Švajďáci na cestách – Spojené státy skrz naskrz část 3.

Jízda mezi obry

Z Oregonu jsme přejeli do Kalifornie. V podstatě hned za hranicemi nás čekal Redwood národní park. V tomhle parku rostou Sekvoje vždyzelené, anglicky Redwood, což jsou nejvyšší stromy na světě, a tak jsme si i s naší velkou Bobinou připadali jako trpaslíci. Bylo to úchvatné projíždět mezi takto obřími stromy a za nás je to rozhodně místo, kam byste se měli podívat. Velká část parku je vlastně zdarma, dokonce právě naše oblíbená silnice 101 vás vede skrz, takže sem může jet opravdu každý. 

Když jsme z parku vyjeli, tak už se stmívalo a my se rozhodli zaparkovat na pláž přímo u oceánu. Ve vlnách se zrovna proháněl surfař a na břehu čekala jeho přítelkyně s dvěma pejsky. Dali jsme se s ní do řeči a domluvili se, že až příště navštívíme západ spojených států, tak se za nimi stavíme v Portlandu. Bohužel tentokrát nás už tlačil čas, protože nás čekalo ještě spoustu míst a naše víza se pomalu blížila ke konci. Za Redwood národním parkem jsme také sjeli ze silnice 101 a vydali jsme se po silnici 299 do vnitrozemí. Tahle silnice byla také skvělá, protože nás vedla skrz hory a údolí s nádhernými výhledy na přírodu okolo nás. Po téhle silnici jsme se dostali z Kalifornie do Nevady, kde jsme dojeli až k místu s názvem Fly. Jedná se o unikátní gejzír, který je pokryt specifickou řasou, která dává tomuto místu jeho nezaměnitelnou barvu. Když jsme ale k místu dojeli, tak byl okolo plot a cedule s nápisem „soukromý pozemek“. I když v mapách nic takového nebylo, tak je místo opravdu v soukromém vlastnictví a podle našich nových informací se k němu sice už dá, ale za poplatek 40 dolarů. My jsme si kvůli tomuhle místu udělali dost velkou zajížďku, a tak jsme nechtěli jen tak odjet. Vylétli jsme proto alespoň s dronem a na tuhle přírodní krásu jsme se podívali shora. O kousek dál jsme se potom prošli po solných pláních a Kuba si smočil nohu v termální řece (jen asi na vteřinu, protože při této teplotě byste tam mohli vařit kuře. Vlastně to nakonec nebylo tak špatné. Přemýšleli jsme, zda se vypravit ještě na přilehlé Solné pláně Bonneville, ale pláně soli už jsme viděli a byla by to další zajížďka přes 100 kilometrů. Rozhodnutí tedy padlo na Národní park „Great Basin“, který byl ovšem zavřený, a tak jsme pokračovali dál do města Cedar city. Celou cestu v Nevadě jsme v podstatě jezdili jen pouští a stále jen rovně. Tím rovně myslíme několik set kilometrů rovně. Ani se nedivíme, že se jim tu tak dobře testují autonomní auta. Vždyť stačí jen za aretovat volant a je to.

Na území Indiánů

Z Cedar city jsme se vypravili do národního parku „Bryce Canyon“. Od tohohle parku jsme nečekali vůbec nic a byli jsme opravdu mile překvapení. Sice jsme nedojeli do jejich verze „Antilopího kaňonu“ kvůli opravdu špatné cestě, ale výhled na kaňon nás nadchl a pokud bude někdy čas, rozhodně bychom se sem ještě vrátili a dali si nějakou túru. Po návštěvě kaňonu jsme namířili zpět do Cedar city, ale přespali jsme na půli cesty u jezera na území kmene „Navajo“. Žádné indiány jsme nepotkali, jen vedle nás večer zaparkovalo auto mladíků, kteří popíjeli a pouštěli si muziku. Naštěstí neměli party dlouho do noci a my si tak mohli v klidu vychutnat obrovský úplněk u zamrzlého jezera a potom jít spát.

Další den jsme zavítali do národního parku „Zion“. Je celkem vtipné, že oba tyto parky většinou lidi neznají, a přitom se jedná o jedny z nejhezčích parků v USA. Zion má více částí a každá z nich má co nabídnout. My jsme nejprve prozkoumali část, do které se vjíždí již asi 15 kilometrů od Cedar city. Zde se projíždí nejprve kaňonem až se dojede na vyhlídku, kde člověk vidí velkou část celého údolí. Potom už jsme se vydali k jižnímu vjezdu do parku, kde nás čekalo i několik průjezdů tunely mezi obřími skalami. U téhle části je super, že vyjedete jinde, než kudy jste vjeli, takže vlastně vidíte neustále něco nového. 

A ze Zionu už je to jen kousek na „podkovu“. „Horseshoe bend“ je útvar vytvořený řekou Colorado, který připomíná právě podkovu. Ještě před 3 lety byl vstup na toto místo zdarma, nyní si tam někdo postavil parkoviště a vybírá 10$ za stání. My popojeli o 100 metrů dál a zaparkovali u silnice. Kuba už místo znal, takže věděl kudy se vydat. U parkoviště jinak najdete cedule, které upozorňují na to, jak je to náročný výšlap a že si s sebou máte vzít dostatek vody na cestu. Jedná se o asi 5 minut chůze po zpevněné cestě, takže opravdu náročný výlet…

Grandiózní kaňon

Z „podkovy“ je nejjednodušší dojet do města „Flagstaff“, kde je úžasný výhled na zasněžený vrcholek nedaleké hory „Humpreys Peak“, na kterém se dá i lyžovat. „Flagstaff“ je také perfektní výchozí bod pro další, velmi známý, národní park, kterým je Grand Kaňon. Možná že je na nás až extrémně známý, protože v USA najdete, podle nás, mnohem zajímavější parky. Ale úvahy stranou, pojďme se podívat na Grand Kaňon. Dojeli jsme k jižnímu okraji a díky tomu jsme měli pohled na severní okraj. Na Grand Kaňonu je úžasné, že vidíte, jak se utvářela okolní krajina v průběhu několika milionů let. Kaňon je dlouhý skoro 450 km což je pomalu jako délka České republiky a je místy široký až 29 kilometrů. Hloubka kaňonu je dokonce neuvěřitelných 1857 metrů (to je více než nadmořská výška Sněžky). Podél Jižního okraje vede krásná cesta, kde můžete postupně pozorovat měnící se „díru“ pod vámi. Umíme si představit, že výlet uvnitř kaňonu, nebo dokonce jízda na raftu, je asi úplně jiný zážitek. Každopádně i z vrchu je kaňon opravdu zajímavý, ale jak jsme již psali, jsou jiné národní parky, které by si zasloužili slávu.

Pojďme si trochu zariskovat

Od Grand kaňonu je to už relativně kousek do proslulého Las Vega. My do Vegas dorazili až po setmění, takže jsme měli rovnou celý zážitek. Nastal čas najít místo na parkování. Nejprve jsme zastavili u benzínky, abychom zjistili, kde se dá zdarma, nebo levně parkovat přes noc. Díky pandemii se všechny hotely rozhodli mít parkování zdarma, takže zbývalo jen vybrat ten hotel, který se nám líbil nejvíce. Nakonec padlo rozhodnutí na Luxor, protože jsme velkými fanoušky seriálu Lucifer, kde hlavní hrdina vlastní klub právě s názvem Luxor. Zaparkovali jsme tedy Bobinu na hlídané parkoviště a šli se projít do víru města. Vír to moc nakonec nebyl, protože díky pandemii v Las Vegas nebylo moc lidí. Na druhou stranu vše fungovalo normálně a my jsme se tak mohli všude procházet bez davů turistů. Je opravdu kouzelné, jak máte celý svět v jednom městě, respektive v jedné ulici. Můžete se tak dostat během pár minut z Francie třeba až na sopečné ostrovy. K dominantám Vegas, které stojí za vidění určitě patří fontána před hotelem Belagio a sopka u hotelu Mirage. 

Tyhle dvě atrakce určitě nevynechejte, protože je nikde jinde neuvidíte. Nebylo by to Las Vegas, kdybychom nezkusili nějaký ten hazard. Nejsme žádní gambleři, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet ruletu a sázku jsme nechali na našich kamarádech. Ti zvolili hlasováním sázku na červenou, ale bohužel padla černá, a tak jsme prohráli 10$. Potom jsme chtěli ještě vyzkoušet takové ty automaty s pákou, a tak jsme vsadili dolar a spustili automat. Bohužel už to nefunguje jako dřív a páka je tam asi jen na okrasu, vše běží automaticky a už to není taková zábava. Dolar nakonec také nic nevyhrál a vlastně ani nevíme, co se v tu chvíli dělo. Pokud tedy chcete zábavu v Las Vegas, tak se vyhněte automatům a raději si vyzkoušejte například ruletu, nebo karty. Nečekejte, že něco vyhrajete, raději se zaměřte na to, si to užít. Po několika vyčerpávajících hodinách procházení se bylo na čase si ustlat na parkovišti. Bylo už po půlnoci a v okolí nebyl skoro žádný hluk. Překvapivě hodně atrakcí zavírá velmi brzy (už kolem 22) a tak se většina z těch mála turistů stáhla do hotelů. Ráno jsme si ještě dali rychlou snídani u hotelu a projeli si znovu celou hlavní ulici za bílého dne. Bylo zábavné pozorovat ty prázdné ulice, kde se občas potulovali znavení zákazníci. Občas se objevil někdo z místních, který se rozhodl vydat na ranní rozcvičku, a tak jsme měli vedle sebe fit vyspalého pracovníka Las Vegas a extrémně unaveného zákazníka. Kousek za Las Vegas jsme ještě zastavili na benzínce dotankovat a také nechat vyměnit olej. V USA máte u většiny benzínek přímo stanice na výměnu oleje. Prostě tam zajedete, necháte tam auto cca 20 minut a oni vám vymění olej včetně filtru. To celé stojí kolem 35 dolarů v závislosti na typu vašeho vozidla.

Po výměně oleje jsme se vydali do Údolí smrti. Jedná se o „nejhlubší“ místo USA a zároveň o nejteplejší místo na zemi. Nadmořská výška tam už není výškou, ale hloubkou pod mořem a byla zde v roce 1913 naměřena teplota 56,7 °C. Údolí smrti je pouští mezi pouštěmi. Opravdu nic zde pořádně neroste. I tak naleznete uprostřed oázu a hotely. Jinak se zde můžete procházet skrz jednotlivé části. Z hornaté části se můžete dostat až do opravdu písečné pouště. Celé údolí je obklopené horami a vy se tak ocitnete „uvězněni v ďolíku“. Přímo vedle Údolí smrti naleznete ještě velké solné pláně, které ale nejsou turistickou atrakcí, nýbrž slouží k dolování soli. Údolí smrti je zároveň národní park, takže se do některých jeho částí nedostanete bez vstupenky, nebo průkazky (kterou my vlastnili).

Opět mezi obry i s kapitánem

Dalším národním parkem, který jsme navštívili byl Sekvojí park. Sekvoje patří mezi největší stromy na zemi a v tomto parku se nachází dokonce ten objemově největší – Generál Sherman. Než jsme se ale ke Generálovi dostali, tak jsme projeli s Bobinou tunelem, který byl vydlabán do spadlé sekvoje. Také jsme si udělali procházku mezi dalšími sekvojemi, abychom si udělali představu, jak obrovské tyto stromy jsou. Většina dorůstá do výšky 50–80 metrů. Nejvyšší potom byla změřena na neuvěřitelných 94 metrů. Stále se však nejedná o nejvyšší stromy na světě, ty jsou v národním parku Redwoods. Jde také o sekvoje, ale jiného druhu. Zde byl nejvyšší strom změřen na úžasných 115 metrů. Jeho poloha se však tají, kvůli tomu, aby ho davy turistů neponičili. Každopádně v Sekvojím národním parku i v Redwoods si budete připadat jako trpaslíci. 

Můžete se procházet mezi stromy, stejně tak jako skrz některé. Zajímavostí je, že sekvoje potřebují oheň, aby se mohli rozmnožit. Jejich šišky se totiž rozevřou teprve žárem, a proto jsou pro ně požáry přínosné. Také tyto stromy potřebují velmi vyváženou půdu a to, jak co se živin týče, tak i vlhkosti. Proto i ty nejstarší stromy nemusí dorůstat takových rozměrů, jako ostatní. Na Sekvojí národní park přímo navazuje Královský kaňon, kde se s obřími stromy mísí nádherná údolí se skalnatými útvary. Pokud tedy budete v jednom z těchto parků, tak se určitě podívejte i do toho druhého. Oba tyto parky jsou už zpět v Kalifornii a od nich je to už jen pár hodin cesty do dalšího známého parku – Yosemite. 

Yosemitský národní park je hlavně známý díky svému úžasnému údolí ve středu parku, kde najdete i slavný skalní útvar „El Capitan“. Jde o obří rovnou skálu, kterou před nedávnem vylezl jeden horolezec pomocí techniky „free solo“, neboli bez jištění. Celý tento počin dal vzniknout filmu „Free solo“, který mapuje celou jeho přípravu, a i samotný výlez na vrchol. Nicméně Yosemitský národní park není jen o tom, ale celkově o nádherné přírodě, která vás obklopuje. Naleznete zde nejen skály, ale také lesy, řeky, jezera a vodopády. Mohli byste zde zůstat rok a stejně neviděli údolí celé. Každopádně stále údolí nejvíce láká horolezce, kteří si zde na tvrdých, ale velmi hladkých skálách užívají volnost. Pozor pouze pokud byste chtěli v parku kempovat. Většinou jsou kempy v sezóně extrémně plné a je třeba je zamluvit klidně i rok dopředu. To se týká v podstatě všech národních parků v USA. My jsme ovšem byli mimo sezonu, a ještě v době po pandemii, takže byly parky většinou dost prázdné.

Mějte květiny ve vlasech…

A když už jsme si projeli tolik národních parků v tak krátké době, bylo na čase navštívit nějaké známé město. Z Yosemit jsme se tedy vydali do San Francisca. Nejprve jsme zaparkovali u Ikei v San Jose, kde na nás přes dálnici koukala firma Tesla. V Ikee jsme dokoupili „French press“ na kafe, což je v podstatě nádoba se sítkem, která nám usnadnila ranní rituál kávy (a kterou Kuba v Mexiku zapomněl v mrazáku, takže už jí zase nemáme). Další den jsme rovnou zamířili k největší dominantě San Francisca – mostu „Golde gate“. Ve městě je celkem problém najít parkování zdarma, a ještě k tomu u takovéto dominanty, ale my vždy něco najdeme. Pokud byste tedy byli autem a hledali místo, tak zajeďte na McDowell Ave a Cowles St. Je tam několik fabrik, u kterých se dá zdarma parkovat a je to asi 2 minuty pěšky až k výhledu na most, nebo 10 minut až na most. Od mostu máte také výhled na slavný ostrov, který býval věznicí Alcatraz.

 Asi 20 minut jízdy autem je také Lombard ulice, která je známá svojí klikatou silnicí. I my jsme si vyzkoušeli jí s Bobinou projet a opravdu to byla zábava. Každopádně je to také krásná ukázka toho, jak vypadá většina San Francisca – ulice jsou do prudkých kopců a díky tomu má většina lidí úžasný výhled, protože dům vedle nich je o několik metrů níž. Také pro tyto účely zde jezdí slavné tramvaje, které ale kvůli pandemii byly pozastaveny. Každopádně San Francisco bez turistů je na druhou stranu také plné bezdomovců a nečistot. Stále se však jedná o hlavní město hippie komunity, takže zde potkáte hodně pozitivně naladěných lidí v duhových barvách. Duhové barvy také naleznete v některých částech města díky silné podpoře LGBT (gay) komunity. V jedné z těchto čtvrtí je potom mnoho úžasných butiků a jeden z nich má dokonce jako venkovní dekoraci „čouhající nohy v punčochách“, které skvěle doplňují atmosféru.

Ze San Francisca jsme potom zamířili jen do sousedního města „Santa Cruz“. To jméno může být někomu povědomé, protože Santa Cruz je velmi známé centrum surfařů. Podle města se dokonce jmenuje značka oblečení a vybavení pro surfaře. Opravdu jsou zde ideální vlny na to, se naučit surfovat a zároveň krásné plážové městečko s promenádou a přístavem, ve kterém žijí tuleni. Strávili jsme tak asi hodinu jen pozorováním tuleňů a poslechem jejich „štěkotu“. O kousek dál se nachází přístav Moss Landing v zátoce Monterey, kam nás pozvali lidé, kteří také cestovali v dodávce a teď žijí na lodi – Melisa a John. Díky nim jsme si mohli po dlouhé době vyprat a dát normální sprchu. Také pro nás připravili artyčoky a další dobroty a půjčili nám kajak, abychom se mohli podívat po zátoce. Přímo u jejich přístavu bydlí velká skupinka tuleňů a také mořské vydry, které bylo dost zajímavé pozorovat. Občas se chovali skoro jako domácí mazlíčci, když vyrazili na molo prozkoumávat lodě. Jinak jsou to stále šelmy, které jsou schopné snít i ptáky, nebo i malé pejsky. Většinou se ale živý mušlemi, které si položí na bříško (plavou v tu chvíli na zádech) a kamenem, který drží v ruce, se pokouší mušli rozbít. Jsou to velmi šikovná zvířátka, ale také trochu nebezpečná. Nicméně je úžasné je pozorovat v jejich přirozeném prostředí. V Moss Landing jsme nakonec zůstali několik dní a opravdu se skamarádili s Melisou a Johnem. Pomáhali jsme jim dokonce v přístavu s nějakými sezónními pracemi, jako srovnat dříví anebo uklidit. John nám ještě ukázal dodávku, kterou zrovna přestavoval a podělil se o cenné rady. Pak už ale nastal čas se rozloučit, protože nám nezbývalo moc času, než jsme museli státy opustit.

Hlasité krkání před příjezdem do LA

Najeli jsme tedy opět na silnici 101, která se po chvíli změnila v silnici 1. Ta vedla celou cestu až do Los Angeles. Po cestě bylo ještě opravdu mnoho krásných přírodních útvarů a úžasné výhledy na oceán. Asi v polovině cesty bylo místo s názvem San Simeon, které jsme našli na mapě. Když jsme zaparkovali na veřejném parkovišti, tak jsme se šli projít k oceánu. Po příchodu na pláž na nás čekalo úžasné překvapení – celá pláž byla plná lachtanů a rypoušů sloních. Ti zde žijí absolutně volně a pouze dobrovolníci se starají o jejich bezpečí a blahobyt. Mohli jsme tak pozorovat, jak se tam tak všichni povalují na písku, občas se pohnou, protože si chtějí vyměnit místo a občas začnou mezi sebou „bojovat“ o místo, což je velmi vtipná podívaná. Rypouši totiž před bojem nejprve soupeří v tom, kdo více „křičí“. Jejich křik ovšem spíše zní jako hlasité krkání, a tak se všichni okolo celkem baví. Nakonec do sebe několikrát šťouchnou hlavami, dokud jeden z nich neustoupí. Potom se zase všichni jen válejí. Takže i kdybyste byli jen v Los Angeles, nebo San Franciscu, zajeďte si sem, protože to stojí za to.

Každopádně potom už nás čekalo všemi známé Los Angeles. Nejprve jsme zajeli ke hvězdárně, odkud je výhled na celé město a také odtud nejlépe uvidíte nápis Hollywood. Stačí pak už jen sjet kopec dolů a ocitnete se u chodníku slávy. Kuba už ho viděl a Eliška si ho prohlídla z auta. V místě je totiž celkem problém s parkováním a opravdu se jedná o jeden z nejšpinavějších chodníků Los Angeles. V kombinaci s minimem turistů tam tentokrát bylo mnoho bezdomovců. Nicméně na chodníku slávy najdete hvězdy slavných umělců. Kousek odtud je potom milionářská čtvrť „Beverly Hills“ a potom už jen stačí dojet k pobřeží na úžasnou pláž „Santa Monica“. Tam se již dá zaparkovat zdarma v přilehlých ulicích a projít se podél pláže, kde se například natáčel seriál Pobřežní hlídka, či film Čelisti. Na promenádě je potom ještě zábavní park a jedna z restaurací „Buba-gump“ podle filmu Forest Gump. My jsme v Los Angeles měli zařízené ubytování od kamarádů Rockyho z Idaho, kteří nám při výletu v horách nabídli jejich dům k dispozici, než se vydáme z Los Angeles pryč. Jejich dům byl v oblasti „Long Beach“, která sice neměla tak krásné pláže, ale zato tam byl mnohem větší klid. Díky tomu jsme měli dostatek času Bobinu pořádně vyčistit a opravit drobné věci, jako špatně dosedající dveře, nebo uvolněné západky na šuplíky. Pračka v domě potom jela dva dny v kuse, protože jsme prali nejen oblečení, ale také veškeré ložní prádlo. Nevěděli jsme totiž, kdy se opět k nějaké pračce dostaneme a udělali jsme dobře, protože to trvalo několik týdnů. Byl to pro nás celkem důležitý odpočinek, než jsme z Los Angeles zamířili pomalu přes Arizonu do Mexika.

Stopařovi průvodci skrz hodně divných stromů

Když jsme vyjeli z hlavní části Los Angeles, tak jsme po cestě nabrali stopaře, se kterým jsme se domluvili přes internet, že ho kousek svezeme. Vzali jsme to nejprve do národního parku Joshua Tree, kde rostou stromy Joshua, které údajně rostou pouze tam a v Jeruzalémě (až na fakt, že třeba v Mexiku je naleznete na mnoha místech také a předpokládáme, že i na dalších místech světa). Park je opravdu hlavně o těchto stromech a potom o kamenných horách. Tyhle hory jsou přírodně utvořeny obrovskými kameny, které jsou prostě nasypány na sobě. Je to zajímavé místo, ale za nás je to jeden z těch slabších parků spojených států. Kousek od parku jsme jen zastavili na noc u cesty, tak abychom neměli v okolí žádný zdroj světla, protože jsme tu noc pozorovali roj meteorů. Opravdu skoro každých 30 vteřin bylo možné vidět „padající hvězdu“.

Všichni jsou už v Mexiku a my už taky

Další den ráno jsme dojeli do hlavního města Arizony Phoenixu. Kuba už Phoenix znal díky dřívějším pracovním cestám, a tak prohlídku města vedl. Nejprve jsme šli vylézt na Camelback mountain. Normálně je výšlap celkem nenáročný a zabere asi hodinu a půl. Ta jednoduchá trasa byla ovšem zavřená a muselo se lézt nahoru z druhé strany, což občas připomínalo spíše technické lezení. Výšlap nahoru potom trval minimálně o 30 minut déle a člověk se u toho opravdu hodně zapotil. Někdo tam dokonce vynesl vánoční strom (bylo to v první půlce prosince), což jsme nechápali, jak dokázal. Cesta dolů byla potom sice rychlejší, ale možná ještě náročnější, protože se člověk bál, aby na kamenech neuklouzl. Nakonec jsme ale kompletně výlet zvládli bez potíží a odměnou nám byl jeden z nejhezčích výhledů na město Phoenix. Pro ty, kteří nejsou tolik na výšlapy je možnost se na Phoenix podívat z vrchu u televizních vysílačů, kam dojedete až nahoru autem. No a pak už nás čekalo v podstatě poslední místo našeho výletu po spojených státech. Na řadě byl národní park Saguaro. Na tenhle park se nejvíce těšila Eliška, protože to je park plný kaktusů. Zajeli jsme tedy do parku a první věc, kterou jsme museli udělat bylo opravit naše čelní sklo. Policii na dálnici totiž odlétl od kola kamínek, který nám udělal malý štěp v okně. Vzali jsme tedy ve Walmart opravnou sadu za 6 dolarů a Kuba okno s pomocí návodu během chvilky opravil. Pak už jsme se šli procházet a projíždět mezi kaktusy. Všude nás obklopovali různé druhy těchto bodavých rostlin. Některé byly malé a placaté, jiné rostli do výšky i několika metrů. Kaktusy jsou velmi důležitou součástí zdejší přírody, neboť zadržují obrovské množství vody, které z nich potom čerpají živočichové po zbytek roku. I když jsme už celkem dlouho v Mexiku, tak je Eliška stejně stále z kaktusů unešená. Nicméně po návštěvě parku jsme dojeli do města Tucson, kde jsme zašli do místního Thrift shopu (secondhand obchod), kde jsme si udělali takové předčasné Vánoce a nakoupili jsme si „nové“ oblečení a boty do teplého Mexika. Pak už jen stačilo dotankovat Bobinu a přejet hranice. Podél hranice se opravdu táhne obří „zeď“, nebo spíše plot, ale jinak je přechod z USA do Mexika bez problémů. Spojené státy nás pustili v podstatě bez jakékoliv kontroly, nebo pasové byrokracie a Mexiko pouze chtělo administrativní poplatek a tím jsme získali víza na 6 měsíců. Kousek od hranic jsme ještě museli navštívit „Banjercito“, abychom zaplatili poplatek za Bobinu, který slouží jako registrace vozu, a to bylo vše. Tím jsme oficiálně po 3 měsících opustili spojené státy Americké a dostali jsme se do spojených států Mexických.

A co že jsme to vlastně vše zažili?

S Bobinou jsme projeli více než 10000 mil (16000 kilometrů) během měsíce a pár dní k tomu. Jeli jsme od Jihovýchodu až na úplný Severozápad a potom opět dolů na Jih. Díky tomu jsme schopni říct, že jsme státy procestovali křížem krážem, i když se možná ještě vrátíme a projedeme další části. Tyto 3 měsíce v USA nás stáli v podstatě více než celý rok života v Asii, ale zároveň to bylo stále výhodnější, než jakýkoliv jiný systém cestování (kromě stopování a kempování s couchsurfingem). Během téhle cesty se nám počasí měnilo od tropických 40 přes propršený sever a zasněžený Yellowstone. Za celou dobu jsme pouze vyměnili jednou olej a filtr, opravili „ďolík“ ve skle a nechali opravit vrzající dveře a nádrž na ostřikovače. I cena pohonných hmot se za tu dobu změnila z 1,2 dolaru na Floridě, až po 4 dolary v Kalifornii. Mezi největší překvapení pro nás byli národní parky Zion, Bryce Kaňon a státy Washington a Oregon. Naopak trochu zklamání bylo San Francisco a Grand kaňon (i když se tam asi ještě vrátíme a prozkoumáme je blíže). Celkem jsme na cestě vzali stopaře pouze dvakrát a seznámili se jen s dalšími asi 5 lidmi (páry) žijícími stejným způsobem.

Pokud byste měli jakékoliv dotazy ať už k životu v dodávce, koupi auta v USA, nebo cestám skrz státy a jejich národní parky, tak nás neváhejte kontaktovat přes facebook, nebo Instagram – Happy Team Travel Blog.

Předchozí cestopisy najdete zde:

1.část

2.část