jakub švajda

5. května 2019 17:42

Švajďáci na cestách - Madeira

Z Portugalska jsme si udělali pauzu a zaletěli jsme na ostrov věčného jara. Během 10 dní jsme prošli skoro celý ostrov pěšky, potkali dokumentaristy, kteří nám ostrov ukázali, ochutnali jsme většinu místních specialit, a ještě jsme stihli i odpočívat. Trochu jsme uvažovali o pojmenování ostrov věčného jara, protože nám většinu doby pršelo. Stejně ho ale milujeme a hlavně místní obyvatele.

Galerie Mapa

Ostrov věčného jara, kde věčně prší a všechno je do kopce

16.4.2019 přišel čas se po týdnu stopování napříč Portugalskem přesunout z Porta na Madeiru. Den předem jsme zabalili všechny potřebné věci a ty nepotřebné jsme nechali u naší hostitelky Alex v Portu. Brzy ráno jsme se nočními autobusy přesunuli na letiště a odletěli jsme vstříc novému dobrodružství. V dopoledních hodinách jsme přistáli na letišti Madeira Funchal. Název je trochu zavádějící, neboť letiště se od města Funchal nachází asi 20 km. Je totiž ve městě Santa Cruz. To nás celkem zaskočilo, protože jsme žili v domnění, že budeme rovnou v hlavním městě. Vymysleli jsem tedy nový plán. Vyrazíme rovnou do hor a v hlavním městě se otočíme až na konci našeho pobytu. Bohužel jsme potřebovali koupit bombu na vaření, protože ta se nesmí převážet v letadle, no a tím pádem jsme museli do Funchalu.

Přístav ve Funchal

Vyrazili jsme tedy po silnici směrem na Funchal a začali jsme stopovat. Po chvilce nám zastavil pár místních hasičů, kteří jeli zrovna do obchodu se sportovními potřebami, kam jsme potřebovali i my. Vzali nás tedy s sebou, my koupili bombu a začali jsme stoupat s tím, že dojdeme na vyhlídku Pico do Arieiro a někde tam přespíme. Asi po 4 km stále do kopce jsme se rozhodli si opět alespoň kousek cesty, který vedl městem, pomoci stopem. Opět jsme měli obrovské štěstí, když nám zastavili dva místní, kteří zrovna jeli až na vyhlídku. Svezli jsme se tedy s nimi. Když jsme dorazili na místo, byla všude mlha a foukal extrémně silný vítr. Pánové už stihli odjet a my se zasekli na pár hodin na vyhlídce, ze které nebylo nic vidět. Dali jsme si dvě piva místní značky Coral a přemýšleli, co budeme dělat dál. Piva samozřejmě způsobili potřebu toalety, která na vyhlídce stojí 0,5€. Po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli zeptat dalších osob na vyhlídce, zda by nás nehodili zpět do města. Naštěstí jim to nedělalo žádný problém a využili i naše navigační schopnosti. Během chvilky jsme se dostali zpátky do města, kde jsme nevěděli, co budeme dělat a kde budeme spát. Chvíli jsme zkoušeli lidi přes couchsurfing, až se ozval Aleksander. Byl to hostitel původem z Estonska, který byl až naše poslední volba. Nicméně ostatní byli z důvodů Velikonoc někde pryč, a tak jsme nakonec zvolili zůstat u Alekse. Nakonec jsme bydleli s úžasným člověkem, který měl snad nejhezčí výhled ve městě, supermoderní byt a úžasnou povahu. Dokonce jsme se k němu i vrátili, ale o tom až později. K večeru jsme se společně najedli, vypili pár piv a zjistili o sobě navzájem něco víc.

Výhled od Alekse


Jedeme na sever a překvapivě…prší!

Ráno jsme Alekse na pár dní opustili a rozhodli jsme se vydat na sever ostrova. Během chvíle jsme si stopli opět místního, který nás hodil do města Sao Vicente. Ukázal nám přírodní bazén, do kterého se vlévala voda z oceánu. Když odjel, tak jsme si prošli celé město a zkusili jít k místním sopečným jeskyním. Vstup za jednoho byl ale 8€, což by celkem ublížilo našemu rozpočtu. Vyrazili jsme tedy objevovat ostrov zatím podél pobřeží. Ze Sao Vicente jsme šli pěšky na hraně ostrova do města Porto Moniz. Ten den jsme ušli více než 25 km, ale nakonec jsme to dokázali. Když jsme večer hledali místo na přespání, tak jsme kousek od oceánu objevili připravovanou nabíjecí stanici pro elektromobili, u které byli 3 prosklené budky, do kterých se dalo vlézt. My jsme je tedy využili jako stan a dobře jsme udělali, neboť večer samozřejmě pršelo. Vlastně i přes den střídavě pršelo a svítilo sluníčko.

Přírodní bazén


První velké stoupání

Druhý den jsme si zašli na kafe do nedaleké restaurace a naplánovali jsme kam budeme pokračovat. Rozhodnutí padlo na Lagoa do Fanal. Dopředu jsme viděli, že nás čeká asi 12 km a přes 1000 m stoupání. Hned ráno jsme vyrazili na cestu a už po 200 nastoupaných metrech jsme toho měli plné zuby. Nicméně jsme se nevzdali a pokračovali jsme dál. Asi v půlce cesty jsme zastavili na pivo, které jsme si vychutnali mnohem více než kdy jindy. Potom jsme opět vyrazili stoupat vzhůru.

Pozorování jezera

Když jsme k místu došli, bylo tam celkem hodně mraků, ale jezero jsme viděli. Kdyby nebylo takové zvláštní počasí, asi bychom se v něm i vykoupali. Po chvilce odpočinku a pozorování hladiny jsme začali připravovat spaní. Věděli jsme, že bude na 90 % alespoň chvíli pršet, a tak jsme společně s hamakami natáhli i tarp (velká plachta). Následně začala Eliška připravovat večeři. Z domova jsme ještě měli konzervu leča, a tak jí ohřála na vařiči. Kuba se mezitím vydal do nedalekého kempu koupit nějaké pečivo. Když tam dorazil, tak zjistil, že to vlastně úplně není kemp. U přístřešku postávali místní s taškami z nákupu. Zeptal se jich tedy, kde by mohl koupit pečivo, načež ho odkázali na město Porto Moniz (zpátky z kopce 12 km). Opět se ale projevila dobrota místních lidí, když mu nabídli celý chléb zdarma. Po návratu už byla večeře připravená a po večeři jsme šli spát.

Karma je zdarma a vše dobré se vrátí

Následujícího rána jsme si připravili na vařiči k snídani ovesnou kaši a čerstvě umletou kávu v našem kávovaru. Jsou to drobnosti, které naši cestu dělají příjemnější a kvůli kterým jsme schopni přibrat pár gramů váhy navíc. Čerstvá káva rozhodně patří mezi ně. Nicméně ráno bylo lehce deštivé a my potřebovali zabalit všechny věci, abychom se mohli pohnout dále. Podle předpovědi ale přestat pršet nemělo. Sbalili jsme vše, i když to bylo trochu vlhké a vydali jsme se k nedalekému přístřešku, že tam vymyslíme, co budeme dělat dál.

Náš pokoj u jezera

Když jsme tam došli, rozhodli jsme se zkusit dostat zpět na jih ostrova, kde by mělo být alespoň trochu hezky. Ptali jsme se tedy pár lidí, kteří u místa zaparkovali, zda by nás nevzali s sebou. Všichni vždy souhlasili, ale s tím, že si nejprve projdou i v dešti nějaké procházky a pak že bychom vyrazili. V průběhu čekání se ale stala dosti nečekaná věc. Na místo dorazila partička místních, kteří začali roztápět oheň v kamnech a ohřívat svůj piknik. Nabídli nám nějaké jídlo a my jim nabídli slivovici na ochutnání. Díky tomu jsme se dali do řeči a zjistili jsme, že se jedná o studenty kinematografie, kteří na ostrově natáčí dokument o komunitě lidí z Venezuely. Nějak jsme se dostali k tomu, že máme s sebou dron a tahle informace nám zařídila asi nejlepší zážitek z Madeiry. Kluci totiž někoho s dronem sháněli, aby mohli udělat hezké záběry do dokumentu. Bohužel půjčení filmaře s dronem stojí na ostrově klidně několik set eur, a to si s jejich rozpočtem nemohli dovolit. Kuba jim tedy nabídl že natočí, co budou chtít. Kluci byli nadšení. Čekali jsme na stejném místě několik hodin a při tom se stále více poznávali. Hlady jsme rozhodně netrpěli, protože jejich produkce zajistila dostatek cateringu možná pro půlku vesnice. Ochutnali jsme výborné Venezuelské plněné taštičky z banánové mouky. Ale celou dobu jsme čekali, až přestane alespoň na chvíli pršet a foukat vítr, aby se dalo vzlétnout s dronem. Dle předpovědi to mělo trvat ještě minimálně hodinu, a tak se kluci rozhodli přesunout autem do nejbližšího baru, abychom ochutnali místní drink zvaný Poncha. Byla to vlastně silná pálenka smíchaná s citronovou šťávou a kapkou pomeranče. Vcelku silný nápoj.

S našimi novými přáteli

Asi po hodině jsme se vrátili k jezeru, kde sice stále bylo hodně mraků, ale už nepršelo a nefoukal vítr. Kluci nás nijak nenutili s dronem vzlétnout, protože se báli, abychom si s ním něco neudělali. Kuba ale stejně vzlétl a natočil zajímavý záběr, jak mizí vše postupně v mraku. Potom jsme se všichni přesunuli k místu, kde jsme si den před tím dávali s Eliškou pivo. Byl tam nádherný výhled a naši přátelé se rozhodli natočit nějaké záběry i tam. Kuba nakonec opět vylétl s dronem a natočil jim nejspíše úvodní snímek celého dokumentu. Všichni byli ze záběru nadšení, a i my ho máme v plánu použít do našeho dokumentu. V průběhu natáčení nám režisér Filipe nabídl, že můžeme jet i další den s nimi a že můžeme přespat u něj doma. Nabídku jsme samozřejmě přijali a ze severu ostrova jsme se vydali zpět na jih. Po cestě jsme ještě zastavili u kameramana doma, kde jsme ochutnali místní víno a poprvé jsme měli čerstvou cukrovou třtinu. Dal nám dokonce několik „klacků“ na cestu, abychom si mohli doplňovat energii při trekování. Kmínek cukrové třtiny se nožem v podstatě oloupe, kousek se odkrojí a ten si strčíte do pusy. V průběhu žvýkání kousku třtiny musíte ještě „vysávat“ tekutinu, která z toho teče. To je vlastně čistý cukr. Vyžvýkaný kousek už vyhodíte.

Skvělá večeře u úžasných lidí

Po téhle zkušenosti už ale přišlo na řadu se přesunout k Filipemu. Bydlel mezi Funchalem a letištěm. Když jsme dorazili k němu domů, ihned nás přivítala jeho maminka. Sice neuměla skoro vůbec anglicky, ale my si poradili s pomocí Filipeho a translatoru. Filipeho maminka pro nás připravila obrovskou večeři plnou místních dobrot. Ochutnali jsme tedy oblíbený místní česnekový chleba a taky ráno nalovené mušle připravené na másle s česnekem. Ještě jsme dostali i místní víno a pak už jsme šli spát.

Na cestě potkáte lidi, na které nikdy nezapomenete

Ráno vymyslela Filipeho maminka nejprve prohlídku sochy Ježíše, která vypadá jak z Ria a poté procházku u jedné z Levád. Leváda je uměle vytvořený potůček, který vede podél hor a přivádí čistou vodu i do „nedostupných“ míst. Levády jsou vcelku staré, byly vybudovány začátkem minulého století. Podél většiny z nich vedou právě krásné stezky a my měli možnost si jednu projít. Cesta nám zabrala necelé dvě hodiny a došli jsme k místu, kde měl Filipe strýce. Strýc vlastnil velkou bio farmu, na které pěstoval mnoho různých plodin. K jeho farmě patří i velmi vyhlášená restaurace, kde vaří právě ze svých surovin. I když se jedná o lehce dražší podnik, rozhodně doporučujeme všem, aby restauraci navštívili. My jsme zde ochutnali místní specialitu Espetada. Jedná se vlastně o takový špíz, který visí svisle dolů na stojánku.

Proházka podél Levády

Po obědě bylo na čase jít zase natáčet. Kluky čekal poslední natáčecí den. Všichni společně jsme se přesunuli na úplný východ ostrova. Je to takový cíp, ze kterého můžete vidět zároveň severní i Jižní část ostrova. Krajina je zde úplně jiná než kdekoliv na ostrově. Příroda zde vytvořila jakousi buš s prvky kamenité pouště. Služby dronu jsme bohužel tentokrát nemohli nabídnout, neboť jsme se nacházeli v zóně, kde nalétávají letadla na přistání. V těchto zónách je zakázáno létat, protože by mohlo dojít ke střetu letadla a dronu. Kluci přesto natočili, co potřebovali a my jsme ještě přihodili pár záběrů pro naše video.

Sever a Jih ostrova zároveň

Potom jsme přijeli zase k Filipemu domů, kde nám jeho maminka nachystala jídlo a pití na oslavu dokončení natáčení. Společně jsme si tedy slavnostně připili na úspěchy a pak už jsme se s většinou rozloučili. Filipe nás nechal u sebe ještě jeden den a jeho maminka nám nabídla, že poslední den před odletem u ní můžeme přespat a že nás ráno hodí na letiště. Díky ní jsme pochopili, že pokud na Madeiře potkáte někoho opravdu místního, je to úžasný člověk.

Proč jdeme nahoru, když chceme jít dolů?

Další den jsme se rozloučili s Filipem, protože následně letěl zpět na pevninu, jak se u nich říká, když někdo letí do Portugalska. Jeho maminka nás ráno odvezla na Pico do Arieiro (1818), odkud započal náš hlavní trek přes nejvyšší bod Madeiry, Pico Ruivo (1862). Když jsme se koukli na mapu, mysleli jsme si úplně to stejné, jako vy. Rozdíl necelých 50 výškových metrů bude opravdu jednoduchý trek. Omyl. Na Madeiře je taková zvláštnost, že i kdyby byl rozdíl jen jeden metr, tak pravděpodobně mezi tím sestoupíte a nastoupáte alespoň 400 metrů. Každopádně trek mezi Pico do Arieiro a Pico Ruivo by měl podniknout každý, kdo bude na Madeiře. Výhledy z nejvyšších bodů ostrova zajišťovali nekončící krásu. Měli jsme štěstí i s počasím, protože na nás svítilo sluníčko a pod námi jsme mohli vidět linoucí se mraky. Ten pocit a krása se nedá ani slovy popsat. Tradičně jsme v horách potkávali skoro samé Čechy. Jsme národ, který prostě vyleze všude, kam se může a čím vyšší a horší cesta, tím líp.

Trek je sice náročný, ale výhledy stojí za to!

Když jsme došli až na Pico Ruivo, potkali jsme manželský pár z Čech, který byl v trekování opravdu zkušený. Bohužel nesehnali nikde bombu k vařiči a díky tomu s sebou táhli zbytečně instantní jídlo, které nemohli jíst. Vyměnili jsme s nimi naše čerstvé ovoce a pečivo za toto jídlo. A pak přišlo na řadu rozhodování, kam půjdeme dál. Z Pico Ruivo máte možnost jít několika směry a dostat se do různých částí ostrova. Po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli vydat se na Pico Encumeada, které bylo vzdálené dalších 11 km a od kterého jsme chtěli vyrazit na vodopády.

Z nejvyššího bodu ostrova přece musíme jít hlavně z kopce ne? Ne. Cesta vedla neustále střídavě z kopce a do kopce, a to nás dost vyčerpávalo. I když jsme si užívali přírodu okolo nás, tak jsme jí chvílemi i přestali vnímat a soustředili jsme se jen na to jít. Pokud bychom šli cestu s malými a lehkými batohy, asi by to bylo jiné. My jsme ovšem nesli na zádech vše potřebné na spaní a díky tomu byla váha vyšší. Ve dvou třetinách cesty dokonce přišel úsek, kde se Eliška opravdu bála. Bylo potřeba přejít kus cesty, kde nebylo žádné zábradlí a hora byla zkosená. Naštěstí jsme to oba bez problémů zvládli a mohli jsme pokračovat do posledního úseku.

Občas jsou cestičky dost úzké

Nedokážete si představit tu radost, když jsme došli do cíle, kde byla hospoda. Takto dobré pivo jsme neměli na celém ostrově. Samozřejmě to bylo způsobeno tím, že jsme konečně relaxovali. Když jsme pivo dopili, nechali jsme se mladým německým párem odvézt asi 2 km daleko, kde jsme si připravili spaní, uvařili večeři a šli spát.

Kam půjdeme? Třeba k Aleksovi.

Po ranním probuzení a snídani jsme se vydali stopem k nejznámějším vodopádům na Madeiře. Jeden se jmenuje Risco a druhý 25 fontán. Dojeli jsme k místu, odkud se musí jít pěšky. Po asi 2 km chůze jsme došli k hezké kavárně uprostřed přírody. Chvíli jsme poseděli, nechali jsme si na místě naše batohy a pokračovali jsme k vodopádům. Od kavárny je to asi 3 km k Riscu a další 2 km k 25 fontánám. Šli jsme k oběma místům. Risco byl velký vodopád, který byl skrytý vprostřed lesa. 25 fontán je zase menší vodopád složený z několika malých toků, které společně dopadají do laguny. Místa jsou to sice pěkná, ale díky snadné dostupnosti jsou plná lidí. Po návratu ke kavárně jsme se rozhodli nechat se za 3€ vyvézt zpět na silnici, protože nás ještě z minulého dne bolely nohy.

Vodopád Risco

V tu chvíli jsme si uvědomili, že už jsme asi viděli vše, co jsme chtěli a že nevíme, co budeme dělat. Byli jsme dost unavení a rozhodně by se nám hodil nějaký odpočinek. Volba byla v tu chvíli víc než jasná. Napsali jsme Aleksovi, jestli můžeme zůstat pár dní u něj. Neměl s tím vůbec žádný problém a my jsme se během chvilky dostali stopem zpět do Funchalu.

Ještě, než jsme došli k Aleksovi, zašli jsme do obchodu pro piva a něco malého k jídlu. No a u Alekse už jsme jen otevřeli piva, zapnuli televizi a koukali na filmy a seriály.

Zpátky u Alekse

Další dny jsme chodili na malé pláže ve Funchalu, kde jsme jen relaxovali. Přes den jsme uvařili jídlo a večer zase sledovali filmy anebo jen konverzovali na balkóně.

Hlady rozhodně neumřeme

Den před odletem jsme Alekse opustili a vydali se pomalu na místo, kde by nás nabrala Filipeho mamka. Rozhodli jsme se dojít znovu k soše Ježíše, odkud to bylo kousek k Filipemu domů. Cesta byla celkem 10 km dlouhá a samozřejmě že neustále do kopce. Těsně před koncem jsme objevili malou hospůdku, kde jsme se rozhodli posedět na pivu. Majitel se s námi dal do řeči a my měli díky tomu možnost zjistit více o způsobu života. Dozvěděli jsme se například, jak turismus podporuje a zároveň ničí místní ekonomiku, kdy jsou ceny pro západní turisty vyhnány tak vysoko, že si místní obyvatelé nemohou skoro nic z toho dovolit. Na závěr jsme stihli udělat i rozhovor s jedním z místních.

S maminkou Filipa. Jsme jí nesmírně vděčni za vše!!!

Pak už nám napsala mamka Filipeho, že se sejdeme u sochy a my s ní odjeli domů. Samozřejmě že pro nás připravila spousty jídla, a ještě nám hodně jídla naložila s sebou na cestu. Sice náš batoh vážil pomalu dvojnásobek váhy, ale rozhodně jsme věděli, že hlady neumřeme. Večer jsme si udělali jen krátkou procházku okolo domu a šli jsme spát.

Ráno nás mamka Filipa hodila na letiště a rozloučila se s námi. Doteď jsme v kontaktu přes What’s App, kdy jí jednou za čas pošleme fotky z cest a napíšeme, jak se máme. Samozřejmě že s pomocí překladače, aby tomu rozuměla.

Madeira je ostrov, který zůstane v našich srdcích pro svou nádhernou přírodu a pro své úžasné obyvatele.

Všechny fotky a historky z cest můžete také najít na Facebooku a Instagramu

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš