Barbora Pečeňová

11. května 2018 12:39

STOPOVÁNÍ V DÁNSKU

Jsme dvě holky a stopujeme. Bojíme se? Někdy ano. Četly jsme si příručku, jak správně stopovat? Jasně, jen v úvodní hlavičce autor neupozornil, že si to nemáme číst před spaním kvůli následnému problému s usínáním s rozbušeným srdcem. Stopování je pro mě přesto jeden z nejzábavnějších způsobů dopravy.

Mapa

Vydaly jsme se s Veru D. letecky do Dánska a rozhodly se si to pořádně užít. Baví nás poznávat lidi z blízka, lehce nakouknout do jejich běžných životů a pak jít zase dál. Proto jsme si vybraly stopování. Akorát jsme předem netušily, že pro Dány je stopování něco nenormálního. Nejtypičtější reakcí řidičů bylo: „A proč nejedete vlakem? My vás svezeme na nádraží.“ Nezbylo nám nic jiného, než reagovat zdvořilým úsměvem a rychlým rozloučením. Nešlo každému vysvětlovat, že stopování není primárně o úspoře nákladů, ale hlavně o zážitcích, seznamování se s novými lidmi, o drobné dávce adrenalinu a trénování si své odvahy při oslovování neznámých lidí.


Libanonský šofér z letiště

Při vystoupení z letiště na nás čekalo první překvápko. Na přilehlém parkovišti jsme viděly jen taxíky. To by nám moc nepomohlo. Proto jsme vyrazily ke vzdálenějším parkovacím domům. Cestou jsem zahlídla vyjíždějící osobní vůz. Bylo to znamení pro rychlou reakci a zvednutí ruky. Ani jsem nedoufala, že hned první řidič zastaví. A ono jo. Slíbil nám svezení na půl cesty do Ballerup. Řidič, jehož jméno neznáme, se narodil v Dánsku. Původem je z Libanonu. Asi má svou kulturu hodně rád. Poslouchal libanonskou hudbu, v autě měl libanonské přívěšky a při řízení střídal své tři mobily, aby volal libanonským kamarádům. 

Zpětně Veru vyhodnotila, že má také libanonské manýry - velkou snahu pomoci a dokonalost v neefektivním způsobu řešení problémů. To druhé usuzovala z toho, že cesta, která měla trvat půl hodiny, finálně trvala dvě a půl. Stihl několikrát změnit plánovaný směr jízdy. Vyzvedl třeba kamaráda u vlakáče v Kodani. Kamarád přisedl do auta, rychle se s námi seznámil a na zdvořilostní otázku „taky cestuješ často?“ odpověděl: „Ne, teprve mě pustili z vězení.“

Další neplánovaná zajížďka byla k odlehlému místu, kde nebylo nic, kromě jedné autoopravny. Řidič neřekl ani slovo a vystoupil. Zůstali jsme v autě s bývalým vězněm a říkaly si, jak jsme mladé na tak brzký konec. V naší fantazii přituhovalo. Raději jsem nafotila celou situaci a SPZ vozu, což by se mohlo hodit našim pozůstalým a vyšetřovatelům. Z kriminálních seriálů vím, že důkazy jsou potřeba. 

O pár minut později byla venku tma a náš řidič zajel autem k rozzářené opravně. Náhle opět mizel v chumlu mužů v garáži. Nikdo nás neinformoval, nikdo s námi nepromluvil.

Náhle prázdné místo řidiče obsadil jiný muž. Nemluvil anglicky, nerozuměli jsme mu a jen se bezmocně nechaly v cizím městě cizím autem cizím mužem odvést do nočního temna.

A cizí chlápek nás k našemu překvapení i úlevě odvezl přesně tam, kam jsme potřebovaly… Řekli jsme si jen „děkuji“ a „ahoj“. A bylo po celém dobrodružství. 


Vprostřed ničeho vážně není nic

Druhý den byl deštivý podzim, který nás neodradil vyrazit s kufrem a baťohem ven. V městečku Veksø jsme se doptaly na benzínku, odkud jsme plánovaly stopovat až do Odense. Domnívaly jsme se, že do města Christiana Adersena potřebuje jet přece každý, když je to třetí největší město. Jenže v 10 ráno jezdí kolem benzínky pouze místní senioři, a to kvůli nákupu ve vedlejším supermarketu. Sem tam jsme s někým žertovali, ať si s námi udělají výlet. Jenže 170 km na jednu cestu se jim nezdálo jako dobrý nápad.

Přesunuly jsme se chytat štěstí na hlavní tah k dálnici, ale auta jezdila příliš rychle. Chápu to jako problém. Na dlouhou logickou úvahu řidičů není čas: přemýšlet, jestli jsme jim sympatické, jestli jim neublížíme a kde nám přibrzdí, když jedou u svodidel a my stojíme na trávě přes tři pruhy od nich. Po hodině trápení, odmítání a přemlouvání sebe sama oslovit s velkým úsměvem další řidiče, jsme už to chtěly zabalit. V tom Veru volá: „Ještě tu ceduli ukaž, rychleeee! Zrovna sem odbočuje auto a jede pomalu!“ A ono to vyšlo :D Sice jsme si s řidičem nerozuměli ani slovo, i tak jsme se gesty domluvili, že nás zaveze o pár kilometrů dál k dálnici. Dokonce si kvůli nám i zajel, aby nás vyhodil na benzínce na trase přímo na Odense. Byl také zástupce některé z arabských zemí a napravil včerejším hochům reputaci - byl efektivnější.


Manželé Úžasňákovi

Na benzínce jsem dokreslila ceduli, aby nás co nejlépe vystihovala. Slibuje zábavu až do Odense. 

Veru v dobré náladě (po přídělu čokolády) prohlásila: „Říkám ti, do pěti minut jsme pryč!“ A zase měla pravdu. S tou veselou cedulí to bylo do minuty. Svezl nás manželský pár. Dán, který se odstěhoval do Británie, poznal tam svou ženu a kvůli podnikání bydlel už všude možně. Jsou oba zcestovalí a velmi přátelští. Jeli navštívit 80ti letou maminku rovnou do Odense. Diskutovali jsme přes hodinu o důležitosti vztahů a měla jsem pocit, že se známe celé roky. Nejlepší přátele mají z mládí. I když je jich do pěti a každý bydlí v jiném státě, když je vůle na obou stranách, silné přátelství vydrží i na míle daleko. Tak jsem myslela na všechny svoje kamarády v různých koutech světa a byla za ně šťastná. Zavezli nás na začátek Odense, kde byla první zastávka veřejné dopravy. Chtěli se o nás postarat a zařídit, že opravdu dobře dorazíme.

Během stopování cítíte ke svým řidičům tolik vděčnosti, že byste je chtěli silně obejmout a děkovat jim tisíckrát. Máváte jim, až vám zmizí z horizontu a poté si jdete každý svou cestou. My pokračovaly sedmikilometrovou cestu ke kamarádce Hance dobrovolně pěšky, protože Veru zbožňuje chození. Hanka žije ve městě, které je opravdovou pohádkou. Potkáváte cínového vojáčka, papírovou lodičku v parku nebo i samotného Andersena.


Z ředitele soukromým šoférem

Hanka nám chtěla ukázat fjord, přístav, pláž a milé městečko Kerteminde.

Stopovaly jsme ve třech a pro Hanku to bylo poprvé. Bylo kouzelné sledovat její nadšení. 

Prvních deset minut nám lidé pouze mávali, smáli se na nás, krčili rameny na omluvu, že nejednou našim směrem. Pak nám zastavil pán, který vezl syna na ragby zápas do Bullerup.

Byl to milý chlapík, ze kterého se vyklubal ředitel soukromé školy. Jeho rodiče žili v Grónsku, kde široko daleko nic nebylo. Jenže tatínek měl sen – mít svou školu. Proto se vydali na blind do Dánska. Našli inzerát o prodeji školy v Odense a půjčili si peníze na nákup velké nejistoty. Povedlo se vybudovat prestižní školu a nástupce ze syna.

Dánové mají náš styl humoru. Díky tomu jsme se za pár kilometrovou cestu hodně nasmáli. Třeba přijedeme k hřišti, kde se přes silnici plouží členové týmu. A řidič říká desetiletému synovi: „Mám ti s nimi pomoct a přidat plyn?“ Byl velmi srdečný a náhle se rozhodl, že jen vysadí syna a nás zaveze kamkoliv potřebujeme. Se synem se raději domluvil na chlapském tajemství před maminkou, o cizích holkách v autě ani muk. 


Stopování před hotelem

Zvolily jsme novou strategii pro rozloučení se s Odense. A to najít poprvé vlakové nádraží, odkud vede silnice do vedlejšího města Nyborg. Odtud by mělo být lehčí stopnout auto jedoucí na dálnici do Kodaně. Sice bylo osm ráno a auta jezdila ve frekvenci jedno za minutu, i tak nám přišlo zvláštní, že se na nás řidiči zvláštně dívají. Od kolemjdoucího pána jsme zjistili, že stopujeme na opačnou stranu, než chceme jet. A tak jsme záhadu okamžitě pochopily a přemístily se na správný směr. Vysmáté jsme mávaly na auta, ukazovaly naše popsané papíry a doufaly ve vysvobození z chladného rána.

Mezitím jsem si všimla pána čekajícího na zelenou. Neměl bundu, klepal se zimou a v ruce držel hrnek a cigáro. Zvláštní. Měl namířeno k nám. Myslela jsem si, že nám zase řekne, že stojíme na špatné straně a on nám místo toho přišel nabídnout, že nás sveze. Nešlo mi do hlavy, jak se tu objevil. Cestou nám prozradil, že snídal v hotelu a sledoval nás z okna. Podezříval nás, že tam máme nějaký malý protest. Až při zaostření si všiml nápisu Copenhagen a tak ho napadlo, že určitě nebudeme Dánky. Jak jsem už psala, Dáni totiž nestopují.

Sám je z Británie, měl před sebou cestu na letiště v Malmö a prázdné auto. Pracuje pro americkou jazzovou kapelu (Christian McBride trio ukázka hudby) během jejich turné po Evropě a jel si pro ně na letiště. Kevin byl další skvělý člověk. V 90. letech měl svou kapelu (Opus iii ukázka hudby) a v hudební branži stále pracuje. Kecali jsme proto o hudbě, cestování i o tom, jak je pro něj Dánsko nákladné. Prý si večer koupil jedno pivo a srkal ho schválně co nejpomaleji. Kevin měl málo času, protože musel být na letišti přesně. I tak se o nás snažil maximálně postarat a zavezl nás k první autobusové zastávce na začátku Kodaně.


Závěrem

Kdybychom cestovaly po Dánsku vlakem, neměla bych tolik historek. V každé navštívené zemi si připomínám, že jsou tu lidé, kteří vám pomůžou, poradí, pobaví a chtějí se o druhé postarat, ačkoliv je neznají. Život se skládá z krátkých momentů, které jej dělají barevnějším a krásnějším. A to stopování k tomu pomáhá :)

Bára 

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš