Vojtěch Příhoda

28. října 2019 18:29

Po Maroku na kole

V cestopise vám představím naši říjnovou cestu po Maroku. Jeli jsme na kolech a spali hlavně ve stanech, ale stejný okruh můžete absolvovat třeba na motorce, autem, nebo se nechat na jednotlivá místa zavézt autobusem. Navštívili jsme velká turistická města i chudé horské vesničky, zaplavali si v Atlantském oceánu a vyjeli od něj do 2100 metrů nad mořem v pohoří Atlas.

Mapa


Úvod

Pokud jste četli můj starší cestopis o Skotsku, víte, že se s kamarády každý rok vydáváme na několikadenní cestu na kolech. Spíme ve stanech mimo kempy, nejdražší bývá vždy doprava na místo. Kromě Skotska jsme již absolvovali trasy z Čech do Budapešti, přes Belgii a Nizozemsko, z Ženevy do Čech, z Kodaně do Osla, z Londýna přes Wales do Liverpoolu, z Čech (až) na Moravu a z Florencie do Říma.

Vždy jsme k přepravě kol využívali autobusy a vlaky. V říjnu 2019 jsme se poprvé vydali na cyklistický výlet mimo Evropu. Zvolili jsme Maroko a rozhodně jsme nelitovali. Byli jsme tři – já, David a Petr.

Odkaz na detailnější mapu naší trasy najdete zde.

Celková trasa našeho výletu
Video z našeho výletu po Maroku



Něco málo o Maroku

Jedná se o království s převážně muslimským obyvatelstvem. Hlavním městem je Rabat. Mluví se zde Arabsky, ale obyvatelé vesnic a menších měst stále hovoří berberským jazykem, původním jazykem národů severní Afriky. Země byla španělským a francouzským protektorátem, který skončil v padesátých letech dvacátého století. Mnoho obyvatel proto hovoří francouzsky a na severu země i španělsky. Mladí Maročané a lidé v turistických oblastech se domluví anglicky.

Žije zde přes třicet milionů obyvatel. Mimo velká města a turistické oblasti žijí chudší lidé, často narazíte na povozy tažené osly a koňmi. Také jsme se setkali s žebráky, kteří si říkali o peníze, nikdy ale nebyli agresivní a když jsme jim nic nedávali, brzy odešli, možná proto, že jsme byli občas špinavější než oni.

Berberské horské vesnice v pohoří Atlas

Platili jsme marockým dirhamem (MAD). 1 MAD je cca 2,4 CZK. Jako turisté si můžete buď zvyknout na přirážku, nebo zkusit smlouvat. Je dobré se vyhnout klasickým podvůdkům, v turistických centrech nechodit tam, kam vás nadšeně někdo táhne, dát si pozor na placené fotky, do kterých budete natlačeni tím, že vám posadí opici na rameno nebo čepici fez na hlavu. S něčím podobným jsme se ale na naší trase setkali jen na největším náměstí v Marrákeši.

Pokud jde o jídlo, levnější je stravovat se přímo v restauracích. Doporučuje se pít balenou vodu. Základní suroviny (vodu, potraviny) nebudete mít problém sehnat ani v malých vesnicích, všude najdete alespoň jeden malý obchod.

V každém městečku najdete malý obchod, kde doplníte základní zásoby potravin

Muslimové dávají zemi blízkovýchodní atmosféru. K turistům jsou tolerantní, ale je potřeba dát pozor na pár věcí, například nechodit do mešit, pokud nejste muslim, nefotit si moc viditelně obyvatele (hlavně zahalené ženy), nechodit jen v plavkách mimo pláže. Šortky a tričko jsou OK, pokud jste v turistických oblastech, a nikdo si nestěžoval ani jinde. Jako cyklisté jsme ani jiné oblečení neměli.



Doprava v Maroku

Mezi hlavními cestami najdete v celku kvalitní asfaltové silnice a dálnice. Maročané jsou vůči kolům ohleduplní, jsou na ně zvyklí, stejně jako na motorky a oslí povozy. U velkých měst jsou samostatné pruhy na kraji silnice pro kola a motorky. Mimo města pak pruhy zmizí, ale auta se vám dobře vyhýbají. Pokud jsme měli možnost, jezdili jsme i po dálnicích, respektive čtyřproudých silnicích. Na cyklisty a motorky zde běžně narazíte a auta mají více možnosti se vám vyhnout.

V Maroku se na kole v pohodě projedete po dálnici, někde najdete i pruhy pro kolo a také krásné serpentiny.

Maroko je oblíbené i horskými cyklisty, kteří rádi navštěvují pohoří Atlas. My jsme ale cestovali jen po asfaltu, který je pro naši cestovní výbavu vhodnější.

Prázdná dálnice, pouze my a telefonující jezdec na oslu. I to můžete v Maroku vidět.

Přesto, že jsme k orientaci nepoužívali mobily s GPS, ale pouze vytištěné mapy, neměli jsme problémy s hledáním směru. Velké silnice jsou značené směrovkami v arabštině a francouzštině, u malých najdete bílé patníky, na kterých je vyznačeno číslo silnice a vzdálenost k dalšímu městu.

Patník, který vám ukazuje, že jste na silnici číslo 7 a do Marrákeše zbývá 56 kilometrů



Spaní ve stanech

Kromě dvou nocí, kdy jsme zůstávali doma u couchsurferů, a dvou nocí v marrákešském ubytování přes Airbnb, jsme spali ve stanech mimo kempy. Neměli jsme velký problém s hledáním místa pro stany. Během naší říjnové cesty se stmívalo už v osm večer a rozednívalo v sedm ráno. Snažili jsme se vždy sbalit stany ještě před svítáním, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali. V Maroku je sice legální stavět stany mimo kempy, ale nechtěli jsme přitahovat pozornost kvůli kolům, která jsme nechávali zamčená vedle stanů.

Kempování v olivovém sadě

Nikde jsme během stanování nenarazili na problém. Stalo se nám, že kolem stanu prošel pasák ovcí, v Maroku musíte počítat s tím, že i uprostřed odlehlého místa můžete na někoho narazit. Jednou jsme se nevyhnuli tomu, postavit si stany uprostřed zavlažovaného pomerančového sadu, kde bychom asi majitele nepotěšili, ale protože už bylo po sklizni, nikoho jsme nepotkali.

Místo pro spaní uprostřed pomerančového sadu



Kola v letadle

Poprvé jsme využili letadla k přepravě kol. Letecké společnosti mají různé podmínky a ceny, ale vždy je nutné mít kolo zabalené v krabici, nebo ve speciálním vaku. Využili jsme vaky Vaude Big Bike bag a také B'Twin z Decathlonu, oba v ceně do 1800 kč. Profesionální vaky kolo lépe ochrání, ale jsou dražší a těžší.

Cestovali jsme s Ryanairem, který má limit 30 kg pro kolo a pak už žádné další zavazadlo, kromě příručního. Proto jsme se rozhodli ke kolu přibalit i další věci, jako stan, karimatku a tašky na kolo s oblečením, kterými jsme získali další ochrannou vrstvu proti poškození kola. Tématem přepravy kol v letadle se věnuje spousta webů a je dobré si je prostudovat, než se na cestu vydáte.

Kolo jsme kromě tašky balili i do fólie, karimatky a stanu, aby se nepoškodilo při přepravě letadlem



Den první – let do Marrákeše, ubytování u couchsurfera Othmana

Ujeto 13,3 km, průměrná rychlost 15,6 km/h.

Ve čtyři hodiny odpoledne ve čtvrtek 3. října 2019 jsme přistáli v Marrákeši. Kola (nadměrná zavazadla) jsme našli opřená úplně na kraji letištní haly. Složili jsme je, naložili tašky a vydali se na předměstí, kde jsme měli domluveno ubytování přes CouchSurfing, což je internetová aplikace bezplatného ubytování. Zveřejníte, kam cestujete, a čekáte, zda vás někdo bude chtít ubytovat. Měli jsme štěstí, ujal se nás Molay Othman, který měl dobré hodnocení od jiných uživatelů. Jeho couchsurfingové jméno známe, ale to pravé jsme zapomněli. Bylo to něco jako Djabasaauhakam. Budu mu tedy říkat Othman.

Výhled z okna na marrákešské předměstí

Othman bydlel na severozápadním kraji města. Díky CouchSurfingu jsme měli možnost lépe prozkoumat toto předměstí, kam se normálně moc cizinců nedostane, a kde je vidět chudší skupina obyvatel. Sám Othman nám říkal, že nemá práci, protože je velmi těžké ji sehnat. Potkali jsme se s jeho kamarádem a nejprve řešili parkování. Využili jsme parkoviště motorek a kol, drátěnkou oplocenou a hlídanou plochu, kde jsme kola nechali. Pak jsme vyrazili ke klukům domů. Zahráli jsme si na kytaru (z nás se přidal jen David, nabídl chladněji přijatou Bednu od whisky). Maročané zahráli klasické kytarovky, jako Nothing Else Matters.

Hraní na kytaru a k tomu marocký čaj

Muslimové moc nepijí alkohol, prodává se jen v centru ve velkých obchoďácích. Zato si ale Othman dopřál cigaretu s hašišem. Byli jsme ve dvou bytech našich hostitelů, ani v jednom jsme se nesměli potkat s ženami. Byla to celkem sranda, hlavně proto, že jsme večer spali ve vlastním pokoji, ale nevěděli jsme, jestli ho můžeme opustit, abychom na nějakou nenarazili. Obědvali jsme v restauraci, jako odměnu za ubytování jsme klukům nabídli flašku slivovice. Nejdřív se radovali, že ji vypijí, ale nakonec si vzpomněli na Alláha a řekli nám, že flašku prodají.

Ubytování u našeho hostitele v Marrákeši

Velkou výhodou pro nás bylo, že jsme u Othmana mohli nechat těžké vaky na kolo. Na letišti jsme totiž nenalezli úschovnu zavazadel.



Den druhý – z Marrákeše na západ

Ujeto 123 km, průměrná rychlost 19,8 km/h.

Ráno jsme s Othmanem v kavárně posnídali tradiční marockou snídani – velmi sladký čaj s mátou, se kterým jsme se pak kamarádili po zbytek cesty, a k němu rozmixované fazole s olivami, olejem a chlebem. Poté jsme vyzvedli kola. Dědovi, který je hlídal, jsme k jeho spokojenosti zaplatili 30 dirhamů (asi 70 korun), a vydali se na západ, směrem k moři a městu Essaouira.

Tradiční marocký čaj se SPOUSTOU cukru

Cesta ubíhala rychle, byla po rovině a pořád rovně. Z marrákešského předměstí jsme projížděli přes menší města. Cestou jsme se zastavili na čaj a kafe, překvapivě nám horký a sladký čaj pomáhal v dusném počasí.

Na oběd jsme dorazili do města Chichaoua, kde jsme si dali tradiční marocké jídlo – tažín. Jde o maso (nejčastěji kučecí) vařené se zeleninou nebo bramborami v typické hliněné nádobě. K němu jsme měli také čerstvě vymačkaný pomerančový džus, další naše oblíbené marocké pití. Za náš první tažín jsme zaplatili 60 dirhamů, ale později jsme zjistili, že to je cena hlavně pro neznalé turisty. Pokud budete smlouvat, dostanete se na cenu třeba o polovinu nižší. Může se vyplatit ptát se na cenu předem, a pokud se vám nebude líbit, jít jinam, nebo smlouvat.

David si pochutnává na hovězím a Petr na kuřecím tažínu

V Chichaouě (nezaměňovat s tou písničkou) jsme se také napojili na dálnici. Jak už jsem zmiňoval výše, jelo se na ní parádně. Aut bylo minimum a ty, co jsme potkali, se nám ohleduplně vyhýbali. Dostali jsme se do oblasti, kde začaly pomalu mizet rostliny a bylo čím dál tím větší sucho. Okolo druhé hodiny začalo největší vedro, udělali jsme si pauzičku v jednom z mála olivových hájů. Tyto přestávky v době největšího vedra se nám osvědčily i v dalších dnech.

David si dává pauzičku v jednom z mála stínů

Večer jsme dorazili do městečka Tafettachte, kde jsme nakoupili vodu a jídlo na večer. Obyvatelé se tvářili, že vidí turisty poprvé v životě, tak jsme raději vyrazili dál a našli místo pro stany na poli v olivovém háji.



Den třetí – Essaouira a Atlantský oceán

Ujeto 95,3 km, průměrná rychlost 18,9 km/h.

Dopoledne jsme dorazili do turistického města Essaouira u Atlantského oceánu. Západní pobřeží Maroka je oblíbeným centrem surfařů, najdete tu krásné vlny a potřebný vítr. Můžete se ale samozřejmě i vykoupat a odpočinout si na pláži. Bylo zde hodně turistů, proto jsme centrum města projeli dost rychle, podívali se na hradby u pobřeží a zajeli doplnit zásoby do supermarketu, které najdete jen ve velkých městech.

Opevnění města Essaouira
Pláž u města Essaouira, surfaři a neúnavní prodejci projížděk na velbloudu

V městečku Sidi Kaouki jsme nejprve poobědvali moc dobré ryby, za urputného přihlížení toulavých koček. V Maroku občas narazíte na potulné psy a ve městech i na kočky. Psi se lidí většinou bojí a problémy s nimi většinou nebyly, jen jednou se za námi jeden se štěkáním rozběhl, ale stihli jsme rychle ujet.

Moc dobrá kombinace různých smažených ryb a krevet

Po obědě jsme si zaplatili lehátko se slunečníkem na pláži a vyrazili jsme na první koupel od začátku výletu. Na marockých plážích se setkáte s domorodci, kteří vám nabízejí svezení na velbloudech nebo koních.

Koupání a odpočinek na pláži Sidi Kaouki

Po osvěžujícím koupání v oceánu jsme pokračovali dál podél pobřeží, stany jsme postavili za vesnicí Aghanaje a vypili jsme víno, zakoupené ve speciální alkoholové sekci supermarketu. Jinde než ve velkých městech alkohol neseženete.



Den čtvrtý – podél oceánu na jih

Ujeto 83,6 km, průměrná rychlost 15,6 km/h.

Přišla změna od věčných rovinek, konečně jsme se projeli do nějakých kopců. Podél pobřeží oceánu se hlavní cesta klikatila a šla nahoru a dolů. Ráno jsme se zastavili v městě Smimou a dali si čaj. David poté přišel na to, že přišel o spacák a ze ztráty obvinil nenechavé ruce marockých dětí. Po shlédnutí videí z gopro jsem ale zpátky v ČR zjistil, že spacák ztratil zřejmě už ráno a naše marocká návštěva se tak obešla bez krádeží.

Město Smimou a právě probíhající nedělní trh

David po obědě píchnul kolo a stal se smolařem dne. Bylo velké vedro a za celý den jsme každý vypili asi šest litrů vody. Před městem Tamri jsme si vyjeli serpentiny a užili si následný sjezd zpět k oceánu, následovaný kempováním s výhledem na něj.

Stanování poblíž Atlantského oceánu



Den pátý – Agadir, spaní u couchsurfera Mustafy

Ujeto 71,1 km, průměrná rychlost 16,8 km/h.

Pokračovali jsme dál na jih po většinou rovné silnici podél pobřeží. Dopoledne nesvítilo slunce, byla mlha, což byla příjemná změna. Kluci se na hezké pláži v Taghazoutu vykoupali a rozloučili se tak s oceánem.

V Maroku téměř neprší, ale u oceánu můžete narazit na příjemnou mlhu, která blokuje pálící slunce
Kluci si užívají poslední koupání v oceánu

Dorazili jsme do turistického města Agadir, kde jsme měli domluvené přespání u dalšího místního couchsurfera. Nejprve jsme si prohlídli pláž a promenádu s výhledem na kopec s arabským nápisem „Král, Bůh, Země“, největším v Maroku. Poté jsme vyrazili na předměstí do čtvrti Dcheira k našemu hostiteli. Ten nám s manželkou připravil pořádné pohoštění. Svou ženu nám opět nepředstavil a nechal ji ve vedlejším pokoji, vypadá to na muslimskou klasiku.

Mustafa nás pohostil natolik, že jsme ani nezvládli všechno sníst

Mustafa nám vysvětlil, že s příbuznými mluví berberským jazykem, o kterým jsem psal v úvodu. Vzal nás na prohlídku místního tržiště, a pak nás zavezl autem do turistického centra. Mnohem lépe jsem si užil předměstí. Centrum je turistické v tom špatném slova smyslu, najdete zde bary s neonovými nápisy a názvy jako Duplex, byl to takový marocký Václavák.

Trhy na předměstí Agadiru



Den šestý – směrem na východ na Taroudant, blížíme se k horám

Ujeto 116,6 km, průměrná rychlost 19,5 km/h.

Dopoledne se neslo ve znamení nudné, ale rychlé jízdy po dálnici na východ. V Sebt Guerdane jsme poobědvali velmi levnou směs ryb a utvrdili se v tom, že vesničané, kteří nepřijdou do styku s turisty, vás nebudou chtít oškubat a jídlo vám prodají za lokální ceny.

Vychutnáváme si smažené ryby a mořské plody a místní limonádu Hawai

Cesta začala pomalu stoupat, a my se tak z nulové nadmořské výšky pomalu, ale jistě začali dostávat k našemu hlavnímu cíli – horskému průsmyku v pohoří Atlas. Spaní jsme našli v pomerančovém sadu před městem Oulad Berhil.

Opevnění města Taroudant



Den sedmý – pohoří Atlas, průsmyk Tizi n'Test, stoupání do 2100 m n. m.

Ujeto 64,6 km, průměrná rychlost 12 km/h.

Při vyvádění kol z místa kempování David píchnul kolo o trn. Zalepili jsme první díru a zjistili, že nebyla jediná. Při opravování dalších u nás zastavil Maročan v BMW a ptal se, zda potřebujeme pomoct. I přes naše ujištění, že je vše v pořádku, nám s lepením pomáhal a počkal, až bude kolo opraveno. Sdělil nám, že je místní šerif a obdaroval nás chlebovými plackami.

David opravuje píchlé kolo a místní šerif mu s tím pomáhá

A tak začalo stoupání do pohoří Atlas, na které jsme se tak „těšili“. Nejprve bylo pozvolné, ale brzy jsme se dostali do hor. Protože nás čekal celý den jízdy do kopce, dávali jsme si časté pauzy, ve vedru to ani jinak nešlo.

Fotka před kopcem, kde jsme ještě plni energie
Jedna z častých pauz uprostřed kopce
V popředí my uprostřed odpočinku a v pozadí horská berberská vesnice

Děti v horské vesnici jsme obdarovali bonbóny, z čehož měly velkou radost děti a menší jejich zuby. Jak jsme se pomalu blížili k vrcholu, začaly se před námi otevírat stále úžasnější výhledy, které činily stoupání o moc příjemnějším.

Jedeme do kopce
Jak jsme stoupali k vrcholu průsmyku Tizi n'Test, otevíraly se před námi stále úžasnější výhledy

Byla už skoro tma, ale zvládli jsme to. Dorazili jsme k vrcholu naší cesty, do 2100 metrů položeného průsmyku Tizi n'Test. Dali jsme si oslavnou kolu, odmítli ubytování a našli spaní u silnice s krásným výhledem na hory a zapadající slunce.

Poněkud unavená fotka z vrcholu průsmyku ve 2100 m n. m.
Náš výhled na západ slunce při večerním stanování



Den osmý – skrz pohoří Atlas

Ujeto 87,4 km, průměrná rychlost 17 km/h.

Ráno jsme se vzbudili s pohledem do hor a vzpomínkou úspěšného výšlapu. Čekala nás odměna v podobě sjezdu a kochání se krajinou.

Probuzení s takovýmto výhledem bych bral každý den

Myslel jsem, že David byl smolařem výletu, s jeho trojnásobným záplatováním kol. Z toho mě však vyvedl sjezd, během kterého jsem najednou píchl obě kola o kámen tak, že se jedna duše nepodařila zalepit a musel jsem použít náhradní.

Poprvé jsem píchl obě dvě kola najednou. Nemohl jsem si k tomu vybrat hezčí výhled.

Dál jsme navštívili opuštěnou mešitu Tinmel, postavenou ve dvanáctém století. Protože už se nepoužívá k modlení, mohli jsme ji za drobný poplatek navštívit.

Opuštěná mešita Tinmel z dvanáctého století
Petr se prochází po mešitě Tinmel

Pokračovali jsme dál podél koryta řeky, které nebylo úplně vyschlé, jako zbytek řek, které jsme potkávali. Díky tomu jsme viděli zelené stromy a políčka na úpatí hor, doplněné horskými berberskými vesnicemi.

Horská vesnice v pohoří Atlas

U města Ouirgane jsme se rozloučili s řekou u velké přehrady. Bohužel nás opustil i sjezd, a museli jsme si vyšlápnout kopec k městu Asni. Dali jsme si kebab, doplnili zásoby vody a utábořili se za městem.

Vody je sice málo, ale i tak jsou na tom Maročané v horách lépe, než v sušších oblastech



Den devátý – zpátky do Marrákeše

Ujeto 63,4 km, průměrná rychlost 22,8 km/h.

Rozloučili jsme se se spaním ve stanu a vyrazili zpátky do Marrakéše. Cesta uběhla rychle, asi jsme se těšili na sprchu. Nejprve jsme se zastavili u příbuzných prvního couchsurfera Othmana a vyzvedli si vaky na kolo do letadla. Bohužel nebyl doma, takže nás nemohl znovu ubytovat, a tak jsme zakoupili ubytování přes Airbnb. K dispozici bylo podzemní parkoviště, kde jsme nechali kola a nemuseli tak hledat místo pro jejich parkování.

Poslední fotka pohoří Atlas před návratem do Marrákeše

Kromě sprchy, kterou jsem již zmiňoval, jsme se jako správní Češi těšili i na další věc. Pivo. Ochutnali jsme pro jistotu hned více druhů z místního supermarketu. Hodnocení bylo vcelku pozitivní, ale nevím, jak se na něm podepsala několikadenní abstinence.

Ochutnávka marockých piv



Den desátý – prohlídka Marrákeše

Kola jsme nechali zamčená v garáži našeho Airbnb a vyrazili jsme do starého centra. Svezli jsme se taxíkem k bráně Bab Agnaou z dvanáctého století, která byla součástí opevnění města.

Brána Bab Agnaou u vstupu do historického centra Marrákeše

Od brány jsme pokračovali k Saadským hrobkám, pohřebišti vládnoucí dynastie z šestnáctého století. Zaplatíte zde vstupné 70 MAD, a musíte počítat s vystáním fronty, abyste mohli vidět hlavní hrobky. Pokud si však nenecháte zkazit zážitek návalem turistů, nebudete litovat, jde o zajímavé místo.

Saadské hrobky

Dorazili jsme k paláci El Badi, který nás ale nezaujal natolik, že bychom si zaplatili vstup. Místo toho jsme pokračovali směrem k hlavnímu náměstí Jemaa el-Fnaa. Cestou jsme prošli klasické tržiště, takzvané souky. Je jich mnoho a prodávají vše, co vás napadne.

Marrákešské trhy, takzvané souky

Hlavní náměstí Jemaa el-Fnaa bych příště z návštěvy vynechal. Potkáte zde spoustu místních, kteří z vás budou chtít dostat peníze, jak už jsem psal v úvodu článku. Poblíž náměstí najdete mešitu Koutoubia s vysokým minaretem.

Mešita Koutoubia

Dále jsme se procházeli přes trhy směrem k mešitě Ben Youssef, která ale byla kvůli opravám zavřená. Dostali jsme se i do oblastí, kde jsme nepotkávali téměř žádné turisty a nikdo nám nic nevnucoval, jako na hlavním náměstí. Tyto místa Marrákeše s nekonečným zástupem trhů a obchůdků ve mně zanechali nejlepší vzpomínky na město. Odpoledne jsme si dali poslední tajin, rozloučili se s centrem a vyrazili na nákupy suvenýrů.

Prodejna koberců na trzích, kde si musíte vylést na střechu, chcete-li si koupit koberec
Chcete – li se vyhnout davu turistů, nebojte se zabočit do postranních uliček, kde budete mít klid k prozkoumávání města



Den jedenáctý – let do Prahy

Ujeto 5,2 km, průměrná rychlost 15,6 km/h.

Brzy ráno jsme vyrazili na letiště, sbalili kola a uložili je do vaků a odletěli zpět do Čech.

Kola sbalena, odlétáme domů



Co jsme na trase nestihli navštívit

Původně jsme plánovali navštívit dvě další místa, což nakonec nevyšlo. Jednak proto, že nezbýval čas, a také proto, že obě vyžadují cestu do velkého kopce. A cesta do kopce se docela dobře a s čistým svědomím vynechává.

První zastávkou byla horská vesnice Imlil, výchozí stanice pro pěší tůry na nejvyšší horu Severní Afriky, Toubkal s 4167 m n. m. Ve vesnici najdete krásné berberské vesnické domky na úpatí hor. Druhým vynechaným místem bylo Ourika walley, údolí řeky poblíž Marrákeše.


Závěrem

Konečně jsme vyrazili na kola letadlem a mimo Evropu. Myslím, že jsme byli více než spokojeni, i díky tomu, že jsme se mohli podívat mimo velká města plná turistů a navštívit i další části země, které by si dle našeho názoru zasloužily pozornost stejnou, ne-li větší. Možná je ale dobře, že se stále dají najít tato místa, jako v Maroku, kde si budete připadat jako v jiném světě.

Pohoří Atlas nabízí výhledy, na které budete vzpomínat ještě dlouho po jeho návštěvě


Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš