David Beneš

21. září 2019 19:56

Jak jsme bojovali v Albánii o "život"

Jeden by ani nevěřil, co všechno se dá za 16 dní na Balkáně zažít, například dostat se prakticky bezdůvodně do hlavních večerních zpráv albánské televize nebo být "téměř napaden" vlky v Černé Hoře.

Galerie Mapa

Stopem? Tak určitě...

S Jirkou se potkávám zhruba v poledne v rakouském Grazu. Od tam máme v plánu dostopovat do černohorského městečka Mojkovac. Během dopoledne jsem odlovil pár kešek a mohl si prohlédnout toto skvostné město s téměř všudypřítomnými cyklostezkami a cyklisty (což bylo podle mě super a moje rodné Brno by se od Grazu mělo hodně co učit). A proč jsem byl v Grazu dřív? No figuroval v tom mimo jiné zápis na vysokou, plánované setkání v 8:00 a reálné setkání v 8:30. Na rozdíl od Jirky mám účet na jedné brněnské bikesharingové službě a tudíž jsem ještě vlak stihl, Jirka ne.

Když se tedy konečně setkáváme na nádraží, vytipujeme si místo na stopování - benzinku na okraji města. O pět hodin později nám konečně zastavuje auto (na úplně jiné benzince, jelikož ta původní byla strašná). S mladým rakouským řidičem s totálně odlišnými zájmy si nemáme moc, co říct. V autě je ticho, a tak rakušan pouští hudbu (jakýsi šílený německý hip hop), hlasitost zesílí na maximum, hlavou začne kývat do rytmu a zkoumá nás, jak budeme reagovat. Po několika hodinách strávených na benzince si konečně trošku užíváme a trsáme s ním, byť je to hudba opravdu děsná. Nakonec vystupujeme na benzince u Leibnizu, kde ještě ten den stopneme mladý český pár, který nás doveze až za Záhřeb.

Dalších pár dní trávíme stopováním, volíme cestu po dálnici přes chorvatské pobřeží. Nepřipraveností stopneme auto do Makarske, což nebyl dobrý nápad. Do Dubrovniku se přesouváme autobusem, ale ani tam se nám nedaří. Na zbylou část cesty si tedy opět potupně pomáháme autobusem.

Pijavice, levhart a ochranář

Čtvrtý den večer se konečně setkáváme v Mojkovaci se zbylými 9 členy naší výpravy, z čehož 2 (Jessy a Martin) také stopovali, ale z Českých Budějovic a vyráželi o den dříve, těm se zadařilo dostopovat až na místo. Zbytek volil hromadnou dopravu - tedy především vlaky. Nutno podotknout, že za celou cestu z Brna až do Mojkovace zaplatili méně peněz, než my s Jirkou za autobusy z Makarske do Mojkovace.

Beogradske jezero

Další den vyrážíme z Mojkovace do nitra NP Beogradska gora. Odpoledne přicházíme k nádhernému Beogradskemu jezeru, v němž se i vykoupeme. Ovšem velmi svižně neboť nás děsí několik velkých pijavic u břehu. V lese si večer stavíme stany, jen Jirka se rozhodne spát v hamace. V noci mě zbudí, když se dere do stanu se slovy: "Tam je nějak moc těch zvířat."

Ráno se zvědavě ptáme, co se v noci dělo. Prý ho furt budili zvířecí zvuky, v jednu chvíli prý slyšel i medvěda a jednou prý došel téměř až k němu leopard... Ehm... Leopard? No nakonec se ukázalo, že oním leopardem byl spíš rys, jehož výskyt by člověk v těchto zeměpisných šířkách čekal více. Pod hamakou měl Jirka přes noc batoh a na něm chleba, který jsme ráno nenašli. "Leopard" si asi pochutnal. To ráno za námi ještě dorazil ochránce přírody s tím, že bychom neměli spát takhle v lese, ale příště zvolit kemp.

Dopoledne ještě řešíme trasu na dnešní den a nakonec odcházíme poměrně pozdě. Čeká nás šílený výšlap na hřeben. Asi v půlce kopce si Jirka všimne, že mu chybí jedna z pohorek, které měl přivázané k batohu (kopec zdolával v barefootech). Po rychlém prohledání okolí připustí, že mohl nechat pohorky dole. Půjčíme mu powerbanku a černohorskou SIM s dostatkem dat a opdojujeme se s tím, že se potkáme za 2 dny u Prokletije.

Domácí je nejlepší

Konečně vystoupáme nahoru. Vyjdeme z lesa a otevře se nám překrásný výhled na sedlo s mnoha chatrčemi a stády ovcí. Okamžitě k nám přiběhnou 3 asi desetileté holky a anglicky nás zvou k jejich stavení s tím, že nám nabídnou sýr, mléko a domácí šťávu. Taková nabídka se neodmítá a tak je následujeme. Přivítá nás postarší paní a usadí nás k dřevěnému stolku. Postupně nám nabídne domácí sýr, domácí chleba, domácí rajčata, domácí šťávu a domácí... No dobře, pivo už domácí nebylo, to bylo koupené. Všechno bylo opravdu výborné, tak dobrý sýr jsem nikdy nejedl. Zajde za námi i sympatický mladý muž, který se anglicky představí jako Dragan.

Výhled na "Draganovo" údolí

S touto rodinou strávíme asi 3 hodiny, s Draganem je skvělá řeč, vypráví nám všechno možné, například o tom, jak mu vlci občas zakousnou nějakou ovci a že jednou se s kamarádem v noci schovali a dva vlky zastřelili, při jejich přepadu. Nakonec se vyfotíme, rozloučíme a Dragan nás ještě vyprovodí a doporučí nám místo na spaní - vrchol kousek odsud ležící mimo oblast národního parku. Místo je opravdu nádherné, máme krásný výhled na různé hory v dálce i na jezero dole v údolí.

Mimochodem zpětně jsme se shodli, že setkání s Draganem bylo jedním z nejlepších zážitků z celé výpravy.

Vlku, proč máš tak velký čumák?

V noci se probudím. Slyším, jak venku fouká vítr. Ale zdá se mi, jako bych slyšel i něco jiného. Takový ten zvuk, jako když pes čmuchá. A taky jako když má pes vyplazený jazyk a funí. I ze spacáku vidím načatý salám ve své krosně. A pak čím dál víc chytám myšlenky, že jsou venku vlci. Vzbudím Kuliho, který leží vedle mě a říkám mu o mém zdání, že jsou venku vlci. Ten jenom flegmaticky pokrčí rozespale rameny a říká, že možná jo, čímž mě ještě víc znervózní. Polokřikem probudím i ostatní stany. Stále jsem si naprosto jistý, že jsou venku aspoň 2 vlci. Ostatní jsou ale v klidu, Ola nakonec vykoukne ze stanu a ... žádné vlky tam nevidí. Drama je u konce. Za zvuky, které jsem slyšel mohl nejspíš vítr profukující pod vnější vrstvu stanu.

Ráno po "útoku" vlků

Ráno se mi ostatní trošku vysmějí, čemuž naprosto rozumím, protože jsem v té chvíli musel vypadat fakt vtipně. Dnešní den nás čeká krátká hřebenovka a přesun na jih k NP Prokletije. Počasí je nádherné, po cestě potkáme zmiji, které pro změnu mě nechá relativně klidného, naopak Ondra by nejradši místo obešel tak 10km obloukem.

Nakonec dorazíme na vytipované místo na stopování. Máme v plánu se rozdělit a k Prokletije dostopovat po dvoučlenných skupinkách. Ona cesta, dle mapy docela velká silnice, je ve skutečnosti polňačka, po které skoro nic nejezdí, stopování jde tedy pomalu. Po pár hodinách ale opouští místo i poslední dvě skupiny, včetně mě. Auto řídí zřejmě nějaký ochránce přírody. Jedeme po písčité cestě, občas míjíme krávu. S oním černohorcem si moc nepokecáme, jelikož umí jenom černohorsky. Vysadí nás v Kolašinu. Tam se potkáme s další dvojicí, takže je nás celkem 6. Nakoupíme jídlo a vyrážíme na další vytipované místo na stop, tentokrát máme i cedule, které vyrobila Jessy.

Po pár minutách jsme na místě. Ještě ani nesložíme batohy a už nám zastavuje dodávka se třemi černohorci. Po chvilkové rozmluvě s nimi nás nechají nastoupit všech 6 (byť 3 lidi musí do kufru), což jsme opravdu nečekali. Cestu nám zpříjemňuje skvělá černohorská hudba a pokec s posádkou vozu, které jakž takž umí anglicky. Večer nás vysadí v Mojkovaci, kde ještě Petr s Ivčou zkoušejí stopovat. Jelikož už je pozdě a tma, nikdo nečekáme, že by jim někdo zastavil. Říkáme dobře, tak poslední dvě auta a jdem někam stavět stany. A co se nestane? Opravdu jim jedno z těchto posledních aut zastaví, čehož si dokonce ani nevšimli a musíme je na to upozornit. Poté, co odjeli, tak ještě zkoušíme, zda se štěstí neusměje i na mě a Kuliho. Naše stopování "naruší" příchod dvou Polek, se kterými se hned hodíme do řeči. Prý míří do Srbska. Jdeme tedy už definitivně stavět stany a s Polkami kecáme až do noci.

Gusinje či Vusanje?

Ráno pokračujeme ve stopování do Gusinje, kde máme domluvený sraz se všemi včetně Jirky, který by tam na nás měl čekat. Na zprávy ovšem neodpovídá a od první skupiny, která tam mezitím už dorazila máme zprávy, že ho nemůžou najít. Poslední zprávu od Jirky s podivným zněním "Gusinje jsem přejel, čekám v Gusanje" chápeme, jako že by v Gusinje měl být (v druhém slově napsal asi omylem "a" místo "i"). Během dopoledne se postupně všichni do Gusinje dostaneme. Nakonec nás napadne, že možná Jirka nezaměnil "a" za "i", ale "G" za "V". Pěšky se tedy vydáme do Vusanje.

Ali pašini izvori

Jdeme kolem úchvatného zřídla vody. Zničehonic prostě ze země vytéká spousta vody a tvoří pramen nemalé řeky. Podle mapy se místo jmenuje Ali pašini izvori. Doplníme láhve a pokračujeme pěšinou směrem k Vusanje. V okolí vidíme vysoké stěny skalnatých hor NP Prokletije.

Po příchodu do Vusanje Jirku skutečně nacházíme. Na zprávy neodpovídal, jelikož prý šetřil energii (přestože jí měl díky powerbance dost). Mimochodem onu pohorku opravdu našel zapomenutou dole u jezera. Pokračujeme v cestě směrem na jih. Večeři si dáme v místní restauraci hned u krásného vodopádu. Stany pak stavíme ještě o pár set metrů dál na opuštěném paloučku.

Vstříc albánským hranicím

Hned další den dopoledne nás čeká úchvatná podívaná na Oko Skakavice, tedy vývěr velkého množství vody přímo ze země, které působí jako jezírko. U Oka jsme sami a tak se rozhodneme v něm vykoupat. Lázně to úplně nebyli, jelikož voda měli asi tak 4 °C, ale byla průzračně čistá, takže se i přes hloubku nějakých 8 metrů dalo pohodlně vidět až na dno. Po vykoupání si odlovím kešku, která se na místě nachází. Listing je napsán česky, což mě docela překvapí. Ještě víc jsem překvapen, když se z listingu dozvím, že se v Oku nesmí koupat. Sorry jako, ale nikde nebyla jediná cedule, nemohli jsme to vědět.

Oko Skakavice

O pár hodin později už obědváme uprostřed vyschlého jezera, kudy podle mapy prochází hranice. Signál tu není. Ale liduprázdno tu taky není. Občas tu projde nějaká skupinka turistů nebo místních. Potkáme se i se skupinkou tří čechů, se kterými se hned hodíme do řeči.

Během zbytku dne procházíme pohádkově nádherným údolím. Večer končíme na paloučku u rozbořené budovy a nedalekého zdroje pitné vody. V podvečer si ještě vyběhneme na kopec nad námi a dotáhneme dřevo na oheň.

Další den nás čeká "krátká" odbočka na horu Maja e Harapit (2218 m). Batohy necháme na stezce spolu s Petrem, který se nabídne, že nám je pohlídá, protože nahoru nechce. Původně jsme plánovali být za 1,5 hodiny zpět dole, ale tento čas nám zabralo se jenom dostat nahoru. Stezka byla špatně značená, takže jsem z ní několikrát sešli. Až později jsme pochopili, že mohyly z kamenů tam nejsou jen na okrasu, ale rovněž slouží i jako značení. Odměnou našeho snažení nám byl krásný výhled na okolní vrchy a na albánskou část Prokletije. Po pořádném prohlédnutí okolí se vydáváme stejnou cestou zpět.

Na vrcholu Maja e Harapit

Ten den končíme jen kousek za odbočkou na Maja e Harapit a užíváme si posledního horského výhledu.

Následující den už nás čeká sestup do Thethu. Tam si dáme skromný, ale dosti předražený oběd a podaří se nám domluvit odvoz do Shkoderu, který se nám zdál zpočátku poněkud drahý (10 €/os.), ale jakmile jsme poznali kvalitu "silnice" z Thethu, tak jsme došli k závěru, že je to částka docela adekvátní.

Mimochodem v Albánii nejezdí moc vlaků ani pravidelných autobusů. Nejrozšířenější způsob hromadné dopravy jsou mikrobusy, které vždycky stojí na nějakém parkovišti s cedulkou jejich cíle na palubovce a jakmile jsou zaplněny, vyrazí. Jelikož nás bylo 11, zaplnili jsme je vždy sami.

Do Shkoderu dorážíme docela pozdě. Všichni jsme trošku nervózní, nemáme domluvený nocleh a nevíme, kde si dáme večeři. Nálada je špatná. Nakonec Jess, Martin, Vlk a Petr domluví přespání na zahrádce jednoho hostelu. Večeři si dáme v restauraci na hlavní třídě za slušné 4 € (polévka, salát, hlavní jídlo, pití).

Jakmile se ubytujeme, vyrážíme ještě do nočního života Shkoderu. Občas nás obtěžují hodně dotěrní psi. Dost překvapující jsou i všudypřítomné vlajky Evropské unie (Albánie v EU není, ale zřejmě chce tento fakt překonat množstvím unijních vlajek).

Noční Shkoder


Jedeme k moři

Následující den dopoledne ještě v šíleném vedru navštívíme shkoderský hrad Rozafa a pak už vyrážíme k moři. Kolem poledne přijíždíme v devíti lidech do Velipoje (Jessy a Martin chtěli ještě pobýt ve Shkoderu), což je nejbližší přímořské letovisko ze Shkoderu. Na hlavní pláži je hromada lidí, takže zamíříme k vedlejší pláži, která by se měla nacházet na druhé straně asi 30m ústí do laguny. Nejprve to vypadá, že se nadruhou stranu ústí i s batohama jen tak nedostaneme, ale po radě skupinky lidí, kteří nás s pobavením pozorovali pochopíme, že se musí jít větším obloukem a voda je pak pouze po kolena. Skutečně tedy zamíříme každý se svým batohem na zádech vstříc protějšímu břehu a prázdné pláži. Ve vodě se občas mihne krab.

Zbytek dne si užíváme moře a večer postavíme stany a dáme si večeři přímo na pláži. Ten večer jsem si vysloužil přezdívku Ledovec, neboť při vaření jídla, kdy se mi podělalo snad všechno, co mohlo, jsem dle ostatních zůstal "ledově klidný". Přezdívka se naštěstí moc neuchytila.

Další den se probudíme do větrného dne. Ještě včera klidné moře je nyní rozdováděné docela velkými vlnami. Dopoledne tedy trávíme dováděním v nich, během něhož Ondra a Tom způsobí, že se mi ztratí spodky… Ehm, raději zde nebudu uvádět podrobnosti.

Před polednem se rozhodneme, že chceme na oběd do Velipoje a tam si i zajít do nějaké cukrárny. Ovšem hladina, která byla včera při brodění asi po kolena, maximálně po stehna, dnes dosahovala po pas nebo ramena, když zrovna přišla vlna. Krosny zřejmě budeme muset přenášet nějak na ramenou. První batoh jsme tedy vzali zabalený v plachtě ve čtyřech a vedení Kulim, který zkoumal terén, jsme zamířili k protějšímu břehu. Celou dobu jsme chytali záchvaty smíchu a občas někdo povyskočil, když ho štípnul do nohy krab. Po pár minutách už jsme úspěšně na břehu. Překvapí nás asi pět albánců, kteří si nás fotí.

Přenášení batohu v "životu nebezpečných" vlnách

Na druhé straně jsme našli u koše pohozen malý nafukovací člun, který měl v jednom místě díru mezi dnem a bokem lodě, takže už nebyl úplně použitelný, ale vzduch neunikal. Při přenášení by nám mohl pomoct.

Najednou ale nedaleko od nás smykem zastavilo houkající policejní auto, z něhož vyskočili dva strážníci a začali ukazovat na Jirku, který už brodil s plachtou zpět. Po chvilkovém nechápání, jsme se od jakéhosi pána, který nám přetlumočil policistovu albánštinu, jsme pochopili, že přijeli kvůli nám. Moře je prý nebezpečné a nemáme do něj teď chodit. My policistům vysvětlíme, že jsme v pohodě a že si poradíme, na což oni odvětí: „No jak myslíte… Ale raději počkejte, my něco vymyslíme.“ Načež odjedou jak strážníci, tak i onen tlumočník. S pokrčením ramen a dofouknutým člunem se vydáme zpět.

Další překvapení přijde při přenášení třetího batohu, kdy na druhém břehu opět zastaví policejní auto, tentokrát větší, z něhož vystoupí strážníci v ještě vyparáděnějších uniformách, než ti posledně. Doneseme tedy batoh až nabřeh a zamíříme k nim. Na druhé straně tedy stále vězí 4 naši lidi a 6 batohů.

Jeden z nich se nám anglicky představí jako šéf okresu a i přes naše námitky (laguna šla obejít, nebo mohli stopovat z nedaleké silnice) nám vysvětlí, že nás do vody nepustí a že nám zařídí loď. Po pár minutách tedy skutečně dorazí rybářský člun, který převeze zbývající batohy a členy naší výpravy na naši stranu laguny. Absurdnost celé situace vyvrcholí příjezdem sanitky a pár zdravotníků, kterým musíme opět vysvětlovat, že jsme v pohodě a rozhodně ne v ohrožení života.

Po konci celé operace se s námi ještě fotí jednotliví policisté a jeden z několika přihlížejících nás zve na pivo do pizzerie, která stojí opodál. Tam se s námi samozřejmě vyfotí a my si tam dáme i oběd, během něhož padají i vtípky typu „beztak se tohle objeví někde v Blesku“. I páni policisté si u vedlejšího stolu přiťuknou škopkem (jak tomu my Brňané říkáme).

Trosečníci na obědě


You're in a TV!

O 5 hodin později už sedíme během deštivého večera v hostelu ve Shkoderu, kde jsme spali i před 2 dny. Zničehonic se přiřítí paní domácí, se kterou se už známe, s tím, že jsme v televizních zprávách. Reportáž už mezitím skončila, ale podaří se nám ji dohledat na Youtube. V jednu chvíli tam mluví o devíti Češích a objeví se tam dvě fotky (první je části naší výpravy, která zůstala na druhém břehu, k člunu a druhá je po příjezdu člunu na naši stranu laguny).

Další den ráno už vyrážíme do Podgorici. Po příjezdu využijeme zbylá data na černohorské SIM kartě a čeká nás další překvapení. Zpráva o nás se objeví hned na několika českých zpravodajských webech, a to občas s velmi vtipnými nadpisy. Trošku děsivé je, že během bouře dva albánci dokonce umřeli. Asi nejbizarnější nadpisem prezentoval událost právě Blesk, z něhož jsme si předchozí den dělali srandu: "Bouře uvěznila 9 Čechů na dovolené v laguně! Dva lidé zemřeli". Druhý v pořadí byl globe24.cz: "Češi bojovali na dovolené o život, bouře je uvěznila v laguně". Ne, nebojovali jsme o život. Jediné, o co jsme bojovali, byla návštěva cukrárny ve Velipoje (kterou jsme teda nakonec nestihli) a na životě nás ohrožovali maximálně tak krabi štípající nás do noh.

No a tímto naše půlměsíční cesta pomalu končí. Čeká nás ještě den a noc strávené v Budapešti a pak už hurá zpět do Brna. Musím říct, že zážítků bylo spousta. Podívali jsme se do měst i do hor, poznali jsme místní obyvatele, a posunuli laťku oproti minulému roku (Ukrajina, viz můj předchozí cestopis) zase o něco výš. Jo a co se stalo s tím nafukovacím člunem? Ten jsme si dovezli s námi domů. Kdo ví, co spolu ještě všechno zažijeme.

Budapešť


Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš