Redakce Brontosaurus

22. srpna 2022 23:46

Mezi Čechy v Srbsku

V oblasti Banátu na východě Srbska dodnes žijí potomci českých přistěhovalců z 19. století. Každý rok se sem vydává parta mladých dobrovolníků Hnutí Brontosaurus místním různě vypomáhat. V tomto cestopise s nimi nahlédneme do Českého Sela, které je s dvaceti dvěma obyvateli nejmenší z pěti zdejších vesnic s výraznější českou komunitou, a zároveň jedinou, která je etnicky čistě česká.

Napříč obzorem se do všech stran táhne mírně zvlněná rovina rozdělená do řady zelených remízků, pastvin a políček zaplněných kvetoucími slunečnicemi, které protíná jediná opuštěná panelová silnice. Ptačí zpěv jen občas přeruší zemědělci s traktory, kteří pomalu projíždějí směrem ke svým polím, nebo mekot stáda ovcí u cesty. Přímo přede mnou se v dálce rýsuje několik desítek malebných domečků s šikmými červenými střechami. Z kraje je cítit ospalá atmosféra.

Spolu se skupinou dobrovolníků Hnutí Brontosaurus tady právě hledáme a zaznačujeme do mapy opuštěné polní stezky, které směřují k hraničním kopcům oddělujícím nás od sousedního Rumunska. Právě odtamtud do zdejšího kraje v polovině 19. století začali přicházet předchůdci dnešních českých obyvatel. Tamní neosídlené lesy, odkud rakousko-uherská armáda turecké Osmany, začali za podpory úřadů osidlovat Češi nalákaní smlouvami od rakousko-uherských úřadů, které jim slibovaly pozemky a stavební materiál zdarma. Pro nehostinné podmínky v rumunské divočině se však řada z nich přestěhovala na dnešní srbskou stranu hranic, která skýtala úrodnější půdu i příznivější klima. Ještě před sedmdesáti lety se vzájemně brali a obchodovali, dnes už je však kontakt mezi oběma částmi mizivý. Tady na srbské straně se dnes nachází pět vesnic s významnější českou stopou. 

Oprava vahadlové studny

O chvíli později přicházíme do vesnice Češko Selo (což v překladu znamená ‘Česká vesnice’). Ta je s dvaadvaceti obyvateli nejmenší z nich a zároveň jedinou, která je výhradně česká. To je patrné hned při vjezdu do obce, kde vedle srbských stojí i několik českých vlajek a cedule ‘Vítejte v Albiánu,’ jak se obec dříve jmenovala a jak se jí dodnes neformálně říká. Vedle se nachází také dvojice starých vahadlových studen, které stojí ve znaku vesnice a kde dobrovolníci obnovili bednění a hroutící se vahadla. Další zajímavost pak představují cedule označující tři zdejší ulice – nesou totiž jména Jana Husa, T. G. Masaryka a Václava Havla.

Tradiční místní dům

Až na budovu malého kulturního domu a kostela je České Selo složené z různobarevných, avšak vzájemně podobných jedno- a dvoupatrových domečků doplněných výraznými dřevěnými prvky jako ploty, brány či žaluzie. Zdejší ulice jsou také geometricky uspořádány. Obojí Češko Selo výrazně odlišuje od okolních srbských vesnic charakteristických dynamickým a neuspořádaným rozvojem. Obec totiž vznikla podle plánu vojenské správy, která na místo po opakovaných žádostech roku 1837 kompletně přesídlila českou obec Schönthal na rumunské straně hranic. Zdejší muži pak až do rozpadu monarchie sloužili jako hraničáři habsburské říše.

V jednom z těchto domů se nachází etno-muzeum zachycující českou lidovou kulturu, které jsme s dobrovolníky také dříve pomáhali uklízet. V praxi prý zřízení muzea vypadalo tak, že každý přinesl něco starého z domova. Místní lidé se přitom často baví tím, že nevědomé turisty nechávají hádat, k čemu který předmět sloužil. Neplatí tady žádné pravidelné otevírací hodiny, příchozí cizinec si tak musí zjistit, kdo má u sebe klíče. 

Fotbalové hřiště, Český dům a historický kostel

O kousek stojí fotbalové hřiště a vedle něj Český dům, obdoba kulturního domu. Sídlí tady Česká beseda, která stejně jako v ostatních obcích sdružuje zdejší české krajany a oficiálně zaštiťuje různé kulturní akce. Nejznámější z nich představuje Paprikašijáda – soutěž ve vaření paprikáše (pozor! nejde o salám, ale o dušené maso ve smetanovo-paprikové omáčce) spojená s hudbou, tancem a družbou s mnoha návštěvníky z České republiky. Podobné akce jsou v kraji populární – v sousední Bele Crkvi například na improvizovaných ohništích a za doprovodu kapely soutěživá až 30 týmů ve vaření rybí polévky. 

Hlavní dominantu vesnice však tvoří římskokatolický kostelík sv. Jana Nepomuckého z roku 1901. Jednou za čtrnáct dní se zde tak slouží mše, kde se shromažďuje naprostá většina místních. Přestože tady momentálně působí srbský kněz, liturgii čte česky a během mší lze běžně zaslechnout české písně. Církevní kalendář v kraji zároveň stále řídí slavení řady svátků, které byly za éry monarchie běžné, v Česku však již vymizely - jde například o děkování za dožínky na svátek svatého Havla či domácí posvícení na svátek Svaté Trojice. V sousední Kruščici si dokonce místní podle českých vzorů vymysleli vlastní kroje, jimiž podobné slavnosti doprovázejí. 

Slavení církevního svátku

Důležitou součást pobytu tvoří pomoc jednotlivým domácnostem, v praxi ovšem spíše družba a příjemné povídání. „Tak jste zase přijeli? Už jsme se na vás těšili,” zdraví nás perfektní češtinou místní usedlice paní Sloupová, když vcházíme vraty do jednoho z dvorů, kde nás vítají poletující vlaštovky a vůně buchet. „Je výborné, že se tady něco děje a někdo nám zase chodí za okny,“ tvrdí.

Kdybych o tom nevěděl, nepoznal bych, že prožila celý život v Srbsku. Právě perfektní čeština Češko Selo odlišuje od ostatních zdejších českých vesnic, kde Češi tvoří menšinu a u řady z nich už tak začíná převládat srbština. Na svoji odlišnost jsou však tady hrdí. „Jazyk nás drží pohromadě a odkazuje na společné předky,“ tvrdí paní Sloupová a nabízí nám vynikající buchtu.

Řada místních také ráda vypráví o tom, kde přesně v Česku leží jejich kořeny. „Naše rodina je výjimečná, jsme jediní Moraváci v obci,” tvrdí pan Leksa, kterému dobrovolníci neřeknou jinak než děda Karel, a ukazuje mi knihu o Kloboukách u Brna, odkud prý jeho rod pochází. Podobně jako řada dalších usedlíků mě přitom udivuje svými znalostmi české historie a zeměpisu, jimiž by zahanbil leckterého rodilého Čecha.

Mnoho krajanů také využilo možnost vyjet se do České republiky podívat za poznávacími výlety nebo folklorními vystoupeními. „Zamlada jsme žili jen v nejbližším okolí a neměli jsme čas a myšlenky ani na cestování po Srbsku. Do Česka jsme se nemohli podívat vůbec,“ vzpomíná paní Sloupová. „Dnes k vám jezdím poměrně často, přestože spíš než za výlety po krásách Česka tam pomáhám hlídat malou vnučku.” 

Ulice Jana Husa

Bohužel, usedlíků ve vesnici rychle ubývá. Ještě kolem druhé světové války tady údajně žilo přes dvě stě lidí. Už při procházce obcí je znát, že je rozloha vesnice mnohem větší, než by odpovídalo dvaceti obyvatelům. Momentálně tady jedna skupinka dobrovolníků natírá plot, jinak však v ulicích téměř nikoho nepotkáte a u řady domů lze navíc vidět rozbitá okna, pavučiny a přerůstající zeleň.

To je způsobené tím, že téměř všichni obyvatelé se živí zemědělstvím, které však skýtá místním skromné příjmy, jimiž je těžké se uživit. „Dřív se vyplatila jablka, dnes někteří přecházejí na včely, dohromady vám ale tak jako tak nezůstane skoro nic,“ komentuje to Joži Irovič, největší sedlák z vesnice. Jiná pracovní místa tady nejsou, a i ta v okolních vesnicích jsou jen velmi špatně placená. V obci se navíc nenachází služby a ani sem nejezdí veřejná doprava, což přináší problémy s nakupováním nebo dopravou dětí do školy. 

Jediný zdejší podnik představuje „hospůdka“ v centru vesnice - posezení skládající se z několika laviček, kde můžete dostat lahvové pivo. Z dvaadvaceti zbývajících obyvatel chce údajně sedm lidí letos odejít, většina z nich do Česka," vysvětluje Emanuel, který hospůdku provozuje a zároveň pronajímá dva obecní pokoje v přilehlé budově. Pochvaluje si alespoň to, že do vesnice jezdí stále více turistů. „Dřív jsme turistu viděli několikrát za měsíc, dnes téměř každý den.“ Ostatní místní lidé si díky tomu mohou přivydělat prodejem medu a pálenky. 

Přestože se tady vlastně „nic" nenachází, má vesnice svoje kouzlo. Vstřícní a hovoru otevření místní, vlídná ospalá příroda a možnost odstřihnout se od ruchu civilizace jsou dostatečným důvodem, proč se sem vypravit. Dobrovolníci navíc představují skvělou partu, kterou už místní dobře přijímají, a která zná každé zajímavé místo v okolí. 

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš