Jan Macháček

8. června 2018 12:46

Roadtrip po Indii s Lada Svetom – LIVE

23 dní dlouhý roadtrip po Indii v indické verzi Lady, která má nejlepší léta za sebou. Od Bombaje přes nejvýše položenou silnici na světě, Tádž Mahal až zpět po Bombaj. Zažijeme sníh, 50 °C a sem tam nějaký ten monsun. Vše sem budu přidávat den po dni. Prostě cestopis LIVE.

Souhrnné info o cestě s Ladou po Indii

8, 9 a 10 den - Setkání s Trabantím cirkusem, přes Tádž Mahal až do Varanasi

Setkání s Trabantím cirkusem

Úkol zněl jasně - potkat se na cestě ze severu na jih s Danem Přibáném, který jel v opačném směru. Vezli jsme mu pár náhradních dílu. Setkali jsme se v jednom městečku, které nebylo významné vlastně krom naše setkání a výborné večeře vůbec ničím. S Trabanty jsme pak zakempeli poblíž jezera a kecali dlouho do noci, kdy nás pak přepadli dva indové na tripu tím, že hodili pár tancu, zeptali se "where are you from?," potřásli rukou a pak opět odjeli do barevného světa. Tohle se jinak stává v Indii každý den, jen bez toho tance.

Jinak jsem byl překvapen profesionalitou Trabantu. Každý z nich má svojí funkci a na tom, co sdílejí to je fakt znát. Mají nádherné úplně všechno - fotky, videa, drony, židličky na sezení... Na druhou stranu na mě jsou asi moc organizování. Punk s Ladou Svetom je mi o dost bližší. Rozdíl v přístupu je nejlépe vidět v úpravě zahrádky. Jejich je plně organizovaná, všechno má svoje místo nebo krabici. U nás řád moc není. Je tam vše, co se tam vejde a neupadne. Třeba taková prázdná papírová krabice na jablka nebo teď nově pytel na odpadky, který vezeme už přes 500 km.

Když se auta vyrovnala vedle sebe, tak si Vasila nikdo nefotil. Místo toho Indové drtili mobily fotkama Žlutého cirkusu. 

Přes Tádž Mahal až do Varanasi

Poté, co jsme se rozloučili s Trabanty, jsme vyrazili do Varanasi, což bylo přes 1000 km daleko. Cesta vedla přes tři důležité zastávky - dva Mekáče a jeden Tádž Mahal. Nejdřív k tomu nejdůležitějšímu - v Indii se nejí hovězí, protože tu jsou krávy posvátné. Takže hamburger si v Mekáči nedáte. Na druhou stranu tu mají McMaharadžu, což je opravdu parádní burger a ke zmrzlině tu dostanete tťeba kečup.

Zpátky k cestě. K Tádž Mahalu jsme přijeli po třetí ráno, v rychlosti jsme se vyspali na ulici, při východu slunce omrkli Tádž Mahal ze strany, kde se nemusí platit a vyrazili dal do Varanasi, kam jsme po třech drobných nehodách (ťukanec s tuk tukem, odřený bok, ťukanec s motorkou) dojeli k večeru. Jinak Tádž Mahal jsem viděl již podruhé a potřetí bych ho vidět už nemusel. Člověk se trochu divý, že je to div světa. 


McDonaldu si tu nedáte hamburger. Kráva je v Indii posvátná. Místo toho můžete mít McMaharadžu nebo zmrzku, ke které dávají kečup. 
K Tádž Mahalu jsme dorazili po třetí ráno. Před východem slunce jsme si dali rychlo spánek na ulici. Jo a ano fotka je na šikmo. Když jsem to fotil, tak jsem pravděpodobně spal. 
A pak vyrazili na východ slunce na místo, kde je to zdarma. Stále se divím, že je to div světa. 


7 den - Přes hory a brody jedné z nejnebezpečnějších silnic světa, Indové poprvé na sněhu

Přes hory a brody jedné z nejnebezpečnějších silnic světa

Po několika dnech v horách jsme si řikali, že už nás nedokáže nic překvapit. Mýlili jsme se. Byl to úplně ten nejtěžší den. Dvakrát jsme zapadli v brodu, který byl přes cestu, spoustu krát tlačili auto ve 4500 metrech a několikrát se těsně vyhli bláznivým kamionům. K tomu všemu se za oknem neustále měnila krajina - od ledovců až po údolí podobné severní Itálii. Jestli budete mít někdy možnost, vypravte se na cestu z města Leh do Manali. Nic podobného na světě není. Já jsem rád, že jsem ji viděl, ale asi mi to stačilo jenom jednou. Jsou to prostě obrovské napínačky.

Po mrazivé noci jsme vyrazili do boje s poslední části cesty z Lehu do Manali. Ze začátku byl cestou sníh. 
Tento úsek se jmenoval Zing Zing bar. Jenom tři dny před tím než jsme tu projížděli byl absolutně neprůjezdný. Voda stékající z hor tu zablokovala doprava na několik dní. Proud vody by i všudypřítomné kamiony indické armády sfoukl jako svíčku. 
Patová sitauce na brodě, kde bylo místo vždy jen na jedno projíždějící auto. Indové to řešili po svém. Postupně tam najížděli z obou stran najednou a zablokovali brod na několik desítek minut. Bylo to peklo sledovat tu beznaděj, jak se místní nejsou schopni pustit. 
Jeden ze dvou brodů, kde jsme zapadli. Naše světlá výška, kameny a voda byly proti. Indové se nám snažili pomoc troubenim. 
Po pár hodinách jsme se dostali ze zasněžených vrcholku až do italských Dolomit někdy na jaře. Silnice se nepřestávala kroutit. 

Indové poprvé na sněhu

Kousek nad městem Manali, což je takový místní Špindl, je kopec, kam se vyraží za sněhem. Můžete si pronajmout overal, boby anebo dokonce postavit na lyže a vyfotit se. Pro mnoho z Indů to bylo poprvé, co viděli sníh. Tak si to celkem užívali. Ani jim nevadilo, že to bylo spíš blato než prašan.

Pokud jste z Dillí a nikdy jste neviděli sníh, tak asi nejjednodušší je vyrazit do místního Špindlerova mlýna - města Manali a zabobovat si na blátě.

6 den - Indický Tibeťan s českým knedlíkem, Hromadné močení vojáků v poušti

Indický Tibeťan s českým knedlíkem

Těsně před jednou ze silnic, od které nás všichni odrazovali (když o tom tak přemýšlím, tak nás vlastně odrazovali úplně od všech) jsme se zastavili u stánku s jídlem. Obsluhoval ho usměvavý týpek, který často říkal "yeah" a který nám odmítl uvařit čaj masala. Což je tady ekvivalent tomu, jako by vám v ČR nechtěli dát v hospodě pivo. Místo toho nám oznámil, že si dáme čaj se zázvorem a citronem.

Snažili jsme se i chvíli konverzovat a překvapivě pán znal i více slov než jen "yeah". Vyprávěl nám jak jako dvou letý musel utéct z Tibetu, jak cely život žije v Indii kousek od jezera So Morini a jak v zimě nomádí s kozami, i když je -40 stupňů. Pak nám oznámil, že musíme ochutnat typické tibetské jídlo a přinesl nám český knedlík. Nebo minimálně to chutnalo úplně stejně, ale bylo to z Tibetu. Návštěvu jsme ukončili tím, že jsme si pořídili benzín v pet lahvích. Tibeťan byl jediný široko daleko, od kterého se dal koupit.

Usměvavý indický Tibeťan nám dal ochutnat tradiční tibetské jídlo. Ukázalo se, že jedná o tibetský ekvivalent k českému knedíku.
Tibeťan byl jediným prodejcem benzinu široko daleko. Tak jsme pro jistotu pár pet láhvi koupili. Nechtěli jsme zbytečně někde vysit v kopcích.

Hromadné močení vojáků v poušti

Potom, co jsme si dali u Tibeťana knedlík a vyrazili na cestu, se za okénkem Vasila začali dít věci. Najednou jsme se ocitli v něčem, co by se dalo nazvat jako vysokohorská poušť. Pouště mám rad. Proto jsem byl jsem v sedmém nebi. Po poušti následovala kolona asi 50 vojenských kamionu, kteří se všichni naráz šli vymočit a pak už jen dobrodružné momenty na cestě po silnici do Manali. Občas to byly celkem napínačky.

Skoky z Vasila v 4900 metrech daly zabrat
Poušť ve 4950 metrech. Díky pilulkam proti nadmořské výšce nám to zase tak vysoko ani nepřišlo.