Švajďáci na cestách – Spojené státy skrz naskrz část 1.

Přistání v novém světě

Bylo to více než rok, co jsme cestovali v Asii a trochu vzpomínali na „západní svět“. Hned po přistání jsme si uvědomili, že více západní už to být asi nemůže. Ocitli jsme se totiž v New Yorku. První věc, kterou jsme udělali bylo, že jsme předali pejsky z Thajska jejich novým majitelům. Bylo úžasné pozorovat tu radost, že se konečně setkali se svými miláčky. Byli tak rádi, že nám dokonce zaplatili taxi do centra New Yorku, kde jsme měli předem domluvené ubytování na pár dní. Náš couchsurfer bydlel na Manhattanu jen několik ulic od Central Parku. My jsme se tak ocitli v té nejznámější části New Yorku. Vzhledem k tomu, že jízda metrem do centra a zpět by nám sebrala celý denní rozpočet, tak jsme se rozhodli do města chodit pěšky. Ráno jsme se vždy vydali směrem k mrakodrapům a zpět jsme se vraceli až večer. Denně jsme ušli kolem 30 kilometrů.

New York byl v podstatě úplně prázdný, protože se čerstvě uvolnili restrikce. Překvapila nás ukázněnost občanů a také zdravotní systém. Zdarma jsme si mohli v klidu dojít na test bez velkého čekání a mohli jsme mít klid na duši, že po celodenním letu v letadle plném Indů jsme stále zdraví.

Naší nejoblíbenější částí města byl rozhodně Central Park. I když při cestě zpátky jsme vždy nadávali, proč je ten park tak strašně dlouhý, tak je opravdu skvělé, že je uprostřed tak moderního města tolik zeleně. Z Central Parku rovnou dojdete k mrakodrapům a je to jen pár ulic k místům jako Broadway, Empire State, nebo Times Square. Zrovna Times Square bylo opravdu zajímavé. Z filmů se totiž zdá být vcelku velké, ale ve skutečnosti je to náměstí dlouhé, asi jako řadovka u nás v Mnichově Hradišti. Zažít ho však úplně bez lidí, a to v různých denních hodinách, bylo opravdu nezvyklé. Manhattan je rozhodně úžasné místo, které nabízí měnící se atmosféru s mrakodrapy okolo. Je to jako byste opravdu žili ten život z filmu. Rozhodně stojí za návštěvu i místní muzea, která jsou často zdarma a opět tentokrát byla bez lidí. V tomto ohledu jsme měli obrovské štěstí, protože sami Američani New York bez lidí nezažili. Jediná věc, která pro nás byla trochu těžší byla vyjít s penězi a naším životním stylem. V Asii jsme se totiž v podstatě stali vegetariány a byli jsme schopni bez problémů vyjít s 10$ na den, ale v Americe si za to nekoupíte skoro ani snídani. Nehledě na to, že vegetariánská jídla jsou brána jako luxus a stojí ještě více. Nakonec jsme tak většinou jedli sýrovou pizzu ze 7/11 anebo Bagel (klasická houska většinou s máslem, nebo sýrem).

Staten Island a život Američanů

Po pár dnech jsme se přesunuli z Manhattan na Staten Island. Tam jsme si dopředu domluvili dobrovolnickou práci v domě klasické americké rodiny. Na Staten Island se jede trajektem zdarma, který jede přímo vedle sochy svobody. Pokud tedy budete v New Yorku, tak tenhle trajekt vezměte, i kdybyste na Staten Island nepotřebovali. Kousek od přístavu ještě uvidíte Brooklinský most.

Naše hostitelka Barbara byla starší paní, která měla dceru a dva vnuky o něco mladší, než jsme my. Žila v krásném 3 patrovém domě se svým indickým přítelem. Její zálibou bylo shánět okolo různé věci, které lidé vyhazují (v New Yorku seženete klidně i skoro novou televizi, nebo třeba loď zdarma) a potom je správně nacenila a prodala. Byla opravdu mistr v oboru a bylo celkem zajímavé jí pozorovat při práci. Celkově byla Barbara velice zručná, a tak například i kompletní rekonstrukci domu si dělala sama. Většinu věcí si stále dělala sama, ale byla ráda za dobrovolníky, kteří jí pomohli a dělali jí společnost. V tomto směru byla Barbara pionýrkou, protože už hostovala stovky dobrovolníků a byla u zrodu veškerých moderních aplikací a stránek, jako je Helpx, Workaway, nebo třeba couchsurfing. Díky prodeji, který dělala se znala například i se zakladatelem Ebay a i ten v podstatě pomáhala rozjíždět. Po vzájemném seznámení jsme se vrhli do práce.

Barbara potřebovala nejprve zjistit, jak jsme zruční, a tak jsme začali s lehčími pracemi na zahradě a domě. Někde něco vykopat, zrýt, natřít a podobně. Když zjistila, že umíme celkem hodně věcí, tak nám zadala trochu složitější úkoly. Díky tomu jsme jí například kompletně zrenovovali zahradní vozík, položili novou podlahu v kuchyni, přidělali závěsnou mikrovlnou troubu, nebo i položili nové schody. Barbara byla velmi dobrá kuchařka a když náhodou nebyl čas vařit, tak její přítel Ali nám vozil americké pizzy z práce. Poprvé jsme také ochutnali pravé americké hot dogy, které nejsou jen párek a hořčice, ale dává se do nich ještě například pražená cibulka, nakládaná zelenina, okurky a další. Na Staten Islandu se nám také zrodil v hlavě plán koupit automobil a projet spojené státy tímto způsobem. Státy jsou totiž obrovské, a tak jízda na kole nepřipadala v úvahu s naším omezeným časem a stopování neslo jistá zdravotní rizika v tu chvíli a také ne všude ve státech funguje. Vlaková doprava potom není zrovna dostupná a autobusová doprava je celkem drahá. Barbara nám půjčila svá kola a my tak mohli projet okolí, včetně vedlejšího New Jersey, abychom našli náš vysněný automobil. Po několika dnech zoufalého hledání jsme sice nějaká auta objevili, ale byl problém nechat je na nás zaregistrovat a pojistit. Naštěstí jsme tak v New Yorku auto nekoupili, protože všechna, na která jsme koukali byla ve finále malá a drahá. V té době se nám ale ozval kamarád Kubova táty Milan. Že pokud bychom náhodou měli cestu na Floridu, ať se stavíme. V hlavě se nám tak zrodil nový plán. Dojedeme autobusem na Floridu a zkusíme auto sehnat tam. Milan je Čech a „stará škola“, takže určitě bude mít s auty zkušenosti a když tak nám pomůže. Sehnali jsme tedy lístky na čínský autobus a odjeli jsme do Orlanda.

Hledání auta na Floridě

I když jsme Milana vůbec vlastně neznali, tak nás přivítal pomalu jako členy vlastní rodiny. Bydlel v malém domku na okraji Orlanda se svou ženou Carmen a dvěma psíky. První věc, kterou nám Milan řekl, když jsme dorazili byla „Než najdete auto, tak si můžete půjčit mého Hammera“. Ve finále jsme se k tomu vlastně nedostali, ale prostě to nás na začátek opravdu dostalo. Milan byl rád, že se dozvěděl zase nějaké informace o Čechách, kde už nežije přes 20 let a my byli rádi za skvělou společnost a takové to české „klábosení“.

Po několika dnech jsme se rozhodli vydat na lov auta. Našli jsme si pár bazarů v okolí a šli jsme. První bazar byl totiž vzdálen asi 5 minut chůze od baráku, a tak jsme si řekli, že tam dojdeme pěšky a potom si kdyžtak půjčíme auto. Došli jsme tedy do bazaru a rovnou jsme šli za prodejcem s našimi požadavky. Ty zněli asi takto: „Sháníme auto, které bude v cenové relaci okolo 2000$ a bude dostatečně velké“. Prodejce se zamyslel a v podstatě nám řekl, že takto levné auto tam asi nemá. Po chvíli se přiblížil k jednomu z aut a řekl nám, že tohle auto by se asi dalo dohodnout za nějakou rozumnou cenu. Auto však bylo typu sedan a velikosti Octavie. Kuba se tak na prodejce podíval a řekl mu „No, měli jsme na mysli něco většího. Nějaký minivan, nebo dodávku, třeba jako támhleta“ a ukázal na dodávku, která byla zaparkovaná v tom nejvzdálenějším koutě. „Moment“ řekl prodejce. „Tohohle Forda bych vám asi mohl nechat za 2500$, ale je na něm potřeba pár věcí udělat“. Auto jsme tedy zkontrolovali a hlavně projeli, abychom viděli, zda je motor a převodovka v pořádku a vše bylo ok. Na autě chyběl zámek kufru, protože tam byl trochu nabouraný a nefungovali mu plně elektrické zámky. Dále větrák do kabiny občas nefungoval a chyběla mu jedna řada sedadel. Jinak se ale jednalo o skvělé auto za dobré peníze. Byl to Ford Econoline e350 z roku 2009 s přidělaným plynem za v přepočtu asi necelých 60.000 korun českých. Auto jsme tedy koupili, zaregistrovali a pojistili, což nás stálo skoro stejně (400$ registrace a 200$ měsíčně pojištění + 600$ daně). Přivezli jsme ho tedy k Milanovi domů a začali jsme s opravami a úpravami. Hned na začátek jsme koupili na vrakovišti nový zámek a Kuba ho bez problému přidělal (přeci jen zámky pro auta vyvíjel). Potom jsme sehnali v okolí několik OSB desek a Milan nám poskytl také nějaký materiál z práce, abychom mohli začít s předělávkami. První na řadě byla postel, tu nám v podstatě na míru udělal celou Milan z materiálu, který našel doma. My jsme jen vyzvedli matraci, kterou jsme našli zdarma na internetu. Kuba potom z OSB desek vyrobil šuplíky pod postel. 2 „šoupací“ velké zezadu a 4 malé s pojezdy dopředu. U sousedů jsme objevili vyhozený psací stůl, který jsme s Milanovou pomocí přeměnili v kuchyňskou linku. Do stolu se tedy udělal otvor pro umyvadlo a nainstalovala se tam pumpa na vodu s kohoutkem. Pak jsme ještě přidělali dvířka a z boku jsme navrtali desku, která dělí kuchyňský prostor od sedadla řidiče. Na tuhle desku pak ještě Kuba ztloukl jednoduché kořenky, aby se využilo všechno místo. Eliška mezitím s Carmen udělala závěsy, které se nainstalovali na všechna okna a pak ještě všechen nábytek natřela na azurovou modrou. Jedním z největších problémů bylo oddělat šrouby po sedačkách, aby nám nepřekáželi. Na to museli přijít 2 mechanici s extra dlouhou násadou a spoustou WD40, aby to povolili (těch šroubů bylo 8). Pak už jsme jen dokoupili převodník na normální zásuvku, abychom mohli nabíjet notebook, drona a podobné a od Milana jsme ještě dostali chladící box na cestu. A bylo na čase dát dodávce první zkušební jízdu. Mezitím se nám ozvala ještě Barbara, že kousek od nás bydlí její kamarádka, která potřebuje pomoct s vystěhováním domu a že nám za to i něco dá, a tak jsme se rozhodli otestovat dodávku jízdou do Tampy.

Hromadění věcí je v USA celkem závažné

Cesta do Tampy nám trvala asi hodinu a půl a zjistili jsme tak třeba jakou máme spotřebu, nebo že nám funguje klimatizace. Také jsme ale zjistili, že nám najednou přestalo fungovat rádio, a tak jsme museli za 50$ koupit nové. V Tampě nás potom čekala Lois, starší paní, která žila úplně sama v komunitním objektu. Ty jsou v USA dost běžné a často jsou omezeny spodní věkovou hranicí. Občas mají dosti zvláštní pravidla, a tak jsme museli u Lois fungovat „inkognito“, protože v těchto objektech mají na veškerou práci domluvené určité firmy, které jsou samozřejmě 100x dražší než normální pracovníci. Tato komunita byla tvořená mobilními domky, ve kterých žili lidé starší 60 let. Nejprve jsme museli zjistit, kam zaparkovat dodávku, abychom nebyli nápadní. Zároveň jsme si i vyzkoušeli zrovna v dodávce bydlet, protože Lois měla tolik věcí, že jsme stěží našli její postel. Ve chvíli, kdy jsme otevřeli vstupní dveře, tak jsme se celkem zhrozili, protože kompletně celý prostor byl absolutně plný nepotřebných „krámů“. No co, byli jsme zvyklí vyklízet a pracovat tvrdě, takže jsme se chtěli rovnou pustit do práce, ale problém byl, že sama Lois vlastně nevěděla, co chce nechat, co darovat a co prodat. S Eliškou tedy začali věci třídit a Kuba je mezitím balil. Další problém byl v tom, že ona by si nejraději všechny věci nechala, protože jsou cenné. Když jsme jí ale navrhli ty věci dát na prodej na internet, tak si je zase chtěla nechat, protože si je může vystavit. Nicméně také měla v plánu se odstěhovat do chrámu v Indii a chtěla si objednat kontejner, ve kterém by ty věci převezla. Marně jsme se jí snažili vysvětlit, že v chrámu v Indii na její věci nejsou moc zvědaví. No udělali jsme, co jsme mohli, abychom alespoň pár opravdu nepotřebných věcí vyřadili a se zkušenostmi z tetrisu jsme vše uspořádali tak, že jsme uvolnili všechny vstupní prostory, kompletně celou kuchyňskou linku, aby se na ní dalo vařit, a dokonce se nám povedlo i uspořádat obývací pokoj tak, že si mohli návštěvy i sednout na gauč a křesla. Po týdnu vyklízení jsme ale byli extrémně vyčerpaní. Ne fyzicky, ale psychicky a museli jsme bohužel Lois opustit, protože jinak bychom byli asi zralí do blázince.

Když jsme se vrátili k Milanovi, tak jsme ještě dodělávali pár věcí na autě, které se během týdne objevili. Rozbili se nám například táhla klik, takže bychom nebyli schopni vlastně otevírat dveře. Gumové koncovky z tak tenkého materiálu, že se rozpadne do půl roku drží úplně celý systém. Naštěstí je možnost koupit sadu kovových koncovek, které celý systém drží. I tak ale dostat se k zámku dveří a vše namontovat tak, aby to fungovalo je nadlidský úkol i pro Kubu, který se zámky aut pracoval několik let. Po týdnu odříkání, nadávek, které snad ani neexistují a skoro kupování letenek domů byla Bobina (tak jsme naši dodávku pojmenovali) skoro kompletně připravena. Jestli jste si mysleli, že upravit dodávku na to v ní žít je jednoduché, tak není. Museli jsme několikrát věci převrtávat, dořezávat a upravovat. Pak přijdou věci, na které úplně nemyslíte, jako že ty nejlevnější panty ke dvířkám asi budou pískat, když pojedete, protože v dřevotřísce nebudou plně připevněny, nebo že šuplíky potřebují opravdu zarážky, i když vám přijde, že jdou ztěžka. No každopádně se nám vše povedlo nakonec nějak vyřešit a byli jsme připraveni vše znovu otestovat.

Nejjižnější bod států

Volba výletu padla na Key West, což je nejjižnější bod USA. Jednalo se o delší výlet, a tak jen cesta tam nám trvala skoro celý den. Po cestě jsme se zastavili v Miami, ale jen proto, abychom tam vyzvedli plynový sporák, který jsme si objednali. Sranda je, že sporák nás stál 27$ a redukce na plyn k němu nás stála 50$. Každopádně Key West je v podstatě ostrov, který leží skoro 100 mil od pevniny a vede k němu most skrz několik ostrovů. Ze začátku je fakt super po silnici jet, ale po 30 mílích zjistíte, že je to v podstatě stále stejné a že by vás čekali další 2 hodiny jízdy proto, abyste tam dojeli a pak zase 2 hodiny zpět. Místo má samozřejmě své kouzlo, ale my jsme si užili i jen část silnice a přespali jsme na půl cesty kousek od pláže. Chtěli jsme druhý den ráno dojet až na Key West a vykoupat se, nebo se potápět, ale k ostrovům se blížila velká bouře, a tak jsme to otočili a raději jsme to namířili do národního parku Everglades.

Začátek jízdy po národních parcích

Po cestě do Miami jsme totiž udělali ještě malou zastávku a vyzvedli jsme si roční průkaz do všech národních parků v USA. Pokud máte v plánu nějaké parky navštívit, tak téhle možnosti určitě využijte. Nový průkaz stojí kolem 80$ a jeden vjezd do parků vás vyjde minimálně na 30$. Pokud tedy máte v plánu navštívit alespoň 3 parky, tak se vám to vyplatí. Můžete zkusit sehnat již zakoupený průkaz od někoho jiného a pak ho klidně opět prodat. Průkaz je jen podepsaný fixou, ale ta se dá bez problému smazat klidně i tak populární alkoholovou dezinfekcí na ruce. My ten náš koupili za 50$ a pak jsme ho věnovali jedné kamarádce s dodávkou z Kalifornie.

Nicméně pojďme se vrátit k Everglades. Národní park na jihu Floridy, který můžete skoro celý projet autem. Po cestě potkáte spousty volavek a dravců. Dále také jsme měli možnost vidět aligátora, ale to pro lidi z Floridy není žádná atrakce, protože občas můžete vidět fotky, jak se jim aligátor koupe v bazénu. Kromě ptactva a zvířat je Everglades plný úžasných stromů a rostlin. Je to takový trochu tropický prales. Všechny národní parky v USA jsou velké a Everglades nebyl výjimkou. Projeli jsme jen asi čtvrtinu a ujeli jsme přes 100 mil. Potom jsme se vydali směrem na Tampu za kapustňáky. Hledali jsme chvíli místo, kde bychom zaparkovali, a nakonec jsme se rozhodli pro parkoviště u Walmart. Výhodou u Walmartu jsou otevřené záchody skoro celou noc a často i dosah Wi-Fi zdarma. Parkovat u takovýchto center je v USA celkem běžné, a tak jsme ani nebyli moc nápadní, protože kolem nás stálo několik karavanů a obytných vozů.

Ráno jsme se vydali k místu, kde měli být vidět divocí kapustňáci, ale kvůli opatřením spojeným s virem bylo místo zavřené. Za rohem jsme ale objevili jiné místo, ze kterého bylo možné vidět krásně pláž a záliv u Tampy. Potom už jsme se ale vydali zpět za Milanem, tentokrát naposledy…

Další část naší cesty naleznete v dalších cestopisech.

část 2.

část 3.