jakub švajda

24. listopadu 2019 10:07

Švajďáci na cestách – Roadtrip na motorce Indií

Když jsme v Dillí koupili motorku a projeli s ní jednu z nejtěžších silnic na světě, bylo na čase se posunout zase dál. Projížděli jsme severní Indií postupně hlavně skrz místa, která byla ovlivněna životem Buddhy. Díky tomu jsme se dostali i do míst, kam se normální cestovatelé nepodívají. Respektive existují vůbec normální cestovatelé v Indii? Každopádně k našim výletům po vesnicích Indie přispě

Galerie Mapa

V horách najdeš klid

Po velmi náročné cestě z Lehu zpět do Manali jsme dorazili pozdě večer na náš oblíbený hostel. Tam jsme pobyli ještě pár dní a trochu si odpočinuli před tím, než jsme se zase vydali na cestu. I po cestě z Manali jsme jeli přes Chandighar, kde už jsme měli kamarády a věděli jsme kde točí dobré pivo. Jeden den odpočinku se nám opět hodil, protože jsme potřebovali ještě udělat nějaké drobné opravy na motorce. Samozřejmě že mechanici opět udělali jen polovinu nutných prací, ale na to už jsme si zvykli. Vlastně je to asi pak vetší zábava, když vám vymění pouze jeden tlumič a zákonitě ten druhý dostává víc zabrat a rozbije se hned druhý den. Potom s rozbitým tlumičem jezdíte přes měsíc po opravdu špatných silnicích jen proto, že nemůžete najít mechanika, který by ho opravil. Rozbitým tlumičem mám na mysli to, že z něj tekl olej, který pak stříkal na moje kalhoty. Ale to už moc odbíhám. Náš cíl byl jasný – Eliška chtěla do Rišikéše, protože tam učí jógu. Našel jsem tedy na couchsurfingu místo, které mělo být kousek za Rišikéší a vyrazili jsme směrem tam. Než jsme dojeli do města, tak mi přišla zpráva se souřadnicemi a upozorněním, že je tam velmi špatná cesta. Zkušený z naší dobrodružné cesty jsem se toho nebál. Cesta nebyla až tak špatná, ale vedla nás 14 km mimo hlavní silnici kamsi, kam vůbec nikdo nejezdil. Celou dobu jsme si říkali, že je to nějaké podezřelé a že když tak pojedeme další den někam jinam, pokud se nám tam nebude líbit. Víc už jsme se mýlit asi nemohli.

Výhled z oázy klidu

Dojeli jsme na místo uprostřed hor plných zeleně, kde byl absolutní klid. Náš hostitel Arvind byl úžasný člověk, který věřil v to, že si lidé mají pomáhat. Začal tedy budovat tohle kouzelné místo pro kohokoliv, kdo bude potřebovat oázu klidu. Záleží mu na tom, aby si pěstoval všechno tam a nebyl tak závislý na okolí. Kdokoli ho navštíví mu může pomoci na čemkoliv bude zrovna třeba. My jsme mu například postavili kurník pro slepičky a spojili jsme ho s pár našimi Indickými přáteli, kteří mu pomáhají s realizací některých částí jeho projektu. 3 dny jsme relaxovali a debatovali o rozdílech kultur. Potom nám napsali kluci z Dillí, že jedou na výlet do Chopty a jestli se k nim nechceme přidat, protože pojedou přes Rišikéš. My jsme souhlasili, protože neplánované výlety jsou něco pro nás.

Když se to s… tak pořádně!

Ráno jsme počkali na kluky na hlavní silnici, kde jsme si dali obvyklý pouliční čaj. Když přijeli, tak jsme hodili naše batohy na střechu auta, s tím že o ně bude dobře postaráno a jeli jsme. My a naši kamarádi jsme jeli na motorce a zbytek party jelo autem. Motorky byly samozřejmě mnohem rychlejší hlavně díky tomu, že jsme se naučili skvěle předjíždět v zácpách, a proto jsme měli náskok několik desítek kilometrů. Asi ve třetině cesty začalo pršet. Zastavili jsme proto u nejbližšího přístřešku a schovali se. Nic nenaznačovalo tomu, že by brzy mělo přestat a náš kamarád Samar navrhl, že jízda v dešti je vlastně docela fajn. 

Trošku nám sprchlo

Déšť nedéšť jeli jsme dál. Asi po 5 minutách mi promokli i trenýrky a vlastně už bylo všechno jedno. Nakonec jízda v dešti nebyla tak špatná a plus ani nebyla taková zima. Vždy když na chvíli přestalo pršet, tak jsme celkem rychle uschli, ale pak opět pršet začalo. V půlce cesty jsme zastavili na jídlo (naší oblíbenou Paranthu s pickled) a zjistili jsme, jak to vypadá s autem. Pak přišla jedna z nejhorších částí cesty. Díky rekonstrukci na silnici a velkému deští jsme jeli absolutním bahnem. Celou dobu jsme se v podstatě spíše bahnem klouzali a já jen čekal, kdy mi to podjede a já nás oba do toho bahna položím. Nebyl to žádný krátký úsek, ale dobrých 15 km nepřetržitého kontrolování řídítek. Nakonec jsme to ani jednou nepoložili, ale do bahna jsem si několikrát šlápl, abych se vyhnul pádu. Když jsme z místa vyjeli na normální silnici, byli jsme všichni nesmírně šťastní. Cesta se klikatila po úbočí skal a my jeli. Původně kluci říkali něco o tom, že bychom měli dorazit kolem 15:00 na místo, a tak nás překvapilo, že jsme stále na cestě, když už se stmívá. Netrvalo to dlouho a jeli jsme v horách ve tmě. Byli jsme mokří a náš kamarád na druhé motorce neměl s sebou ani mikinu. Vzhledem k tomu, jak jsme byli vysoko, klesly teploty skoro k nule. Už nám bylo podezřelé, že jsme stále nedorazili. Následně jsme ve vesnici při zastávce na čaj zjistili, že kluci špatně navigovali a my si zajeli asi 20 km. Otočili jsme se a jeli na místo určení, kde už čekal zbytek lidí. Když jsme ale dojeli do Chopty, tak jsme nemohli zbytek party skoro hodinu najít. V horách totiž neměl nikdo z nás signál a zbytek nenapadlo nám napsat přesný název ubytování. Ještě lepší to bylo, když už jsme je našli, protože jsme zjistili, že řidič auta zapomněl vzít s sebou plachtu, a tak bylo vše mokré. My měli sice na batozích pláštěnku, ale tu Kubovu řidič použil místo bočního okénka, takže Kubovi zmoklo úplně vše. Ten pocit, když zjistíte že vaše spacáky z peří jsou mokré, zažít nechcete. Můžeme potvrdit, že minimálně jeden z nich ztratil kolem 30 % své schopnosti izolovat teplo. Co vám budeme vyprávět, byli jsme naštvaní. Kuba si vylil zlost na prvním z party, kdo mu přišel pod ruku a pak jsme šli spát.

To jako bude pršet 3 dny v kuse?!!

Druhý den jsme byli domluvení, že půjdeme na klášter lorda Shivy, který je nejvýše položený na světě (možná, protože Indové si dost vymýšlí, a to i v oficiálních věcech). Nicméně po druhé části party nebylo ani vidu, ani slechu, a tak jsme nakonec šli s klukama sami. Nejdříve po nás strážce chtěl 600rupií za osobu, protože jsme cizinci. Potom jsme mu ale vysvětlili, že pro cizince je to místo vlastně vcelku o ničem a proto nechápeme, proč bychom za vstup na vyhlídku měli platit, tak nás pustil zdarma. Stoupali jsme asi hodinu a půl do kopce, kdy náš kamarád Adarsh zastavoval snad každých deset kroků, aby si odpočinul.

Adarsh odpočívá

Výhled jsme neměli žádný, protože byla mlha a občas i pršelo. Nakonec jsme došli na místo, kde jsme si udělali pár společných fotek a šli zase zpět. Dalo by se to nazvat „tour de čaj“, protože jsme co 20 minut dělali přestávku na čaj a hodnotili jsme, který prodejce ho má lepší. Po příchodu na hostel jsme našli zbytek party. Kluci se domlouvali, že by další den jeli ještě někam k jezeru, ale my toho s Eliškou už měli vcelku plné zuby a věděli jsme, že nás čeká celý den cesty zpět do Rišikéše, a tak jsme jejich návrh zamítli. Těšili jsme se zpátky, jak dáme všechny věci usušit a budeme moct opět na to úžasné místo, které bychom nazvali oázou klidu. Kluci z Dillí se k nám přidali s tím, že asi přespí někde v Rišikéši a pak pojedou domů.

Tady končí všechna sranda a adrenalin v krvi stoupá!

Ráno jsme tedy nastartovali motorky, které byli celé mokré. Tentokrát jsme si vezli věci sami s tím, že jsme je pro změnu zabalili do igelitů, aby byli chráněné proti vodě a bahnu od kol. Na mokré kluzké vozovce se jelo celkem špatně i proto, že naše věci způsobovali trochu horší stabilitu. 

Motorky dostali celkem zabrat

Cesta celkově byla velmi špatná. Několikrát jsme stáli a čekali, než bagr odklidí silnici zavalenou sesuvem půdy. To by ještě nebylo tak špatné, ale asi v půlce cesty jsme projížděli místem na úbočí hory, když v tom na mě Eliška zařvala „JEĎ, PŘIDEJ!“ Viděla totiž padající kamení, které se blížilo naším směrem. Já jsem ale koukal do svahu před nás, kde se zrovna valil obrovský kámen, a tak jsem zastavil. Kámen dopadl asi metr a půl před naši motorku a my mohli pokračovat rychle pryč. Při sesuvu Elišku trefil do helmy malý kámen, takže helma vás opravdu může ochránit od různých věcí. Cestou jsme viděli i zdemolovaná auta od sesuvů a úseky silnice, které se prostě propadli. Nás naštěstí už další sesuv nepotkal a my tak jeli vcelku v bezpečí. K Arvindovi jsme nakonec dorazili všichni čtyři až po setmění. S Eliškou se nám náramně ulevilo a Arvind pro nás všechny dokonce připravil večeři. Bylo to prostě úžasné.

Chcete pilotní průkaz? V Indii žádný problém…

Když se kluci ráno probudili, tak konečně viděli tu nádheru kolem sebe a ihned se začali s Arvindem bavit, s čím by mu mohli pomoct. My jsme mezitím vybalili všechny věci z batohu a dali jsme je sušit na sluníčko. 

Sušení zmoklých věcí

Kluci ten den odjeli zpět do Dillí, ale my se rozhodli ještě pár dní zůstat s Arvindem. Kuba objevil nepoužitá prkna a rozhodl se právě z nich postavit kurník pro nové slepice. Jeden ze „zaměstnanců“ Arvinda mu při tom „pomáhal“. Nebo možná spíše zdržoval, protože mu to s nářadím moc nešlo, ale myslel si, že je dokonalý řemeslník. U Arvinda se také objevili další couchsurfeři, se kterými jsme si skvěle rozuměli. Jayckie byl Ind, který měl kolem sebe tolik pozitivní energie, že jsme prostě byli rádi, že je tam s námi. Po dvou dnech řezání a stloukání byl kurník nakonec v podstatě hotový a my už se s rájem na zemi museli rozloučit. 

Stavba kurníku

Trochu nás totiž tlačil čas, protože jsme za několik dní museli na chvíli opustit Indii a čekala nás ještě celkem dlouhá cesta. Dojeli jsme tedy o dva dny po klukách taky do Dillí, kde jsme ještě dořešili nějaké papírování, abychom mohli s motorkou kamkoliv (V Indii se vlastně nic neřeší. Co potřebujete, to si vyrobíte a vytisknete sami – včetně techničáku a řidičáku). Plán cesty jsme měli vymyšlený. Rozhodli jsme se navštívit všechna místa spojená s Buddhovým životem a poté přejet hranice do Nepálu, kde se Buddha narodil.

Staří známí a krásná stekání

První den cesty byl pro nás dobře známý, protože jsme jeli do Agry na Taj Mahal. Přesně tahle trasa odstartovala před pár měsíci náš nápad projet Indii na motorce a v Agře už jsme se znali velmi dobře s majitelem místního hostelu, který byl moc rád, že nás vidí. Co ale bylo opravdu obrovské štěstí bylo, že jsme v „našem“ hostelu potkali Jayckieho z Rišikéše. Vzali jsme ho tedy na tajná místa, která nám dříve v Agře ukázal majitel hostelu John a společně jsme se pak ještě vydali prozkoumat město více do hloubky. Ochutnávali jsme místní speciality a prostě si užívali života. Nakonec jsme náš den zakončili opět u západu slunce nad Taj Mahalem, který je prostě magický.

Magický Taj Mahal


Co si dáte? Kebab

Další den jsme se rozhodli dojet do Lucknowa. O tomhle městě toho na internetu moc není, a proto jsme čekali, co se bude dít. Silnice z Agry do Lucknowa byla úžasná. Jeli jsme vlastně stejně rychle, jako v Evropě (jen je to trochu nuda jet po úplně rovně dálnici 3 hodiny). Ve městě jsme si našli opět couchsurfing a pak jsme se jeli podívat na zajímavosti. Město je hodně ovlivněno muslimskou kulturou, a proto jsme si mohli dát jejich speciální Kebab. Byl spíš konzistence smažené paštiky, ale byl dokonalý. Poprvé jsme také zažili pořádnou Indickou zácpu, když jsme z parkoviště kvůli úzkým uličkám vyjížděli více než půl hodiny. Den jsme zakončili v místním „parku“, který by se dal nazvat muzeem architektury. Pak už jsme jen zalehli, protože další den nás čekalo dost divoké město. Cílem bylo Varanásí.

V parku v Lucknowě


Tohle město je fakt psycho…

Couchsrufing jsme si zařídili opravdu skvělý, protože naše hostitelka Aartika byla nezávislá slečna, která jezdila na motorce a prostě si užívala. Zároveň patřila do velmi vzdělané rodiny a jejich dům byl opravdu komfortní. No a to nejdůležitější? Měli pračku!! Po několika týdnech jsme si mohli konečně normálně vyprat. Varanásí je město s divokou dopravou, kterou Aartika milovala a my tak měli co dělat jí stačit. Nicméně je to také jedno z měst, kde lidé dodržují pravidla na semaforech. Nedávno totiž ve městě zavedli kamerový systém a rozdávají tučné pokuty za porušení předpisů. Je to asi první město v Indii, ve kterém jsme viděli lidi stát na červenou. Nejznámější částí Varanásí je území okolo řeky Gangy. 

Okolí Gangy

Provádí se zde očistné rituály mrtvých těl a lidé se ve stejné řece běžně koupou a případně i perou prádlo a provádí veškerou hygienu. To jsme my ale neviděli, protože bylo chvíli po povodních a řeka byla stále moc prudká a břeh byl v podstatě nepřístupný. Naopak jsme se dostali přímo do místa, kde se spalují mrtvoly a stáli jsme asi 30 cm od ohně, ze kterého koukala něčí nožička. Hlavně pro Elišku to byl velmi silný zážitek. Viděli jsme i, jak městem prochází průvod se zahaleným mrtvým tělem, se kterým dojdou na břeh řeky a postupně jej celé ponoří, aby se očistilo a dostalo mimo Samsáru (koloběh života). Staré příběhy totiž říkají, že kdysi lord Shiva řekl, že kdo zemře (nebo bude do jednoho dne pohřben) ve Varanásí, tak se automaticky dostane mimo Samsáru. Mimochodem Varanásí je také známé, jako nejstarší město na světě. Poslední průzkumy ukazují, že by mohlo být více než 6000 let staré.

Klid v bizarním městě

Pro nás ale mnohem zajímavější částí města byl Sarnath. Tohle místo bylo ovlivněno Buddhovým životem. Zde totiž Buddha poprvé po dosažení osvícení předal svá učení. Na místě stále stojí pagoda, u které k tomu v minulosti došlo. K tomu přibylo několik chrámů, muzeum a také velká socha stojícího Buddhy. Oproti starému městu zde panuje úžasný klid. Tím se liší Buddhistická a Hinduistická místa. Hinduistická místa jsou totiž velmi rušná a neustále něco slaví tancem a písněmi, oproti tomu na Buddhistických místech je většinou klid a okolím znějí pouze meditace a mantry, které dávají člověku vnitřní klid.

Pagoda u které Buddha předal poprvé učení

O tom, jak je Sarnath klidné místo jsme se přesvědčili následně. S motorkou jsme totiž vjeli do starého města Varanásí. Uličky byly tak úzké, že se jimi skoro nedalo projet. Kolem motorky neustále někdo lezl z obou stran, takže jsme se museli vyhýbat pomalu i lidem za námi a třešničkou na dortu bylo, když se někdo rozhodl jet do protisměru. Trvalo to desítky minut se vyhnout a řidiči za námi neustále troubili, i když sami nevěděli proč a věděli, že se nedá nic jiného dělat. Kubovi tekl po obličeji pot a naskakovala mu žíla, kdy už měl sto chutí se prostě jen rozjet a celý ten dav neinteligentních lidí prorazit. Nakonec jsme se záhadným způsobem s několika „Google“ zajížďkami dostali ven a už nikdy bychom tam s motorkou nevjeli. Každopádně je Varanásí místo s nezaměnitelnou atmosférou a plné dobrodružství.

On si tam prostě tak v klidu leží

Odsud jsme si to zamířili do Kušinagaru. Na tomto místě Buddha zemřel a dosáhl tak takzvané para nirvány. V Buddhismu totiž není smrt brána, jako něco špatného, ale v podstatě naopak. Člověk, který dosáhl osvícení se může totiž po smrti vyhnout koloběhu utrpení znovuzrození a prostě jen splynout s teď a tady. Na místě jsme sice nesehnali žádné ubytování u místních, ale měli jsme příjemný hostel s vlastní koupelnou. Ráno jsme se šli podívat přímo na místo Buddhovi smrti, kde stál malý chrám, ve kterém byla socha ležícího Buddhy. 

Ležící Buddha

Také zde bylo mnoho mnichů z celého světa, kteří přijeli nasát úžasnou atmosféru. Někteří dokonce prováděli různé rituály, kdy například sochu symbolicky přikrývali zdobenými plátny. My jsme si u místa dali ranní meditaci a poté jsme se šli projít k nedaleké Barmské stúpě. Stúpa byla postavena jako replika té, která je v Yangonu a opravdu vypadala skoro stejně, jen byla mnohem menší. Následně už náš čekala cesta na hranice.

Aneb jak z falešných dokumentů udělat pravé

Další místo z Buddhova života se totiž nacházelo už v Nepálu. Google navigace nás na hranice brala malými vesničkami, a to nám ukázalo další tvář Indického života. V jedné takové vesnici jsme totiž zastavili na čaj. Výraz vesničanů, když k nim přišli dva běloši, kteří ještě ke všemu přijeli na motorce, byl k nezaplacení. Vypadalo to, že nikdy v životě neviděli cizince a že vlastně nevědí co mají dělat. Po chvilce se sešla asi celá vesnice a koukala na nás, jak pijeme jejich oblíbený Masala čaj (čaj s mlékem a speciální směsí koření). Když jsme čaj dopili, tak jsme si s nimi ještě udělali pár fotek a poté jsme chtěli zaplatit, což razantně odmítli, protože pro ně je host něco jako bůh.

Selfie z vesnice

Plni elánu a energie z opravdu sladkého čaje jsme tedy vyrazili posledních pár kilometrů na hranice. Dojeli jsme tam odpoledne a rovnou si to zamířili ke stanici na vyřízení povolení pro motorku. Tam nám řekli, že nejdřív musíme dostat Nepálské vízum naproti, a tak jsme šli naproti. Úředník se podíval do pasu a s klidem na srdci nám řekl, že jsme ještě neopustili Indii, a že musíme nejprve asi 500 m zpět do Indie si nechat vyřídit výstup ze země. Mezi Indií a Nepálem totiž není žádná jasná hranice, a proto ani nevíte, že už jste vlastně v jiné zemi. Vrátili jsme se tedy zpět, dostali výstupní razítko, zařídili si víza do Nepálu a šli odhodlaně zase vyřizovat povolení pro motorku. Motorky z Indie jsou totiž několikrát levnější než ty v Nepálu, a proto se s nimi v minulosti obchodovalo. Nepálská vláda to omezila tím, že každá motorka z Indie může být v zemi registrována pouze na 28 dní a musí mít zaplacenou silniční daň, a právě ta se musí vyřídit přímo na hranicích. Dokonce ne na všech hranicích se dá daň zaplatit, ale to jsme věděli naštěstí už dopředu. Úředník po nás chtěl pouze jedinou věc, originální technický průkaz od motorky. Ten jsme samozřejmě neměli, protože motorka není ani oficiálně naše. V Indii ani nemůže být, a tak jsme se úředníky snažili přesvědčit, že máme kopii techničáku a k tomu průvodní dopis od majitele, který nás opravňuje motorku řídit (samozřejmě ten jsme si vytvořili sami). Strávili jsme na hranicích několik hodin, kdy jsme chodili z jedné kanceláře do druhé, kde jeden úředník zkoušel všechny pověřené, co s tím má dělat. Oficiálně bychom se vlastně do Nepálu vůbec totiž bez originálního dokladu neměli dostat. My byli přesvědčení, že to nějak půjde, jen to možná bude něco stát. Nakonec nás úředník poslal na Indickou celnici, ať si tam zařídíme oficiální ověření dokladu pomocí razítka. Když tam Kuba došel, tak se Indický úředník na nic neptal, na dokumenty se vlastně ani nepodíval a razítko mu ihned dal. Tím se naše doklady staly oficiální a my tak mohli, už za tmy, vjet do Nepálu. Později jsme zjistili, že jet Nepálem na motorce byl opravdu skvělý nápad. Naštěstí náš hostitel bydlel asi 15 minut jízdy od hranic, takže jsme nemuseli jet po tmě moc dlouho. Opět jsme měli připravenou večeři a Nepálská pohostinnost se nám ukázala v opravdu velké míře.

No tak tahle silnice už opravdu chybí….

Ráno jsme se pak přesunuli pomalu do 20 km vzdáleného města Lumbini, kde se Buddha narodil. Píšeme pomalu, protože cesta nám trvala déle jak hodinu a my tak měli možnost okusit, jak asi vypadají cesty v Nepálu. Neříkáme, že všechny jsou špatné, ale kromě relativně dobrých hlavních spojů je to většinou bída. Lumbini je nicméně místo plné různých buddhistických klášterů a památek. Na počest Buddhovo narození zde postavili a sochu malého Buddhy, od které vede vodní kanál směrem k „world peace pagodě“. 

Pagoda v Lumbini

Kanálem se dá jet na lodích, čehož jsme také využili. Ne že by cesta byla nějak dlouhá, ale bylo opravdu horko a na lodi pofukoval slabý větřík. Potom už jsme si prošli některé chrámy a kochali se úžasnou buddhistickou architekturou a uměním, které máme opravdu rádi. Po cestě zpět jsme ještě zastavili v obchodě, abychom si koupili Nepálskou SIM kartu. Indická by nám sice fungovala, ale bylo by to extrémně drahé. Díky tomu, že Nepálci zrovna slavili festival Tihár, tak měli i operátoři speciální balíčky. My tak dostali 25Gb dat na měsíc za 1200 nepálských rupií (240 Kč). Bylo to mnohem dražší než Indický internet, ale stále levnější než v Čechách. Vybrali jsme na doporučení z Google operátora Ncell a asi to byla dobrá volba. Nepočítejte ale s tím, že budete mít signál všude, raději počítejte s tím, že skoro nikde. Ve finále nám tedy 25Gb bylo vlastně zbytečně moc, ale to jsme nemohli vědět.

Socha malého Buddhy


Město obklopené Himalájemi s obrovskou duchovní silou

Vybavení spojením s ostatními jsme z Lumbini jeli směrem do Pokhary. Na facebook jsme ještě napsali do skupiny o Himalájích, jestli se někdo nechce sejít a ozvala se nám Mel, která je z Čech, ale už nějakou dobu bydlí v Nepálu. Napsala, že bydlí u národního parku Chitwan, který je po cestě do Pokhary a jestli se nechceme sejít tam. Po dlouhé době jsme tak měli možnost mluvit s někým česky a vyměnit si zkušenosti z Asie. Díky tomu, že Mel oblast velmi dobře znala, tak nás vzala na krátkou procházku podél řeky, která tvořila hranici národního parku. Po asi 20 minutách chůze jsme objevili nosorožce, který se v řece koupal a o chvíli později za námi proběhlo stádo nepálských srnek. V řece jsme pak ještě viděli i aligátory (ještě že jsme se nakonec v tom vedru nešli koupat). 

Nosorožeeeec

Za tuhle podívanou bychom normálně zaplatili kolem 2500 nepálských rupií, a ještě bychom tím podporovali týrání slonů, na kterých tam turisté jezdí. My to ale díky Mel měli zadarmo. Nakonec jsme zašli do kavárny poblíž řeky na čaj a domluvili se, že se sejdeme ještě alespoň jednou třeba v Káthmándů. Po této krátké přestávce jsme už ale opět museli jet, přeci jen jsme byli teprve v půlce cesty do Pokhary a nechtěli jsme jet za tmy. V Pokhaře jsme měli zajištěné ubytování na okraji města mimo veškerý turistický ruch. Dorazili jsme pozdě odpoledne a našemu hostiteli trvalo několik hodin, než nám konečně odepsal, kde přesně se sejdeme. Místo bylo skvělé, protože tam byl klid a zároveň nádherný výhled na okolní hory včetně „rybího ocasu“ (v originále Machapulche). V tomto místě jsme strávili několik dní, ale povětšinou pouze na přespání. Jezdili jsme totiž denně do Pokhary a objevovali místní kláštery.

Výhled na hory


Náhody neexistují…

Jednoho dne jsme se dostali do hlavního kláštera v Pokhaře, kde zrovna otevírali novou školu pro mnichy. My tak měli možnost se opět po letech vidět s Sherabem Gyaltsen Rinpoche, držitelem titulu Maniwa Lama, protože už odříkal více než milion manter „Chenrezig“ – Om mani padme hum. Kolem osobností, jako je právě Sherab je vždy nahromaděno spoustu energie a vy máte možnost to cítit, ať už jste buddhisti, nebo ne. 

Vlevo Sherab Gyaltsen Rinpoche

Bylo to opravdu obrovské štěstí a právě tam se zrodil nápad na další bláznivý plán. Potkali jsme tam totiž také praktikující z Ruska, kteří zrovna dokončili trek kolem Annapuren a my se rozhodli to zkusit také. Následující dva dny jsme tedy řešili vše okolo cesty. Koupili jsme si dokonce i stan. Vybavení v Nepálu je totiž dost levné, a tak nás vyšel na 5000 rupií (1000 Kč). A není to vůbec špatný stan. Bez problémů se v něm vyspí dva lidé, váží 2 kg, postaví se za 5 minut a sbalí se maximálně za 10 minut. K tomu jsme si sehnali ještě bombu k vařiči a od našeho hostitele jsme dostali na cestu 3 kg rýže. Nic tedy nebránilo tomu vyrazit na cestu. A jak to vypadalo? To se dozvíte v dalším cestopise věnovaném čistě treku okolo Annapuren.

Pokud vás naše cestopis bavil, tak si nezapomeňte přečíst i naše ostatní příběhy.

Naší první zkušenost z Indie si můžete přečíst zde.

Jak jsme vlastně sehnali motorku a projeli s ní jednu z nejtěžších silnic světa si zase můžete přečíst zde.

Dále můžete v reálném čase číst zážitky z cest na facebooku a instagramu.

A na našem youtube kanále se můžete podívat na sestříhaná videa o zemích, které jsme navštívili.

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš