Thajsko, džungle a kmen Karenů, sjezd řeky na bambusových vorech

V říjnu 2010 jsme odletěli do Bangkoku, malým letadlem přeletěli na sever do Chang Mai a ubytovali se v hotelu blízko hlavní třídy. Večer jsme se šli podívat na tržiště a ochutnat místní speciality. Tedy upřímně, stáli jsme u stánku s červi, přemlouvali se, ale nešlo to.

Ráno jsme odjeli na horu Doi Suthep navštívit WAT PHRA THAT DOI SUTHEP. Dole necháváme sandály, po schodišti kráčíme bosy a na konec boty opravdu najdeme na svém místě! Obdivujeme zlatem zdobené budhistické chrámy.

V jednom z chrámů se připojujeme ke skupince, která jde požádat o požehnání, tak si klekáme a čekáme. Já musím vlevo k "malému mnichovi", protože jsem žena, Honza má výsadu, že požehnání dostává od důležitějšího mnicha sedícího výše. Na ruku nám uvazuje šňůrku, kterou jsme pak celý rok nosili na ruce - pro štěstí.

Je zde i škola tradiční hudby, je to zvláštní drnkavá hudba, ale ty malé tanečnice byly krásné.

Lidé přinášejí dary budhovi, jen tiše přihlížíme a procházíme se mezi chrámy a zahradami a nevycházíme z údivu nad tou zlatou krásou. Potkáváme spoustu mladých mnichů, oni do klášterů přicházejí na žádost rodiny i velmi mladí, už od 9 let a rodina je na něj právem pyšná.

sjeli jsme dolů do města Chang Mai a procházíme další waty, je to krása.

Všechny waty jsou oslavou Budhy  - velkolepé.

Poslední noc v hotelu před trekingem do džungle, a ty dráty elektrického vedení před hotelem se nám tak líbí....

Vyrážíme do džungle otevřenými džípy kolem vodopádů, fotky jsou ve fotogalerii. Cesta je divoká, v džípu jsme 4 a není se čeho držet, konečně kolem poledne vcházíme do džungle.

Nevěděli jsme co máme čekat, tak jdeme za průvodcem, který nám prosekává cestu zarostlou  bambusem, všude jen bláto po monzunech, kloužeme, padáme, funíme, ale musíme jít dál.

Konečně, vesnice bílých Karenů, uvítání bylo milé, hned jsme se ubytovali v místním hotelu.

Každý dostáváme svou podložku na spaní a špinavou moskytyéru, ale je nám to jedno, hlavně se najíst a odpočinout. V této místnosti nás bude spát 16.

Procházíme vesnicí, jsou tu šťastní lidé bez elektřiny, život jim plyne od svítání do soumraku, co potřebují si vypěstují.

Mají společnou čističku rýže, přesívají vždy pro celou vesnici.

V noci přišli buvoli a prasata, spali pod námi a kupodivu to tady vůbec nesmrdí.

Ráno nám připravili snídani, topinky z bílého chleba, smažená vajíčka a ananas. Jdeme dál.

Pokračujeme přes rýžová pole, pole s marihuanou, přelézáme potoky, pak lezeme na horu, já už nemůžu, cesta samý kámen, jako když lezete na Sněžku a hlavu máte v prádelním hrnci, vlhkost vzduchu v džungli je fakt vysoká, těžko se dýchá, sedám si a říkám manželovi, ať mě tu nechá a jde dál......

Musíme jít dál, do další vesnice Karenů, kde na nás čekají sloni, na kterých bychom měli pokračovat v cestě džunglí. Průvodci nám uvařili výborné nudle, všichni se ochlazujeme v potoce s buvoli, ale je nám to jedno, hlavně si odpočinout.

Přicházejí sloni, nasedá jedna skupinka, ale nějak to průvodci popletli, my nejedeme na slonech, protože jich přišlo málo a nás je moc, takže musíme jít do jiného stanoviště slonů. Lezeme přes potoky, opět šplháme po horách, už toho mám dost.

Konečně sloni. Ale sednout na slona v džungli je docela problém. Nejde mi to, průvodci mi pomáhají a zezadu mě tlačí za zadek, mají z toho legraci. No konečně sedím. Je to hodně vysoko, slon se hned zvedá a pomaloučku kráčí. Je to nádhera.

Sloni našlapují lehounce, pohupujeme se v koši, je to nádhera. Přicházíme do další vesnice, místní nás zvou do hospody na pivo, ale tam jen na  zemi sedí místní opilec a povykuje.  Moc mu chutná naše slivovice. 

opět usínáme ve stejné chatrči, dole pod námi bučí buvoli, spíme na zemi pod moskytyérou, je to jiný život, ale místní lidé jsou spokojení a šťastní. V nocí leje, řeka se rozvodnila a hučí jako splav. Tak trochu hygieny na terase hotelu, sbalit věci a jdeme k řece. Máme jet na bambusových vorech.

My Evropané jsme chlapi udělaní a ženy krev a mlíko, takže když nás místní uviděli, ihned začali kácet další bambusy, aby zvětšili vory, na kterých máme sjíždět řeku. Věci ukládáme do pytlů a věšíme na vory, jedeme po šesti lidech, naši 4 a dva průvodci. Vor je vratký, není se čeho držet, já a jedna paní sedíme a držíme se bambusu, na kterém sedíme. Vjíždíme do peřejí, špinavá studená voda letí přes nás, udrželi jsme se, ale hned je tady další peřej, je to hrůza. 

Dva vory se v peřejích rozlomily, ale naštěstí jsme měli vesty, tak se dalo vylézt z vody. Vory průvodci museli zpevnit, ale všechny batohy se jim namočili. 

fotíme se s průvodci a děkujeme, jak nás s námi zdárně projeli peřejemi. Tento zážitek bych si už opravdu nechtěla zopakovat.

Průvodci nám opět uvařili výborné nudle, trochu obchodujeme s místní ženou, smlouváme, ale nakonec ji dávám to co si řekla. Kdovíkdy tam zase nějaký turista dojede.

Čeká nás cesta do civilizace. Po monzunech jsou cesty rozblácené a samá díra, bylo to nekonečné, musíme jet pomalu, mlátí to s námi v džípu, jsme unavení a už se opravdu těšíme na hotel.

Vracíme se do Bangkoku a jedeme autobusem do přístavu, abychom jeli lodí na ostrov Koh Chang, ale to už je jiný příběh. Poznali jsme thajskou džungli a dva místní kmeny Karenů, moc příjemní lidé, kteří nemají elektřinu a žijí od slunka do slunka, ale jsou šťastní. 

To je to, co si budu pamatovat. 

Více fotek a zážitků z cesty se dozvíte na našich přednáškách. Těšíme se na Vás.