Švajďáci na cestách – Spojené státy skrz naskrz část 2.

Vyrážíme vstříc státům

U Milana jsme jen dodělali pár posledních oprav a nechali jsme vyměnit jednotku plynu (250$) a vyrazili jsme směrem Idaho, abychom navštívili našeho kamaráda Rockyho, kterého jsme poznali v Indii. Nejprve jsme zamířili k pár místům ještě na Floridě. 3 sisters springs bylo místo, kde v zimě odpočívají kapustňáci, bohužel ale ještě nebyla jejich sezóna, a tak jsme si mohli pouze prohlédnout úžasně čistou vodu, ve které můžete jezdit na kánoi, nebo se i koupat. Dále jsme zamířili k Devils ear springs, které jsou ale spíše kemp, kde musíte zaplatit za pobyt, abyste se dostali k pramenům. To se nám moc nechtělo, a tak jsme se vydali směrem Georgia na Great Smoky Mountains. Už se začalo ale dost rychle stmívat a my museli najít místo na zaparkování. První noc jsme tak trávili uprostřed ničeho na parkovišti Dollar tree obchodu. Ještě nám v té době nefungoval vařič, protože jsme neměli, jak ho připojit k plynu, a tak jsme většinou k jídlu měli bagetu, studené burito anebo „cold dog“, což byl studený párek v rohlíku.

Ráno jsme jeli tedy směrem na Great smoky mountains. Cesta nás ale čekala dost dlouhá a vesměs nijak záživná. I když jsme se snažili vyhýbat dálnicím, někdy to prostě jinak nešlo. Amerika je totiž obrovská a o „prázdná místa“ není nouze. Tato místa proto chcete v podstatě projet co nejrychleji, hlavně když vám zbývá měsíc času na přejetí celých států. Dojeli jsme tedy co nejrychleji k místu s názvem Snooper’s Rock, které bylo už těsně za hranicí ve státě Tennessee. Jednalo se o vyhlídku v horách, ze které byl nádherný výhled do údolí. K místu jsme dojeli už na večer. Místo bylo ovšem ten den zavřené, protože tam probíhal lov. Museli jsme tak počkat do dalšího dne, abychom mohli na vyhlídku dojet. Zastavili jsme tak o kousek dál, abychom se vyspali a hned ráno jsme se vydali po prašné kamenité cestě k vyhlídce. Zaparkovali jsme uprostřed lesa a došli jsme asi 300 metrů k místu, kde jsme měli najít výhled. Zdálo se, že tam nikde nic takového není, ale Eliška našla malou cestičku, která nás dovedla přímo k tomuhle kouzelnému místu. Chvíli jsme si užili výhled na údolí a potom už jsme opět vyrazili na cestu.

Hledej KAFE!!!

Dalším cílem naší cesty byla totiž zahrada bohů až v Colorado, do které to bylo 1286 mil, což pro nás znamenalo 3 dny cesty. První úkol byl ale jasný, najít benzínku s kafem a ideálně i doplněním plynu. Zdá se to zvláštní, ale v téhle části Ameriky jsou plynové stanice od sebe vzdáleny někdy i více než 300 mil, a tak se naše plynová jednotka už nezdála být tolik výhodná, protože máme nádrž jen na 250 mil. Benzínku s kafem jsme našli až v Nashville odkud jsme jeli dál do Kentucky a Illinois. Tam jsme projeli Saint Louis na Missouri, kde jsme na dálnici zastavili na odpočívadle se vyspat. Začalo už být dost chladno a my tak museli vytáhnout spacáky a deky. Večer dokonce už začalo i mrznout, takže i cesta na toalety se stala utrpením. Za Missouri už nás ale druhý den čekal Kansas, který si můžete představit jako celodenní dlouhé pustiny. Uprostřed těchto pustin potom ležela vesnice Wilson. Zastavili jsme tam úplně náhodou, protože jsme na ní viděli billboard. Tahle vesnička byla tvořena převážně Čechy žijícími v Americe. Vprostřed náměstí potom dominovala největší kraslice na světě. Jinak bychom řekli, že tam „chcípl pes“. Kousek za vesničkou jsme opět našli odpočívadlo, na kterém jsme zaparkovali a vyspali se. Díky extrémně nízkým teplotám a žádnému pohybu se nám nespalo plně nejlépe, a tak jsme vyrazili opět na cestu ještě před svítáním.

Těsně po úsvitu jsme přejeli hranice s Coloradem a už jsme se pomalu začínali blížit k horám jimž dominoval známý Pikes Peak. Že jsme přejeli hranice jsme poznali hlavně kvůli zhoršujícímu se stavu silnice, ale konečně jsme zase objevili místo na doplnění plynu. Kolem 10 ráno jsme pak dorazili do Zahrady bohů. Masivní skalnatý útvar uprostřed Colorada odkud se jezdí závody do vrchu na již zmíněný Pikes Peak. Místo je také dost vyhledávané horolezci, kteří zde trénují na celkem jednoduchých útvarech. Vzhledem k tomu, že jsme v Americe, tak je samozřejmě parkoviště přímo u skal a skrz jednotlivé útvary vede dlážděný chodník. Může se to zdát umělé, ale zase na druhou stranu jsou tak skoro všechna místa dostupná i pro invalidy a maminky s kočárky. Měli jsme výhodu pandemie, takže tento útvar nebyl „zamořený lidmi“. Pár jedinců se do parků v této době vydalo, ale rozhodně jsme neměli problém vše v klidu projít a udržet si odstup od ostatních.

Po Zahradě bohů jsme projeli skrz město Denver až na okraj Rocky Mountains. Tento horský pás se táhne od Nového Mexika až po Aljašku. I Zahrada Bohů do něj spadá, ale až za Denverem se opravdu projeví jeho krása. Vjeli jsme tak autem do horského masivu a zažili jsme první sníh. S horkým kafem s dýňovou příchutí jsme projížděli nádherná horská městečka. Chtěli jsme vjet i více do hor, ale bohužel se naším směrem valila sněhová bouře, a tak jsme raději pokračovali dál do Wyomingu.

Hledali jsme dlouho, kde bychom zaparkovali, až jsme nakonec po tmě dojeli do Nebrasky do malého městečka jménem Frontier. Zaparkovali jsme u jakési jídelny a při návštěvě toalety se zeptali místních, zda jim nebude vadit, když u nich na parkovišti přenocujeme. Místní byli velice přátelští a byli moc rádi, že jsme je o našem parkování informovali. Nemuseli se tak totiž obávat, proč jim u jídelny parkuje dodávka.

Památníky na divokém západě

Ráno se šla Eliška zeptat na kávu a zjistila, že jídelna vlastně není jen jídelna, ale Křesťanská škola. Kafe jsme tak dostali zdarma, a ještě jsme měli možnost si popovídat s místními studenty, kteří by nejradši, abychom tam zůstali ještě pár dní, protože k nim moc cizinců nezavítá. Nás ale trochu tlačil čas a museli jsme proto pokračovat. Ještě ráno jsme se tak dostali až k Scotts Bluff monumentu. Tenhle útvar a celé okolí vypadá jako z westernového filmu. Možná díky tomu, že se tu hodně filmů natáčelo. Mezi jednotlivými skalnatými útvary se můžete libovolně procházet a zažít tak americkou historii na vlastní kůži. Po chvíli kochání se jsme se opět vydali dál na sever. 

Tentokrát byl naším cílem velice známý monument s hlavami prezidentů Mount Rushmore. Museli jsme opět přejet do dalšího státu Jižní Dakoty. Celá tahle oblast severu spojených států je plná krásných lesů, jezer, hor a zvěře. Poprvé jsme také v Severní Dakotě zahlédli malé stádo divokých bizonů. V brzkých odpoledních hodinách jsme dorazili až k památníku (kde nic jiného, než památník není). Ten je vidět hezky i ze silnice anebo si můžete zaplatit 10 dolarů za vjezd na parkoviště, odkud je vidět více. Tento systém si někdo vymyslel na úkor umělce, který monument vytvořil, aby Dakotu trochu zviditelnil, a ne aby vydělal peníze na turistech. A takhle to teď je na většině míst v Americe, kde je něco zajímavého. Před vstupem na trasu si někdo postaví budku a vybírá peníze za něco, co ani sám nevytvořil. Poblíž památníku je ale krásné malé městečko Keystone, které bylo centrem kovbojů a zlatokopů a kde stále můžete cítit tu správnou atmosféru dob rýžování zlata. 

Dalším naším cílem se stal monument Devils Tower, který leží ve Wyomingu na cestě do národního parku Yellowstone. Dojeli jsme k Devils Tower těsně před západem slunce a vychutnali jsme si tak zajímavý pohled na skoro až mimozemský útvar mizející ve tmě. Pak už jsme jen potřebovali najít benzínku, protože nám docházelo palivo. Bohužel nám Google vybral opravdu malou cestu, kde nebyla benzínka více jak 100 mil. Naštěstí jsme měli ještě zásoby propanu a nemuseli jsme tak řešit nedostatek paliva tolik. Po 100 mílích uprostřed ničeho se objevila konečně vytoužená čerpací stanice. Natankovali jsme plnou nádrž benzínu a Kuba se rozhodl koupit slavná nakládaná vejce (možná znáte ze Simpsonových u Vočka). Překvapivě to byla velmi chutná svačinka, kterou jsme později kupovali v supermarketu na cestu, protože se nezkazí. Pak už jsme jen našli místo na spaní u jedné benzínky. Ráno nás čekala cesta do Yellowstone. Kolem nás bylo spousty horských masivů a cesta ubíhala rychle. Když jsme ale dojeli do města Livingstone, tak začala velká větrná bouře a nemělo smysl v tu chvíli pokračovat dál. Zalezli jsme tak do Thrift shopu, což je obchod s použitými věcmi. Tam jsme nakoupili nějaké zimní oblečení a Eliška si koupila anglické knížky. Potom už se bouře trochu uklidnila, a tak jsme přejeli až k branám národního parku. Tam jsme našli hezké místo na spaní a rozhodli se jít spát brzy, abychom ráno vyrazili co nejdříve.

Méďa Béďa? Ne, bizoni!!!

Před spaním to vypadalo, že z Yellowstone moc mít nebudeme, protože bylo zataženo a viditelnost byla možná 5 metrů. Ráno se ale vše otočilo a my se probudili do nádherného zimního dne plného sněhu a sluníčka. Vjeli jsme tak ihned do národního parku a vydali se přímo k termálním pramenům. Ty vytvořili krásné kaskády, které jsou v zimě částečně zamrzlé a kouří se z nich. To vytváří nádhernou zimní atmosféru. Když jste ještě ke všemu na místě úplně první, tak procházíte sněhem a vytváříte tak cestu pro ostatní. Máte čas si vše v klidu prohlédnout a okolo je úžasný klid. 

Potom jsme vyrazili k dalším místům parku, která byla otevřená (v zimě je otevřena jen opravdu malá část asi 60 mil dlouhá). Po cestě jsme viděli spousty jelenů, a dokonce nám přímo přes cestu prošlo stádo bizonů. Byli tak blízko, že málem narazili do auta, když se rozeběhli. Dojeli jsme až na konec silnice, kde jsme se museli otočit a jet opět zpátky, protože byl otevřený pouze jeden vjezd do parku. Na cestě zpátky jsme zahlédli ještě divokého vlka a potom už jsme zase pokračovali v naší cestě na sever. 

Cílem bylo dojet do Sandpoint v Idaho, kam nás pozval kamarád Rocky, kterého jsme potkali v Indii. Z Yellowstone byla na cestě ale ještě jedna zastávka. Eliška našla, že v Montaně kousek od Idaho je místo s názvem „Garden of one Thousand Buddhas“. K místu jsme zajeli a bylo to velice zvláštní najít tolik soch Buddhy a Tibetské architektury uprostřed klasických amerických polí s traktory. Každopádně cesta skrz Montanu a Idaho k Rockymu byla opět plná nádherných hor, lesů a jezer.

Překvapení k narozeninám

K Rockymu jsme dorazili pozdě odpoledne a ihned jsme si zamilovali jeho úžasný malý domek. Obývák s loftovým stropem, kterému dominoval krb a na který navazovala velká kuchyň. V lednici bylo připravené překvapení pro Elišku, která měla den předtím narozeniny. Kuba se s Rockym domluvil a Eliška dostala dort z čerstvého ovoce a héliový balónek (který celou cestu strašně moc chtěla). S Rockym utíkal čas jako voda. Občas jsme šli do přírody na procházku, jindy jsme zase jen seděli doma, povídali si a popíjeli kvalitní víno. 

Byl to čas, kdy jsme si mohli trochu odpočinout od věčného cestování a kdy jsme se mohli vyspat v normální posteli (i když naše postel v autě je velká a velmi pohodlná). Také jsme u Rockyho konečně zapojili plynový vařič, který jsme s sebou vezli už od Floridy. Díky našemu dvojímu systému spalování jsme měli obrovskou nádrž plynu, na který se stačilo s vařičem jen připojit. Taky jsme se dostali k tomu opravit větrák a nádrž na ostřik čelního skla. S tímhle nám pomohl Rockyho švagr. Špatná komunikace nakonec vedla k tomu, že nás tato drobná oprava, kterou bychom hravě zvládli sami, vyšla na 300 dolarů (kolem 7000 Kč). Práce je totiž v Americe to, co vás stojí nejvíce. Běžná hodinová taxa tak většinou činí okolo 80 dolarů (cca 2000 Kč). Nicméně to bylo poučení pro příště, že ne všude ve světě se přátelské služby dělají „za flašku“.

Olymp není jen v Řecku

Auto bylo v podstatě kompletní a my se opět vydali vstříc další části USA. Tentokrát nás čekal nádherný západ a spousty národních parků. Jako první jsme zamířili do státu Washington, který je na úplném severozápadním cípu spojených států. V tomhle státě naleznete město Seattle a hned vedle je potom Olympijský poloostrov, který je také národním parkem a ve kterém je i deštný prales Hoh. První den jsme dojeli až na hranici poloostrova, kde začíná silnice 101. Ta vede kolem celého poloostrova a poté pokračuje podél pobřeží až v podstatě na hranice Mexika. O téhle silnice se ještě později rozepíšeme. Nicméně na začátku olympijského poloostrova vede cesta podél Hoodova kanálu. Když jsme se ráno probudili na čerpací stanici poblíž, vypili si v klidu kafe a popojeli kousek podél jezera, tak jsme narazili na místo, kde na mole odpočívali tuleni. Občas některý z nich skočil do vody a zalovil, jinak se tam všichni spíše váleli. Byli jsme z nich nadšení, protože to bylo poprvé v životě, kdy jsme je viděli ve volné přírodě. Netušili jsme, že se nám takový obrázek naskytne mnohem častěji. Projeli jsme podél celého kanálu, kde se cesta klikatila tak, jak jí vytvořila příroda na okraji poloostrova. Poté jsme přejeli na severní okraj, kde Salishovo moře tvoří přírodní hranici s Kanadou. Odtud jsme vjeli do nitra poloostrova, kde se nachází deštný prales Hoh. Díky našemu ročnímu pasu do národních parků jsme měli vstup „zdarma“. Udělali jsme si příjemnou procházku skrz deštný prales, kde byl vzduch krásně čistý a příroda okolo opravdu hodně zelená. Bylo to jako se procházet tisíce let starým lesem porostlým obřím kapradím. Okolo nás běhali srnky a správci parku (oblečení typicky v rančerském klobouku a stejnokroji) nás upozornili na možnou přítomnost černých medvědů, kteří ovšem nejsou nijak zvlášť nebezpeční oproti jejich příbuzným Grizzly. Deštný prales dostál svému názvu a trochu nám i zapršelo, každopádně oproti Idaho už nás neobklopoval sníh, a přitom jsme byli více na severu. Zároveň jsme ale byli pouze v několika metrech nad mořem.

Podél Pacifiku na jih

Po návštěvě pralese jsme se opět vrátili na silnici 101, která nás v tu chvíli dovedla až k Pacifiku. Pro Elišku to bylo poprvé, kdy Pacifik viděla, a tak jsme ihned zastavili na vyhlídce, abychom se oceánem pokochali. Naplavené dřevo na pláži, silné vlny a vítr perfektně dotvářeli atmosféru při západu slunce. Po západu jsme popojeli o pár kilometrů dál, kde jsme zastavili na odpočívadle u silnice s výhledem na oceán. Na vařiči jsme si udělali večeři a za svitu hvězd, zvuku vln lámajících se o skály a dalších zvuků přírody jsme usnuli. 

Ráno jsme se probudili s výhledem na oceán a Eliška připravila snídani (většinou vločky s jogurtem a ovocem, nebo toast s paštikou a zeleninou). Přesně takto vypadá v podstatě celá silnice 101, klikatí se mezi skalisky přímo nad pobřežím Pacifiku a díky tomu vám neustále ukazuje nové dechberoucí výhledy. Díky tomu, že vede od úplného severu až na jih spojených států, tak můžete pozorovat, jak se krajina i státy postupně mění. Díky jízdě touto cestou tak můžete poznat velkou část západní časti spojených států. Naše dobrodružství na téhle cestě bylo skrz Washington, Oregon a Kalifornii, kde jsme z cesty sjeli do vnitrozemí. Oregon rozhodně patří mezi naše nejoblíbenější státy v USA. Podnebí je tu velmi přívětivé a proměnlivé, na což jsme zvyklí a což nám vyhovuje. Příroda nabídne v podstatě cokoliv od oceánu, přes řeky jezera, malebná údolí až po kopce a hory. Lidé jsou tu milí a venkov tu je jak z reklamy na dřevní průmysl. Je to jedna z těch částí světa, kde bychom si dokázali představit zůstat déle a pořádně ji prozkoumat. Podél pobřeží naleznete mnoho rybářských vesnic, odkud se můžete lodí vydat pozorovat velryby a další zvířata. Rybaření a celkově mořské plody jsou obrovským průmyslem v Oregonu. Díky tomu si můžete pochutnat na tuňácích, krabech, mušlích, ústřicích, krevetách a dalších mořských plodech. V Oregonu také začíná ráj surfařů, který se táhne v podstatě podél celého pacifického pobřeží. Vlny jsou tu sice na surf skvělé, ale voda je tu opravdu studená. Pár surfařů jsme potkali, ale všichni byli v plném neoprenu, a i tak vypadali dost prochladlí, když vylezli z vody.

Finální část vyprávění naleznete v dalším cestopise zde

Předchozí část naleznete zde