Jakub Švajda

25. prosince 2020 22:32

Švajďáci na cestách – Na kole po Thajsku

Celosvětová pandemie ovlivnila turismus po celém světě a cestovatelé v té době zažívali celkem složité chvíle. Nás pandemie naplno zasáhla v Thajsku, pro které jsme se na začátku krize dobrovolně rozhodli. Nakonec se toto rozhodnutí jevilo jako nejlepší.

Galerie Mapa

Jak cestovat, když nikdo nececstuje?

Když se v březnu pandemie celosvětově rozjela na plno, my už byli několik týdnů zavřeni v Thajsku. Mohli jsme odletět do Evropy, jako to udělali někteří jiní, ale my se rozhodli to nejhorší přečkat a zjistit, zda se situace později nezlepší. Měli jsme výhodu stabilního zázemí, „práce“ a přátel okolo. Když si to vezmeme kolem a kolem, tak nám na severu Thajska v podstatě nic nechybělo. A přeci jen jsme prostě cítili nutkání se zase posunout dál. Stopování nevypadalo jako zrovna nejlepší nápad. Vždyť do Thajska většinu případů přiváželi turisté z jiných zemí a těžko bychom vysvětlovali, že už jsme v Thajsku od doby před krizí, když hodně lidí neumělo ani číst, natož mluvit anglicky. Veřejná doprava v tu dobu fungovala vcelku prazvláštně a nikdo vlastně nevěděl, zda se autobusem někam dostane a jak to případně potom bude řešit s karanténou. Oficiálně se totiž vlastně nesmělo ani do vedlejší provincie. Nebo mohlo? Vyjádření a komunikace vlády byla, co se cestování v rámci země týkalo asi podobná, jako když se toho v Česku chopil náš tehdejší ministr zdravotnictví a jemu podobní. Stále se ale Thajsko drželo stejných pravidel, co se masek a měření teploty týkalo, a to se vlastně za celou dobu nezměnilo. Každopádně bylo celkem složité vymyslet v tu chvíli nejefektivnější způsob dopravy. Ale nakonec nás to trklo – kola. My jakožto zarytí anticyklisté, kdy Kuba si dokonce jeden čas montoval speciální ostřik na auto proti neukázněným cyklistům, jsme se rozhodli přejet Thajsko na kole. Původně jsme dokonce přemýšleli to protáhnout až třeba do Číny, ale bohužel hranice se v tu dobu stále ještě nikde v okolí neotevřeli.

Nejprve bylo potřeba kolo složit

Nastal okamžik výběru kola. Normálně bychom zašli do bazaru, nebo bychom na internetu zkusili prostě najít nějaká kola z druhé ruky a bylo by. To bohužel v Asii není tak snadné. Většina lidí tu měří okolo 160 centimetrů, a tak sehnat dospělácké kolo je nadlidský úkol. Když už jsme nějaké přeci jen objevili, tak bylo speciální trekové pro turisty a stálo více než motorka. Volba tedy nakonec padla na nejobyčejnější kola z Decathlonu. Byla nová a stála asi 4000kč i se stojánkem a držákem na lahev. V základní výbavě pak byli i odrazky, a dokonce i zvoneček. V popisu bylo 6 rychlostí, ale reálně jich fungovalo pouze 5, ta první totiž dost blbla. Vidlice byly na pevno, a tak jsme cítili každý výmol.

Tvorba nosiče na batohy


První jízda s nákladem

Kola jsme tedy měli, ale jak na nich převezeme všechny naše věci? Bylo potřeba sehnat nějaký nosič, který by uvezl naše velké těžké batohy. Přemýšleli jsme o vozíčku, na který bychom věci dali, ale to by byla zbytečná váha navíc a další pár koleček. Nehledě na problém se zapojením ke kolu a s případným převozem. Dále nás napadlo kontaktovat přímo Decathlon v Thajsku a zkusit domluvit, že by nám výměnou za nějaké články a recenze třeba vybavení darovali. No ale v době cestovatelské krize, kdy nikdo ani neví, jestli se někam může, by to vypadalo spíše jako provokace. Nakonec Kuba sehnal u našeho kamaráda dva kovové rámy, které navrhl tak, aby se z nich dal svařit nosič. Veškerý materiál jsme dali dělníkům, kteří pracovali pro našeho kamaráda a ti nám vše svařili a nalakovali. Vznikl tak skvělý systém nad zadní kolo, který bez problémů uvezl všechny naše zavazadla a který všichni následně obdivovali. Problém byl, že jsme v tu chvíli měli skoro všechnu váhu na zadním kole, a tak se nám v podstatě až skoro zvedala přední řídítka. Vyřešil to obyčejný závěsný košík ze supermarketu za 130 kč. Do košíku jsme si dali lahve s vodou a další těžké věci. K tomu si Kuba koupil za 100 kč kapsu na řídítka na doklady a s prostorem pro telefon k navigaci. A ještě jsme si na řídítka přidělali stan. Váha tak byla vcelku rozložená a my mohli udělat první test. Oba jsme naposledy jeli na kole v Indii, kde jsme jen dojeli od hostelu k Taj Mahal a zpět. Nikdy jsme na kole neujeli více než 20 kilometrů a už vůbec jsme nikdy nejeli s kolem takto naloženým. Kombinace těchto faktorů a faktu, že jsme měli ta nejlevnější kola, co šla, vyústila v celkem úsměvné první minuty jízdy. Vypadali jsme jak medvědi v cirkusu, kteří se motají na kolech, protože nemají žádnou stabilitu. Možná bych řekl spíše jako medvědi po 6 pivech. Pro trénink jsme se tedy rozhodli od té doby jezdit nakupovat vždy jen na kole a motorku už nepoužívat. I tak se ale jednalo jen o nějaké 2 kilometry jedním směrem a pouze s nákupem v košíku. Víc jsme ale trénovat nemohli a ani nechtěli. Prostě co se má stát se stane. A proto vyzbrojeni sebevědomím, že když jsme zvládli Himaláje, tohle bude hračka, jsme vyrazili na více než 1000 kilometrů dlouhou projížďku na kole.

První test medvědů


Půl dne horko, půl dne prší

První den jsme vstávali opravdu brzy, abychom mohli jet co nejdéle, než se setmí a abychom mohli tak v klidu najít nějaké místo na spaní. Před jízdou jsme si namíchali do lahví iontový nápoj a náš přítel kavárník nám dal na cestu ještě každému lahvičku ledové kávy a zákusek. Prvních pár kilometrů bylo opravdu vtipných, protože jsme vůbec nevěděli, jak takhle těžké kolo (samo vážilo 14 kilogramů a všechny věci přidali minimálně dalších 20) máme ovládat. Občas se objevili úzké průjezdy, kam jsme se na šířku skoro nevešli, ale naštěstí nás mapy.cz vedli vcelku hezkými cestami s malým provozem. Někdy jsme museli zastavit, protože nám padali věci. Než jsme se naučili systém, jak věci na kolo narovnat a přivázat, tak nám to taky zabralo pár dní. Stalo se nám tak, že uprostřed krásné rovné silnice najednou prostě spadl celý batoh s elektronikou a my museli všechno znovu narovnat a přidělat. Dále nás dost často trápili stojánky. Bohužel cena odpovídala kvalitě a stojánky prostě kola neudrželi. Samozřejmě že hlavním faktorem byla asi váha kol, ale samotný stojánek také nebyl nijak pevně konstruován (kdybychom to věděli, tak si je uděláme sami) a tak se často stalo, že se stojan prostě uvolnil a celé kolo spadlo. Dalším faktorem byl déšť. Období sucha pomalu končilo a přicházelo období dešťů, což v reálu znamenalo, že celý den svítí sluníčko a je opravdu horko a k večeru najednou z ničeho nic spadne několik olympijských bazénů vody najednou přímo na vás. Máte tak asi 10 sekund na to se schovat, než budete mít všechno úplně mokré. Samozřejmě že chvíli na to slunce opět vykoukne a vy ihned uschnete, ale vaše věci už ne. Museli jsme tak vymyslet pro případ nouze vodotěsný systém. Na elektroniku jsme měli už z Indie vodotěsný vak, který jsme pořídili po tom, co nám zmokli všechny věci při výletu s našimi přáteli. Ale tenhle vak byl malý, vešel se do něj opravdu pouze počítač a dron. Samozřejmě že všechny batohy měli nepromokavé obaly. Kvůli blátu z motorky v Indii jsme dokonce koupili ke každému batohu druhý obal, aby se zakryli z obou stran. Obal ale chrání batoh jen před deštěm, když jdete, rozhodně není vodotěsný a ty naše už přeci jen něco zažili a byly celkem děravé. Díry jsme tedy zalepili páskou a vytvořili jsme vrstvený systém ochrany proti vodě. Všechny důležité věci (dokumenty, spacáky, elektronika…) jsme zabalili do igelitky. Potom se vše vložilo do batohů, které se přikryli zmíněnými obaly a ty se nakonec dali do dvou odpadkových pytlů, které fungovali jako primární ochrana proti velké vodě. Nejednalo se o zcela vodotěsný systém, protože i ten nejlepší pytel na odpadky v Asii má drobné trhlinky, ale ve finále to zajistilo dostatek ochrany, že zůstali všechny naše věci suché (kromě těch, které jsme měli na sobě).

"A chčije a chčije"

Cesta Thajskem nebyla ani extrémně náročná, protože se většinou jezdí po rovince. Energii jsme získávali hlavně z Thajské „kávy“. Ty uvozovky jsou tam schválně, protože to s kávou nemá v podstatě nic společného. Vezme se instantní mix „3v1“ a zalije se trochou horké vody. Do kelímku o objemu bazénu vašeho souseda se nasype krabice ledu a ten se zalije připravenou „kávou“. Dále se přidá asi sklenice plná cukru a dva zahradní kýble kondenzovaného slazeného mléka. Když chcete verzi bez cukru, tak tam místo sklenice cukru nasypou „jen“ 6 polévkových lžic. Někdy se tato směs dokonce ani nevejde do jejich obřích kelímků, a tak vám jí prostě nalijí do igelitové tašky, kterou položí do papírového pytle. Když to potom pijete, tak vypadáte jako anonymní alkoholik v New Yorku, který popíjí nenápadně na veřejnosti svého lahváče. Tahle směs má ovšem v sobě tolik cukru a kalorií, že by i z mrtvoly udělala motorovou myš. Získat energii je jedna věc, ale cyklistickým bolestem to pln nezabrání. Po čase jsme si tak museli pořídit nějaké další vybavení. Stahovač kolene se hodil již po pár dnech. Ze začátku jsme si ho střídali, po čase jsme si ale každý pořídili svůj a kdykoliv nás koleno začalo bolet, tak stáhnutí pomohlo. Druhý den cesty jsme si pořizovali takové rukávky, které používají Thajští dělníci při práci na sluníčku. Naše ruce totiž v jednu chvíli připomínali barvu zralého rajčete a bylo potřeba je tedy nějak chránit. Tyhle rukávky byli vyrobeny z tak dobrého materiálu, který dokonce sám chladil. Poslední ochranou byla tygří mast, aloe vera a vazelína. Asi si nedovedete představit co znamená kombinace „necyklistů“, nejlevnějšího kola s plastovým sedlem a průměrně 70 ujetých kilometrů denně. Jestliže naše ruce připomínali barvu zralých rajčat, naše pozadí se kombinovalo ještě s barvou lilku a zelené papriky. Mastičky proto byly nakonec základem našeho vybavení. Pro prevenci jsme si taky začali sedlo obvazovat šátky, a to nakonec vše zlepšilo (nebo už jsme prostě v našem pozadí dále neměli žádný cit). Co se přespání na cestě týče, tak jsme využívali různých možností. Samozřejmě, že když jsme někam dorazili opravdu pozdě večer, tak jsme prostě našli nejlevnější motel a spali tam. Tahle možnost nám poskytovala i teplou sprchu a klimatizaci v pokoji (teplota během dne se pohybovala okolo 40 °C). Další z možností bylo postavit někde stan. To se přímo kombinovalo s poznáním místní kultury, protože stan jsme si vždy po domluvě stavěli v nějakém pouličním stánku s jídlem. Stánek totiž poskytoval přímou ochranu proti prudkým dešťům. Ochrana, sice nepromokavého stanu, tak byla více než na místě. Místní byli většinou tak milí, že nám třeba zdarma poskytli ještě večeři a namířili na nás v noci větrák, aby se nám hezky spinkalo. Poslední možnost, která se naskytla bylo přímé přespání u místních. Stalo se nám to na kolech pouze párkrát. Jednou z toho, když jsme projížděli mezi poli a chytla nás velká bouřka. Blesky létali všude kolem a my se rozhodli schovat pod slamník před opravdu lokálním domkem. Po chvíli za námi přišli v prudkém lijáku dvě ženy a pozvali nás k nim (domy jsou otevřené s pouze jednou uzavřenou místností). Mysleli jsme, že hned po bouřce opět pojedeme, ale bohužel (nebo bohudík) byla již tma, a tak nám dámy nabídli přespat u nich v hamakách. Udělali nám večeři a kávu, a dokonce si s námi i trochu popovídali, protože uměli anglicky.

Domek mezi poli


Thajské přátelství navždy

Přesto však jedním z nejlepších zážitků na cestě bylo, když jsme hledali místo na postavení stanu u Damnoen Saduak, plovoucího trhu. Postavili jsme si stan se svolením mnichů poblíž jejich kláštera a vyrazili jsme ulovit něco k snědku. Bylo už celkem pozdě a vše bylo zavřené. Objevili jsme ale jednu otevřenou restauraci u druhého kláštera. Požádali jsme o „cokoliv“ k snědku a majitel nám dal směs s rýží a vejcem. Když jsme se zeptali na cenu, tak jen mávl rukou a naznačil, ať to necháme být. Naše místo na stan u kláštera nebylo moc dobře kryté proti dešti, a tak nás napadlo se zeptat tady. Majitel souhlasil a my jeli co nejrychleji pro věci, protože se blížil velký déšť. Když jsme se vrátili, tak jsme zjistili, že už měla restaurace vlastně zavřeno. Majiteli s rodinou to ovšem nevadilo a byli opravdu nadšení, že mají hosty. Nakonec se z nás stali opravdu velcí přátelé. Strávili jsme u nich 3 dny a ochutnali jsme snad ta nejlepší jídla v Thajsku (takže jestli někdo pojedete do Thajska, určitě se u nich stavte). Náš kamarád byl dokonce něco jako starosta místního okrsku a vzal nás na projížďku plovoucím trhem. Elišce ještě koupil hedvábný šátek a Kubovi daroval náhrdelník s jejich hlavním mnichem. Jeden den nás ještě vzali k mamince na farmu s kokosy, abychom viděli, jak se takové kokosy pěstují, trhají a jedí. Bylo opravdu těžké od nich odjet, ale čekal nás ještě pořádný kus cesty, a tak jsme se rozloučili se slibem, že se za nimi někdy prostě musíme vrátit.

Plovoucí trh

Asi v půlce cesty jsme se po roce opět dostali k moři, a to nás už v podstatě nepustilo. Chvílemi jsme zajeli trochu do vnitrozemí, ale celou dobu jsme byli moři dostatečně blízko. Jeden den jsme zase projížděli mezi poli s ananasy a Elišky sen byl si někdy zkusit takový ananas utrhnout. Našli jsme tedy farmáře, kteří dané pole obhospodařovali a zeptali se jich, zda si Eliška může zkusit jeden kousek odseknout. Farmáři souhlasili, a tak si Eliška mohla vychutnat svoji chvilku. Když už ananas usekla, tak ho vracela zpátky farmářům. Ti jí ho však vrátili zpátky, a ještě usekli jeden i pro Kubu. Tato mentalita je pro běžné Thajce a celkově lidi z Asie společná.

Eliška s ananasem


Dá se ještě stopovat? A s kolem?

Poslední dny cesty na kole jsme už byli celkem unavení a čekalo nás dost velké stoupání, a tak jsme zkusili štěstí a začali stopovat. Asi si říkáte, že jsme blázni, stopovat s koly, ale opak je pravdou. V podstatě okamžitě po zvednutí palce zastavilo auto a vylezl vysmátý Thajec který ukázal na hromadu věcí, které vezl na korbě svého auta. Pochopili jsme, že by nás vzal, ale že je plný. On tím ale myslel „pojď, to dáme nahoru“. A tak vysmátý Thajec začal šplhat po věcech nahoru a já mu tam podával naše těžká kola. Pokud totiž v Thajsku vidíte plný náklaďák, nebo auto, tak to rozhodně neznamená, že se tam nevejde ještě druhá polovina vašeho bytu. Občas to může vyústit v roztrženou nápravu, nebo zhroucení přístavního mola, ale na to už jsou Thajci tak nějak zvyklí. Díky tomu jsme byli schopni si ušetřit okolo 300 kilometrů právě stopováním.

I s koly to šlo

Pak už to ale přišlo. Dojeli jsme do města Surat Thani a přímo do přístavu. Kuba se došel zeptat v kolik jede další trajekt a u okénka mu řekli v podstatě „kup a jeď“, takže jsme neměli ani 10 minut na vydechnutí a už jsme seděli na lodi, která nás vezla na ostrov Koh Samui, kde jsme trávili další dva měsíce a stali se nedílnou součástí místní komunity. 

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš