Beer with Travel
Vlakem do Běloruska
Země bývalého Sovětského svazu nás oba v Beer with Travel lákají tak moc, že chceme jednou navštívit všechny. Tentokrát padla volba na asi nejuzavřenější stát Evropy – Bělorusko. Stát, ve kterém nepřetržitě od roku 1994 vládne pevnou a neotřesitelnou rukou jediný muž, Alexandr Lukašenko. Potlačují se tu lidská práva i politická opozice a je zde jako v jediném ze států Evropy stále aplikován trest
Hledání nejlevnější varianty cesty vlakem zabere nějaký čas, ale máme to! Z Prahy vyrazíme nočním vlakem do Varšavy a dál pojedeme za přibližně 200 Kč do Terespolu, což je město na polsko-běloruských hranicích, pak NĚJAK přejdeme hranice a budeme v Brestu. Do Minsku pak jezdí vlaky několikrát za den a jízdenka stojí 10–15 rublů, tedy 100–150 Kč. Oproti ceně, kterou jsme našli původně, 2 500 Kč, jsme tedy náklady značně snížili. Tyhle drobné výhry máme při plánování nejradši. Jsme zvědaví, jak na nás bude Bělorusko působit. Čekáme šeď, chlad a všudypřítomnou potemnělou až depresivní náladu. No, jedeme se přesvědčit na vlastní oči!
V autobuse do Terespolu řešíme u posledního piva, jak vlastně přejdeme hranice. Pešky to nejde – k přechodu vede dálnice a pěší přechod hranic je zakázaný. Záchrana přichází v podobě milého páru sedícího vedle, od kterého se po krátkém rozhovoru dozvídáme, že z Terespolu jede hodinu po našem příjezdu autobus do Brestu, který stojí 10 Zł (cca 60 Kč) a další možnost je využít taxi. Vše nám vysvětlí do posledního detailu a my jsme opět nadšení, jak jsou lidé milí. Následující jízda autobusem na hranice trvá celých šest minut, další hodinu a půl ovšem trávíme na místě. Asi pětkrát jsou nám kontrolovány pasy, ale nakonec se podaří – jsme v Bělorusku!
První zdánlivý zádrhel přichází v hostelu, platit se tu může pouze v hotovosti a jelikož nemáme ani floka, slibujeme, že až se budeme vracet z piva, vybereme a ubytování zaplatíme. Bez problému. Až pojedete do Brestu a budete hledat levné, klidné a čisté ubytování, Hostel Brest Central nedaleko nádraží rozhodně doporučujeme! A doporučit můžeme i podnik Draft House, kde stojí pivo 3,5 rublu, tedy asi 35 Kč. Buďte ale chytřejší než my a objednejte si piv rovnou šest – dostanete k nim pizzu zdarma. Cestou do hostelu ještě vybíráme v bankomatu a oceňujeme kartu REVOLUT, se kterou nejsou při výběru žádné poplatky.
Naše první dojmy z Běloruska jsou zatím pozitivní, v noci navíc vypadalo jako lázeňské město. Řekneme vám ale jednu věc, hostely jsou skvělé a nedáme na ně dopustit, ale velmi pomalu se zmenšující fronta na koupelnu hned po ránu není žádnej med. Ale to k cestování holt patří, člověk nemůže mít všechno na zlatém podnose.
Nastává čas se opět zapojit do online světa a koupit si místní SIM kartu. Během chvilky už podepisujeme v prodejně smlouvu k balíčku s neomezenými daty. Na jeden pas se dají koupit až dvě čísla a cena je 160 Kč na měsíc. Díky pobytu trvajícímu pouhé čtyři dny ovšem platíme pouze 30 Kč, tedy pouze poměrnou část. Neskutečný! Co na to čeští operátoři?
Vyrážíme směrem k Brestské pevnosti, která je jednoznačně nejvýznamnější místní pamětihodností. Útokem na pevnost začala 22. června 1941 Operace Barbarossa. Sovětská armáda v počtu 9 000 mužů se tu osm dní bránila německé převaze asi 20 000 vojáků. V průběhu akce už bylo vojákům jasné, že to nemohou přežít, ale nevzdali se a bojovali do posledního muže. Na zdech pevnosti jsou vyryté nápisy jako „Zemřeme, ale pevnost neopustíme“ nebo „Umírám, ale nevzdám se. Sbohem“. Po válce se o událostech v Brestu nemohlo mluvit, protože Stalin bral vojáky, kteří se během bojů vzdali, za zrádce. To se změnilo až po jeho smrti a v roce 1965 dostala pevnost titul „Pevnost hrdina“.
Areálem pevnosti se nese až posvátné ticho a klid. Procházející lidé se míjejí, jako by to byli duchové. Zatažená obloha navíc vytváří k prohlídce celkem příhodnou kulisu.
Po silném zážitku je na čase se trochu osvěžit, a tak bereme útokem fajnovej stánek, připomínající pokladnu u cirkusu Kludský. Objednáváme dvě piva a spíše jako vtip dodáváme, že zaplatíme kartou. Dívka za okénkem nehne ani brvou, roztočí dva kousky a současně druhou rukou zpoza pultu vytáhne terminál. 1:0 pro Bělorusko.
Naše touha po dobrém lokálním jídle je ukojena záhy. Nedaleko od hostelu narážíme na místo nazvané „Кафе Буфет“, tedy „KAFE BUFET“. Z nabídky vyhrává boršč, rybí filé, salát a pivo a za tříchodové menu platíme necelých 10 rublů, tedy cca 100 Kč. Pivo je v porovnání s jídlem výrazně dražší (jak je tomu téměř všude kromě Česka) a stojí 3,5 rublu (35 Kč). Pivo Lidskoe nám chutná, tak si pro jistotu dáváme každý tři.
Je čas vyrazit do Minsku. V obrovské nádražní budově jdeme po šipkách směrem k pokladnám a žádáme dva lístky na vlak. Před cestou je potřeba ještě nakoupit proviant, protože po zkušenostech z Ruska už víme, že ve vlacích a na veřejnosti se nemůže konzumovat alkohol. Ach jo, ta věta si protiřečí. V obchůdku naproti nádraží kupujeme pro každého dvě piva. Litrová piva. To snad na chvilku náš problém vyřeší.
Na nástupišti již čeká přistavený vlak v barvách RZD, tedy ruských železnic. Oba v tu chvíli vzpomínáme, jak nám byl podobný kolos domovem během naší cesty po Transsibiřské magistrále. Obdivně kráčíme podél soupravy a připadá nám, že jsme s tou tunou železa a oceli kamarádi. Jojo, takový divný věci se nám občas honí v hlavě. Vlak vyráží na svou cestu do Moskvy, jak je tomu v kraji zvykem, na minutu přesně. Po pár minutách jízdy v naší milované třetí třídě se ovšem souprava opět zastavuje a stojíme další hodinu. Na začátku si z toho neděláme těžkou hlavu, pivo máme. Po dvou hodinách ovšem končí veškerá legrace, pivo došlo! Záchrana přichází v podobě staré dobré Baltiky v restauračním voze a o tři hodiny později už vypadáváme z vagonu v Minsku.
Další den vyrážíme ven v očekávání, jestli nám Minsk skutečně potvrdí šeď a depku, kterou jsme od totalitní země čekali. Hned u hostelu potkáváme malý ostrůvek s památníkem věnovaným všem padlým sovětským vojákům za druhé světové války a po třídě Nezávislosti přicházíme na obrovské náměstí, které lemují neméně obrovské budovy jako Palác republiky. Je zde také rezidence prezidenta, kterým je posledních už asi dvě stě let Alexandr Lukašenko. Nedaleko od náměstí je navíc další parádní monument, tank, protože bez tanku by to vůbec nebylo ono!
Památek bylo pro dopoledne dost, je čas oběda. Procházíme dlouhou a prostornou chodbou jednoho z obřích domů, kterou zdobí mozaiky s obrázky typickými pro éru socialistického realismu. Po levé straně podél zdi je řada stánků a bister, naproti nim jsou dlouhé a úzké pulty, určené pro konzumaci na stojáka. To je to přesně to místo, které hledáme! Starší ženu u malého okénka žádáme o dvě točená. Pivo stojí 1,7 rublu, tedy 18 Kč a platba kartou je samozřejmostí.
Poté, co jsme nasáli atmosféru v autentickém místě a dobré pivo „doplnili“ cheeseburgerem v „Mekáči“, jdeme dál a hledáme ulici nebo čtvrť plnou graffiti, které tu každý rok dělají umělci z Brazílie. Místo toho zatím nacházíme továrnu na vodku, kam půjdeme, pokud neuspějeme s hledáním malůvek na zdech. Už teď ale víme, že by to nedopadlo dobře a doufáme tedy v pokreslené zdi! HA! Našli jsme to a nezemřeme potupnou smrtí během návštěvy palírny. Kousek od „vodka factory“ vidíme malý hipsterský stánek a za ním obrovskou starou tovární budovu, která má kompletně pokreslenou boční zeď. A nezůstává pouze u jedné budovy.
V jednom z mnoha parků, které v Minsku jsou, potkáváme památník velké vlastenecké války. Míst, které vzpomínají na bolestivou minulost, je tu mnoho. Není se co divit, během druhé světové války přišlo Bělorusko snad o čtvrtinu obyvatel. Památník na vyvýšeném pahorku působí jako jedna z dominant města a zároveň je zde vchod do muzea, které nabízí návštěvníkům kolem 15 000 exemplářů.
U parkovacího automatu opodál stojí starší manželský pár a kouká na sloupek s tlačítky a malou obrazovkou pohledem plným neštěstí a beznaděje. Nabízíme pomoc s tím, dle jejich slov, ďábelským vynálezem a máme neuvěřitelné štěstí, že parkovací automaty jsou stejné jako v Praze, díky čemuž můžeme manžele ohromit svou zkušeností a dovedností. Za dvě minuty už máme vyplněnou SPZ a vhazujeme jeden rubl, za který se tu podle nás může parkovat asi tak do konce roku. Loučíme se, paní má slzy v očích a my dobrý pocit na duši, že jsme mohli udělat takový malý až nepatrný dobrý skutek.
U večerního piva (u večerních osmi piv) se snažíme rozlousknout oříšek, co podnikneme zítra a vyřešeno máme během chvilky – ráno se pojedeme podívat na „Minské moře“ a odpoledne strávíme v Minsku. Na cestu domů bereme každý plechovku piva, se kterou ležérně vcházíme do hostelu. Recepční si nás nejdříve přeměří přísným pohledem a pak nám suše řekne „Hey gyus, you want to pay 50 euro penalty, right?“. Jak se totiž ukázalo, v hostelu je pod pokutou 50 euro zákaz konzumace alkoholu. Holt taková naše malá noční nevědomá rebelie.
Cesta vlakem k místní dovolenkové riviéře, „Minskému moři“, nás stojí 0,9 rublu za kus (cca 9 Kč) a doveze nás tam za půl hodiny parádní stroj švýcarské výroby. Je pravda, že v Bělorusku bychom čekali něco trošku staršího, ošuntělého a rozvrzaného, ale to jsou ty klasický předsudky. Vodní nádrž Zaslawskaye, pro kterou se zažil termín „Minské moře“, je kupodivu liduprázdná, a tak se marně dobýváme do vrat jednoho z bister. Prostě tu chcíp pes. Tím nejzajímavějším je tak přehlídka místního pouličního umění. Jednoznačný vítěz v soutěži o největší bizár je malebná kresba, na které si partička nadržených medvědů fotí levitující rybí princeznu, která to evidentně krapet přepískla s botoxem. Máme to tu prostě rádi.
S vidinou nějakého obchodu nebo bistra se vydáváme na zastávku do nedaleké vesnice. Procházíme hlavní silnicí z udusané hlíny a koukáme na klasické dřevěné stavby, které čas od času doplňuje modernější zděná budova, nejspíše patřící někomu z místní honorace. Největší zdejší dominanta je kaple golgotské církve, která je postavena nejspíše z materiálu, který zbyl po stavbě některého z nedalekých skladů. O tom, že se skutečně jedná o duchovní místo nás přesvědčuje až kříž o velikosti přibližně 27 cm.
Na oběd se zastavujeme v podniku Vasilki, který působí jako tradiční běloruská krčma – dřevěný interiér, personál v historickém úboru. Polední menu s polévkou, hlavním chodem a salátem za 9,9 rublů nás baví a Vláďovo „zapečené knedle“ jsou dle jeho slov „kurevsky dobrý“. Celé to zakončujeme zmrzlinou, a aby se nám dobře trávilo, dáváme si k jídlu tři piva. To má hned člověk lepší den.
Na závěr je třeba si prohlédnout poslední zajímavá místa a mezi nimi nesmí chybět ani místní metro, otevřené roku 1984. Oproti tomu, jedna z dominant metropole, běloruská národní knihovna, se začala stavět až v roce 2002 a pro veřejnost je otevřená od roku 2006. Místním se popravdě moc nelíbí a označují ji nejedním hanlivým výrazem. Nám se ale podobné architektonické stavby líbí hodně. Je to prostě tak hnusný, až je to krásný. Knihovna nám trošku připomíná i Novou scénu Národního divadla. Společně se západem slunce to byl jeden z vizuálních vrcholů celého tripu!
Minsk se pomalu probouzí do dalšího slunečného podzimního dne a my vyrážíme k autobusu na letiště. Opar ranní mlhy ukazuje město v těch nejlepších barvách. Z jedné strany pozůstatky původní zástavby, z té druhé do nebe se tyčící skleněné mrakodrapy. Do toho občas člověk kráčející do kostela na mši... Lepší rozloučení jsme si ani nemohli přát.
Během cesty letadlem ještě zlepšujeme dovednosti v ruském jazyce. Vláďa umí vcelku zdatně číst, já zase trochu mluvit, takže makáme na slabinách. Já si proto louskám nadpisy z palubního časopisu jako prvňáček, který má v ruce svůj první slabikář. Mám z toho stejnou radost, jako když jsem složil svoje první české slovo.
Je konec a my jdeme vstřebávat zážitky, které jsme za posledních pár dní zažili. Bělorusko pro nás bylo jedno velké překvapení. Čekali jsme šedou, omšelou a lehce depresivní zemi. Namísto toho jsme viděli vcelku moderní velkoměsto, kde je většina domů opravená, všude cyklostezky, hezky oblečení lidé a koncentrace iPhonů je více než malá.
Beer with Travel. Říjen 2018.
www.beerwithtravel.com
Mapa
AHOJ
Jmenuji se Jonathan Demme, jsem z Francie, budu vás stručně informovat, jakmile to od vás uslyším, budu se s vámi chtít probrat, ale ne tady v cestoletu napište mi na (jonathandemmi@gmail.com)
S pozdravem
Jonathan Demme