Jan Macháček

24. září 2018 22:07

Rangún – česká stopa v podceňovaném městě

Víte, kde jsem byl na prvním koncertu vážné hudby? Ano, bylo to v Rangúnu. Asijští umělci tu hráli díla Dvořáka, Smetany, Janáčka,... Hned den na to jsem vyrazil do jediného barmského skate parku, do kterého Češi posílají ojeté skateboardy. Takhle výraznou českou stopu jsem v podceňovaném velkoměstě prostě nečekal.

Mapa

V Barmě jsem byl 16 dnů a zážitků je tolik, že se nevejdou do jednoho cestopisu. Proto je rozdělím do několika. Postupně se budu věnovat několika tisícům pagod v Baganu, městu Mandalay, městečku uprostřed území rebelů – Hsipaw, nejdivnějšímu hlavnímu městu světa Nay Pyi Taw, pláži bez turistů Ngwe Saung a hlavnímu městu Rangúnu.

Na úplný závěr jsem se vypravil do bývalého hlavního města Barmy Rangúnu. Mnohými je podceňovaný, ale já se v něm celkem našel. 

Pivo s Australanem mě nevyléčilo

Rangún, bývalé hlavní město Barmy, jsem si nechával na úplný konec svého putování. Když jsem se na něj ptal ostatních cestovatelů, říkali mi, ať zůstanu maximálně den nebo den a půl. Za víc to prý nestojí. Strávil jsem v něm tři dny a přišlo mi to málo.

Vymyslel jsem si tolik aktivit, že jsem je ani tak nestíhal. První den jsem dorazil až k večeru a při tom bojoval se zažívacími potížemi. Pokusil jsem se to vyléčit návštěvou hospody a pivem, léčba ale moc nezafungovala. Asi by to chtělo pořádnou českou slivovici. Každopádně jsem na pivku potkal australského couchsurfera, který v Rangúnu učil angličtinu. Řekl mi, že hned druhý den tu česká ambasáda pořádá koncert české klasické hudby, a že musím vyrazit.


Kdybych viděl podobný program v Praze, ohrnu nad tím nos, ale v Barmě? To, kdybych nešel, litoval bych do konce života. Vidět první koncert české klasické hudby v tropech za to prostě stálo.


České koledy zpívané malajskou operní pěvkyní

Další den jsem ještě polehával v dosahu záchodu a do toho přemýšlel, jak to večer zvládnu. Naštěstí se situace stabilizovala a já pomalu mohl přemýšlet, co si vezmu na sebe. Po 16 dnech cestování jsem toho čistého moc neměl. Snažil jsem se najít nejméně smradlavé, k tomu dlouhé kalhoty a jako místo společenské obuvi jsem vytáhl tenisky, ze kterých jsem oufoukl prach. Měl jsem silné pochybnosti, že v jednom z nejluxusnějších hotelů v Rangúnu, kde měl být koncert, nebudou mít pro můj outfit pochopení. Naštěstí měli, stačilo být Evropan. Sedl jsem si mezi rangúnskou smetánku a čekal, co se bude dít. Ještě nikdy jsem nebyl na koncertě vážné hudby. V Rangúnu jsem měl svojí velkou premiéru.

Koleda půjdem spolu do Betléma zpívaná operní pěvkyní z Malajsie. Pusťte si zvuk, uslyšíte, jak do toho místní tleskali do rytmu. Byl to jeden z mých nejvíce bizarních a zároveň nejúžasnějších barmských zážitků.

A co vám budu povídat, bylo to úžasné. Muzikanti, převážně z Asie, hráli Dvořáka, Smetanu, Janáčka. Sem tam v rámci skladeb zpívala operní pěvkyně, která pocházela z Malajsie. Vše zpívala v češtině. Ze začátku na složitější skladby používala noty, ze kterých se srandovním přízvukem zpívala Rusalku, ale na konci odložila i to a zpívala z patra. V moment, kdy začala zpívat koledu: “Půjdem spolu do Betléma” mi skoro vyhrkly slzy.

Byl to neskutečný zážitek. Poprvé jsem byl na klasické hudbě, a to hned v Barmě, po skoro dvoutýdenním mluvení v anglickém jazyce. Slyšet pak česky zpívané písně od malajské operní pěvkyně bylo jako ze snu. Musel jsem pak za ní skočit a sdělit, že to bylo úžasné. Pak jsem si střihl ještě fotku s českým velvyslancem, který je, jen tak mimochodem, asi o půl hlavy vyšší než já. Mezi malinkatými barmánci vypadal jako stožár.

Zleva - český velvyslanec (byl minimálně o dvě hlavy vyšší než okolní muzikanti), čtyři muzikanti z Tchaj-wanu, malajská operní pěvkyně a klavírista z NY. Od této sestavy byste nečekali koncert, založený na dílech českých velikánů vážné hudby.
Vzal jsem si to nejméně špinavé tričko, dlouhé kalhoty, otřel prach a bahno z bot a vyrazil na koncert vážné hudby. Když se se mnou chtěl vyfotit českých velvyslanec, tak jsem k fotce samozřejmě svolil. 


Návštěva skejt parku, kde se jezdí na českých skejtech

Další den jsem v rychlosti navštívil místní skejťáky. Proč? I k nim vede česká stopa, stejně jako ke koncertu. Začnu popořadě. Ještě v Praze na mě na Facebooku vyskočila skupina Czech on Board with Myanmar. Sháněla lidi, kteří by měli v batohu trochu místa a odvezli by do Barmy pár kousků skejťáckého vybavení. Řekl jsem si: proč ne? Napsal jsem jim, potkal se s týpkem v Praze, dostal několik párů bot a koleček na skejty, a s tím vším vyrazil do Barmy.

Problém nastal na začátku mého barmského putování, hned po příletu do Rangúnu. Mně se přistát povedlo, ale mé krosně už ne. Byla to celkem prekérka, protože na mě čekal týpek, který se jmenuje Pius (místní Tony Hawk), který měl v plánu věci, co jsem přivezl vyzvednout a já pak měl utíkat na bus směr Bagan. Na přepážce mi řekli, že baťoh přiletí až další den, a že mi ho pošlou, kam budu chtít. To by ale znamenalo, že pak celých těch 16 dnů bych musel po Barmě cestovat s krosnou plnou skejťáckých věcí, a to se mi moc nechtělo.

Místní Tony Hawk - Pius, který stojí za jediným barmským skejt parkem. Na skejtu umí ze všech nejlépe, a proto je pro místní kluky něco jako mistr Yoda ve Star Wars. Jen na rozdíl od něj mluví celkem normálně.
I český Tony Hawk si chtěl vyzkoušet místní skejty. Nebudu lhát, že okolí svou poměrně originální jízdou neudivoval. 

Nakonec jsem hučel do zaměstnanců letiště, kteří byli mimochodem super příjemní a opravdu mi chtěli pomoc (bez ironie) tak dlouho, že mi přebookovali bus a krosnu poslali večerním letem. Hned, jak jsem ji měl, vysvětlil jsem taxikáři, že musím předat na domluvené křižovatce skejťacké věci týpkovi, který tam bude čekat na kole. Celkem si klepal na čelo, když se ptal, proč vozím věci, které se vyrobily v Asii z Evropy zpět do Asie. Ani jsem se mu moc nedivil. Asi ještě nikdy nevezl takového turistu...

Teď střih - jsme na konci výletu. Napadlo mě, se jít podívat za Piusem, který stojí za jediným skejt parkem v Barmě. Bylo fajn vidět, jak se dají zužitkovat u nás již vyřazené boty nebo skejty. Takže, až se budete chystat do Barmy, napište na FB page Czech on Board with Myanmar a udělejte dobrý skutek, který moc nebolí. Kluci budou mít velkou radost a hlavně budou mít na čem jezdit.

Nejmladší ze skejťáků dostal z várky, kterou jsem přivezl, kšiltovku. Jinak mu to suprově frčelo. 
Chvíli to trvá a člověk se to naučí...
Kluci z fotky se mnou nevypadají moc nadšeně, ale snad jim věci, které jsem přivezl, udělaly radost. 


Samotné město Rangún – rychlé tipy

Jinak v rychlosti ještě Rangúnu. Pro normálního cestovatele je to opravdu nezajímavé město, všude je hodně lidí a aut (které, vás chtějí z nějakého neznámého důvodu přejet), prach, bizarní krámky a tak. Trochu mi to připomínalo indické Dillí, kde se mi ale líbilo. Takže já jsem byl v Rangúnu velmi spokojen a klidně bych si tam dokázal představit ještě pár dalších dnů.

Pár praktických tipů, ať z toho něco máte. Suvenýry nakupujte Bogyoke Market, pagoda Shwedagon je jako jediná v Barmě placená, ale stojí za to. Rangún nejlépe poznáte z vlaku, který jede tři hodiny kolem dokola. Bohužel jsem s ním jel jenom 20 minut, protože jsem šel za skejťáky. Ale všichni ostatní cestovatelé říkali, že to byl fajn zážitek. Lístek stojí asi 3 Kč.

Největší pagodou v Barmě je ta se jménem Shwedagon. Jako jediná je placená, ale za návštěvu rozhodně stojí. Doražte na západ slunce. Všechno dostane zlatou barvu, a pak je na to moc fajn koukat. Rada nad zlato ;)


Okružní vlak kolem Rangúnu, který jede 3 hodiny, lístek stojí 3 koruny a vy můžete vystoupit, kde se vám líbí, a pak zas do něj naskočit. Doporučuji zabrat místo ve dveřích a koukat po okolí. Jen si dejte bacha na sloupy, nástupiště nebo protijedoucí vlaky.


Super na vlaku je, že i když pár turistů tam je, hlavně ho používají místní. Takže můžete okouknout, jak tak asi vypadá rangúnská cesta do práce. Já hlavně oceňuji možnost zakoupení melounu. To bych zavedl povinně do Prahy.


V Rangúnu jsou z nějakého neznámého důvodu zakázané motorky. Další věc, co mi v Rangúnu nelezla do hlavy, byla agresivita řidičů. Když v JV Asii vyrazíte napříč silnicí, doprava vás většinou obteče. Tady to bylo jinak, tady vás chtěla přejet. Jako by vás neviděli. Třeba rodinka na fotce čekala minimálně 10 minut, než přešla půlku silnice.
Díky základním vlastnostem fotografie není bohužel vidět to, že auta byla v pohybu. Vy jste měli za úkol se nějak vměstnat do malé mezírky a nenechat se zbytečně vláčet po ulici.


Barma na závěr – štěstí, které si uvědomujete v daný okamžik

Jelikož je to poslední ze série cestopisů, které jsem psal více než půl roku, tak bych se chtěl ještě zastavit u Barmy jako takové. Po prvních, dvou třech dnech se z Barmy pro mě stalo obrovské překvapení. Příroda byla nádherná, spousta zajímavých míst ke zkoumání, jízda na skútru na pláži, návštěva oblasti plné rebelů a hlavně na úplném vrcholu byli místní obyvatelé - obyčejní barmanci.

Poslední den večer, jsem si na pár desítek minut poseděl na obrubníku největší pagody a koukal kolem sebe. Uvědomoval si, že se mi vůbec nechce domů (což se mi nikdy nestává). Barma mě neskutečně překvapila, bylo tam toho ještě tolik k vidění. Určitě se tam ještě vrátím.
Tato špatná fotka je dobrým příkladem, jak na tom Barma v prosinci roku 2017 byla. Moderní technologie již dorazily, ale často se stávalo, že si místní nevěděli, co s nimi počít. Tady hráli ve třech člověče nezlob se. Za rok za dva to bude už úplně jiná pohádka. Vyražte sem, co nejdříve.

Nikde jinde jsem nezažil takovou nefalšovanou radost, když místní vidí turistu. Krom jednoho zlotřilého mnicha, který mě chtěl napálit hned první den (povedlo se mu to), jsem nikoho dalšího takového nepotkal. Místní vám vždy chtěli pomoc, uvolnit místo v busu anebo se prostě hezky usmívali. Když jste občas prohodili něco v barmštině, tak jste si je získal úplně. Byla to jediná země, ze které se mi nechtělo pryč. Nestává se to často, ale tady jsem si uvědomoval, že jsem tam neskutečně šťastný. Většinou to mám až zpětně.

Obyčejně se na cestách těším domů, ale tady ne. Když jsem viděl z taxíku výhled na Rangúnské letiště, tak jsem si říkal, co by se stalo, kdyby mi "náhodou" uletělo letadlo a já měl čas Barmu ještě chvíli prozkoumávat?

Takto to nebude navěky. Barmská vláda, která na rozdíl od místních lidí, dělá šílené věci Rohingům u hranic s Bangladéší a pořád se pošťuchuje dalšími etniky, za chvíli udělá ze země druhé Thajsko. Vyražte sem, co nejdříve, ať zažijete ještě Barmu, která není zkažená turismem. Stojí to vážně za to a věřte, budete tam šťastní. 

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš