jakub švajda

31. ledna 2019 9:24

Od pouště až do hor, aneb týden v Maroku

Co všechno lze zažít, když si koupíte letenky na týden do Marrákeše a pronajmete si to nejmenší auto, které existuje? S plánem cestovat bez plánu. S pomocí místních, kterým sami pomáháte. Objevit zkaženost tržišť i laskavost a lidskost lidí z vesnic. Vydat se z pouště rovnou do hor a zažít to, co nikdy před tím. I tak může vypadat výlet, který vás vyjde na méně, než víkendový pobyt u nás.

Galerie Mapa

Já si nedám vodnici? Co tu jako budu dělat??

Na začátek si shrneme základní praktické informace. Pěkně postupně. Když přistanete v Marrákeši na letišti, tak máte dvě možnosti, jak se dostat do města. Buď si vezmete taxi, které vás bude přesvědčovat, že je pro vás nejvýhodnější, anebo se svezete autobusem za 60MAD. Lístek na autobus vám platí i na cestu zpět na letiště, takže vás rozhodně vyjde levněji, než taxi.

Další možností je si ihned na letišti půjčit auto, ale obecně nejlevnější půjčovna byla ve městě (srovnání najdete na internetu). Poslední trochu složitější možnost, zato nejlevnější, je vzít si klasický MHD bus. Budete muset jít kousek pěšky, ale lístek stojí pouze 4MAD a doveze vás bezpečně do centra města.

Hostel hraje všemi barvami

Ve městě je dobré strávit jednu noc, abyste se rozkoukali, než se vydáte pryč. Budete tedy potřebovat ubytování. Z naší zkušenosti se skvěle osvědčil Hostel Dia Riad. Hostel se nachází kousek od slavného tržiště, ale zároveň je schovaný v klidu úzkých uliček. Skvělou atmosféru dotváří barevnost celé stavby a perfektní personál. Pokud budete chtít, tak pro vás zařídí veškeré výlety do okolí. Také vás upozorní na důležitou informaci, kterou jsme nevěděli – v Maroku se běžně nekouří vodní dýmky. Tento zvyk je v Turecku, Egyptě… pokud tedy jedete pro tabák (jako my), tak nepořídíte.

Jídlo na tržišti, které není ani dobré a ani levné

Po ubytování je dobré se najíst. NIKDY NEJEZTE NA TRŽIŠTI JEMAA EL-FNA. Jídlo na hlavním tržišti, které vidíte na všech fotkách města, není ani dobré, ani levné. My jsme nechtěli vůbec jíst a místní trhovci nás zatáhli ke stolu, dali nám ochutnávku pár miniaturních chodů a nakonec z nás vytáhli 500MAD. Pokud se chcete dobře najíst, tak hned za rohem od hostelu je jídelna, kde jedí místní. Za Tajin pro jednoho zaplatíte asi 30MAD. Nebo jen choďte po tržištích a ochutnávejte dobroty okolo.

Jídlo od místních je mnohem lepší a levnější

Jídlo si můžete koupit i v obchodních centrech. Doporučujeme koupit místní olivy a mandarinky, protože takovou kvalitu v Čechách nenajdete. Samozřejmě že jídlo z obchoďáku je nejlevnější.

Na tržištích nikdy neberte první cenu, kterou vám nabídnou. Tohle je už známá věc, ale smlouvejte minimálně na polovinu ceny a začněte na polovině ceny, kterou jste ochotni zaplatit. Zní to složitě, ale po chvíli se do toho dostanete.

Tržnice hrají všemi barvami a koupíte vše, na co si vzpomenete

V Marrákeši se prostě ztraťte a užívejte si ruch uliček. Pro nejlepší navigaci používejte rozhodně Mapy.cz. Žádná jiná navigace na světě vás nedovede přímo před dveře hostelu. Nikdy se neptejte na cestu místních, budou to chtít zaplatit.

Kupte si někde v obchodě místní SIM s daty. Naše od Orange vyšla na 50MAD a obsahovala 2GB internetu. Pomůže vám s navigací a s případným spojením s místními. Zde se používá Whats app pro komunikaci.

Pokud chcete opravdu využít čas, půjčte si auto, a co nejdříve odjeďte z Marrákeše pryč. My jsme využili srovnávač https://www.levnaautopujcovna.cz a půjčili jsme si Kiu Picanto 0,9. Auto vás vyjde přibližně na 400Kč na den + 200Kč na den pojištění. Benzín je zde levný a s malým autem budete mít i nízkou spotřebu. Nehledě na to, že v zatáčkách se vám bude auto velmi dobře ovládat. Já si užíval jízdu v horách každým douškem. Klikatá cesta byla přesně to, co já považuji za vrchol blaha a kolikrát jsem v horských průsmycích předjížděl i místní řidiče. Pokud však nejste zkušený řidič, raději si zařiďte zájezdy z Marrákeše autobusem, nebo vlakem. Cesty jsou opravdu pro zdatné řidiče.

A poslední důležitá věc – žádná navigace tu nefunguje pořádně online ani offline, pokud se pohybujete mezi městy. Je dobré jet ve dvou, kdy jeden kontroluje mapu a druhý řídí. Jo a berte stopaře, je to fakt bezva. Za jeden týden jsme vzali k 50 místním stopařům a vždy to byla sranda. Většina z nich vám ani nerozumí, ale všichni jsou vám opravdu vděční a nikdy nemusíte mít strach, že se vám něco stane.

Karma je zdarma

Naše cesta začínala v Marrákeši 13. 12. 2018. Přistáli jsme na místním letišti, vzali jsme bus do centra a ubytovali se v hostelu. Po chvíli jsme se šli projít do města a následně jsme usoudili, že ve městě chceme trávit co nejméně času. Těšili jsme se na prozkoumání pouště, na treky v horách a další dobrodružství a místní pokřikující a občas i sprostí trhovci nás rozhodně nepřesvědčili zůstávat ve městě déle, než bylo zapotřebí.

Nejmenší auto z půjčovny posloužilo nejlépe

Ráno jsme si vyzvedli u nádraží auto z půjčovny a vydali se směrem do pouště. Hned na začátku cesty jsme přišli na to, že navigace sice funguje, ale neposouvá se nám mapa a že bude muset Eliška navigovat. Jízdu Marrákeší jsem si užíval, protože musíte být neustále v pozoru a je to takové hravé. Rozhodně si ale pojistěte celé auto, ke „šťouchancům“ tu dochází běžně. Během cesty jsme viděli hodně místních stojících u silnice a snažících se stopovat. Moc jsme tomu nevěnovali pozornost a tak nějak jsme je ignorovali. Po chvíli jsme si ale všimli, že vzdálenosti mezi městy nejsou malé a veřejná doprava tu moc nefunguje. A tak jsme vzali jednoho malého kluka a popovezli ho asi 30km do místa, kam chtěl. Od té chvíle jsme zastavovali snad každému, kdo stopoval.

Stopaře jsme brali, jak na běžícím páse

Asi po hodině cesty jsme se dostali do hor. Silnice se začala klikatit a stoupat až do výšek nad mraky. Pokud nejvyšší bod, kde jste byli, je Sněžka, tady budete o několik set metrů výš. Občas nás překvapilo, že silnice v podstatě zmizela a jeli jsme po blátě. Jindy zase ve 2200m máte silnice s dvěma pruhy a kvality německých dálnic. V Maroku nikdy nevíte, co vás může potkat. My jsme si tak svižně projížděli horské průsmyky, když jsme najednou zpozorovali auto u krajnice s otevřenou kapotou. Vedle stál Maročan, který na nás mával, abychom zastavili. My jsme ani chvíli neváhali a rozhodli jsme se mu pomoct. Jediné co od nás chtěl, bylo ho odvézt do dalšího města k mechanikovi, že zbytek už si zařídí. My jsme ho samozřejmě odvezli a on nám ještě nakreslil mapku, ke které napsal něco arabsky, prý ať to dáme jeho příbuznému, který žije na místě vyznačeném na mapce. Nechali jsme tedy Maročana na místě a vydali se k jeho příbuznému. Mapa byla nakreslena logicky a my dojeli na místo bez větších potíží. Když jsme přišli ke dveřím domu, stál před nimi Berber. Dali jsme mu papír se vzkazem. On se ihned začal usmívat a bylo vidět, že je vděčný, že jsme mu vzkaz předali. Na papíře stálo něco ve smyslu „Jsem v pořádku. Porouchalo se mi auto, a proto dorazím domů později“. Berber byl tak rád, že nás pozval k sobě domů na čaj. Poprvé jsme viděli, jak se má čaj připravovat a nalévat, bylo to kouzelné. Po chvíli nás vzal do jeho obchodu s věcmi, které přiváží s karavanou velbloudů.

Ukázal nám, jak se váže turban a nabídl nám, že nám ho prodá. Řekl si o 100MAD a já začal dle zvyku smlouvat. Ujistil mne, že tato cena je přátelská za to, že jsme pomohli jeho rodině. Na cenu jsme tedy kývli a odvezli jsme si od něj tradiční modrý turban. Když jsme se později bavili s Berbery v poušti, tak nás ujistili, že takovouto cenu by od něj nedostali ani oni, protože se jedná o nejkvalitnější látku, která v Maroku je.

Po návštěvě jsme se opět vydali na cestu do pouště. Trvalo nám několik hodin, než jsme projeli hory a i poté nás čekalo ještě minimálně 200km cesty. V Maroku je většinou 80km/h a jezdí se kolem 100km/h. Nicméně často byla zpomalení, proto cesta trvá dlouho.

Neustále projíždíte hory

Do cíle jsme se dostali při západu slunce. Cílem bylo město Mhamid El Ghilzane. Město je poslední místo před pouští. Měli jsme zde domluvené přespání přes couchsurfing. Náš hostitel Brahim měl trochu zpoždění a neustále k nám někdo chodil, jestli potřebujeme ubytovat. Když už slunce úplně zapadlo a všude byla tma, tak přijel Brahim. Řekl, ať ho autem následujeme domů. Projeli jsme celým městem až na okraj a najednou jsme vjeli do nikam. Jeli jsme asi 5km v pustině až jsme dorazili na místo. Všude byla tma, nejbližší světlo šlo od města 5km daleko. Viděli jsme pouze obrys budovy a písek.

Brahim nás ubytoval, udělal nám večeři a čaj. Potom jsme se seznámili s paní, která tu také byla jako host. Následně dorazil i Brahimův bratr, který začal velmi příjemně hrát na kytaru. My jsme si povídali a domluvili jsme se na další den na výletu do pouště s velbloudy. Později v noci jsme ještě chvíli pozorovali hvězdy a pak jsme šli spát.

Ranní výhled z pokoje

Když jsme se ráno probudili, čekal nás jeden z nejúžasnějších výhledů. Otevřeli jsme dveře a všude kolem nás byla jen poušť a nádherné písečné duny. Brahim pro nás připravil snídani a odjel do města pro Berbery s velbloudy. Čekání jsme si zkracovali hraním si s pískem. Vyhazovali jsme ho do vzduchu, šplhali jsme na duny a pak je zkoušeli sjet po nohou. Písek v poušti má výhodu, že není vlhký a proto se vám nikam nenalepí.

Moje cennosti bolí

Asi po 3 hodinách čekání, kdy už jsme se celkem nudili, jsme konečně zahlédli velbloudy. Vedli je dva Berbeři, kteří vypadali jako největší gangsteři v okolí. Jeden byl kuchař a druhý měl na starost velbloudy. Připravili nám sezení na hřbetu, pod kterým byly všechny potřebné věci a vyrazili jsme. Po 10 minutách už mě bolel zadek i předek. Řekl jsem si, že alespoň dnes to přežiju, a tak jsem 2 hodiny seděl na velbloudovi, ze kterého jsem myslel, že neslezu.

V hloubi pouště jsme najednou zastavili u uschlého stromu pod dunou a Berbeři začali vyndávat věci z velbloudů. „Tady se utáboříme“ řekli. Velbloudy kompletně odstrojili a pustili do pouště. Pouze jim svázali k sobě přední nohy, aby se nepohybovali moc rychle. Ahmed a Iosif, tak se jmenovali, mezitím začali rozdělávat oheň, a tak jsme jim pomohli. Na ohni nám potom uvařili čaj a večeři. U ohně byla opravdu zábava. Učili nás věty jako „Badakumdu“ a „Kortkumdi“, což v překladu znamenalo něco jako „To je tvůj osel?“ a „To je tvůj velbloud?“. Dvě slova jsme opakovali celý večer a perfektně jsme se bavili. Po 2 hodinách od puštění velbloudů do pouště jsme se je vydali s Ahmedem najít. Šli jsme po jejich stopách asi půl hodiny a pak jsme je objevili, jak společně okusují keře. Dovedli jsme je zpět do „tábora“ a zajistili jsme je před tím, aby utekli. Dělá se to tak, že jim jednu nohu svážete tak, aby zůstala skrčená. Osobně nemáme rádi, když se zvířata zneužívají, ale tady bylo vidět, že k nim Ahmed má opravdu vztah a kdykoliv nejdou v karavaně, tak je nechá chodit volně. Ahmed s Iosifem nám večer postavili i stan, ale my se rozhodli spát pod hvězdami jen ve spacáku. Pohled na oblohu plnou hvězd, kdy vidíte i mléčnou dráhu a každou chvíli nějakou padající hvězdu, je věc, která se vám vryje do paměti navždy. Nocí zní pouze zvuky větru, který si hraje s pískem a občas můžete slyšet i nějaké zvíře. Pozor ale, protože v poušti klesají v noci teploty k 8°C a je třeba mít dobrý spacák.

Barvy pouště při východu slunce

Po ranním probuzení jsme šli pozorovat východ slunce nad dunami. Poušť se postupně zabarvovala do oranžova a sluneční paprsky jí ohřívali, abychom i my mohli načerpat její energii. Ahmed pro nás zatím na ohni vařil snídani a samozřejmě čaj. Všude bylo ticho, velbloudi se teprve probouzeli a my v srdci pouště jedli marocké placky a pili ten nejlepší čaj v životě. Po snídani jsme všechny věci narovnali na velbloudy a vydali se zpět do civilizace. Po 15 minutách jízdy na hřbetu jsem se rozhodl, že raději půjdu pěšky. K mému překvapení se úplně stejně rozhodla i Eliška, a tak se z nás stala karavana vedoucí velbloudy poušti. Na to, že Berbeři chodí pouští v sandálech, tak jsou opravdu rychlí. Po hodině a půl chůze jsme došli zpět k Brahimovi, kde jsme se se všemi rozloučili a vyrazili jsme na další cestu, tentokrát do hor. Celý výlet s velbloudy pro nás Brahim zařídil za 50€, což byla cena 2x nižší, než od kohokoliv jiného.

Z leva: Kuba, Brahim, Iosif, Ahmed a Eliška - Banda gangsterů


60km jet 3 hodiny? To těžko!

Tentokrát byla silnice úplně prázdná a my mohli celou dobu jet přes 100km/h. Krajina kolem auta se postupně měnila od vyschlé pouště, přes zelená políčka až po úpatí hor. Míjeli jsme několikrát ceduli „pozor velbloudi“, ale nijak nás to nevzrušovalo. „Těžko uvidíme někde tolik velbloudů, abychom museli být na pozoru“ pomyslel jsem si. Neuběhlo ani 10 minut, když jsem před námi na silnici zpozoroval 3 velbloudy a dalších minimálně 30 podél silnice. Mile mě to překvapilo, naštěstí se v Maroku jezdí neustále rovně, takže vidíte na kilometry daleko a máte dostatek času reagovat.

Asi v půlce cesty do hor jsme zastavili ve městě El Bahja natankovat a na jídlo. V místní restauraci u silnice jsme si objednali Tajin. Cena byla velmi nízká a kvalita vysoká. Tato kombinace byla způsobena hlavně tím, že jsme nebyli v žádném turistickém městě a tak jsme si mohli vychutnat jídlo, které jedí místní za cenu místních. Také jsme zde nakoupili dva 5l barely vody, ze kterých jsme si doplňovali naše lahve na cesty. Po obědě jsme se už pomalu blížili do hor.

Na navigaci jsem viděl, že nám do cíle zbývá něco kolem 60km, ale že cesta bude trvat minimálně 3 hodiny. Celou dobu jsem si říkal, že je to nějaká chyba navigace a že jen neví, kde zrovna jsme. Pak jsem ale zjistil realitu. Navigace se nepletla, to já. Zajeli jsme do horských serpentin, kde se úplně vytratila silnice. Cesta byla stěží široká na jedno auto, přesto zde jezdili auta v obou směrech. Když jsme se vyhýbali s autem v protisměru, tak jsme pravým kolem málem sjížděli ze silnice. Pod námi byl sráz několika set metrů a byl to opravdu adrenalin. Po chvíli mě začal uklidňovat kamion jedoucí před námi. „Když to projede on, tak já musím taky“ říkal jsem si. Jenže on potom zastavil na odpočívadle a nechal nás ho předjet. I když jsem dobrý řidič a jízdu v horách sem si užíval, tady jsem měl i já občas strach.

Do cílové destinace jsme dorazili po setmění. Kolem 10. večer jsme zaparkovali auto v Imlilu před hotelem, kde jsme usmlouvali cenu na 300MAD za oba se snídaní a parkováním. Byla zde i teplá sprcha, ale příště bychom raději dojeli o pár kilometrů dál, kde byli hostely v menších městech a cena by byla výrazně nižší.

Občas musíš změnit i neplánovaný plán

Ráno jsme se probudili s jasným plánem – vylézt Toubkal. Nejvyšší hora Maroka, která dosahuje výšky přes 4000m a cesta na vrchol a zpět trvá dva dny. Vrcholky hor byly pokryty sněhem a my usoudili, že bude lepší si na cestu půjčit i mačky. Abychom měli dostatek hotovosti, zajeli jsme do města vybrat. Když jsme se vrátili, zabalili jsme věci potřebné na výstup, aby naše batohy byly co nejlehčí, půjčili jsme si vybavení a vyrazili jsme.

Výhledy při treku

Cesta byla úžasná. Kamenité stezky vedly na úpatí hor a kolem nás se rozléhalo jedno z mnoha údolí Atlasu. Před námi se tyčili špičaté zasněžené vrcholky, na které jsme měli v plánu vylézt. Svítilo sluníčko a za námi šla skupinka, která si pronajala oslíka na nošení věcí. Když jsme si nebyli jistí cestou, prostě jsme jen řekli místním „Toubkal?“ a oni ukázali směrem, kam máme jít. Odhodláni zdolat první den 10km a vylézt do 3300m, kde je ubytování, jsme nasadili příjemné tempo, které ukazovalo, že nebudeme mít problém vrchol zdolat.

Ne vždy jde vše podle plánů a my jsme na to zvyklí. Většinou si neplánujeme nic, a když už něco naplánujeme, tak jsme ochotni se přizpůsobit situaci. To co se stalo na Toubkale ale překvapilo i nás. Po 3km cesty, kdy jsme plni sil vyhlíželi vrcholky, jsme byli zastaveni místními autoritami, protože pod vrcholkem někoho zavraždili. Byl jsem vděčný, že nám podali jasné informace a my nemuseli nikde dohledávat, co se děje a proč nemůžeme nahoru. Věděli jsme, že to nemají na svědomí místní, ale přesto jsme se v oblasti nechtěli dlouho zdržovat.

Došli jsme do nejbližší vesnice, kam turisté zřejmě často nechodí. Místní se na nás usmívali a dokonce nám jedna starší paní nabídla zdarma úplně čerstvě upečený chléb. Když jsme jí poděkovali a nabídli nějaké drobné, odešla na chvíli pryč. Poté se vrátila, peníze nám vrazila zpět do ruky a pozvala nás domů na čaj a oříšky. Ona nerozuměla nám a my nerozuměli jí. Různými gesty a „univerzálními“ slovy jsme jí řekli, co se stalo a ona byla ráda, že je informována. Od ní jsme se vydali po malé stezce údolím, kde nikdo nechodil. Dobré 2 hodiny jsme se procházeli, až jsme došli zpět do Imlilu k našemu autu. Zůstávat se nám nechtělo, ale nevěděli jsme co dál, protože jsme měli určitý časový plán a chtěli jsme být v horách ještě o chvíli déle. Nakonec jsme se rozhodli jet k vodopádům Ouzoud.

Já budu spát s váma, jo?

Nastavili jsme navigaci a opět viděli, že pojedeme celé odpoledne. Přesto jsme si cestu užívali. Celou dobu jsme jeli podél Atlasu a vrcholky hor se nám ukazovali v celé své kráse. Jako vždy jsme brali všechny stopaře, které jsme potkali. Cesta nám díky tomu lépe ubíhala. V některých městech se znovu prověřili mé řidičské schopnosti, protože místní nehodlali uhnout, ani když za nimi jel nákladní automobil. Musel jsem tedy „prorážet“ dav lidí, kteří si v centru města prohlíželi trhy.

Výhledy z auta

V pozdních odpoledních hodinách jsme zastavili jednomu stopaři, který neuměl ani slovo anglicky, ale mluvil Francouzsky, Španělsky, Arabsky a Berbersky. Bohužel my mluvíme Česky, Německy a Anglicky. Celou dobu jsme se snažili komunikovat, ale moc to nešlo. Gentleman vypadal, že jde právě z nějakého rande, protože měl na sobě pouze elegantní koženou bundu a byl navoněný, jako parfumerie v obchodním centru. Celou cestu jsme se ho snažili zeptat, kam jede, ale on na každé křižovatce jel tam, co my. Pochopili jsme, že jede asi taky do města Ouzoud, a tak jsme to dál neřešili.

Když jsme dorazili na místo, už všude čekali „naháněči“. Ouzoud je opravdu turistické místo a všude jsou lidé, kteří se vás snaží nalákat na jejich parkoviště a do jejich hotelu. Zatavili jsme tedy u jednoho z nich s tím, že pokud tam zůstaneme, tak mu zaplatíme parkování na noc (20MAD). On se nás zeptal, zda hledáme ubytování. Samozřejmě, že jsme nic domluvené neměli, a tak jsme řekli, že ano. Následovala otázka pro kolik osob. Nedošlo mi, že u nás stále stojí gentleman a odvětil jsem stroze, jasně že pro dva. V tom ale gentleman, že ne, že pro 3. Chvíli jsme se tam dohadovali, pro kolik osob, že vlastně chceme hotel, až si muž z parkoviště promluvil se stopařem a vysvětlil mu, že jsme ho pouze odvezli, ale že s námi spát nebude. Kdyby to řekl dopředu, tak se třeba domluvíme, ale takhle ne. Chudák tedy musel odejít zase někam jinam.

Náš skoro spolunocležník

Muž z parkoviště ještě zjistil pár informací o našem „vysněném“ ubytování a odvedl nás kamsi, kde byla postel a sprcha. Neměli jsme vysoké nároky na ubytování a tak nám to stačilo. Na parkovišti jsme se ještě před tím stihli s jiným „naháněčem“ domluvit na vodní dýmku. Když jsme se tedy ubytovali, odvedl nás k jeho hotelu, kde zašel pro dýmku. Seděli jsme v poklidu mimo ruch města. Pod stromy jsme kouřili vodní dýmku a povídali si o místních zvyklostech, stylu života a kultuře. Kdybychom nebyli již ubytováni, určitě bychom šli sem do Hotel de France. Po příjemném posezení jsme se šli vyspat s tím, že ráno půjdeme na vodopády.

Buď ranní ptáče a máš klid

Ráno jsme vstali kolem 8 hodiny. Vyčistili jsme zuby, ale vše bylo ještě zavřené. I náš hostel byl ještě zevnitř zamčený, nicméně klíče byli v zámku. Všichni spali. Dostali jsme geniální nápad jít na vodopády právě v tuto dobu. Sešli jsme tedy po schodech dolů a po cestě jsme viděli obchod vedle obchodu. Nikdo tam nebyl. Měli jsme klid. V půli cesty jsme narazili na divoké opice, které si nás vůbec nevšímali, protože jsme byli sami. Jindy by nás otravovali a možná i napadli, protože jsou na turisty zvyklí, ale takto jsme byli naprosto v bezpečí. Ranní pohled na vodopády byl úchvatný. Masa vody, která padala dolů a dále pokračovala, jako klidná řeka šuměla jako ranní sprcha v přírodě. Když jsme se dostatečně pokochali, vyrazili jsme zase na cestu dál. Od naháněče na parkovišti jsme dostali tip na okruh do srdce Atlasu.

Ranní vodopády v úplném klidu

První zastávkou bylo město Demnate. Trochu mi to připomínalo trhy Marrákeš, ale lidé zde byli milejší a ceny mnohonásobně nižší. Již tradičně jsme zašli na čaj a Tajin a pak jsme šli nakoupit. Koupili jsme koření, oříšky a další věci. Pokud pojedete na vodopády, rozhodně se tu zastavte nakoupit. Vyjde vás to lépe, než v Marrákeši.

Odtud jsme se vydali dále cestou do srdce hor. Silnice se každou chvíli zhoršovala a někdy úplně zmizela. Stále jsme hledali, kam bychom šli na procházku, až jsme objevili skryté odpočívadlo, odkud jsme začali výlet. Bylo teplo a chtěli jsme vylézt na kopec, abychom se rozhlédli do okolí. Cesta bohužel směřovala stále údolím, protože byla vyjetá místním traktorem. Došli jsme až k nějaké zemědělské usedlosti a tam jsme se otočili a šli zpět.

Nasedli jsme opět do auta a vyrazili dál. Auto do té doby zažilo již mnohé. Jeli jsme s ním do pouště, horskými silnicemi, po polních cestách a tak nějak všude, kam bych se s novým autem nikdy neodvážil. Cesta před námi byla však stále horší a horší a i já jsem po několika kilometrech utrpení usoudil, že je na čase to otočit.

Jenomže kam teď? Zbývali nám dva dny a už jsme nevěděli co dál. Na pláže se nám nechtělo a Marrákeš jsme odsoudili už na začátku. Rozhodli jsme se polknout hořkost a vrátit se do Marrákeše, že jí dáme ještě šanci. Zabookovali jsme stejný hostel a večer už jsme byli na místě.

Dveře nám otevřel Nail, Skot, kterého jsme potkali první den našeho pobytu. Byl nadšený, že nás vidí a tak jsme si společně s ostatními vyměňovali zkušenosti a zážitky. Vůbec jsme nevytáhli paty z hostelu a bylo to perfektní.

Cestovatelé jsou bezva společnost

Ráno jsme se opět vydali do víru města. Na trzích jsme si prohlíželi krásné ručně šité boty a další výrobky. Poté jsme navštívili barvírnu kůží. Děsně to tam smrdělo a my museli používat snítka máty na dýchání. Kůže se totiž na začátku procesu máchá v holubím trusu, aby změkla. Na konci prohlídky nás zavedli do prodejny, kde si Eliška koupila kapsičku z pravé kůže. Průvodce pak ale stejně chtěl peníze za prohlídku, i když nás ujišťoval, že to jde těm výrobcům. Vysvětlovali jsme mu, že proto si Eliška koupila tu kapsičku, ale on odvětil, že z toho jim peníze nejdou. Po chvíli dohadování, kdy chtěl alespoň 20€ za prohlídku jsme mu ukázali mou peněženku s pár drobnými (asi 15MAD), že víc nemáme. Nechal si tedy těch 15MAD a dal pokoj. Tohle mi přijde jako skvělý systém, jak zaplatit co nejméně – mějte v jedné peněžence předem připravený obnos, který jste ochotni za zboží/službu zaplatit. Tento systém ale nefunguje na hlavním trhu s jídlem. To s vámi klidně obejdou půlku města, abyste mohli vybrat peníze z bankomatu.

Barvírna kůží

Odpoledne jsme zase zapadli do hostelu a trávili jsme čas se všemi cestovateli, které jsme na místě potkali. Zase jsme jim dali nějaké naše tipy výměnou za jejich tipy. Díky tomu jsme získali kontakty na lidi z celé Evropy a jsme srdečně zváni ke komukoliv z nich. Naučili jsme je používat Mapy.cz, jako jedinou aplikaci, která ve městě funguje, řekli jsme jim o cestoletu a možnosti rozšíření do angličtiny do budoucna a celkově jsme se snažili vyměnit co nejvíce cestovatelských vychytávek. Se všemi jsme dodnes v kontaktu a určitě se pokusíme alespoň některé z nich navštívit. Marrákeš jsme tedy opouštěli s klidem na srdci a s hlavou plnou příprav na další cestovatelský zážitek.

V hostelu byla vážně bezva parta lidí

Všechny cesty můžete online sledovat na facebooku 

Nebo na Instagramu


Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš