Jakub Švajda

25. prosince 2020 22:09

Švajďáci na cestách – Laos a útěk do Thajska

Laos zná většina cestovatelů jako ráj na zemi. Příroda, milí lidé a Asijské ceny. Pro nás byl Laos pravý opak. Byli jsme tam v době vypalování a na začátku celosvětové pandemie. No posuďte sami, jak vypadá takový úprk z Laosu.

Galerie Mapa

První seznámení na hranici

Všechno začalo už na hranicích mezi Thajskem a Laosem na Severozápadě země. Překračovali jsme u města Huay Xai. Pro překročení hranice je třeba překročit řeku. Jediná cesta je přes most, přes který nesmí pěší turisté. Musíte si tedy zaplatit za autobus. Naštěstí jsme dostali chvíli před tím nějaké drobné od paní, co nás vezla autem, protože autobus se samozřejmě nedá zaplatit kartou a bez autobusu vás nepustí. Když jsme překročili řeku, tak jsme se ocitli na hranici Laosu. Hranice je otevřena 24 hodin denně, ale pokud dorazíte po 16:00 (Jako my) musíte zaplatit 3 dolary za osobu pro „odpolední směnu“. Samozřejmě že žádná z těchto informací není nikde na internetu zveřejněna, takže je to takové milé Laoské přivítání. Povedlo se nám naštěstí si domluvit jízdu do centra města s jedním ze zaměstnanců hraničního přechodu, jinak totiž nikde nikdo nebyl, kdo by nás odvezl asi 12 kilometrů do města. Ve městě jsme našli pěkný hostel za asi 100 kč na noc (včetně ranní kávy) a šli jsme najít něco k snědku. Otevřeno měl pouze „running grill“. Na páse před námi jezdilo různé syrové jídlo, a u stolu jsme měli grill a hrnec s vodou k přípravě. Je to vcelku chytrý a levný systém a rozhodně si nemůžete stěžovat na kuchaře, protože si vše připravujete sami. U stolu jsme potkali ještě kapitána místní říční lodi, která jede dva dny do města Luang Prabang. Kapitán nám vysvětlil, kde loď najdeme a v kolik máme být připraveni na nalodění, a tak jsme mohli jít s klidem spát, že ráno bez problémů odplujeme a zažijeme zase něco nového.

Running grill


Kde je ten přístav?!

Probudili jsme se opravdu v klidu s dostatečnou časovou rezervou. Začali jsme hledat přístav podle kapitánových instrukcí, ale stále se nám to úplně nedařilo. Rozhodli jsme se tedy zkusit ve městě stopovat a nechat se odvézt někým místním přímo do přístavu. Po chvíli jsme si chytli první auto, kterému jsme vysvětlili, kam potřebujeme. Řidič byl velice chápavý, a tak nás odvezl asi 5 kilometrů od města na autobusák, kde nám řekl, ať si vezmeme taxi k lodi. To jsme samozřejmě odmítli a šli jsme pomalu zpět do města. Zkusili jsme opět stopovat a po chvíli jsme zastavili auto s řidičem, který opravdu pochopil, kam vlastně chceme. Odvezl nás tedy do přístavu. Bohužel nás odvezl do starého přístavu, odkud lodě už několik let nejezdí a který je vzdálený asi 10 kilometrů od správného místa. Čas se nám pomalu krátil, a tak nám nezbývalo, než zastavit tuktuk a domluvit se na nějaké rozumné částce za to, že nás odveze přímo do přístavu. V tuktuku už seděli nějací další cestovatelé a z našeho rozpoložení poznali, že máme za sebou asi celkem vtipné dobrodružství. O to vtipnější, že přístav byl vzdálen asi 300 metrů od hostelu, ve kterém jsme spali. Bohužel v Laosu neumí moc cesty značit cedulemi a mapy také nejsou úplně adekvátní. Každopádně jsme to zvládli a o stovku chudší za tuktuk, který jsme vlastně nepotřebovali, jsme se dostali do přístavu. Tam jsme koupili jízdenky, uvařili si v ešusu instantní polévku a šli se nalodit. Loď sice pluje dva dny, ale ubytování v místě zastávky si musí každý zařídit sám. Naštěstí jsme se celkem dali do řeči s ostatními cestovateli, kteří našli pěkný hostel za 60kč na noc. Zbyli nám tak nějaké finance i na návštěvu restaurace a nějaké to pivko k tomu. Majitel restaurace ještě přidal domácí pálenku, jako dárek podniku, a tak jsme šli domů celkem „šejdrem“.

Džungle z lodi


Začíná závod s časem

Další den už jsme lodí dojeli až do města Luang Prabang. Asi jste si všimli, že moc nepopisuji, jak jízda lodí probíhala a co jsme viděli. Je to záměrně. Jak už jsem zmínil v úvodu, byli jsme v Laosu v období vypalování. Romantická projížďka džunglí na říční lodi tak byla pouze projížďka kouřem. Občas jsme zahlédli na břehu vodního buvola a pár místních, jinak jsme ale celou dobu pozorovali pouze kouř, který se nesl přes celý sever země. Loď ale fungovala i jako taxi pro místní, a tak jsme alespoň potkali pár lidí, kteří žili podél řeky. Zpátky do Luang Prabang. Město jako takové je v podstatě centrem veškerého dění na severu Laosu. Loď nás vysadila asi 15 kilometrů od města a tuktuk jsme brát nechtěli. Zkusili jsme stopovat a po chvilce se nám opět podařilo se dostat do centra. Prošli jsme pár ulic, abychom našli nově otevřený hostel, kde jsme dostali soukromý pokoj s klimatizací za 60kč na noc. Součástí vybavení hostelu byla i společná lednice a malá kuchyňka s elektrickou pánví. Mohli jsme tak nakoupit piva v supermarketu a uvařit si vlastní jídlo. Večer jsme se sešli s přáteli z lodi, abychom se podívali trochu po městě a trochu se uvolnili. Další den jsme se šli ještě projít k místnímu buddhistickému klášteru a ochutnat prvé tradiční starodávné Laoské jídlo – plněnou francouzskou bagetu. Vlastně jsme nenašli žádnou opravdu Laoskou specialitu, kromě téhle evropské bagety. Každopádně byla bageta opravdu dobrá a zasytila nás na celý den. Plný žaludek se nám hodil, protože nás čekalo celkem hodně stresu. V Laosu jsme totiž poprvé začali bedlivě sledovat celosvětovou situaci a hlavně jsme tam jeli, abychom si zařídili plná víza do Vietnamu, který byl naší další zastávkou. Z Luang Prabang by už jen stačilo vzít jeden autobus a byli bychom přímo na severu Vietnamu. Bohužel v den, kdy jsme chtěli dojít na ambasádu Vietnam plně uzavřel své hranice. Zároveň se situace zhoršovala i v dalších zemích a hranice se postupně uzavírali všude. Čekalo nás těžké rozhodnutí, co dál. Mohli jsme zůstat v Laosu, který se nám moc nelíbil a zdál se nám dost drahý oproti zbytku Asie. Mohli jsme se přesunout do Kambodži, kde byli naši virtuální spolucestovatelé „Sell it and live“, ale jinak jsme tam také vlastně nic pořádně nechtěli. Nakonec zvítězila možnost vrátit se do Thajska, pokud to půjde a překročit hranici do města Nong Khai, kde už jsme znali Baa, který tam vlastnil motel.

Chrám v Luang Prabang

Baovi jsme tedy napsali, zda bychom mu mohli zase s něčím pomoci výměnou za střechu nad hlavou a druhý den už jsme se snažili dostat stopem na hranice. Nejprve se nám stopování celkem dařilo a dostali jsme se asi 50 kilometrů od Luang Prabang. Tam jsme ale čekali dost dlouho, a nakonec jsme si zastavili jen autobus, který nás za lehčí slevu odvezl. Kdybychom vzali normální autobus anebo čekali pár hodin déle, asi by to bylo lepší, jelikož tento autobus měl neustále problémy a z našeho plánu překročit hranice ten den sešlo. Dorazili jsme do hlavního města Laosu Vientane skoro o půlnoci, a ještě opět na autobusové nádraží úplně mimo město, i když nám řidič sliboval, že nás odveze do centra. Naštěstí jsme našli hotel, kde jsme se levně na noc ubytovali a ráno jsme si stopli milou paní, která nás odvezla k terminálu městského autobusu, který stál asi 10kč a odvezl nás až na hranici. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, zda budeme schopni hranice překročit. Před hranicemi jsme ještě utratili všechny Laoské peníze za pivo, které je v Thajsku velmi drahé a potom už jsme jen doufali, že vše klapne. A klaplo! Hranice jsme bez jediného problému překročili a spadl nám tak obrovský kámen ze srdce. O dva dny později již byli hranice Thajska plně uzavřeny a zůstali uzavřené dalších více než půl roku.

Rozbitý autobus


Zabydlíme se na severu

Teď už jsme mohli za Baem. Jeho motel naštěstí ležel opravdu kousek od hranice, takže první auto, které jsme si stopli nás odvezlo až k němu. Baa nás přivítal vřele a rovnou nás pohostil. Domluvili jsme se, že mu nejprve pomůžeme s jeho zahradou a limetovým sadem. Za tuto pomoc jsme dostali jeden přepravní kontejner, ve kterém jsme bydleli, jídlo z restaurace jeho maminky a k dispozici motorku na ježdění do města. Péče o zahradu a sad byla ale celkem namáhavá. Baa měl více než 50 limetkových stromů a další desítky jiných stromů a rostlin. Samotné zalévání nám tak trvalo i více než 3 hodiny denně. Limetky se totiž v tomto období museli zalévat i dvakrát denně a několik litrů pro každý strom. Dále jsme vysazovali nové rostliny a tvořili ve spolupráci s Baovou maminkou nové sady. Dny ubíhali celkem rychle a my jsme naběhli na takovou rutinu. Občas jsme s celou Baovou rodinou večer něco ugrilovali a dny jsme trávili prací a výlety do města, ve kterém toho mnoho není.

V limetkové zahradě

Asi po týdnu u Baa si nás zavolala Baova manželka. Bylo nám trochu trapné, že jsme tam již tak dlouho, a tak jsme byli připraveni se posunout opět někam jinam, abychom je neobtěžovali. Baa i jeho žena naopak byli nadšeni z pomoci, kterou jsme jim poskytli a poprosili nás o nějaké další věci. Z Elišky se tak rázem stala učitelka a vychovatelka Baových 3 kluků. Tahle pomoc přišla celé rodině nejvíce vhod, protože vzhledem k pandemii byly všechny školy zavřené. Kubu potom Baa poprosil, zda by mu pomohl navrhnout ve 3D programu celý jeho areál, a tak se Z Kuby na chvíli stal v podstatě architekt. Co se pandemie týče, tak se nás kromě zavřených hranic omezení nijak nedotýkala. Na začátku všeho se nastavila v Thajsku jasná pravidla, která se tam drží v podstatě do teď. Kdykoliv jsme vstupovali do uzavřených veřejných prostor, tak jsme museli nosit roušky, změřili nám teplotu a u vchodu byla dezinfekce. Pouze v době celosvětové nejhorší vlny se v Thajsku na dva týdny zavřeli veškeré služby kromě obchodů s potravinami, a dokonce byl chvíli zákaz prodeje alkoholu. To později způsobilo, že při obnově prodeje alkoholu se lidé prali o bedny s pivem, aby náhodou vláda zase něco nezakázala. Naštěstí naši značku piva skoro nikdo nepil a my tak mohli nakupovat v klidu. Plus i v době zákazu jsme měli kamaráda, který vlastnil kavárnu a piva měl dostatek. Vše potom vyúčtoval, když už se alkohol prodávat mohl. V Thajsku zároveň byl v nejhorší fázi pandemie zákaz cestování mezi provinciemi, ale to se nás v tu chvíli taky netýkalo, protože jsme byli rádi zase na jednom místě, kde jsme měli vše, co jsme potřebovali.

Rybí farma

Samozřejmě jsme ale na cestě kolem světa a není pro nás už tak jednoduché zůstat dlouho na jednom místě. Po dvou měsících nás tedy opět začali svrbět prsty a my přemýšleli, jak bychom v době celosvětové pandemie mohli cestovat. Stopování se nezdálo být příliš dobrý nápad. Ani ne kvůli viru samotnému, ale spíše s ohledem na obavy ostatních jsme nepředpokládali, že by někdo zastavil cizincům. Thajsko jinak bylo jednou z nejbezpečnějších zemí a do doby, než jsme ho opustili mělo „jen“ kolem 50 smrtí v důsledku viru. My jsme na nový způsob cestování nakonec přišli, ale to už je další, úplně jiný příběh.

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš