jakub švajda

30. listopadu 2018 15:05

Svatební cesta trochu jinak

Když se rozhodnete udělat si trochu netradiční svatební cestu, ale vlastně vůbec nevíte, kam chcete jet. Spontánně se rozhodujete ze dne na den a užíváte si svobody, kterou Vám cestování bez cíle přináší

Galerie Mapa

Kde začneme?

Když jsme se ženou začali plánovat svatební cestu, tak jsme měli celkem jasno. Chtěli jsme letět na Island, trochu se tam projet, podívat se na přírodu a poznat místní. Situace se celkem rychle změnila, když jsme si zkontrolovali počasí - zima, déšť, mlhy a tak dále. To není zrovna dovolená, o které jsme snili. Bylo těsně po Lowcost weekendu a my byli plní dojmů a chtěli jsme zažít něco pořádného. Na facebook jsme napsali, kdo se nás ujme první den naší cesty a ozval se nám Ondra (pro zasvěcené náš manžel). Taky jsme na facebooku zjistili, že se o víkendu spontánně schází parta na Lago di Garda, a tak jsme měli hned další cíl. Nijak jsme neváhali a vydali jsme se do Pardubic. Poznámku o ČD raději dávat nebudu, ale zpoždění bylo. Odpoledne prvního dne jsme dorazili do Pardubic na nádraží, kde na nás čekal Ondra a vzal nás do centra. Bylo příjemné si navečer posedět u pivka a pokecat. Později jsme se přesunuli k Mikymu domů (ano Ondra bydlí u slavného Mikyho Škody).

Parádní pivko s Ondrou v centru Pardubic

Druhý den nás Ondra doprovodil na konec města a my začali stopovat. Chvíli nám trvalo nalézt dobré místo, ale nakonec se nám povedlo zastavit DJ s dodávkou, který jel na Svitavy. Cesta uběhla velmi rychle a my se dostali na odbočku na Brno, kde jsme po chvíli stopování chytli historika z Brněnské univerzity. Plán jsme měli jasně daný od Ondry, a to nakoupit mu ve sportu nějaké věci, takže jsme museli do sportu. Sice náš první daný cíl byl Lago di Garda, my ale jeli do Brna, kde jsme se měli sejít s přáteli z víkendu - Malgi, Alex a Sofií. V Brně jsme nakoupili pro Ondru a pokračovali do naší oblíbené čajovny Leyaly. Tam jsme byli skoro celý den a s našimi přáteli si užívali dokonalé vodní dýmky. Večer jsme se přesunuli k mému kolegovi Davidovi, který nás u sebe ubytoval a druhý den nám poskytl i odvoz.

U vodní dýmky v Brně s přáteli


Cesta na Gardu

David jel s přítelkyní na Bled a my se k nim přidali. Ráno jsme vyrazili z Brna a hned jsme zastavovali na Benzině, kde jsme nechávali sportovní věci pro Ondru na vyzvednutí. Dál jsme pokračovali přes Rakousko, kde jsme si nejprve udělali zastávku na oběd u hradu Riegersburg a potom jsme jeli na jezero Klopeiner, které se řadí mezi nejčistší na světě. Na tomto místě jsme poznali, jací jsou Rakušani. Za vstup k jezeru (které nikomu nepatří) chtěli všude 5€, což jsme odmítli a raději jsme jeli dále. Později odpoledne jsme konečně dorazili na Bled. Se ženou už jsme tam byli několikrát, ale nikdy se nevykoupali v té krásně čisté vodě ZDARMA. Tentokrát nám počasí taky moc nepřálo. Když jsme dojeli, tak pršelo a vypadalo to, že se jen tak obloha neroztrhá. Ale nám už se tam znovu nechtělo, a tak jsme se koupali i při zatažené obloze. Voda je prostě perfektní, takže kdo jste tam ještě nebyl, tak jeďte.

S Davidem a Majdou u Bledu

Po vykoupání jsme se rozloučili s Davidem a Majdou, kteří nás odvezli na benzinu k dálnici. Už bylo docela pozdní odpoledne a my nevěděli, jestli se ještě někam dostaneme, anebo jestli budeme spát někde v lesích Slovinska. V poslední chvíli nám zastavil Francouz, žijící v Itálii a pracující na Slovinsku, jako trenér národního týmu skokanů na lyžích. Odvezl nás do Itálie do Tarvisia. Chvíli jsme bloudili a hledali volné ubytování, až jsme nakonec nalezli jediný volný hotel. Ubytovali jsme se, ale dali nám pokoj pro 3. Mě napadlo, že by někdo mohl poslední místo využít. Na chatu jsme totiž byli ve spojení s ostatními, co jeli na Gardu a sdíleli jsme si mezi sebou polohu. Viděl jsem, že jedna dvojice jede podobnou cestou, jako my a bylo mi jasné, že budou mít velký problém se někde ubytovat. Venku pršelo, a tak jsem nasdílel naší polohu pro ostatní. Nikdo se moc neozýval a my šli s Eliškou spát. Asi ve 23:00 mi zvonil telefon, ze kterého se ozvalo "ČÁÁÁU, já jsem Anet, my se ještě neznáme. Jsem kámoška Ondry a stojíme před hotelem". Odpověděl jsem, že jsem za chvíli dole a šel jsem je vyzvednout. Na recepci jsme se domluvili, že budeme mít o 2 nocležníky více, a že nám to nevadí. Cena se malinko zvedla, ale ve finále jsme na tom ušetřili. Ráno jsme se s Anet a Kubou rozloučili, že se sejdeme odpoledne na Gardě. Každý jsme šli stopovat jinam.

Neplánovaní nocležníci

Celou dobu jsme byli ve spojení a kontrolovali jsme, jak jsou na tom ti druzí. Anet s Kubou byli úspěšní dříve a jeli postupně směrem na Lago di Garda. My jsme ale měli štěstí na stop v tom, že jsme měli cestu i se zastávkou ve městě Venzone, které bylo skoro celé zničené zemětřesením, ale lidé ho opravili. Náš řidič toho věděl o historii mnoho a bylo opravdu zajímavé s ním jet. Na dva další stopy jsme se přes Veronu dostali do Sirmione, jižního cípu Lago di Garda. Místní říkají, že je to jedno z nejhezčích měst na Gardě a my to můžeme potvrdit. Zbytek party byl na severním cípu, kde ale byla velká bouřka a my si raději dali pivo a pizzu v restauraci. Po jídle jsme se dostali do Peschiera del Garda, kde jsme se znovu setkali s Anet a Kubou. Nakoupili jsme víno a vyrazili "závod" na sever.

Tuhle fotku jsme poslali zbytku party, který přečkával bouři ve stanu

My jsme na posledním úseku Anet s Kubou předjeli a tím jsme je mohli lépe navigovat, kde mají zastavit, aby došli na místo setkání. Sraz byl na Corno Di Bó, kde už čekala parta lidí z Low cost race. V patách nám ale bylo jedno velké překvapení. Ondra (náš manžel z Pardubic), který den předtím cestu vzdal, protože se nemohl dostat z Vídně, se blížil na místo taky, ale to jsme věděli jen já a Anet.

Skvělá parta dělá skvělé lid

Asi dvě hodiny po nás, když už jsme všichni byli docela dost "společensky unaveni", dorazil Ondra. Všechny to překvapilo, protože si mysleli, že to vzdal úplně. Skoro všichni účastníci si koupili hamaky, ale neuměli je pověsit a tak jsem přišel na řadu já. No popravdě jsem čekal, kdy začnou všichni padat jak švestičky, protože jsem je věšel úplně po tmě a lehce podnapilý. Naštěstí jen kluci z Kravaťáků padali, protože neuměli "nastoupit".

Polovina ze všech mnou uvázaných hamak

Ráno začal skvělý den, kdy jsme se neustále koupali, jezdili do města nakupovat a chillovat, seznamovali se s ostatními a vlastně vcelku nic nedělali, ale bylo to dokonalé. Odpoledne jsme se rozdělili na party a my s Eliškou jsme jeli do města, jak jinak, než na vodnici. Ondra sice všem řekl, že už zase, tentokrát s Anet, jede, ale my je přemluvili, aby zůstali. Po chvíli se k nám přidal i zbytek party, který byl opět překvapený, že je Ondra ještě tam. Šli jsme i na protější čerpací stanici, kde hráli pouliční muzikanti a pomohli jsme jim roztancovat skoro celé město. Následně jsme zase jeli zpět do "tábora" a ještě jsme dopíjeli nějaké zásoby.

S partou "chillujeme" později byla i vodnice

Druhý den, když lidé postupně vstávali, tak rovnou odjížděli. My byli s Eliškou poslední, a tak jsme po sobě uklidili a odnesli jsme veškeré odpadky do kontejnerů ve městě. Tam jsme potkali pár lidí, jak stopují rovnou na ČR (z míst, jako je Lago di Garda, kde je velká koncentrace českých turistů, je to nejrychlejší způsob). My ale měli ještě týden dovolené před námi, a tak jsme se nevraceli do Čech, ale jeli jsme dále.

A teď už jen ve dvou…nebo ne?

Tímto vlastně začala naše svatební cesta, protože už jsme jeli sami. I když ne tak úplně, protože jsme stále pokračovali stopem. Už jsme s nikým ale nebyli dopředu domluvení, kde se sejdeme. Nevěděli jsme, kam pojedeme. Rozhodli jsme se jet na jih Gardy, ale druhou stranou, než nahoru. Odtud jsme pokračovali do Milána, kde jsme se bohužel nechali vysadit na špatné čerpací stanici a po několika hodinách zoufalé snahy se dostat pryč, jsme nakonec vzali vlak do Janova.

Palec nahoru sice byl, ale benzina to byla úplně špatná

Ráno jsme se prošli po centru Janova, viděli jsme přístav a dali si úžasnou kávu. Jako vždy jsme si spíše bloudili bez cíle městem a díky tomu nacházeli skrytá místa, kde se koncentrují místní. Další plán se zdál být jasný - Já nikdy nebyl ve Francii a Eliška chtěla vidět levandule. Začali jsme tedy stopovat směrem na Francii. Po pár stopech "na krátko" jsme trefili Jackpot. Byl to Ital s obytným vozem z 80. let. Cestoval si tak na volno, jak se mu chtělo, a měl namířeno do Španělska. My se s ním svezli až do Freyu, kde s námi zůstal přes noc. Už po cestě jsme si jeho přítomnost užívali, protože nám vyprávěl různé příběhy, co zažil a k tomu pouštěl z CD Manu Chao. Večer jsme ho přesvědčili, aby vytáhl tahací harmoniku a zahrál nám. Na oplátku jsme ho hostili Zacapou.

Centrum Janova


Le France a drahý pivo

Když jsme se ráno probudili, už byl pryč. Máme na sebe e-mail (moderní technologie nepoužívá) a zůstáváme v kontaktu. My se rozhodli jít na pláž, což nebyl úplně skvělý nápad. Po víkendu stráveném s přáteli na čistém Lago di Garda, kde nebyl nikdo jiný, jsme se ocitli na přelidněné Francouzské riviéře. Po chvíli jsme to vzdali a šli se najíst. Přisedla si k nám slečna z Ruska, která už několik týdnů cestovala po celé Francii stopem. Dala nám nějaké tipy, kam jet za levandulemi a my vyrazili směrem Provence. Celý den jsme se přesouvali stopem až do Cavaillonu. Měli jsme opravdu velkou chuť na pivo, a tak jsme neřešili spaní a vydali se do první hospody, kde se dalo sedět venku. Trochu nás překvapilo, jak je všude plno, ale podařilo se nám najít po chvíli místo. Objednali jsme si pivo a prohlíželi si okolí. Pak jsme na to přišli - Francouzi zrovna hráli semifinále fotbalu, takže všude seděli fanoušci a sledovali zápas. Zajímavostí bylo, že hráli proti Belgii a v hospodách seděli i Belgičtí fanoušci. Sranda byla, že každá hospoda pouštěla zápas z jiného kanálu, a tak jsme mohli vidět gól ve 4 různých časech. Díky tomu vznikla jakási "vlna" pokřiku "GÓÓL". Byla to opravdu úžasná atmosféra, jen to pivo by nemuselo stát 6€ za 0,4l.

Pivo za 6€, ale bylo dobré

Francouzi nakonec vyhráli a strhla se mela. Po celém městě lidi křičeli, mávali vlajkami a "tůrovali motory". Během 5minut byli ulice plné aut a lidí. Policie jezdila kolem se zapnutými výstražnými světli, ale ne proto, že by se něco dělo. Prostě se všichni radovali, že vyhráli. Chvíli jsme situaci pozorovali, ale pak jsme si uvědomili, že vlastně ještě nemáme místo na spaní. Zkoušeli jsme tedy různé hostely a hotely, ale v 11 večer už nás nikdo nechtěl ubytovat. K městu náležel park v kopci, a tak jsme se vydali vzhůru po skaliskách s čelovkou najít místo na zavěšení hamaky. Až skoro na vrcholku jsme našli ty správné stromy a já jsem nám ustlal (pověsil jsem hamaky). Z tohoto místa jsme viděli na celé město, jak pomalu usíná.

Ranní vstávání

Při ranním vstávání se dostavil pocit údivu a zděšení zároveň. Hamaky jsme pověsili na skaliska tak, že kdybychom spadli, padali bychom minimálně 10m dolů. Ten výhled z našeho "pokoje" byl ale dokonalý. Sbalili jsme tedy věci, došli jsme do kavárny na snídani a začali jsme se opět přesouvat dále.

Mezi levandulemi s mnichem

Cílem se pro nás ten den stala katedrála Senanque. Nejprve jsme tedy dojeli do přilehlého města Gordes, které samo o sobě má úžasnou atmosféru zachovalého středověkého města. Odtud je to pěšky ke katedrála asi hodina cesty. Nicméně skoro každý jede ke katedrále cestou přes Gordes, a tak jsme opět stopovali. Měli jsme obrovské štěstí, protože během prvních pár minut nám zastavil mnich, který byl přímo z katedrály. Pozval nás na mši ke dni někoho svatého a my šli. Poté jsme se rozhodli, že zkusíme najít nějaké Čechy, že třeba pojedou domů (na takto turisticky rušných místech najdete spousty Čechů). Eliška po chvíli přišla s tím, že má manželský pár z Čech, kteří sice nejedou zpět domů, ale jedou vyhlídkovou jízdu po Provence. Rozhodli jsme se k nim přidat a bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Cestou jsme zjistili, že se jedná o ředitele Pardubického divadla s chotí, kteří se znají s Ondrou (našim mužem). Vzali nás na Okrové doly, skrz levandulová pole a k řece La Sorque, která je velmi čistá a taky velmi studená. Po výletě jsme s nimi jeli do Avignonu, kde byli ubytováni. Ve městě zrovna probíhal festival pouličního umění, takže jsme se měli celou dobu opravdu na co dívat. Na večer jsme si s Eliškou našli hostel, kde jsme díky tomu, že jsme byli na svatební cestě, dostali soukromý exklusive pokoj (asi budu všude tvrdit, že máme zrovna svatební cestu).

Katedrála Senanque

Druhý den ráno na nás trochu dolehla cestovatelská krize a nechtělo se nám úplně jezdit stopem. Zároveň jsem ale cítil, že bychom se o něco ochudili, takže jsem Elišku stále přesvědčoval, že to ještě zkusíme. Díky extrémně dlouhé cestě autobusem, nebo vlakem, jsme nakonec zvolili stop. Z Avignonu jsme se dostali vcelku rychle k dálnici. Odtud jsme se dostali ještě rychleji na 1. benzinu, kde jsme přesvědčili mladý pár ze Švýcarska, že nás chtějí vzít s sebou. Byli velmi přátelští, ale moc si nechtěli povídat, což nám po takové době neustálého vyprávění vyhovovalo.

Pohled na Avignon z hostelu

A tady se jako neplatí Eurem?

Vysadili nás uprostřed Ženevy. Jakmile jsme vystoupili, ihned mi došlo, že musím okamžitě vypnout data na mobilu. Samozřejmě, že jsem si dopředu nestáhl mapy, takže první úkol byl najít restauraci s levným jídlem a Wi-Fi. Povedlo se nám najít COOP, který měl svou restauraci, kde jsme se levně a dobře najedli a kde byla i Wi-Fi. Během jídla jsem tedy stáhl kompletní mapy a pak jsme šli platit. Ani jednomu z nás nedošlo, že se ve Švýcarsku vlastně neplatí eurem, což bylo docela vtipné. Po obědě jsme si prošli kousek města, opět jsme potkali mnoho pouličních umělců, ale bylo vidět, že místní rozhodně nežijí v nouzi.

Pouliční umění v Ženevě

Odpoledne jsme se rozhodli pokračovat dál. Já si říkal, že by nemuselo být špatné zkusit stopovat v hlavních garážích celého města, protože na silnicích většinou nebylo moc kde zastavit. Možná by to šlo, ale garáže měli tolik pater, že člověk nevěděl, kam by si měl stoupnout. Eliška navrhla, že má pocit, že bychom měli jít někam jinam. Zpočátku se mi to zdálo jako špatný nápad, ale nakonec jsem na ní dal. Po chvilce stopování u semaforu nám zastavila britská stará dodávka s párem skejťáků. Jmenovali se Oli a Grace. Oli Grace někde nabral po cestě a brouzdal s ní všude možně, ale tentokrát jí vezl do Lausanne na vlak, odkud jela domů do Baselu. My jsme s Olim zůstali přes noc. Nejdříve jsme zajeli do krámu nakoupit na večeři, pak jsme našli místo někde u lesa, kde Oli zaparkoval svůj domov. K večeři jsem nám na ohni připravil domácí Burgery. Byl to další ze skvělých večerů na naší cestě.

Příprava nejluxusnější večeře

Vzhůru zpět domů

Ráno nás Oli odvezl na dálniční benzinu u Bernu, odkud jsme se rozhodli pokusit se ten den dostat do Čech. První náš stop byl Němec, který jel domů. Nechal jsem Elišku sedět vepředu, aby si procvičila jazyky, čehož po chvíli litovala. Pán byl očividně naštvaný na celý svět a celých 5hodin nezavřel pusu. Jel kamsi k Bodensee, ale neustále se ztrácel. Můj plán byl jet přes Innsbruck, protože tudy jezdí hodně lidí z Itálie a okolních zemí. Když se tedy opět ztratil a omylem mířil správným směrem, tak jsem ho nechal jet. Po chvíli mu to ale došlo a začal se otáčet. V ten moment jsme se nechali vysadit, že si zkusíme zastavit někoho dalšího.

Příroda po cestě Švýcarskem

Stoupli jsme si na obrovský odstavný pruh pro kamiony u dálnice, která vedla jediným směrem - Innsbruck. Po chvíli nám zastavil mladší muž v novém autě s klimatizací (těch nebylo po cestě moc) a jelo se k Innsbrucku. Věděl jsem, že ideální bude, když nás vysadí až za Innsbruckem na dálniční benzínce. Tahle benzínka je za křižovatkou z Itálie a je to opravdu dobrý spot, kde začít stopovat rovnou do Čech. Našeho řidiče jsem tedy přesvědčil, ať nás odveze tam. Když jsme dorazili, tak bylo už 5 odpoledne. Cesta do Prahy trvá minimálně 5h, ale my se přesto rozhodli, že alespoň chvíli zkusíme oblíbenou ceduli "DOMŮ".

Cedule "DOMŮ"

Povedlo se! Všiml si nás Pavel, řidič s dodávkou, který se vracel z Itálie domů a zastavil se zrovna najíst. Sám nevěděl, zda vůbec dojede, protože bylo už dost pozdě a k tomu mu auto z půjčovny neustále hlásilo chybu motoru. Myslím, že byl rád, že má u sebe podporu a lidi, kteří ho udržují konverzací vzhůru. Po cestě jsme museli několikrát zastavovat a nechat motor vystydnout. Každopádně konverzace s ním byla skvělá. Sedli jsme si názory i tématy, které nás zajímali.

S Pavlem v 1 ráno v Praze

Kolem 1 ráno jsme dorazili do Prahy, kde jsme měli domluvené ubytování u mého bráchy. Akorát přišel odněkud z párty, tak nám ustlal a šli jsme vyčerpaní spát. Ten den jsme totiž v součtu najeli stopem více než 1000km. Druhý den nás brácha vzal na náplavku na trhy, kde jsme si dali snídani a kafe.

S bráchou vyrážíme na trhy

Do Boleslavi o celozávodní dovolené stopem? Těžko…

Pak už nám jen zbývalo se dostat do Boleslavi. Nejlepší místo na cestu do Boleslavi je Černý Most. Dojeli jsme tedy metrem na "čerňák" a začali jsme stopovat. Asi po hodině snahy jsme zjistili, že směrem na Boleslav nikdo nejede. Přišlo nám to docela divné, a tak jsme o tom chvíli přemýšleli. Pak nám to došlo - Byla celozávodní dovolená v naší automobilce, takže samotná Boleslav byla v tu dobu městem duchů. Na základě tohoto zjištění jsme raději jeli autobusem, jinak bychom tam asi stáli až do konce dovolené.

Byli jsme optimističtí

Ujeli jsme skoro 5000km stopem

2x jsme jeli vlakem (do Pardubic a z Milána do Janova)

1x jsme jeli autobusem (z Prahy do Mladé Boleslavi)

Na cestě jsme byli 10 dní, z nichž jsme 3dny strávili na Lago di Garda

Utratili jsme 10.000,- - většinu za ubytování a alkohol

2x jsme spali v hotelu (Janov a Avignon)

3x jsme spali u někoho doma (Ondra, David a brácha)

5x jsme spali v hamakách (Lago di Garda, Frey, Cavalion a Lausanne)

Poznali jsme nesčetně úžasných lidí a s některými zůstáváme dodnes v kontaktu


Pokud Vás naše cesta bavila, můžete nás sledovat i na facebooku a instagramu Happy Team Travel Blog.

https://m.facebook.com/profile.php?id=221509808438890&ref=content_filter

Galerie

Mapa

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se
Zatím žádné komentáře
Pro přidání komentáře se přihlaš