David Beneš

14. dubna 2019 21:57

Poloninou Boržava od severu na jih

Během více jak týdne jsme prošli 93 km po přírodní hranici Zakarpatské Ukrajiny – polonině Boržava. Tento hřeben nám nabídl parádní výhledy, moře borůvek a spoustu zážitků.

Galerie Mapa

Den 1 – Vítejte v Užhorodu

Budík v 5 ráno byl poměrně nepříjemný. Celý předchozí den jsem se vracel z francouzské Bretaně. V 6:00 se už setkávám před hlavním nádražím v Brně se zbytkem naší výpravy – Tomem, Olou, Otou, Ondatrou a Vlkem (Vlk je žena mimochodem). Vyrážíme směr Bratislava, kde přesedáme na vlak do Košic.

Celé Slovensko projíždíme díky studentské kartě zcela zdarma. Místenky nám přišly zbytečné, což byla chyba, neboť celou 6hodinovou cestu přes Slovensko trávíme skrčení v uličce. Do Košic přijíždíme se zpožděním, takže původní plán přestoupit tam na vlak nevyšel. V Košicích tedy nastupujeme do autobusu, který nás převeze přes hranice do Užhorodu, hlavního města Zakarpatské oblasti. Přejezd přes hranice byl téměř bezproblémový, jenom nám v rychlosti zkontrolovali pasy a já byl málem zbit mračící se ukrajinskou celnicí, která byla o hlavu menší a o polovinu užší než já, za to, že jsem si dovolil s Tomem a Ondatrou vyfotit selfie. Poslušně jsem před ní ale fotku smazal. Do Užhorodu jsme dojeli už za tmy, tak jsme zamířili kamsi za město si rozdělat stany a jít spát. Nevšimli jsme si ale, že spíme jen asi 30 m od vlakových kolejí, takže během noci jsme byli párkrát probuzeni houkáním.

Cesta přes Slovensko

Den 2 – Sourozenci

Ráno se vracíme do centra města. Zjišťujeme, že vlak do Sianek nám ujel a další jede až odpoledne. Během dne jsme si prohlédli Užhorod, směnili peníze a koupili místní SIM kartu. S paní prodavačkou byl ovšem boj se domluvit. Přestože byla zřejmě mladá (kolem 25), neuměla anglicky. My na ni tedy mluvili česky, ona na nás ukrajinsky, ale ani na jedné straně nedošlo k porozumění. Záchranou nám byla nějaká zákaznice s příbuznými na Slovensku, takže nám dělala tlumočníka. Po asi hodině nám tedy vše jakž takž funguje (cena 100 hřiven, tedy asi 80 korun za neomezený internet a několik SMS do ČR). Při řešení SIM karty se ještě hodíme do řeči s jakousi paní, která o nás začne mít hrozný strach. Zavolala prý i horské službě, aby o nás věděli a dala nám na horskou službu číslo. V Užhorodu nás ještě překvapí rozcestník s různými ukazateli v cyrilici, mezi nimiž se nacházel i jeden popsaný latinkou, na němž bylo napsáno prostě Hospoda.

Odpoledne konečně nasedáme na místní osobák, který nás doveze do Sianek, kde máme v plánu zahájit výstup na poloninu Boržava. Jízdu osobákem nám dost doporučoval jeden kamarád, od kterého máme i celou trasu. Opravdu to byl zážitek. Samotné vagóny jsou díky většímu rozpětí kolejí hezky prostorné, s dřevěnými sedačkami. Na „toaletě“ se dal nalézt pouze turecký záchod s nefunkčním splachovadlem a ještě nefunkčnějším umyvadlem, ve kterém tekla voda naposledy tak před 30 lety. Co bylo ale na jízdě zaplněným vlakem nejhezčí, byl hluk. Když jede člověk vlakem v Česku, je tam ticho. Nikdo se s nikým nebaví, všichni koukají do displejů nebo mají uši zacpané sluchátkama. Tady se ale všichni (až na dvě mladičké holky koukající do mobilu) se všemi bavili. Okamžitě po příchodu se nás lidé vyptávali kam tak s krosnami míříme a odkud jsme. Po chvíli vagónem procházela i ukrajinská verze „ČD minibaru“, tedy chlápek s taškou přes rameno, který nás tak zaujal, že jsem si od něj koupili lahváč. Během jízdy lidí ubývalo až jsme nakonec zůstali s dvěma „babuškami“. Před odjezdem nás všichni varovali před medvědy, tomu se ale tyto postarší dámy jen smály. Říkali jen, ať si dáme pozor spíš na zmije. Do našeho cíle jsme dorazili až v podvečer v téměř prázdném vlaku. Sianki vypadaly po dešti trošku pochmurně. Z vlaku vystoupil i jeden mladý pár s krosnami, který se vydal stejným směrem. Nedalo nám to a hodili jsme se s nimi do řeči. Holka byla Slovenka a docela komunikativní, kluk byl Čech a moc se s námi nebavil. Nám, nezadaným klukům, přišla ta holka dost milá a pěkná, a tak si tato dvojice vysloužila přezdívku sourozenci (přece by taková fajn holka nechodila s takovým divným borcem). Večer jsme už za tmy na hřebeni postavili stan a nahlas vtipkovali o sourozencích (u kterých jsme předpokládali, že nám ten den utekli a jsou někdo daleko před námi).

Sianki

Den 3 – Mlha, mlha a stále jenom mlha

Další den jsme se probudili za mrholení a nízké viditelnosti. Vtipné bylo i zjištění, že sourozenci měli stan postavený asi 50 metrů od nás, takže dost možná slyšeli naše hlasité vtipkování o nich. Ten den nebyl jinak moc zajímavý. Přestože jsme se dostali na hřebenovku s jinak asi parádními výhledy, my neviděli díky mlze a mrholení nic. Pozitivní bylo snad to, že všude okolo byla hromada borůvek, jejichž sbírání, jak jsme později pochopili, je jeden z mála způsobů, čím se mohou místní obyvatelé živit. Sourozence potkáváme několikrát během dne. Večer to vypadalo nadějně, kdy se mraky na chvíli roztrhaly a nám se tak naskytl alespoň částečný výhled na okolí.

„Výhled“ z hřebene

Den 4 – Češi…

Vylézame ze stanu s nadějí, že přes noc mlha opadla, ale nestalo se tak. Naposledy spatříme stan sourozenců, kterým už nadobro utečeme. Počasí se spraví až kolem poledne. Když tedy dorazíme na zatím nejvyšší vrchol s názvem Pikui (1408 m n. m.), máme konečně aspoň trochu slušný výhled. Na vrcholu se společně fotíme se sochou Ježíše a začínáme sestup do vesnice Bilasovytsija, kde máme v plánu přespat u někoho z místních obyvatel.

Při příchodu do vesnice nejprve zamíříme do místího obchůdku kvůli nákupu jídla na další dny. Obchůdek si ale nepředstavujte jako český Coop. Zde mají obchůdky pouze minimum zboží. Jen dvou produktů tu mají hodně na výběr – alkoholu a karamelek. Oba tyto artikly tedy rovněž bereme a později musíme uznat, že opravdu stojí za to. Obchůdek trošku připomíná i hospodu, neboť je zde k dostání i točené pivo a točený kvas (nealkoholický nápoj chuťově podobný kofole, ale mnohem lepší a méně umělý) a je uvnitř i stůl s lavicemi. Obsluhy se ptáme, zda by se zde ve vesnici dalo někde přespat. Paní jen zvedne telefon, několik minut do něj něco ukrajinsky vykládá a pak nám jen řekne s ukazující rukou: „Běžte tamtím směrem.“ Ještě před odchodem se ptáme, zda by se dalo někde sehnat domácí mléko, na což nám jiný zákazník okamžitě odpovídá: „Buďte v 7 u mýho domu. To je tamhle přes řeku.“

Procházíme vsí po hlavní cestě (silnicí by se to moc nazývat nedalo). Sem tam nás míjí Lada nebo stádo krav. Nakonec nás zpoza plotu osloví hubený chlápek s knírkem: „Tak vy jste ti Češi?“ Jdeme dál a vcházíme do zvenčí staré budovy, ovšem s pěkným interiérem. Seznamujeme se s Laďou a jeho manželkou, která nám ukáže pokoj s manželskou postelí a dvěma normálními postelemi. Jelikož je nás šest, musíme se nějak naskládat. Pootevřenými dveřmi vidíme v pokoji naproti reproduktory a počítač, které zjevně patří jejich dceři, která pracuje v zahraničí (zřejmě v úplné bídě nežijí). V koupelně nás fascinují 2 věci – toaletní papír a rohožka. Toaletní papír totiž neobsahuje roličku uprostřed, ale je prostě jen smotán dokola. Rohožka má na sobě vyobrazen Petrov a nápis Brno. Později se dovídáme, že Laďa dojíždí do Brna za prací na stavbu.

Bilasovytsija

Před sedmou vyráží Tom s Ondatrou pro mléko. Nutno podotknout, že ti dva patří mezi dost nerozhodné lidi. Když tedy strávili asi 15 minut rozhodováním se, kolik mléka vezmou a jestli vezmou i smetanu, tak to ten pán už nevydržel a polokřikem zvolal: „Češi… Nes*rte mě!“

Zbytek večera trávíme popíjením v kuchyni s Laďou. Ochutnáme i domácí višňovici, která byla opravdu luxusní. Asi v 11 večer Laďu seřve manželka: „Laďo, ty jsi se s těma mladýma opil!“, což Laďa vracejíce se do kuchyně komentuje slovy: „Jsou tu na mě 3 ženský – kráva, manželka a její maminka. Ale nejsem tu na ně sám. Mám tu ještě kocoura a psa.“

Den 5 – Mezi bolševníky

Ráno nám Laďova žena připraví výborná volská oka, které si dám i já, který vajíčka normálně nejím. Za ubytování nakonec dáme celkově každý 150 hřiven (100 ubytování, 50 snídaně). Rozloučíme se, poděkujeme, ve vesnici ještě nakoupíme a vyrážíme opět na hřeben. Tato druhá část Boržavy už není tak vysoká. Nadmořská výška se pohybuje okolo 700 m n. m. I přesto jsou výhledy parádní, počasí se konečně spravilo a my tak s dobrou náladou kráčíme nádhernou přírodou. Místo borůvek tu narážíme na maliny a vysoké bolševníky (což je poměrně nepříjemná rostlina, které není radno se dotýkat). Turistické značení moc nesedí s údaji v mapě. Navíc potkáme i takové obskurnosti jako turistickou značku namalovanou na bolševníku nebo dokonce přímo na zemi na trávě. Rozcestníků jsme už od Sianek také moc nepotkali. Na všech je zajímavý nápis, napsaný latinkou – Česká republika. Zřejmě se tedy KČT podílí na místním značení. Kolem poledne narazíme i na zajímavý památník ověšený maďarskými trikolórami. Podařilo se nám i dohledat, proč je maďarský památník na Ukrajině, ale už jsme to úspěšně zapomněli, takže vám to nepovím. U památníku jsem poprvé v životě našel volně růst čtyřlístek.

Turistická značka na trávě

Pohodový den zakončíme postavením stanu u cesty a rozděláním ohně. Z místa tábora krásně vydíme na siluetu hory Pikui, na jejímž vrcholku jsme den předtím stáli, a na druhé straně zase hory Stuj, která nás teprve čeká. Pod jasnou oblohou posetou hvězdami si užíváme táboráku a Tom hraje na ukulele, které celou dobu táhneme s sebou. Usínáme posíleni ukrajinskou vodkou.

Den 6 – Hostina ve Volovci

Vzbudíme se do slunečného dne. Během dopoledne opět sejdeme z hřebene a dorazíme do Volovce. Tam si dáme v místní restauraci velkolepý oběd. Jídelní lístky zde nevedou, takže na nás strohou nabídku jídla a pití vystřílí v ukrajinštině číšnice. Na pití si všichni dáme kvas, na polévku co jiného než boršč a na hlavní jídlo něco, čehož název už si nepamatuji. Teda já jsem ho ani nikdy nevěděl. Ze souvislé salvy ukrajinských slov od číšnice jsem pochytil jenom tři slova – kvas, boršč a guláš. Guláš znám z Česka, dávám si tedy to stejné, co si dala Vlk, která byla nedávno v Kyjevě a nějaká místní jídla tedy zná. Kvas i boršč byl výborný. Hlavním chodem se ukázaly býti nudle plněné masem s moc dobrou žampionovou omáčkou. Bylo toho ovšem trochu málo a ceny zde jsou nízké, takže jsme si všichni dali ještě palačinky a navch ještě jeden kvas. Během jídla nás zaskočila po ulici kráčející slepice. Po vydatné hostině jsme každý platili pouhých 100 hřiven, díky čemuž jsme se trošku cítili jako němečtí turisté v Česku.

Volovec

Následně jsme šli nakoupit do supermarketu, kde byl Ondatra trohu znervózněn Ukrajincem, který dokola otevíral a zavíral vyhazovací nůž. Před odchodem ještě potkáváme pár z Estonska, kterým stahujeme do mobilu offline mapy Ukrajiny. V původním plánu bylo dorazit někam za město a přespat tam. Opravdu je na to čas, slunce už je nízko na obloze. Hora před námi je ale lákavá (podle mapy se jmenuje Voskresenskij Verkh). Nakonec se domluvíme, že kluci vyrazí rychlým tempem kupředu, nachystají stany a oheň a uvaří večeři, zatímco holky půjdou v klidu za námi). Čeká nás 800m převýšení na pohých 2,5 km. Slunce se neúprosně blíží k horizontu a nás žene i touha vidět jeho západ z vrcholku hory. Les konečně ustupuje nám dobře známým borůvkám a nám se tak po 5 dnech konečně naskytne opravdový horský výhled. Takto nádherný západ slunce jsem asi ještě neviděl. Konečně dorážíme na úplný vrchol, kde pod obřím pravoslavným křížem rozbíjíme tábor. Večer si užíváme u plápolajícího ohně, opět s vodkou v ruce a jasnou oblohou nad námi.

Den 7 – Horská služba?

Ráno je opět krásně slunečné. Pod námi se rozprostírá Volovec a nás čeká třetí a poslední část Boržavy. Tato část je nejvyšší – nadmořská výška se pohybuje mezi 1350 a 1600 metry. Zatímco snídáme, potkáme i dva chlápky s českou vlajkou na krosně, se kterými se hned hodíme do řeči. Celý den je jako z pohádky. Užíváme si krásných výhledů a slunečného počasí. Já sem tam odskočím pro nějakou tu kešku, kterých tu moc není.

Problémy se objeví v pozdním odpoledni, kdy se k nám z dálky žene bouřkový mrak. Moc toho nedbáme a nerušeně pokračujeme v cestě, což se později ukáže býti chybou. Bouřka nás zastihne na tom nejhorším možném místě – 1598 m vysokém vrcholu Velikij Verkh. Nejprve nás obklopila mlha, následně začalo velmi hustě pršet a nakonec přišli i hromy. Celý promáčení jsme seběhli asi 150 metrů dolů z hřebene a postavili 1 z našich stanů (určený pro 4 osoby) a všech 6 si nás do něj zalezlo. Bouřka nabírala na síle, až dokonce jeden blesk zřejmě (podle zvuku) zasáhl rozcestník na Velikém Verkhu. Řekli jsme si, že pro jistotu zavoláme horskou službu, aby nám minimálně řekli, jestli máme sejít níž do údolí nebo jak dlouho bouřka potrvá. Ukrajinskou SIM kartu jsem měl v mobilu já, takže mluvení padlo na mě.

Nejprve hovor nikdo nezvedal. Zanedlouho volali zpátky. Po zvednutí a mém představení se ozvalo: „Halo?“ Zmateně jsem se zeptal, jestli jsem se dovolal správně na horskou službu. „Ano, ano, horská služba,“ reagovala druhá strana. Pokusil jsem se jim tedy popsat naši situaci, ale marně. Ani po 10 minutách hovoru (který občas vypadl) stále nechápali, co po nich vlastně chci (anglicky samozřejmě neuměli). Bouřka mezitím začala ustávat. Původní cíl hovoru se tedy změnil – nyní už jsem se jim jen snažil vysvětlit, ať za námi hlavně nikoho neposílají (raději nechci vědět, kdo by to byl a jaký dopravní prostředek by použil). Po 20 minutách hovoru už bouřku vystřídal jen mírný deštík. „Horská služba“ se naposledy zeptala: „Takže všechno OK?“ Načež jsem do telefonu skoro vykřiknul: „Ano!“ Konečně jsem mohl spokojeně položit.

Když déšť úplně přestal, uvařili jsme si večeři a vyběhli jsme se ještě jednou rozhlédnout z Velikého Verkhu. Sluníčko zapadající za mraky zbarvilo oblohu do zlatova. Pro dnešek už nám stačilo a zalézáme do spacáků.

Výhled z Velikého Verkhu po bouřce

Den 8 – Prostě Ukrajina

Před námi je poslední kousek Boržavy a zároveň i nejvyšší vrchol celé boržavské poloniny – hora Stuj, která se anglicky nazývá Stoy a ukrajinsky v přepisu Stij (1681 m n. m.). U hory je několik desítek sběračů borůvek. Počasí je opět slunečné, na vrchu dost fouká. Fotíme si úvodní fotografii tohoto cestopisu a míříme stejnou cestou zpátky. Na Velikém Verkhu odbočíme a začínáme sestup k poslednímu zajímavému místu naší výpravy – vodopádu Šepit. Po cestě potkáme tři chláky v bederní roušce, jak bosí stoupají na Stuj. Později se dovídáme, že tam zřejmě byla nějaká buddhistická sešlost. Narazíme ještě na teepee postavené z plechových plátů.

Vodopád je celkem pěkný, ale srovnatelný s vodopády například na Šumavě. Překvapující je ovšem množství turistů, kterých jsme za posledních 7 dní viděli minimum. Zde se producíruje nejedna paní v podpatkách s kabelkou přes rameno a fotí si kde co. U vodopádu je hodně zajímavé kamenné městečko, u něhož je nepochopitelné, jak mohou některé kameny takto vydržet, aniž by se zřítili. Vtipný je i ďolík, kam lidé házejí peníze. Zde je ovšem ještě na místě vysvětlit, jak je to s ukrajinskými penězi.

Kamenné městečko u Šepitu

Už v Užhorodu u směnárny nás vyděsil stav některých bankovek. Do ruky se mi dostala 2hřivnová bankovka, na které bylo za tou dvojkou perem dopsaná nula; dále 20hřivnová, která byla zase v půli roztržená a slepená izolepou. Během celého pobytu jsme pochopili, že takto to prostě u nich chodí. Proto jim ani nedělá problém tyto bankovky hodit do kamenného městečka jako příspěvek autorovi a moc jim nevadí, že jsou pak bankovky promočené od deště a zabahněné. Prostě Ukrajina.

Pokračujeme do vesnice Podobovets, kde nakoupíme a za vesnicí poté přespíme a řádně si užijeme poslední noc na Ukrajině.

Den 9 – Cesta domů

Ráno už stojíme na zastávce místní hromadné dopravy. Ještě předchozí dny jsme si zjišťovali, kdy nám to do Volovce jede. Zatímco před 3 dny ve Volovci nám řekli, že to z Podobovtse jede každou celou hodinu, tak nyní v Podovtsi nám řekli, že do Volovce to jede v 7:30, v 8:00, v 8:30 a pak až v 19:30. Už nás to ani nepřekvapuje. Raději tedy volíme jediný čas, který se v obou informacích překrývá, tedy 8:00. Zatímco čekáme na bus, koukáme, jak za silnicí hoří hromada odpadků (tak se tu totiž odpad řeší, prostě se naháže na hromadu a občas ji někdo zapálí). Zničehonic se ozve z hromady rána, zřejmě nějaký kanystr od benzinu. Nakonec v 8 hodin opravdu příjíždí naplněný mikrobus a my vyrážíme do Volovce.

Ve Volovci ještě nakoupíme potraviny (především místní pivo, vodku a karamelky) na památku a sedáme na vlak do Mukačeva, tam zase na autobus mířící až do Brna. My ovšem o 4 hodiny (z čehož 3 hodiny trávíme čekáním na hranicích) později vystupujeme už ve slovenském Michalovci, kde nastupujeme do nočního vlaku do Bratislavy (vlakem totiž můžeme jet přes Slovensko zdarma). Něco po půlnoci nás opouští Tom s Olou, kteří ještě vyráží na vlastní dvoudenní dobrodružství kamsi k Žilině.

V hlavním městě Slovenska už pak další den ráno přesadáme na vlak do Brna a hurá domů.

Ještě pár zajímavých momentů…

1) Druhý den se ve Volovci snažíme s Otou zjistit odjezd vlaku do Sianek (přibližně takto to probíhalo):

– „V kolik to jede do Sianek?“

– „V 17:30 a pak ve 20:30.“

– „Děkujeme. A ze kterého nástupiště?“

– „17:30.“

– „Ale ne… Z jakého místa? Odkud to jede?“

– „20:30.“

– „Achjo… My chceme vědět místo… Z jaké koleje?“

– „Já vám nepočujem…“

Ota to tedy napíše do překladače na mobilu a výsledek v cyrilici ukáže paní za okýnkem.

– „Á, platforma… První platforma.“

2) Tom se snaží zaplatit v Užhorodské cukrárně téměř přetrženou jednohřivnovou bankovkou, kterou našel předtím na nádraží na zemi:

Paní už mu přichystala dortík, vezme si od něj onu bankovku. Pak jen pokrčí rameny, vytáhne izolepu a před ním bankovku slepí dohromady a dá do pokladny.

3) Osmý den odcházíme ze Stuje, načež nás osloví jedna sběračka borůvek:

– „Odkaď vy jste?“

– „Z Brna, z Česka.“

– „Z Brna? Jé, tam já to znám, tam já byla před týdnem… Moja dcera tam dělá na Špilberku pravoslavnou sestru…“

Faktické věci na závěr

Celá trasa: https://mapy.cz/s/3rxW4

Cena pro jednoho účastníka se vším všudy: cca 1900 Kč

Pro studenty je nejlepší si dopředu zajistit slovenské studentské průkazky (nejblíže to jde v Kútech) a využít k dopravě přes Slovensko vlak. Ušetříte tím opravdu značnou sumu peněz.

Při přejezdu hranic z Ukrajiny na Slovensko kontrolují celníci i zavazadla. Je zakázáno přepravovat v nich (mimo jiné) slzné spreje, nože s čepelí delší než 15 cm a více než 5 l piva a 2 l tvrdého alkoholu. Pokud ale v batohu flašku navíc nebo nůž strčíte do nějaké postranní kapsy, v pohodě to přes hranice dostanete.

Víza nejsou potřeba (pro pobyt pod 60 dní), ale nezbytně nutný je Cestovní pas.

Jinak co se týče alkoholu, tak doporučujeme místní vodku Kozacka rada a pivo Teteriv nebo Zakarpatske :-).

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Pro přidání komentáře se přihlaš