jakub švajda

14. srpna 2019 17:52

Švajďáci na cestách – Balkán

Jedna z perel Evropy se skrývá v zemích na jihovýchod od nás. Balkán pro nás patří mezi nejkrásnější místa Evropy. Samozřejmě je tu obrovský kontrast, ale ať už bereme přírodní bohatství, nebo pohostinnost místních, tak se Balkán vždy drží na vrchních příčkách v Evropě.

Galerie Mapa

36hodin v Albánii.

Z Itálie jsme přejeli do Albánie trajektem. Ten den nás to vyšlo výhodněji, než zkoušet stopovat lodě v přístavu či nocovat v hostelu. Cesta trajektem trvala 8 hodin, takže normální lodí bychom pluli minimálně dva dny. V ranních hodinách jsme dorazili do města Durres, kde jsme narazili rovnou na první problém. I když Albánie začíná být celkem vyspělá země, tak skoro nikde neberou karty a výběr z bankomatu je zpoplatněn, a to velmi vysokými procenty (běžně i přes 10 %). Rozhodli jsme se tedy nakoupit v obchodě zásoby, které byly pro nás nejnutnější (čti pivo) a vyrazit pryč z přístavního města. Cíl jsme si dali někde u vody.

Ihned jsme zjistili, že stopování tu jde v podstatě samo. I když jsme se ze začátku přesouvali spíše po malých kouskách, tak jsme se stejně během chvilky dostali do města Fier, ve kterém vlastně nic nebylo. Poblíž města se nacházeli Apollonské trosky, které jsme viděli jen z části, protože bylo opravdu vedro. Pak jsme se rozhodli dojet do města Okres Elbasan, odkud jsme stopovali k jezeru Ohrid.

Lokální Albánský sendvič

Po chvíli stopování na benzínce, kde jsme ochutnali místní kuchyni, nám zastavil jeden mladší muž, který jel zrovna na důležitou schůzku přímo k jezeru. Pracoval pro ropnou společnost a měl schůzku s nějakým šejkem. Byl opravdu vděčný, že si po dlouhé době mohl zase procvičit angličtinu. Zkoušeli jsme se naučit nějaká slova Albánsky, ale byl to pro nás zatím asi nejtěžší jazyk ze všech. Cesta autem nám ubíhala vcelku rychle, a dokonce jsme dostali pozvání na kávu. Pak jsme ale na silnici s Mercedesem na nízkém profilu (pneumatikách) vzali jednu díru a píchli jsme. Úplnou náhodou byl zrovna za touto dírou pneuservis. Servisák se zachoval velmi přátelsky, když souhlasil, že mu řidič doveze peníze další den (opět nešlo platit kartou a tolik hotovosti u sebe prostě nenosíte). Zjistili jsme, že to tak chodí v celé Albánii. Ať se děje, co se děje, tak si lidé navzájem pomáhají. Přesvědčili jsme se o tom večer, když jsme dorazili k jezeru a začali jsme hledat místo na spaní. Byli jsme moc ve městě, takže nebyla možnost pověsit hamaky někde v lese, a tak jsme se zeptali, kolik by stála noc v hostelu, nebo v campingu. Bylo nám řečeno 10€, hotovost jsme s sebou ale bohužel neměli a karty opět nebrali. A tak jsme poděkovali a šli dál. Vzápětí na nás ale zavolal majitel a ukázal plochu na trávě přímo u hotelu. Plácek byl oplocený a měl tam i zásuvku. Řekl nám, že pokud máme věci na přespání, tak že můžeme zdarma přespat tam, což jsme také udělali.

Oprava protrhlé gumy

Druhý den ráno jsme se rozhodovali co dál. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné Albánské peníze a už jsme se dost těšili dál na východ, rozhodli jsme se ten den překročit hranice do Makedonie (cca 6 km od místa, kde jsme stanovali). Když jsme šli směrem k hranicím, tak jsme potkali člověka, který se s námi dal do řeči. Prozradil nám, že si šel ráno zaběhat a objevil krásné poklidné místo u říčky. Bylo od nás ani ne minutu pěšky, a tak jsme se tam vydali. Opravdu jsme tam našli neuvěřitelný klid a bylo to perfektní místo pro naší piknik snídani. Mezi stromy protýkala v poklidu říčka, na které pluly kachny a labutě. Do toho byla možnost si zde půjčit malou pramici a projet se po okolí. Když jsme dosnídali, vydali jsme se rovnou k hranicím. První pasovou kontrolu jsme prošli pěšky a potom se nám přímo uprostřed hraničního prostoru podařilo stopnout auto, které nás odvezlo až do města Ohrid, takže druhou pasovou kontrolu jsme projeli autem.

Makedonie, Severní Makedonie, nebo jak to teda je?

Ve městě Ohrid najdete jedno z insta míst. Malý kostelík, který je postavený na skále přímo u jezera vám zaručuje dokonalou fotku (kterou má snad každý). Protože jsme už několikátý den spali venku, tak jsme se potřebovali vykoupat. Jezero zrovna ve městě Ohrid není úplně lákavé. Když jsme projížděli po břehu, viděli jsme hodně míst na koupání, ale ve městě nám dalo celkem práci nějaké místo najít. Nakonec jsme zvolili pláž přímo pod kostelíkem. Dokonce tam měli i Wifi, takže jsme se mohli zase připojit (ani Albánie, ani Makedonie nejsou v EU). Po koupeli jsme se rozhodli pokračovat dále, a to do hlavního města Skopje.

Insta Ohrid kostelík

Po chvilce stopování nám zastavil profesor z univerzity, který jel zkontrolovat svou chatu u jezera. Bylo super povídat si anglicky po dlouhé době zase o celkem vážných tématech. Zjistili jsme například, že Makedonie se nově oficiálně jmenuje Severní Makedonie. Došlo k tomu na nátlak EU a Řecka. Makedonie byla totiž oblast, která zasahuje i do jiných částí než jen uvnitř státu. Dříve to vadilo pouze Řecku, protože jedna z těchto částí je právě tam, ale vzhledem k tomu, že se Makedonie usilovně snaží dostat do EU, podmínkou bylo, aby si změnili jméno, a tak vznikla Severní Makedonie.

Také s hranicemi to není tak jednoduché. Hranice mezi Albánií a Makedonií byly po válce nakresleny v podstatě od ruky. Stalo se tak, že mnohá území v Makedonii byla obývána převážně Albánci. Vzhledem k tomu, že hranice již nyní nelze měnit, Albánci na území Makedonie vyvěšují v těchto místech Albánské vlajky, aby dali najevo, že s hranicemi státu nesouhlasí. K žádným velkým konfliktům nedochází, ale rozhodně se jedná o nepříjemnou situaci pro obyvatele obou států.

Cesta díky těmto tématům ubíhala opravdu rychle. Dokonce jsme v půlce zastavili na sváču, ve formě čehosi příbuzného s pizzou a piva. Profesor miloval pivo, takže Česká republika se pro něj stala zemí zaslíbenou. K večeru jsme se dostali do Skopje, kde jsme se nakonec ubytovali v hostelu. Byl by nás vzal domů, ale bohužel neměl žádné místo.

Ten zvuk by chtěl poladit, jinak dobrá party!

Druhý den jsme si domluvili prohlídku Skopje s naší kamarádkou, kterou jsme poznali u našeho couchsurfera v Neapoli. Prošli jsme si v podstatě celé centrum města, které není zas až tak velké. Zjistili jsme, že skoro vše zde bylo postaveno nově. Naše kamarádka s tím úplně nesouhlasila, protože zde byly postaveny sochy a paláce ve stylu řecké architektury, která k Makedonii historicky moc nesedí. Místní většinu z těchto soch a budov nazývají prostě kýč. Při procházce jsme se také dozvěděli o večerním koncertu v parku. Je to jedna z věcí, která nás ve Skopje opravdu bavila, skoro každý víkend se v místním parku děje nějaká akce zdarma pro všechny. Tentokrát to byla rocková show hraná orchestrem a sborem. My jsme samozřejmě vyrazili, a i když se jednalo spíše o školní sbor a zvukaře by Kuba nejradši vyhodil od pultu, celkem jsme si akci užili.

Kýčovitý most ve Skopje

Další den ráno jsme se vydali stopem do kaňonu Matka. V tomto místě si řeka vytvořila cestu mezi skalami a návštěvníci si tak mohou projít vzniklý kaňon buď po svých, nebo na lodi. My jsme zvolili po svých, ale vzhledem k našim velkým batohům jsme ušli pouze kousek. Cesta byla opravdu úzká a pro nás bylo velmi složité kamkoliv projít mezi ostatními lidmi. Otočili jsme to a šli se vykoupat do řeky. I když bylo venku přes 30 °C, voda byla ledová. Oba jsme se sice vykoupali, ale byla nám pak celkem zima. Po koupání jsme se rozhodli posunout dále na východ. Vlastně jsme se tak nějak rozhodli pomalu přesouvat mimo Evropu. Vzhledem k počtu turistů v kaňonu nás napadlo zkusit stopovat auta pouze s Bulharskou SPZ. Na kus kartonu jsme tedy napsali BG a šli jsme najít místo na stop. Když jsme procházeli parkoviště, tak jsme objevili pouze 3 auta s bulharskou SPZ a jedno s českou. Češi nám při průjezdu kolem zamávali, ale bohužel do Bulharska nejeli. První Bulhaři byli úplně plní, a tak zbývala pouze dvě auta. Jedno z těchto aut bylo BMW a většina lidí ví, co si myslíme o řidičích BMW. Většinou bývají dost arogantní a divili bychom se, kdyby vzali stopaře. No vlastně jsme se divili, protože kluci s BMW nám nakonec zastavili a vzali nás až do Sofie. Po cestě jsme se dozvěděli například, že typickým bulharským produktem je jogurt. Bakterie, která způsobuje vznik jogurtu se totiž přirozeně nachází jen v Bulharsku, a proto se latinsky jmenuje „Bulgaris“. Při překročení hranic jsme všichni nastartovali internet v mobilu a my jsme začali hledat místo na přespání.

Koťátka, hamburger a pivo

Posílali jsme nějaké žádosti na couchsurfing, ale bylo už celkem pozdě. Nakonec se nám ovšem zadařilo a přijala nás slečna, která pracovala na ministerstvu životního prostředí. Dala nám nějaké tipy ohledně města, a hlavně nám doporučila free sofia walking tour. Jak již název napovídá, tak se jedná o prohlídku města zdarma. Probíhá každý den a my doporučujeme této nabídky využít, protože stojí za to. Po tom, co jsme si město prošli, tak jsme začali přemýšlet, že budeme spát v blízkém parku a další den vyrazíme pryč. V parku jsme si sedli na lavičku, uvařili jsme si na hořáku večeři a koukali jsme na seriály. Najednou se nám na couchsurfing ozval Tsetsi. Kluk přímo ze Sofie, který nám nabídl, že můžeme přespat u něj. Neváhali jsme ani chvilku a vyrazili jsme k němu.

Free Sofia Walking Tour 

Lepší věc se nám nemohla stát. Tsetsi byl úplně skvělý. Konečně jsme si po delší době mohli zase odpočinout. Každý večer jsme popíjeli piva a kecali o všem možném. Vždy jsme uvařili nějakou dobrotu a společně jsme jí snědli. Dokonce kvůli nám poprvé připravil i domácí Musaku, která byla naprosto dokonalá. A aby toho nebylo málo, tak měl doma zrovna čerstvě narozená koťata od svého kočky Mortyho. Sice to byl Morty, ale byla to ta kočka. Takže jsme si půlku dne hráli s koťaty a večer jsme si prostě užívali.

Okolí Sofie

Po pár dnech jsme se přesunuli do Plovdivu, který byl letos zvolen evropským hlavním městem kultury. Našli jsme tu couchsurfing a tak nás náš řidič rovnou odvezl k naši hostitelce. Přišli jsme do bytu, který byl absolutně plný bordelu. Všude byla špína a mastnota a celkově bylo vše takové napůl rozbité. Naše hostitelka nám vysvětlila, že to není její byt, že to je rodičů a že je tam bordel zrovna proto, že se stěhuje pryč. My že budeme spát u ní v domečku v přírodě kousek od města. Než jsme vyrazili pryč, tak jsme stihli ještě navštívit část města, kde jsme si dali po dlouhé době naší oblíbenou vodní dýmku. Vzhledem k tomu, že večer přišla bouřka a naší hostitelce nebylo úplně dobře, tak jsme se složili na taxi, které nás hodilo až k ní domů.

Baráček v přírodě to opravdu byl, ale situace s úklidem na tom byla podobně. Nicméně my máme své věci na spaní, střechu nad hlavou jsme taky měli, a tak jsme si nestěžovali. Noc jsme prostě prospali a ráno jsme vyrazili do města na prohlídku. Plovdiv byl sice zvolen městem kultury, ale nemáme tušení proč. Architektura byla kromě malinkého centra úplně „paneláková“ a ve městě se toho zrovna tak moc nedělo. Co jsme ovšem zjistili bylo, že zpátky v Sofii bude o víkendu jazzový festival zdarma. To nám vlastně změnilo plány. Plovdiv jsme si tedy prošli během jednoho dne a pak jsme se vrátili k naší hostitelce. Tentokrát nás vzala na krátkou procházku po okolí a poté jsme šli zase rychle spát. A ráno už jsme si to stopovali zase zpět do Sofie.

Plovdiv je město kultury

Tentokrát jsme stopli člověka, který ještě po cestě zavážel zboží do krámů, takže jel mimo dálnice. My tak měli možnost trochu lépe poznat Bulharskou přírodu, která je opravdu krásná. Když jsme přijeli do Sofie, tak nás ihned přijal náš dobrý kamarád Tsetsi, který šel na koncert s námi. Takže jsme v supermarketu nakoupili piva a malou sváču, sedli jsme si do trávy a užívali jsme si super koncert. Po chvíli se k nám přidali ještě další Tsetsiho přátelé a atmosféra byla prostě báječná.

Druhý den nás vzala Tsetsiho spolubydlící na výlet do hor, kde jsme si udělali krátkou procházku a pak jsme zase relaxovali. Čas strávený v Sofii byl pro nás jeden z nejlepších zážitků zatím. Nikdy nejde totiž o to, kde jste, ale s kým tam jste.

Tak jako tenhle kopec nám dal zabrat.

Když jsme se nakonec rozhodli, že se musíme pohnout dál, tak jsme se ještě vydali na výlet k 7 Rilským jezerům. Stopem to bylo celkem kousek, ale potom pěšky jsme si docela mákli. Nechali jsme se vyhodit ve vesnici Govedartsi. Od vesnice to bylo asi 10 kilometrů k první chatce, kde začínala cesta nahoru. Zkoušeli jsme stopovat, ale touto cestou jezdila auta maximálně s vedoucími z táboru a všechna jela opačným směrem. A tak jsme se prošli. Rozhodovali jsme se, zda zůstaneme přes noc poblíž chaty, anebo jestli zkusíme jít někam dále, abychom druhý den nemuseli tolik chodit. Nakonec vyhrála druhá možnost. Došli jsme asi do půlky výšlapu nahoru, kdy už Eliška opravdu nemohla pokračovat. Přeci jen jsme ten den udělali okolo 15 kilometrů a převýšení přes 1000 výškových metrů. Celou dobu s námi šel místní pes, který nás navigoval. Nebýt jeho, tak jsme asi nikam nedošli. Když jsme zastavili, tak nás ale opustil a šel s jinou partu. Rozdělali jsme tedy tábor, uvařili večeři a šli spát.

Takhle táboříme

Druhý den jsme vyrazili brzy ráno zase nahoru. Cesta nám celkem uběhla, a hlavně jsme si užívali nádherné výhledy z vrcholku hor. Po přibližně dvou hodinách cesty jsme se dostali k jezerům. Místo je opravdu magické a my si ho užívali každým douškem. Škoda jen, že bylo pod mrakem a my nemohli využít dron, protože záběry ze vzduchu by mohli být nádherné. Následně jsme si řekli, že se zkusíme dolů dostat pomocí lanovky. Třeba budeme moct nějak pomoci s provozem a dostaneme jízdu zdarma. Cesta k lanovce byla v jednu chvíli tak špatně značená, že jsme se ocitli v hustém trnitém křoví, ze kterého se opravdu těžko dostávalo ven. Nicméně jsme alespoň otestovali, že naše batohy jsou opravdu dost odolné. Nakonec jsme se na místo dostali, ale provozovatelé rozhodně nepatřili mezi příjemné lidi. Neexistoval pro nás v tu chvíli žádný způsob, jak využít služeb lanovky. Alespoň tři cestovatelky z Čech nám pomohli a koupili nám pivo. Bývali by nám koupili i lístky na lanovku, ale my jsme to od nich nechtěli. Přeci jen se dá dostat dolů i jinak. No, a tak jsme šli pěšky.

Příroda stojí za procházku do kopce

Když jsme se konečně dostali až dolů, začali jsme stopovat s plánem pokračovat co nejdále na východ. Plán nám vyšel s malou výjimkou. Na východ jsme se dostali, ale jen asi 10 kilometrů do nejbližšího města. Chvíli jsme tam hledali místo na stopování, až jsme našli takový přístřešek s lavičkou na konci města. Vzhledem k tomu, že už bylo celkem pozdě, tak jsme k přístřešku přidělali plachty, které vytvořili zdi a šli jsme spát. Byl to opravdu geniální nápad, protože večer přišla bouřka a nebýt plachet, tak jsme se probudili úplně mokří. Díky přístřešku jsme se probudili suší a mohli jsme si v klidu připravit snídani a kávu. Potom jsme došli na nejbližší benzínku, kde jsme potkali dva turecké kamioňáky. Bohužel jeli opačným směrem, nicméně nám koupili kafe, vodu a sušenky a potom nás pozvali ke kamionům na čaj. Z čaje se vyklubala luxusní snídaně a pánové byli opravdu báječní. Pohostinnost Turků se nám poprvé ukázala.

Po vydařené snídani jsme chytli stop až na benzínku kousek od Plovdivu. Mysleli jsme si, že to bude dobrý nápad zůstat na dálnici, protože třeba rovnou stopneme někoho z Turecka. Bohužel lidé z Turecka měli plná auta, anebo nezastavovali na benzínce. Díky tomu jsme tam strávili několik hodin, až jsme si domluvili odvoz o něco dál u jednoho milého páru z Británie. Nakonec jsme se při cestě dali natolik do řeči, že nás odvezli až na hranice s Tureckem. Hranice jsme přešli pěšky a začali jsme stopovat těsně za nimi. Kubovi se splnil sen a konečně jsme si stopli pick up. Batohy jsme hodili, jako v amerických filmech, na korbu a my si sedli do auta. Na večer jsme měli domluvené ubytování přes couchsurfing ve městě Edirne a náš řidič nás hodil až přímo před barák. Nevěděli jsme, co od našeho hostitele čekat a byli jsme opravdu mile překvapení.

Turečtí přátelé a jejich pozvání na čaj


Turci jsou nepříjemní jen když chcete omáčku navíc na váš kebab.

Kutay byl totiž úžasný člověk, který by pro nás udělal snad cokoliv. První výhoda byla, že uměl perfektně anglicky. Za druhé byl velice vzdělaný v mnoha oborech předal nám hodně informací o Turecku. Díky němu jsme poznali opravdovou pohostinnost místních. První věta byla „chovejte se tu jako doma“ a myslel jí absolutně doslova. Cokoliv jsme potřebovali, tak on pro nás zařídil.

Díky tomu, že měl prázdniny, tak s námi prošel celé město. Ukázal nám mešitu s největší kopulí v Turecku a potom nás vzal na legendární místní zmrzlinu. Večer jsme ještě společně šli na vodní dýmku a doma nám připravil pravou tureckou kávu. Navíc, když se dozvěděl o našich stránkách a blogu, tak nám objednal i vizitky, které nyní všem rozdáváme (1000ks).

Mešita v Edirne

Potom nám Kutay nabídl, že můžeme jet s ním do města Corlu, které je blíže k Istanbulu, za jeho kamarádem. My jsme souhlasili, ale pod podmínkou, že budeme stopovat. Kutay už stopování znal, a tak souhlasil. Během chvilky jsme se na dva stopy do města dostali a potkali se s jeho kamarádem. Ten nás vzal k rodičům domů, kteří pro nás připravili tradiční večeři. U rodičů doma jsme také přespali, ale ještě před tím jsme navštívili předsvatební party. Představte si, že doprostřed ulice postavíte opravdu hlasité reproduktory, svoláte sousedy, nevěsta a ženich si vezmou hezké šaty a všichni tancují a dávají svatebčanům peníze. Na druhou stranu se toho tam zas tak moc neděje, takže jsme po chvíli šli spát.

Další den nám Kutayův kamarád zařídil ubytování na jak dlouho budeme chtít u jeho kamaráda. Tímto způsobem v Turecku funguje vše. Někdo má kamaráda, který má kamaráda, který umí tohle a ten zná zase někoho, kdo mi zařídí něco jiného. Díky tomu jsme se dostali k Emremu domů. Hned první večer nám jeho přátelé připravili domácí „cig köfte“, které je opravdu náročné na přípravu. Ve vaření jsme se nicméně střídali. Občas uvařili něco tradičního oni, jindy jim Kuba připravil hamburgery a vajíčka k snídani. Dokonce jsme jednou společně s Emrem dělali dort, protože ho slíbil jedné kamarádce (která ho nakonec ani nedostala). Jednou jsme zase jeli k jezeru, kde všichni z města grilují na veřejných grilech. Celé dny jsme poznávali kulturu studentů v Turecku. Pili jsme litry čaje a hráli hry. Naučili nás, jak hrát UNO s žolíkovými kartami, a ještě jsme se naučili hrát Backgammon. Nechtějte po nás vám to vysvětlit.

Příprava cig köfte


My snad v Turecku furt jenom jíme.

Po pár dnech jsme s Emrem přejeli do Istanbulu, kde jsme měli na první noc ubytování od Emreho spolubydlícího. Do Istanbulu jsme se dostali opět stopem. Pro Emreho to bylo poprvé a opravdu si to užil, protože jsme si po chvilce stopli jeho vysněné BMW. Když jsme dorazili, tak jsme se rovnou sešli s jeho přáteli na čaj a potom jsme šli projít asijskou stranu Istanbulu. Ochutnali jsme po cestě mnoho nových sladkostí a potom jsme relaxovali v místním parku. Nakonec jsme přejeli do bytu, který jsme měli půjčený a s Emrem jsme se na chvilku rozloučili (po tom co jsme ochutnali další turecké speciality).

Jedna z proslulých sladkostí Turecka (nic moc)

Ráno jsme přejeli k Emreho rodičům na Evropskou stranu Istanbulu, kde pro nás maminka Emreho připravila oběd. Poprvé je doma navštívil někdo ze zahraničí, ale rodiče byli nadšení. I když neuměli anglicky Emre se snažil překládat. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč byl Emre rád, že jsme u něho byli, protože jsme ho učili mluvit lépe anglicky. Po obědě jsme vyrazili do města. Nejprve jsme vyzvedli vizitky, které pro nás před tím objednal Kutay a pak už jsme jeli do úplného centra Istanbulu. Navštívili jsme několik mešit, prošli jsme si historický bazar a dostali jsme se i do parku Istanbulské univerzity, kde byl opravdu klid. Celý den jsme chodili po městě a potkávali další přátelé, se kterými jsme jedli a pili čaj. Večer jsme dorazili domů na večeři a potom jsme ještě znovu jeli do centra na vodní dýmku a hrát deskové hry. V noci se celé město proměnilo a lidé v hospodách popíjeli domácí alkohol, což ve dne nevidíte. Na ulicích potom sedělo mnoho lidí, kteří si povídali a k tomu ujídali slunečnicová semínka, jejichž slupky se pak válely úplně všude. My jsme si také pár semínek koupili, abychom neporušili tradice a když jsme je snědli, tak jsme vyrazili zase domů.

Ráno jsme dostali královskou snídani a museli jsme se s Emrem i rodiči rozloučit, protože nás čekal odlet z Turecka pryč. Loučení bylo opravdu dlouhé, protože si nás Emreho rodiče i on sám dost oblíbili. Slíbili jsme jim, že pokud ještě někdy do Turecka zavítáme, tak se za nimi opět stavíme a Emremu jsme slíbili, že pokud někdo z našich známých do Turecka pojede, tak že je pošleme za ním, aby si opět procvičil angličtinu. Takže pokud někdo z vás chce poznat Tureckou kulturu, určitě nám napište a my vás spojíme s místními.

No a pro víc fotek, příběhů a postřehů můžete navštívit náš facebook a Instagram.

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš