Roadtrip po Indii s Lada Svetom – LIVE

Souhrnné info o cestě s Ladou po Indii

20 den - Zůstal jsem v Bombaji sám, V Indii maso raději nejezte

Zůstal jsem v Bombaji sám

Večer před tím, jsem se rozloučil s klukama z Lady Svetom. Letěli o dva dny dříve než já. To byl důvod, proč jsem zůstal v Bombaji úplně sám. Upřímně moc se mi nechtělo. Bombaj je šíleně velké město, k tomu bylo období dešťů a nic moc extra vhodného k návštěvě. Na druhou stranu jsem se takto rozhodl dobrovolně, přišlo mi škoda jet domu o dva dny dříve než bylo třeba. Tak jsem si našel lokální hostel, který byl spíš ubytovnou pro Indy. Ráno jsem se probudil v místnosti, která připomínala celu, vysprchoval se kyblíkem (normální sprcha tam nebyla) a vyrazil zkoumat ranní Bombaj.

Očividně 8:30 bylo moc brzo, nikde nikdo nebyl. Takže jsem měl město chvíli celé pro sebe. Bylo zajímavé, jak se tržiště, kde jsem se zrovna procházel, pomalu probouzelo k životu. Po hodině a půl bylo narvané k prasknutí. Krom tradičních indických bizarností mi dopoledne zpestřovaly monzunové přeháňky. Chvílemi to vypadalo, že se nebe rozhodlo, že veškerou vodu, která byla v mracích, dostane na zem. Nakonec mě ten všechen mumraj bavil. Bylo fajn být někde, kde jsou jenom místní. Nemám rád to slovo, ale napíši ho, bylo to velmi autentické. 

V Indii maso raději nejezte

Kdybych vám měl dát jen jednu jedinou radu před vaší první cestou do Indie, byla by to určitě tato: "V Indii maso nejezte." Zní to asi trochu zvláštně, ale věřte, že je to důležitější než se zdá. Indické hygienické standardy jsou jiné než u nás. Zatímco v ČR je milion norem, jak maso skladovat, jak s ním nakládat a jakou barvu prkýnka použit. V Indii se nic takového neřeší. Maso se ve 40 stupních zavěsí na hák a za asistence much se vesele prodává. Na druhou stranu v Bombaji bylo fajn, že u masa tolik much neasistovalo a k tomu tam byli příjemní prodavači. Jeden z nich mi dokonce koupil Pepsi Colu. Než jsem ji dopil, tak mi popisoval, jak Bombaj neskutečně rychle roste a jak je úžasné, že úplně všichni si tu mohou najít práci. Na závěr mi schválil moje dočasné indické vegetariánství. Tvrdil, že naše evropská těla nejsou na indické maso prostě připravena.

Musím mu dát za pravdu. Den před tím jsem se neudržel, ochutnal kousek kuřete a o problém bylo postaráno. Trvalo to ale déle než obvykle. Tělo se ozvalo až po 24 hodin, že kuře byla velká chyba. Ty pravé nefalšované indické problémy mě přepadly v moment, kdy jsem z tržiště plného masa dorazil ke couchsurferovi. Místo, abych s ním běhal po sousedství, jsem běhal na záchod a proklínal to zatracené kuře. Na druhou stranu to, že mě přepadnou zažívací potíže, jsem čekal. Přece jenom jsem byl v Indii, jen jsem se divil, že mě nepřepadly dříve. Nakonec to nebylo zase tak špatné, měl jsem k dispozici vlastní záchod.

Nedokážu si představit, že bych něco podobného chytil někde vysoko v horách. To by byla úplná tragédie...

19 den - Jak překvapivě složité může být nákup pohledů a známek, Inzerát: lehce zajeté auto na prodej

Jak překvapivě složité může být nákup pohledů a známek

Je poměrně složité popsat Indii jako celek. Je tak rozdílná od toho co známe z Evropy, že tomu lidé, kteří v Indii nebyli těžko uvěří. Zajímavé je, že tu nefungují skoro žádná pravidla. Takřka vše je možné a to vede k extrémně bizarním situacím. Stejně birazní je i to, že když už tu nějaké pravidlo přece jenom je, je bráno naprosto vážně a přesně to se pokusím nyní přiblížit. Mrkneme se, jak šíleně složité a byrokratické je kupování obyčejných pohledu a známek na hlavní poště v Bombaji.

Kupování pohledů a známek není v normální zemi žádný problém. Koupíte je na každém rohu. Indie, ale není normální země, proto zde celý proces trvá minimálně 45 minut a to prosím i na hlavní poště v Bombaji. Jak to tedy funguje? Jednoduše, přijdete na poštu a jdete se zeptat do prvního okýnka, jestli mají známky a pohledy. Tam vás pošlou do druhého, kde vám řeknou, že známky jsou ve třetím a pohledy ve čtvrtém okýnku. Jdete tedy do čtvrtého, protože chcete mít nejdřív pohledy. Tam vám řeknou ať jdete do pátého, kde vám poví, že je to ve třetím nebo v šestém. Jdete do třetího, přeci jenom by tam měli být i známky a BINGO pohledy a známky mají. Jen pohledy stojí dost za prd, lepší prý mají v šestém. A známky? U těch zas nevědí, jaké se posílají do Evropy. Máte se prý zeptat ve druhém na cenu a pak se vrátit.

Jdete teda do šestého okénka, kde zjistíte, že pohledy stojí ještě víc na prd než ve třetím. Vrátíte se tedy do třetího, kde koupíte pohledy a slíbíte, že se vrátíte pro známky, až budete vědět, kolik mají stát. Jdete do druhého se zeptat na cenu, tam vás pošlou do prvního, kde vám oznámí, že známky mají a že máte chvíli počkat. Paní z okýnka se vrátí za slabých 15 minut se štosem známek a vy za krásných 45 minut jste šťastní, že máte vše, co jste potřebovali. 10 známek a 10 pohledů. Upřímně, nebyl jsem vůbec překvapen. Indie je prostě země, která z jednoduchých věci dělá složité a naopak. Za těch pár týdnu, co jsem v Indii už byl, jsem si zvykl.

Inzerát: lehce zajeté auto na prodej

Prodáme lehce zajetý vůz Pal Premiere 118 NE, který vychází z ruské Lady, která vychází z italského Fiatu. Stav odpovídá roku výroby 1996 a 6568 kilometrů dlouhé cesty po Indii. Všechny důležité systémy auta fungují (je potřeba přihmouřit obě oči). Auto je v expediční úpravě, která se vyznačuje tím, že na střeše je nosič a na autě jsou fixou napsaní fanoušci. Budoucího majitele může trochu vylekat plovoucí zadní náprava, nefunkční levý stěrač, pravé přední kolo, které za jízdy zní jako prales uprostřed noci a v neposlední řadě obří vůle v řízení. Tyto drobné závady vyvažuje to, že vozidlo bylo ve více než 5400 metrů nad mořem a áa úžasnou historii. Vyvolávací cena 40000 rupijí (cca 13000 Kč). Testovací jízda je možná, auto parkuje na jihu Bombaje v garáži na čerpací stanici. Jo a nemá topení, klimatizaci ano. Ta se v Indii hodí o trochu víc.

A kde auto najdete? Jak jsem psal je zaparkované na jihu Bombaje v garáži. Parkuje u Daniela, jehož rodina čerpací stanici vlastní. Zastavím se ještě u Daniela, je to člověk bez kterého by dobrodružství nebylo možné. Byl prostředník při nákupu a pak se na něj napsali papíry od auta. Cizinec si v Indii jen tak auto koupit nemůže. Tím nám moc pomohl. Kluci z Lady Svetom ho našli na Facebooku více méně omylem a on, i když je vůbec neznal, tak to beze všeho dal celé na sebe. Je to supr člověk. Ještě jedna zajímavost. Daniel byl první křesťan, kterého jsem v Indii potkal a bylo to znát. Řešení čehokoliv bylo více efektivní než standardní indické bizáry tipu kupovani pohledů na poště. Asi to má, co dělat s náboženstvím. Hinduisté na to jdou přeci jenom více chaoticky a nekoncepčně. Jo a poslední věc. Když se nám povede prodat auto, nepůjde do šrotu a Daniel z toho bude mít třetinu. Zaslouží si jí.

18 den - Po 6568 km jsme dojeli do cíle, 11 let na cestě kolem světa

Po 6568 km jsme dojeli do cíle

České pohádky většinou začínají asi nějak takto: "Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno malé království,...” My tím naopak skončíme a ještě k tomu něco přidáme. Během naši 6568 km dlouhé cesty (já jel zhruba o 2000 km méně než kluci) jsme krom hor a řek viděli pouště, vodopády, uhelné elektrárny, milionová města, vesnice o pár lidech, džungli na dálnicích, oceán, bollywoodsky film,... no prostě bylo toho daleko víc než v našich pohádkách. Indie je neskutečná země, kde je možné snad úplně všechno. Tři týdny rozhodně nestačí a když už o tom přemýšlím, tak asi ani tři roky.

Tento den naše dobrodružství skončilo. Indickou Ladu s označením Pal Premiere 118 NE aka Vasil 6 jsme dostali do cíle, který byl na pumpě na jihu Bombaje. Před cestou jsem si upřímně myslel, že se nám to nemůže povést a že se nám auto cestou někde rozpadne a my pak kolem něj budeme bezmocné běhat. Jelo ale jako z pohádky. Krom drobných problémů na začátku cesty a dvakrát upadlého výfuku, se nic nestalo. Na konci jsem se těšil až dorazíme v pořádku do cíle, ale jakmile jsme dojeli, bylo mi okamžitě líto, že už cesta dál nevede.

Ladu jsem si jednoduše zamiloval, měla obrovský charakter. Ten se projevoval mimo jiné tím, že vydávala při jízdě dost divné zvuky. Nejvíce typickým byl ten od předního pravého kola, které při rychlosti nad 50 km/h znělo jako zvuky nočního pralesa. Do toho si přidejte jemné praskání, vůli v řízení, zahrádku, která držela silou vůle nebo moje zadní dveře, které se nedaly zevnitř otevřít. Vždy jsem musel stáhnout okýnko a otevřít je zvenku. Prostě to bylo auto, které nemůžete nemilovat. Nechtělo se mi ho opouštět. Každopádně je na prodej. Detaily příště. 

11 let na cestě kolem světa

Jak jsme dorazili na jih Bombaje, říkal jsem si, že větších cestovatelů ve městě snad není. Toto přesvědčeni mi vydrželo sotva minutu. Na pumpě, kde jsme Vasila zaparkovali, bylo ještě jedno expediční vozidlo nebo lépe řečeno kamion. Upřímně jsem byl zvědavý, kdo z něj vystoupí. Čekal jsem vše ale rozhodně ne postarší manželský pár z Holandska.

Dal jsem se do řeči s paní z kamionu a divil jsem se dál. Paní říkala, že jakmile se z nich stali důchodci, všechno prodali, nechali si namontovat na terénní MAN nástavbu a vyrazili na cestu po světě. A teď se podržte - ta cesta trvá již 11 let. Projeli velkou část Asie, půlku Afriky a celý americký kontinent. Povídal jsem si s ní asi půl hodiny a bylo hrozně příjemné vidět, že důchodem dobrodružství nekončí. Spis naopak, může jím začít. Paní se pak omluvila, že musí něco upravit na střeše a najednou vylezla po šíleně úzkém žebříku na střechu terénního karavanu. Sám bych tam tak hbitě nevylezl. Už vím co chci dělat v důchodu...

17 den - Vjeli jsme do období dešťů, Kam mizí všechny ty odpadky?

Vjeli jsme do období dešťů

Poslední úsek nás čekal v největším indickém státě, které se jmenuje Maháráštra a kde právě teď v červnu panuje období dešťů. To znamená, že prší tak, jako když najednou otočíte bazén vzhůru nohama. Pršelo nám takto několikrát za den. Vždy to přišlo z čista jasna a stejně, jak ten šílený déšť rychle začal, tak i v okamžiku přestal. Samotní Indové se s tím vyrovnávali po svém. Někdo déšť ignoroval, někdo se šel schovat a někdo si na hlavu nasadil alespoň koupací čepici. 

Kam mizí všechny ty odpadky?

V Indii jsem byl už podruhé, ale i tak mi nepřestávalo vrtat v hlavě, proč je tu tolik odpadků všude kolem. Nedokázal jsem si vysvětlit čím to je a úplně nejvíc mi vrtalo hlavou to, že si lidé hází odpadky kolem vlastního domu. Kdyby si dali aspoň tu práci a hodili to třeba k sousedovi ale ne, hodí si to přímo z okna. A pak najednou to vše začalo dávat smysl. Klukům z Lady totiž někdo vysvětloval, že většina místních spoléhá na déšť.

Období dešťů je takřka po celé Indii a ne vždy ve stejný moment. Právě na toto období někteří z místních čekají. Vědí totiž, že když přijde pořádný déšť tak odpadky samy zmizí. Věří, že je země nějak vstřebá, takže vlastně nedělají nic špatného. Zkusím to zavést i u nás v ulici, odpadky budu sypat přímo z okna. Třeba se to uchytí.

Jinak ještě jedna věc, ze které jsem byl překvapený, ale tentokrát velmi příjemné. Po celé Indii se nově rozšiřují tzv. “non plastic zóny” a obecně se v obchodech začínají omezovat igelitové tašky. K podobným omezením u nás v ČR jsem byl vždy skeptický a říkal jsem si, že je to, jak flusnutí v moři než nezačnou velké země jako je Indie a Čína. Ale, když už se do toho pustila i Indie, tak to začíná dávat větší smysl. Asi jim všechny ty plasty už přerůstají přes hlavu.

16. den - Recenze bollywoodského trháku

Napadlo mě vyrazit do kina na pravý bollywoodský trhák. Tady je jeho recenze. Dopředu můžu prozradit, že to byl masakr.

Na čem jsme byli? Film se jmenoval Farzand, podle indického ČSFD měl hodnocení 88 %. Ve filmu bylo několik hlavních postav, žádné vedlejší postavy a pak hodně bezejmenných lidí, kteří často umírali na bodnutí mečem, seknutí sekerou anebo prostě jen tak.

Děj byl poměrně jednoduchý. Jeden z mnoha hlavních hrdinů se jménem generál KUNDAdží měl z bůh ví jakého důvodu dobýt pevnost, ve které sídlili týpci s vousy (nápadně podobní muslimům). Ti se bavili tím, že unášeli pro zábavu ženy a vojáky z království krále Shivy, jež se vyznačoval pronikavými pohledy, vzhledem Sindibada a výrazně barevnými botami.

Pevnost byla podle všech nedobytnou, král a jeho rádci předpokádali, že budou potřebovat několika tisícové vojsko a v tom je právě generál KUNDAdží zaskočil. Oznámil, že stačí 60 nejlepších bojovníků (v záběrech jich bylo vždy max 26). Jedna půlka měla luky, druhá půlka kamínky na provázku a třetí půlka byl samotný KUNDAdži, který si svaly nafukoval pumpičkou nebo minimalně žral steroiody ve velkém.

Už je to dlouhé tak to zkrátím - DO PIČI TO BYL MASAKR!!! Odcházeli jsme z kina hlavy jsme si mohli ukroutit. KUNDAdží během filmu asi šestkrát umřel a pak vždy povstal, hlavní záporák chvíli bojoval s vrtulí v ruce, chvíli prostě jen blbě čuměl s hlavou nakloněnou mírně doprava. Sem tam měli počítačové scény, kde nebylo poznat, jestli se jedna o parodii nebo ne. Film měl přes dvě hodiny, ale mohl mít takových 7 min, nebýt šíleně dlouhých záběrů na různé lidské končetiny a oči krále (ty tam byly minimálně 40 minut).

Každopádně jsem rád, že jsme šli. Jen bylo trochu zvláštní, že se lidé v sále smáli přesně v moment, kdy my ne a naopak a hlavně jim se to FAKT LÍBILO. A ještě poslední věc. Když jsme šli z kina, tak nás předjelo auto s týpkama, kteří seděli vedle nás a úplně bezelstně se nás ptali, jak se nám to líbilo a pak dodali: "it was like a Troya movie, right?" Indie je prostě paralelní vesmír....

Kolik dávám procent? Nemůžu se rozhodnout mezi 11 % a 93%. Film byl neskutenčný brak, ale na druhou stranu jsme si o něm povídali ještě 4 dny poté. Tak silně na nás zapůsobil. Jestli si tedy musím vybrat, tak dávám 93 %. Pro mě to je určitě film roku. 

15. den - Jak přežít na indických silnicích

Tento den jsme celý den jezdili, takže si myslím, že je to ten pravý moment napsat něco o indické dopravě. Začneme hned úplně tím nejdůležitějším, v Indii žádné pravidla na silnici neexistují. Máte kamion, který v noci nesvítí a jedete na dálnici v proti směru? No problem. Čtyřčlenná rodina na jedné motorce? Standardní sitauce. Válející se kráva uprostřed silnice? V každé druhé zatáčce. Základ je být prostě připravený úplně na vše. Nikdy nevíte, jaký šílený povoz vás za zatáčkou čeká.

S těmi pravidly jsem to asi trochu přehnal. Jedno tu přeci jenom ale je a to je vystrčená ruka z okýnka. Stačí s ní pokynout a jako zázrakem se doprava za vámi zastaví. Teda většinou, když nejede zrovna autobus, ten nezastuvuje a pokračuje dál. Obecně se dá říct, že na autobusy si musíte dát pozor obecně, jezdí poměrně agresivně. Prostě takový místní ekvivalent našich řidičů Audi Q7. Ještě k tomu gestu rukou. Funguje i když přecházíte ulici. Namíříte dlaň ve stylu rytíře Jedi ze Star Wars a doprava se zázračně zastaví. 

Potom bych se ještě pozastavil u příčných prahu. Když jezdíte po Indii, měli byste udělat to samé. Objevují se naprosto nečekaně a jsou brutální. Občas mají na výšku půl metru a občas jich je klidně 9 za sebou. Většinou nejsou označené a jsou naprosto náhodně rozmístěné po silnicích. Není problém je potkat na dálnici nebo ve městě v nejvíc zapadlé ulici. 

Nyní budou následovat lehce šílené momentky z indických silnic. 

14. den - Skákajicí ryby a tygří rezervace bez tygrů

Probudili jsme se ve městě Jabalpur a hned z rána (ve 12:00) jsme vyrazili omrknout vodopády kousek za městem. Zajímavosti bylo, že vodopády krom hodně vody měli i ryby, které plavaly proti proudu až k vodopádům, které chtěli překonat. Moc jim to nešlo, většinou to napálily do kamene nebo skončily v síti vychytralých rybářů. Ty dali síť tak, že jim tam ryby samy naskákaly. Celkem se mi to líbilo. Měli to bez práce.

Potom jsme se mrkli na mapu a zjistili, že kousek směrem na jih je tygří rezervace. Vidět tygra byl fajn nápad. Bohužel neměli volné lístky. Zapojil jsem fantazii a zkusil jsem na ně vyrukovat s myšlenkou, že jsme známí influenceři z Československa a co čert nechtěl, ono to vyšlo. Nasedli jsme do jeepu vyrazili na tygry. Během asi 1,5 hodiny jsme toho viděli hodně. Asi 50 jelenů, 20 opic, 13 datlů a 232 much. Jen ne žádného tygra. Možná to bylo tím, že většina jeepů jezdila po skupinkách, takže se tygři báli. Na druhou stranu jsme aspoň viděli jednoho Inda se super účesem. Místo vlasů měl pravděpodobně helmu.

13 den - Zlatý silničáři na D1, Pokec za jízdy a upadlý výfuk

Zlatý silničáři na D1

Deprese z indické verze Mostu pokračovala i ráno, ale už to nebylo tak hrozné jako den před tím. Dokonce jsme viděli přes všechen ten smog i nějaké to slunce. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká za šílenou silnici. Místy prostě chyběla a místy se neočekávaně objevovala. Důvod, proč tomu tak bylo, byl indický způsob opravy. Komunikace se tu zásadně neuzavírají, prostě je nechají otevřené. Takže sem tam se může stát, že narazíte na poházené betonové pilíře, rozjetý kamion v protisměru nebo díru, kde zmizí půlka auta. 

Pokec za jízdy a upadlý výfuk

Když se člověk narodí jako běloch a jede do Indie, tak je tu často za hvězdu. Když 4 běloši jezdí s přehledem nejstarším autem široko daleko se samolepkami na kapotě a vachrlatou zahrádkou, to pak začínají být na úrovni super star. Všichni si vás chtějí fotit, pokecat si s vámi a zeptat se odkud jste. Často se stává, že tento proces probíhá rovnou za jízdy. Je to poměrně efektivní, případně se v nejhorším, kdy jsou Indové otravní (to umí výborně) dá jednoduše ujet nebo vytáhnout okýnko. Když jste jen tak na ulici utéct jednoduše nejde. Auto má prostě výhody.

Ještě k výfuku. Tento den nám upadl už podruhé za výlet. Možná jsme to původně neměli zpravovat jen za pomoci popruhů. Přeci jenom výfuk je horká část auta. Tentokrat nám místní Indové dali drát a dokonce se nabídli, že to za nás spraví. Povedlo se, stále drží. 

12.den - Deprese z indické verze města Most

Z Varanasi jsme vyrazili po 12té k jednomu jezeru, které bylo asi 200 km daleko. Na mapě vypadalo dobře, jen nás možná mohl varovat fakt, že u jezera se nachází největší systém uhelných elektráren na světě spojený s obrovskými doly. To nám ale radost z možné budoucí koupačky nebralo. Bod na Google Maps s názvem Little Goa (do GOA se jezdí v Indii k moři) zněl prostě moc lákavě.

Nakonec se ukázalo, ze vysněná Little Goa je super místo, když si chcete hezky večer s kamarády zafetovat a vlastně celá oblast se k tomu dost hodí. V životě jsem neviděl větší smog a znečištění úplně všeho. Prach z uhlí zakrýval oblohu a zemi pokrýval snad komplet celou. Lidská mysl jím byla pokrytá asi také, protože snad jedině tady jsem v Indii z lidí neměl bezpečný pocit. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme našli parádní flek na spaní u pravděpodobně toxického jezera a dali si dva roky prošlí tuňák. Ten se tím katapultoval na přesvědčivé první místo hitparády nejlepších jídel v Indii. Prostě ideální den v indickém mostě.

 

11. den - Váránasí - město, kam se jezdí zemřít, Zelené lassi - trnitá cesta do barevného světa města

Váránasí - město, kam se jezdí zemřít 

Když žijete v Indii, jste hinduista, tak Váránasí je město, kde chcete strávit poslední chvíle života, zemřít a svoje tělo nechat spálit na břehu gangy. Ne všichni si to ale mohou dovolit. Pro Indy s průměrným příjmem 600 rupii za den (200 Kč), to není levná záležitost. Jaké jsou podmínky, abyste si mohli celoživotní sen spálení vašeho těla na břehu Gangy? Musíte si obstarat 100 kg speciálního dřeva, které zabraňuje zápachu z vašeho těla. Jedno kilo stojí 300 rupii. Koupit se dá kousek od pece, hned vedle obchodu s čipsy. Dále nesmíte být těhotná žena, dítě anebo nesmíte být ušknuti kobrou. Pokud vše splňujete, necháte své příbuzné omýt vaše tělo Gangze a pak si už vyberete místo. Čím blíž k templu a dál od řeky, tím dražší.

Spalování probíhá ve Váránasí na dvou místech a z toho na jednom 24/7. Spalovači své povolání dětí po generace, něco na způsob katů ve středověku. Pro nás to byl poměrně zvláštní pohled vidět spalování. Sem tam uvidíte nohu, hlavu a tak. Každopádně je to velmi silný zážitek, který k Váránasí a k Indii patří. 

Zelené lassí - trnitá cesta do barevného světa města

Město je krom spalování lidských ostatků zajímavé i samo o sobě. Jedna se prý o nejstarší indické mesto, něco jako místní Jeruzalém. Nejlepší, co můžete udělat, je jen tak bezcílně bloudit po městě, ztrácet se v uličkách, pozorovat život a pak si dát lassí. Což je vlastně takový jogurtutovy nápoj, který se pije na severu Indie a v Pákistánu. Má mnoho příchutí a je výborný.

Když si chcete trochu zmalovat svět do více barev, můžete si dat tzv. Bhang lassí. Tato varianta je o trochu zelenějši než ostatní. Jen si nedávejte každý svůj jako my, protože pak je svět o hodně barevnější než byste chtěli. Stačí jeden dva pro čtyři lidi. Kdybychom tak udělali, asi bychom si pamatovali aspoň něco z ranní projížďky lodí při východu slunce. 

8, 9 a 10 den - Setkání s Trabantím cirkusem, přes Tádž Mahal až do Varanasi

Setkání s Trabantím cirkusem

Úkol zněl jasně - potkat se na cestě ze severu na jih s Danem Přibáném, který jel v opačném směru. Vezli jsme mu pár náhradních dílu. Setkali jsme se v jednom městečku, které nebylo významné vlastně krom naše setkání a výborné večeře vůbec ničím. S Trabanty jsme pak zakempeli poblíž jezera a kecali dlouho do noci, kdy nás pak přepadli dva indové na tripu tím, že hodili pár tancu, zeptali se "where are you from?," potřásli rukou a pak opět odjeli do barevného světa. Tohle se jinak stává v Indii každý den, jen bez toho tance.

Jinak jsem byl překvapen profesionalitou Trabantu. Každý z nich má svojí funkci a na tom, co sdílejí to je fakt znát. Mají nádherné úplně všechno - fotky, videa, drony, židličky na sezení... Na druhou stranu na mě jsou asi moc organizování. Punk s Ladou Svetom je mi o dost bližší. Rozdíl v přístupu je nejlépe vidět v úpravě zahrádky. Jejich je plně organizovaná, všechno má svoje místo nebo krabici. U nás řád moc není. Je tam vše, co se tam vejde a neupadne. Třeba taková prázdná papírová krabice na jablka nebo teď nově pytel na odpadky, který vezeme už přes 500 km.

Přes Tádž Mahal až do Varanasi

Poté, co jsme se rozloučili s Trabanty, jsme vyrazili do Varanasi, což bylo přes 1000 km daleko. Cesta vedla přes tři důležité zastávky - dva Mekáče a jeden Tádž Mahal. Nejdřív k tomu nejdůležitějšímu - v Indii se nejí hovězí, protože tu jsou krávy posvátné. Takže hamburger si v Mekáči nedáte. Na druhou stranu tu mají McMaharadžu, což je opravdu parádní burger a ke zmrzlině tu dostanete tťeba kečup.

Zpátky k cestě. K Tádž Mahalu jsme přijeli po třetí ráno, v rychlosti jsme se vyspali na ulici, při východu slunce omrkli Tádž Mahal ze strany, kde se nemusí platit a vyrazili dal do Varanasi, kam jsme po třech drobných nehodách (ťukanec s tuk tukem, odřený bok, ťukanec s motorkou) dojeli k večeru. Jinak Tádž Mahal jsem viděl již podruhé a potřetí bych ho vidět už nemusel. Člověk se trochu divý, že je to div světa. 

7 den - Přes hory a brody jedné z nejnebezpečnějších silnic světa, Indové poprvé na sněhu

Přes hory a brody jedné z nejnebezpečnějších silnic světa

Po několika dnech v horách jsme si řikali, že už nás nedokáže nic překvapit. Mýlili jsme se. Byl to úplně ten nejtěžší den. Dvakrát jsme zapadli v brodu, který byl přes cestu, spoustu krát tlačili auto ve 4500 metrech a několikrát se těsně vyhli bláznivým kamionům. K tomu všemu se za oknem neustále měnila krajina - od ledovců až po údolí podobné severní Itálii. Jestli budete mít někdy možnost, vypravte se na cestu z města Leh do Manali. Nic podobného na světě není. Já jsem rád, že jsem ji viděl, ale asi mi to stačilo jenom jednou. Jsou to prostě obrovské napínačky.

Indové poprvé na sněhu

Kousek nad městem Manali, což je takový místní Špindl, je kopec, kam se vyraží za sněhem. Můžete si pronajmout overal, boby anebo dokonce postavit na lyže a vyfotit se. Pro mnoho z Indů to bylo poprvé, co viděli sníh. Tak si to celkem užívali. Ani jim nevadilo, že to bylo spíš blato než prašan.

6 den - Indický Tibeťan s českým knedlíkem, Hromadné močení vojáků v poušti

Indický Tibeťan s českým knedlíkem

Těsně před jednou ze silnic, od které nás všichni odrazovali (když o tom tak přemýšlím, tak nás vlastně odrazovali úplně od všech) jsme se zastavili u stánku s jídlem. Obsluhoval ho usměvavý týpek, který často říkal "yeah" a který nám odmítl uvařit čaj masala. Což je tady ekvivalent tomu, jako by vám v ČR nechtěli dát v hospodě pivo. Místo toho nám oznámil, že si dáme čaj se zázvorem a citronem.

Snažili jsme se i chvíli konverzovat a překvapivě pán znal i více slov než jen "yeah". Vyprávěl nám jak jako dvou letý musel utéct z Tibetu, jak cely život žije v Indii kousek od jezera So Morini a jak v zimě nomádí s kozami, i když je -40 stupňů. Pak nám oznámil, že musíme ochutnat typické tibetské jídlo a přinesl nám český knedlík. Nebo minimálně to chutnalo úplně stejně, ale bylo to z Tibetu. Návštěvu jsme ukončili tím, že jsme si pořídili benzín v pet lahvích. Tibeťan byl jediný široko daleko, od kterého se dal koupit.

Hromadné močení vojáků v poušti

Potom, co jsme si dali u Tibeťana knedlík a vyrazili na cestu, se za okénkem Vasila začali dít věci. Najednou jsme se ocitli v něčem, co by se dalo nazvat jako vysokohorská poušť. Pouště mám rad. Proto jsem byl jsem v sedmém nebi. Po poušti následovala kolona asi 50 vojenských kamionu, kteří se všichni naráz šli vymočit a pak už jen dobrodružné momenty na cestě po silnici do Manali. Občas to byly celkem napínačky.