Řecko září 2015: stopem přes Peloponés a Athény

Athény a Korinth

7.9.2015 pondělí

Jak asi může dopadnout, když archeolog a filosofka vyrazí na dovolenou do Řecka? V plánu je návštěva spousty zásadních míst pro oba, což ve výsledku obnáší hromady šutrů na různých místech. Letíme z Prahy s řeckou aerolinkou. Štěpánova krosna musí jít do "oversized" zavazadel, pravděpodobně kvůli chaotickému tvaru - má na ní zvnějšku připnutý stan a karimatku. Týna si raději nechává z krosny udělat zelený zábal, aby se někde něco nerozeplo.

V 16:45 jsme odbavení a nastupujeme do letadla. Jsme tu první, nic jsme nepodcenili. Letuškám ani pilotovi není rozumět, a to ani v aj, mají příšernou výslovnost. Zato několikrát slyšíme "parakalo" (prosím) a "efcharistó" (děkuji), něco z mála slov naší řecké zásoby, které již ovládáme. Vegetariánské jídlo je ok, těstoviny + olivy + rajčatový protlak.

V Athénách přistáváme ve 20:45 řeckého času (+1 hod). Při výstupu z letadla nás všechny cpou do jediného autobusu a vezou k letištní hale. Týna má na nohou kočárek, zády stojí nalepená u stěny. Je tu vedro a výpary z výfukových plynů (tak by se ostatně dal popsat i celý zbytek naší dovolené), dusíme se. Jak tam tak společně stojíme, hlava na hlavě a noha na noze, a čekáme, až nás odvezou, jakýsi spolucestující pán (velice trefně) prohlásí: "Jako do Osvětimi."

A už je to tu, řecké záchodky. Jak asi víte, nesmí se do nich házet toaletní papír, na který je přistavený koš vedle mísy, protože by se jim ucpalo úzké potrubí. Ano, smrdí to. Kupujeme první sušenky. Ve složení si nepočteme, je řecky, rusky a bulharsky, všechno azbuka.

Autobus do centra je za 5 éček. Uvnitř je zhasnuto, vedro jak v pekle a lidi nám šlapou po věcech. Zastávky se nikde nepíší ani nehlásí, jízda je zběsilá. Je to docela průšvih, když jste v cizím městě, které vůbec neznáte a ještě je tma, takže ani rozhlížení se po okolí vám není moc platné. Když chtějí místní vystoupit, několikrát nahlas zuřivě řvou "PORTA, PORTA!" směrem k řidiči - usuzujeme, že to zřejmě znamená dveře. Autobus je značky SOLARIS - Týna: "Jako u nás. Akorát víc smrdí."

Zoufale se ptáme okolních cestujících, kde vystoupit, jsou na nás milí a že nám řeknou. S jejich pomocí úspěšně vystupujeme na Syntagmě. Dalších místních se ptáme na zastávce naším směrem, mají společnou cestu, tak nás nakonec vezmou "s sebou" od zastávky téměř až k ulici, kde bydlíme. Všude potkáváme obchody s domácími potřebami, úplně přehnaně.

Náš ubytovatel přes Airbnb je Efthimis. Je to Řek a neumí ani slovo anglicky. Ale snaží se, domlouváme se rukama nohama a když to nejde, tak přes Google překladač. Byt je luxusní, koupelna taktéž - až přehnaně čisto a uklizeno - všude zrcadla a lesklé plochy.

Neustále nám nutí vodu a "bíra" (= pivo) - má jich plnou lednici. Večeříme na balkoně. Máme mini pokoj s obří postelí s velkými dřevěnými rohy, před kterými jsme varováni. Odůvodněně - Štěpán se o ně zraňuje do krve. V noci máme otevřené okno do ulice, je tam strašlivý virvál. Lidi mluví, povykují, pokřikují, něco lomozí a rachotí, do toho mopedy, kočky a psi... Týna oka nezamhouří, ucpávky do uší zapomněla v Praze - chyba!

8.9.2015 úterý

Ráno balíme krosny, loučíme se a vyrážíme na další štaci. Prohlídku Athén si necháme až na závěr dovolené - kdyby se nám cesta neplánovaně protáhla, abychom pak nebyli ve stresu, že nestihneme letadlo zpátky. Týna si u Nike kupuje žabky, protože v ČR nebylo možné v září už žádné sehnat, a má s sebou jen tenisky. Líbí se jí pánské, ty jediné totiž mají v normálních barvách, jinak frčí samé oranžové atd., ale o tom prodavačka nechce ani slyšet. Nakonec objevujeme jedny dámské černé a bereme je.

Ptáme se prodavaček na cestu na Peloponés, jsou ochotné, mluví anglicky a vše vysvětlují až zbytečně podrobně. Jedna nám píše do notýsku "po našem", evidentně k tomu nemá často příležitost, tak se v tom vyloženě vyžívá.

Zdejší metro je přehledné, možná lepší než to naše - na plánku stanic nade dveřmi svítí tečky, červeně a zeleně, takže přesně víte, kde se zrovna nacházíte a která stanice bude další.

Potkáváme odbočku na Korinth, zkoušíme stop, ale neúspěšně - většina jede jinam a slunce úmorně peče. Mohli bychom asi najít vhodnější místo, ale vzdáváme to. Paní na informacích na autobusovém nádraží je příjemná jak prdel, přesto se nám u ní daří koupit lístek na autobus.

Štěpánův prst má 20 km (na mapě).

V Korinthu Štěpán kupuje v China town oranžový slamák, aby měl tu pravou archeologickou image. Pak svačíme fazole ve stínu palmy u moře. Pozorujeme divnou medůzu, co plave na hladině, ježky a rybičky.

Sedáme si do kavárny a dáváme si greek cafe - Řekové jsou alergičtí na "turka"! Kavárník nás nasměrovává na starý Korinth. Na ulici potkáváme paní, co prodává lístky na autobus, zastávka je za rohem. Na zastávce jsou stolky od kavárny, místní tam sedí, čekají na autobus a nic si nedávají - přidáváme se k nim.

V autobusu již tradičně nehlásí zastávky. Štěpán se ptá místních a ti nám opět řeknou, kde vystoupit. Prohlížíme si archeologický areál Archos Korinthos. V okolí jsou toulaví psi a toulavá německá turistka, která hledá svou skupinu v růžových tričkách. Pak procházíme městem, místní (stařík a pak holčička) umí něco anglicky, tak nás navigují, postupně se doptáme na směr na Argos.

Večer se blíží a možná budeme nocovat někde na divoko, pro jistotu kupujeme zásoby - slané krekry a lahvičku poslední záchrany = tradiční řecké pití ouzo (dle Týny nejlepší alkohol na světě). Přidává se k nám toulavý malý psík, je roztomilý, ale nevšímáme si ho a pak ho zkoušíme zahnat, aby s námi nešel až na hlavní silnici. Postupně těch tuláků potkáváme víc, malý psík je odhání, jsme "jeho".

Na konci vsi se to však dramatizuje, jelikož na silnici vybíhá OBŘÍ doga. Týna křečovitě svírá pepřák a čelí infarktu, doga nám ale naštěstí nevěnuje pozornost, očmuchává kontejnery a my procházíme okolo. Stmívá se, cestou dolů z kopce zkoušíme stopovat, když něco jednou za sto let projede, ale neberou.

Kempíme v olivovém háji nedaleko. Zatímco Štěpán staví stan, Týna připravuje munici z kamenů - je připravena jimi zahnat psy, které slyšíme štěkat blíž a blíž. Stan je naprosto zhroucený, drží to jen jedna tyč, ale i to je lepší ochrana před psy, než nic. Klaustrofobii uvnitř řešíme kancelářským švábem. Pod námi všude šutry, není to moc pohodlné. Ve stanu, když se bojíme, že přijdou psi, Týna vybaluje slané krekry a ouzo - zjišťujeme, že sušenky jsou s aroma slaniny = super. Nakonec ale žádný pes nedorazil. V noci řvou cikády a nějaký vřískající pták. Zpoza kopce zní párty. Celou noc chcípáme vedrem, je to téměř neúnosné - ani nevíme jak, ale nakonec se nám daří usnout.

Nafplio a Drepano

9.9.2015 středa

Za svítání v olivovém háji spěšně balíme stan, aby nás tu nikdo neviděl a pokračujeme po silnici dolů z kopce na stop. Záhy nás bere chirurg v luxusním Mercedesu. Týna říká, že to musí být "stressfull job" a Štěpán dodává: "But you saving lifes". Chirurg na to: "Sometimes." A začne se hlasitě hurónsky smát. Vysazuje nás u odbočky na Argos. Prší. Tady nás bere pán, co umí jen řecky, s dodávkou od banánů, ale nějak se dorozumíváme. Zastaví nám v Argu u autobusové zastávky do Nafplio.

Nafplio je krásné městečko benátského stylu, působí to koloniálním dojmem - všude palmy, kvetoucí oleandry, balkonky, roztomilé kavárny v malých uličkách. Týna se nad tou krásou rozplývá.

Kafe za 2,50. Štěpán si dává double Greek kafe a přichází s teorií, proč Řekové tolik pijí kafe: "Protože v noci nemůžou spát kvůli vedru. Aby mohli druhý den fungovat." Něco na tom je, jak jsme si vyzkoušeli předešlou noc. Dáváme si zmrzlinu, Týna jahodu a Štěpán "black forest", sedáme si s tím na náměstí a pozorujeme, jak ořezávají palmám oschlé trsy listí.

Místním autobusem se nám daří dojet do vsi Drepano, ve které je camp přímo u pláže. Protože jsme cestou sem zastavili v Tolo, Týna to pořád plete a myslí si, že jsme v Toloro - píše to i mamince do zprávy. Na recepci Týně berou občanku. Má strach, že jí bez dokladů někde zatknou, jako uprchlici, a ona jim bude tvrdit, že doklady má - v kempu v neexistujícím Toloro.

Máme krásný bungalov s vlastní koupelnou, stěny jak z Flinstoneů, klimatizace, 100-200 m od pláže. Kupujeme na tři noci, za noc to vyjde na 30 euro.

Cca v 15 hodin absolvujeme první koupel v moři, je pod mrakem a fouká. Voda je ale teplá a průzračná. Jsou tu malé rybky - jedna si s námi tvoří hejno. Velké ploché kameny, písek, drobné kamínky. Nikde žádné "fiťa" = chaluhy, přístup je pozvolný, lidí velmi poskrovnu. Vysíleni, ale spokojeni si dáváme dvouhodinového šlofíčka, abychom dohnali dvě předchozí noci, kdy jsme se vůbec nevyspali.

Večer pijeme ouzo a sedíme na obětním oltáři pro mořského psa (= betonová placka směrem k moři na konci pláže - jsou tu nasypané granule. Pro koho - ha?).

Týna: "Ty jseš tady jak faratón, smotaný v pohřebním rubáši." - aneb boj s typickými jižanskými pokrývkami = prostěradly.

Mykény

10.9.2015 čtvrtek

Vstávačka v 10. Spali jsme jako když nás do vody hodí. Jdeme kolem schránky a posíláme pohledy domů. Autobus dle informace z recepce jede jednou za 2 hodiny, dáváme si preclíky (sezamové a tvrdé, těm Rumunským se zdaleka nevyrovnají), nanuka a pak kafe, zatím nejlevnější. Nerozumíme špatné výslovnosti angličtiny prodavačky, Štěpán si chce dát peanuts "pinats" croissant, ale je z toho "spinach", k jeho zklamání. Týna jí rozumí "náplň se zubama" - títh - ale je to "čís" - sýr feta.

Greek kafe (= náš turek) zásadně nosí Týně, přestože si ho objednává Štěpán a nedávají k tomu lžičku. Jejich espresso medium je u nás malé. Jejich malé je sotva na 2 lžičky.

Těšili jsme se na ozdravný mořský vzduch, ale všude páchne benzín a smrad z aut a motocyklů. Na zastávce je normální kouřit cigarety, nějaký pán s doutníkem si dokonce klidně přisedá k matce s malým dítětem. Jiný se zapálenou cigaretou vchází do kanceláře autobusového nádraží a ptá se na něco recepční. V ČR nepředstavitelné výjevy.

Autobus má jet v 11:15 a pak až ve 13:15, dle informace paní na recepci v kempu. Máme čas, čekáme tedy v kavárně. Dostáváme kafe a přesně ve 12:45 na protější zastávce zastavuje autobus. Je to samozřejmě ten náš, do Nafplia. Nemůžeme odejít, protože nemáme zaplaceno, a než se rozkoukáme, autobus je zase fuč. Rezignujeme, vysedáváme u kafe a rozhlížíme se po dění na návsi. Projíždí kolem místní chlapec na kole a u kostela se za jízdy křižuje. Vzpomínám si, že paní v autobuse včera dělala to samé. Štěpán nosí australský klobouk, avšak pozorujeme, že místní pokrývky hlavy nenosí (až na výjimky).

Zjišťujeme, že do autobusu se evidentně nastupuje uprostřed silnice - autobus prostě v zatáčce přibrzdí, houf místních tam naskočí a frčí se dál. Přemýšlíme, kdy asi pojede příští spoj na Nafplio a vždy, když na autobusovou zastávku přijde nějaký člověk, nám svitne naděje. Ale místní si sem prostě chodí zakouřit a jen tak posedět - je to ve stínu. PRASÍNOS = zelený. "Ella" = pozdrav. Nikde není možné spatřit popelnice na plasty.

Štěpánovi se nechce stopovat do Nafplio = historický okamžik. Nevyplatí se to, cesta autobusem je levná, pokud tedy máte štěstí a nějaký zrovna jede. Mají tu jednotnou cenu za meziměstské autobusy: 1.80. Týnu kafe uspává. Když spatříme autobus (13:20), zbrkle vybíháme z "kafárny" a zapomínáme tam Štěpánův klobouk. Sotva v Nafplio vystoupíme, přímo před nosem máme autobus směr Argos. Na správný směr se ujišťujeme u řidiče a hned odjíždíme na Tirynth, kde máme v plánu shlédnout místní archeologický areál.

Přicházíme k pokladně a paní nám vysvětluje, že už mají skoro zavřeno. Zklamaně zjišťujeme, že na budce má jen do 15:00, ale prý už zavírají ve 14:45, takže prohlídku nestihneme. Posílá nás do Mykén, tam mají prý do 8, tak snad...

Zkoušíme stop, bere nás paní, co pracuje v divadle v Epidauru. V Argos nás vyhazuje na staré známé zastávce, jdeme do autobusové kanceláře, kde nám vysvětlují, že vystoupíme ve vesnici 2 km od Mykén. Jedna místní paní prý pojede stejným autobusem, tak se nás ujme. Lístek si prý zakoupíme v autobuse. Té paní, co jede s námi, tu ale lístek prodali... možná jen na dlouhé vzdálenosti - je to CHAOS.

Vystupujeme ve Fichtia a táhneme pěšky na Mykény, s idylickou čůrací pauzou mezi pomerančovníky. Cestou si prohlížíme hrobku, tzv. Aterovu pokladnici - překvapuje nás svou velikostí, je to zážitek.

Daří se a jsme vpuštěni do areálu Mykén. Štěpán tu zná nazpaměť každý kámen, ukazuje šachtové hroby a Lví bránu. Palácová plocha je nevkusně zabetonována. Je teplo, prší, později je duha a znovu vysvitne slunce. Turistů málo, bereme si olivu a kamínek a schránku mořského živočicha na památku.

Pak muzeum a rychle pospícháme zpět, abychom stihli poslední autobus z Nafplia, přidává se k nám pes. Stopneme si turisty z Floridy, za průvodce mají Řeka, popovezou nás asi 100 m zpátky k A. hrobce, kterou si jdou prohlédnout. My pokračujeme pěšky dál a čekáme, až pojede nějaké auto. Stopneme si je znovu, když už mají po prohlídce. :D Vezmou nás na křižovatku za Fichtia, jedou do Athén.

Ve Fitchia se ptáme v místní hospodě party staříků, kteří hrají karty, kde je STASIA, zastávka. Sdělí nám, že autobus jede až ve 20 hod, což nás znepokojuje, to bychom asi nestíhali.

Jdeme, jak jinak, opět stopovat. Bere nás pán s dodávkou, do Argos, kde nám staví Bulhar z Plovdivu a veze nás do Nafplia. Úspěšně stíháme bus do Drepana. V kavárně se ptáme se na náš kloubouk - zmizel.

Sedáme si do pizzerie na víno pod banánovníkem. Nějaká paní za nás dává na zem zapáleného "hada". Holčička u vedlejšího stolu se obnažuje. Jdeme s nákupem na pláž (rajče a broskev = obří a skvělé), zabíráme lehátka se slunečníky, je už tma.

Jdeme svlažit nohy do moře, je teplé a příjemné. Z baru za námi zaznívá hlasitá hudba, do očí nám svítí odnaproti z ostrůvku. O Týny nohu se otírá rybka - několikrát. Jdeme bosi zpět do bungalovu - po kamíncích jako fakíři.

Tirynth

11.9.2015 pátek

Vstávačka v 7:45, kvůli prohlídce Tirynthu - dnes ho snad stihneme před zavíračkou. K snídani máme výbornou broskev a cosi jako turecký med. Úklid na pokoji pokulhává - uklízečka vůbec nepřišla.

Chystáme se autobusem do Nafplio a pak dál na Tirynth, pokus č. 2. Na drepanské zastávce jsme z campu za pět minut pěší chůze, 15 min čekáme. Na místním náměstíčku jezdí dodávka a vyvolává "prodej papučí - moderní i antické papučijé". Má otevřené boční dveře a papuče vystavené. Když jede kolem nás, zpomalí a doufá, že nás naláká. Místní kouří i za jízdy na kole.

V autobuse už zvládáme celou komunikaci v řečtině: "Kaliméra, dío Nafplio, parakalo. Efcharistó." (Dobré ráno, dvakrát Nafplio, prosím. Děkuji.)

Týna to rozjíždí: "Tchýně matky její sestry." Opět nám okamžitě navazuje bus směr Argos. V Tirynthu si ale musíme výstup z autobusu vybojovat. Než se odvážíme na další výpravu mezi rozpálené kameny, potřebujeme povzbudit kávou. Vcházíme tedy do kavárny příhodně umístěné přímo naproti archeologickému areálu, tamní paní ale nezná výraz "greek kofí" - správně je to "ELENAIS". Přináší nám papírový bryndák místo ubrusu. Štěpán se nad tím pohoršuje. Vzápětí předvádí artistický kousek, při němž vymrští prudkým pohybem lžičku z kafe do vzduchu a bryndák celý zacákne.

Následuje prohlídka Tirynthu z 2. tisíciletí př. n. l.. Štěpán přelézá dřevěná vrátka a proniká do útrob "galerie", zaklenuté nepravou klenbou. Slunce je nemilosrdné a vedro příšerné. Štěpán se chytře chladí o kameny zdejšího kyklópského zdiva. Hradby jsou v některých místech široké až 20 metrů. Jsme tu prakticky sami, občas se trousí nějaký turista nebo místní archeolog.

Ve 12 jsme hotovi a jdeme tradičně na stop. Autobusy totiž projíždí okolo, ale nestaví. Vezme nás řecký mladík, co poslouchá celkem dobrou hudbu a vysazuje nás v centru Nafplio. Místní byzantská pevnost PALAMIDI má celkem 850 schodů. Vycházíme cca 350, chladíme se ve stínu, je tu krásný výhled. Usuzujeme, že nám to stačí a jdeme zpět.

Oba dva si kupujeme si slamáky, dámský za 5 a pánský za 7 euro. Pak hledáme bar, který doporučují v našem průvodci, má tam být vše pohyblivé - nacházíme adresu, ale nic tam není, asi už je zavřený. Tak místo toho navštěvujeme místní archeologické muzeum - mají tam spoustu věcí z Tirynthu, brnění a slavnou přílbu s kančími kly, dále pitoreskní divadelní masky, hákáče na vázách. Do odjezdu autobusu k nám do campu máme ještě dost času, tak si dáváme kafe a oříškový raw dortík.

Nějakou dobu za řevu cikád marně čekáme na prázdné autobusové zastávce a a nikde nikdo. Už je 15:10. Autobus měl jet v 15 hod, jak jsme si zaznamenali cestou sem dle rozpisu vylepeného přímo v autobuse u řidiče. Je nám to podezřelé, žádní místňáci. Jdeme se zeptat na informace do kanceláře, paní nám sdělí, že to jede v 16 hod - shledáváme to zajímavým. Vůbec netušíme, jak tu doprava funguje a proč je tolik různých jízdních řádů, kde se píše pokaždé jiný čas, a kde je pravda. Jdeme si rezignovaně nakoupit do pekárny a na další zastávce se dočteme, že to jede ve 14:30 a v 16:00... bez komentáře.

V Drepanu nakupujeme ovoce a jdeme si užít koupel v moři - jsou vlny. Nikde nevidíme žádné mušle, při pracném hledání objevíme jen pár úlomků nebo pidi mušličky. Ležíme pod banánovou palmou. Večer se přihlašujeme přes mobil na místní wi-fi a píšeme Flaviovi, našemu budoucímu ubytovateli přes Airbnb.

Shledáváme, že je tady hrozně náročné koupit olivy, přitom olivovníky vidíme VŠUDE. V Čechách jsou totiž k dostání v 99% případů pouze olivy španělské, takže bychom rádi zkusili místní. Když už někde olivy mají, tak pouze jeden, maximálně dva druhy a ty jsou hnusné a drahé! A ještě jsou zabalené v plastovém igelitu.

Štěpán: "Jak jsme si nocovali." (notovali). Štěpán o gumácích: "Mně to v tý době nevodcházelo." (nedocházelo) aneb dáváme si na pláži míchané drinky za 400 Kč a moc nám nechutnají (tequila sunrise a něco modrého s rumem, co chutná jako žvýkačka). Hrají nám Cypress Hill - Insane in the braaaain.

Týna se opět dobývá do bungalovu s klíčky z Prahy. V noci Štěpána budí komáři - Týna má špunty, ráno jen štípance. A ta SPRCHA! střídavě a nepravidelně teče buď málo nebo i ůplně vypne, pak zas spustí silný, prudký proud, že málem vystřelí z ruky, pak teče jen horká nebo studená.

Epidauros

12.9.2015 sobota

Ráno krátce sprchne, vstáváme v 10 a absolvujeme rychlou koupel v moři. Konečně nám při tom naplno svítí slunce, moře je klidné, bez vln a průzračně čisté. Přidává se k nám větší ryba a mnoho malinkých, krouží okolo.

Rychle se vracíme zpět a balíme, probíhá první mytí vlasů. Odubytovat se stíháme přesně na minutu. Mažeme se proti-opalovacími krémy a paní z recepce nám nabízí odvoz do vsi. Ptáme se jí na cestu do Epidauru. Říká, že nám jede ve 13:20 (to určitě, haha) bus do Nafplio, pak vždy v celou (14:00 bychom mohli stihnout) bus do Epidauru.

Zapadneme do kavárny na rohu a sledujeme nízkorozpočtové místní videoklipy. Když na 14:20 přicházíme na zastávku, autobus je tu psaný na 13:15. Lehce panikaříme, ale naštěstí záhy přijíždí. Pán, co prodává jízdenky, nás organizuje a dává nám krosny na zem. Cestuje s námi paní, co se na výstup připravuje 4 zastávky předem a příšerně se šklebí.

V Nafplio jdeme nakoupit do osvědčené pekárny dobré preclíky (na rumunské nemají, avšak jsou lepší než v Drepano) a následně je jíme pod cypřišy naproti trhu - řev cikád. Pozorujeme, jak místní zvládají (bravurně) blokovat dopravu - co dvě auta se někdo zastaví a zakecá.

Sedáme si na náměstí do buržo restaurace, dáváme si točený Mythos a třetinku lahvového Zeos = místní pivo z Argu, plzeňský typ, je dobré. Dále obří porci waflí s banánem, čokoládovou zmrzlinou a vlašskými ořechy.

Dozvídáme se, že autobus ve 4 nejede, jede až v 17:40 (paní za okýnkem na informacích opět telefonuje, ptáme se jiných lidí a také chlapíka, co na ulici prodává jízdenky a už nás zná).

Co nám zbývá, klasicky jdeme pěšky na stop. Zastavíme se u benzínky, je to celkem dálka, ve vedru s krosnami nic moc. Hned nám staví auto - jakýsi hoteliér z Epidauru, říká nám, že tam jsou 3 kempy. Ačkoli jede do Epidauru = města, 13 km vzdáleného od archeologického areálu Epidauru, doveze nás speciálně až ke vstupu, za což jsme mu moc vděčni. Říká, že si myslí, že na prohlídku je celkem pozdě, ale my jsme odhodláni to zkusit. Během cesty rozebíráme, jak je špatné euro a vůbec celá politika.

Na místě zjišťujeme, že mají do 8, tak si to v klidu prohlížíme. Z divadla jsme absolutně nadšeni, je tam kouzelný klid, prakticky žádní lidé a krásný výhled. Zkoušíme akustiku - když si stoupneme doprostřed na vyznačené místo, opravdu to náš hlas o dost zesílí - tlesknutí má zvláštní ozvěnu. Sedíme na sedačkách pro privilegované a přidává se k nám bílá kočička.

U Asklépiových léčebných "abaton" kobek se nám chce spát, ale je to nebezpečné - může se nám pak narodit dítě nebo nás uštknout had, píše se tu.

Odcházíme pěšky na křižovatku a cestou hledáme místo na případné stanování. Ale na spaní to tu nikde není dobré - na protějším kopci ovce, opět pejsci, ale jen pár a vypadají v pohodě. Ale VŠUDE velké šutry + hodně plotů.

Když na křižovatku dorazíme, už se stmívá. Rozhodneme se jít pěšky směrem do města Epidauros a cestou stopovat. Přestože provoz je velice slabý, naštěstí nám brzy zastaví auto. Řidičem je místní, co neumí prakticky vůbec anglicky, ale nějak se nám daří domluvit.

V momentě, kdy u nás auto přibrzdí, se Štěpán ptá řidiče, zda jede do Epidauru - ten odpovídá "ne ne ne" - v první chvíli jsme zklamáni, než nám to dojde. Řecky to znamená ano! Jsme si toho vědomi, ale zvyk je železná košile.

Zaveze nás až přímo do kempu, zase si kvůli nám kus zajede - jsme rádi, už je úplná tma, cesta je do kopce a vypadá velmi divoce, vpravo sráz a pak hory, šutry, nic na kempování a je to opravdu daleko.

Přespáváme v kempu - zase přímo na pláži (máme stan 25 m od moře) za 10 euro za oba = super! Recepce už má zavřeno, když přicházíme - dorozumíváme se s paní, co tam venku poklízí. Neumí anglicky, ani moc německy, tak se akorát usmívá a mává rukou na všechny strany a říká "pláác, pláác" - chápeme to jako pobídku k tomu, ať si postavíme stan, kde chceme.

Večeříme na lehátkách od hotelu vedle, 1 m od moře a popíjíme ouzo. Je tu krásně.

Athény

13.9.2015 neděle

V noci pršelo, ráno už je zase 30°C. Kemp je skvělý + super sprcha, vzhled jak za první republiky - staré, ale kdysi musely být luxusní. Štěpán hledá sluneční brýle - nachází je pár metrů za stanem na zemi, úplně špinavé. Jdeme se vykoupat - moře cca 20 m od stanu. Voda je úžasná, bez ryb a velkých kamenů. Balíme, platíme a v poledne vycházíme. Paní z kempu byla všetečná, až slídivá - šla pozorovat Štěpána, jak se koupe v moři a po odchodu po nás šla překontrolovat a upravit naše vyhozené odpadky v popelnici.

Potkáváme vousatého Řeka na motorce, Štěpán o něm prohlásí: "Vypadá jako pravoslavný mnich na motorce. Akorát je nahý."

Cestou si stopneme místního staříka, sveze nás (opět si kvůli nám někdo zajede) na výpadovku na Korinthos a Athény. Je to sympaťák a umí dobře anglicky. Vyjdeme ze zatáčky a stopujeme dál, není tam moc kde, přesto nám brzy staví chlapík, co neumí anglicky, bere nás 5 km k odbočce na Nový Epidauros.

Sedíme na kafi u silnice u místního obchodu a dáváme nanuky (meloun a banán). Paní v obchodě nepoznává nanuky a dvě hodiny je hledá - Týna jí je ukazuje v ceníku, ale paní to dlouho nechápe, nakonec to ale zvládne zaúčtovat správně. Místo lžiček, které nedostáváme (Štěpán nedostává lžičku pravidelně, ale nyní už ani Týna), používáme dřívka od nanuků, dlouho tu zevlíme, je nám tu dobře. Kolem běží divno-hmyz, obří mravenec na vysokých nohách, naproti je kostel. Přisedne si k nám Řek, zatímco jeho manželka nakupuje - je to Polka. Pán říká, že v Čechách máme dobré ženy, líbí se mu, že jsou bílé :D

Týná má nateklý pravý kotník, ale chodit může. Zvedáme se a jdeme na stop, prakticky okamžitě nám staví auto - mladí sympaťáci, Katarína a Harry. Učí se na učitele jógy, jedou z kurzu zpět do Athén. Nabízí nám ovoce a preclíky, co chutnají jako perník. Harry nám zapisuje do notýsku doporučení na ouzo - blue or green. Cestou zastavují u pouličních prodejců ovoce, tvrdí, že je levnější a dobrejší, že v Athénách mají jen hnusné. Berou nás až k parku, kde stála legendární Platónova Akademie, Týna to tam chce vidět. Jsou tu jen ruiny gymnasionu - obrysy, cisterna, hrobečky. Prý tu plánují výstavbu "mall", obchodního centra, proto to tady vůbec neudržují, aby mohli říct - vždyť tu nic není, tak můžeme. Záhy potkáváme člověka, co parkem tlačí nákupní vozík - asi se už připravuje na ty nákupy. Je tu klid, hovínko a cikády.

Jdeme pěšky na metro, s věcmi je to celkem štreka. V metru se orientujeme snadno, ale je obtížné najít vchod dovnitř, musíme se ptát, jsou nenápadné. Vystupujeme na NEOS KOSMOS, poblíž ubytování, a jdeme si sednout do parku. Cestou kupujeme nějaké jídlo (pro změnu fazole) a řecké pivo FIX HELLAS - je dobré, popíjíme ho v parku s milionem vřískajících dětí. Všude samé pekárny, ale koupit vodu je náročné, obchody bývají většinou zavřené - no jo, neděle.

Ubytování - jedna ulice z parku, na zvonku není jméno, telefonujeme, přichází nám otevřít. Je to sympaťák, byt je čistý, ale musíme procházet přes "obývák", kde Jordi spí.

Týna o Jordim: "Vypadá jako Bruce Willis, kdyby se stal buddhistickým mnichem, který tančí balet".

Je to Španěl, který 17 let žil v Německu, tady bydlí pár měsíců, vyučuje tanec. V noci odchází, ráno taky - tvrdí, že tam spal. V koupelně má kachličky, které vyvolávají dojem tapety - a kulaté zrcadlo a vysoký kohoutek, Týna je uchvácena. Ale je tam okénko, přímo nad vanou, takže slyšíme, jak se lidé dva metry od nás prohrabují popelnicí, ráno tam asi hodinu a půl v kuse mňoukají kočky.

V noci hluk (asi hodinu štěkal pes). Jordi tvrdí, že je to klidná a tichá ulice - nemůžeme souhlasit. Nechtěla bych vidět tu rušnou. Místní se vykradení evidentně nebojí, spí při otevřených balkonech i v přízemí - kde se nyní nacházíme a tento zvyk přebíráme (balkon na úrovni střech aut).

14.9.2015 pondělí

Balíme a jdeme pěšky k další adrese ubytování. Ráno je velký problém najít pekárnu (pro změnu), zato potkáváme mnoho obchodů s vodou (když už je nepotřebujeme).

Stále si nemůžeme zvyknout na "ne" místo "ano". Zjišťujeme, že bydlíme vedle ONANu (tyto podniky jsou tu hojně rozšířené).

Flavius je z Brazílie a u vchodu nás vítá s dalším týpkem, Řekem. Oba jsou moc fajn, byt také. Vcházíme do společenského prostoru - prostorné kuchyně propojené s obývákem, odkud vedou dveře do našeho pokoje. Dostáváme klíčky, informace a heslo na wi-fi. Flavius je zřejmě zapálený do CAPULEIRA - bojový tanec - všude jsou plakáty a na stolku hromada letáků. Později se dozvídáme, že F. tento sport vyučuje, v Athénách už 8 let.

Plánujeme návštěvu muzea. Je véééliké - jsme uchozeni.

Hledáme vinyl shop - zdravíme Kalispéra a prodavač si tím pádem naivně myslí, že Řečtinu plynule ovládáme. Esoteric nemají, ale nakonec ulovíme Om - God is good (Týna), Ved Buens Ende a staré Hexvessel (Štěpán).

Nacházíme malou vegetariánskou restauraci a konečně si dáváme falafel s pita chlebem, předkrm s olivami - výborné. Plus pivo Vergina - Beptina - ležák (lepší) a červené - jsou chutné. Vše dohromady za 20.80.

Cestou zpět k Flaviovi po ulici Kolokontroni poprvé potkáváme zaparkované pidi-autíčko. Na místních (ubytovatelích) je skvělé to, že večer odcházejí pryč a máme to tu pro sebe.

Koupelna tu je vskutku netradiční a ehm, společenská. Z toalety i sprchového koutu je okno do světlíku - takže vidíme rovnou do kuchyně a můžeme si povídat. Detailně slyšíme hádku sousedů nad námi (Řekyně jsou vskutku rázné, nic si nezadají s Itálií).

15.9.2015 úterý

Vstáváme ve 12. Mapy.cz jsou, co se Athén týče, o hodně přesnější než Googlemaps. Jedeme na výlet na "ťupík" na jih = dle Štěpána mys, výběžek.

Štěpán se stále mlátí hlavou o rozbitou žaluzii na balkoně. Opakovaně nás zde trápí společnou pokrývkou.

Na chodníku jsou zaparkovány auta, mopedy nebo tam rostou stromy. Kde nejsou stromy, dosadí místní květináče, kde nejsou květináče, je chodník rozbitý. Kde není rozbitý, tam si někdo postaví schody do domu nebo díru do sklepa. Kde nejsou schody, je usazena místní rodina s dětmi. Kde nesedí rodina s dětmi, tam jede motorka. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. A taky je na chodnících večer tma, zatímco silnice jsou jakž-takž osvětlené, není co řešit - jelikož na chodníkách jsou všude tzv. kaló kakó, jak jsme je pojmenovali - jistě víte, o čem je řeč :D jinak v řečtině kaló = dobrý, kakó = špatný. Jsou to AUTOFAŠISTI! :D

Matky s kočárky jezdí raději uprostřed silnice. Policisté sedí na jedné motorce běžně dva a ještě jezdí v houfech.

Zaplouváme do lékárny, Týna si kupuje bandáž a zavazuje si nohu. Na zastávku na mys Sunion přicházíme ve 14:45, zjišťujeme, že to asi jelo ve 14:30 a další až v 16:30. Sníme si tedy nákup z pekárny (baklava a ananasový croasant) a sedáme si na kafe. Servírka k nám přimetává smetí a nechává ho tu ležet. Po 5-10 minutách ho odmete o kus dál.

Hrají nám tu zremixovanou starou Shakiru a na obrazovce jede formule. Potkáváme plakát Syrizy a velký nasprejovaný nápis na náměstí "migrants you are wellcome". Okolo v ulicích se válí na zemi celé rodiny uprchlíků. Jedna holčička před námi udiveně pozoruje eskalátory, na několikátý pokus nastupuje a křečovitě se drží zábradlí. Týna: "Vypadá, jako by eskalátory viděla prvně." Ehm. Pravděpodobně je skutečně prvně viděla, byla evidentně z uprchlických řad, chudinka.

Jdeme Aristotelovou ulicí. Jedeme kupodivu opravdu v 16:30, s houfem japonských turistů, kteří se kolem nás pomotávají a vyptávají se na autobus. Lístek stojí 6.90 - na cestu tam. Je dobré sedět napravo - výhled na moře, vlevo hory.

V takovém vedru jsou i palmy znavené a potřebují si odpočinout. Jsme na mysu, u Poseidonova chrámu, bavíme se o Tritonech = jeho podržtašky, bylo jich víc. Na Štěpána ční chleba.

Blíží se západ slunce, vypadá to jako konec světa, velká ohnivá koule, která zničí celou planetu. Je tu HROZNÝ vítr, držíme si klobouky, permanentně, je to utrpení. Paní vedle nás se kochá a hovoří o MAGIC MOMENT. Proděláváme záchvat smíchu. Cpeme si do hlav sušenky s medem, lepivé kousky odlétají a vítr je vhání kochající se paní do vlasů. Týna prohlásí: "Ano, teď vyndám toaletní papír." A poté nemilosrdně: "Nyní se mohou modlit, aby na ně nevylétl můj posmrkaný kapesník."

Areál mají otevřen do 20 hod, do slunce západu. To zapadá v cca 19:25, a to velice rychle, do 1 minuty zcela zmizí. Připomíná to situaci v kempu v Epidauru: Týna: "Je to tu krásné. Snad se odtud dostaneme".

Lidé za námi opět chodí a informují se na dopravu, už jsme zvyklí. V 19:50 přijede autobus - řidič tvrdí, že jede jen do centra - Sygrou-Fix ani Syntagma prý ne - vyhází nás plus další turisty a odkazuje na "the other bus", který má jet za 10 minut.

Zoufale ho vyhlížíme ve větru s japonskými turisty. Přijíždí, Týna ho vítá s jásotem, když se objeví v zatáčce, a připadá si jako zachráněný trosečník na pustém ostrově, když na obzoru spatří loď.

Štěpán hledá brýle: "Nevím, kde jsou." Týna: "Máš je v batohu." Štěpán: "Nepamatuju se na ten moment, kdy bych je tam dával." Týna: "Já taky ne. Byl to totiž magic moment!"

Do autobusu si k nám nastoupil tajemný rosomáko-vlkodlak. Sedl si zrovna tam, kam si Týna přes uličku natáhla svou bolavou nožku. Rosomák je smutný, protože nemá samičku. Ale možná je jen přiotrávený smogem uvnitř autobusu. (Má hlavu opřenou čelem o sedadlo před sebou.)

V metru nás stále oslovují "pane Pistímio".

Jedna z prvních jízd metrem: Nastoupí podivná paní a něco zaníceně hlásá na celý vagon. Na to, aby žebrala, je celkem dobře a moderně oblečena. Je to dlouhý proslov. Týna znervózní, Štěpán to okomentuje suše a lakonicky: "Snad nevybouchne."

Pijeme FIX-DARK lager a obyč FIX. Oba dobré. Večeříme Tzatziki na balkoně, schováni v korunách stromů u brazilského stolku.

16.9.2015 středa

Vstáváme v 9, před polednem vyrážíme pěšky na Akropoli. Cestou dáváme oblíbenou pekárnu Christina v ulici Drakoni, poté kafe.

Prohlídka Akropole: 12 euro za vše: klouzavé kameny, lešení, mnoho turistů, hlídači buzerující s píšťalkou. Ale jinak monumentální. Zvláště Erechteion velice působivý + krásná mytická oliva. Cestou pryč jdeme kolem mozaiky římského domu a Panovy svatyně ve skále - tam si Štěpán kupuje sovu, puštíka, od místního pouličního prodejce za 2 eura (předtím jsme nakoukli do dvou krámků, kde měli mini sovy za 6).

Kousek pod Akropolí, na pěší zóně, ochutnáváme řecké frappé, ledovou kávu, za 3 eura a naproti hrají zrovna Týninu oblíbenou skladbu od Röyksopp se zpěvačkou z Fever Ray. Dále písničku z Pulp Fiction, Girl you'll be a woman soon. Pohodička.

Na toaletách je tu časté splachování a puštění vody v umyvadle nohou - tlačítkem na zemi. Takže se nemusíte bát bakterií na rukou, super.

Táhneme na Agoru. Na Agoře potkáváme želvu, šustí v listí. Přes toto fantastické a legendární místo, Agoru, kde se procházeli Sokrates, Platón, Aristoteles a mnozí další, dnes vede metro. Významné EHM.

Knihovna má jen do 15:00, ale je dobře vidět i zvenčí. V jejím areálu pospinkávají tři psíci. Dostáváme se ke slavné Věži větrů. Vršek rozebrán a zbytek obalen lešením. Štěpán je smutný. Zato ale vidíme fotbalový dres se Sokratem!

Kerameikos jen zvenčí, Týna je znavena. Pes - vlčák křížený s dalmatinem. Restaurace v Platonois není čistě vegetariánská - ač to tam vypadá hezky, nevybereme si. Jedeme na Syntagmu. Na Syntagmě mají hlučnou předvolební kampaň komunističtí KKE. Lidé (dav) mávají vlajkami se srpem a kladivem, skandují. K tomu jim hraje cosi jako komunističtí Woven Hand. Blaženě se usazujeme v Mikki v restauraci Avocado - vegan i vegetarian.

Kousek odtud pak kupujeme červené víno NEMEA eufemos = nejlepší červené víno, jaké kdy Týna pila.

Jdeme se domů převléci a vyrážíme na Filopapův pahorek, vypít si víno s výhledem na památník. Nacházíme vchod do divadla = uzavřený. Vylézáme na pěšinu kousek napravo. Dereme se do schodů, pod námi šutry, tma, neosvětleno, kolem houští. Dojdeme ke skále, na rozcestí je VELKÝ nepřátelský vlčák, ošklivě na nás štěká ze tmy. Musíme se vrátit, HINT SUNT CYNIKES = Zde jsou psi, píšeme záznam do mapy.

Týny noze to zrovna neprospívá, zdlouhavě obcházíme kopec. Zcela nečekaně přicházíme pod Akropoli, kousíček od vchodu. Je to romantický večer: popíjíme víno a posloucháme sportovní přenos.

Cestou zpět večer skládáme oslavné ódy na ulici KOLOKOTRONI, hip-hopové písně a vytváříme z ní kult. Kousek od našeho bydlení má malou kancelář SYRIZA, chodíme kolem nich, dlouho do noci tam za stoly posedává pár lidí, dnes již měli zavřeno.

17.9.2015 čtvrtek

Vstáváme cca v 9:30, balíme, zjišťujeme autobusy z Blavy do Phy a pak se snažíme o check-in přes mobil. Nedaří se, snažíme se o check-in u Flavia na notebooku. Neobejde se to bez obtíží, trvá to dlouho, pořád mu tam skáčou reklamy a má řeckou klávesnici, ale nakonec se podaří Flavio na balkoně stlouká poličku na knihy a chlubí se křesly a stolkem vyrobenými z palet. Odchází na výuku, klíčky máme strčit pod dveře. Poté, co tak na několikátý pokus pracně učiníme, na schodech potkáváme jeho řeckého spolubydlícího.

Cestou po Kolokotroni Štěpána zdraví stará paní a volá "VIVA!".

Jdeme pěšky až do muzea, vstupenka z Akropole tam neplatí, jak zklamaně zjišťujeme. Musíme si koupit novou, každý za 5 euro. U vstupu musíme projít rámem a krosny narvat do kontrolního pásu - neuvěřitelné se stalo skutečným, ale vecpali jsme je tam. Poté jsme je zdarma mohli odložit v cloack room.

V muzeu se nesmí fotit, jen u karyad ano - bez blesku.

Vracíme se do krámku poblíž Avokáda, kde mají regionální produkty. Kupujeme několik flašek Týnina milovaného ouza (jsou mezi nimi i dárky rodině), abychom doma zjistili, že to není ouzo. Je to vlastně to samé, pálenka, ale bez toho naprosto zásadního - anýzu. No, co se dá dělat... nevyhodíme to :D

Na letišti v Athénách chtějí neustále vidět boarding pass - Týna ho má připraven na mobilu s tím, že každou chvílí se jí může vypnout a "navždy" ztratit, jsou to nervy. Samozřejmě i když si chceme koupit sladkosti v Duty Free, tak ho musíme znovu předložit. Další kontroly jsou úplně přehnané - v Praze to po nás chtěli vidět všehovšudy dvakrát, zde pětkrát.

Ryanair: nic moc služby, dělají akorát byznys. Chtějí prodávat, ale nestarají se o cestující. Kupujeme si od nich jídlo, ale když ho sníme, odpad už nikdo neodnese. Letušky vůbec neprocházejí, pouze, když něco prodávají a to tvrdí, že na nic jiného nemají čas, že máme počkat, že odpad si vyberou, až půjdou potom... což se nestane. A nedali ani jeden bonbon na přistání! Velké mínus! :D Naštěstí jsme připraveni a máme vlastní.

BRATISLAVA

Postřehy: je tu lepší vzduch. Méně hluku a lidí. Eskalátory nefungují. Vidíme mrakodrap. Je tu klidněji, ulice prázdnější a uklizenější. Autobusové zastávky v Řecku většinou člověk ani nepostřehne. Když už, nemůže si na nich přečíst zastávky, nikdy.

Mlýnské Nivy: pijeme krétskou vodu a doufáme, že pojede bus do Prahy ve 22:50 - František Burda. Přijel a nalodil nás, úspěch! Sedíme, spíme, Štěpán zabírá zadní sedačky, na Florenci jsme ve 4:13.

PRAHA!

Jdeme pěšky na Masaryčku a nočkou domů. Chodníky nám připadají ČISTÉ, upravené a hlavně neuvěřitelně prostorné. Nikde nikdo jako bychom právě vylezli z bunkru jako jediní přeživší po atomové katastrofě. Chladno.