně pojízdné, jen bylo asi pro 13 leté dítě. To mě neodradilo a nakonec jsem vyrazil na 7 kilometrovou jízdu do druhé části pouště.
Cesta byla do mírného kopce a upřímně, když šlapete s koleny u brady na kole, které moc nejede, tak je to makačka. Na druhou stranu ráno jsem byl v poušti sám a měl jsem ji celou pro sebe. Prostě nikde nikdo. To bylo fajn do té doby, když jsem zjistil, že nikdo není ani na kase a že se nemůžu dostat do poslední části pouště. Ještě, že mě v ten moment ohryzávaly mušky…
Vyrazil jsem zpět, vrátil kolo, sbalil se a chtěl se přesunout do města Neiva, ze kterého jsem si našel autobus do Arménie (krom země na Kavkaze je to i město v Kolumbii). Abych nebyl pořád tak pesimitický, tato část dne šla dobře. Koupil jsem si jeden z posledních lístků a už mi zbývala jenom hodinka do momentu, kdy usednu v autobusu a konečně se budu moc vyspat. Čekala mě skoro 7 hodinová jízda a já se těšil, že ten spánkový deficit dospím.
Vše vypadalo dobře až do chvíle, kdy do autobusu vstoupil mladý tatínek asi s ročním dítětem. Sedli si rovnou za mě. Na kvalitní spánek to nevypadalo a moje nejchmurnější obavy se naplnily. Během chvíle dítě začalo velmi nahlas brečet, mlátit ručičkama do okna a pak se na závěr pozvracelo. Ideální kombinace. Já už ani nebyl naštvaný, apaticky jsem koukal z okna na stavební práce díky, kterým jsme nabrali více než 2 hodinové zpoždění.
Na konci se to ale zlomilo. Za okny se místo stavebních prací začala objevovat nádherná krajina. I když poslední část cesty, což bylo asi 80 km, které jsme jeli 3 hodiny, byla po tmě. I tak to bylo úžasné. Silnice se neustále kroutila, stoupala nahoru a dolů a v jeden moment byla až ve výšce 3500 metrů. Až se naučím na motorce, tak se sem vrátím a celou ji projedu.
A jak dopadl den, kdy to nešlo jako po másle? Dopadl dobře. I když vypadalo, že nestihnu poslední autobus do městečka Salento, tak se na mě usmálo štěstí a ještě tam čekal. Takže i den, který nebyl úplně ideální, byla Kolumbie skvělá. Vlastně jako vždy.
46. Den – Rodinný Ford Mustang, Hledání bílého Mustangu z roku 1967, Projížďka starým Mustangem Bogotou
Rodinný Ford Mustang
Jako každé dítě jsem jako malý rád prozkoumával poklady svých prarodičů a pak se na ně různě vyptával. Mým asi nejoblíbenějším pokladem bylo velké album plné fotek z Kolumbie, které děda před lety vytvořil a vše pečlivě popsal. Hrozně mě bavilo si jím listovat, koukat na černobílé fotky z exotické země a hlavně obdivovat to velké bílé auto, které bylo zachyceno na pár fotkách.
Tím velkým bílým autem nebylo nic jiného než Ford Mustang a právě na něj směřovala většina mých dotazů. I když jsem tou dobou o autech nic moc nevěděl, hned mi bylo jasné, že se jedná o něco speciálního. Dědovi, když se o Mustangu mluvilo, se vždy rozvítily oči. Babička je naopak zvedala do vzduchu.
Podle vyprávění jedné kolumbijské rodiny, se kterou se ta moje během 60. let seznámila, si děda jízdu Mustangem více než užíval. Ono se není čemu divit. Mít silné auto v zemi, kde snad díky horám ani jeden kilometr silnice nevede rovně, je řidičův sen a pasažerovo utrpení. Třeba moje máma si jízdu s Mustangem zase tolik neužívala. Bylo ji často špatně.
Jinak děda Mustang ani rodinku moc nešetřil. Vyjel s nimi například až k sopce Nevado del Ruiz do výšky více než 5300 metrů nad mořem. Byl sníh a jinak než autem s pohonem 4x4 se tam dostat nedalo. Ale, jak děda napsal u jednoho z popisků “Mustang je Mustang” a prostě to vyjel.
Právě tento bílý Ford Mustang je jedním z důvodů, proč jsem již od mala snil, že se podívám do země, kde vyrůstala moje máma a kde se narodila moje teta. Snil jsem, že bych se tu s ním také projel a protože jenom u snů se zůstávat nemá, zkusil jsem ho najít.
Hledání bílého Mustangu z roku 1967
Na začátku hledání jsem informací o dědovém Mustangu měl velmi málo nebo vlastně, když o tom tak přemýšlím, ta informace byla vlastně jediná. Věděl jsem, že byl bílý, nic víc. Vkládal jsem naděje, že si rodina, se kterou se ta moje v Kolumbii kamarádila, bude pamatovat více. Bohužel žijí již jenom jejich děti, kteří tou dobou byly ještě malý. Jediné na co si vzpomínají je to, co mi napsali hned v prvním mailu - dědův Mustang byl prostě “mighty.”
Pátrání pokračovalo, jen jiným směrem. Díky v Česku žijící kolumbijské kamarádce mé sestry, jsem dostal tip na Juana. Ten mě nejenom na začátku mé cesty po Kolumbii vyzvedl na letišti, ale hlavně mi pomáhal se dopátrat k Mustangu. Obepsal všechny Mustang kluby v Kolumbii a doufal, že se někdo ozve.
A ozval. Odepsal German Lozano šéf největšího Mustang klubu v Kolumbii. Napsal, že se prý jedná o ročník 1967 a že je dost možné, že když ještě auto bude existovat, tak nebude mít bílou barvu. Prý se jich hodně přebarvilo na červenou. Juan si s šéfem Mustang klubu pilně dopisoval a zařídil, že zrovna, když budu opět v Bogotě, tak si na mě German udělá čas a ukáže nám svůj Mustang.
Vůbec jsme nečekali, že u toho nezůstane. Po krátké prohlídce červeného Mustangu z roku 1964, jsme si prohlédli ještě Mustang z roku 1979, pak se vrátili do toho červeného a vyrazili s ním na lov dalších Mustangů. Tím se mi splnil sen, stejně jako děda před 50 lety, jsem se Bogotou projížděl Mustangem a co lépe, navštěvovali jsme další majitele a hledali ten dědův.
Prvním Mustangem, za kterým jsme vyrazili, byl stejný ročník jako byl ten dědův. Problém bylo, že byl od začátku červený. Druhý navštívený Mustang vypadal nadějněji. Opět stejný ročník, opět červený, ale původně byl bílý,... Vše vypadalo skvěle až na moment, kdy jsem zjistil, že to byl automat. Pokud si vzpomínám, děda míval manuál. Ale možná ho předělali, kdo ví.
Třetí Mustang byl opět z roku 1967, tentokrát to byl manuál, ale prý byl nejspíš již od začátku stříbrný. Na druhou stranu vypadal nejpodobněji tomu, co měl děda. Takže to shrnu. Přesně ten samý Mustang, kterým se děda projížděl Bogotou jsme nenašli. Každopádně to s mým novým kámošem Juanem nevzdáváme, budeme hledat dál. Třeba se nám to během pár let podaří.
Projížďka starým Mustangem Bogotou
Zpátky k projížďce a k šéfovi Mustang klubu v Kolumbii. Řeknu vám, byl to až nepopsatelný pocit se řítit za zvuku burácejícího osmiválce Bogotou. Byli jsme za největší hvězdy. Šéf Mustang klubu German Lozono nám nadšeně španělsky vysvětloval, jak to bylo s Mustangy v Kolumbii a jak to s nimi vlastně bylo na celém světě. Moc jsem tomu nerozuměl, ale to vlastně nevadilo. Prostě jsem koukal z okna a užíval si jízdu.
Sem tam kolem nás projela buseta, takhle místní říkají malým autobusům, a měla na sobě logo Mustangu. German na ně s nadšením vždy ukazoval. Díky svému nadšení do Mustangů má German po Bogotě hromadu známých, kteří vlastní další klasická auta. Leckdy se jednalo o skvosty tipu originální VW Brouk jako limuzína, Ford Model T ze začátku století několik dalších klasik hlavně z USA.
No prostě to byl skvělý den, který mi Juan s Germanem přichystali. Slíbili, že se budou dál snažit hledat. Tak třeba jednoho dne se to povede a najde se ten samý bílý Ford Mustang, kterým se před 50 lety projížděl můj děda Bogotou a pak všeho nechám a koupím ho.
P.s.: Juan je novinář, který píše pro největší kolumbijské noviny El Tiempo. Je domluvený, že napíše o mém hledání článek. Tak třeba se někdo ozve. Držte palce!
44. a 45. Den – Kámen s nejlepším výhledem na světě, Návrat na místo činu
Kámen s nejlepším výhledem na světě
Kousek od městečka Guatape, které je pro lidi z Medellínu něco jako Špindl, se nachází obrovský šutr. Jmenuje se Peñol Rock a ze ⅔ trčí ze země až do výšky 200 metrů. Když si ho vygooglíte, zjistíte, že vypadá opravdu impozantně. Proto jsem se k němu rozhodl vypravit.
Jak je mým kolumbijským zvykem, vstával jsem brzy. Chtěl jsem stihnout autobus v 7:30, což se mi povedlo, co se ale nepovedlo, bylo počasí. Když jsem k šutru přijel, lehounce poprchávalo a hlavně, to vypadalo, že to bude s výhledem bída.
Po asi 10 minutách chůze směrem k impozantní dominantě okolí jsem šel kolem cedule, která tvrdila, že bude všechno v pořádku. Bylo na ní napsáno “Kámen s nejlepším výhledem na světě.” Tak jsem věřil, že má pravdu. Po 659 schodech jsem zjistil, že pravdu neměla. Výhled byl spíše podobný bílé zdi než dechberoucímu pohledu do krajiny.
Nějak mi to ani nevadilo. Užíval jsem si pocit, že jsem na vrcholu takřka sám a na oslavu svého výkonu jsem si koupil nakrájený vodní meloun. Po něčem podobném v Praze již dlouho toužím. Kdyby se takto v centru daly koupit nakrájené melouny, byl bych nejlepším zákazníkem.
Jedinou odvrácenou stranou vodního melounu je fakt, že po jeho konzumaci musíte na záchod. Tak jsem si odskočil a nestačil se divit. V moment, kdy jsem stál u mušle se oblačnost postupně protrhala a já mohl spojit příjemné s užitečným a zahledět se do krajiny a pak vyrazit opět dolů.
Jak jsem psal již na začátku, kousek od kamenu Peñol Rock je městečko Guatape. To se vyznačuje tím, že všechny domy jsou natřeny pestrobarevnými barvami. Tím pro mě veškerá zajímavost městečka skončila. Nevím, jestli jsem náhodou nebyl již přecestovaný anebo jestli to bylo opravdu tím městečkem, ale prostě mě to tam nebavilo. Takže, jestli budete v okolí Medellínu a bude vás tlačit čas, tak si myslím, že neuděláte chybu, když tento výlet vynecháte. V Kolumbii a i v samotném Medellínu jsou daleko zajímavější místa.
Návrat na místo činu
Na začátku týdne, jsem vkročil společně s dcerou syna kmotra mé tety do hotelu Nutibara s tím, že potřebujeme na terasu, abychom mohli vyfotit centrum města Medellín stejně jako můj děda před více než 50 lety. Šlo to poměrně hladce (přečtěte si 41 a 42. den), jen mise bohužel nebyla kompletní. Potřeboval jsem ještě vyfotit bazén, který byl také na fotkách. Nebo lépe místo, kde býval bazén. Hotel ho před 4 lety zrušil.
Proto jsem do hotelu zavítal podruhé a tentokrát bez španělsky mluvící podpory. Nakonec jsem rukama nohama a nákresem na papír recepční vysvětil, co mám přesně v plánu. Zhrozila se a oznámila mi, že to není možné. Na terasu, kam jsem potřeboval, byl přístup jenom přes pokoj, ve kterém někdo bydlel.
Vypadalo to beznadějně, ale řekl jsem si, že to ještě zkusím. Začal jsem opět zuřivě ukazovat fotky, které jsem měl vytisklé na papíře, vyprávěl jsem příběh a vůbec snažil jsem se a když jsem oznámil, že mi stačí maximálně dvě minuty, tak se recepční smilovala. Zavolala portýrovi a už jsme jeli směr terasa, kde býval bazén.
Celá akce byla velká rychlovka. S portýrem jsme prošli apartmá, kde tou dobou naštěstí nikdo nebyl a rychle jsem vlítli na terasu. Ty dvě slíbené minuty jsem se snažil využít na maximum, ale bohužel to byl velmi šibeniční termín. V moment, kdy se portýrovi do vysílačky ozvala recepční, byl konec. Fotky jsem tentokrát úplně netrefil.
Na druhou stranu klobouk dolů před personálem. Byli hodní. Úplně si nejsem jistý, co bych dělal na jejich místě, kdyby za mnou přišel týpek z báglem na zádech a začal na mě mávat černobílými fotkami na papíře, že potřebuje do nejvyššího patra na terasu.
43. Den – Comuna 13 - jedno z nejvíce nebezpečných míst světa
Stačilo 10 let a medellínská čtvrť se změnila k nepoznání. Z oblasti, která prý svou dobou byla druhou nejnebezpečnější z celého světa, se stala oblast, kam se přes den vypravují turisté v rámci organizovaných tour. Jasně, v noci to stále ještě není ono, ale i tak je to oproti 80. a 90. letům velký krok dopředu.
Na příběhu Comuny 13 je vidět, jak je novodobá historie Kolumbie komplikovaná. Jsem tady již 5 týden a stále si nejsem jistý, kdo vlastně proti komu bojoval a proč. Zkusím vám to ale alespoň z části přiblížit. Vezmeme to zleva - tam stály ozbrojené guerilly prosazující komunismus včele s organizací FARC. Ti, aby mohli bojovat, tak potřebovali peníze, které převážně získávali z drog a únosů.
Uprostřed stála vláda, ta společně s armádou hlavně v 70. až 90. letech byla velmi slabá. Proto bohatí a převážně pravicově smýšlející obyvatelé Kolumbie, kterým nejvíce hrozily únosy ze strany levicových organizací, si začali zakládat vlastní soukromé armády. Těm se říká paramilitar. Jejich provoz se pak postupem doby také začal financovat z drogového byznysu.
A aby to nebylo málo, okolo toho všeho kroužili drogový baroni. Těm šlo hlavně o byznys. Někdy k dosažení svých cílů využili levicové organizace, někdy pro změnu skupiny paramilitar. Například Pablo Escobar využil k zničení usvědčujících důkazů levicovou guerillu M-19. Ta v roce 1985 vtrhla do justičního paláce v Bogotě a celý ho podpálila.
A teď si představte, že se všichni tito aktéři sejdou v jedné medellínské čtvrti s názvem Comuna 13, kam ještě navíc tou dobou směřovali uprchlíci převážně ze státu Choco, kteří byli vyhnaní levicovou guerillou FARC. Jak to celé probíhalo? Držte se, bude to celkem jízda. Doufám, že jsem to všechno správně vstřebal.
Po smrti Pabla Escobara v roce 93 začali Comuně 13 ty nejhorší časy. Do čtvrti vtrhl FARC a na nějaký čas ji celou ovládl. Díky tomu si pro sebe ukrojil další část z drogového byznysu. To se vládě moc nelíbilo. Chtěla s tím něco udělat. Samotné se jí do toho nechtělo, proto si na pomoc přizvala krajně pravicové paramilitar, kteří ve FARC viděli velkou konkurenci, jak v ideologickém smýšlením a pak také hlavně v drogovém byznysu.
Dopadlo to tak jak určitě čekáte. Nastal naprostý masakr. Paramilitar společně s vládou a jejími tanky a vrtulníky zaútočily na pozice FARC, které byly ukryté mezi běžným obyvatelstvem. To jim ale nevadilo, prostě šli do plných, chtěli FARC za každou cenu vyhnat.
Ta největší operace s názvem Orión trvala 3 dny. Začala 16.10. a skončila 19.10. zničením pozic guerilly FARC a velkým počtem civilních obětí. Tím, ale celé řádění neskončilo. Paramilitar připadalo, že práce ještě není dodělaná, proto v Comuně 13 zůstala další 2 roky a postupně si vyřizovala účty s bývalými anebo domnělými členy FARC. Během těch dvou let prý zmizelo více než 200 lidí. Jsou pravděpodobně pohřbeni v hromadném hrobu na okraji Comuny 13.
Historie konfliktu v Comuně 13 a vlastně v celé Kolumbii je ještě komplikovanější. Musím do toho více proniknout, protože občas nad tím opravdu zůstává rozum stát. Například příběh bývalého prezidenta Kolumbie Álvaro Uribeho začíná v moment, kdy mu guerilla FARC zastřelí otce.
Od té doby dělal vše proto, aby se pomstil. Cestou ke mstě zakládal paramilatar skupiny, stal se prezidentem a pravděpodobně se účastnil i drogového byznysu. Právě s ním začíná soud. Jak na to reaguje veřejnost? Jeho politická strana má ze všech kolumbijských politických stran největší podporu. Mají i post prezidenta, který je prý jen loutkou Álvara Uribeho. Prostě taková verze českého ANO, která místo koblih rozdává dávky ze samopalů.
Zpátky ke Comuně 13. Pokud budete v Medellínu, rozhodně vyražte. I když se v rámci organizovaných tour budete ve čtvrti cítit jako v zábavním parku, tak to za návštěvu rozhodně stojí. Jednak pochopíte zase o něco víc historii Kolumbie a druhak, ty výhledy na Medellín jsou naprosto nádherné. Stačí se dostat na konečnou stanici linky B s názvem San Javier a připojit se k jedné z free walking tour.
41. a 42. Den – Květinový byznys, Fotografie centra města před 50 lety a nyní
Květinový byznys
Začneme trochu ze široka. V roce 2015 jsem se jako vedoucí účastnil dětského kempu v Indonésii. Byl jsem tam v rámci organizace CISV (mrkněte na to, je to super sdružení). Vedl jsem čtyřčlennou delegaci 14 letých puberťáků. Podobných delegací jako byla ta moje bylo dalších sedm. Jedna z nich byla z Kolumbie.
Tam jsem se seznámil s Laurou, vedoucí kolumbijské delegace, která byla shodou okolností z města Medellin. Dlouhé čtyři roky jsem sliboval, že ji navštívím. Tak dlouho jsem nákup letenek odkládal, až když jsem si je konečně koupil, tak Laura byla přestěhovaná do Berlína.
Na druhou stranu mě i tak pomohla. Propojila mě se svojí bývalou firmou Tecondor, která se věnuje automatizaci pěstování květin. Rozhodl jsem se pro mě hodně exotický byznys prozkoumat. Proto jsem se jedno dopoledne vypravil do jejich kanceláře, kde mě uvítal majitel Alex.
Alex vyprávěl, že ho původně květiny vůbec nezajímaly, ale že se jednou nachomýtnul k poli, kde se květiny pěstovaly a hned viděl potenciál, jak farmářům při pěstování ušetřit práci a jak na tom zároveň vydělat nějaké to kolumbijské peso.
O tom, že se rozhodl dobře, jsem se mohl přesvědčit na farmě jednoho z jejich zákazníků, kam mě Alex vzal na prohlídku. Vypravili jsme se tam na motorce a upřímně nechápu, jak na ní lidé vydrží několik hodin v kuse. Já po 45 minutách nemohl skoro chodit.
Zpátky k farmě - Alex mě nejdříve zavedl do jednoho ze skleníků, kde mi ukázal výtvory jeho firmy. Celkem jsem ho obdivoval. Defakto z nulových znalostí vytvořil firmu, která vypadá, že dobře šlape a že má zároveň spokojené zákazníky. Pak mě ještě zavedl do obrovského skleníku plného květin. Bohužel si nepamatuji o jaký druh šlo, ale vy to určitě poznáte.
Jestli byste si chtěli zakoupit květinu, která byla vypěstována za pomoci Alexových přístrojů, tak máte smůlu. Kolumbijské květiny se vyváží hlavně do USA a Austrálie. Květiny pro Evropu se pěstují v Africe. Ještě doplním způsob dopravy, který vás asi zaskočí. Květiny létají letadlem. Jedině tak dorazí fresh. Díky ideálnímu počasí v Medellínu je podobných farem v okolí více. Prý je to dobrý byznys.
Fotografie centra města před 50 lety a nyní
Je to více než 50 let, co byl můj děda se svojí rodinou ubytovaný v hotelu v Medellínu a co zároveň pořídil několik fotek centra města. Jsou to tři dny, co jsem se ho pokusil napodobit. Řeknu vám, nebylo to lehké. Starých fotek jsem z Medellinu měl jenom pár. Všechny vypadaly, že by mohly být z jakéhokoliv místa v centru. Jediným poznávacím znamením byl bazén na střeše a kostel na jedné z fotek.
Fotky jsem ukazoval místním a ti si moc nevěděli rady. Nakonec si jeden z mnoha všiml onoho kostelu, který měl být na náměstí Parque Bolívar. Rychle jsem mrkl na “Google Obrázky” a ono jo. Okamžitě jsem zapl mapu a začal hledat budovu s bazénem na střeše, ale nic jsem nenašel.
Jak jsem psal hore. Díky Kolumbijce Lauře, kterou jsem potkal v Indonésii, jsem se dostal k Alexovi, který krom automatizace pěstování květin, má v malíku i město Medellín. Z fotky poznal, že musela být vytvořena z terasy hotelu Nutibara. Jediné, co mi na tom nesedělo byl fakt, že na satelitních snímcích bazén vidět nebyl. Za pokus to ale stálo.
Jeho tip jsem sdělil dceři syna kmotra mé tety (skoro si říkám, že ty kontakty mám už nějaké překombinované), která si na mě odpoledne udělala čas a rozhodla se mi s mojí misí pomoc. Plní odhodlání jsme dorazili na recepci hotelu Nutibara a začali vyprávět dlouhý příběh o tom, proč jsem přijel do Medellínu a proč potřebuji na terasu.
Recepční na nás tak trochu nevěřícně zíral (v ten moment jsem si myslel, že to nevyjde), ale pak nakonec řekl že jo a že máme chvíli počkat. Prý jen musí zavolat portýrovi, aby sehnal kartu od prezidentského apartmá. Fotka podle něj musela být pořízena právě z prezidentské terasy. Ještě nás upozornil, že kostel nebude vůbec vidět.
Ukázalo se, že měl pravdu. Přímo ve výhledu stál poměrně ošklivý panelák. To mě od focení neodradilo. Začal jsem různě hledat úhel, zoomovat a čím dál více si uvědomovat, že jsem na špatné terase. Domluvil jsem se s mojí kolumbijskou průvodkyní Marianou, že se ještě zeptá portýra, jestli bychom mohli na terasu s bazénem, která byla více vlevo.
Portýr oznámil, že by to nešlo. Prý tam bazén jednak už není a druhak se tam právě natáčela reklama na místní verzi Red Bullu, ale mám se zastavit v pátek dopoledne, že mě tam pustí. Tak se tam asi těsně před odletem do Bogoty vypravím a zkusím najít ten správný úhel.
Ještě bych se chtěl zmínit o hotelu Nutibara. Co jsem tak slyšel od místních, svého času to byl extra luxusní hotel v bohatém centru města. Dnes už to tak není, hotel je dost ošoupaný (koberce podle mě neměnili od 50. let) a hlavně, centrum města už dávno není tak bohaté, jako bývalo.
Naopak, bydlí tam ti chudší. Přes den se tam dá pohybovat a celkem to tam žije, ale v noci, se z centra stává nebezpečná zóna, kam se prostě nesmí. Tak jsem zvědavý, jak to bude vypadat za dalších 50 let. Třeba se tu zastavím.
39. a 40. Den – Kabinovou lanovkou do kdysi nebezpečné části města, Koncert tlumočený pro neslyšící, Party v Medellinu, Vězení Pabla Escobara
Kabinovou lanovkou do kdysi nebezpečné části města
Bývaly doby, kdy lidé ve čtvrti Comuna Popular po páté večer nevycházeli ze svých domovů. Tak moc nebezpečné to tam bylo. Nyní je to ale jiný příběh. Město Medellin před lety přišlo s konceptem, že propojí ty nejchudší části města s těmi bohatými a usnadní místním dopravu.
Přišli na svojí dobu s převratným řešením. Rozhodli se postavit kabinovou lanovku uprostřed města. Na první pohled to vypadá celkem nesmyslně, ale věřte, že to byl geniální tah. Ty nejchudší části města Medellin jsou většinou na kopci s úzkými uličkami, které strmě stoupají vzhůru. Proto jakákoliv pozemní doprava je velmi náročná.
Kabinovou lanovkou tak vyřešili dvě mouchy jednou ranou. Zefektivnili dopravu a zároveň zvýšili ve čtvrti bezpečnost. Nyní už místní nemusí jezdit každý den několik hodin do práce. Mají více možností se uplatnit a proto se snižuje šance, že se zapojí do nelegálních aktivit ve své čtvrti.
Lanovka je především pro místní, ale i turistům má co nabídnout. Stačí dojet na stanici metra Acevedo, přestoupit a vyjet až na zastávku Santo Domingo, ze které je to kousek na místo s nádherným výhledem na město. Pokud nebudete zbytečně zacházet do postranních uliček a hlavně tu nebudete přes noc, budete v relativním bezpečí. Místní si vás se zájmem prohlédnout a především pro děti budete za velké hvězdy.
Koncert tlumočený pro neslyšící
Jako malý si pamatuji, že jsme kdysi mívali televizi, ve které vždy v dolním pravém rohu byl vousatý pán, který zuřivě gestikuloval. Nějaký čas mi vrtalo hlavou, o co se jedná. Pak jsem se ale zeptal rodičů a ti mi vysvětlili, že je to pán, který překládá neslyšícím.
Tímto kostrbatým úvodem se dostáváme k hudebnímu festivalu v Medellinu, kde mi také zuřivě gestikulující osoby vrtaly hlavou. Ze začátku jsme si myslel, že lidé v levém rohu podia jen tak paří například kvůli sázce s kámoši.
Po chvíli vyšlo najevo, že o žádnou sázku se nejedná a že všechny ty zuřivě gestikulující osoby, které se po jedné písničce vždy vystřídali, byli tlumočníci do znakové řeči. Nikdy jsem nic podobného neviděl a vlastně ani nevěděl, že jde tlumočit hudba.
Sem tam to byla vážně sranda, například v moment, kdy velmi energický umělec začal s vytřeštěnýma očima skákat při hře na violoncello do vzduchu. To byly pro tlumočníky asi ty nejtěžší chvíle.
Ještě v krátkosti ke kolumbijskému publiku. To na rozdíl od toho českého (včetně mě) nepotřebuje 16 piv a 4 panáky k tomu, aby začalo tancovat. Prostě, když mají chuť, tak si stoupnout a třeba jako jediný si zapaří. Většinou se k nim někdo přidá a pak po chvíli paří půlka obecenstva.
Party v Medellinu
Jsou dvě věci, které se mi v průběhu výletu po Kolumbii nedaří. První je východ slunce. Několikrát jsem na něj vstával velmi velmi brzo, ale nikdy jsem slunce neviděl. A tou druhou je party. Po 5 týdnech jsem na ní stále neměl štěstí. Buď jsem přijel o den později nebo zavřeli těsně po mém příchodu anebo prostě chyběli lidé.
Díky mé nové známé, která je dcerou syna kmotra mé tety narozené v Kolumbii, se mi ale na party konečně povedlo dostavit. Dokonce tam bylo i narváno. Společně s jejími kamarádkami jsme vyrazili do čtvrti s názvem Zona Rosa, kde je jeden podnik vedle druhého a kde to hlavně přes sobotu velmi žije.
Začátek party v kolumbijském stylu mi byl velmi sympatický. Koupili jsme si pár lahváčů, ruma a sedli na schody. Celkem nostalgie, takhle jsem s kámoši trávil většinu pátečních večerů na Jižňáku. Jakmile bylo vypito, vyrazili jsme do víru tance.
Nejprve jsme omrkli klub s bazénem, který byl plný balónků a pak jsme zakotvili v podniku, kde pouštěli převážně kolumbijské hity s reggaeton v čele. Což znamená, že jsem se mezi kolumbijskými tanečníky, kteří mají tanec v krvi, vůbec nechytal. Takže poučení, pokud jedete do Kolumbie, naučte se pár kroků salsy, ať nejste takové dřeva jako já.
Vězení Pabla Escobara
Je to více než dva roky, co jsem se koukal na díl Narcos s názvem La Catedral. Pojednával o tom, jak si Pablo Escobar postavil svoje vlastní vězení na místě s pravděpodobně tím nejlepším výhledem na město a hlavně, na všechny přístupové cesty.
Objekt, kde byl Escobar “uvězněn” neměl s deficí vězení takřka nic společného. Spíš to byl takový noční podnik s nepřetržitým provozem. Lehké děvy, alkohol a kulečník tu frčeli den co den. Vlastně si tu dělali, co chtěli a vláda jen bezmocně přihlížela.
Po dvojnásobné vraždě už ale vládě došli nervy. Rozhodla se na vězení zaútočit a dostat Escobara tam, kam si zasloužil. Bohužel se mu podařilo uniknout. Měl vše pečlivě nachystané.
A právě sem jsem vyrazil s rodinou, se kterou jsem se díky kolumbijskému příběhu mých prarodičů seznámil, má 10 minut autem od bývalého vězení chatu. Pryč jsou ty časy, kdy to byla jedna z nejvíce nebezpečných oblastí Medellínu.
Jinak byl velmi zvláštní pocit se procházet na bývalém pozemku escobarova vězení. Museli si tu dít neskutečné hrůzy. Na druhou stranu, co musím ocenit, tak výhled byl naprosto neskutečný. Escobar měl celé město jako na dlani.
38. Den – Komplikovaný osud města Medellin, Komplikovaný osud průvodce, Vstříc světlým zítřkům
Komplikovaný osud města Medellin
Jak to tak v Kolumbii bývá, vše začali Španělé, kteří rozhodně nejednali v rukavičkách. Naopak, docela to tu rozjížděli. Především oblasti, kde bylo zlato, pod španělskou nadvládou doslova trpěli. To, ale naštěstí nebyl případ údolí, kde se nachází dnešní Medellin. Zlato tu žádné nebylo, tak to tu Španělé nechali na pokoji a jen město založili.
Na přelomu 19. a 20. století se ve světě začala prosazovat nová povzbuzující látka, kterou od té doby užívá každé ráno půlka planety. Bylo to kafe, co začalo svou kariéru a právě okolí Medellínu se stalo ideálním místem pro jeho produkci. Díky tomu se z Medellínu stalo jedno z nejdůležitějších měst Kolumbie.
Další důležitý okamžik v historii města nastal v 50. letech, kdy místní vláda zavedla vysokou daň na alkohol a cigarety. To si někteří obyvatelé nechtěli nechat líbit a tak vše začali ve velkém pašovat. Takto to vydrželi v několika více či méně oddělených skupinách až do 70 let. Pak začala horská dráha. Na světlo světa se dostala další povzbuzující látka, která se na rozdíl od kafe používá spíše v nočních hodinách a ze které máte trochu bílý nos.
Svět objevil kokain a Medellin nový business. Těch několik rodin, které ovládali pašování tabáku a alkoholu, se pod vynucenou taktovkou Pabla Esbora proměnilo v největší drogový kartel světa, který v době největších rozmachu vydělával neskutečných 250 milionu dolarů týdně. To, co bylo dobré pro Pabla, vůbec nebylo dobré pro Medellin. Nastala doba temna.
V těch nejkrušnějších letech od roku 83 až do roku 93 zemřelo násilnou smrtí jenom ve městě samotném přes 47000 lidi a bylo tu odpáleno přes 200 bomb. Vše mělo společného jmenovatele - Pabla Escobara. Ten podle vyprávění místního průvodce nebyl takový sympaťák, jak se nám snažil sdělit Netflix v seriálu Narcos.
Naopak, bylo to monstrum, které se neštítilo ničeho. Jeden příklad pro všechny - Pablo Escobar byl podle tvrzení našeho průvodce pedofil. Zajímal se o mladé slečny ve věku 13 až 15 let. Aby to na něj neprasklo, vždy se snažil uklidit stopy. Sami si domyslete, jak takové uklízení stop ve stylu Pabla Escobara mohlo vypadat.
Komplikovaný osud průvodce
Teď si to všechno ukážeme na příkladu našeho průvodce Juana a ještě do toho zahrneme guerillu FARC. Juanův příběh začíná střelbou gangu, kdy prostřelili jeho bratra. Pokračuje uneseným strýcem, kterého se zmocnila guerilla FARC. Juanův strýc byl prý svého času poměrně známou osobou v Medellínu. Stavěl tu všechny možné mosty. Zároveň Juanova rodina byla jednou z těch bohatých. Bydleli v té nejlepší čtvrti se jménem El Poblado. Proto byl strýc pro FARC logickým cílem.
FARC strýce držel celý rok a trpělivě čekal až se k nim dostane požadované výkupné. Rodina ho nakonec sehnala, bylo to neskutečných 400 tisíc dolaru. Vydala se takřka ze všeho, co měla. Proto se po zaplacení musela přestěhovat do horší čtvrti, která byla plná gangu a násilí. Tím se dostáváme ke druhé střelbě, kdy prostřelili samotného Juana. Prý zrovna hráli s kámošema na hřišti fóčus, když se najednou přiřítilo pár motorek s ozbrojenci, kteří začali na děti bezdůvodně střílet.
Juanovi se se dvěma průstřely podařilo uniknout, ale některým z jeho nejbližších kamarádů se to nepovedlo. Pro Juana to byla poslední kapka - po střelbě na jeho bratra, únosu jeho strýce a krvavém fotbalovém zápase propadl do deprese. Tu se snažil vyřešit tím, že odjel do USA studovat angličtinu. Po studiu a vypršení víza se místo návratu rozhodl v USA zůstat jako ilegální imigrant.
Nakonec ho vyhmátli a hrozili mu vězením. Juan se pokusil situaci zachránit tím, že si vzal svou americkou přítelkyni Rebeccu. To bohužel americké úřady neobměkčilo a Juana poslali zpět do vlasti. Po návratu několik let učil angličtinu, pracoval v televizi a pak se nakonec dostal ke free walking tour, kde třikrát za týden provádí turisty po Medellínu. Jak sám říká, to je to nejlepší, co může dělat pro město. Ukazuje, že krvavá historie je dávno za ním.
Nakonec túry přidal ještě dvě poznámky, z toho jednu jsem již slyšel. Nevím, jestli si vzpomínáte, jak jsem psal (14, 15 a 16 den) o pianistovi z Pamplony, který mi řekl zajímavou věc. Poukazoval, že kvůli lidem ze západního světa, kteří mají bílí prášek jako velkou zábavu, jeho země trpí. Přesně to byl názor i Juana. Něco na tom je. Země, kde si lidé kupují kokain jen tak pro zábavu, na tom je v pohodě a naopak země, kde se vyrábí, neskutečně trpí. Takže, jestli si podobné věci kupujete, tak stejně jako u plastových brček nebo bot se zamyslete, jaký ten prášek asi může mít původ.
A jak tu zapeklitou situaci vyřešit, když je po drogách ve světě čím dál větší poptávka? Juan nabídl velmi jednoduché řešení, ke kterému jsem si před časem došel také. Drogy se musí zlegalizovat! Ubude tak násilí, ušetří se za bezpečnostní operace, poklesne migrace a lidi budou kupovat kvalitnější matroš. Vzpomeňte si na americkou prohibici, lidé alkohol nepřestali užívat, jen se ke všemu přidal černý trh a související násilí. Jak říká Juan, kde je poptávka, tam je i nabídka. Tak proč zakazovat lidem užívat něco, co si stejně obstarají někde jinde, ale z daleko větší dávkou rizika naprosto pro všechny.
Vstříc světlým zítřkům
Upřímně, sem tam se mi ty všechny hrůzy poslouchali opravdu špatně. Říkal jsem si, jak v Kolumbii přes všechno to násilí mohli lidé vůbec žít. Vemte si za příklad jeden týden v roce 85, kdy se toho sešlo opravdu hodně - v Bogotě byl přepaden a vypálen justiční palác, zemětřesením kousek od sopky Nevado del Ruiz zabilo přes 20000 lidí a to, že někdo ten samý týden hodil v Medellínu granát do davu, už ani nikdo nezaregistroval. Muselo to být prostě šílené.
Ještě poslední příklad. Psal se rok 95 a na jednom z hlavních náměstí ve městě Medellin vybuchla bomba umístěná v soše ptáčete od slavného umělce Bottera. V průběhu koncertu, který se tam tou dobou konal, výbuch zabil přes 30 lidí. Od bomby roztržené ptáče je stále na svém místě. Hned vedle něj je ptáče nové. Jak nám říkal Juan, toto místo pro lidi v Medellínu znamená hodně. Berou tyto dvě sochy jako odkaz krvavé minulosti a světlé budoucnosti, ve kterou vždy věřili.
Vezměte si za příklad medellínské metro, které je v Kolumbii jediné. Místní jsou na něj náležitě pyšní. Začali ho stavět v průběhu těch nejhorších hrůz. Prý to pro ně byla něco jako větev, které se chytnete, když jste zabořeni až po bradu v bažině. Prostě věřili, že bude líp a všechno tomu podřídili. Opět, to samé v bledě modrém, mi říkal již zmíněný pianista z Pamplony.
U metra neskončili. Rozhodli se transformovat město, aby se jim tu lépe žilo. Například v těch nejnebezpečnějších a nejchudších oblastech začali stavět stavby jako knihovny, vzdělávací instituce a dokonce i kanceláře. Chtěli prostě přivést život na místo, kde živořil. Vypadá to, že se to povedlo. V centru města, kde se svého času nedalo bezpečně pohybovat, je nyní plné úředníků, studentů a dalších profesí, které sem dojíždí za prací.
Co jsem si z dnešního dne odnesl? Když je nejhůře, vždy věřte, že bude lépe a udělejte pro to vše, co je ve vašich silách a hlavně, stejně jako Kolumbijci nikdy neztrácejte úsměv na rtech. Přes všechny ty hrůzy, co tu prožili, se mi zdají jako jeden z nejšťastnějších národů na světě. Dovedou se radovat z každé maličkosti a neustále se na sebe smějí. Velká inspirace.
37. Den – Jeden z nejhezčích letů mého života
Zatím jenom dvakrát v životě jsem si připlatil za místo v letadle. Poprvé to bylo minulý rok v Indii. Čekal mě let z Dillí do Srinagaru, města, které je hluboko v horském státu Jammu a Kašmír. Říkal jsem si, že to okénko za těch pár dolarů stojí. Bohužel jsem byl zklamaný. Indové mají všechno na háku a mytí letadel nevyjímaje. Nic jsem z okýnka neviděl. Bylo neskutečně špinavé.
Letos jsem to zkusil podruhé a věřil, že to vyjde. Tak nějak jsem tušil, že přistání v Medellínu bude stát za to a co vám budu povídat, byla to neskutečná pecka. Posledních 20 minut jsem byl na okýnku doslova přilepený a hltal všechny ty nádherné výhledy. Něco jsem i vyfotil, ale věřte, že realita byla tisíckrát lepší.
Samotné přistání bylo zajímavé. Kolem Medellínu jsou relativně vysoké hory. Proto dalo pilotům celkem práci se trefit na letiště. Točili neustále zleva doprava a místy skoro škrtali křídlem o okolní kopce. Pokud milujete létání a chcete si užít nádherný výhled, vypravte se do Medellínu letadlem a připlaťte si za okénko.
35 a 36. Den – Španělský teror, Historická pecka Kolumbie
Španělský teror
Asi před dvěma a půl týdny jsme na hostelu v Palominu měli poměrně vážnou diskusi. Odstartoval ji Španěl, který posledních několik let žije v Jižní Americe. Prozradil nám, že se místním omlouvá za to, co tu jeho předci předvedli. Na to se okamžitě strhla diskuze o tom, jestli by se omlouvat měl nebo ne.
Na konec to skončilo relativně ostrou výměnou názorů mezi Španělem a Němcem, který k tématu omlouvání za činy předků měl také, co říct. Razil názor, že to nemá smysl, že se tím nikomu nepomůže a že o to vlastně nikdo moc nestojí.
A teď střih. Procházím se s průvodcem po centru Cartageny a nevěřím vlastním uším. Upřímně jsem netušil, kolik prasečin tu Španělé nadělali. Vždyť si vemte třeba hlavní náměstí v Cartageně, kterým prý prošlo něco mezi 7 až 8 miliony afrických otroků. Ty ve svých domovinách lovili jako zvěř.
K velmi drastickému chování Španělů se po nějakém čase přidala ještě inkvizice. Ta místní terorizovala takřka 200 let. Stačilo prostě bez důkazů naprášit svého souseda a ten byl bez jakýchkoliv otázek zatčen, mučen a pak upálen za živa za čarodějnictví.
Můj průvodce, kterého jsem měl jenom pro sebe a který před časem prováděl i Willa Smithe (jsem ve hvězdné společnosti), mi říkal, že čím hezčí a historičtější stavba v Cartageně, tím větší podíl měla na tom obrovském teroru. A byla to pravda, ty nejhezčí stavby, byly opravdu těmi nejkrvavější.
Zpátky ke Španělovi ze začátku. Už se mu ani nedivím. Netušil jsem, jak moc brutální jeho vlast byla jako kolonizátor. Myslím si, že není správné se omlouvat za hříchy předchozí generace, ale nyní ho více chápu. Jsem rád, že se u nás v ČR s něčím podobným nemusíme potýkat.
Jo a ještě perlička na závěr. Španělé odváželi z Cartageny nepředstavitelné množství zlata. Proto byly lodě magnet pro všechny možné útočníky a proto se sem tam některá potopila. Jsou to dva roky, co se u pobřeží Cartageny našla jedna z těchto potopených lodí. Byla plná zlata. Pokud si dobře pamatuji, mělo tam být 11 tun zlatých mincí. Když to Španělé zjistili, okamžitě vznesli požadavek, že by jim mělo být zlato odevzdáno. Šprýmaři jedni.
Historická pecka Kolumbie
Poslední velkou peckou, která mi na severu Kolumbie zbývala, bylo město Cartagena. Když jsem se tak ptal ostatních cestovatelů, jaké to tady je a co mi doporučují, tak mě všichni do jednoho varovali, že se mám připravit na velmi otravné prodejce a že vůbec je Cartagena jedna velká turistická atrakce.
To mě upřímně moc nalákalo, dokonce jsem uvažoval, že návštěvu města vynechám. Když jsem tento plán sdělil Martinovi ze Santa Marty (mrkněte, do předchozích dnů, psal jsem o něm), tak mi rezolutně oznámil, že tam prostě musím. Prý to i přes ty všechny turistické scamy, stojí za to.
Na základě zkušeností ostatních jsem si v Cartageně naplánoval jenom dvě noci a jeden celý den na průzkum. A teď vím, že to byla chyba. Město je neskutečně nádherné a jako jedno z mála v Kolumbii (nebo možná jediné) má opravdu historické centrum, kde je radost se procházet.
Určitě se vyplatí vyrazit na túru s průvodcem. Město si pak užijete víc. Mě například nejvíce oslovil dvorek španělského konzulátu. Před několika staletími tu byla místo města velká džungle a právě tu využili ke stavbě. Řekli si, že by bylo fajn mít na dvorku stromy, tak když stavěli, pár z nich tam nechali. Proto zeleň měli hotovou hned v moment, kdy se stavbou skončili.
To vlastně nebyl jediný příklad, kdy španělští kolonizátoři využili přírodu. Původně byly stavby v Cartageně celé ze dřeva, ale tím, že sloužila jako hlavní přístav v oblasti pro transport kradeného zlata do Španělska, tak lákala další mocnosti. Proto se tu sem tam zastavili, ukradli již jednou kradené zlato a Cartagenu při tom tak nějak od cesty zapálili.
Po několika vypalovačkách si Španělé řekli dost a zkusili vymyslet, jak postavit město z materiálu, který tolik nehoří. Světe div se, našli ho v moři. Ke stavbě začali využívat korálové útesy. Proto, když se procházíte po dnešní Cartageně, se na některých místech cítíte jako na dně oceánu.
Jinak, jestli budete mít možnost, buďte v Cartageně alespoň dva tři dny. Určitě za to stojí. Přes den se můžete procházet po historickém centru a jen tak bloumat a v noci vlastně také a pak si skočit na party. Sice vám to tu budou znepříjemňovat otravní naháněči s otázky, jestli si nechcete dát kokain, trávu nebo si některou z místních slečen, ale to se dá nějak zvládnout. Dělejte si z nich prostě srandu.
31, 32, 33 a 34. Den – Hostel v oblacích, Období dešťů si na mě zatím nepřišlo, Město Minca - dříve okupována ozbrojenci, dnes turisty
Hostel v oblacích
Než začnete číst, zasněte se, zavřete oči a zkuste si představit, jak by takový hostel v oblacích mohl vypadat. Hotovo? Vsadím se, že váš hostel v oblacích vypadal alespoň z části jako hostel Casa Elemento, který se nachází v kopcích jižně nad Santa Martou. Je tak unikátní, že i Google ho zobrazí jako jeden z prvních obrázků v moment, kdy hledáte bližší informace k městečku Minca.
Jestli jste nevydrželi a už jste mrkli na obrázky pod textem, tak asi víte, čím je tento hostel jedinečný. Je to tou obrovskou hamakou, do které můžete lehnout a užívat si božského výhledu na kopce v údolí a Karibské moře. Především v moment, kdy zapadá slunce, je to více než magický pohled. Jen si dejte pozor, abyste splnili všechna pravidla hamaky. Je jich rovnou pět.
Jinak jsou dvě možnosti, jak se k hostelu dostat. Tou první možností je moto-taxi, což jak název napovídá, je týpek s motorkou. Druhá možnost je vyběhnout do kopce po svých. To jsem také udělal. Vyrazil jsem z města Minca cca před 12tou a cestou potkal fajn Němce s neskutečné silným bavorským přízvukem.
Byl jsem rád, že jsem měl parťáka, protože v jeden moment cesta byla blátivá a tak strmá, že nebyl problém někam omylem zahučet. Bylo to hodně hodně náročné, ale ty výhledy stály za to. Druhý den jsme pro cestu zpět také zvolili pěškobus. Cesta dolu nebyla už tak strmá, ale zase byla delší. Výhledy opět parádní.
Období dešťů si na mě zatím nepřišlo
Jakmile jsem dorazil z treku od hostelu Casa Elemento zpět do městečka Minca, tak začalo mega pršet. Měl jsem obrovskou kliku, protože i za sucha byly cesty blátivé a uklouzané. Nedokážu si ani představit, jak to musí vypadat za velkého lijáku.
A další kliku mám očividně s globálním oteplováním, protože pršet by mělo v průběhu období dešťů daleko víc. Podle jednoho z místních před 10 lety pršelo 5 až 6 hodin denně. Nyní jsou některé dny skoro bez deště. Pro planetu nic moc, pro trekování dobroš.
Rozhodl jsem se pokoušet štěstí a riskovat zmoknutí i podruhé. Nechal jsem se dobrovolně probudit jedním Švédem už ve 4:30. Společně jsme pak vyrazili na túru na kopec 360° Mirador, který jsme našli v Maps.me. Dle aplikace to byl vynikající bod pro sledování východu slunce, ale zároveň k němu na mapě nevedla žádná cesta.
Švéd to ale měl v malíku. Již den před tím se vrchol pokoušel dobýt, ale netrefil správnou cestu. Teď mě ujišťoval, že už to vyjde. Po relativně ostrém budíčku a ještě ostřejší cestě do strmého kopce se ukázalo, že měl pravdu. Věděl kudy.
Vtipné bylo, že po cestě byly k vidění jen tři značky a to zrovna na místech, kde to člověk úplně nepotřeboval. Na druhou stranu, když jsme šli dolů, tak už místní dělníci chystali další várku cedulí. Vypadá to, že se z vrcholu 360° Mirador brzy stane turistický hit. Má k tomu díky svému výhledu dobře nakročeno.
Je totiž, jak název napovídá, vidět do všech stran a k obdivování toho je opravdu hodně - Karibik, město Santa Marta, Minca, dvě údolí, hromada kopců a když máte kliku, tak i nádherný východ slunce. Já kliku v tomto směru v Kolumbii nemám. Takže jsem opět byl svědkem východu slunce bez slunce. Musel jsem si tu celou nádheru domýšlet.
Na druhou stranu jsem ale opět vychytal suché počasí. Jen pár desítek minut na to, co jsme se vrátili na snídani, začalo pršet a pršelo celý den. Takže to zatím vypadá, že jsem na období dešťů vždy vyzrál. Tak snad v tom budu pokračovat i dál.
Město Minca - dříve okupované ozbrojenci, dnes turisty
I když se zdá, že město Minca a jeho okolí je ráj na zemi, před více než 10 lety byl opak pravdou. V oblasti se pohybovali guerilly s vojenskými jednotky paramilitar. Dost se mezi sebou mydlili. Bohužel v tomto směru nezanedbávali ani místní obyvatelstvo.
Proč pro ně byla oblast kolem Minci tak zajímavá? Je to jednoduché. Pokud jste producent drog, potřebujete najít vhodné klimatické podmínky, potřebujete být schování a konečně potřebujete vidět do dáli a včas zpozorovat blížící se nebezpečí.
To všechno Minca a její přilehlé kopce splňují. Sám jsem se mohl přesvědčit, že pohyb po úzkých cestičkách v džungli není úplná sranda. Ztratit se tu můžete ráz dva. Tento balíček vlastností doplněný ještě o vhodnou polohou nedaleko pobřeží Karibiku, který dlouhá léta složil jako hlavní trasa k transportu drog, vytvořil z městečka Minca ideální prostředí pro kvetoucí business.
Dostupných zdrojů v anglickém jazyce bohužel není mnoho. Co jsem si tak ale četl, tak se situace uklidnila až po roce 2008 (rok posledního útoku na město). Z Minci se pak konečně mohlo stát místo, kam turisté a ani místní nebojí vyrazit.
A právě na turisty je to tu teď více než zaměřené. Dokonce i mimo sezónu, tu je turistů mraky. Mohou trekovat, jezdit na horském kole, plavat ve vodopádech, pozorovat ptactvo, zkoumat pěstování kávy a bůh ví, co ještě. Cítil jsem se tu velmi bezpečně. Je vidět, že místní dávají pozor, aby se vám nic zbytečně nestalo.
Jinak se ještě vrátím na začátek. Guerilly se tu již nepohybují, ale palamirital tu jsou stále. Například hostely jim platit za ochranu. Na druhou stranu to prý není tolik. Hostel je pak ostel opravdu hlídán a jakýkoliv problém je v mžiku vyřešen (domyslete si jak).
27, 28, 29 a 30. Den – Indie a Blízký východ v Kolumbii, Nezaprší a nezaprší, Mezi kolumbijskými turisty, Solný důl, Nejsevernější bod Jižní Ameriky
Indie a Blízký východ v Kolumbii
To, že je Kolumbie neskutečně různorodá země, jsem tu již psal mnohokrát. Co hodinu cesty autobusem se tu střídají hory, džungle, pláže,... a pak tu je La Guajira, oblast, která je i na místní poměry unikát.
A právě tam jsem strávil posledních pár dní. Proč jsem se tam vypravil? Miluji pouště, a tak mám pravidlo, že každý rok chci navštívit minimálně jednu. V Kolumbii mají hned dvě a právě jedna z nich je v oblasti La Guajira. Najděte si ji na Google na mapě. Zjistíte, že se jedná o naprostou vyjímku v zemi, kde vše je neskutečně zelené.
Když se tam stejně jako já vypravíte, zarazíte se. Města vypadají jako někde na Blízkém východě a naopak vesničky, zase jako někde v Indii. I způsob oblékání je tu hodně podobný a vlastně i všudypřítomné odpadky celou situaci výborně dokreslují. Prostě, kdybyste se tu náhle probudili, určitě byste si netipli, že jste v Kolumbii.
I přesto, že se mi podobné oblasti líbí, žít bych tu nechtěl. Je to opravdu tvrdý region. Města vypadají jako po válce a ten zbytek, zbytek jsou buď polorozpadlé chatrče, kde bydlí celé rodiny (nechápu, jak se tam vejdou) anebo poušť plná šutrů a kaktusů.
Obr.: I oblečení ve vesničkách vypadá jako z Indie. Zajímavé jsou i dětské check pointy. Natáhnout provázek přes cestu a tím vám zamezí v průjezdu. Abyste mohli jet dál, musíte zaplatit poplatek ve formě lízátek a bonbonů.
Nezaprší a nezaprší
La Guajira je nejsušší region celé Kolumbie. Přes takřka celý rok tu nezaprší a je problém získávat vodu. Proto se tu na období dešťů čeká jako na smilování. Lidé pak vodu všemožně chytají a využívají ji ve zbylých měsících. Já jsem se sem vypravil právě přes období dešťů, kdy tu vody mají vlastně až příliš.
Hodně cest bylo neprůjezdných, vypadaly spíše jako menší říční toky. Proto byl celkem problém se po La Guajiře pohybovat a sem tam to dokonce prostě nešlo. My jsme například dvakrát místo auta museli použít malou skákající loďku. Jiná cesta prostě nebyla.
Jestli jste někdy byli v pouštních oblastech v průběhu deště, tak jistě víte, že to není úplná sranda. Půda ze začátku není připravená, vše co naprší okamžitě odteče a způsobí bleskové záplavy. Zde to bylo stejné, asi 4 dny před tím, než jsem se sem vypravil, se tu prohnala velká voda. Jak moc krušné to může být, můžete vidět na fotce, kde je Toyota zapíchlá z půlky ve vodě.
Obr.: Toyota tam byla zapíchlá tak perfektně, že se lano, kterým ji chtěli vytáhnout, přetrhlo. Podle mě tam bude na věky.
Obr.: “Říční tok” na místě, kde byla cesta.
Na druhou stranu jsem díky období dešťů mohl zažít bizarní moment. Byl jsem na písečné duně, která se defakto svažovala rovnou do moře a koukal se na blížící se bouřku. Během chvíle jsem zmokl na kost a to se jen tak v poušti nestává.
Obr.: Podle barvy mraku asi tušíte, jak to dopadlo.
Obr.: Při cestě loďkou zpět do civilizace jsme měli výhled na mega mrak. V jeho horní části zuřila bouřka. Blesky létaly jeden za druhým.
Mezi kolumbijskými turisty
Do pouště jsem měl původně vyrazit s mými dánskými kámoši v pondělí. Bohužel můj žaludek byl proti. Proto jsem na tour vyrazil až úterý. Vyzvedlo mě auto a já se těšil, koho v něm potkám. Zklamání přišlo hned v zápětí. V autě byla kolumbijská rodinka, kolumbijský páreček a řidič, který moc nemluvil. Věděl jsem, že to bude dlouhé. Čekali mě tři dny v poušti v autě, kde nikdo neuměl anglicky.
První den to dlouhé opravdu bylo. Na druhou stranu, kolumbijská rodinka byla super. Tak trochu si mě adoptovali, dávali na mě pozor, fotili mě, abych měl fotky a hlavně rukama nohama se mi snažili říct, co se všechno bude dít a na co se mám připravit. Například hodně mi pomohli v krámě ve městě Uribia, bez nich bych si tu 6 litrovou petku s vodou a dvěma tuňáky koupit nezvládl. Byl to neskutečný chaos.
Obr.: Kouzlo krámku ve městě Uribia spočívalo v tom, že jste stáli u pultu a říkali pracovníkům, co chcete koupit. Oni vše donesli, zabalili do tašky a když byli ready, tak stav hlásili dvě pracovníkům v pozadí, kteří vše markovali a sem tam zakřičeli “rapido”. Celkem bizarní situace.
Postupně jsme během těch 3 dní potkávali další skupinky. Dokonce v jedné z nich byli zahraniční turisté, kteří uměli anglicky. Bohužel organizátoři dělali vše proto, abych s nimi nepřicházel do kontaktu. Kdykoliv jsme někam jeli, vždy jsem skončil s větší nebo menší skupinou turistů z Kolumbie. Prý kvůli lepší organizaci.
Na druhou stranu jsem byl nakonec rád. Zahraniční turisté se na sebe neustále mračili, ti z Kolumbie se na sebe smáli a snažili se mě zapojit do děje. Naštěstí jsem byl v jeden moment ve spojené skupině z více tour a dva z turistů byli ze Španělska a uměli anglicky. Pak to byla ještě větší sranda. Španělé překládali ostatním, co tam dělám a pak nazpátek překládali, o čem se Kolumbijci baví. Například jedno z nejdůležitějších témat bylo grilování. to probírali ze všeho nejdéle.
Celé toto česko-kolumbijské přátelství vyvrcholilo tím, že otec rodinky z mého auta zakoupil místní pálenku a začal nalévat panáky. Dal si do hlavy, že jich musíme vypít minimálně 10. Nakonec jsme naštěstí skončili “pouze” na 8. Byl jsem rád, čekala mě noc v houpací síti a brzké vstávání ve 4:30 a pak 2 hodinová jízda loďkou zpět do civilizace. Vše jsem zvládl překvapivě dobře, jenom žaludek je po místní pálence opět na vodě. Zase trávím na záchodě více času než bych si představoval.
Obr.: Tato paní byla mojí pravděpodobně největší fanynkou. Neustále se se mnou chtěla fotit.
Obr.: Moje kolumbijská rodinka z auta. Otec se rozhodl, že koupí místní pálenku a začal nalévat.
Obr.: Těch panáků jsmě měli vypít původně 10. Nakonec jsme skončili “pouze” na 8.
Solný důl
Úplně první zastávkou celé 3 denní tour bylo místo, kde se těží sůl. Upřímně tam jsem opravdu poprvé litoval, že jsem ztratil své sluneční brýle. Kombinace bílé soli a ostrého sluníčka mi doslova vypalovala oči. Podle mě se mi z nich kouřilo.
Na druhou stranu, když jsem viděl pracovat místní dělníky, uvědomil jsem si, že je to naprosto marginální problém. Z nich se totiž kouřilo prací, která spočívala v tom, že si museli dát na hlavu 50 kg pytel soli, běžet (ano, opravdu běželi) ke kamionu a tam svůj náklad složit.
Obr.: Tady si dělníci naložili pytel plný soli na hlavu a vyrazil poklusem ke kamionu. Pytel vážil cca 50 kg.
Obr.: Pytel složili na korbu kamionu a hned běželi pro další várku.
Nejsevernější bod Jižní Ameriky
I přes špatné počasí a sem tam naprosto nesmyslnou organizací, jsem si výlet užil. I když to byla placená tour, tak to bylo poměrně náročné. Spalo se v hamakách, mylo se kbelíkem s vodou, cesta autem byla dlouhá a drncavá a dvě 2 hodinové cesty se skákající loďkou na přímém slunci ještě delší. Prostě si to člověk musel zasloužit. Nakonec to byl ale skvělý pocit stát na nejsevernějším místě Jižní Ameriky.
Obr.: Nejsevernější bod Jižní Ameriky.
Obr.: Místo, kde jsem spal první noc.
Obr.: Cesta autem byla neskutečně drncavá. Člověk musel dát bacha na zuby.
Obr.: Ale některé výhledy prostě za to stály. Tady jsem například pozoroval ptáky, jak přímo ze vzduchu loví rybi.
Obr.: S místní verzí Sněžky v pozadí.
Obr.: Parádní západ slunce.
Obr.: Nakonec to byl překvapivě náročný, ale skvělý výlet. Vrátil jsem se spokojený.
25. a 26. Den – Kolumbijské národní jídlo
Vzpomínám si, jak jsem asi cca před 2 týdny vedl hodinu na univerzitě v Pamploně a jen tak mezi řečí se zeptal studentů, co bych měl v Kolumbii ochutnat. Světe div se, všichni mi doporučili to samé. Prý si mám dát kukuřičnou placku s názvem arepa.
Upřímně, čekal jsem trochu větší kreativitu v tipech na jídlo, ale na druhou stranu, arepa je pro Kolumbii stejně důležitá jako pro nás knedlíky. Dokonce až tak, že ji Kolumbijci jedí snad ke každému jídlu a dá se koupit naprosto všude. Druhů arepy je hned několik desítek. Kukuřiční placky se liší region od regionu.
Základem pokrmu, který je dle Wikipedie starý více než 3000 let, je kukuřice. Arepa je takřka vždy do placata s kruhovým tvarem. Můžete ji dostat jako doplněk k jídlu, tak i samotnou. Některé druhy jsou jednoduché, některé naopak více rafinované. Mě třeba hodně chutnala arepa plněná sýrem, kuřecím a avokádem. Olizoval jsem se až za ušima. Úplným vítězem se ale stala arepa ve stylu našeho smažáku ve městě Palomino. Chodil jsem na ní každý den vždy po obědě a po večeři.
Když tak o tom přemýšlím, tak se asi studentům z univerzity v Pamploně ani moc nedivím. Nemohli mi doporučit nic typičtějšího pro Kolumbii než je arepa. Místní ji baští několikrát za den. Byla to prostě logický odpověď. My bychom také bez rozmyslu doporučili knedlíky.
Co mě čeká dál? Zase začnu více cestovat. Když to vyjde, tak bych měl zítra vyrazit na tři dny do pouště, kde jsem měl být již dnes. Bohužel mě přepadl postrach všech cestovatelů. Proto jsem na záchodě trávil daleko více času než jsem chtěl. Ozvu se zase až za tři dny. Internet v poušti nemají. Tak držte palce, ať mě už břicho nezlobí..
23. a 24. Den – Plážové městečko Palomino - sníh i moře na dosah; Tam, kde se vlévá řeka do moře; Kolumbie - země, kde cesty začínají aneno končí
Plážové městečko Palomino - sníh i moře na dosah
Právě jsem se probudil, byla to třetí noc, kterou jsem strávil v plážovém městečku Palomino východně od Santa Marty. Nic moc se tu neděje, tak ani není pořádně o čem psát. Ale je to tu moc fajn.
Ráno vstanu, jdu na pláž, která je asi 300 metrů, pak pracují na Cestoletu a večer jdu zase na pláž. Takhle nějak si představuji ideální život digitálního nomáda, jen internet by tu mohl fungovat trochu lépe.
Ještě bych se chtěl zastavit u hostelu, jmenuje se Faro Hostel Palomino a je naprosto skvělý (nebojte, žádné peníze od nich nemám, ani nevědi, že o nich píšu). Dobře se mi tu pracuje a tak nějak jednoduše díky super atmosféře se tu rychle skámošíte i s ostatními cestovateli.
A teď k tomu sněhu. Když dojdete na konec zahrady hostelu je tam místo, kde ráno, když je zrovna hezky (to teď mimo sezónu moc nebývá), je vidět sníh na nejvyšších vrcholech pohoří Sierra Nevada. Což je něco neskutečného, vždyť jenom 300 metrů od místa s vyhlídkou šplouchá tropické moře. iPhonem ta nádhera vyfotit samozřejmě nešla. Musíte si ji malinko domyslet.
Tam, kde se vlévá řeka do moře
Jako správný romantik mám rád východy i západy slunce. Chodit na západy slunce tady v Kolumbii dovede každý, prostě zůstane do 18:00 na pláži a je to. Ale na východ slunce, to už je jiná. Vychází v 5:40. Proto se o to skoro nikdo ani nepokusí.
Včera jsem se vybičoval, dal si brzkého budíka a vyrazil na pláž v naději, že uvidím parádní východ slunce a ono prd. Tam, kde mělo vycházet slunce, byl obrovský mrak. Prostě ne vždy to vyjde (mě to vlastně za posledních 5 dnů nevyšlo už podruhé).
Ale všechno “špatné” je k něčemu dobré. Rozhodl jsem se svým tehdejším rakouským spolucetovatelem, že dojdeme na konec pláže, na místo, kde se jedna s místních řek vlévá do moře. Díky brzké ranní hodině nikde nikdo a výhled byl naprosto neskutečný. Bohužel se mi to opět nedařilo v plné kráse vyfotit. Proto jsem hupsnul do řeky a šel si zaplavat.
Řeka byla poměrně studená, ale moment, kdy se dostala do moře, se zázračně oteplila tak o 10 °C. Když jsem to pocítil, nebyl jsem si jistý, jestli se mi to nezdá, tak jsem se radši ještě vrátil a zkusil to znova. A nezdálo.
Jinak, jestli tu budete, vyražte sem ráno. Podle počtu židliček, které tam během mého koupání přinášeli místní plážový pracovníci, tu bude přes den hodně narváno. Když vstanete velmi brzy, budete mít celou tu nádheru jenom pro sebe.
Kolumbie - země, kde cesty začínají aneno končí
Jak tak potkávám ostatní cestovatele, všiml jsem si jednoho zajímavého faktu. Všichni tu buď svojí cestu začínají nebo končí. Například mojí oblíbení Dánové mají naplánované přes 4 měsíce v Kolumbii a cestu tu začali anebo naopak Němec z hostelu, který jel na kole až z jihu Argentiny, tu svou cestu končí. Takhle bych mohl pokračovat donekonečna.
A čím to? Jako velký “odborník” si to vysvětluje geografií. Kolumbie je prostě úplně nahoře v levém rohu kontinentu a vlastně se nikde jinde začínat nebo končit nedá. Možná by to šlo ještě ve Venezuele, ale tam byste nyní skončili hodně rychle.
Jo a ještě bych se chtěl zmínit o tom Němci na kole. Snažím se z něj lámat detaily jeho cesty. Jediné, co jsem zatím zjistil, byl fakt, že jel z jihu Argentiny až na sever Kolumbie a celé to zvládl za 1,5 roku. Sám říká, že na jeho cestě nebylo nic zajímavého a že není o čem vyprávět. Což na rozdíl od ostatních (včetně mě) doopravdy dělá. K diskuzím, kdo kde byl a co zažil, se nepřidává. Celou cestu ti nechává pro sebe.
21. a 22. Den – Národní park Tayrona, námořníci převážející plyn, Dánové přenášející trávu
Národní park Tayrona
Kousek od města Santa Marta je národní park Tayrona. Vyznačuje se tím, že jakmile skončí moře, tak nastupuje nádherná pláž a pak vysoké kopce. Je to zajímavá podívaná. Do parku se na místní poměry platí relativně vysoké vstupné, které činí 50000 pesos (350 Kč), ale stojí to za to.
K plážím v parku se můžete dostat dvěma způsoby. Buď lodí anebo pěkně po svých. Já zvolil druhou možnost. Chtěl jsem se dostat až na slavnou pláž Cabo San Juan. Ta je od místa, kam vás hodí colectivo (mikrobus, který čeká až se naplní) asi 2 hodiny chůze.
Vyrážel jsem bohužel poměrně pozdě. Někdy po 4té hodině, což bylo zapříčiněno dánskymi turisty, kteří měli problém na vstupu s policisty - o tom, ale až za chvíli. Proto jsem tušil, že západ slunce na Cabo San Juan nestihnu. Což vlastně ani nevadilo. Alespoň jsem byl poprvé v džungli za tmy sám a to mě bavilo. Například na konci cesty krok za krokem příbývalo zvuků lesa. Očividně se mě všechna ta havěť bála. Rozutíkala se do všech stran. Byl jsem rád, že to nebylo naopak.
Kemp v Cabo San Juan byl hodně podobný těm našim na Vltavě. Například se tam stála fronta k okýnku s jídlem, volala se čísla, dal se koupit toaleťák a tak. Jinak se mohlo spát v hamace nebo ve stanu. Vybral jsem si stan, byl za stejnou cenu. Byla to dobrá volba, až do té doby, než na mě začali útočit mravenci a nenechali mě se vyspat.
Jinak pláž byla nádherná. Večer jsme u ní popíjeli pivko a ráno, i když se východ slunce nepovedl, byl výhled také skvělý. Zatim asi jedna z nejlepších pláží. Líbilo se mi, že když k ní šli od vstupu celou dobu pěšky, tak jste si ji opravdu zasloužili. Sice to byly jenom dvě hodiny, ale chůze byla díky horku náročná. Chvílemi jsem vypadal, že jsem právě vyšel ze sprchy.
Námořníci převážející plyn
Občas je osud zamotaný. Den před nocí v kempu u moře jsem byl v hostelu v Santa Martě a tak trochu s odporem jsem sledoval bavící se partičku u stolu. Přišli mi dost povrchní. A co čert nechtěl, potkal jsem dvě hlavní postavy nočního veselí hned u vedlejšího stanu. Ukázalo se, že to jsou vlastně velmi příjemní pánové.
Hned jsme odstartovali debatu klasickým setem otázek - Jak se máš? Odkud jsi? Jak dlouho jsi v Kolumbii? Co bylo nejlepší? A co děláš? U té poslední jsem se zasekl. Pánové byli námořníci z těch obrovských lodí, co převáží zemní plyn. To odstartovalo další a poměrně originální set otázek. Ptal jsem se prostě na všechno. Konečně jsem reálně potkal lidi, kteří hýbou světovou ekonomikou.
Takže, co jsem zjistil? Začneme výbuchem: Zemní plyn se převáží v kapalném stavu o teplotě hluboko pod -100 C. Jen pro představu - objem jedné kapky vody je v plynném stavu až 10 krát větší. U zemního plynu je objem až 10000 krát zvětšený (pokud se v tom vyznáte, klidně mě opravte). Takže si představte, jak velká řacha byl to byla, kdyby to bouchlo. Námořníci říkali, že dle simulací by zmizelo území v okolí 25 km.
Poté jsme se dostali k méně výbušným tématům jako je například pracovní režim v průběhu roku. Většinou to funguje tak, že se zhruba 2 měsíce slouží a dva měsíce je volno. V průběhu služby člověk dostává plat, nemá žádné výdaje a v průběhu volna plat dostává také. Oba týpci 2 měsíční volno využívají k cestování. Takže jakmile opět zakotví ve Španělsku, hned se vydávají na cesty. Vypadá to skoro na práci snů, co?
A poslední věc, co bych rád zmínil, je to jak brázdí moře. Jejich lodě se pohybují 40 km/h rychlostí, ale to jim nebrání převážet zemní plyn z Ekvádoru do Japonska a pak zas do Evropy. Často se pohybují i poblíž Mysu Horn. Prostě dle mého něco neskutečného, úplně z toho na mě kouká velké dobrodružství. Už jsem se pomalu začal domlouvat, jestli by nebylo možné s nimi někdy vyrazit. Tak třeba se to povede.
Dánové přenášející trávu
Tak trochu omylem jsem při vstupu do parku Tayrona potkal moji oblíbenou dánskou partičku. Měl jsem radost, je s nimi velká sranda a hlavně, mají velmi podobné názory na ty šílené filmy, které tu dávají v dálkových autobusech. Než jsme si mohli koupit vstupenky, museli jsme projít security checkem policie. Kontrolovali bagly, jestli v nich není tráva.
Já byl v pohodě, žádnou trávu neužívám, ale Dánové trochu znejistili. Den nebo dva dny před tím dostali od nějakého turisty malého jointa, kterého vlastně ani nechtěli. Zapomněli ho v báglu a bohužel shodou okolnosti ho policisté vyhmátli. A pak to začalo. Policisté popisovali, co by se mohlo stát a okamžitě pak ale nabídli přátelskou domluvu, která byla výhodná hlavně pro ně.
Celé to domlouvání skončilo z původně požadovaných 300000 pesos na 500000 pesos (3500 Kč), který chudák Dán, který měl zapomenuté brko v báglu, musel zaplatit. A pak se stalo něco neskutečného. Rozum nad tím zůstával stát. Policisté asi za odměnu, že pokuta byla zaplacena v plné výši, předali Dánovy neskutečné množství trávy jako dárek (ano čtete správně, policisté). Týpek, který celou situaci překládal, říkal, že v parku už budou v pohodě, že jim nic od policie nehrozí.
Chudák Dán koukal na těch cca 100 gramu trávy velmi bezradně. Říkal, že byl policisty defakto nucen trávu vzít a hlavně mohla to být jejich další habaďůra. Proto se pytle snažil, co nejdříve zbavit. Když to překladatel slyšel, ihned zbystřil a nabídl řešení. Tím bylo jít na ulici, najít prvního divného týpka a dát mu ten mega náklad trávy. Naštěstí touto eskapadou skončila travní aféra. Takže pozor, jestli si budete chtít dát brko v parku Tayrona. Tak si to rozmyslete nebo ho pořádně schovejte.
19. a 20. Den – Další české setkání, Velká rána v taxíku, Na pláž jako zaučující se průvodce
Další české setkání
Je to více než půl roku, co mi teta říkala, že má známou, která má syna, který žije ve městě Santa Marta. Někam jsem si to v hlavě uložil, ale úplně jsem tomu nevěnoval pozornost a vlastně jsem si na tuto informaci vzpomněl až v Kolumbii.
Martinovi, tak se jmenuje syn tetiny známé, jsem se ozval teprve před týdnem. Hned odepsal, že se mám v Santa Martě určitě zastavit. Což jsem také udělal. Vypravil jsem se do Santa Marty a okamžitě se domluvil s Martinem na pivku.
V Kolumbii většinou pivko není točené, místo toho tu na každém druhém rohu frčí lahváče v malých obchůdcích. Stojí něco mezi 14 až 21 Kč. Takže pro Čecha velmi příjemná zpráva. Právě tam jsme s Martinem a jeho slečnou Ivčou, vyrazili.
A jak to tak bývá, mega se to protáhlo. Bylo to prostě moc fajn na to, abych jel brzy domů. Poslouchal jsem Martina s Ivčou, kteří vyprávěli, jak se k cestování dostali, jaké je to cestovat s malým synem a hlavně, jak založili svojí vlastní cestovní agenturu s názvem Iguanas tours na výlety po okolí Santa Marty.
Ke konci večera jsem byl svědkem dvou dobrých skutků. Nejdříve Martin s Ivčou koupili limošku, vajíčka, olej a mouku jednomu klučinovi, který se nachomítl u stolu. Prý ho takto dvakrát až třikrát za týden podpoří. Skutek číslo dva byla nabídka, jestli nechci jet s turisty další den na pláž. S nadšením ji přijal.
V průběhu večera nás přišlo pozdravit dítě ulice. Martin s Ivčou mu okamžitě koupili limošku, vajíčka, olej a mouku. Prý ho takto 2-3 krát za týden podporují, což je super.
Velká rána v taxíku
Ještě než se dostanu k pláži, tak bych vám chtěl popsat jeden z asi dosavadních nejbizarnějších momentů mé cesty po Kolumbii. V hlavní roli byl taxík, který jsem si po půlnoci odchytil na ulici a jeho posádka.
Posadil jsem do zadu a pozoroval, jak se řidičem, který mimochodem vypadal jako nějaká kreatura z Pána Prstenů, baví drobná slečna. Ze začátku jsem se snažil uhádnout, jestli ji taxikář unesl nebo ne. Pak se začali smát, takže asi dobrý. Hned potom na scénu nastoupilo samotné auto. Do kopce jelo sotva 10 km/h, začalo vydávat více než zvláštní zvuky a pak najednom BUM! Ze zadu se ozvala ohlušující rána a z auta se začalo čoudit.
Dvojka na předních sedačkách dál pokračovala v hovoru, vůbec nevěnovala pozornost tomu, že jim něco explodovalo v autě. Po chvíli zastavili další taxík a já do něj jenom přeskočil a jel za původně domluvenou cenu k sobě do hostelu. Když jsem se ohlédl, stále jsem viděl ten bizarní čoudící taxík, jak stojí na místě a v něm dvojici, která pokračovala v debatě.
Na pláž jako zaučující se průvodce
Martinovi se v průběhu popíjení pivka ozvali z hotelu, že pro něj mají kšeft. Dvě Brazilky chtěli jet na pláž do národního parku Tayrona. Což byla výhra, jak pro něj, tak i pro mě. Mohl jsem jet zadarmo s tím, že zaplatím jenom vstup.
Večer jsme se ještě domlouvali, že budu něco jako průvodce, který se zaučuje, aby neměli dámy problém, že jedu zadarmo. Vymysleli jsme si historku, která vlastně ani nebyla potřeba, protože dámy z Brazílie byly velmi příjemné. Probrali jsme vše - od brazilského bláznivého prezidenta přes pečení dortů až po deštné pralesy.
Jinak výlet s Martinem byl super. Má tu všude nějaké známé a hodně toho ví. Za mě se nejvíce blýskl informací, že silnice, po které jsme na pláž jeli, byla před několika desítkami let postavená drogovými barony. Pašovali po ní drogy do improvizovaného přístavu. Od té doby, na silnici nikdo nešáhl a taky tak vypadá.
Samotná pláž byla fajn, dalo se tam hezky šnorchlovat a vařili tam výbornou rybu, která mi chutnala i přes to, že ryby jím nerad. Takže až budete v Santa Martě, napište Martinovi a zeptejte se ho na tipy. Rád vám poradí, kam tu vyrazit.
18. Den – Už od mala mě fascinují hranice, Hranice s Venezuelou: Místo, kde se lámou dva světy, Na nelegální benzín
Už od mala mě fascinují hranice
Když jsme ještě byli se segrou děti, jezdívali jsme s rodiči často na Šumavu na kolo a asi právě to je tím důvodem, proč mě fascinují hranice. Do teď mám v hlavě moment, kdy mi táta vyprávěl, jak za Komunismu člověk musel dostat povolení, aby se mohl dostat do příhraničních oblastí.
Vzpomínal, jak se v zimě pohyboval na běžkách poblíž hranice s Rakouskem a Západním Německem a jak byl s kamarády neustále pod kontrolou pohraničníků. Já jeho vyprávění poslouchal přímo na tom samém místě, kde se kdysi v zimě proháněl a přitom jsem pozoroval druhou stranu potoka, kde bylo Rakousko.
Proto bychom měli být vděční tomu, že poté, co jsme vstoupili do EU, často ani nepoznáme, že jsme již v jiné zemi. Bereme to úplně jako normální věc. Dovolím si malou poznámku, normální to vůbec není. To, co zatím stále máme v EU je naprosto něco ojedinělého. Zbylá část planety nám to závidí.
Teď střih. Píše se rok 2016, jsem na severu Jordánska a od jeskyně, kde prý bydlel Ježíš, je výhled hned na tři další země - Izrael, Palestinu a Sýrii. Jedna čára určuje jaký budete žít život. To samé na jihu Jordánska, tam krom Izraele je vidět Egypt a Saudské Arábie.
S rokem 2016 jsem trochu předběhl, malinko se vrátím. Na jaře 2015 jsem se jel podívat z Jeruzaléma do Betléma. Směrem tam, jsem si přechodu ani nevšiml, směr zpět ale už ano. Byl hlídaný po zuby ozbrojenou izraelskou armádou a osmimetrovou betonovou zdí, která je kolem dokola Betléma. Zase se budu opakovat - jedna čára, dva různé způsoby života.
Hranice s Venezuelou: Místo, kde se lámou dva světy
A když jsem v té Kolumbii a jsem fascinovaný těmi hranicemi, nemohl jsem včera odolat. Navštívil jsem jeden ze tří hraničních přechodů s Venezuelou ve více než milionovém městě Cucuta.
Opravdu jsem se těšil. Říkal jsem si, že to bude další “zářez” a upřímně, celé to předčilo mé očekávání. Tak šílený rozdíl v průběhu pár desítek metrů mezi normálním životem a chaosem jsem nikdy neviděl.
K přechodu do Venezuely jsme se vydali taxíkem s plánem, že se kolem něj projdeme a uděláme nějaké fotky. Když jsme plán oznamovali taxikáři, usmál se, ale nic nám k tomu neřekl. Tušil, že to nebudete zase tak něco skvělého. Cca 500 metrů před samotným přechodem se z klidného města Cucuta stala oblast jako z nějakého katastrofického filmu.
Silnici byla ucpaná taxíky, kolem kterých pobíhala více než stovka Venezuelanů klepající zuřivě na dveře aut. V očích rozhodně neměli výraz pohody. Ze začátku jsem si říkal, co bude. Uvidí mě a budu problém. Během pár sekund se, ale ukázalo, že přijíždějící auta nejdou obrat, ale naopak jim jdou za pár pesos pomoc. To, že u toho byli agresivní je spíš důsledek jejich bezradné situace zapříčiněné počínáním Madurova režimu.
Celá ta stovka chlapů byli nosiči. Hledali taxíky s největším počtem kufrů, které by přenesli na druhou stranu. Důvod? Přechody mezi Kolumbií a Venezuelou jsou pro automobilovou dopravu uzavřené, proto se podobní pomocníci hodí.
Trochu semletý mediálním obrazem krize, jsem si myslel, že lidé z Venezuely jenom utíkají. Vůbec jsem netušil, že se tam i vrací a že je mezi oběma zeměmi relativně volný pohyb osob. Proto obyvatelé Venezuely, kteří ještě mají nějaký svůj business a kteří zatím nejsou závislí na průměrném platu 2 USD za měsíc, vyráží do Kolumbie na nákupy.
Pro hadříky si nejedou. Zajímají je hlavně potraviny a léky, tedy věci, kterých je na druhé straně nedostatek. Proto je na hranici hodně křiku a přetahování o taxíky plné kufrů. Je to jedna z možností, jak si alespoň trochu přivydělat.
Vyprávět o včerejší půl hodině na přechodu bych mohl ještě dlouho. Jsem toho neustále plný. Do teď nedokážu pochopit, jak těch pár stovek metrů rozděluje lidské životy a jak určuje, jak člověk bude žít.
Asi nejsilnější včerejší zážitek byl paradoxně 4-5 minut autem za tou šílenou scenérii. Z taxíku jsem viděl mladý páreček, jak se v klidu fotí jako by byla Cucuta jako každé druhé město, tak moc je to tu rozdělené. A to, že jsem si ten den omylem nechal své sluneční brýle v taxíku, mi už přijde jako detail. Můžu si koupit nové. Žiji na té “správně” straně.
Na nelegální benzín
Teď něco na odlehčenou. Když jsme jeli od hranice, zeptal se náš taxikář, jestli může jet natankovat. Miguel (můj místní průvodce) se malinko ošíval, ale pak souhlasil. Ptal jsem se ho, co se děje, že přece nemůže být problém jet natankovat. Trochu ale byl, jeli jsme pro nelegální benzín.
Celá akce spočívala v tom, že jsme zatočili do ponurejší části Cucuty a vjeli do ulice, kde lidé seděli na bobku s klacíkem, na kterém byla zavěšená pet lahev. Mávali s tím nahoru dolu pro upozornění, že jsou ready k tankování.
U jedněch čerpačů jsme zastavili. V rychlosti vyběhli na kopec pro pet lahve s benzínem a začali přelévat. Náš řidič nechtěl, aby mu smrděl interiér, proto zavřel okna a nechal při tom zaplý motor, aby ve vedru fungovala klimatizace. Takže tankování jako kdysi ve Formuli 1.
Paradoxní je, že ač je nelegální benzín levnější, tak je prý kvalitnější než ten, který nabízí kolumbijské čerpací stanice. A ještě paradoxnější je to, že ve městě Cucuta jsou čerpací stanice v evropském stylu teprve pět let. Takže tu tankování u lidí s petkou na klacíku má velkou tradici.
17. Den – Virtuální univerzita UNAD, Na teambuildingu s univerzitou
Virtuální univerzita UNAD
Jak jsem již psal mnohokrát, Pamplona je univerzitním městečkem. Prý je domovem až 20 tisíc studentů. Takže právě vzdělávání je hlavním “průmyslem” v oblasti. Univerzit tu mají hned několik. Tou pro mě nejzajímavější univerzitou je ta se jménem UNAD.
Na rozdíl od ostatních, studium na univerzitě UNAD je dálkové. Vše se řeší virtuálně a sem tam i konzultací s tutorem po Skypu. Jinak univerzita UNAD má po celé Kolumbii více poboček a je očividně dost známá. Právě jedna z poboček je ve městě Pamplona. Takže pokud pracujete a chcete z nějakého důvodu při tom studovat ve španělštině, tak můžete zkusit právě UNAD.
Na teambuildingu s univerzitou
Cestou do města Cucuta, jsem se se svým hostitelem stavil na teambuildingu univerzity UNAD. Pracuje tam na částečný úvazek, ale hvězdou je na plný. Všichni jeho kolegové ho mají rádi. Takže jim nevadilo, že mě vzal na jejich každoročné stmelovací akci.
Hlavním úkolem celého dne bylo předat dary. Fungovalo to na podobném principu, který je u nás občas vidět o Vánocích. Dárek nekupujete všem, ale jednomu člověku, kterého si vylosujete. Zpět k univerzitnímu mejdanu: Předávání dárku neprobíhalo jen tak. Aby účastníci dostali svůj dárek, museli svého dárce poznat po hmatu se zavázanýma očima. Byla to celkem sranda sledovat.
Do toho se v průběhu celého dne pilo hodně piva a tančilo. Po chvíli se dokonce vytáhla i místní obdoba vodky, kterou jsem měl tu čest ochutnat. Cítil jsem z ní pendreky. Den jsem si užil, bylo skvělé být na uzavřené akci univerzity. Líbilo se mi, že jeli nejen učitelé, nýbrž vyrazil veškerý personál od hlídačů, přes pracovníky úklidu až po management pobočky v Pamploně. Prostě stmelovací akce přesně, jak má být.
14, 15 a 16 Den – Univerzitní městečko Pamplona, nejlepší hamburger ve městě
Univerzitní městečko Pamplona
Poslední tři dny byly odpočinkové. Defakto jsem se v jejich průběhu stal místním. Pracoval jsem na Cestoletu, chystal přednášky a sem tam jsem si odskočil na místní univerzitu, kde jsem měl tři hodiny a jak je Pamplona malá a můj hostitel tu patří mezi nejznámější obyvatele, tak mám pomalu pocit, že tu znám půlku místních.
Samotné městečko je velmi příjemné. Většina míst je v dochozí vzdálenosti do 5 až 10 minut. Příjemné je, že lidé se tu nikam neženou a vůbec, líbí se mi tu. Je to tu taková pohodička. Co je tu také moc fajn, je příroda kolem. I když samotná Pamplona je v údolí sevřená okolními horami, tak i tak je poměrně vysoko. Je ve výšce 2400 metrů nad mořem. Proto je tu celkem frišno.
Jakmile opustíte městečko, jste okamžitě v přírodě. Mimo městečko jsem se svým hostitelem vyrazil dvakrát. Jednou autem, to jsme stoupali asi 10 - 15 minut do kopců nad město. Krajina tam byla úplně jiná. Žádné stromy, jen pastviny pro krávy. Podruhé jsme šli pěšky asi pět km za město a opět. Co krok, to jiná scenérie. Výlet jsme ukončil pivkem v hospodě, která měla více než zajímavý záchod.
Nejlepší hamburger ve městě
Jak jsem již psal, můj hostitel Miguel má ve městě všude nějaké známe a ani restaurace s hamburgery není výjimkou. Šéfuje ji jeho kamarád. Dokonce za jedním z hamburgerů Miguel stojí. Radil s jeho tvorbou. Proto na jeho počest nese jméno Mr. Migoz (Miguelovo DJské alterego). Tak jsem byl zvědavý, jak bude chutnat a objednal si ho.
A byla to pecka!! Takhle dobrý hamburger jsem snad nikde nejedl. Bylo v něm všechno, co mám rád - maso, sýr, šunka, kuře a pak taky taková dobrota jako je karamelizovaná slanina. Úplně se rozplýval na jazyku. Nejhorší bylo, že jak hamburger ubýval, byl jsem čím dál smutnější. Prostě jsem nechtěl, aby taková dobrota někdy skončila. Takže, jestli někdy nááááhodou pojedete kolem Pamplony, stavte se v restauraci a dejte si hamburger Mr. Migoz a nebudete litovat.
A co zítra? V plánu je, že se pojedu na školní exkurzi s místním univerzitním učitelským sborem a pak se přesununu do města Cucuta, které je přímo na hranicích s Venezuelou. V sobotu bych rád prozkoumal hraniční přechod, což je přesně ten, který byl na začátku roku blokovaný venezuelskou armádou.
13. Den – Poprvé učitelem na univerzitě; Před 20 lety jsem bojoval o život, teď hrají na klavír
Poprvé učitelem na univerzitě
Už třetí den pobývám ve městečku Pamplona u rodiny, která je plná učitelů, muzikantů a vlastně, když o tom přemýšlím, umělců všeho druhu. Podobně na tom je půlka městečka. Většina hraje na nějaký hudební nástroj, kreslí a k tomu se ještě věnuji například psychologii. No prostě se tu necítím úplně nejbystřejší. Proto mě dost překvapilo, když mi nabídli možnost “učit” na místní univerzitě. Řekl jsem si proč ne.
Do třídy jsem vstupoval lehce nervózně. Začal jsem svou jedinou pořádnou větou ve španělštině a zeptal se, jak se mají. Naštěstí se tu na univerzitě mimojiné studuje angličtina, tak nebylo nic ztracené.
Abych to zkrátil. Rozdělil jsem studenty do tří skupin a řekl jim, ať nakreslí svoji vysněnou zemi. Bylo úplně na nich, jak se k tomu postaví. Proto někdo nakreslil mapu, někdo jenom pár obrázků a někdo dokonce přidal vlajku s názvem země.
Tuto aktivitu nemám ze své hlavy, tak trochu volně jsem ji zkopčil z organizace CISV, kde jsem svého času působil. Abych to už opravdu zkrátil. Bylo to moc fajn. Všechny země vypadaly skvěle a světe div se, nikde nebyla zobrazena armáda nebo opilý prezident.
Pak ke konci hodiny jsem se jich zeptal, jestli jim něco z toho, co nakresleli do svých vysněných zemí tady v Kolumbii chybí a ze všech vypadalo, že jim tu naopak něco přebývá. Což nebylo nic jiného než stará známá korupce. Rozhodl jsem se je uklidnit tím, že i u nás se s korupcí musíme potýkat. Náš pan premier mi posloužil jako vynikající příklad. Ještě, že ho máme.
Před 20 lety jsem bojoval o život, teď hrají na klavír
Větou “20 years ago I was running for my live and now I can play on piano.” Tím ukončil své pro mě šílené povídání kamarád mého hostitele Josef. Něco málo přes hodinu mi vyprávěl, jak před 15-20 lety zuřila válka v jeho domovském městečku Arboledas, které je jen pár hodin cesty autem od Pamplony.
Tehdy tam proti sobě bojovala vláda, místní gerili a paramilitanske skupiny. Popisoval, jak se celé městečko s obyvateli, kteří s konfliktem neměli nic společného, ocitli uprostřed bojů. I přes tuto šílenou situaci se snažili žít dál normální životy, chodit do práce anebo do školy. Všechen ten normální život museli stihnout do 6té večer. Pak se boj mezi všemi skupinami ještě více přiostřil.
Když jsem ho tak poslouchal, říkal jsem si, co nejstrašnějšího se mi tou dobou dělo v ČR. Podle mě nic horšího než to, že mi sem tam ujel autobus to nebylo. Na druhou stranu Josefův příběh má i jednu pozitivní stránku. A tím je naděje.
Josef vyprávěl, že v dobách nejhorších bojů bylo jak pro něj samotného, tak i pro ostatní obyvatele důležité věřit, že bude líp. Říkal, že bez toho by nemohli normálně žít a že by to prostě nepřežili.
A jak je vidět, to co se zdá občas nereálné, se může stát skutkem. Josef si v průběhu války vysnil, že bude hrát na piano. Neskončil jen u toho. Je z něj nyní profesor hry na klavír na univerzite v Pamploně. A poučení? V ČR se máme naprosto skvěle, to že se nemusíme bát, že nás cestou do práce někdo zastřelí, je vlastně luxus.
Ještě tu mám jednu poznámku. Josef si stěžoval na špatnou image, kterou má Kolumbie ve světě a má pravdu. Vždyť, co vás první napadne, když se řekne Kolumbie? Usměvaví lidé to asi nebudou, co?
Josef poukázal na fakt, že zatímco si čím dál tím více lidí v západním světě užívá bílého prášku, tak v zemi, kde se ho vyprodukuje nejvíce na světě, trpí stále hodně lidí. Přitom drtivá většina lidí s produkcí nemá nic společného.
11. a 12. Den – Česky mluvící Kolumbijci, Nejlepší silnice světa, Rodina ségřiny kolumbijské kamarádky žijící v Ostravě
Česky mluvící Kolumbijci
Asi před týdnem napadlo Elišku Krausovou mě propojit s českým konzulem ve městě Bucaramanga. Říkala, že má syny, kteří mluví česky. To stálo za prozkoumání. Proto jsem si s českým konzulem domluvil setkání.
Upřímně, čekal jsem, že jejich čeština bude velmi velmi lámaná, ale opak byl pravdou. Syni českého konzula, který je jen tak mimochodem Kolumbijec, česky uměli naprosto perfektně. Bylo to pro mě poněkud bizarní zážitek. Ve více než milionovém městě, o kterém jsem v životě neslyšel, jsem mohl mluvit s místními česky a probírat, kam je dobré chodit v Praze na pivo.
Dále mě rozesmálo, že ani tady v Kolumbii nezapomněli na naší exkluzivní dálnici D1. Prý je naprosto šílená a to když říká někdo ze země, kde snad ani jedna silnice nevede rovně, tak je co říct.
Ráno mě rodina konzula pozvala na typickou kolumbijskou snídani a světe div se. K snídani tu často servírují polévky. Já v ní měl například vajíčko, koriandr, maso a celé to bylo ještě zalité mlékem. Pak mě ještě doslova vyrazil dech sýr, který se servíruje k čokoládě a i se do ní dává. Vše bylo i přes pro nás divné kombinace velmi dobré.
Nejlepší silnice světa
Každou chvíli se někde na webu objeví článek popisující údajně nejlepší silnice světa a dnes to bude tady u mě v cestopisu. Silnice z města Bucaramanga do městečka Pamplona mě hodně hodně překvapila.
Jednalo se asi o nejzakroucenější silnici, na které jsem, kdy byl. Podívejte se na printscreen z navigace. Město Bucaramanga je zhruba ve výšce 1000 metrů nad mořem a právě tam začíná nekonečné stoupání a zatáčky zleva doprava. Vy se jenom nevěřícně koukáte a sledujete, jak se za okny mění ráz krajiny.
Stoupali jsme tak dlouho, že už jsem si říkal, že to není možné. Nakonec jsme vystoupali do výšky něco kolem 4000 metrů nad mořem. Tou dobou už měli místní v autobuse bundy, čepice a dlouhé kalhoty. Já situaci v kraťasech a tričku trochu podcenil.
Uprostřed cesty jsme se pohybovali na něčem co vzdáleně připomínalo náhorní plošinu, která vypadalo podobně jako naše Krkonoše. Cestou jsme se dokonce zastavili i ve městečku Berlín. Dlouho jsem se tam chystal, jsem rád, že tuto hipsterskou metropoli si mohu odškrnout. Konec cesty se nesl ve znamení klesání do městečka Pamplona, které je ve výšce cca 2600 metrů nad mořem.
Obr.: Pak jsme sklesali do výšky 2600 metrů, kde se nachází městečko Pamplona.
Ještě bych chtěl dodat dvě věci. Tou první je, že jsem nikdy nezažil tak rychle se měnící teplotu. Začínal jsme ve 30 °C, uprostřed cesty bylo kolem 15 °C a na konci 20 °C. Kdybych autobusem pokračoval ještě trochu dál, dojel bych do městě Cucuta, kde je touto dobou 37 °C.
A druhá a pro mě ještě více zarážející skutečnost, byly nekonečné průvody venezuelských uprchlíků. Jelikož se nacházím kousek od hranic s touto nešťastnou zemí, tak jich tu je opravdu hodně. Většina z nich veškeré přesuny řeší po svých. K tomuto tématu se ještě vrátím, stojí za to ho více prozkoumat.
Obr:: Nekonečné průvody uprchlíků z Venezuely, kteří celou svou dlouhou cestu absolvují pěšky. Je to naprosto něco šíleného.
Rodina ségřiny kolumbijské kamarádky žijící v Ostravě
Za devatero řekami, devatero horami se nacházelo městečko Pamplona. Není to pohádka, je to realita, která naprosto přesně popisuje krajinu kolem tohoto studentské města. Příběh ve stylu pohádky ale pokračuje dál.
Před několika lety tu žila kolumbijská kamarádka mé sestry, ta se narodila v umělecko-učitelské rodině. Jednoho dne se vypravila do Anglie na zkušenou. Tam potkala Čecha a díky němu nyní žije v Ostravě. Na začátku svého pobytu v ČR se seznámila s mojí sestrou a to je důvod, proč jsem tu.
Ano, zní to komplikovaně, ale jednodušeji asi nelze popsat důvod, proč jsem pravděpodobně jediný cizinec ve městečku Pamplona. Jsem tu prostě díky několika životním náhodám různých lidí.
Jinak kamarádka ségry je ta slečna, která mi s mojí cestou po Kolumbii velmi pomohla. Našla mi hromadu zajímavých kontaktů díky kterým se na konci svého pobytu projedu Mustangem.
Krom její pomoci mi nabídla, že se mohu zastavit u její rodiny, která stále žije ve městečku jejího dětství. Proto jsem tu a co vám budu povídat, je to tu skvělé. Přivítali mě neskutečně vřele. Cítím se tu jako kdybych tu žil několik let.
Na starost si mě vzal nejmladší bratr Miguel a je s ním velká sranda a ještě o kus větší sranda jsou zážitky jeho rodiny z návštěvy České republiky. Básní o Českém Krumlově, o Karlově mostu, Ostravě a pak také o pivu, hlavně teda Miguel, ten českému pivu více než fandí.
O rodině napíšu v následujících dnech. Je neskutečně zajímavá. Na co se můžete těšít zítra? Stanu se například poprvé učitelem na univerzitě. Jsem zvědav, jak mi to půjde.
Obr.: Skočili jsme si i na místní verzi lázeňských oplatek.
10. Den – Po stopách více než 50 let starých fotek
Je to více než 50 let, co kolumbijský kámoš Horacio pozval mého dědu do svého rodného města Socorro. Děda v průběhu návštěvy města fotil a proto díky tomu mám hned několik fotek, kterým je více než 50 let.
Dnešní cíl byl jasný, dostat se na ta samá místa jako děda před 50 lety a vyfotit je úplně stejně. Do přípravy jsem se pustil s vervou, která mě až zaskočila. Domluvil jsem se s hostelovou recepcí, že mi fotky vytisknou na papír a já je budu mít při ruce, když budu hledat ten správný úhel. Říkal jsem si, že focení bude potom celkem brnkačka.
Plný nadějí jsem vyrazil z města San Gil do města Socorro. Neměl jsem žádné tušení, kde hledat. Plán byl jasný. Skočit si na jídlo do místní nejobsazenější restaurace, objednat si a pak se ptát hostů a personálu. To jsem také udělal. Dal jsem si skvělé menu (polévka, hlavní jídlo, džus z origoš pomeranče a zákusek) za 83 Kč. Jídlo vyšlo skvěle, ale ptaní místních nic moc.
Proto jsem po návštěvě restaurace tak trochu bloumal po městě s papíry v ruce do té doby až mě odchytla místní babča. Stačilo říct několik slov mou lámanou španělštinou z Duolinga a už jí bylo jasné, co mám přesně v plánu. Rozhodla se, že mě protáhne po místech z fotografiích, které jsem měl vytisklé na papíře.
Nejdříve jsme uháněli do brutálního kopce. Sotva jsem ji stíhal, asi byla vycvičená každodenním běháním. Dovedla mě k prvnímu místu, čímž byl kostel na kopci nad městem Socorro. Snažil jsem se udělat stejné fotky jako děda před 50. lety. Ze třech možných se mi povedla jenom jedna, kde díky vzrostlému stromu není nic moc vidět. Ty dvě zbývající fotky už nejdou. U kostela v průběhu let postavili hřiště, proto jsem nemohl chytit ten správný úhel.
Další cílem byla svažující se ulice s výhledem na katedrálu na hlavním náměstí. To jsem si říkal, že půjde snadno a ono, jak se mrknete na fotky, tak to snadno nešlo. Buď jsem stál jinde anebo měl děda jiný objektiv (což je asi pravděpodobné, iPhony tou dobou nebyly), že tu nádhernou scenérii vyfotil jinak. Ale alespoň ten jeden baráček jsem doufám z části trefil.
Pak se babča rozhodla, že musím vidět výhled na město. Zaklepala na jeden hotel, oznámila, že jdeme na střechu a bylo. Paní majitelka se ani nezmohla na nějakou odpověď. Musím uznat, že výhled na město byl neskutečný. Byl jsem rád, že mě babča měla ostré lokty.
Po výhledu jsme si to nasměřovali do místního muzea, které shodou okolností založil právě ten dědův kamarád Horacio, jmenuje se po něm. Po muzeu jsme se vypravili ještě na “kafčo.” Já si dal zelený čaj a ona překvapivě Coca-Colu. Pak jsme se rozloučili a já tak trochu smutně odjížděl zpět do města San Gil. Nepovedlo se mi vyfotit vše, co jsem chtěl a hlavně to bylo daleko těžší než jsem si představoval.
Dorazil jsem do San Gilu a řekl jsem si, že splín zapiji ovocným koktejlem na náměstí a ono na jednou BUM! Uvědomil jsem si, že katedrála na náměstí, je přesně tou katedrálou, kterou mám na fotkách. Děda asi nezůstal jenom v Socorru.
Asi 15 minut jsem žmoulal papír s fotkami v ruce a snažil se najít ten správný úhel a myslím, že se mi to tady, jako u jediného místa, konečně povedlo na 100 %. Sice jsem kvůli tomu musel stát defakto uprostřed křižovatky a málem mě u toho přejelo 7 autobusů a 60 motorek, ale je to tam. Měl jsem radost, že jsem byl přesně na tom samém místě jako děda před více než 50 lety.
Rekapitulace - z těch 15 míst se mi povedlo najít 4 a z toho 100 % správně vyfotit jen jedno. Už to bohužel nestíhám napravit, dneska se chystám dál do města Bucaramaca. Potkám se tam s českým konzulem. Převlékl jsem se proto konečně z melounového trika do trika s límečkem. Rozhodl jsem se, že budu dělat parádu. A co pak? Pak asi pojedu do města Pamplona.
9. Den – Co kraj, to jiný autobusový mrav; Dvě zatím nejhezčí městečka, co jsem v Kolumbii navštívil
Co kraj, to jiný autobusový mrav
Asi si říkáte, proč jsem tak fascinovaný hromadnou dopravou, když o ní budu psát již potřetí. Je to jednoduché, fascinuje mě. Například v Praze jí člověk skoro nevnímá, je to taková neviditelná součást mého života, ale na cestách to je něco jiného. To, co je tu pro místní normální, je pro nás úlet.
Třeba včera jsem se vydal autobusem do dvou přilehlých městeček. Došel jsem na autobusové nádraží, našel kasu, zaplatil a dostal lístek s ručně napsaným číslem autobusu, kterým mám jet. Bylo to super efektivní, stačilo najít v daný čas autobus a trefit správnou sedačku. Což se mi nepovedlo, nečekal jsem, že budou mít seating i na takto lokálních linkách.
Další zajímavostí autobusové dopravy v oblasti je fakt, že vám kdekoliv zastaví na mávnutí. Je úplně jedno, jestli jste uvnitř nebo venku na cestě. A tou skoro úplně největší zajímavostí je platba za lístek mimo autobusové nádraží. Zde se platí vždy až při výstupu z busu, což mi přijde trochu více bezpečné než v Bogotě, kde se platí řidiči za jízdy.
A konečně poslední a zároveň tou největší zajímavostí je logo zdejšího regionálního dopravce, kterým je obří hmyzák. Ono obecně s hmyzem tu asi něco musí mít. Viděl jsem zde již několik soch hmyzáků v nadživotní velikosti.
Dvě zatím nejhezčí městečka, co jsem v Kolumbii navštívil
Asi 40 minut jízdy autobusem od města San Gil leží někde v kopcích Barichara, což je prý jedno z nejzachovalejších koloniálních městeček celé Kolumbie a co vám budu povídat, je nádherná! Cítíte se tam jako někde o 200 let zpět.
Poté, co jsem si proběhl Baricharu, vyrazil jsem na kratičký trek do vesničky Guane. Trek je dlouhý asi 6 km a jde se povětšinou z kopce. Cestou jsou nádherné výhledy na krajinu. Pak samotná vesnička Guane je naprosto úžasná. Je to zatím pro mě asi to nejzajímavější místo, které jsem v Kolumbii navštívil. Klíďo bych tam jako malý strávil prázdniny.
Jinak dnes není o čem víc psát. Bylo to spíše o koukání na krajinu než o příbězích. Tak se na tu nádheru mrkněte.
Obr.: Náhodou jsem šel kolem natáčení pozvánky na koncert kapely Los K Ramones. Za mě je to letní hit. Celý trek jsem si ho pak pobrukoval. Mrkněte na video.
A co zítra? Pojedu se podívat do města Socorro a zkusím najít místa, které vyfotil můj děda před více než 50 lety. Těším se na to. Podle mě to bude jeden ze dnů, kdy nic nečekáte a najednou je to je bomba.
7. a 8. Den – Stopem z vodopádů, Největší hamburger, Aféra ukradeného ručníku, Bláznivý rafting
Stopem z vodopádů
Již několik dní se nacházím ve městečku, které je pro Kolumbii něco jako centrum adrenalinových sportů. Můžete tu raftovat, paraglaidovat, bandžíjumpovat, horsko-kolovat a tak. Je toho tu opravdu hodně. Jen se připravte, že sáhnete relativně hluboko do kapsy.
Na druhou stranu je tu i tak stále pár míst, kde vám moc adrenalinu nehrozí, kam můžete dojet busem a zaplatit pár korun. Mezi taková místa se řadí i vodopády Juan Curi. Z města San Gil jsou zhruba 20 minut autobusem a od autobusu 20 minut pěšky do kopce.
Obr.: Tam někde nahoře jsou vodopády Juan Curi. Jde se k nim přes 20 minut pěšky do kopce.
Když jsme jeli (tou dobou jsem cestoval s jedním Němcem a Švédem) nazpátek do města, nechtělo se nám čekat na autobus, proto jsme zkusili štěstí ve stopu a ono se zadařilo. Zastavilo nám hned druhé auto. Byl to otec se synem, kteří co jsem pochopil, prodávali maso. Jinak otec, který řídil auto, se s tím moc nemazal. Řídil nadsvětelnou rychlostí a měl strašlivě vražedné oči. Ale nebojte, byl moc fajn.
Největší hamburger
Zmínka o mém obědě vás asi nebude moc zajímat, ale stejně o něm napíši. Neustále na něj vzpomínám. Na doporučení Němce, se kterým jsem tou dobou cestoval, jsme se stavili v restauraci Gringo Mike’s, která je ve městě nejvyhlášenější a objednal si na místní poměry relativně drahý hamburger. Stál 150 Kč.
Většinou, když jdu někam na vyhlášený hamburger, jsou moje očekávání daleko vyšší než realita. Tady to bylo úplně naopak. Přinesli obrovského mastodonta, kterého jsem měl problém sníst. Nemusel jsem ten den mít už nic dalšího a hlavně byl naprosto výborný. Do teď se olizují za ušima. Takže, jestli budete mít cestu, stavte se v restauraci Gringo Mike’s. Bude vám také chutnat.
Obr.: Z fotky není zřejmé, jak byl hamburger obrovský, ale věřte, že to byl největší kousek, který jsem kdy měl.
Aféra ukradeného ručníku
Příběh začíná hostelovým bazénem. Chtěl jsem se v něm po horkém dnu osvěžit. Vyrazil jsem v plavkách, v triku a s ručníkem kolem ramen. Cestou jsem si objednal ještě pivko, proto jsem si sedl na chvíli na gauč kousek od baru a čekal až mi ho donesou.
V bazénu to byla pohoda, plaval jsem si, občas si dal pivko a koukal na bouřku, která zuřila v okolí. Všechno dobré ale někdy musí skočit. Vylezl jsem z bazénu a ručník nikde. Nemohl jsem ho najít, proto jsem rozjel pátračku. Ručník nebyl u bazénu, nebyl na gauči u baru, nebyl v pokoji, prostě zmizel.
Šel jsem se zeptat hostelového personálu, jestli neví, kde by mohl být. Začali hledat se mnou a nic. V jednu chvíli se manažer hostelu nabídl, že se podívá na kamery. Světe div se, kamery celou aféru ukradeného ručníku objasnili. Ručník mi vzal jeden izraelský turista a se zbytkem jeho izraelské party jim vytřel podlahu politou benzínem.
Což bylo celkem vtipné, protože chvíli před usvědčení viníka, kterému to bylo naprosto párek a který se mnou na oko hledat onen inkriminovaný ručník, jsem se bavil s jedním Holanďanem. Ptal jsem se ho, jestli neví, kde je můj ručník. Ze srandy říkal, že jestli smrdí jako benzín, tak ví, kde je. A měl paradoxně pravdu. Můj ručník tou dobou ležel na podlaze a smrděl jako smrděl jako benzín.
A jak to dopadlo? Slíbili mi, že mi koupí nový ručník (zatím se nic nestalo). Tak snad svým slibům dostojí. Osud je občas trochu svině, tak mě pak čekalo ještě jedno překvapení. Schválně si tipněte, koho jsem měl na lodi, když jsem byl raftovat.
Obr.: Místo, kde se odehrála celá aféra s ukradeným ručníkem.
Bláznivý rafting
Ano, hádáte správně. Na lodi jsem byl s tou samou izraelskou partou, která vytírala mým ručníkem rozlitý benzín na podlaze a upřímně, asi jsem z toho faktu, že s nimi pojedu na lodi, byl ještě více nešťastný než z ručníku. Očividně nás nečekal "volej", ale pěkně divoká jízda.
Rafting má prý různé stupně obtížnosti, které jsou v rozmezí 1 (ta nejlehčí) až 5 (ta nejtěžší) a právě všechny tyto stupně, jsme měli projet. Proto se celkem hodilo poslouchat hlavní kolumbijského bosse. Což všichni dělali, krom Izraelců, kteří si tou dobou upravovali Go Pro, chodili na záchod anebo se jen tak od cesty bavili hebrejsky.
Říkal jsem si, jak to asi dopadne. Nakonec, jak vidíte nebo spíše, jak si čtete, dopadlo to dobře. Zvládli jsme to překvapivě dobře, ale málem jsem je přerazil. Kolumbijský kapitán lodi nám říkal, že ho máme vždy poslouchat a že když řekne pádlovat, tak máme pádlovat. Což si izraelci vykládali po svém. V mega peřejích často začali zvedat pádla, schovávat se do lodi a padat mi pod nohy.
Nakonec nějakým zázrakem nikdo z lodi nevypadl a nějak jsme to zvládli. Já si do teď budu moc pamatovat soucitný výraz v očích druhé lodě s mými dánskými kámoši, kteří moc dobře věděli, co prožívám.
Jinak samotná jízda byla skvělá. Nejsem si jist, jestli by vás takhle někde v ČR pustili, ale krom neukázněných spolucestujících, jsem neměl problém. Vše se mi zdálo bezpečné. Takže pokud tu budete, obětujte 1000 Kč a užijte si parádní jízdu.
Fotky zatím nemám. Až budou, doplním je.
5. a 6. Den – Mají v Bogotě metro? Návštěva muzea a planetária, Přesun do města San Gil
Mají v Bogotě metro?
Bogota je obrovské město a jako každé obrovské město, tak má problémy s dopravou. Nekonečně kolony jsou tu na denním pořádku. Co s tím? Jak dostat co nejvíce lidí tam, kam potřebují? Nabízelo by se metro, ale to v Bogotě díky handrkovani politiku nemají. Místo toho tu mají super velké autobusy.
Ze severu na jih jezdí tzv. TransMilenio. Což jsou červené autobusy, které jezdí ve vyhrazených pruzích k nástupištím ve stylu metra. Ve špičkách jsou autobusy tak narvané, že prostě nemáte možnost se do nich dostat.
Na druhou stranu, když pojedete mimo špičku, tak se to dá. Jen počítejte s tím, že se můžete stát součástí rapového koncertu jako já a pak taky byste si měli hlídat své věci. Několikrát jsem dostal upozornění, že kapsáři v busu jsou opravdu velmi šikovní a podle toho, jak si ostatní spolucestující urputně drželi svoje věci, tak asi jen tak neplácali.
Aby to bylo kompletní. Červeným autobusem se tedy říká TransMilenio a jezdí ve vyhrazených koridorech. Pak tu mají ještě modré autobusy, které se jmenují Urbano a ty zastavují častěji plus nejezdi jenom ze severu na jih. A poslední možnosti jsou splašené minibusy, u kterých to vypadá, že si jezdí, jak chtějí. Je ale fajn, že u nich stačí zazvonit, tam kde zrovna potřebujete a zastaví vám. Většinu linek najdete na Google maps.
Obr.: Autobusy s názvem TransMilenio tu jezdí ve vyhrazených koridorech na zastávky ve stylu metra. Je to překvapivě efektivní a rychlý způsob dopravy.
Národní muzeum a planetárium
Eliška Krausová mi před pár dny doporučila, abych si před prvním velkým cestování po Kolumbii skočil do Muzea del Oro, což je muzeum zlata. Já jsem si to samozřejmě zapamatoval špatně a vyrazil do úplně jiného muzea.
Muzeem, kam jsem vyrazil, bylo rovnou to místní národní. Bylo fajn. Ve třech patrech se věnovali historii Kolumbie - od dávných před španělských dob až po současnost. Škoda, že takřka všechny popisky byly ve španělštině. Jinak jsem tam byl v neděli, kdy je očividně vstup zdarma.
Pak jsem si řekl, že si udělám radost a proto jsem vyrazil do místního planetária. Věnovali se přistání na měsíci. Upřímně, byl to zlatý hřeb 5. dne. Jo a uvědomil jsem si, že od přistání na měsíci shodou okolností uteklo 50 let, tedy stejně od doby, co se moje rodina vrátila z Kolumbie zpět do ČR.
Obr.: V národním muzeu byla kompletně popsána historie Kolumbie, která je více než pestrá.
Obr.: Naší rodině známý president (ten s brýlemi).
Obr.: Planetárium v exotickém prostředí palem. Byl jsem na promítání z přistání na měsíci.
Přesun do města San Gil
6 den jsem měl naplánovaný přesun z Bogoty do města San Gil. Podle intenetové stránky, která se vtipně jmenuje PINBUS.com (řekněte si to nahlas a budete se smát stejně jako já v moment, když mi tuto stránku doporučoval recepční), měla být cesta dlouhá 6,5 hodiny.
Nakonec se ukázalo, že měla skoro pravdu, ale jen zapomněla přidat další dvě hodiny. Každopádně to nevadilo, cestu jsem si užil. Z autobusu byly nádherné výhledy do krajiny a díky tomu, že jsme vlastně celou dobu jeli za nějakým z kamionů, které se doslova plazily po úzkých klikatých silničkách, tak jsme těch výhledů užil více než dost.
Obr.: Náš byl obří. Cestu nám zpestřovaly 4 akční filmy, kde byla zavražděna minimálně stovka lidí.
Obr.: Výhledy byly tak nádherné, že se bohužel nedaly vyfotit. Tady aspoň vidíte, jak moc klikaté silničky tu mají.
Obr.: V jednom z měst po cestě jim na fotbalovém hřišti parkoval vrtulník Black Hawk.
4. Den – Po historickém centru Bogoty nechoďte po setmění, Kolumbijská tetička, Večerní návrat do čtvrti La Candelaria a party busy nad Bogotou
Po historickém centru Bogoty nechoďte po setmění
Nejstarší a zároveň nejhezčí část Bogoty se jmenuje La Candelaria a je to tak trochu zvláštní čtvrt. Za denního světla je plná turistů, místních, kteří pracují pro všechna možná ministerstva uvnitř čtvrti a všemožných prodavačů, kteří prodávají přesně to, co nepotřebujete. Po setmění se pak vylidní a stane se ne úplně bezpečným místem.
Přesně tam jsem se dneska se svým průvodcem Juanem vypravil. Pracuje tu na místní univerzitě a zároveň ve čtvrti i bydlí. Paradoxně si ji nemůže více než vynachválit. Má to sotva pět minut pěšky do práce. Ale sám říká, že po setmění se po čtvrti pohybuje zásadně taxíkem. Pěšky ani ránu, na rozdíl od turistů, kteří tu běhají i po setmění s foťáky na krku. Sám se jim prý dost diví. Hodně riskují podle jeho slov.
Přes den je tu ale relativně bezpečno a rozhodně se sem vypravte. Je tu na co se koukat. Skvělé je bloudit uličkami kolem prezidentského paláce nebo místa, kde byla založena Bogota. Za mě rozhodně zatím to nejzajímavější, co jsem v Bogotě viděl.
Určitě sem ještě několikrát zavítám. Je tu hned několik muzeí, které by každý, koho cesta přivede do Bogoty měl navštívit. Eliška Krausová doporučuje Museo del Oro, díky kterému se lépe dostanete do kontextu kolumbijských dějin a budete celou tuto nádhernou zemi více chápat. Asi se tam vypravím zítra.
Kolumbijská tetička
Když mi paní Krausová oznámila: “Jsem taková kolumbijská tetička.” Tak jsem se dost smál, ale poté co jsem vyslechl její vyprávění, tak jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu. Skvěle jí to charakterizuje.
S paní Krausovou jsem se sešel již dvakrát. Poprvé v Praze a podruhé dnes v Bogotě. V obou případech velmi poutavě vyprávěla o osudech těch několika Čechů, kteří se rozhodli, že Kolumbie bude jejich domovem. Co jsem pochopil, tak všichni byli velcí dobrodruzi, kteří buď utekli před válkou (několik českých židovských rodin), před komunisty (svého času známy hoteliér, ke kterému jezdila před 50 lety i moje rodina) a pak například další pán, který zkoušel štěstí v businesse (majitel továrny na gumy).
Z jejího vyprávění by se dala napsat knížka. Vždyť například ona sama vyrazila do Kolumbie v roce 1968 v pouhých 21 letech. Jela sem studovat a nakonec tu zůstala a stala se z ní vysokoškolská profesorka. Na celý její příběh se zaměřím někdy později, třeba ve dny, kdy nebudu mít o čem psát.
Dnes bych se chtěl věnovat něčemu jinému a to organizaci ASOČHECA, kterou paní Krausová založila a díky ní se významně zasadila o opětovné otevření české ambasády v Kolumbii v roce 2013. Dokonce prý svého času, když tu ještě naše ambasáda nebyla, řešila její agendu. Psali ji hodně lidi o radu, o pomoc a tak. Prostě, jak jsem psal před 3 odstavci, stala se z ní na čas taková česká kolumbijská tetička.
V současné době se ve svém volném čase věnuje právě své organizaci ASOČHECA. Pořádá výstavy po celé Kolumbii o České republice. Třeba ta poslední byla o Terezinských dětech. Velmi prý rezonovala se studenty ve školách, kde byla vystavena. Má i další velké plány, ale ty potřebují finance.
Možná se vám z ČR zdá, že podporovat asociaci, která se věnuje Česko-Kolumbijským vztahům, nemá smysl, ale já si to nemyslím. Vždyť Kolumbie má 45 milionu obyvatel, kteří většinou sní o výletu do Evropy a jako turistické cíle uvádí hlavně Německo, Španělsko a Francii. Věřím, že malým pošťouchnutím se více začnou zajímat i o naší zem.
Paní Krausová to dělá dobře. Svými aktivitami vypraví zajímavé příběhy, které mají přesah. Chod organizace dotuje z části svého platu. Jestli vám dávají její aktivity smysl, podpořte její organizaci pár kačkama. Třeba se pak paní Krausové splní sen a přiveze Národní divadlo a my jako země, se ukážeme v tom nejlepším světle.
Kolumbijský účet organizace Elišky Krausové ASOČHECA: 009400693983
Večerní návrat do čtvrti a party busy nad Bogotou
To, že se vrátím do čtvrti La Candelaria jsem čekal, ale ne tak rychle a ještě po setmění. Dám spoiler: Vše bylo v pohodě! Díky své slečně jsem dostal kontakt na její kamarádku Dani. Ta žije v Bogotě a už jednou mě vytáhla na véču. Dneska to měla být původně party, ale pak jsme domluvili, že zvolíme klidnější variantu. Zavolala kámošům, sehnala auto, vyzvedla mě a mohli jsme vyrazit směr La Candelaria na pivko.
Opět se mi tam líbilo. Tato část města má prostě atmosféru. Jen si ji opravdu musíte užívat přes den, protože v jeden moment se na večer vylidní a nikdo tam není. Když jsme dorazili ve 20:30, byla ještě plná lidí, kteří venku popíjeli pivko. Když jsme ale cca ve 22:00 odcházeli nikde skoro nikdo nebyl.
Prostě takové město duchů, kde se sem tam pohybuje zvláštní kreatura. Takže to tady opravdu nepodceňujte. Je jedno, že se čtvrť nachází poblíž prezidentského paláce a je vedle několika pro Kolumbii nejdůležitějších muzeí. Prostě pozor. Samotní Kolumbijci se ji večer vyhýbají.
Po pivku jsme vyrazili na super výhled nad městem. Bohužel si nepamatuji název místa. Hodně mě bavila atmosféra. Lidí tam kolem půlnoci byli stovky. Dávali si buď romantická randíčka nebo si přijili zapařit v jednom z deseti party busů. Myslím, že by bylo fajn sem vyrazit příště na západ slunce.
A co dneska? Návrat do čtvrti La Candelaria a výprava do Museo del Oro a pak se uvidí.
3. Den – Velká výprava pro boty, Globalizace v praxi
Velká výprava pro boty
Dnešní největší událostí byla moje velká výprava pro boty, v těch mých starých se mi již v Praze udělala díra a já si naivně myslel, že to odpružím. Při pohledu na barvu ponožek po celodenním chození jsem musel svůj původní plán přehodnotit. Proto jsem si na Google našel nejbližší Decathlon a vyrazil.
Bogota je obrovské a chaotické místo, ale i tak se tu dá relativně snadno cestovat autobusem. Stačí si zapnout Google Maps, zadat odkud kam chce a máte to. Prostě si přečtete jakým autobusem pojedete a za jak dlouho tam budete. Stačí mít místní simku.
Cestou k novým botám jsem koukal z okna busu a uvědomoval si, jak moc velké monstrum ta Bogota vlastně je. Všude samá auta, nadjezdy, podjezdy, troubení a v pozadí hory. Podobnou kombinaci jsem zatím nikdy neviděl. Těším se až v neděli vyjedu na slavný kopec Monserrate a uvidím město z shora v plné kráse.
Globalizace v praxi
Když jsem dorazil do Decathlonu, těšil jsem se, jak bude vypadat, co tam bude jinak a jestli budou mít nějaké místní specifikum. Třeba takové McDonaldy na celém světě jsou drobně přizpůsobeny jednotlivým zemím. U nás se například svého času snažili prorazit se smažákem v housce (byl jsem věrný zákazník).
V bogotském Decathlonu to bylo naopak. Vše bylo naprosto identické a i stejně jsem se tam cítil. Našel jsem tu například prodávat svojí bundu, co jsem si koupil před 4 lety, svojí krosnu, pohorky a spacák. Prostě globalizace. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem si mohl koupit nějaké ty boty a ty původní s dírou v podrážce odepsat.
A co bude zítra? Vyrazím se synem Horacia do centra Bogoty, bydlí tam, tak budu mít skvělého průvodce. Odpoledne bych se pak měl sejít s Eliškou Krausovou a večer zavítat na kolumbijskou party, která dnes nevyšla.
2. Den – Návštěva české ambasády, O 2 roky jsem to nestihl, Pokračování v přátelství o 50 let poté
Návštěva české ambasády
Jsou to asi dva měsíce, co jsem napsal předsedkyni Česko-kolumbijské asociace Elišce Krausové. Shodou náhod měla tou dobou zrovna namířeno do Prahy a byla ochotná se se mnou sejít. Setkání bylo skvělé. Hodně jsem se nasmál a hlavně jsem dostal hromadu zajímavých informací o Kolumbii v 60 letech. Třeba fakt, že tou dobou musely ženy nosit bílé rukavice a nesměly mít kalhoty mi vyrazil dech. K 60 letům v Kolumbii se vrátím někde později.
Teď zpět k tomu, jak jsem se dostal kontakt na českou ambasádu v Bogotě. V průběhu setkání s paní Krausovou se k nám připojila její kamarádka Anna Oviedo. Stejně jako paní Krausová na mě koukala ze začátku trochu s údivem (upřímně, kdo by nekoukal). Ale nakonec se nabídla, abych se u ní stavil v Bogotě na ambasádě. Což jsem dneska učinil.
Dle mého názoru údiv v jejich očích dále pokračoval, ale opět se zachovala skvěle a dala mi maximum informací. Mám zase další kus skládačky k historii mé rodiny v Kolumbii. Ještě mě představila svým kolegům, kteří byli také velmi ochotní. Odcházel jsem spokojen. Máme tu super ambasádu, která má ještě k tomu z kanceláře nádherný výhled a super výstavku českých hradů na recepci.
O 2 roky jsem to nestihl
Na začátku 92. ulice stál dům, ve kterém před 50 lety byl byt mé rodiny. Plán zněl jasně - zaklepat na dveře bytu, ukázat fotky a pak omrknout prostředí, kde v 60 letech vyrůstala moje maminka a teta. Podle Google Streetview z roku 2017 to vypadalo nadějné.
Podle reality v roce 2019 už ne. Na místě bývalého domu se teď staví obrovský bytový komplex, kde cena jednoho bytu atakuje hranici půl milionu euro. Očividně si to mohou dovolit, jedna se prý i nejluxusnější část dnešní Bogoty.
Celkem zklamaně jsem chodil kolem a snažil se okolí vyfotit tak, jak bylo zachycené na starých fotkách. Upřímně bylo to náročnější, než jsem si myslel. Jinak zajímavé bylo, že kolem mě polehávala dobrá stovka dělníků z nové budovy. Měli tou dobou pauzu. V jeden moment se pak najednou písklo, všichni se zvedli a šli zase makat.
Pokračování v přátelství o 50 let poté
Psal se rok 1969, kdy moje rodina balila kufry a chystala se zpět do vlasti. Vsadím se, že to muselo být velmi emotivní. Jednak opouštěli svojí milovanou Kolumbii a druhak opouštěli své přátele. Především rodina Horacia Rodrigueze Platy jim velmi přirostla k srdci. Trávili spolu veškerý volný čas o víkendech, navštěvovali se a cestovali po celé Kolumbii.
Proto jsem se rozhodl je kontaktovat a zjistit, jestli silné přátelství bylo i na druhé straně. Díky mé kolumbijské spojce jsme našli kontakt na nejmladšího syna Juana Camilla. Okamžitě, co jsem poslal e-mail, odepsal. Z jeho zprávy bylo vidět obrovské nadšení a velké překvapení. Vůbec to nečekal.
Celá jeho rodina byla prý moji zprávou nadšená a když o tom tak přemýšlím, tak i ta moje. Všichni byli moc rádi, že přátelství překonávající Atlantik a desítky let pořád trvá. Domluvili jsme se, že jakmile budu v Bogotě, tak se mám ozvat a přijít na návštěvu. To jsem dnes také učinil.
Nejprve jsem se potkal na hostelu s Juanem Camillem. Ihned jsme volali do ČR. Tolik radosti jsem dlouho neviděl. Na večer jsme se přesunuli do bytu rodiny jeho sestry a opět radost byla všude kolem. Byl to večer plný vzpomínek, starých fotografii a příběhů ze 60. let. Například jsem zjistil, kde se konaly nelegální závody ve stylu Rychle a zběsile a kde se děda proháněl se svým mocným Mustangem. Byla to ulice 116. Určitě se tam vypravím.
V průběhu večera jsem se pak ještě nestačil divit příběhu rodiny Rodriguez. Umí několik jazyků, cestovali po celém světě ve službách kolumbijské vlády a setkávali se s hlavními postavami 20. století. Ale o tom zas někdy příště. Vydalo by to na celou knížku.
Jinak mě velmi potěšilo, že byt byl plný českých výrobků. Třeba jsem konečně viděl někoho, kdo má náš křišťálový lustr nebo české skleničky. Pak mě také dostalo české vydání Dona Quijota. No proste úžasný večer.
A co bude zítra? Velká výprava do Decathlonu. Musím si koupit boty. V těch svých mám velkou díru a večer půjdu na party.
1. Den – Práce a zima
Asi lépe se dnešní den nedá charakterizovat. Pracoval jsem na Cestoletu a byla mi zima a to i uvnitř. Zdá se, že jsem dorazil do Bogoty přímo do toho nejchladnější měsíce v roce. Přes den je max 20 °C, přes noc 9 °C. Takže hlavně ráno na hostelu celkem klepu kosu. Chybí tu topení. Což je zde v Bogotě normálka.
Jinak nic moc zajímavého, o čem by se dalo psát, se nedělo. Jedině se zmíním o dvou skutečnostech, které mě zarazily. První byly “špatné” barvy na koších s recyklovaným odpadem - prostě jiný kraj, jiný mrav a pak také oranžové surfovací prkna na stěnách uvnitř budov. Očividně slouží k záchraně životů a já zatím nepřišel na to jak. Zatím se neptám. Chci si to vyzkoumat sám.
Zítřejší den bude více nabitý. Stavím se na ambasádě, mrknu na místo, kde stál dům mé rodiny a pak se sejdu se synem kmotra mé tety.
Jo skoro bych zapomněl. Ozval se mi týpek, který se pustil do hledání Mustangu ve velkém stylu. Prolustroval databází kolumbijských SPZ a očividně se chystá psát na ministerstvo zahraničních věcí. Tak snad se brzy dozvím více.
0. Den – Indický Dexter, můj první kolumbijský kamarád
Indický Dexter
Jsou to 4 roky, co jsem viděl svůj první bollywoodský film. Letěl jsem do Indie, tak jsem si říkal, že to budu mít jako studijní materiál. Co vám budu povídat, byl to masakr (stejně jako Indie samotná). Nikdo jiný vám nenabídne tolik tance, výbuchů a srandovně zabitých bezejmenných postav, které nemají nemají s dějem vůbec žádnou spojitost.
Druhý bollywoodský film jsem viděl přímo v Indii v kině - v odkazu je jeho recenze (den 16) a dnes jsem se rozhodl opět riskovat svojí mentální kapacitu a pustit si můj historicky třetí Bollywood. Skvělé bylo, že výběr na palubě KLM byl poměrně široký. Proto rozhodování chvíli trvalo. Nakonec jsem si ale přece jenom po chvíli vybral. Zvolil jsem film s názvem Satyameva Jayate, který jen těsně vyhrál před filmem s názvem Toilet (ten plánují dát cestou zpět).
V rychlosti popíši děj. Najednou se v Bombaji z ničeho nic začali vraždit policisté způsobem, který je více než klasický a to barelem s benzínem a sirkami (zvláštní bylo, že stačila vždy jenom jedna sirka - asi vysokochytlavý benzín).
Postupně začalo být jasné, že za vším stojí sériový vrah, který vraždí teatrální podpalovačkou pouze zkorumpované policisty. Prostě takový indický Dexter. Aby to bylo ještě trochu zamotanější, tak vrahem byl bratr komisaře, který tyto zabíječky vyšetřoval. Takže celkem guláš.
Zvláštní bylo, že komisař bratra Dextra bral na místa činu a on mu tam zvesela vraždil dál. K tomu se mu čas od času snažil sdělit, že on je to vraždící monstrum. Do toho se pak ještě pletlo několik nevýznamných postav, které byli buď podpáleny, sbírali odpadky anebo se starali o psy. Například přítelkyně Dextra byla z nějakého nejasného důvodu veterinářka, která v jednu chvíli utratila psa. Překvapivě nepoužila sirky ale injekční stříkačku.
Nebudu vás dlouho napínat. Film skončí asi nějak takto - masový vrah Dexter kouká na lehce ohořelého bratra komisaře v moment, když zrovna oznamuje další vraždu. Po chvíli komisař na Dextera míří pistolí, pak si to prohodí. Na samotném konci v rychlém sledu shoří šéf bombajské policie (jak jinak než díky sirkám), komisař zastřelí bratra Dextra a poté ho drží za ruku a řve na něj, aby neumíral, i když mu smrt celý film sliboval. Na to všechno kouká přítelkyně Dextera (to je ta, jak se stará o psi), kterou se nedopatřením nepovedlo podpálil.
Co vám budu povídat, byl to masakr. Ale na indické filmy podle mého názoru ještě umírněný, řekl bych až artový. Jak film hodnotím? Dávám šest sirek z deseti.
Můj první kolumbijský kamarád
Šlo to celkem rychle. Potkal jsem ho již na letišti. Jel mě vyzvednout s cedulkou (moje historicky čtvrtá cedulka v životě). Jak je to možné? Long story short - moje segra, která je mimochodem skvělá učitelka španělštiny (mrkněte na Španělština do plavek), má kolumbijskou kamarádku.
Ta žije je v ČR. Stále však má v Kolumbii známe a proto mi hodně s přípravou a kontaktování lidí, kteří by mohli znát moji rodinu, pomohla. O ní ale zas někdy příště. Teď mrkneme na Juana Carlose, mého prvního kolumbijské kámoše.
Je to bloger, youtuber, dělá podcasty a má očividně spoustu dalších zájmů. Nejvíce mě pobavil nudismus. Juan mě vyzvedl na letišti, pomohl zařídit simku (byl to porod) a autobusem hodil k hostelu, který je mimochodem dost parádní. Má dokonce i vlastní kino. Jen je škoda, že zapomněli na teplou sprchu.
Jinak s Juanem byla sranda. On se se mnou bavil za použití Google translatoru anglicky a já na něj na oplátku vykřikoval těch pár španělských slov, co znám z Duolinga. Než Juan vyrazil po svých k sobě domu, ještě mi slíbil, že zkusí najít někoho, kdo by mi mohl pomoc s hledáním Fordu Mustang. Snad se to povede.
A to bylo vlastně vše tento den. Na žádné velké zajímavosti snad krom zjištění, že v Bogotě mají relativně hodně Škodovek, jsem nenarazil. Tak třeba další den toho bude více.
Den mínus 1 – 50 let poté, bílý Ford Mustang
A je to tady. Sedím v autobuse, který upaluje po D1 (tedy alespoň prozatím) směr Vídeň, kde mě vyhodí kolem 1:30 a já budu vymýšlet, jak se dostat na letiště. Ráno mi odtamtud letí letadlo do Amsterdamu a z něj pak za hoďku do mé dlouho vysněné Kolumbie.
50 let poté
A proč tam? Je to jednoduché. Byl rok 1969 a jedna část mé rodiny zrovna balila kufry po 6 letém pobytu a směřovala zpět domů. Takže je to přesně 50 let poté, co jsem sbalil kufry já (spíš malý batůzek) a vyrazil na opačnou stranu Atlantiku.
Cíl je jednoduchý. Chci prozkoumat maximum toho, co tam moji příbuzní dělali, kontaktovat lidi, se kterými trávili čas a o kterých mi tak často vyprávěli. Chci projet místa, kde cestovali a porovnat je se starými fotkami. A co je mým největším cílem?
60. léta ve městě Socorro - určitě tam vyrazím a zkusím najít tuto uličku.
Kdesi na výletě poblíž Bogoty během 60. let
Bílý Ford Mustang
Cílem je jednoznačně najít 50 let starý Ford Mustang, se kterým se po Kolumbii proháněli. Zní to nereálně a upřímně jsem bez šance. Na druhou stranu věřím, že cestou za dnes už imaginarnim Mustangem potkám hromadu zajímavých lidí a užiji si hodně legrace. Třeba ho ale najdu. Člověk prostě nikdy neví.
Tak držte palce ať ho najdu anebo alespoň ať najdu někoho, kdo mi nějaký ten Ford Mustang půjčí a já se s ním alespoň na chvíli budu moct projet.
Jinak krom výzkumné cesty mám v plánu omrknout Kolumbii. Zjistil jsem, že na jih od Bogoty je jediná místní poušť (každý rok navštěvuji jednu - je to povinnost) a na úplném severu je jedna velká písečná duna. Všechno na víc bude bonus. Třeba město s názvem Turbo by mohla být sranda. Nevím, co tam je, ale má skvělý název.
Ozvu se zas z Bogoty. Upřímně nevím moc kdy. Cesta z Prahy do Vídně přes Amsterdam bude dlouhá. Budu dost gumový.
To je on - bílý Ford Mustang, který se pokusím najít.
Prý k sopce Nevado Ruiz nikdy předtím nevyjelo auto se zadním pohonem. Mám pochybnosti, jestli někdy potom to nějaké další dokázalo. Jo a všimněte si, že Coca Cola byla všude i v 60. letech.
Dnešní start - na fotce plný elánu na dobrodružství (stále přemýšlím, co jsem měl tím postojem na mysli :D)
3 zajímavosti dnešní cesty busem: 1. zajímavost - jízdenka FlixBusu z Prahy do Vídně byla levnější než taxík z autobusového nádraží na letiště, 2. zajímavostí jsou překvapivě šíleně nepohodlné sedačky v autobuse a třetí je okamžitý průjezd myčkou i s cestujícími po dojezdu do Vídně.
AHOJ
Jmenuji se Jonathan Demme, jsem z Francie, budu vás stručně informovat, jakmile to od vás uslyším, budu se s vámi chtít probrat, ale ne tady v cestoletu napište mi na (jonathandemmi@gmail.com)
S pozdravem
Jonathan Demme