jakub švajda

15. prosince 2019 14:05

Švajďáci na cestě – Nepál a procházka po horách

Určitě to znáte taky, že první věc, která se vám vybaví ve spojení s Nepálem jsou prostě Himaláje. Každý, kdo má rád hory sní o tom, že Himaláje jednou navštíví a projde si nějaký z místních treků. Nabízí se samozřejmě velké množství možností, ale jedním z nejhezčích (a nejlevnějších) treků je ten okolo Annapuren. Proto jsme se rozhodli s vámi podělit o naše postřehy a zážitky nejen z hor...

Galerie Mapa

Spát komfortně, nebo úžasně?

Když jsme se rozhodli, že půjdeme trek okolo Annapuren, byl to spíše spontánní nápad a vlastně jsme neměli tušení, co nás čeká. Začali jsme na internetu zjišťovat různé informace včetně toho, jak co nejvíce ušetřit, protože samotné povolení stojí 50 dolarů na osobu. Zjistili jsme, že jednou z nejdražších položek je jídlo. Ubytování totiž máte, v případě že si dáte v hotelu večeři, většinou zdarma. Bez večeře ale musíte za přespání zaplatit. Z toho nám vyplynulo, že budeme muset stanovat a budeme si muset vařit. A tak začalo kolečko shánění všeho potřebného. Výhodou Nepálu je, že zde seženete v podstatě cokoliv za zlomek evropských cen. Sehnali jsme tedy stan za 5000 rupií (1000 Kč), velkou plynovou kartuši za 700 rupií (140 Kč) a rýži jsme dostali na cestu od našich hostitelů. Zabalili jsme „jen to potřebné“ a naplánovali naši trasu.

Co jsme měli s sebou?

Samozřejmě, že jsme s sebou netahali všechny věci, které máme na cestě kolem světa, ale málo toho rozhodně nebylo. Šli jsme docela na těžko, ale zase to nebylo extrémní. Pro představu tady je seznam věcí, které jsme měli a používali.

Kuba vaří na vařiči snídani v zimě

Velké krosny, stan, spacáky, samonafukovací karimatky, oblečení do zimy (včetně čepic, rukavic, podvlíkaček a péřových bund). Na vaření jsme potom měli plynový vařič s kartuší, velký ešus místo hrnce, vidličku a lžíci, hrneček, konvičku na kafe, ruční mlýnek a silonky na filtraci nečistot. K jídlu jsme měli 3 kg rýže, sůl, kari koření, sušenou zeleninu do rýže a sušené maso pro případ nutnosti. Vodu jsme si filtrovali z řeky pomocí tlakového filtru Sawyer. A na udržení techniky jsme měli s sebou i solární panel. Pro Kubovi časté noční cesty na záchod se potom ještě osvědčila obyčejná čelovka. Na zádech jsme celou dobu díky tomu nosili dohromady kolem 30 kg včetně vody, které jsme každé ráno filtrovali 5-6 litrů.

První den je spíš o vyřizování potřebného.

Ve chvíli, kdy jsme konečně sebrali všechnu odvahu, tak jsme všechny věci naházeli do batohů, stoupli jsme si k silnici a začali odchytávat autobus. Nejlepší způsob, jak se přepravovat v Nepálu autobusem, je totiž „volání“. Když kolem vás jede autobus, tak jen nahlas zakřičíte název vaší destinace a autobus buď zastaví, nebo jede dál. My měli vcelku pohodu, protože všechny autobusy jely alespoň půlku cesty naším směrem. První autobus, který jel okolo jsme tedy odchytli a nechali jsme se hodit o 60 km dále. Tato cesta nás vyšla dohromady na 500 rupií (100 kč). Potom jsme si na autobusáku našli další místní autobus, který nás vezl o dalších 40 km dál. Cesta trvala mnohem déle, protože stav silnice odpovídal našim polním cestám. Stále se však jednalo o hlavní tah. I na téhle trase jsme zaplatili 500 rupií a dostali jsme se do města Besisahar. Tohle město je v podstatě takový výchozí bod Annapurna treku a můžete si zde vyřídit vše potřebné. My jsme hlavně potřebovali zajistit permity – takzvaný TIMS a taky přímo permit na Annapurnu. Je to asi nejdražší věc na celém treku, protože vás tyhle dva permity vyjdou na 50 dolarů za osobu. Když jsme si tyhle věci vyřídili, tak jsme se začali rozhodovat, odkud naši procházku začneme. Všude v Besisaharu stojí jeepy a čekají, až přijde turista, který chce někam hodit. Můžete se ale docela značný kus přesunout autobusem, který je několikrát levnější. Všichni vás budou přesvědčovat, že dál už nikde jeep nenajdete, ale opak je pravdou. Jeep vás hodí klidně až do Manangu, ale to byste přišli o tu nejhezčí část cesty. My jsme nejdříve jeep odmítali, ale nakonec jsme si stopli jedno auto, které vezlo na korbě zboží a pár Nepálců. Domluvili jsme se, že nás svezou několik desítek kilometrů za 500 rupií. Bylo to poprvé v životě, kdy jsme se vezli na otevřené korbě auta a měli jsme tak možnost si alespoň trochu vychutnávat výhledy na okolní hory. Samozřejmě to není nejpohodlnější způsob přepravy, ale rozhodně patří mezi ty dobrodružnější. Po několika kilometrech nás jeep vysadil a my šli pomalu pěšky. Asi po 2 km chůze se objevil další jeep, se kterým jsme se domluvili, že nás odveze až do města Dharapani. Cesta byla opravdu šílená a jeep si projížděl klikatými úzkými silničkami, jako by se nic nedělo. I Kuba uznal, že řidiči tady jsou buď profesionálové, nebo naprostí šílenci. Nicméně do Dharapani jsme dorazili až za tmy, a tak nebylo úplně možné najít místo pro stan. Rozhodli jsme se tedy první noc trávit v komfortu Lodžie, kde jsme si dali večeři a snídani dohromady asi za 600 rupií, tím pádem jsme měli noc zdarma.

Výhledy do okolí v Dharapani


Druhý den a začínáme konečně chodit.

Vzbudili jsme se celkem brzy ráno, dali jsme si vydatnou snídani a vyrazili jsme vstříc horám. Příroda kolem nás byla hodně zelená a celou dobu jsme šli podél řeky. Občas jsme museli přejít nějaký ten vysutý most, jindy zase obejít stupu dokola (tradičně se mají stúpy obcházet po směru hodinových ručiček a při tom říkat mantry). Hned první den chůze jsme narazili na mnoho dalších cestovatelů, kteří se na trek vydali ve stejném období. Podzim je totiž hlavní sezóna, a tak není nouze o to potkat jiné cestovatele. Výhodou je potom, že vlastně díky tomu nepotřebujete průvodce, protože se prostě jen někoho na cestě zeptáte na důležité informace. My jsme hned na začátku potkali Petra s Eliškou, což byl cestovatelský pár z Prahy, se kterými jsme se na cestě často potkávali a díky tomu jsme se spřátelili. Po tolika měsících cestování totiž už občas nemáme moc o čem mluvit, a tak jsme rádi za společnost, se kterou se můžeme podělit o zážitky. Jsme hodně extrovertní pár, a proto celý den jen potichu chodit kolem hor by pro nás bylo velmi těžké. Samozřejmě že jsme si užívali přírodu okolo nás a ten klid (hlavně po 3 měsících v Indii), ale byli jsme také rádi že máme, s kým dalším tuto zkušenost sdílet. Začátek cesty pro nás byl docela výzva. Než jsme totiž vyrazili na cestu kolem světa, tak jsme si udělali v zimě zkušební výstup na Sněžku se zátěží. Ten den byla docela zima a brzy se setmělo, a tak jsme vyšli jen do půlky. To byla naše jediná zkušenost s výletem do hor, a přesně proto jsme se nyní vydali na tuto krásnou procházku. Ze začátku jsme si museli zvyknout na zátěž na zádech. Hlavně při stoupání do kopců jsme váhu opravdu cítili. A Himaláje jsou v podstatě jen o stoupání do kopců. Každopádně hned první den jsme si na výbavu zvykli a poté už jsme si jen užívali chůzi a kochali jsme se okolní přírodou. Kolem 3 odpoledne jsme došli do města Chame, kde jsme se rozhodli ubytovat. Poblíž malé řeky jsme si postavili za velkým kamenem stan, aby nebyl vidět z cesty a pak jsme šli uvařit jídlo. Vždy jsme hledali místo někde blízko řeky, abychom měli přístup k vodě, kterou jsme používali na vaření i na pití. Samozřejmě jsme jí pili přefiltrovanou naším outdoor filtrem. K jídlu jsme jedli v podstatě celou dobu rýži. Občas jsme si ji dali se sušenou zeleninou a kari, jindy zase s cukrem na sladko. Po jídle jsme se šli projít po městě. Na vstupní bráně zrovna umělci tvořili buddhistické obrazy a bylo velmi uklidňující je pozorovat při práci. Každý tah štětcem, každá volba barvy byla úplně přesná a postupně tak vznikal vzácný příklad dokonalého umění. Tato buddhistická vyobrazení, stejně jako různé další buddhistické relikvie jsme potkávali celou cestu. Je až k neuvěření, do jakých míst byli schopni dostat obrovské zlaté sochy. Stejně tak, úžasné kláštery v odlehlých oblastech. Po výletu městem jsme si šli lehnout do stanu, ze kterého jsme měli výhled na vrchol Annapurny II.

V pozadí Annapurna II


Třetí den máme i teplou koupel

Třetí den ráno jsme se probudili a slunce lehce ozařovalo špičku Annapurny. Všechno okolo nás ještě spalo a my se rozhodli jít navštívit nedaleké termální prameny. Vzali jsme si plavky a s párou u pusy nabalení v zimním oblečení jsme došli ke vchodu. Bylo stále ještě zavřeno, i když nám provozovatelé den předtím slibovali, že už bude otevřeno. Nechtěli jsme ztrácet čas, a tak jsme přelezli malý plůtek a naložili se ve vlažné vodě. Byl to opravdu příjemný Relax pro svaly. Asi po půl hodině přišli provozovatelé a začali chodit i místní, aby si zde vyprali prádlo a sebe. Vlastně ani nebyli překvapení, že už jsme uvnitř. Když jsme vylezli, tak jsme samozřejmě zaplatili vstupné, které je pouhých 100 rupií (20 Kč) na osobu. Ve finále jsme se vydrželi koupat hodinu a potom jsme se vrátili ke stanu. Přefiltrovali jsme 6 litrů vody a zabalili všechny věci. Poté jsme se vydali do malé schované čajovny, kde jsme si pouze s místními dali výborný bylinkový masala čaj (čaj s mlékem a kořením) a k snídani jsme si dali „Nepálské kolečko“, sladké pečivo ve tvaru koblihy z křupavého těsta. Čaj jsme od místních dokonce dostali zdarma, možná díky tomu, že jsme se k nim chovali vždy s úctou a pozitivním přístupem. Posilnění dostatkem cukrů v krvi jsme mohli opět začít další den chůze. Tentokrát jsme hned po prvních pár metrech potkali rodinku z Austrálie, se kterými jsme se docela dlouhou dobu potulovali okolím. Vtipné je, že jsme se vždy tak nějak rozdělili, že Eliška chodila a „drbala“ s ženami a Kuba s muži. Kuba takhle alespoň zjistil pár informací ohledně víz v Austrálii, protože jeho nový Australský kamarád byl imigrační úředník. Nicméně asi v půlce dne jsme se nakonec opět rozdělili. Druhou část dne jsme šli už více méně sami, jen jsme se občas s někým potkali, pozdravili a opět pokračovali. Cílem ten den byl Pisang. Mohli jsme si vybrat, zda se utáboříme v Upper, nebo Lower Pisangu. My jsme si nakonec vybrali místo mezi oběma městy. Když jsme přicházeli blízko k městům, tak Eliška spatřila divoké koně a vyrazila k nim. Potom šla dál k řece až objevila jedno z nejhezčích míst, na kterých jsme stanovali. Postavili jsme stan, uvařili jídlo a šli do civilizace na wifi. Ne kvůli tomu, že bychom museli nutně být připojení každý den, ale protože Kubova babička slavila kulatiny a my jsme slíbili rodině, že se ten den spojíme přes whatsapp a uděláme videohovor. Vtipné bylo, že jsme si se všemi přes kameru povídali a potom jsme jim na chvilku ukázali Annapurnu, když jsme video namířili zpátky na nás, tak se všichni ozvali, že nás už znají, ať jim ukážeme ještě tu Annapurnu. A tak jsme mohli Kubově babičce, která miluje hory a výlety, zprostředkovat přímý zážitek z Himalájí. Potom už se začalo stmívat a my šli ulehnout do stanu za zvuku šumící řeky a větru, který se opíral do okolních masivů.

Vrcholek Annapurny II při východu slunce


Čtvrtý den to bereme „zkratkou“.

Čtvrtý den ráno jsme udělali náš tradiční rituál, který se skládal z uvaření kávy, snídaně, přefiltrování vody a zabalení všeho zpět do batohu. Cesta dál vedla skrz Upper Pisang, kde jsme se opět potkali s Petrem a Eliškou. Měli s sebou průvodce, který znal cestu. Ten den se Kuba koukal do mapy a zjišťoval, že bychom měli bez problémů už dojít do Manangu. Začátek cesty byl dost rovný a vlastně nás ten den nečekalo ani žádné velké převýšení, nebo jsme si to alespoň mysleli. Asi po hodině cesty jsme totiž došli k místu, odkud bylo vidět cestovatele, jak stoupají do obrovského kopce. Mysleli jsme si, že tudy naše cesta nevede, ale to jsme se mýlili. Průvodce Petra s Eliškou to vzal „zkratkou“ přes město Ghyaru do Ngawalu, kde naše cesta ten den končila. Ano, bylo to několik kilometrů navíc, a ještě ke všemu do kopce, ale díky tomu jsme se dostali výš a mohli jsme se tak začít aklimatizovat na náš hlavní výstup. Za další bylo z vrchu opravdu krásně vidět do okolí a většina „insta“ fotek, které máme pochází právě odtud. U Ngawalu jsme měli pouze jeden problém, protože v takovýchto výškách se špatně hledá místo u vody. Řeka tudy sice tekla, ale okolo ní jsme velmi dlouho hledali alespoň trochu rovné místo na postavení stanu. Nakonec se zadařilo a my mohli v klidu zalehnout. Trochu jsme se báli, že nám bude zima, protože celý den foukal prudký vítr, ale večer vítr utichl a opět bylo slyšet jen šumění řeky okolo nás.

Meditační mlýnky podél cesty, se kterými se točí vždy po směru hodinových ručiček


Pátý den na pohodu, šestý den trénink

Pátý den ráno jsme hned po snídani potkali nosiče Elišky s Petrem. Byl sám a hrozně rád si povídal, i když jeho angličtina byla trochu slabší. Normálně pracoval i jako průvodce, ale zrovna tento trek ještě neznal, a tak se vydal jako nosič. Šli jsme tedy společně z kopce dolů, abychom po pár hodinách cesty došli přímo do Manangu. Nosič nás pozval, abychom přespali ve stejném místě, jako on. Ten den byl totiž festival Tihár, který je jedním z nejvýznamnějších festivalů vůbec, a proto chtěl, abychom mohli také slavit ve městě. Dokonce nám objednal společně s majitelem lodžie i večeři a snídani. My díky nim měli v podstatě dva dny luxusu i s teplou sprchou.

Stúpa se obchází vždy zleva 

Ráno jsme se s nimi domluvili, že si necháme věci u nich, protože jsme se rozhodli vydat na aklimatizační výstup k Millarepově jeskyni. Jeskyně byla vzdálená asi 2 hodiny chůze do kopce od Manangu a mnoho lidí k ní nechodilo, protože si raději dávali výstup k jezerům okolo. Pro nás ale byla jeskyně dost zajímavá, protože se pojila úzce s naší Buddhistickou linií. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, tak jsme dostali od správců místa zdarma čaj. V místě byla krásná stúpa, socha Millarepy a meditační gompa. Pravá jeskyně, ve které Millarepa meditoval, ale byla o pár desítek metrů dál. Šplhat k ní je ovšem velmi nebezpečné a správci místa nám doporučili to neriskovat. Alespoň jsme měli nádherný výhled na Gangapurnu, která byla od nás také vzdálená jen pár desítek metrů. Kdybychom bývali chtěli, tak jsme se mohli bez problémů dotknout ledovce. My jsme si ale vychutnávali rozlehlou přírodní krásu okolo nás. Potom už jsme jen sestoupali zpět dolů a vrátili se do Manangu. V Lodžii jsme si vyzvedli naše věci a šli jsme najít místo u řeky, kde bychom mohli stanovat. Stan jsme nakonec postavili kousek za městem, abychom mohli případně jít za nějakou kulturou.

Millarepova jeskyně a Gangapurna poblíž

Večer jsme se procházeli po Manangu, který je takovým hlavním městem oblasti. Dokonce tu mají i kino, kde se promítají cestovatelské filmy, jako je například Sedm let v Tibetu. Všude okolo nás lidé slavili a my jsme jen nakoukli do jednoho domu, co se tam děje. Sedělo tam několik Nepálců společně na zemi a popíjeli nějaký drink. My se na ně usmáli a oni nás mávnutím ruky pozvali dál. Když jsme se posadili, tak nám ihned nalili jejich místní rýžový drink Čang. Nebylo to extra silné a opravdu se to dalo pít. Potom už ale začali nalívat Raksi, kterou ještě před tím ohřáli, a to už byl v podstatě normální silný panák. K tomu všemu nám dali ochutnat maso z Yaka, které bylo opravdu dokonalé. Potom jsme společně tancovali a zpívali a užívali si oslav Tiháru. Později jsme se rozloučili a šli spát.

Sedmý den a začíná přituhovat

Ráno sedmého dne jsme se vzbudili do lehkého oparu, který utvářel kouzelnou atmosféru v údolí okolo Manangu. Po chvíli chůze jsme se ohlédli zpět na město, které bylo postaveno přímo v kopci a vypadalo jako z katalogů cestovní kanceláře. Bohužel si někdo v Manangu vzal naše klacky, o které jsme se opírali, ale naštěstí jsme objevili poblíž jedné usedlosti mnoho nových a lepších klacků. Nejsme úplně zastánci turistických hůlek, ale v Himalájích se vám budou hodit, protože odlehčí vašim kolenům při stoupání. Každopádně jsme asi po hodině chůze došli k první vesnici, kde u cesty jedna Nepálská babička prodávala různé Buddhistické relikvie. Kuba si u ní tedy koupil takové zarážky na jeho málu (buddhistický „růženec“ se 108 kuličkami, na kterém se počítají mantry). Eliška si zatím zatočila s meditačními mlýnky, které byly podél cesty a mohli jsme pokračovat. Následně jsme se zastavili na čaj s úžasným výhledem do okolí. Čaj byl vlastně jediná věc, za kterou jsme po cestě opravdu utráceli. Samozřejmě čím dál jsme šli, tím byl čaj a vše okolo dražší. Logika toho je jednoduchá. Musíte si uvědomit, že do většiny míst se musí tyto produkty nosit na zádech a rozdílem cen se zaplatí právě nosič. Samozřejmě že dříve si všichni všechno nosili sami, tak jako my, ale doba se změnila a trek je zaměřený i na běžné turisty. Posilněni sladkým čajem jsme pokračovali až do města Yak Kharka. Na cestě jsme se ještě potkali s našimi přáteli z večera, kteří dělali nosiče a průvodce. Přidali jsme se tedy na kus cesty k nim. Nakonec jsme našli asi dvacet metrů od města krásné místo na stanování. Bohužel tentokrát nebylo možné být u vody, protože řeka už tekla v údolí pod námi a my bychom tak museli sejít několik set výškových metrů. Byli jsme ale blízko města, ve kterém tekla venku voda z kohoutku. Jediný problém byl, že jsme si samozřejmě museli pro vodu chodit, ale stále to byla menší námaha než od řeky šlapat ten kopec nahoru. V noci už byla trochu zima, a tak musel dokonce Kuba na spaní použít ponožky, které si normálně nebere. Když se potom ráno probudil a vylezl ven, tak zjistil, že je stan zmrzlý. Eliška koukla na teploměr a vevnitř stanu byly ráno -3 stupně.

Je libo čaj s výhledem?


Osmý den těsně před výstupem

Ráno byla opravdu velká zima a my museli čekat dost dlouho na slunce. Za prvé abychom se trochu zahřáli, ale hlavně aby nám rozmrzl stan a my ho mohli zabalit. Mezitím nám naši kamarádi přinesli kafe, takže jsme ten den měli dokonce dvě dávky. To se samozřejmě hodilo, protože nás stále ještě čekal kus cesty. Po kávě a zabalení věcí jsme tedy opět vyrazili. Příroda okolo nás se už výrazně změnila. Byli jsme už vysoko, a tak se místo stromů okolo objevovali pouze nízké keře. Normální krávy a kozy už vystřídali pouze Yaci a další vysokohorská zvířata. Zeleň vlastně v půlce denní cesty zmizela úplně a my se tak dostali do takzvané vysokohorské pouště. Na cestě jsme také začali potkávat více lidí, protože všichni měli ten den stejný cíl, kterým bylo Thorung Phedi. To leží přímo pod vrcholem a je to poslední zastávka před výstupem. Všichni spí poslední den tu, aby mohli ráno vyrazit na cestu vzhůru. My jsme původně chtěli ušetřit alespoň něco tím, že si sami uvaříme, protože Thorung Phedi je samozřejmě to úplně nejdražší místo. Nakonec jsme se ale v místě nejen ubytovali, ale také najedli. Na výstup vzhůru se totiž vyráží velmi brzy ráno a my bychom neměli čas si uvařit a se stanem by to bylo ještě mnohem komplikovanější. Po dlouhé době jsme si tedy místo rýže se zeleninou dali Dhal Bhat, což je rýže se zeleninou a čočkovou polévkou, kterou si ale můžete libovolně přidávat. V Thorung Phedi jsme se také potkali na hotelu se slovenskými přáteli. Daniela vyrazila na trek se svým tátou. Respektive spíše naopak, její táta jí vzal s sebou. Také byli přáteli s nepálskými průvodci a nosiči, a tak jsme se domluvili, že ráno vyrazíme vzhůru společně. Domluva byla vyrazit ještě za tmy kolem 5 ráno.

Příroda okolo se změnila ve vysokohorskou poušť


Devátý den a nejdelší část treku

Vstali jsme všichni kolem 4 a dali jsme si předem domluvenou snídani. Ihned poté jsme nasadili batohy na záda, zapnuli jsme čelovky a začali stoupat. Vlastně jsme vůbec nic okolo neviděli, kromě milionů hvězd na obloze a pár světýlek pod námi, protože i ostatní skupinky vyrazili velmi brzy. Kolem 6 jsme dorazili do poslední větší restaurace, kde jsme si dali rychlý zahřívací čaj a využili jsme naposledy normální toaletu (kadibudka s tureckým záchodem). Kolem sedmé se začalo rozednívat a my se mohli kochat pustinou skalních masivů okolo nás. Cesta byla dlouhá a lidí bylo všude okolo nás opravdu hodně. Někdy kolem 9 hodiny jsme se dostali do úplně poslední malé hospůdky, kde jsme si připili čajem a pokračovali ve výstupu. Batohy na zádech byly opravdu cítit a jediné co pomáhalo bylo jít v určitém stejném tempu. Každý další výstup byl velmi namáhavý, protože v těchto nadmořských výškách už člověk nemá ani tolik kyslíku. Energii jsme doplňovali postupně tím, že jsme mezi sebou sdíleli všechny sladkosti a dobroty, které kdo měl. My jsme s sebou měli dvě balení sušeného masa, které se opravdu hodilo. Nakonec, chvíli po desáté ranní, se nám to konečně povedlo. Vystoupali jsme až do sedla Thorung La. To leží ve výšce 5416 metrů nad mořem. Nahoře naleznete desku, na které jsou napsány informace o sedlu a ke které jsou přivázány tisíce tibetských vlaječek. My jsme zde také několik vlaječek přidali. Nahoře panuje vděčná atmosféra. Všichni se radují a opravdu si užívají, že to zvládli. Potom si vyfotí několik společných fotek a začnou sestupovat dolů, tak jako my. Cesta dolů je dost strmá, a tak celkem trpí kolena. Pro Kubu byl nejlepší způsob v podstatě dolů sbíhat, zatímco Eliška šla raději pomalu a opatrně. Asi v půlce klesání je místo, kde všichni odpočívají a dojídají zásoby. Potom ještě před Muktinathem je jedno místo, kde se většina lidí zastaví na oběd, protože je to první restaurace od Thorung la sedla a pak už všichni radostně míří do Muktinathu, což je podobné místo, jako Manang. I my jsme tam zamířili a rozhodli jsme se na oslavu ubytovat v lodžii. První věc, co jsme s Danielou udělali byla, že jsme šli koupit místní pivo Everest, které jsme při západu slunce nad okolními vrcholky vypili. Danča se nám ještě svěřila, že díky lehké výškové nemoci si vlastně vůbec nic z vrcholku nepamatuje, a tak jsme jí alespoň vše odvyprávěli a ukázali na fotkách. Večer jsme si dali několik porcí Dhal Bhatu a úplně přežraní jsme šli spát.

Celá parta na vrcholu Thorung La Pass!


Desátý den a nejdobrodružnější část treku

Z Muktinathu trek ještě dále pokračuje a v podstatě se dá jít až do Pokhary. Do nedávna bychom šli alespoň do města Jomsom, ale tím že vznikají nové prašné silnice, které vždy vedou podél turistických cest, tak je pak trek spíše chůzí v oblaku prachu, který zvedají projíždějící jeepy a autobusy. Rozhodli jsme se tedy za 2100 rupií dohromady vzít autobus do Pokhary. I Daniela s tátou jeli s námi, a tak jsme měli zase příjemnou společnost. Naštěstí byly naše sedačky v přední částí autobusu, protože vzadu to vždy hodně hází. Cesta z Muktinathu do Jomsomu byla úžasná. Silnice byla nová a kvalitní a vlastně na cestě nebyla jediná díra, nebo opravdu úzká část. Říkali jsme si, že těch 100 kilometrů ujedeme jako nic a odpoledne budeme bez problémů v Pokhaře. Víc už jsme se asi mýlit nemohli. Cesta byla tak skvělá jen proto, protože mnoho turistů skončí v Muktinathu a z Jomsomu pak do Pokhary letí. Cesta od Jomsomu dále byla občas doslova peklo. Autobus jel celou dobu jen v prachu a samozřejmě nebyl dostatečně utěsněný, takže všechen prach lítal i dovnitř. Stav silnice nám dovoloval jet maximálně 30 kilometrů za hodinu a nedej bože, když jelo proti nám další vozidlo. Občas museli couvat ostatní a jindy zase my. Celou cestu jsme jeli po silničkách vytesaných do skal na šíři autobusu, takže ve dveřích „spolujezdce“ stál nepálec, který buď bouchal na plech autobusu anebo pískal. Podle frekvence hluku potom řidič poznával, jak daleko je od kraje, kde byl několikaset metrový sráz. Čím rychlejší byla frekvence, tím blíže jsme byli okraji silnice. Občas jsme skrz dveře zahlédli, že kolo autobusu je částečně mimo silnici, a to i Kuba potom znervózněl. Na straně u srázu dokonce seděla slečna, která se tak bála, až si musela zakrýt obličej šálou a vyměnit místo s jejím přítelem. Takto vypadalo neúnavných 11 hodin cesty autobusem. V půlce cesty jsme zastavili na oběd, kde byl na výběr pouze Dhal Bhat, ale zase za velmi dobrou cenu 250 rupií. Občas autobus zastavil někde u cesty, když jsme zrovna jeli údolím. Všichni vystoupili a rozdělili se dva segmenty – kde čůrají kluci a kde holky. Poslední zastávku jsme měli ve tmě asi 20 kilometrů před Pokharou, kde jsme si dali čaj a něco malého k večeři. Nakonec nás konečně autobus vysadil v Pokhaře, ale bohužel pro nás ne na autobusáku. Většina lidí totiž bydlela v centru, a tak je vysadil poblíž a potom už svou jízdu končil. My jsme tak museli vzít taxi, kterému jsme dali 200 rupií za odvoz na autobusák. Normální auta se totiž od taxi aut nedají moc poznat, a tak stopování nevychází vždy úplně dobře. Na autobusáku nás všichni přesvědčovali, že takto pozdě už žádný autobus naším směrem nepojede a že si musíme vzít taxi. Naštěstí jeden z cestujících dálkovým autobusem do Kathmandu přesvědčil jeho řidiče, aby nás ten kousek svezl za 100 rupií na osobu. Když nám zastavili u domu, kde jsme měli věci, tak tolik pospíchali, že jsme ani nestihli zaplatit, a tak jsme měli cestu zdarma. Pár dní jsme ještě zůstali přes couchsurfing u Pokhary, kde jsme navštívili i místní školy a potom už jsme zase sedli na motorku a vyrazili na Kathmandu. Před odjezdem nás však zaskočila maminka našeho hostitele, která začala psát na papír různé vymyšlené částky, kolik jí dlužíme až skončila na 10000 rupiích. Našemu hostiteli jsme už předtím dali 2000 rupií za jídlo, které jsme snědli a které jsme dostali. Bylo to dokonce více, ale chtěli jsme ho podpořit. On nám vysvětlil, že maminka je zvyklá, že lidi jsou u nich ubytováni i přes měsíc, a proto taková částka, my však u nich byli asi 6 dní, takže jsme se nakonec domluvili a nechali jsme to na těch 2000 rupií. Samozřejmě že couchsurfing je o něčem jiném, ale zase na druhou stranu lidé z Nepálu nemají možnost moc cestovat, takže se jim jejich dobročinnost nemá moc jak vrátit.

Asi nejhezčí část silnice z Muktinathu


Několik dní v Kathmandu vám zajistí dost zábavy

Když jsme po celém dni jízdy na motorce dorazili do Kathmandu, tak jsme se ubytovali u majitele hostelu doma. Bylo to vcelku vtipné, ale měli jsme pro sebe celý jeden pokoj v jeho rodinném domě. On byl vždy skoro celý den v práci, a tak jsme se viděli hlavně s jeho manželkou a dvěma dětmi. Ráno jsme jim jako poděkování za ubytování vždy uvařili nějakou speciální snídani. Jednou to byly bramboráky, jindy palačinky a pak zase Kubovi speciální vaječné sandwiche. Poblíž jejich domu jsme si našli skvělé místo, kam jsme chodili na jídlo. Byla to malá zapadlá restaurace s velmi dobrosrdečnými lidmi. Vařili skvěle všechny Nepálské a Tibetské speciality a vždy se na nás usmívali. První část Kathmandu, kterou jsme si prošli byl Thamel. Je to nej turističtější místo, kde se nachází většina hotelů a hostelů. Čtvrti jsou plné obchodů se suvenýry a různými trekingovými agenturami. K večeru jsme se pak ještě naposledy sešli s Danielou, koupili jsme v obchodě lahváče a pili je potají na ulici.

Ulice Thamelu září barvami

Další den jsme vyrazili na Swayambhu chrám, kterému se také říká opičí chrám. V celém areálu najdete opravdu stovky opic, které rozhodně nejsou plaché a normálně ani útočné. Opice tu denně svádí pomyslný boj se psi o moc. Takže je to tu prostě plné roztomilých zvířátek, kterých se nemusíte bát, pokud je nebudete provokovat. Samozřejmě nedoporučujeme na tomto místě vytahovat nic k jídlu, protože opice vám to ihned seberou. Dále Daniela měla zkušenost s tím, že jí opice chtěla vzít telefon, takže se snažte mít věci schované anebo je pevně držte. Ale jak říkáme, není to tak hrozné, jak si někteří myslí.

Bacha na opičky, rády čórují mobily!

Když jsme se vrátili zpět do centra, tak jsme se museli bohužel přesunout, protože nás hostitel měl další hosty. I tak nás nechal u sebe déle, než bylo původně v plánu. Měli jsme domluveného nového hostitele, ale ten to na poslední chvíli stornoval. Museli jsme tak najít nové místo na spaní. Mezi tím nás pozval k sobě domů jeden z našich přátel z treku, který dělal nosiče. Stejně jsme neměli moc co dělat, a tak jsme pozvání na čaj přijali. Když jsme se u čaje bavili, tak jsme se zmínili, že sháníme nějaké místo na přespání a on nám nabídl plochu na střeše, kde můžeme postavit stan. Původně jsme mysleli, že postavíme stan v blízkém lese, ale to nás přešlo po tom, co nás informoval o tom, že se tam vyskytují orangutani a tygři. Občas prý vídají tygra se procházet po ulici před barákem, když je všude tma a ticho. Takže nabídka spaní na střeše se nám zdála jako nejlepší a my jsme jí přijali. Wongchhu byl tak hodný, že nás dokonce vždy pozval na jídlo a několikrát i na pivo. Měl několik dětí a jeho syn nám po čas pobytu u nich dělal průvodce. Vždy když už jsme chtěli odjet, tak nás přemlouvali, ať ještě zůstaneme, a tak jsme na místě nakonec strávili několik dní. Poblíž domu byla Bauddhanath Stupa, která je jednou z ikon Kathmandu. Vstup je 800 rupií, ale občas u vchodu nikdo nehlídá. My jsme vstup zaplatili, ale kdybychom tam šli víckrát, tak už bychom jej podruhé neplatili. Peníze ze vstupů jdou totiž povětšinou vládě, která je ne vždy použije na jejich dohodnuté účely. Nicméně Stúpa je opravdu nádherná a energie kolem ní proudí silně. Lidé jí obchází a obchází stále dokola a opakují mantry, které posilují už tak dost silnou atmosféru. Wongchhu nás ještě také vzal do místa, kde vznikají unikátní originální vyšívané buddhistické obrazy. Jeden obraz trvá vytvořit pěti lidem dohromady asi 25 dní. A každý umělec se na to učí 10 let, než je schopný sešít všechny části. Takovéto úchvatné dílo vyjde okolo 60000 rupií (12000 Kč). V případě zájmu můžeme i poskytnout kontakt. Většina děl však nejsou na prodej soukromníkům. Obrazy putují do chrámů. Ten, který jsme viděli vznikat my byl pro chrám Dalajlámy v Dharamsale. Za vše, co pro nás Wongchhu udělal, jsme se mu chtěli odvděčit. Neradi dáváme lidem v těchto zemích peníze, protože je dost často použijí na něco, co vlastně nepotřebují, a ještě si zvyknou, že cizinec přijde a dá peníze. Tímto způsobem pak vidíte v celé Indii a Nepálu lidi s nataženou rukou kdykoliv jde kolem někdo bílý. Už se ani neobtěžují třeba poprosit a učí to tak dále své děti. My jsme proto zajeli do supermarketu a koupili jsme dvě balení čokolády pro děti a pro celou rodinu jsme koupili 25 kilové balení rýže. Celá rodina z toho byla opravdu nadšená a trvali na tom, že musíme zůstat ještě alespoň chvíli, abychom to mohli oslavit. Jeden den jsme si dovolit ještě mohli, ale další večer už jsme přespávali jinde. Měli jsme dohodnuté přespání u Annie. Nevíme vlastně odkud je, ale rozhodně to byl velmi zajímavý člověk. Bohužel měla dost plný program přes den a my museli brzy ráno vyrazit na cestu, i tak těch pár hodin, co jsme spolu strávili stálo za to. Její byt na okraji Kathmandu byl Evropsky moderní a všude byly různé mýtické předměty. Hlavně měla teplou Evropskou sprchu a velmi pohodlnou postel. S Eliškou si hodně povídali o všem, protože měli podobné povahy. Pokud ještě zavítáme do Nepálu, tak jí určitě ještě jednou navštívíme a strávíme s ní více času.

Klenot Kathmandu


Kolik hranic Nepál vlastně má? A můžeme je vidět všechny??

Brzy ráno jsme vstali, abychom vyrazili na cestu. Byl to totiž poslední den, kdy jsme mohli mít v Nepálu motorku, a tak jsme museli přejet zpět do Indie. Ubytování Kuba našel v pohraničním městě Sithamarhi. Vyrazili jsme tedy podle Google navigace tou nejlepší cestou. První část cesty byla opravdu dobrodružná. Hned co jsme vyjeli z Kathmandu nás Google vzal do horských průsmyků a my jsme tak jeli 70 kilometrů přes 3 hodiny. Cesta byla podobná, jako ta z Muktinathu do Pokhary, ale tentokrát jsme nejeli autobusem, takže kola motorky opravdu nebyla dolů ze srázu. Naštěstí se z Kuby po více než 5000 kilometrech řízení motorky, na kterou nemá řidičák, stal už celkem zkušený terénní jezdec a vše probíhalo bez problémů. Když jsme vyjeli z hor, tak nás čekal úsek hlavně po dálnicích a rovných silnicích, které nás dovedli až na hranice. Měli jsme ještě nějaké Nepálské peníze, a tak jsme těsně u hranic šli ještě nakoupit nějaké spotřební zboží. Nepálská policie nás poslala rovnou na Indickou stranu, že tam si vyřešíme všechno papírování. Indická policie by nás klidně nechala projet dál do Indie, my ale potřebovali razítko o vstupu do země. Chvíli jsme se jim to snažili vysvětlit, tak nás vzali do úřední budky. Tam nám bylo řečeno, že razítko oni nemají a že musíme na jiné hranice, vzdálené přes 3 hodiny cesty. To nás celkem dost vytočilo, protože oficiální hranice mezi dvěma státy, které i na internetu uvádí hraniční přechod, ale jsou pouze pro Indy a Nepálce. Museli jsme tedy jet 3 hodiny podél hranic, abychom se pak stejnou cestou na druhé straně hranic vraceli v podstatě nazpátek. To ale nebyl největší problém. Hranice mají totiž otevírací dobu a podle Google bychom dojeli o 15 minut později a znáte to, žádný úředník nezůstává v práci přesčas. Nezbývalo nám nic jiného, než na to pořádně šlápnout a jet ještě rychleji než normálně. Cesta vedla většinu doby pískem a štěrkem, takže bylo opravdu složité v tom jet, ale na rovinkách na asfaltu jsme mohli za stálého troubení jet opravdu rychle. Povedlo se nám to, dorazili jsme asi 5 minut před zavíračkou k hranicím. Imigrační na Nepálské straně vypadalo jako něčí malá vilka a úředníci byli opravdu milí. Dokonce popřáli Elišce k narozeninám, které měla další den. Pak už jen stačilo vyřídit razítko na Indické straně a bylo hotovo. Nakonec jsme jen ve stánku v Indii dobyli kredit, abychom měli internet a navigaci a mohli jsme vyrazit na Sithamarhi. Bohužel cesta byla v tak špatném stavu a bylo už dost pozdě, že jsme museli přespat v hostelu v jiném městě. Stálo nás to 500 indických rupií (170 Kč), ale dál už jsme prostě nemohli. Ono už tak jsme jeli v Indii dost dlouho ve tmě, ale alespoň po dálnici. Problém je, že silnice jsou dost děravé a vy vidíte díru až na poslední chvíli. Řidiči se promění v noci ve zvířata a doprava bez řádu se ještě zhorší. Zároveň všichni svítí neustále dálkovými, takže oslepují a když si k tomu přidáte všudypřítomný prach, tak vlastně nemáte šanci nic vidět. Proto všem doporučujeme vyhnout se v Indii nočnímu řízení. My jeli 3 hodiny a byli jsme více unavení a vytočení než za posledních několik měsíců dohromady. Ale naštěstí jsme dojeli alespoň někam, kde jsme mohli přespat.

Imigrační kancelář v Nepálu


Itinerář cesty kolem Annapuren:

1. Den: Pokhara – Dharapani (1900 m n.m.) 142 km autobusem a jeepy (2000 rupií), 10 h

2. Den: Dharapani – Chame (2710 m n.m.) 15,2 km, 8 h

3. Den: Chame – Pisang (3300 m n.m.) 13 km, 5 h

4. Den: Pisang – Ngawal (3680 m n.m.) 11 km, 4 h

5. Den: Ngawal – Manang (3540 m n.m.) 9 km, 3 h

6. Den: Manang – Milarepa Cave (4030 m n.m.) – Manang 12 km, 4 h

7. Den: Manang – Yak Kharka (4050 m n.m.) 8 km, 3 h

8. Den: Yak Kharka – Thorung Phedi (4450 m n.m.) 6 km, 3 h

9. Den: Thorung Phedi – Thorung La (5416 m n.m.) – Muktinath (3800 m n.m.) 16 km, 8 h

10. Den: Muktinath – Pokhara 167 km autobusem (2100 rupií), 11 h

Pokud vás naše cestování baví, můžete nás sledovat i na facebooku a instagramu.

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš