jakub švajda

2. května 2019 15:29

Švajďáci na cestách – Portugalsko

Naše cesta kolem světa začala v Portugalsku. Projeli jsme ho od jihu na sever skoro celé stopem. I když ne vše je v Portugalsku dokonalé, my jsme byli nadšení. Vždy jsme se snažili dostat se k místním a zjistit co nejvíce o tom, jak se jim žije. Výhodou Portugalska je, že máte vše na dosah. Můžete se koupat v oceánu, procházet si historická města, nebo trekovat v horách.

Galerie Mapa

První zastávka – Lisabon

Naším prvním cílem byl Lisabon. Koupili jsme letenky z Prahy se společností TAP a 8.4.2019 jsme odletěli do Portugalska. Aerolinka TAP má dokonce v ceně letenky i odbavené zavazadlo a vzhledem k tomu, že jsme sbalení na 3 roky cestování, se nám to velice hodilo. I na krátkých letech dostanete zdarma malou sváču a kávu s džusem.

Na letišti v Lisabonu je zdarma wi-fi, takže si můžete dohledat zbylé informace, které vám chybí.

Po příletu jsme si koupili celodenní lístek na MHD za 6,90€ a vzali jsme metro do centra. Protože jsme nebyli úspěšní s couchsurfingem, sehnali jsme si hostel. Upřímně můžeme říct, že pokud narazíte na „Football hostel“, tak se mu vyhněte obloukem. Jednalo se spíše o ubytovnu pro místní sociální případy za cenu normálního hostelu (10€ bez snídaně za osobu). Nicméně jsme zrovna v tu chvíli nic jiného neměli, a tak jsme si nechali naše velké batohy v hostelu a vydali se prozkoumat město.

Vítězný oblouk v Lisabonu

Dopředu můžeme říct, že nás Lisabon oslovil z Portugalska asi nejméně. Město je sice historické a je tam mnoho věcí k vidění, ale atmosféra byla zvláštní a lidé dost chladní. Každopádně jsme od hostelu šli směrem k řece. Už po cestě jsme viděli mnoho historických budov a kostelů. Co nás ale zaujalo nejvíce, byla zeleň. Česká republika by se mohla od místních hodně učit. Mezi silnicemi vedl krásný široký chodník lemovaný stromy. Bylo to, jako kdybyste šli parkem v centru rušného města. Díky tomu je i vcelku tropické klima snesitelné a zeleň prostě dodá člověku energii.

Lisabonský Golden Gate

Asi po hodince procházení ulicemi dolů, jsme se konečně dostali k řece. Došli jsme k vítěznému oblouku, který je v podstatě úplným centrem oblasti kolem řeky. Náměstí u vítězného oblouku je obrovské, a tak vás ani davy turistů nezačnou hned rozčilovat. Je pravda, že stejně jako v centru Prahy, i tady vás budou otravovat potulní prodejci brýlí, selfie tyček a drog. Doba už je taková a centra metropolí jsou na tom všude stejně. Když jsme došli až na břeh řeky, tak jsme spatřili most, který velmi nápadně připomínal Golden gate bridge v San Franciscu. Pokud tedy chcete naštvat kolegy v práci ještě více, udělejte si tam fotku a pošlete jim jí s tím, že jste v Americe.

Historická tramvaj

Jako vždy jsme se s Eliškou rozhodli bloudit městem bez jasného cíle a plánu. Je to jedna z nejlepších metod na prozkoumání i méně turistických částí města. Dostali jsme se do krásných úzkých uliček, ve kterých byl snad každý dům obložen jinými dlaždicemi. Pokud tedy oceníte umění architektury, Lisabon a vlastně celé Portugalsko si zamilujete. My jsme chodili mezi domy a kostely a fotili si všechny možné vzory na dlaždicích. Potom jsme už jen tak šplhali uličkami vzhůru a pozorovali okolí. Po chvíli jsme se dostali do velmi úzkých ulic, kde jezdila historická tramvaj. Výhodou je, že na ní nepotřebujete speciální lístek, stačí vám běžný MHD lístek. My tu možnost využili až později.

Belém

Když už nás toulání ulicemi přestávalo bavit, vyrazili jsme zpět k řece a autobusem dojeli kdo čtvrti Belém. Věděli jsme jen, že je tam věž u řeky a tu jsme chtěli vidět. Velké překvapení na nás čekalo ve chvíli, kdy jsme vylezli z autobusu. Před námi stál obrovský chrám, který nás uhranul svou krásou. Poté, co jsme se nabažili chrámu, došli jsme k věži u řeky. Nebýt toho, že byla zavřená, už bychom v ní asi spali. Celá oblast Belém je opravdu kouzelná a pro nás se řadí na první místo v pomyslném žebříčku krás Lisabonu. Dokonce zde můžete potkat i obojživelný autobus, nebo zvláštní vozítko řízené pohyby těla.

Z Belému jsme se vrátili zpět do centra historickou tramvají a poté už naše kroky směřovaly zpět k hostelu. Počasí si z nás chvilkami dělalo srandu, v jednu chvíli lilo jako z konve a po chvíli zase svítilo sluníčko. Aprílové počasí je i v Portugalsku. Hledali jsme nějakou restauraci, kde bychom se rozumně najedli. Nakonec jsme skončili na rohu ulice u hostelu, kde jsme si dali rybu s rýží a hranolkami a zapili jsme to místním pivem Sagres. Nevýhodou v Portugalsku je, že pivo tu má většinou jen 0,2l. Pokud pijete 0,33l už je to velké pivo. Cenově se pohybujete kolem 1€ za 0,2l piva. Pozor si dejte při výběru jídla, či objednávce piva, jak je v Portugalsku i ve Španělsku běžné, k pivu či jídlu vám automaticky přinesou předkrm/zákusek. Tuhle dobrůtku si k jídlu ale vždy s velkou přirážkou zaplatíte!

2 piva za cenu jednoho

Druhý den ráno jsme si dali snídani v místní pekárně a vydali se zpět na letiště, protože jsme usoudili, že se odtud bude dobře stopovat. Lísek na MHD nám stále ještě platil z minulého dne a my tak mohli jet „zdarma“. U letiště jsme našli čerpací stanici, kde jsme po chvíli chytli náš první Portugalský stop. Vlastně jsme ani pořádně nevěděli, co chceme vidět, a tak jsme koukli do map a vybrali město Leiria. Řidič nás hodil docela kus cesty, ale stále nám chybělo ještě několik desítek kilometrů do Leirii. Začali jsme znovu stopovat a po chvilce jsme si stopli velmi milou paní, která nám řekla, že stopaře nikdy ještě nevzala. My jsme jí ale přišli velmi sympatičtí, a proto udělala výjimku. Nejela sice až do Leirie, ale hodila nás do poutního města jménem Fatima. V roce 1917 se tam prý stal zázrak a místním 3 dětem se zjevila panna Marie. Od té doby, dříve pustinu, navštěvují lidé z celého světa a vzniklo tu několik kostelů. Mimochodem Portugalsko se řídí heslem 3xF. Znamená to Fotbal, Fado (místní hudba) a Fatima.

Poutní místo Fatima

Z Fatimy jsme se dostopovali do Leirii, kde jsme opět nenašli nikoho přes couchsurfing. Pouze Lin, místní studentka, nám nabídla, že nám město ukáže. My ho sice stihli projít ještě před tím, ale ona nás vzala na místní hrad, ze kterého byl nádherný výhled. Následně jsme šli hledat hostel. Asi v půlce hledání jsme objevili menší hospůdku, na které bylo napsáno něco o 2 pivech. Zeptali jsme se místních, co je tam napsané a oni nám přeložili, že vždy mezi 16:00 a 19:00 dostaneme 2 piva za cenu jednoho. Piva 0,33l za 1,5€ znělo na Portugalsko fakt skvěle, a tak jsme sedli, kopli do sebe dva kousky a vyrazili do hostelu. Mimochodem ta hospoda se jmenuje 100 Montaditos a ta akce je po celém Portugalsku.

Výhled z hradu v Leirii

Hostel, který jsme našli měl tu správnou atmosféru. Připlatili jsme si 2€ za soukromý pokoj, a tak nás noc vyšla na 24€ dohromady. V ceně byl i welcome drink (pivo) a možnost zapůjčení jakéhokoliv vybavení (žehlička, fén, sušák…). Dokonce jsme dostali i šampón a mýdlo. Jako v každém správném hostelu, jsme zde potkali spoustu zajímavých lidí. Nicméně nejvíce jsme si užili konverzaci s Brazilcem, který neuměl anglicky. Celá konverzace tedy probíhala přes translator v mobilu, ale byla to fakt sranda. Večer už jsme jen zkontrolovali mapu, kam pojedeme dál a šli jsme spát.

Hostel s atmosférou


Do města studentů s malou zajížďkou

Naším cílem další den byla Coimbra. Tohle město jsme slyšeli v Čechách tolikrát, že jsme se rozhodli ho poznat. Je to hlavně díky tomu, že je tam spousta universit, kam jezdí studenti přes Erasmus. Ještě než jsme ale vyrazili na Coimbru, rozhodli jsme se na doporučení místních zajet trochu na Jih, podívat se na chrám Batalha.

Chrám Batalha

Už z dálky jsme poznali, že jsme udělali dobře. Obrovský středověký chrám, který se tyčil nepřehlédnutelně v okolí. Uvnitř to stále vypadá, jako z dob rytířských turnajů a celkově se jedná o jednu z nejhezčích staveb Portugalska. Kuba zde poprvé vyzkoušel dron, a tak budete moci vidět záběry Batalhy i ze vzduchu. Pak už nás čekalo se jen dostat do Coimbry.

První stop nás hodil zpět do Leirii, kde jsme zkoušeli několik hodin na jednom místě někoho stopnout dál. Vcelku vyčerpaní jsme usoudili, že raději dojdeme asi 5 km na jiné místo, odkud by to mohlo fungovat lépe. Stálo nás to skoro všechny síly, protože celé Portugalsko je plné kopců, ale vyplatilo se to. Během chvilky jsme se na dva stopy dostali do Coimbry a mohli si konečně trochu odpočinout, tentokrát již přes couchsurfing.

Universita v Coimbře

Dostali jsme adresu, ale hostitelka ještě nebyla doma. Vedle jejího bytu jsme objevili skvělý rockový bar, kam jsme sedli, dali si piva a začali si povídat s barmanem. Byl nadšený naší cestou, a tak nám dal i nějaká piva zdarma, my mu na oplátku dali ochutnat domácí slivovici a čekání na hostitelku uběhlo, jako nic. Soraia (naše hostitelka) bydlela v podkrovním bytě s dalšími 3 lidmi a všichni byli umělci. Jejich životní styl tomu odpovídal a bylo skvělé s nimi trávit čas. Dali nám pár rad, kam se vydat a my mohli v klidu prozkoumat město. Již během prvních chvil jsme usoudili, že nám jeden den stačit nebude a domluvili jsme se se Soraiou na den navíc.

Bambusový les

Celé město žije takovým svým životem a najdete zde vše, co potřebujete. My šli nejprve poznat místní university. Všechny jsou opravdu skvostné a jedna z nich je dokonce nejstarší v Evropě. Studenti zde nosí dlouhé černé hábity a vy ihned pochopíte, kde Rowlingová čerpala většinu inspirace pro napsání Harryho Pottera. U universit jsme objevili útulnou kavárnu. V Portugalsku vás i drahé kafe vyjde levněji než u nás. Většinou se pohybujete okolo 0,6€ za šálek.

Skleník jak z Pottera

Plní energie jsme se vydali k řece, podívat se na město z druhého břehu, a nakonec jsme se rozhodli navštívit místní botanickou zahradu. Nejkrásnější zahradu, jakou jsme kdy viděli. První plus má za to, že je zdarma. To ovšem není tolik důležité. Můžete se zde procházet bambusovým lesem, obdivovat krásy různých stromů a květin a prostě je to místo obrovského klidu. Najdete zde i skleník, podobný tomu, ve kterém se v Potterovi sázeli mandragory. Být studentem, tak je tato zahrada přesně tím místem, kam bychom chodili relaxovat.

Příprava večeře

Večer jsme jen nakoupili v místním supermarketu pečivo a mouku a rozhodli jsme se našim hostitelům připravit bramboráky. Proč ale skoro nikde, kde děláme bramboráky, nemají struhadlo? Vždy musíme najít alternativu, kterou byl tentokrát tyčový mixér. Aby šly brambory alespoň trochu rozmixovat, bylo potřeba přidat vodu, která ale následně způsobila, že bylo těsto takové trochu vodnaté. Výsledek byl pro nás uspokojivý a ostatním chutnalo. Jen někdo si na to dal majonézu, aby to nejedl suché (překvapivě to bylo celkem dobré).

Portugalské Benátky, aneb jeden kanál

Rádoby Benátky

Stále nám zbývalo dost času v Portugalsku a naším dalším cílem se stalo město Aveiro. Městu se přezdívá Benátky Portugalska, protože je zde vodní kanál, ve kterém jezdí podobné lodě, jako v Benátkách. Projet kanál trvá prý asi 40minut, a to je asi tak vše, co tu je. U pobřeží jsme ještě narazili na EKO farmu, kde se získává sůl z oceánu. A následně jsme v uličkách města potkali skupiny hudebníků hrajících fado za pivo. Byly to skupinky studentů, kteří chodili od hospody k hospodě, kde zpívali a hráli a čekali, zda jim servírka nalije. Vydrželi jsme je pozorovat několik hodin a stále nás to bavilo. Večer jsme opět spali přes couchsurfing a ráno jsme se vydali na pláž Costa Nova. Sice bylo celou dobu zataženo a následně i pršelo, ale pohled na proslulé pruhované domečky, které stojí mezi řekou a oceánem, stál stejně za to. Na pláži u oceánu jsme chvíli pozorovali vlny a následně jsme se přesunuli zase zpět do Aveira. Pokud patříte k lidem, co si užívají pláže a vodní sporty, rozhodně navštivte Costa Nova a také Nazareh, které leží kousek od Leirii.

Nejhezčí město a úžasní lidé

Po Aveiru jsme měli plán jasný, dostat se do Porta, odkud jsme letěli na Madeiru. Jako vždy jsme nachodili několik kilometrů, než jsme konečně našli to pravé místo na stopování. Po chvilce nám zastavil řidič, který jel přímo do Porta a my měli vyhráno. Vysadil nás v centru města a my mohli v klidu začít město prozkoumávat. Ubytování jsme měli dopředu domluvené u Alex, o které ještě hodně uslyšíte.

Aliados

Z náměstí Aliados jsme se přesunuli k nádraží Sao Bento, kde jsou uvnitř na zdech nádherné dlaždice, vyprávějící příběh Porta. Hned kousek směrem k řece byla hlavní katedrála Porta a od ní jsme se vydali směrem dolů k řece. Po cestě jsme objevili malou restauraci Taberna Dos Mercadores, před kterou stála fronta lidí. Dali jsme se s nimi do řeči a společně jsme nakonec vzali společně stůl. Byl to mix Portugalců a Španělů, kteří byli svědci Jehovovi. Poprvé jsme opravdu slyšeli o čem toto náboženství je a vlastně to byli fajn lidi. Když jsme se za pár korun najedli a napili, došli jsme zase k řece. Poté jsme jen tak bloudili ulicemi Porta a viděli skoro všechny památky, co jsme mohli. Později večer jsme dojeli busem k Alex. Veřejná doprava v Portu je asi jediná věc, která město kazí. Je rozdělena do zón, ve kterých se nevyzná místní a myslíme, že to nezvládne ani Stephen Hawking. Vůbec netušíme, jak jednotlivé zóny fungují, nicméně na internetu najdete mapku. Vždy si musíte koupit lístek s tolika zónami, kolika hodláte projíždět a dobré je počítat i s cestou zpět, protože ne všude se dá lístek, respektive karta, dobít.

Naši přátelé při obědě

Když jsme konečně autobusem dojeli k Alex, zjistili jsme, že jsme našli asi nejlepšího hostitele, co jsme mohli. Alex je úžasný člověk, plný energie i přes to, že už si prošla dvěma rakovinami. Ihned nás vzala do její oblíbené restaurace k seňoru Machado, kde jsme ochutnali místní dokonalý steak. Pokud si opravdu chcete pochutnat na vynikající místní kuchyni a podpořit jednoho úžasného člověka, pak určitě zajeďte sem. V průběhu jídla se k nám přidala Alexina kamarádka Tuxa. Obě jsou opravdu úžasné ženy a být v jejich společnosti vás naplní energií na několik dní dopředu. Popíjeli jsme s nimi druhou značku piva, kterou Portugalsko nabízí – Super Bock.

Oceán

Druhý den jsme se vrátili do centra města, vzali jsme autobus 500 a dojeli na pláže, odkud jsme se podél řeky vraceli směrem k centru. Oceán vytvářel velké vlny a díky nim jsme mohli pozorovat velké množství vody, které létalo vzduchem kolem majáku. Když jsme šli podél řeky, dokonce jsme zahlédli i divoké papoušky, kteří si seděli v klidu na stromě. Procházka asi 2 km byla opravdu příjemná a docela nám po ní vyhládlo. Začali jsme tedy hledat restauraci s místní specialitou Francezina. Po chvíli hledání jsme jednu našli. Za 6€ jsme dostali toast s rajskou omáčkou a masem. Nic super to úplně nebylo, ale za zkoušku to asi stojí. Po procházce podél řeky jsme ještě přešli na druhou stranu řeky, kde jsme ochutnali portské. Chutí dosti sladké víno, které má mnoho podob. Ještě chvíli jsme tak brouzdali uličkami Porta, a nakonec jsme dojeli zpět k Alex, kde jsme znovu připravovali bramboráky. Jako vždy, i Alex neměla normální struhadlo, ale pouze takové malinké cosi. Trvalo nám přes hodinu nastrouhat brambory, ale bramboráky se nakonec povedly. Pochutnala si i Tuxa a seňor Machado. Poté jsme šli už spát, protože jsme museli stihnout noční autobus na letiště, odkud jsme letěli na Madeiru.

Místní specialita...


V horách je stejně nejlíp

Když jsme se po 10 dnech vrátili z Madeiry, tak jsme byli plní úžasných dojmů z ostrova jara, na kterém neustále pršelo. Přistáli jsme opět v Portu, ale naším cílem byla tentokrát Braga. Město, ze kterého pocházel Luis se Sofií, které jsme hostili o Vánocích u nás. Chvilku nám trvalo, než jsme našli vhodné místo na stopování, ale nakonec se zadařilo a v odpoledních hodinách jsme do města dorazili. Luis se Sofií byli před tím na cestě do Iránu stopem, ale kvůli zdravotním problémům se museli vrátit, a proto byli schopni nám město ukázat. Dozvěděli jsme se od nich hlavně, že Braga je město plné kostelů a všichni tam jezdí hlavně kvůli tomu. Asi jsme čekali o něco více, ale město to rozhodně není ošklivé. K večeři jsme si ještě dali Portugalskou specialitu s rýží a sépií, kterou jsme dovezli od naší úžasné hostitelky z Madeiry.

Braga

Druhý den jsme poprosili Luise, zda by nás přiblížil na nějaké blízké místo, odkud bychom mohli stopovat na Gerês. Luis nám vyhověl a hodil nás asi 10 km za město, kde byla poslední křižovatka před Gerês. Netrvalo ani 10minut a stopli jsme si Carlose. Nic lepšího se nám asi nemohlo přihodit. Carlos byl člověk, který znal místní hory lépe než kdokoliv jiný. Zrovna byla neděle, a to podle něj znamená den na procházky. Jel tedy s námi až do Gerês, i když tam zrovna neměl namířeno a provedl nás místním městečkem. Když jsme skončili, tak nás vzal autem do hor, kde jsme s ním absolvovali asi 15 km túru mimo turistické stezky. Objevili jsme krásu místních hor a místa, na kterých se vyplatí přespat

Národní park Gerés

V průběhu objevování hor jsme se začali bavit o jeho životě a o tom, co dělá. Vyprávěl nám o své farmě v horách, kam nás následně i pozval. Vlastně nás pozval i na kávu a pivo, a to i přesto, že jsme nabízeli, že to zaplatíme. Na jeho farmě čeká stále spousta práce, a proto jsme mu nabídli, že se tam ještě zastavíme a pomůžeme mu alespoň s částí. Případně jsme nabídli, že zkusíme kontaktovat přátelé, kteří by tam mohli například pracovat za ubytování a stravu. Večer jsme Carlosovi uvařili těstoviny s omáčkou ze zbytků jídla, co měl v lednici a přespali jsme u něj. Ráno jsme měli opět štěstí, protože Carlos jel vyzvednout syna na letiště do Porta, kam jsme měli také namířeno. Byl tak hodný, že nás dokonce svezl ještě do centra, což je asi 13 km od letiště.

Carlos s Eliškou se rozhlíží do krajiny


Poslední dny v Portugalsku

Opět jsme se rozhodli si projít centrum města v okolí řeky, ale tentokrát už jen odpočinkově. V podstatě jsme spíše seděli na břehu řeky a pozorovali dění okolo. Kolem 10 hodiny jsme se přesunuli opět k Alex, která nás posléze vzala zase k seňoru Machado. Byl velmi rád, že nás vidí a stále nám doléval místní víno. Dlouho se nám nestalo, že bychom byli pod parou ve 4 odpoledne, ale stálo to za to. Šli jsme si poté na chvíli lehnout a Kuba ještě večer s Alex a Tuxou pokračoval. Eliška raději odpočívala, což byl dobrý nápad.

Porto ze břehu

Ráno jsme se vydali na pláže do Matosinhos, kde si Kuba konečně půjčil surf a zkusil, jaké to je krotit vlny na surfu. Po 40 minutách byl extrémně vyčerpaný a vlastně chytil vlnu možná jednou. Jak ale říká, stálo to za to. Na pláži foukal studený vítr a oceán byl také studený. Slunce ovšem svítilo, a tak se Elišce povedlo se trochu spálit. Po surfování jsme šli nakoupit věci na večeři. Rozhodli jsme se poprvé v životě uvařit plněné bramborové knedlíky. V Portugalsku se bohužel nedá sehnat hrubá mouka a kysané zelí. Koupili jsme tedy něco jako polohrubou mouku a zelí čerstvé. Zelí se nám nakonec povedlo uvařit opravdu lahodné, ale knedlíky díky mouce stále lepily. Nicméně na první pokus se vše povedlo opravdu dobře a všichni si moc pochutnali. Nakonec jsme ještě stihli večer s Alex nahrát rozhovor do připravovaného dokumentu a šli jsme spát, protože nás brzy ráno čekal let do Madridu.

Testování surfu

Kdybychom to měli shrnout, tak nás Portugalsko okouzlilo svou vřelostí, architekturou a atmosférou. Ač jsme zažili i těžké chvíle, budeme na Portugalsko vzpomínat hlavně v dobrém a rozhodně se tam brzy vrátíme…možná dříve, než byste čekali.


Celou cestu můžete sledovat na facebooku a instagramu

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš