Švajďáci na cestách – Život na ostrově

Seznámení s Koh Samui

Ještě než jsme dorazili na ostrov Koh Samui, tak jsme si tam přes naši kamarádku z Myanmaru domluvili další dobrovolnickou činnost v místním útulku. Pouličních psů jsme potkávali při cestě na kole celkem hodně a věděli jsme, že jsou většinou dost přátelští a vychovaní. Výměnou za pomoc v útulku jsme měli k dispozici pokoj v domě s dalšími dobrovolníky. Celý dům pak byl vybaven kuchyní Asijského stylu a koupelnou se sprchou, která opravdu přišla vhod. Dům byl asi 5 minut chůze od pláže, kam jsme ráno chodili meditovat. Přímo ve vesnici potom byli 3 obchody a dva trhy s čerstvým ovocem a zeleninou. Útulek potom byl vzdálený asi 10 minut jízdy na kole uprostřed džungle. Později jsme dokonce dostali k dispozici motorku s postranním vozíkem, ale ze začátku jsme všude jezdili na kolech.

Útulek samotný vedla Francoise. Francouzka, která se na ostrov přistěhovala už před mnoha lety a začala pracovat s pouličními zvířaty, od té doby ostrov v podstatě neopustila. Francoise měla útulek perfektně zorganizovaný a ze začátku to až vypadalo děsivě, když člověk dostal do rukou manuál s veškerými informacemi a úkoly. Ono to ale jinak bohužel nešlo, protože Francoise má okolo 70 psů a asi 30 koček. Všechna zvířata potom mají velký prostor, ve kterém žijí a všichni psi jdou alespoň jednou denně na procházku do džungle. Celý prostor je tak rozdělen v podstatě na 3 hlavní části podle toho, kteří psi se navzájem snesou a kteří ne. Je proto nesmírně důležité dodržovat veškeré zavedené postupy, aby se nestalo, že se k sobě dostanou dva psi, kteří se nemají rádi. Systém byl dokonce i ve stravě a díky tomu mohl každý ze 70 psů mít svůj specifický jídelníček včetně nezbytných léků. Vše bylo tedy nastaveno tak, aby to zvládal i třeba jen pár dobrovolníků.

První pracovní nasazení

S Francoise jsme byli domluvení, že zůstaneme zatím jen pár dní na zkoušku a potom se uvidí. Dobrovolníků tam v tu chvíli bylo dostatek, a tak jsme se starali spíše o věci, které byly potřeba udělat navíc. Eliška se tak většinou chopila procházek a úklidu a Kuba se pustil do stavebních prací. Francoise byla nadmíru spokojená se stylem, jakým jsme pracovali. Hodně dobrovolníků totiž pracuje s polovičním nasazením, a hlavně co se úklidu týče. Když tedy Eliška kompletně umyla veškeré prostory, a dokonce vyčistila už několik let zašlou špínu na plachtách, tak byla Francoise nadšená.

Kuba nejprve začal pomáhat s výstavbou nových branek ke každé z částí útulku. Některé branky už byly hotové, ale bohužel dobrovolníci, kteří to měli na starost neměli moc zkušeností se stavbou, a tak například nepřidávali do betonové směsi písek, a tak se pak drolila. Nebo například zapomněli, že branka potřebuje prostor na otevírání a je dobré k ní udělat z každé strany nájezd, místo následného vykopávání drenáže, kterou stejně pejsci po chvíli zahrabou. Každopádně chybami se člověk učí a Kuba už nějaké zkušenosti se stavbou měl, a tak se chopil vedení a společně s dalšími občasnými pomocníky začal vyměňovat všechny branky.

Stáváme se součástí místního života

Po čase jsme zjistili, že vlastně zatím neplánujeme odjet a náš odchod jsme tak odsouvali na dobu neurčitou. Mnoho dobrovolníků se rozhodlo mezitím odjet a další zase naopak přijet. My už se vcelku zabydleli i v domku a už jsme naběhli do takového normálního životního stylu „ráno do práce, odpoledne zábava“. Začali jsme se také čím dál více seznamovat s místními, a dokonce jsme se seznámili i s rodinou z Česka, která nedaleko našeho domu vlastnila pěkný resort. Nejprve jsme potkali Martina, když jsme na ostrově sháněli kajak na půjčení. Měli jsme sice domluvený kajak u naší Thajské kamarádky, která vlastnila plážový bar, ale bohužel jsme se nějak špatně domluvili na termínu a kajak už v tu dobu měl zamluvený někdo z hostů. Jezdili jsme tak podél pláže a zkoušeli najít nějaký jiný. Když jsme dojeli až do přístavu, tak tam právě pracoval Martin, který nám slíbil jeho vlastní kajak, který normálně půjčují v resortu. Díky tomu se z nás stali přátelé a začali jsme se občas scházet a chodit i na různé plážové akce.

První plán s kajakem byl přeplout na vedlejší ostrov, tam udělat večer oheň, přespat a ráno se zase vrátit zpět. Tenhle plán se celkem rychle rozkřikl mezi ostatní dobrovolníky a najednou chtěli všichni jet. Problém byl ale sehnat další kajaky, protože majitelé je nechtěli půjčovat na takto dlouhou cestu. V den vyplutí se nám nakonec podařilo další lodě sehnat, ale bohužel nebyl čas je zkontrolovat. Proto se stalo, že když jsme čekali s pivem v ruce a kajakem po boku na ostatní, tak ti přijeli na kajaku až k nám, kde se jim ale loď potopila a museli doplavat ke břehu. Lodi totiž chybělo zadní víko, takže do ní dost tekla voda. Byla sice ještě možnost sehnat loď jinde, ale už bylo celkem pozdě a z dálky se blížil déšť. Kuba moc dobře věděl, že i při nejmenším náznaku bouřky prostě na otevřené moře nevyplouváme, a tak v tu chvíli raději celou akci odpískal. Sice tím naštval některé z dobrovolníků, kteří se s námi pak už skoro nebavili, ale ve finále to bylo nejrozumnější řešení, protože chvíli na to opravdu přišla bouřka a zvedla velké vlny.

Nakonec se zadařilo

I když první plán nevyšel, my jsme měli kajak kdykoliv k dispozici. Vykašlali jsme se tedy na ostatní, protože by to akorát způsobilo další problémy a ve dni volna jsme naložili věci na kajak a vydali se směrem ostrov Koh Matsum, kterému se přezdívá prasečí ostrov. Vyrazili jsme brzy ráno, kdy bylo moře velmi klidné a začali jsme pádlovat asi 5 kilometrů na otevřeném moři. Nevýhodou byl v tu chvíli drobný příliv, který nás táhl lehce zpět, a tak jsme museli celou dobu pádlovat, ale nějak jsme to zvládali. Přeci jen oba už jsme měli zkušenosti s loděmi ještě z Čech. Kousek za půlkou začala být Eliška trochu unavená, ale bohužel jsme museli stále jet, protože v dálce na moři to vypadalo, jako že se blíží déšť. S vypětím sil jsme tedy do pádlovali k ostrovu, ke kterému jsme najeli ale ze špatné strany a museli jsme tak skoro 40 minut jet přímo skrz korály. Abychom je nepoškodili bylo nezbytné pádlo ponořovat jen lehce do vody a jet opravdu pomalu. Bylo to únavné a nádherné zároveň, protože jsme jeli mořem plným barev. Na ostrově jsme se potom najedli a natáhli na lehátko s pivem v ruce. Pak jsme šli ještě nakrmit a pomazlit čuníky a za chvíli jsme se zase vydali zpět, abychom to stihli ještě za světla. Cesta zpět byla trochu jednodušší, protože nás příliv táhl k ostrovu. Na druhou stranu ale byly také výrazně větší vlny, a tak jsme museli dávat větší pozor na stabilitu. Vše jsme ale zvládli bez problémů a užili si naplno den na moři.

Kuba už byl pomalu hotový se všemi brankami, ale pejsci potřebovali nové domky, protože ty staré už přestávali sloužit. Aby se ušetřilo trochu peněz, tak se Kuba rozhodl sehnat materiál po celém ostrově, pokud možno, zdarma. Mnoho lidí se nakonec ozvalo, že mají k dispozici zbytky dřeva, střechy, nebo plechů. Několik dní jsme tak společně objížděli ostrov a sbírali všechen potřebný materiál pro další stavbu. Dále jsme naši pomoc nabídli i v nedalekém útulku s poníky. A nakonec jsme se začali účastnit úklidů pláží s organizací Trash Hero. Tam jsme se seznámili s Brentem, který celou organizaci vedl a měl obrovský přehled o celém ostrově. Brent pak s námi trávil hodně času, a dokonce jezdil pomáhat i do obou útulků. Kromě těchto všech akcí jsme ještě občas jezdili po ostrově na výlety a při té příležitosti jsme vyzvedávali různé věci, které lidé už nechtěli. Hodně lidí se totiž narychlo z ostrova stěhovalo, a tak nabízeli vybavení domácností za odvoz, nebo za drobnou částku. Takto jsme sehnali nové hrnce, toustovač anebo dokonce plně funkční mikrovlnou troubu. Dále jsme sváželi do útulku různé gauče a stoly, které se pak rozmístili do psích domků. Nejvtipnější ovšem byl převoz bambusových domků, které sehnala Francoise z místního hotelu. Byly to opravdu takové ty plážové budky na sezení se stolem a lavicemi. Celé to měřilo na výšku asi 3 metry a my neměli žádný vozík, na kterém bychom to převezli. Kuba tedy sedl za volant pickupu a vzal s sebou ještě Francoise a další dva dobrovolníky. Na místě bylo několik lidí, kteří se starali o hotel a ti nám pomohli domek dát na auto. Díky tomu jsme byli hodně vysocí a museli jsme dávat pozor na elektrické vedení přes silnici. Na hlavní silnici to nebyl problém, ale na menších silnicích jsme museli využít nejvyššího dobrovolníka, který seděl přímo v domku a koštětem v ruce nadzdvihával kabely, abychom se do nich nezamotali. Celou cestu jsme jeli opravdu velmi pomalu a místní z nás měli srandu. Ne že by to bylo něco zvláštního, vždyť v Thajsku se převáží i mnohem větší a bláznivější náklady. Nikdy to ovšem nepřeváží turisté. Dalo nám to dost zabrat, a i když má Kuba hodně zkušeností s řízením, tento náklad rozhodně patřil k jedněm z největších výzev, co se řízení týče. Domky nakonec v útulku slouží nejen k psímu odpočinku, ale i k tomu lidskému a Francoise je ráda využívá při pití odpolední kávy.

Co se stavby domku týče, tak věřte, že si Kuba dal opravdu záležet, a nakonec vzniklo hned několik nových budek, z nichž jedna byla speciální. Rozhodli jsme se totiž postavit domek v malé části oddělené od ostatních skupin. Domek byl napůl přístřešek pro psi a napůl domek na veškeré nářadí. Celý prostor byl natolik uzavřený, že i nervózní noví psi, kteří rádi utíkají, nemohli z místa uniknout a mohli si tak v klidu a bezpečí zvyknout na zbytek skupiny. Kuba do domku navedl i elektriku, a tak nebyl problém večer si posvítit, nebo například nabýt elektrickou vrtačku.

V poníkovském útulku jsme potom společně s mladíky z Myanmaru natáhli kolem celého prostoru nový plot. Koníci totiž měli nejprve pouze plot z ostnatého drátu, což samozřejmě způsobovalo mnohá zranění a zároveň skrz plot mohli proniknout místní psi, kteří poníkům také zrovna nepomáhali. Nehledě na fakt, že psi rádi honili místní na motorkách a ti je samozřejmě poté neměli rádi. Úkol byl tedy jasný. Bylo potřeba uzavřít plotem celý prostor tak, aby se ani psi nemohli dostat ke koním a na silnici. Majitelka areálu koupila plot, který je třeba opravdu silně napnout a normálně je k tomu potřeba speciální nářadí. Tento plot byl sice nejlevnější, ale bylo zapotřebí zabetonovat do země pořádně všechny sloupky. Poté jsme museli plot vždy postupně napínat ve všech bodech pomocí násady od lopaty, a i tak se časem v plotě udělali prolisy. Nicméně po 3 dnech práce jsme opravdu celé místo ohradili a žádný pes se nedostal na silnici.

Na tohle nikdy nezapomeneme

Na ostrově jsme takto trávili asi dva měsíce, a když se náš čas v Thajsku pomalu blížil ke konci, nabídl nám Brent, že se jede potápět a jestli se nechceme přidat. Kuba ihned souhlasil a Eliška si nebyla úplně jistá. Nakonec jsme se domluvili, že se Kuba bude potápět a Eliška bude okolo šnorchlovat. Ráno jsme tedy odpluli rychločlunem na místo zvané „Sail rock“, které patří k nejhezčím místům, co se vodního světa týče, na světě. Na lodi nás naši průvodci řádně proškolili a když jsme dorazili na místo, Eliška skočila se svým průvodcem rovnou do vody a šli z hladiny pozorovat život pod nimi. Ten den nejlepší viditelnost za posledních několik let, a tak Eliška viděla i rybky úplně na dně. Kuba mezitím už ve vodě, vystrojen v potápěčské výstroji, se učil všechny potřebné manévry, jako vyndat si náhubek z úst pod vodou, nebo vyčistit pod vodou brýle. Pak už jeho průvodce zavelel a začali oba bezpečně klesat pod mořskou hladinu. Svět okolo byl plný těch nejrůznějších ryb a dalších živočichů. Všude vládl absolutní klid a my jsme jen tak ladně proplouvali mezi děním okolo. Pro Kubu to byl asi nejlepší den v životě, a proto jsme se rozhodli v tom dále pokračovat.

Rozhodli jsme se vynechat západní část Thajska a místo toho jsme si rezervovali potápěčské kurzy na jednom z okolních ostrovů. Než jsme odjeli, tak nás ještě Brent vytáhl na projížďku na jeho vodním skútru. Ještě od nás dokonce odkoupil za dobrou cenu i kola, protože se mu hodili, aby mohl s přítelkyní jezdit například do obchodu a nemusel pokaždé brát své auto.

Během pár dní jsme dokončili nejnutnější věci v útulku a s velmi těžkým srdcem jsme opustili Francoise a všechny pejsky s nadějí, že snad brzy přijedou další dobrovolníci, kteří jim pomohou. Odjížděli jsme tedy na 3x, protože trajekty v době pandemie jezdili opravdu zvláštně, a tak jsme se vždy rozloučili, odjeli druhý den ráno na trajekt a poté se zase vrátili s tím, že trajekt nejel. Nakonec se nám ale konečně povedlo Koh Samui opustit.

Trajektem jsme dojeli až na ostrov Koh Tao, kde vládla taková hodně uvolněná atmosféra. Našli jsme si hostel poblíž místa, kde probíhali naše kurzy a šli jsme se seznámit s naším instruktorem. Ten nám dopředu poslal materiály k nastudování a byl opravdu rád, když zjistil, že jsme si je všechny prošli a naučili se je. Další den ráno už jsme seděli připravení s kávou na stole ve studovně, kde jsme postupně procházeli veškerou teorii, před prvním ponorem. Museli jsme se naučit například jak složit, rozložit a vyčistit veškerou výstroj. Jak správně dýchat, co dělat, pokud nám dojde pod vodou kyslík, nebo veškeré univerzální pohyby rukou, kterými se komunikuje s parťákem. Potom už přišel čas ponoru. Původně jsme si mysleli, že první ponor bude v bazénu (tak to chtěla Eliška), ale v okolí bylo mnoho mělkých pláží, a tak místní využívali k nácviku ty. Naskočili jsme tedy s kompletním vybavením na loď a postupně jsme si ještě opakovali na suchu všechny praktické úkony, které je potřeba zvládnout, než se člověk může jít potápět. Potom loď zastavila asi 30 metrů od břehu, kde nás instruktor poprosil, abychom podél lodi uplavali 200 metrů a potom vydrželi 10 minut ve vodě bez potopení. Tyhle zkoušky slouží k ověření toho, že je člověk fyzicky schopen se potápět. Potom jsme se vrátili na loď a navlékli se do výstroje. Taková výstroj je dost těžká a velká a Elišky první myšlenky byly, že se prostě musí potopit. Jenže ona ta výstroj je také plná vzduchu, který se potápěč sám kontroluje, a který mu umožňuje se vznášet na hladině, nebo zůstat ve stabilní poloze pod hladinou. Kuba skočil do vody první, protože už ten první krok znal z předchozího ponoru. Eliška chvíli váhala, ale náš instruktor byl opravdu profesionál a my mu tak mohli plně důvěřovat. I Eliška tak vkročila do vody a od té doby se stala v podstatě součástí podmořského světa. Praktické nácviky jsme měli tak dobře nastudované, že jsme jimi prošli během prvních deseti minut a zbylo nám tak spousta času a kyslíku na to, jít se potápět a prozkoumat okolí. Eliška se pohybovala jako ryba ve vodě, je prostě přirozený talent a Kuba si užíval další úžasné chvíle pod vodou. Náš instruktor byl z nás natolik nadšený, jak přirozeně nám to jde, že jsme třetí den dokonce jeli s ostatními na ponor u potopené lodi. Normálně by tam lidi bez dokončeného výcviku nevzal, protože se hloubka pohybovala přes 18 metrů. My si ale dokázali hladinu kontrolovat natolik přirozeně, že s tím nebyl žádný problém a zůstali jsme tak stále maximálně v hloubce 18 metrů, na kterou jsme certifikovaní. Ten den jsme o kousek dál ještě viděli modře tečkovaného rejnoka. Byla to taková hezká tečka za naším prvním pořádným seznámením s podmořským světem. Zažili jsme 3 dny plné zážitků, a které nikdy nezapomeneme a určitě se pokusíme potápět i nadále. Díky těmto kurzům se nyní můžeme potápět kdekoliv na světě už sami až do hloubky 18 metrů.

Nový kontinent na obzoru

Z Koh Tao jsme museli už narychlo do Bangkoku. Zkoušeli jsme stopovat, ale nakonec jsme vzali autobus. Thajsko totiž vyhlásilo, že už nadále neprodlouží turistická víza a my museli tedy vymyslet co dál (samozřejmě, že svůj slib porušili a dále vše prodlužovali, ale my nechtěli čekat). V Bangkoku jsme si potom našli letenky do Spojených států a přes internet jsme ještě domluvili, že v Thajsku naposledy pomůžeme. Stali se z nás letečtí dobrovolníci. Pomohli jsme předat dva pejsky z útulku novým majitelům v Americe, kteří na ně čekali už od začátku pandemie. Aby toho nebylo málo, tak zrovna v té době byla v Bangkoku největší demonstrace proti vládě za poslední desítky let. Studenti už měli dost veškerého utlačování, a tak šli, spolu s jejich rodiči a prarodiči, do ulic. Nás se naštěstí nedotkla žádná omezení a my se tak mohli v klidu připravit na odlet. Ještě jsme nakoupili nějaké věci na cestu a přetřídili jsme veškeré oblečení, protože jsme v Thajsku nakoupili spousty triček, kalhot, šatů a bot, které jsme nechtěli všechny vozit s sebou. Pak už stačilo jen nabalit příruční zavazadlo sladkostmi na cestu, připravit všechny dokumenty a ozbrojit se trpělivostí na následujících 25 hodin strávených ve dvou letadlech a celou dobu v rouškách a štítech. Pak už jsme ale přistáli v New Yorku, předali jsme psi novým majitelům a šli začít prozkoumávat spojené státy bez lidí.