Na cestě do střední Asie

Po loňských stopařských prvotinách v nádherné Gruzii a Arménii a vlastně i v kousku Turecka hledáme s Erikem něco, respektive místo, kam bychom vyrazili letos. Přemýšlíme nad tím kam bychom chtěli a co by to mělo splňovat. Chceme stopovat, poznat novou kulturu a lidi a vidět krásné a pokud možno vysoké hory.

Náš úsudek je jako obvykle ovlivněn v naší oblíbené kavárně národního filmového archivu Ponrepo nejen Warnsdorfským Kocourem, kterého tu čepují, ale i festivalem Jeden svět, jehož je Ponrepo účastníkem. V rámci festivalu navštěvujeme film o rozdělení Sovětského svazu a jeho rozpadu na jednotlivé republiky s podivnými hranicemi. Řeč je hlavně o Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Rád bych zde uvedl název filmu, ale bohužel si ho nepamatuju a nejde mi ho dohledat. Pokud někdo víte o jakém filmu mluvím, napiště to prosím dole do komentáře :). Erik sice půlku filmu prospal, ale po skončení jsme se povzbudili dalším Kocourem a shodujeme se, že možná to jsou ty země, které bychom v létě měli navštívit. I vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán je dlouhodobě jakousi mekkou pro české horaly, jelikož je to jediná bezvízová země střední Asie a jsou v ní rovnou tři sedmitisícovky (Jengish Chokusu, Lenin Peak a Khan Tengri). Ne, že bychom mířili hodně vysoko, ale je to dobrá zpráva. Hrubý plán tedy dostává svou podobu. Letenky přímo do hlavního města Kyrgyzstánu, do Biškeku se ale pohybují běžně kolem deseti tisíc, což nám prostě přijde moc. Nezbývá nám než trpělivě čekat, jestli nepřijde nějaká náhlá sleva, která ale nepřichází a nepřichází. Časem se ale objeví informace, že v sousedním Kazachstánu bude letos Expo, což znamená zrušení víz pro rok 2017 a zavedení nové linky společnosti WizzAir z Budapešti do kazašské Astany. Kupujeme zpáteční letenky za 4.700,- a naše prozatím čtyřčlenná výprava skáče radostí z ušetřené koruny. Do ještě větších výšek však skáčeme poté, co se WizzAir rozhodne posunout nám čas odletu, čímž nám umožní vrácení peněz a hlavně koupi letenek ve stejném datumu, ale ovšem za last-minute cenu 2.700,-. Informace, že za necelé dva měsíce letíme do takové dálky za tak směšné peníze nás nepřestává bavit.

Nadchází den D, no možná spíš den K, kterým je 28. 6. a my vyrážíme do Budapešti. Prvnotní plán je jet stopem po dvojicích a kdo tam bude dřív, platí hostel, ale jelikož Erik musí zůstat ještě poslední den v práci, vyrážíme ve třech, já (Simon), Robin a Šimon. Kodrcat po D1 do Brna se nám nechce (jsme přeci jenom pohodlní pražáci, no jo ;) ) a tak brzy ráno vyrážíme na pražské Hlavní nádraží na RegioJet, který nás odveze do Brna. Ani tentokrát nevynechám svou tradici v podobě sushi, které tu mají za 90,- a českého cideru Magnetic. Krátce po poledni přijíždíme do Brna a jelikož nikdo z nás nemá tušení jak se dostat k Ikei, kde ústí výpadovka směrem na Bratislavu, radíme se ve skupině Stopaři na Facebooku a do deseti minut víme, že tam jede bus Avion a že je zdarma. Dík! Kousek od Ikey vyrážíme na benzínku, kde potkáváme další stopařku, paní kolem čtyřicítky nám vesele vypráví jak každý víkend stopuje do Polska za kamáradkou. Po zhruba patnácti minutách a několika pár oslovených řidičů a řidiček nás tři nabírá starší pán, který nás prý hodí až před Břeclav, jen si potřebuje po cestě něco vyřídit. Při jízdě zjišťujeme, že pan Martin mluví plynně arabsky, protože pracoval mnoho let v Egyptě v jakési továrně a vypráví nám spousty historek. Ocitáme se pár kilometrů před Břeclaví na Shellce a poptáváme se na cestu k Bratislavě. Paní, která přijela natankovat dodávkou Mercedes Benz v plné výbavě nás po krátkém zamyšlení se nabírá a hodí nás kus za Bratislavu. Prý je na služební cestě a jezdí každý druhý týden vyzvednout delegáty z různých zemí na letiště do Vídně. Vysedáme na pumpě na Slovensku a já si jdu dát dovnitř kafe a kluci mezitím stopují. Volám s kamarádem z Bratislavy a hrdě mu oznamuju, že jsme sem dostopovali, když v tu na mě kluci mávají dovnitř, že ať dělám, že máme stop do Budapešti. Rychle se loučím a nasedáme k Francouzovi Srbského původu, který je akorát na cestě z Lyonu do Bělehradu a kvůli tomu si i auto, ve kterém jede koupil. Jsme vysazeni v odstavném pruhu kousek od vlakové zastávky Nagytétény-Diósd v Budapešti. Ještě dýl než zjistit, jak se dostat do centra města, kde máme booknutý hostel nám trvá zapamatovat si jméno zastávky, ale po asi půlhodině se dopravujeme na další zastávku Kelenföldvasútállomás, kam má před půlnocí dorazit busem z Prahy i Erik. Odtud jedeme metrem na stanici Opera a pak už je to jen párset metrů do hostelu One Step, kde za 234,- na osobu na noc přespíme. Procházíme se ve zbytku večera městem a užíváme si evropského začátku naší expedice...