Michal Poulíček

21. srpna 2018 21:37

Papua aneb země rituálů

Také moc nemusíte přeplněné turistické destinace? Pojďte se se mnou podívat do největší indonéské provincie Papua. Navštívili jsme jí v roce 2016 a doufali, že se stále ještě setkáme tak trochu s dobou kamennou... :-)

V květnu 2016 jsme s mými dvěma kamarády odletěli z Prahy do vzdálené exotiky jménem Papua, letadel bylo cestou více než dost, protože jsme se zastavili na dva týdny na ostrovech Borneo a Biak, pak už ale následovala zmíněná Papua, s mezipřistáním v Jayapuře, což je metropole Papuy, a poté jsme menším letadlem přeletěli přes velikou meandrující řeku Taritatu do divokého vnitrozemí městečka Wamena. Leží v údolí Baliem v pohoří Maoke táhnoucím se Papuou od východu na západ. Do tohoto údolí Baliem se nedá dojet. Sice tu začali stavět silnici do Jayapury, ale ta končí u řeky, kterou jsme přelétali. Tamní kmeny si přemostění řeky prostě nepřejí, takže to byly vyhozené peníze. 

Po schůdkách slézáme na letištní plochu ve Wameně. Letištní hala působí moderně, ale uvnitř nás zarazí zarputilé výrazy domorodců. Proč tu cizince zrovna nemusí, tušíme z vyprávění papuánské učitelky Ili Violety na letišti v Makassaru. (americká firma tam těží prales a nerostné suroviny)

Pak se objevuje se náš průvodce Olfied Koloay, který pochází ze Sulawesi, ale sestra jeho babičky si vzala papuánského domorodce, což ho inspirovalo k tomu, aby se tu stal průvodcem turistů, a dělá to už třicet let. „Tohle nejsou Američani,“ říká chlapům z letištního personálu a ti jsou najednou přátelští a nechají se s námi vyfotit.

V letištní hale jsou vystavené fotografie, Olfi nám u nich začíná vyprávět, jak Wamena přišla ke svému jménu.

„V roce 1938 zdejší údolí objevil a pojmenoval americký biolog Richard Archbold, který při přeletu na zdejší džunglí zahlédl sloupy kouře a usoudil, že zde žije nějaký domorodý kmen. Později toto místo pojmenoval Wamena, což znamená v doslovném překladu ‚nesu prase‘. Proč? Zmíněný vědec se sem vypravil s expedicí, a když dorazili na místo, potkali mladou ženu nesoucí prase. Zeptal se jí, jak se to tady jmenuje. Žena mu ale vůbec nerozuměla, tak mu prostě řekla ‚wamena‘, tedy ‚nesu prase‘!

Zamířili jsme k horám na severozápadní straně údolí a Olfi se rozpovídal o zdejších problémech s benzínem. „Ve Wameně je přídělový systém. Lidi si tu mohou koupit týdně 5 litrů benzínu na motorku a 20 litrů na auto. Protože jim to ale nestačí, tak si pořizují ‚company car‘ tedy firemní auta a na ně mohou dostat více paliva,“ začal. Litr benzínu tu stojí 25 tisíc rupií, což je 50 korun, a přesto zde bují černý trh. „Ti, co mají služební auta, čepují víc benzínu a prodávají ho obratem za 30 tisíc a více rupií. Benzín je drahý, protože se sem dováží letadlem a i tu na něj týden čekají,“ řekl. 

Olfi nás nechal vyvézt do nadmořské výšky 2500 metrů, abychom viděli, že i zde je vysokohorský prales a nechají se zde pěstovat některé plodiny, třeba sladké brambory tzv. ‚batáty‘ jejichž energetická hodnota je o polovinu větší než u obyčejných brambor. 

.“ Při zastávce na nám Olfi řekl, že zemědělství horám škodí, protože způsobuje erozi. „Když tu muž založí rodinu, tak založí i nové pole. Půda k obdělávání už ale není, tak místní odlesňují svahy hor. Vypálí travnatý porost, stromy, které při tom uschnou, nechají stát, ale když zemře někdo z rodiny, použijí je na pohřební hranici, na níž nebožtíka spálí. Žádné kořeny pak už nezpevňují půdu a dochází k sesuvům,“ vysvětlil.


Jsme opět v autě a vidíme rodinku s prasaty. Řidič zpomaluje. Přejet prase, nebo dokonce člověka je tady vstupenkou do pekel. Prase je pro Papuánce hlavním platidlem. Uvést přesně jeho hodnotu si netroufám, ale třeba muž, když chce ženu, musí jejím rodičům zaplatit většinou pět prasat. Nikdo si tu na cizí prase nedovolí sáhnout, a komu zvíře patří, se pozná podle zastřižení jeho uší. Navíc kdybyste ho přejeli autem, tak majiteli musíte zaplatit tři až čtyři prasata, protože jste vzali život i případným potomkům usmrceného zvířete. Tady Olfi přidal příběh:

Byl zde jeden významný náčelník, který se dožil 85 let, což je hodně (muži se tu v průměru dožívají 70 a ženy 55 let) a byl tak bohatý, že si pořídil 95 manželek. Místní jsou sice křesťané, ale v rodinných záležitostech ctí staré zvyklosti a mezi ně patří i mnohoženství. No, a když tenhle chlapík umřel, tak ty vdovy po něm byly volné a mohli si je muži z jiných klanů ukrást, aniž by museli jejich rodičům dávat prasata, protože už jednou ty ženy byly zaplacené. Místní úřady věděly, že se tohle děje a obávali se velkých nepokojů právě kvůli krádežím žen, tak sem poslali policajty, aby je hlídali. Žádná prý nebyla ukradena a všechny automaticky přešly k bratrovi zemřelého.

Pokud některá z těch žen nechtěla se švagrem žít a měl o ni zájem jiný muž, pak musel bratrovi toho mrtvého opět zaplatit prasaty.


… Konečně jdeme do první domorodé vesnice. Je zdejšího kmene Dani a mají tam 250 let starou mumii válečníka.

Přicházíme ke kalné řece a potkáváme ženy.

Když tady zdravíte ženu, říkáte ‚lauk‘ a podrav muži je ‚najak‘.

Při pohledu na špinavou vodu v řece si vzpomínám na cestovatelský vtip: Turista zmožený vedrem se ponoří do hnědých vod Amazonky, a když vyleze zpátky na břeh, ptá se domorodce: „Prosím vás, kde se koupou lidi, co už se vykoupali?“ 

O tom, který zabitý válečník má být mumifikován, rozhoduje náčelník bojovníků. Mrtvola nesmí být starší, jak jeden den, a pokud má zabitý syna, tak jej náčelník pověří, ať se o všechno postará. Orgány mrtvého, kromě mozku, jsou před mumifikací z těla vyjmuty a uloženy v nádobě zakryté senem, na kterou nesmí nikdo pohlédnout, pouze šaman.

Mimochodem, tomuto domorodci, který sedí na zemi je 70 let a jeho mladší bratr pracuje pro vládu.


Druhý den jsme vyrazili na další trek. Po cestě, za říčkou seděla na kamenu paní, která čekala, až půjdou lidi z vesnice a přenesou ji přes vodu. Všimli jsme si, že má na levé ruce usekané články prstů. Olfi nám vysvětlil, že si žena, když jí umře někdo blízký, nechá useknout jeden článek prstu, který se pak spálí s mrtvým. Dělá se to tak, že jí praští do brňavky a článek amputují. Jedna bolest tak přehluší druhou. Tak jsme paní alespoň dali korále a rupie.


Potkáváme muže s kotekou, objevují nás děti z nedaleké vesnice a chtějí ‚gula gula‘ bonbóny.

Pro děti jsme byli atrakce, jsou mezi nimi i ty, které nikdy neviděli bílého člověka...

Jsme v domorodé vesnici, kmene Kubla, kde navštívíme ženskou chýši. Když jsme její obyvatelky uviděli, hrklo v nás, ale povedlo se mi tu duchapřítomně pořídit celkem dobrý snímek.

V této ženě, která drží smutek a je proto pomazána blátem po dobu šesti týdnů, je spojena historie a současnost. Jde o staletou tradici, ale na hlavě té ženy možná poznáváte tričko fotbalového klubu Manchester United.


Víte, ženy tu nemají lehký život, ale nejsou úplně bez práv. Postupně se o jejich promyšlené ochraně zmíním. V této chýši žijí tři manželky jednoho muže a každá je z jiného klanu, než manžel. Aby tady byla dobrá krev, nesmí si muž vzít manželku ze svého klanu a měl by za ni zaplatit. Takže muži mají jen tolik žen, jak jsou bohatí, a ženy tudíž nestrádají.



Cigarety jsme jim přinesli my jako dárek na uvítanou, protože tam kouří snad úplně všichni... Pozor ale co jim dáváte. Jedna německá turistka jim dala mýdlo v kostce a ony nevěděly k čemu to je, tak mýdlo zkusily kousat. Protože jim to fakt nechutnalo a asi jim šly bubliny z pusy, tak se na turistku zlobily.


kuchyňská linka :-D

Ženy mají velké problémy s očima, protože v chýši mají ohnistě ale už nemají otvor ve střeše kvůli odvodu kouře... Zdi a strop chatrče pak vypadají takto: 


Druhé patro chýše (ložnice)

Manžel na Papue nesmí na svoji manželku vztáhnout ruku. Pokud jí totiž udělá modřinu, nebo vyrazí zub, či jí teče krev, tak má ta žena právo si jít stěžovat svým rodičům a její manžel jim musí zaplatit za týrání jejich dcery až deset miliónů rupií.


Pak jsme navštívili další vesnici, kde nám ukázali, jak zde suší tabák a balí doutníčky.


Mimochodem, byl zde člověk, který nám svými rysy připomínal francouzského herce Jeana -Paula Belmonda, samozřejmě v jeho tmavší verzi... :-D 



Bílá čelenka, kterou má muž na čele je poznávací znamení, že zabil člověka, samozřejmě svého nepřítele.


Cestou zpět nám ukázal náš průvodce strom, zvaný kalabas, z jehož plodů se dělají mužské kodeky, a ještě přidal informaci o ochraně krve v klanech. „V rámci klanu se lidé do sebe nesmějí zamilovat. Domorodci věří, že to přináší neštěstí,“ řekl. „Ve vesnici, kterou jsme nyní prošli, k tomu bohužel došlo. Tak náčelník vzal mladé milence, že ho doprovodí do Wameny, a oba na tomto místě nečekaně strčil do propasti. Místní úřady to uzavřely jako nehodu.“ 


Následující den jsme zamířili do poslední domorodé vesnice, která byla dalšího klanu Dani, a na silnici jsme potkali mladého kasuára, který tam zabloudil. Kasuár je podobný pštrosovi a je to největší suchozemské zvíře na ostrově Nová Guinea.



A pak jsme se setkali se slavným náčelníkem, kterému říkali Papa Jali.


Těsně před vesnicí jsme si všimli bojovníka na strážním sloupu. Lekl jsem se, když na nás chtěl vystřelit šíp.


Mluvil jsem o tom, že pro chudé muže je prakticky nemožné získat oficiálně ženu, tak ještě nedávno docházelo k jejich únosům ze vzdálených kmenů. Prostě chlap přetáhl někde v džungli cizí pracující ženě pytel přes hlavu a odvlekl ji tak, aby neznala cestu zpět. Dnes se ale ve Wameně koná každý rok festival většiny zdejších kmenů a když zde některý kmen pozná unesenou ženu a muži zjistí, kdo ji ukradl, tak dotyčného při těchto hraných bojích, konaných pro turisty, skutečně zabijí nechtěně vystřeleným šípem a úřady to opět berou jako nehodu. 


Poté už jsme zamířili ke zmíněné vesnici...


Dveře do jiného světa.


Ženy v ratanových sukních a muži s kotekami...



Poznáváte britského motoristického novináře jménem Jeremy Clarkson? Neuvěřitelné...  :-D




Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Pro přidání komentáře se přihlaš