jakub švajda

21. června 2019 13:45

Švajďáci na cestách – Španělsko

Že se ve Španělsku špatně stopuje? Pravda. Ale zase se vám může podařit dostat se zadarmo na Ibizu. Místní kuchyni můžeme zařadit mezi tu kvalitnější a zdravou. Lidé jsou zde přátelští, ale také dost temperamentní. Na jejich siestu si člověk rychle zvykne, ale na Time managment už úplně ne. Jen to sucho na jihu je přímo vražedné.

Galerie Mapa

Rychle na pláž, tam bude fajn.

Z Porta jsme přeletěli do Madridu. Jediné, co o městě víme je, že mají drahou dopravu z letiště a že se z něj nedá stopem prakticky dostat. Nijak jsme si město neprohlíželi, prostě jsme našli místo na stopování a čekali. Ve finále jsme museli jet přes BlaBla do Albasete.

Díky tomu, že jsme dorazili hodně pozdě, tak jsme museli přespat v hotelu, protože poblíž nebylo ani místo na stan. Ráno jsme zjistili, že město není vůbec ošklivé a že mají ve Španělsku celkem dobrou kávu. Potom už jsme si našli místo na stopování a během asi 3 hodiny jsme se dostali do Santa Poly.

Aneb takto se připravují cestopisy...


Santa Pola je město poblíž Alicante na jihu Španělska. Kromě pláží a přístavu zde není asi nic moc zajímavého, přesto se město stalo na několik týdnů naším domovem. Pár nocí jsme trávili v přilehlém parku v hamakách, kde jsme si večer pouštěli filmy, jedli olivy, chipsy a popíjeli pivo.

Přes den jsme chodili do města nakoupit a projít se po pobřeží. Ale hned 2. den jsme narazili na dvojici týpků, kteří opravovali nádhernou plachetnici.

Práce = Zábava!

Práce na lodi nás opravdu bavila!!!


Když jsme procházeli podél doku a viděli jsme je s plachetnicí, tak jsme se začali zajímat, co dělají a tak. Odpověděli, že loď nedávno koupili a že jí teď celou připravují. Zrovna v tu chvíli jí natírali. Ani vlastně nevíme proč, ale zeptali jsme se, zda nepotřebují pomoc. Byli dost překvapení, ale souhlasili, že by se jim pomoc hodila. Vzhledem k tomu, že jsme vlastně neměli žádný plán, tak jsme se chopili štětců a začali jsme natírat.

Juan a Alejandro. Dva skvělí kamarádi, kteří nám už teď chybí, se s námi začali bavit a začali jsme se navzájem poznávat. Juan vlastní hned několik lodí a dělá vyjížďky plachetnicemi na Ibize. Pod sebou má několik kapitánů, z nichž jeden byl Alejandro. Neustále veselý, hravý týpek, co miluje majonézu!

Domácí Paela, které se nic nevyrovná


Za pomoc s natíráním nás kluci pozvali na Paelu. Ochutnali jsme rovnou dva druhy – normální a černou. Obě byli dobré, ale později jsme měli i lepší, protože byla domácí. Při obědě jsme se taky domluvili, že jim budeme pár dní pomáhat, protože jsme vlastně neměli nic jiného na práci.

Juan nás pozval i k sobě domů do Elche. Doma měl staré hrací automaty s videohrami a celkově to tam vypadalo opravdu cool! Seznámil nás také se svými přáteli a staral se o nás, jako o vlastní. Bydleli jsme na lodi a postupně jsme se začali stávat součástí běžného života v přístavu.

U Juana...ty videohry fungovali!!!!


Po pár dnech práce nám Juan ještě nabídl, zda s ním nechceme plout na Ibizu. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme si řekli, že něco takového se prostě neodmítá. Přípravy na odplutí vrcholili a my si neustále mysleli, že jsme ve skluzu. Později jsme však pochopili, že je ve Španělsku trochu jiné vnímání času. Rozhodně to není „akademická čtvrthodinka“ ale spíše hodinka, nebo i „několikahodinka“. Na práci se nespěchá a my jsme pro ostatní byli hrozně rychlí.

Večer nakrmit a ráno pozorovat.

Přišel den D. Celý den jsme připravovali loď k vyplutí. Stanovený čas byl 14:00, takže se vyplouvalo těsně po setmění kolem 20:00. Čekala nás asi 10 hodin dlouhá cesta, která měla být v klidném moři. Bohužel moře moc klidné nebylo a s námi to houpalo v pravidelném intervalu dost zběsile. K večeři jsme si ještě dali salát od Alejandra, který byl samozřejmě plný majonézy, a tak netrvalo dlouho a šli jsme krmit rybičky.

Eliška řídí a Juan kontroluje směr


Důležité je nezůstávat v kajutě, pokud se vám udělá zle. Na palubě nám bylo vždycky mnohem lépe, i proto jsme si večer vytáhli spacáky ven a spali jsme raději tam.

Ráno nás probudili paprsky vycházejícího slunce a už nám bylo lépe. Konečně jsme i něco kolem sebe viděli a mohli jsme se soustředit na okolí. Juan nás ještě oba nechal loď řídit, a tím jsme přišli na úplně jiné myšlenky a nemoc byla pryč.

Stále nás čekalo několik hodin cesty při ostrém sluníčku. V jednu chvíli jsme skoro neviděli žádnou pevninu, protože jsme byli v půlce mezi Španělskem a Ibizou. Zhruba v těch místech začal Juan a Vincent (další skvělý kapitán) něco volat a ukazovat do moře. Když jsme se zadívali tím směrem, viděli jsme ploutev delfína. Byl to neskutečný okamžik, který pokračoval ještě intenzivněji. Skupinka delfínů se totiž rozhodla skotačit podél lodě a minimálně půl hodiny si pluli s námi. Eliška později dokonce zpozorovala rejnoka, který si skákal v moři. A přesně tyhle momenty za tu námahu stojí.

Na pláži s drinkem zdarma.

Pláž na severu Ibizy


Po dlouhé plavbě jsme se dostali na Ibizu. Vincent zaparkoval loď na pláži poblíž salin, kde Juan provozoval svůj byznys. Juan bohužel musel odletět zpět a zařídit ještě hodně věcí. My se procházeli po pláži a prozkoumávali pomalu okolí. Často jsme si sedali do stínu pod nějakou pergolu, kam chodili i potulní prodejci potravin a nápojů si připravovat kšefty. Najednou nám jeden z nich jen tak nabídl mojito. Sice bylo nealko, ale i tak za něj na Ibize zaplatíte klidně 5€. Bylo to milé a dost překvapující. Ještě jsme se vydali na kraj pláže, kde byla věž, od které byl výhled do okolí, a pak už jsme se přesunuli do hlavního města Eivissa.

Zkoušeli jsme posílat několik žádostí na couchsurfing, ale celkem bez odezvy. Při cestě do města jsme si ještě našli místečko pod velkým stromem, kde jsme viděli zaparkovaný obytný vůz. Vytáhli jsme si vařič a udělali jsme si fazole. Po chvíli jsme dostali pozitivní reakci na couchsurfingu, takže jsme měli i kde spát. Pak ještě přijel majitel obytného vozu a dal se s námi do řeči. Je zvláštní, kolik lidí z Jižní Ameriky žije ve Španělsku a na ostrovech. Po rozhovoru s cizincem jsme vyrazili za naším hostitelem Diegem.

Maté, hudba a uvolněná atmosféra.

Diego se nás hned po příchodu zeptal, kolik dní zůstaneme, i když jsme psali pouze jednu noc. Nakonec jsme u něj bydleli 5 dní. Pocházel z Uruguaye a dělal maséra v hotelu. Přes den jsme měli byt pro sebe a jen jsme vždy něco málo uklidili, nebo opravili. K večeru jsme sedávali společně v obýváku a povídali si o rozdílech v kultuře. Nakonec nám i ukázal, jak se správně připravuje a pije Maté. Je to opravdu rituál.

U magického ostrova


Začali jsme se vydávat na další místa ostrova a objevovat jeho nádherné pláže. Nejprve na severu Cala Xarraca a Cala Benirras. Obě místa nabízejí krásný výhled a čistou vodu. Bohužel my měli zrovna smůlu na medúzky, a tak jsme se nemohli moc koupat.

Dále jsme navštívili legendární hippie bazar kousek od města Santa Eulária des Riu „Mercadillo Las Dalias“. Zrovna tam probíhala párty, tak jsme pomohli s přípravou. Potom jsme ještě stihli zajet na západ ostrova podívat se na „magický ostrov“ a odtud jsme se přesunuli na sever, protože jsme si mysleli, že nám odtud jede trajekt. Celou dobu jsme pouze stopovali a bylo to jedno z nejjednodušších míst na stopování vůbec!

Hippie komunita


Trajekt nám nakonec jel přímo z hlavního města, takže jsme se zase přesouvali. Brzy ráno jsme se nalodili a o 3 hodiny později už jsme byli zase ve Španělsku na cestě zpět do Santa Poly ještě pomoci Juanovi.

Trocha práce a můžeme zase plout!

Čekalo nás doladit zbytky oprav na Marii Mercedes, té krásné plachetnici, která mohla za naše seznámení s Juanem. Několik dní po sobě jsme lakovali všechno dřevo na lodi. Potom jsme také čistili kýl jiné lodě a připravovali obě na vyplutí. Jeden den nás vzal Juan i k jeho rodičům domů na narozeniny synovce, a tak jsme ochutnali tradiční paelu se šneky a další dobroty. Juan pro nás začal být skoro jako rodina, a kromě jeho Time managmentu to byla opravdu dokonalá zkušenost.

Oslava narozenin a Juanova skvělá rodina!!!

Po 10 dnech práce nadešel čas se začít posouvat na sever. Juan nás přiblížil lodí o 100 km severněji, kde jsme začali stopovat. Ještě ten den jsme se dostali do Valencie.

Ten park tady je fakt super.

Řidič nás hodil na letiště, kde jsme vzali bus za 1,5€ do centra. Našli jsme si památky v okolí a postupně je procházeli. Skoro na každém kroku byl nějaký kostel, nebo nějaká socha. Jedno z nejhezčích míst ve městě bylo rozhodně Plaza de la Virgen s fontánou a kostelem. Dále pak koloseum a úžasný městský park.

Plaza de la Virgen


V podstatě kolem celého centra vede park, kde lidé mohou běhat, jezdit na kole, hrát na hudební nástroje anebo jen posedět ve stínu stromů poblíž jezírka. My zde strávili dost času večer při čekání na našeho hostitele a bylo to velmi dobře zvolené místo.

Ahoooj, bratia!

Ráno jsme se opět vydali na stop s cílem v Tarragoně, protože tam dříve Kuba byl na služebce. Celkem dlouho jsme přejížděli po malých silničkách a všimli jsme si, že se příroda okolo začíná celkem hodně zelenat. Projeli jsme krásné vesničky trochu více ve vnitrozemí a seznámili se s novými lidmi.

Mandarinky (nezralé a kyselé)

K večeru jsme se dostali na hranice mezi regionem Valencie a Katalánska. Chvíli jsme šli podél silnice a stopovali, když nám najednou zastavil nějaký Španěl a zkoušel se zeptat, kam jedeme. Když pochopil, že mu nerozumíme, tak se zeptal odkud jsme. Odvětili jsme, že z Česka a v tom na nás spustil „Ahoooj, kamarádi“. Chvíli jsme trochu nevěřícně koukali, ale pak nám vysvětlil, že má manželku ze Slovenska. Nakonec nás pozval domů, kde jsme měli skvělou večeři a ráno nás pak ještě kamionem hodil k Barceloně.

Krásná, ale zrádná.

Netrvalo dlouho a z benzínky jsme se rychle přesunuli do centra města. Ulicemi jsme procházeli tak, abychom toho viděli, co nejvíce za krátkou dobu. Nechtěli jsme se totiž ve Španělsku nějak dlouho zdržovat. Rozhodně jim závidíme krásnou historickou univerzitu, kterou mají v centru města. Samozřejmě jsme nevynechali ani Sagradu Familii, nebo výhled z parku Güell. Šli jsme i okolo kolosea a dalšími částmi města. Když na nás přišel hlad, tak jsme skočili do supermarketu pro krabicové Gaspacio. Chutnalo velmi dobře, stálo 1,5€ a najedli jsme se z toho dva k prasknutí.

Výhled na Barcelonu z parku Güell

K večeru jsme se vydali na okraj města hledat místo na stopování. Zkoušeli jsme to skoro 3 hodiny, až jsme našli nějaké místo celkem použitelné. Bohužel už byl večer a nikdo nezastavoval. My tedy museli najít hostel, protože couchsurfing nefungoval (všichni byli pryč). Ráno jsme šli na to stejné místo znovu stopovat. Asi po 2-3 hodinách, když už jsme se chtěli přesunout, nám konečně někdo zastavil. Hodili nás na benzínku na dálnici, kde jsme potkali Alexe. Sice jsme mysleli, že ještě ten den budeme mimo Španělsko, ale plány jsme změnili.

Menší, ale mnohem zajímavější.

Alex bydlel v Gironě 80 km od Barcelony. Po krátké chvíli nás pozval domů, že musíme město vidět. Chvíli jsme váhali, ale opět jsme se rozhodli jít do toho. Alex bydlel v krásném bytě se svojí přítelkyní Annou. Oba pracovali sami na sebe společně. Dělají reklamy a videa, která jsou dechberoucí. Když jsme dorazili k nim, tak nám uvařili, nechali nám vyprat oblečení a pak jsme vyrazili na prohlídku města. Z krátké procházky, kdy se původně chtěli vrátit domů pracovat, se to protáhlo až do pozdních hodin nad sklenkami různých piv a lokálních drinků. Ten večer jsme si opravdu moc užili. I když jsme se vlastně skoro vůbec neznali, připadalo nám to, jako bychom byli nejlepší přátelé už mnoho let.

Insta místo v Gironě


Ráno jsme s nimi ještě udělali rozhovor o situaci ve Španělsku, a hlavně o rozporech mezi Katalánskem a zbytkem země. Poté už jsme se rozloučili s tím, že se snad brzy někde potkáme.

Hodili nás ještě na dálnici na benzínku, odkud jsme se nejprve dostali k Montpellieru ve Francii a pak jsme si stopli auto rovnou do Říma.


Ještě přikládáme náš dokument o cestě


Sledovat nás můžete na facebooku a instagramu

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš