Ki Šrédlová
Stopem přes Pyrenejský poloostrov
Levné letenky z Krakowa do Lisabonu nás nenechaly chladnými, a tak jsme nejprve stopovaly na letiště, a poté přes patnáct set kilometrů Pyrenejským poloostrovem. Během dvou týdnů jsme navštívili pět zemí a utratily necelých dvě stě euro.
Mrazivé Polsko
Tři dny před plánovaným odletem vyrážíme z domova. Na zádech desetikilové krosny, a na sobě několik vrstev oblečení. Chystáme se stopovat při teplotách -9 stupňů. První zastávkou bylo historické městečko Görlitz, které je na hranici Polska a Německa. Ubytovaly jsme se přes Airbnb a slečna Malgorzata nám uvařila vývar, který rozehřál zmrzlá těla. Přes Wroclav plnou trpaslíků jsme doputovaly až na letiště v Krakově a těšily se na teplo jihozápadu.
Portugalsko
Po příletu do Lisabonu odkládáme vrstvy oblečení a procházíme městem až k přístavu. Couchsurfer Vitor pro nás uvařil specialitu místní kuchyně, sušenou tresku s chipsy (bacalhau) a doprovází nás ke hradu sv. Jiří (Castelo de Sao Jorge), ze kterého pozorujeme západ slunce nad městem. Stavby jsou typické dlaždičkovými obrazci a fasádami, a všudypřítomné žluté tramvaje nás vyváží na kopce nad městem.
První stop
Před stopováním v Portugalsku a Španělsku nás varovali nejenom kamarádi, zkušení stopaři, ale i hitchwiki, a tak jsme si v Lisabonu nejistě stouply na hlavní silnici, vedoucí z města a nedůvěřivě zvedly palec. Poprvé jsme stopovaly před pár dny v Polsku, a to s pánským doprovodem, je to tedy poprvé, co budeme stopovat samy. Zatímco zběsile máváme cedulí, troubí na nás kamioňák, který zastavil asi třicet metrů za námi.
Sedím vzadu na posteli, užívám si výhled z čelního skla i plný minibar, ze kterého nám Francesco nabízí olivy, sýr a pomeranče. Do dvě stě kilometrů vzdáleného Porta tímto tempem asi nedojedeme, Francesco zastavuje, aby koupil noviny, doprovázíme ho na oběd a odpoledne musí vyložit náklad. Loučíme se s ním asi po padesáti kilometrech a s náručí plnou pomerančů pokračujeme ve stopování. Chlapík, který neumí ani slovo anglicky či španělsky nás odváží do Aveira. Procvičuji si tedy alespoň španělské číslovky, a opakuji dokola kolik nám je let, kolik dní cestujeme, kolik kilometrů jedeme nebo prostě jen posloucháme hudbu.
Aveiro - Portugalské Benátky
Stmívá se, a tak přesouváme návštěvu Porta na další den. Aveiro, neboli portugalské Benátky nás zaujaly svými barevnými domky, dlážděnými náměstíčky a milými lidmi. K večeru začalo pršet, a tak naše hamaky zůstávají nevyužité. Ubytováváme se přes booking v prašivém hostelu, ve kterém je větší zima, než venku.
Porto
Porto je jako Liberec, buď prší a nebo se jde do kopce. Výšlap ale stojí za to, přístav a historické budovy jsou magické. Nejkrásnějším zážitkem byla návštěva hlavního nádraží, které je vyzdobeno typickými dlaždičkovými obrazy a kromě útulného prostředí nám k MDŽ zahráli mladí hudebníci v černých hábitech, jež mimochodem inspirovaly J. K. Rowling. Ta oděla hlavní hrdiny svých knih do stejných uniforem, jež uvidíte na portugalských univerzitách.
Přejezd hranic do Španělska - na koni, karavanem i pěšky
Naše cesta pomalu směřovala ke španělským hranicím. Vybrat správný hraniční přechod asi nepatří mezi mé silné stránky, a tak jsme stopovaly do vesnice Miranda de Douro. Ten název vidím před očima do dnes. Vesnička za vesničkou, nikde nikdo, chvíli déšť a chvíli kroupy. Po několikahodinovém přešlapování, jízdě karavanem, hopsání na koňském spřežení a dvou kafích na benzínce jsme se dostaly do města Mirandela. Vlak do Španělska jede v neděli a v úterý, dneska je čtvrtek. Z couchsurfingu nikdo neodpovídá a hotel za deset euro na noc si můžeme dovolit jen na jednu noc. Horká sprcha, čerstvé pečivo ke snídani, přímotop a pračka, prostě ráj.
Ráno vyrážíme s krosnou na zádech směrem k dálnici, napadá nás, že by nás někdo mohl hodit alespoň do toho kopce a tak zvedáme palec. Luis jede do Aveira, úplně na druhou stranu, než potřebujeme, domlouváme se s ním, že nás vyhodí na dálnici, a naše cesty se rozejdou. Luis neumí ani slovo anglicky, a tak mu překládám do portugalštiny, aby nás vyhodil někde benzínce a nebo na nájezdu. Už jedeme asi půl hodiny naším směrem, a tak se ptám, jestli náhodou nechtěl jet na druhou stranu. Chudák si neuvědomil, že je v Portugalsku jedna benzínka za 100 kilometrů, a tak si s námi zajel asi sedmdesát kiláků.
K večeru jsme se konečně, pomocí sedmi aut a vyslechnutí několika životních příběhů, vymotaly za hranice Portugalska. Když konečně někdo přikývl na Miranda de Douro, poskakujeme radostí, a to ještě nevíme, že se chystá až do Salamancy. ,,Můžeme tam jet s váma?,´´ptáme se nadšeně. Vousáč přikývne, a sjíždí na polní cestu. Umí docela dobře anglicky, a tak si celou cestu povídáme, a doufáme, že když získáme jeho sympatie, nebude nás chtít někde uprostřed polí zabít a zakopat. ,,Uf, vážně to byla jen zkratka,´´ pomyslíme si, když vyjede u cedule
SALAMANCA 20 KM. Vyptává se, jak cestujeme, co na cestách jíme a proč to děláme. Vytáhnu si zbytek včerejší housky, a vyprávím mu, že máme prázdniny, studujeme, nemáme moc peněz, ale cestování nás baví. Načež se s námi v Salamance loučí a podává nám dvacetieurovou bankovku: ,,Holky, zaplaťte si dneska alespoň nějaký hostel, venku je to nebezpečný, a prší,´´ a odjel pryč.
Z téhle příhody jsme nadšené do dnes, my jsme se bály, že nás chce zabít, a on nám přitom chtěl pomoct. Nedáváme tak už nikdy na první dojem. Ti co vypadají jako vrazi, jsou hodní chlapíci, a ti kravaťáci, co vypadají slušně, můžou zase být pěkný prasata. Na vzhledu nezáleží.
Salamanca - univerzitní město
V Salamance se ubytováváme v čistě holčičím airbnb, po příjezdu si chceme vychutnat španělské tapas a sklenku červeného, a tak vyrážíme na noční prohlídku města. Jedno z nejkrásnějších měst, jaké jsem navštívila. Všechny budovy k sobě architektonicky pasují, jsou stejně nasvícené a doplněné sochami, lampami a chodníky ve stejném odstínu kamene. Nádhera. Všechna města, kterými protéká řeka, mají něco do sebe.
Madrid plný parků
Brzy ráno lovíme z kontejneru na papír krabici, z níž si tvoříme směrovku pro další cestu → MADRID. Zastaví nám manželé, ve věku našich rodičů, a protože jsou učiteli angličtiny, skvěle si s nimi povídáme až do cílové destinace. Vzali se před dvaceti lety přímo na půdě univerzity v Salamance. S radami a tipy, co ve městě vidět, a jak se dostat do centra, je opouštíme. V Madridu jsme strávily několik dní a užívaly si městské pohody parků a zahrad.
Tortilla v Zaragoze
Neplánovaně projíždíme městem Zaragoza, a protože se začíná stmívat, rovnou si přes couchsurfing domlouváme ubytování u Miguela. Malý byt v centru města je nám k dispozici do zítřejšího odpoledne, a tak se vydáváme prozkoumat okolí s majestátní katedrálou na břehu řeky. Takhle si představuji ideální místo na život - pěkné historické centrum, řeka, útulné kavárny, místní lidé a domek nedaleko, tak aby se k němu dalo dojít pěšky nebo dojet na kole. K večeři jsme si objednali Tortillu, typický španělský pokrm z brambor a vajec, a do dnes nevíme, jestli byla syrová naschvál a nebo omylem.
Barcelona - pláže, památky, pivo zdarma
Highlight cesty přinesla Barcelona. Díky našemu kamarádovi Markovi jsme bydlely v docházkové vzdálenosti ke všem pompézním stavbám, a navštívily pár studentských barů, ve kterých od devíti do jedenácti můžete vypít co chcete - zdarma. Strávily jsme den na pláži, popíjely pivo v parku nad Gaudího rodným domem, ochutnávaly místní speciality a konečně si užívaly teplého počasí. Nejenže Barcelona nabízí koupání v moři, historické stavby i místní kuchyni, ale za dvě hodiny můžete lyžovat na zasněžených vrcholcích Pyrenejí, ke kterým máme namířeno.
Přejezd Pyrenejí
Andorra je prťavý horský stát, ležící severně nad Barcelonou. Měli jsme štěstí a na benzínce za městem jsme stoply kluka, který z Andorry pochází. Původně jsme se neplánovaly v předražené Andoře nějak zdržovat, ale protože nás pozval k sobě domů, kývly jsme. Zavezl nás k třípatrové vile nad hlavním městem, do pokoje pro hosty.
Grilované maso z krbu, pečená zelenina, lahev vína, výhled na zasněžené třítisícové vrcholy. Miguel pracuje v Barceloně v oblasti cestovního ruchu a domů jezdí na víkendy, aby si mohl zalyžovat. Má tři sestry, a tak je jejich vila plná pokojů. Každý pokoj má vlastní koupelnu, dva obývací pokoje, tři terasy a dokonce i výtah. ,,Wow,´´ odpovídáme na všechno a musíme vypadat jako když v Česku žijeme na ulici.
Francie
Druhý den vstáváme s výškovou nemocí, vlastně spíš s kocovinou, a čeká nás sestup na druhou stranu hor, do Francie. Pár dní předem jsme si přes internet koupily letenky z Toulosse do Berlína, asi za dvacet euro, tak si ušetříme pár dní stopování skrz promrzlé Německo.
Kolem sjezdovek si lyžaři nazouvají přeskáče a my poskakujeme u silnice s cedulí Toulosse. Po několika minutách zastavuje mladý pár, který jede až do cílové stanice. Dneska máme štěstí. V Toulosse nás ubytovává Francouz, zapálený do deskových her, a tak s ním povečeříme pizzu, hrajeme hry, a prospíme na gauči zbytek dne. Doprovází nás na prohlídku místní radnice a galerie, a protože venku začíná znovu pršet, usedáme s šálkem kakaa do místní kavárny.