jakub švajda

22. ledna 2020 17:46

Švajďáci na cestách – Indie Bih/zár a Seven sisters

O Biháru i Indové mluví, jako o nejhorší části Indie, tak proč tam nestrávit přes měsíc? Sice jsme většinu času trávili v Bodhgaye, kde je to o něco lepší, ale stejně jsme pochopili, co tím zbytek Indie myslí. Nicméně potom jsme to vzali do oblasti zvané Seven sisters, která se podle nás naopak řadí k perlám Indie. Celkové shrnutí si dáme v dalším cestopise…

Galerie Mapa

Horní dolní, ve které bydlí celý Hradec

Z hranic s Nepálem jsme vjeli rovnou do Biháru. Díky zdržení, o kterém se můžete dočíst zde, jsme přejeli hranice až večer a museli jsme tedy přespat po cestě v motelu. Druhý den měla Eliška narozeniny a Kuba se domluvil s naším hostitelem, že jí koupí dort, jako překvapení. Dojeli jsme tedy do města Sitamarhi, které je velké asi jako větší vesnice a žije v něm přes 100.000 obyvatel. Náš hostitel byl majitel největší firmy ve městě, která rozvážela zemědělské produkty po celém Biháru a jeho dům byl velký, jako fotbalové hřiště. Konečně jsme pocítili to trápení bohatých lidí, když potřebují na záchod…naštěstí jsme to vždy stihli. Překvapení se povedlo a Eliška dostala svůj narozeninový dort, a ještě tričko od Kuby z Nepálu. Ve městě vlastně vůbec nic nebylo, kromě jednoho chrámu lorda ze Sith. Ne počkat, to jsem si spletl se Star Wars, ale něco se Sithem tam bylo, a proto tam jezdilo strašně moc hinduistů z celé Indie, nebo nám to alespoň tvrdili. Každopádně jsme tam strávili dva dny na relaxaci a pak už jsme si to namířili do Bodhgayi. Tohle město se stalo naším cílem už dávno, protože se jedná o místo, kde Buddha dosáhl osvícení. Tím pádem šlo o poslední z nejvýznamnějších míst Buddhova života, které jsme ještě nenavštívili.

Eliška dostala k narozeninám dort


Celková inteligence obyvatelstva se rovná běhajícímu kuřeti

V Bodhgaye jsme našli přes couchsurfing Boba. Bob byl 70letý Američan, který ve městě měl několik projektů, a tak jsme mu nabídli pomoc. Ani ve snu nás nenapadlo, že budeme pracovat přímo v Maha Bodhi Templu, kde Buddha dosáhl osvícení. Nejdříve jsme natírali rámy na zlato, potom jiné rámy na červeno, potom jsme pomáhali s přípravou meditačních mlýnků a jezdili jsme s Bobem po okolí na obchodní schůzky. Bob byl opravdu fajn člověk. Miloval jídlo a zábavu. Všichni ve městě ho znali a uznávali a díky práci pro něj uznávali i nás. Chodili za námi lidé a mniši, když jsme pracovali, aby nám poděkovali. Občas nám dokonce přinesli i nějaké sladkosti, nebo ovoce. Mluvíme tu o normálních lidech, kteří se přijeli podívat na vzácné místo. Místní si většinou stoupli asi tak 5 centimetrů od nás, když jsme zrovna pracovali a s tupým výrazem pozorovali, jak natíráme. Aby toho nebylo málo, tak následně přišla otázka: „Natíráte?“ No ne asi, jen si tady tak máváme štětcem po desce a náhodou je na ní barva…co si asi mysleli, že tam jako děláme? Nevadí, časem jsme si na to zvykli a snažili jsme se co nejméně rozebírat naší práci tam.

Tohle jsme natírali


Pozadí srůstá s okolím

Po pár dnech práce jsme byli od dodavatele dílů k modlitebním mlýnkům pozváni na představení školy, kterou vlastnil. Jedno takové představení jsme zažili už v Punjabu, a tak jsme od toho moc neočekávali. Mysleli jsme si, že přijde pár dětí, předvedou nějaké tralala a hotovo. Nejprve jsme dostali najíst, což bylo dost důležité, protože program trval několik hodin. Potom jsme se přesunuli na místo, kde byla připravená profesionální stage s veškerým zázemím a vybavením. Jakožto zákazníci s velkou zakázkou jsme dostali čestná místa v první řadě (stejně si myslím, že to bylo kvůli tomu, že jsme bílí). Při slavnostním zahájení programu jsme dokonce byli pozváni na pódium, abychom zapálili lampy a uctili památku významných osobností. Potom už začal program. Bylo to velkolepé a opravdu profesionální. I když se jednalo o studenty školy v Biháru uprostřed ničeho, tak náš přítel dbal na to, aby děti ze všech vrstev dostali kvalitní základní vzdělání. Odpovídali tomu jeho skvělé znalosti o všech tématech a co nás nejvíce potěšilo bylo, že miloval Evropu, a zvláště její východní část. Byl asi první člověk, kterého jsme v Indii potkali, kdo měl velké znalosti o České republice. Jo a hlavně věděl, že máme rádi pivo. Nicméně i přes skvělý program bychom uvítali ho pro příště trochu zkrátit, přeci jen po 5 hodinách sezení na plastové židli se vám už rýsuje pozadí podle jejího tvaru a vy začínáte srůstat s prostředím.

Profesionální představení studentů


Šála sem, šála tam všude kam se podívám

Další den jsme vyrazili společně na výlet do nedalekých chrámů, kde jsme potkali i jednoho z nejvyšších představitelů hinduismu v Indii. Opět jsem se na internetu o něm nic takového nedočetl, ale třeba je to pravda. V nedalekém chrámu pobýval i Buddha a my jsme od nich dostali zvláštní šály na památku. Tato tradice s šálami je rozšířená v Indii a v Nepálu, kde hosté dostanou na krk šálu, kterou si poté nechají, a tak domů později cestovalo poštou celé balení šál. Když jsme přijeli zpět do města Dehri, kde sídlil náš dodavatel, tak jsme se nechali odvézt na vlakové nádraží. Vlak byl v tomto případě lepší volba, protože je pohodlnější a o 3 hodiny rychlejší. To platí normálně, pokud zrovna nemá zpoždění. Čekali jsme na místě 4 hodiny a zpoždění se ukazovalo 6 hodin. Nicméně pokaždé narůstalo, takže vůbec nevíme, v kolik vlak nakonec odjel. My jsme to otočili a jeli zpět přespat do Dehri a ráno jsme to vzali autem po drncající dálnici, kde nikdo nedodržuje ani směr jízdy.

údajně významný hinduista

Zpátky v Bodhgaye začínal takzvaný „Tipitaka Chanting“. Jednalo se o událost, při které se sejdou mniši z celé jihovýchodní Asie a okolních států a několik dní meditují právě pod stromem, kde Buddha dosáhl osvícení. Díky pomoci s rekonstrukcí chrámu jsme se stali VIP hosty a mohli jsme si tak pochutnávat na delikatesách nejlepších indických kuchařů. Ve večerních hodinách se potom v prostorách kolem stromu rozdával všem čaj a sušenky zdarma a k tomu měli každý večer přednášky významní mniši z různých států. V té době jsme zrovna natírali rámy na červeno a dostali jsme k ruce partu místních kluků. Díky celkem slušnému výdělku (asi 500 Kč za celý den pro 4 lidi) kluci pracovali opravdu pečlivě, a to i když jsme tam zrovna nebyli.

kuchaři v akci


Magický autobus? Ne, magická kavárna!

Jeden večer jsme po práci s Bobem šli navštívit místní kavárnu, že tam bude živá hudba. Jednalo se o evropský styl kavárny, který vlastnili Rusové. Magické místo, které se od té chvíle stalo naším druhým domovem a lidé v něm našimi nejlepšími přáteli. Každý večer zde hráli kluci na kytaru a zpívali ruské písně a my k tomu popíjeli čaj s kokosovým mlékem. To jsem zapomněl zmínit, že Bihár je „suchý stát“. Je zde zakázán prodej alkoholu. Každopádně Bob má asistenta Pramoda, který je schopný zařídit úplně cokoliv. Pramod je obrovská výjimka v Indii, protože když Indové o něčem mluví, tak to nikdy neudělají, ale on splnil v podstatě vše. Díky tomu jsme mohli zařídit i party s whisky.

Eliška, Bob, Olga, Katya a Pramod


Máme dobrou karmu

Když skončil Tipitaka Chnating, tak jsme měli pár dní klid na to, zařídit vše potřebné. Po pár dnech totiž přijel 17. Karmapa, který je hlavou buddhistické linie, kam patříme. Je to asi nejvýznamnější člověk, kterého jsme mohli potkat, a tak se všechen náš čas točil kolem setkání s ním. Do Bodhgayi se v té době sjelo mnoho cizinců, hlavně z Ruska. Potkali jsme dokonce naší známou Jenny, kterou jsme potkali poprvé v Pokhaře v Nepálu. V tu dobu byla Jenny, jako naše kouzelná víla. Tím že studovala buddhismus přímo v naší linii, tak se znala s hodně vlivnými lidmi a my díky ní měli informace z první ruky. Zařídila nám tak setkání s mnoha významnými lamy. Nakonec se nám dokonce povedlo se setkat přímo se 17. Karmapou, který nám následně dal i buddhistická jména. Ten večer jsme Jenny pozvali k Bobovi na večeři, ale my museli odjet, abychom stihli právě Karmapu. Bylo nám trochu trapné, že jsme je tam nechali samotné, a tak když jsme se vrátili, tak jsme se snažili nějak náladu zvednout. Jenny byla pozvána od Ruských kamarádů do kavárny na „party“, ale nakonec nás napadlo udělat party u Boba. I díky tomu, že Pramod byl schopný zařídit alkohol. Většinu z Jenyyiných kamarádů jsme do té chvíle vůbec neznali, ale k Bobovi se najednou sjelo asi 10 holek a jeden kluk. Bob je celkem „pařmen“, takže si společnost užíval a party běžela až skoro do 3 do rána. Ve finále z toho byl asi nejlepší den a večer za celý pobyt v Indii.

Maha Bodhi Temple plný mnichů

Ten den byl totiž poslední den Karmapova pobytu a poslední den oslav. Ráno se tedy celý prostor kolem chrámu zaplnil lidmi, kteří meditovali. Na konci meditace potom všichni vyhazovali do vzduchu květiny a darovali tím dobré dojmy všem bytostem. Bylo úžasné pozorovat i staré mnichy, jak se radují, jako malé děti. Házeli květiny po ostatních a strašně je to bavilo. My jsme si užívali tu stejnou zábavu a hráli jsme válku květin s ostatními. Po radovánkách jsme se ještě setkali s jedním významným lamou z Francie, který na nás udělal obrovský dojem a až budeme zpět v Evropě, tak se s ním rozhodně budeme chtít znovu sejít. Nakonec jsme ještě dostali pytlík plný ovoce a sladkostí, které se hodili na večerní party.

Mniši měli z války květin legraci

V podstatě ihned po Karmapovi přijel do Bodhgayi i Dalajlama. Nicméně vzhledem k tomu, že se do města začalo sjíždět tisíce lidí, tak jsme neměli možnost se s ním přímo setkat. Už jsme byli totiž rozhodnuti se posunout dále. Přeci jen jsme v Bodhgaye strávili více než měsíc. Těsně před odjezdem jsme stihli ještě zajít na večeři a čaj s naším přítelem Rockym z USA, který je báječný fotograf cestující po světě. Pozval nás i k sobě domů, takže v USA už se nám začínají také rýsovat plány. Pak už ale přišel den loučení a my opět zabalili batohy a vyrazili.

Na hranicích s Tibetem

První cíl pro nás byl Sikkim. Je to malý stát na severu Indie, který hraničí s Čínou, Bhútánem a Nepálem. Díky tomu je tam silný vliv Tibetské kultury. Než jsme do Sikkimu dojeli, tak jsme museli stavět ještě ve městech Purnia a Siligury. Potom jsme ještě zastavili těsně před vjezdem do Sikkimu, protože už se stmívalo a Kuba nerad řídil v Indii ve tmě. Díky tomu jsme přespali u místních doma podél cesty a užili si spoustu zábavy. Nechali jsme si u nich i velké batohy, protože jsme věděli, že se stejnou cestou budeme vracet zpět.

Přespání u místních

Hlavním cílem v Sikkimu byl pro nás klášter Rumtek. Tam jsou uloženy pozůstatky 16. Karmapy, a i se tam údajně někde nachází černá koruna, která je pro naší linii důležitá. V Sikkimu mají luxusní silnice, které si užije snad každý motorkář. Silnice se klikatí, ale asfalt je pevný a celý. Cesta nám trvala asi hodinu a půl a dorazili jsme do chrámu, který nám sebral dech. Jakoby vtesán do skály s výhledem na okolní hory, které tvoří hranice s Bhútánem a Tibetem, se tyčil vysoko nad městem. Strávili jsme tam několik hodin a potom jsme vyrazili zpět vyzvednout batohy. Přemýšleli jsme, že přespíme ještě jeden den, ale touha objevovat byla silnější, a tak jsme nakopli motorku a jeli vstříc Seven Sisters. Asi po hodině jízdy se setmělo a my přemýšleli, zda zastavit a přespat. Silnice ale byla v perfektním stavu a absolutně rovná se skoro nulovým provozem. Takhle pohodlně se nám nejelo snad nikdy, a proto jsme se rozhodli ještě pokračovat. Zastavili jsme až ve městě Madhya Madarihat, kde jsme našli po cestě lodžii. Když nám majitel ukazoval pokoje, tak nejlevnější byl ten jediný s teplou sprchou a evropským záchodem. Asi se spletl, ale my díky tomu měli pohodlí.

Klášter Rumtek


Jak na nový rok…

Další den už nás čekala cesta do Assámu na hranice s Bhútánem. Do místa, kde je ekologická farma na pěstování čaje a dům na stromě kvůli divokým slonům a dalším zvířatům. Byli jsme tam pozváni přes couchsurfing. Ten den bylo 31.12.2019 a my se rozhodli slavit nový rok tam s naším hostitelem. První část cesty byla úžasná, protože se jelo jen po dálnici, a i okolí bylo hezké a proti hlavní části Indie i čisté. Nicméně jakmile jsme sjeli z dálnice, tak začalo přituhovat. Nejprve se ze silnice stala „dlažebka“, potom prachovka a potom totální offroad. Navigace nevěděla, která bije a my několikrát zabloudili. Museli jsme se několikrát i ptát místních, kteří ale sami občas nevěděli a jen souhlasně kývali hlavou. Pár kilometrů od cíle, když jsme projížděli mezi čajovými plantážemi, tak byl Kuba už tak unavený ze všech těch věcí okolo, že si nevšimnul velkých větví přes cestu a my díky tomu spadli z motorky. Naštěstí jsme jeli v tu chvíli pomaleji než krokem, ale nějaké škrábance jsme od větví okolo přeci jen měli. Potom jsme ještě museli přejet dvě vyschlé řeky plné písku, ve kterém se skoro nedá jet, abychom konečně dorazili na místo. Ale náš hostitel tam nebyl. Byl na festivalu 400 kilometrů zpět po cestě, kterou jsme přijeli. Měli jsme tak celý domek na stromě skoro pro sebe. Skoro, protože si tam nový rok přijela oslavit rodinka Indů, kteří všichni strašně nahlas chrápali. Stromek jsme si i tak užili, ale na nový rok jsme fakt nečekali. Hodili jsme do sebe pár pivek a kolem 10 večer jsme šli spát, teda aspoň jsme se pokoušeli.

Tak tady jsme (ne)spali


Reprezentujeme naši vlast!

Ráno jsme se zase zabalili a jeli jsme celou cestu zpět na festival. Navigace si našla dálnici, místo těch silnic, po kterých jsme jeli, a tak jsme věřili, že to bude klidná cesta. Omyl. Dálnici sice Indické úřady Googlu nahlásili, ale jaksi jí zapomněli postavit, a tak jsme projížděli pískem a bahnem místy, kde jednou možná bude úplně rovná dálnice. Ta cesta byla snad ještě horší, než cesta tam a motorka dostávala pěkně zabrat. Jako dali jsme to, ale s odřenýma ušima, respektive s odřeným spodkem motorky. Vůbec jsme netušili, o jaký festival půjde, ale řekli jsme si „proč ne?“. Byl to asi největší festival v Assámu, který by mohl hravě soupeřit s naším Votvírákem, nebo Rock for People. Náš přítel tam měl stánek se svým čajem, a tak jsme měli speciální vjezd přímo do areálu.

My s Tenzingem

Celý festival se odehrával v korytě řeky, která byla v tomto období suchá. Všechny stánky a dekorace byly vytvořeny z přírodních materiálů a organizátoři si pohráli i s designem pódií. Opět se z nás stali VIP hosté díky barvě pleti, ale tentokrát to bylo mnohem větší. Hned po příjezdu nás odchytl náš přítel Tenzing, že máme jít s ním. Kuba si pomalu ani nestačil ještě umýt obličej a už nás někam táhli. Z Tenzinga pak vypadlo, že se jdeme sejít s ministrem Assámu. Takže absolutně špinaví a rozlámaní jsme se šli potkat s nejvyšší hlavou státu. Naštěstí jsme si před tím alespoň stihli umýt tu špínu z obličeje a pak už jsme si povídali o tom, jak se nám v Assámu (po dvou dnech, z nichž jeden byl na stromě a druhý na silnici) opravdu hrozně moc líbí. Jakmile jsme si všechno řekli, tak nás před VIP stanem odchytl novinář a znovu jsme všechno opakovali do celostátní televize. Když už jsme konečně došli do Tenzingova stánku, tak nám jeho přítel oznámil, že budeme mít projev na hlavním pódiu, takže jsme opět všechno opakovali návštěvníkům. Vlastně už si ani moc nepamatujeme, co jsme tam tak hezkého říkali, protože v té době jsme byli už celkem opilí. Nicméně máme to na videu a ostudu jsme naštěstí nedělali. A potom už jsme jeli k Tenzingově kamarádovi domů, kde jsme po dobu festivalu bydleli.

Kuba dělá rozhovor

Další den jsme si ráno dali snídani a pak oběd. Kluci chtěli vyrážet brzy, ale jsme v Indii, takže se vyráželo až v pozdním odpoledni. Tenzingovi jsme na oplátku za vše, co pro nás zařídil alespoň dělali reklamu a šířili jeho skvělou myšlenku ekologického farmaření. Na festivalu jsme potom chodili s jeho čajem, který jsme prodávali návštěvníkům, což mělo obrovský úspěch. Ono to ten úspěch mělo možná spíš proto, že jsme se fotili pouze s lidmi, kteří si koupili čaj, ale to nevadí. Prodali jsme čaj? Prodali! A lidé si Tenzinga určitě budou pamatovat díky těm dvěma bělochům, co jim prodali čaj. K večeru už kšefty moc nešli, protože nebylo vidět, že jsme cizinci, a tak jsme si potom vždycky užívali festival. Viděli jsme různé skvělé kapely a módní přehlídky a seznámili se s báječnými lidmi, jako je Nami, u které jsme spali poslední den festivalu, nebo Sofí s Nasťou z Ukrajiny, kteří pro nás zařídili servis motorky a pak odmítli, abychom ho zaplatili. Festival trval pro nás 7 dní a byl to velmi dobře strávený čas. I když byste Indy nejraději nakopali díky jejich neschopnosti cokoliv plánovat. Stejně si ten čas nakonec užijete, i když 70 % času jen na něco čekáte, co se většinou ani nestane.

Ráj na zemi existuje, ale ty schody do nebe by mohli zkrátit

Po festivalu už jsme ale vypadli z města a zamířili jsme do státu Meghalája. Od Sofího jsme dostali tip vzít to nejprve do města Tura a pak zadními cestami do Šilongu. V Tuře sice nic moc zajímavého není, ale cesta odtud do Šilongu je nádherná. První část byla trochu horší díky špatnému stavu silnice a úzkým cestám, ale vynahradila to příroda okolo. Dokonce jsme po cestě zahlédli i nejčistší řeku světa (ano, tohle mám potvrzené z internetu a není to jen výmysl Indů) a jeden most z kořenů. Druhá část cesty už pak byla opět rájem pro motorkáře, protože se silnice točila z jedné strany na druhou a vozovka byla široká a kvalitní. Příroda okolo se měnila a my tak projížděli tropickou džunglí, skrz hory, vyprahlé pustiny, až po zelené kopce podobné Skotsku. V Šilongu jsme si pak ještě pokecali s policajty, když jsme omylem vjeli do protisměru, ale nikde nebylo přesně značeno, jak se má najíždět, takže jsme to prostě ukecali. Policie a celkově doprava v Seven Sisters se totiž hodně liší od hlavní části Indie. Zákony se v Seven Sisters většinou dodržují a hlídají a málokdo jezdí jako šílenec. Nakonec jsme dojeli až k naší hostitelce Micky, která bydlela v centru Šilongu. Večer jsme si s ní skvěle popovídali hlavně o buddhismu a kmenech v Megaláje.

Džungle v Megaláje

Ráno jsme se jeli podívat na mosty, které místní kmeny vytváří z kořenů stromů. Tahle technika je geniální a podle Indů dokážou mosty unést opravdu hodně (proto je na místě cedule, abyste vstupovali maximálně po dvou). Každopádně návštěva určitě stojí za to. I proto, že se jde celou dobu džunglí. Druhý den ale asi neucítíte nohy. Musíte totiž nejprve sestoupat a potom opět zpátky vystoupat 3600 schodů a věřte nám, že to dá zabrat. V okolí je potom ještě mnoho dalších míst, která stojí za návštěvu, my už se ale celkem těšili z Indie pryč, a tak jsme to stočili zpátky do Šilongu.

Double Decker bridge


My se té motorky snad nezbavíme

Ráno jsme pak odjeli do města Guwahati, kde jsme měli v plánu skončit s motorkou a dál pokračovat jinak. V Guwahati nám Nami domluvila přespání u jejího kamaráda a ona sama zrovna ten den dorazila taky. Ke všemu ještě měla narozeniny, tak jí kamarád alespoň sehnal dort, jako překvapení a my jí zazpívali „Happy Birthday“. Potom co Nami odjela jsme si dali dva dny relaxace, kdy jsme v podstatě nic nedělali a motorka byla mezitím v posledním servisu. Po večerech nás kluci z bytu brali na výlet po městě, kde díky tmě nebylo stejně nic vidět, ale je to ohromně bavilo. Mimochodem Assám se pyšní obrovskou ekologickou změnou, že jejich nádraží a osvětlení je na solární panely a že vše recyklují. Potom se procházíte ulicemi, kde popelnici plnou polystyrenu zapálí, protože tím se přeci problém vyřeší.

Nami a narozeniny - v Indie se maže dort na obličej

Když byla motorka hotová, tak jsme se rozhodli, že si dáme ještě poslední jízdu a svezeme se až do města Dimapur v Nagalandu. Větší část cesty byla skvělá, ale konec byl horší. Silnice vlastně už úplně zmizela a díry byly tak velké, že i terénní auta je objížděli obloukem. Bohužel ne u všech děr to šlo, a tak tlumiče dostali naposledy znovu pěkně zabrat. Po příjezdu do Dimapuru jsme ihned šli na nádraží, abychom nechali motorku ještě ten den poslat vlakem do Dillí zpět našemu příteli Vishnu. Všechno si vlastně musíte zajistit sami a pokud se vysloveně nedoprošujete, tak vám ani neřeknou, jakým vlakem ta motorka pojede. No a kdybychom nebyli úplně zvědaví, tak ani nevíme, že účtenku musí mít příjemce u sebe, takže mu jí musíte poslat kurýrem. Byl to tam úplný kocourkov! Naštěstí už víme, že motorka dorazila a v dobrém stavu.

Balení motorky


Ztroskotanci na ostrově o hladu

V Dimapuru jsme přespali a ráno jsme šli ještě hodit na poštu balík plný nepotřebných věcí. Celkem jsme odeslali přes 3,5 Kg věcí. Když jsme totiž cestovali na motorce, tak nám váha byla jedno, ale dále jsme se rozhodli pokračovat opět stopem, a to už váhu zase řešíme. Stop v Indii fungoval celkem snadno, a tak jsme se dostali během jednoho dne z Dimapuru až do Imphalu v Manipuru. Se stopem nám dokonce pomáhali i policajti, kteří nám na kontrolním stanovišti odchytili minibus zdarma až do Imphalu. Řidič pak sice zkoušel platbu získat, ale policie nás tvrdě upozornila, že mu nic platit nemáme. V Imphalu nám náš přítel Bikash z Manali zajistil přespání u jeho kamaráda Tonyho. S Tonym a jedním cestujícím z minibusu, který se stal naším kamarádem také, jsme druhý den vyrazili na jezero poblíž, kde kluci pronajali loď a my se tak mohli projíždět mezi jezerními zahradami. Pro kluky to byl úžasný zážitek a děkovali nám, že bez nás by to nezažili. Od toho místa přitom bydlí 30 minut jízdy autem. Na lodi jsme se celkem pobavili, protože se nám nejprve zasekla vrtule o rybářské lano, potom jsme se nemohli dostat k jednomu ostrovu, a nakonec jsme zjistili, že to byl špatný ostrov, na kterém nebylo jídlo. 3 hodiny jízdy ale utekli, jako voda a my si to zamířili zpět do Imphalu. Tam jsme už jen přespali a ráno jsme vyrazili minibusem do Morehu. Byli bychom stopovali, ale zbyly nám ještě rupie, které pokryly cestu autobusem. Stejně bychom je neměli, jak jinak utratit. Moreh je město, které hraničí s Myanmarem. Došli jsme tedy pěšky na hranici, kde nám řekli, že musíme na tu druhou hranici. Naštěstí byla vzdálená jen 3 km, a ne jako v Nepálu, kde jsme jeli 60 km. Tam už jsme si klasicky nechali dát výstupní razítka do pasu, pozdravili jsme Francouze, kteří proti nám jeli na kolech a došli jsme na hranice Myanmaru. Tím skončila naše cesta Indií.

Kluci opravují motor...nespadl...

Pokud vás zajímá více příběhů a fotek, pak navštivte náš facebook a instagram

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš