Filip Mihok

4. května 2020 11:25

Slzy, smutek a hluboká samota!

Ještě nikdy jsem na svých cestách nezažil takový smutek a pocit samoty jako při prvním týdnu na kole v Portugalsku. Měl jsem sto chutí cestu ukončit a jet domů. Proč jsem se dostal do takového malého vnitřního pekla a jak to na konec dopadlo se dozvíte v následujících několika odstavcích.

Zdolávání městského labyrintu

Konečně opouštím letiště a jedu směrem k pobřeží „Poprvé uvidím oceán. Uau!!!.“ honí se mi hlavou. Podle GPS to vypadá, že se budu muset proplést městskou džunglí a zabere mi to asi hodinu a půl. S městského provozu mám trošku obavy, ale nedá se nic dělat, musím to zvládnout. Venku je krásně, je teplo, fouká studený vánek a všude vidím usměvavé lidi a plno cyklistů.

GPS mě navedla z letiště na cyklostezku a už mám namířeno do samotného centra Porta. Teď budu muset být na pozoru, dávat bacha na lidi, projíždějící auta, kola, dopravní značky a hlavně si nic neudělat. Občas to vzdám a z kola sesednu a jdu po chodníku. Míjím plno restaurací nabízející Portské víno, trošku lituji, že za celou cestu v Portugalsku jsem si nedal ani doušek, ale z Porta jsem chtěl být, co nejdříve pryč no a pak jsem na Portské víno zapomněl.

Po překonání centra města a napojení se na cyklostezku vedoucí k pobřeží to už bylo snadné. V celé zemi jsou moc nádherné a udržované cyklostezky. Bodejť by né! V létě spousta cyklo-nadšenců jezdí trasu Porto – Lisabon lemující písčité pobřeží Portugalska.

Poprvé u oceánu

Za necelé dvě hodinky na kole už jsem slyšel dunění vln oceánu a kručení mého břicha. Nemohl jsem se dočkat až si sednu na pláž, budu pozorovat nekonečnou masu vody tříštící se o břeh a u toho jíst uherák, škvarky a jako dezert si vychutnám proteinovou tyčinku.

Sedl jsem si na zídku, kousek od pláže a dal si siestu. Najedl jsem se, zavolal jsem domů, mé přítelkyni, poslat fotky kamarádům a pak jsem se nechal unášet fantazií.

Byl to pro mě hluboký zážitek. Koukal jsem na tu nekonečnou modrou “pláň” vody a snil o tom, jak před stovkami let odsuď asi vyplouvali expediční lodě zkoumat, co se skrývá “na konci světa”. Uvědomil jsem si, jak moc jsme prťavý a bezvýznamní oproti téhle masy vody a energie. Poslouchal jsem převalující se vlny přes sebe, jekot racků, smích lidí a užíval si TENTO OkaMžik.

Po odpočinku a snění jsem znovu nasedl na kolo a pokračoval dál. Kilometry ubíhaly a já se blížil k lesům. Ve vzduchu jsem cítil nesoucí se vůni pryskyřice borovic. Koruny stromů tančily ve větru a v dálce jsem pořád slyšel dunění vln. Všiml jsem si odbočky na druhé straně cesty vedoucí skrz les. Nedalo mi to a musel jsem to prozkoumat. Šlapal jsem dobrý půl kilometr a pak se mi otevřel nádherný výhled na obrovskou pláž.

Byl jsem tam skoro sám, společnost mi dělaly v dálce dvě krásné, opálené děvčata, která polonahé pózovaly na foťák. To mi vůbec nevadilo. Zblajznul jsem další proteinovou tyčinku a dal si šlofíka. Můj zadek potřeboval chvíli pauzu od toho sezení.


První noc pod širákem

První den jsem ujel asi osmdesát kilometrů. Noc jsem přečkal v lese pod širákem, kousek od nějaké malé vesnice. Před spaním jsem, ale nejdřív omrknul vesnici, podíval se kde si ráno dám snídani a zajdu na záchod.

To bylo na Portugalsku bezva, všude totiž byly veřejné záchody včetně sprch (teda skoro pořád), nejvíce jich samozřejmě bylo u pláží, ale občas i ve vesnicích. Na konci dne po celodenním šlapání, jste si dali osvěžující ledovou sprchu a cítili jste se jako znovuzrození.

Vstávat a cvičit…

Ráno jsem vstával s východem slunce, sbalil si věci a jel na workoutové hřiště, které bylo před vesnicí u fotbalového hřiště. Snažil jsem se aspoň třikrát týdně cvičit. Dal jsem si krátký kruháč na celé tělo a pak pokračoval ke sprchám u pláže, umyl jsem se a šel posnídat k oceánu. Společnost mi to ráno dělalo pouliční psisko.

Po jídle jsem vyrazil. Projížděl jsem přes malé rybářské vesnice, občas jsem si dal pauzu, pozoroval jsem oceán a byl sám. Skoro nikoho jsem nepotkával, až na pár místních, kteří anglicky neuměli a občas nějakého starého, tlustého Francouze vyvaleného s manželkou na pláži. Portugalsko bylo plné Francouzů cestujících v karavanech.

Samota, samota a zase samota….

Bylo to několik dní samoty, sim karta mi blbla a já nevěděl proč. Neměl jsem internet, nemohl jsem telefonovat a občas se mi povedlo poslat smsku rodině, že jsem v pořádku.

Projížděl jsem často kolem romantických zákoutí a neměl jsem to s kým sdílet. Na pláži mě nebavilo ležet. Koupat se do oceánu jsem nechodil, protože jsem byl pak samá sůl.

Pamatuji si ten silný moment, kdy jsem seděl na lavičce u pláže kousek od parkoviště pro karavany a bylo mi opravdu, ale opravdu smutno. Neměl jsem sílu vůbec pokračovat dál, beznadějně jsem se poflakoval na kole na jihu Evropy a nic mi nedávalo smysl.

Depka v plném proudu!

Začal jsem mít depky a to dost velké. Stýskalo se mi po rodině, mé přítelkyni, přátelích a cesta mi přestávala dávat smysl. Brečel jsem, seděl na pláži a díval se na oceán. Byl jsem překvapený. Nikdy se mi to na cestách nestalo a to jsem už párkrát cestoval sám.

Něco jsem si, ale to té doby neuvědomoval. Do teď jsem cestoval stopem, na kole nikdy. Víte, když člověk cestuje stopem, tak vlastně nikdy není sám. Za ten den se bavíte několikrát s různými řidiči a to vás nabíjí a nevyvolává to ve vás pocit samoty, ba naopak večer jste rádi, že nemusíte s nikým mluvit a odpočíváte sami.

Prožíval jsem svůj sen, byl jsem na kole v Portugalsku. “Cítím se svobodný, mám přítelkyni, která mě v mých bláznivých kouscích podporuje, o peníze nemám nouzi, jsem zdraví, mám rodinu, která mě miluje a přátelé, co mě na dálku podporují. Tak proč k sakru nejsem šťastný?!“ křičel můj zoufalý, vnitřní hlas v hlavě.

Neužíval jsem si to. Byl jsem sám a to doslova. Poprvé jsem viděl oceán, takovou nádheru. Poprvé jsem byl na krásných pláží, které vypadaly jako z ráje. Obrovské, zlaté pláže s mohutnými vlnami a nikdo tam nebyl. V noci jsem usínal pod širým nebem v krásných, pryskyřicí provoněných lesích za zvuků cikád. Ráno mě probouzel východ slunce a křik racků, snídával jsem čerstvý, křupavý chleba a k tomu místní sýr. „Chápete to a já si to nedokázal užít….“ Byla to nádhera, splněný sen, ale mělo to jeden velký háček. „K čemu to všechno je, když tu RADOST A ŠTĚSTÍ nemůžete s nikým sdílet.”

Světlo na konci tunelu

Jestli tedy nechci být sám, musím začít oslovovat cizí lidi a bavit se s nimi. Pravidla se změnila. Není to jako při stopování. Než mi to, ale došlo pár dní to zabralo. Brečel jsem ve stanu schovaný v lese. Ležel jsem zhroucený na prázdné pláži, jako zbořený hrad z písku. Pár dní jsem nic nedělal. Jenom ležel, jedl, spal, brečel a pořád dokola. Nikomu jsem se nemohl dovolat, simka mi pořád nefungovala. Chtěl jsem s tím vším prostě seknout!

Jedno další smutné ráno, mi na štěstí došla smska od taťky, ať zkusím zavolat na operátora a vyřešit ten problém přímo s ním. Tohle logické řešení mě vůbec nenapadlo. Mám Vodafone, takže v Evropě by neměl být problém, ale byl. Zavolal jsem tam a vysvětlil mé potíže se signálem. Dozvěděl jsem se, že občas některé mobily musí člověk manuálně nastavit na daného operátora v cizí zemi. “Hmm…. že by chytrý telefon nebyl tak chytrý?”

Podíval jsem se do nastavení mobilu a udělal přesně to, co mi ten pán v telefonu poradil. Za pár minut se mi zobrazil signál a simka v pořádku fungovala.

Konečně po celém tom týdnu, jsem mohl bez problému zavolat domů, mluvit s přítelkyní, říct všem co se mi za těch pár dní přihodilo. Všichni mi tak zvedli náladu, že mě to znovu nakoplo. Ano, občas mi bylo smutno a často jsem si přál mít vedle sebe někoho koho mám rád a všechno s ním sdílet, ale aspoň jsem teď mohl každý večer zavolat rodině a povykládat všem, jak jsem se měl.

Powerbanka v hajzlu

Odpoledne toho dne jsem jel na parkoviště karavanů, pokazila se mi powerbanka a potřeboval jsem „novou“, napadlo mě zkusit se poptat lidí v karavanech. Chvíli jsem kroužil na kole po parkovišti a zkoušel vytipovat, kdo by neměl problém mi prodat powerbanku.

Zázrak, na parkoviště přijela hippie dodávka s německou poznávací značkou a z ní vyskočil blonďatý pár ze surfovacími prkny pod paží. “Hádejte co?” Ten pár měl na čelním okně dodávky, solární powerbanku. “Náhoda, nemyslím si!”

První kontakt

Šel jsem za nimi i s kolem, ať jim je jasné, že jsem cestovatel a né nějaký pobuda. Pozdravili jsem se. Vysvětlil jsem jim můj problém s pokaženou powerbankou a že bych chtěl od nich koupit tu jejich, jestli je to možné. Podívali se na sebe, něco prohodili německy (němčinu jsem měl a pár slovíček si pamatuji) něco jsem z toho pochopil a bylo mi jasné, že mi jí prodají. “Yes!!!”

Klučina mi řekl, že to není problém, ale má ji jenom chvíli a není si jistý, jestli funguje. Prý mi ji půjčí na noc, ať si jí můžu vyzkoušet a ráno mu dám vědět, jestli jí koupím nebo ne. Byl jsem překvapený, že mi věřil a dal mi jí na celý den. Podali jsme si ruce, oni pak pokračovali na pláž a já měl namířeno do lesa k odpočívadlu, které je už třetí den mým domovem.

“Hola, mi amigo!”

Než jsem stačil vyjet k lesu, tak kolem mého kola procházel pán, usmíval se a pořad očkem pokukoval po mém kole. Už jsem ho viděl, parkuje kousek dál s karavanem. Úsměv jsem mu oplatil a zeptal se ho, jestli se mu mé kolo líbí.

S nadšením, že jsem ho oslovil, ke mně přiskočil a odpověděl „Sí, amigo.“ Byl to Španěl, co se svou manželkou cestuje v karavanu po Portugalsku. Představili jsme se a začali se bavit o kolech a o mě. S mého plánu byl opravdu nadšený a z kola taky. Půjčil se mu ho ať se projede. Nasedl na něj a jako malý kluk s úsměvem od ucha k uchu, se projížděl sem a tam.

Po chvíli se vrátil, poděkoval a zeptal se mě, jestli chci vidět jeho kolo. Samozřejmě jsem byl zvědavý, šel jsem s ním k jeho karavanu. Vzadu pod plachtou měl pečlivě zabalené kolo, ať ho nejde moc vidět. Byl to celkem drahý kousek. Vyprávěl mi jak s ním sjíždí různé tratě v lesích, skáče na něm, co má za značkové díly. Ukazoval mi akční videa na mobilu. Prostě obrovský blázen do kol.

Družba národů

Jak jsme přes půl hodiny stáli u těch naších kol, smáli se a povídali si. tak to zaujalo sousední karavan. Vylezl z něj starej manželský pár. Silnou irskou angličtinou nás pozdravili, přišli k nám a nabídli nám víno.

Sedli jsme si k nim před karavan a povídali si až do noci. Jeden příběh střídal druhý, staří Irové vyprávěli o tom jak jsou už rok a půl na cestě, kde všude byli a co mají ještě v plánu vidět. Španěl, ten vykládal o své zemi a dával nám tipy, kde bychom se měli podívat.

Bylo komické, jak se z karavanu Španěla ozval občas hlas jeho manželky, když řekl něco špatně anglicky a. Celou dobu nevylezla ven, jenom ho hlasitě pořád opravovala. Bylo vidět, že to Španěla otravuje, ale asi jí měl moc rád, že jí nic neřekl.

Kolem desáté večer jsem se se všemi rozloučil, objal je, poděkoval za příjemné povídání a jel jsem do lesa si postavit stan.

Ráno moudřejšího večera

Ráno při východu slunce jsem vyskočil ze stanu, rozložil ho a dal ho sušit od ranní rosy. Já si dal lehký trénink s TRX, posnídal jsem, zašel do “křoví“, zabalil si věci a šel jsem na parkoviště zaplatit powerbanku. Rozloučil jsem se s mým španělským kamarádem a irskými důchodci a pokračoval dál na jih.


KONEC

Děkuji, jestli jste článek dočetli až do konce a budu rád za jakýkoliv komentář. Příště se dozvíte jaké to je jet 40 km rovně v padesáti stupňovém vedru, co se stane když potkáte bandu opilých portugalských cyklistů a nebo kde jsou největší vlny na světě.

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš