Jakub Švajda
Východní Evropou aneb cesta tam a zase zpátky – Cesta tam
Jako vždy jsme se ženou absolutně netušili, kam pojedeme na dovolenou. Měli jsme auto, benzín a dva týdny dovolené. Vydali jsme se tedy na cestu do neznáma s tím, že se vždy maximálně den dopředu rozhodneme, co budeme dělat dál. „Když nic neočekáváte, nemůžete být zklamaní“ Vzhledem k mnoha zážitkům je cestopis rozdělen na dvě části „Cesta tam“ a „Cesta zpátky“
Cestopis "Cesta zpátky"
Víno, víno a zase víno na Pálavě
Psala se celozávodní dovolená roku 2017. Jako každý rok jsme s Eliškou neměli žádné plány, co budeme o dovolené dělat. Měli jsme k dispozici nové auto, které jsme po strop nacpali výbavou do všech možných i nemožných terénů a teplot a vyrazili jsme na cestu bez cíle. Poslední den v práci se mi kolega Vašek svěřil, že pojede s Terkou na Pálavu. Tak jsme s Eliškou řekli, že kde jinde začít naší cestu, než v takovém krásném prostředí u nás.
Ráno jsme tedy vyrazili na cestu, klasicky přes Jihlavu, vždyť to znáte. Odpoledne jsme tedy dorazili na Pálavu a začali jsme hledat ubytování. Nakonec jsme se ubytovali v Petrově v kempu u vody. Potom jsme došli za Vaškem do apartmánu, kde vzal lahve vína, a šlo se koštovat.
Nejprve jsme se stavili ve sklípku, kde jsme okoštovali místní vínečko přímo od vinaře a potom jsme s našimi zásobami zamířili rovnou mezi vinice. Holky rozložili na zem deku a popíjeli jsme, pozorovali okolí a povídali si. To byl opravdu skvělý začátek naší cesty, protože jsme byli na skvělém místě a se skvělými lidmi. Zážitek ještě umocnil Balón, který se nad námi v jednu chvíli vznášel. No prostě to byla kouzelná noc symbolizující začátek naší úžasné cesty.
Druhý den ráno jsme se probudili do deštivého počasí. Zkazilo nám to plány na náš výlet po Pálavě a tak jsme se snažili vymyslet jiný plán. Nikdy před tím jsme nebyli pořádně v Brně, a tak jsme se tam vydali. Navštívili jsme mého spolužáka Tadeáše s jeho přítelkyní a získali od nich pár tipů. Po návštěvě jsme se tedy vydali do centra města objevovat kouzla Brna. Vylezli jsme na „Špilas“, viděli jsme historickou „Šalinu“ a kochali se trochu komornější atmosférou malého velkoměsta.
Vždy když někde chodíme bez mapy, tak objevíme nějaké kouzelné místo. Tentokrát to byla čajovna Leyala, kterou jsme si natolik zamilovali, že se tam stavíme vždy, když jsme v Brně. Už když do prostoru vstoupíte, dýchne na vás atmosféra orientu a vodní dýmky tu připravují s obrovskou precizností. Strávili jsme tam opravdu velkou část našeho dne, ale stálo to za to.
Eliška si na plakátech po městě všimla výstavy o Tibetu, Nepálu a Bhútánu v místním muzeu. Jako buddhisti jsme se rozhodli se na výstavu jít podívat a myslím, že jsme rozhodně nepromrhali čas. Při nejmenším víme, že je v Bhútánu běžné, že se uctívá mužský penis. To je důležitá informace. Tentokrát jsme nemuseli složitě řešit ubytování, protože v Brně je nádherné buddhistické centrum, do kterého jsme zamířili si zameditovat a přespat zde. Na oplátku jsme alespoň pomohli na jejich zahrádce a vyměnili si navzájem zkušenosti.
Tatry a okolí aneb poprvé na Slovensku
Ráno jsme vyrazili na nákupy pro pečivo a pivo. Moderní auta mají obrovskou výhodu v klimatizovaných přihrádkách, takže když dojedete po dlouhé cestě na místo, můžete si dát rovnou krásně vychlazené pívečko. S plným kufrem jsme se vydali za našimi bratry na východ. Celou dovolenou jsme se záměrně vyhýbali dálnicím. Dech beroucí výhledy na přírodu okolo nás nám byly odměnou. Bylo to poprvé, kdy jsme byli na Slovensku. Je to zvláštní, když si člověk uvědomí, kolik toho procestoval, ale nikdy nenavštívil krajinu tak blízko. Směřovali jsme na Bánskou Bystrici. Ani nevím proč, ale název tohoto města mi utkvěl v hlavě.
Auto jsme zaparkovali kousek od centra a zamířili jsme do víru města. Musím uznat, že zdejší náměstí je hezké, ale jakmile centrum opustíte, tak zde nic moc není. Šli jsme i k muzeu Slovenského národního povstání, ale to nám už vůbec nic neříkalo, protože těmto věcem neholdujeme. Co jsme si ale užili, byla kavárna „Cafe Walter“. Příjemné posezení v zapadlé uličce vám umožní si vypít kávu nerušeně 20m od centra města. Druhým podobným místem, kde se setkáte s klidem a pohodou je kulturní centrum „Zahrada“. Na zeleném plácku se posadíte na židli vedle místních umělců a můžete pozorovat jejich tvorbu v akci.
Po Bánské Bystrici jsme ale zamířili do Tater. Do vysokých, abych byl přesný. Hlavně jim neříkejte Velké Tatry, leda byste chtěli místní opravdu naštvat. Opět jsme nevěděli, kam přesně chceme a opět mi jen v hlavě rezonoval název „Štrbské Pleso“. Tak jsme jeli tam. Počasí nám stále moc nepřálo, protože foukal vítr a lehce mrholilo. Eliška si chtěla obejít celé jezero, což se neslučovalo s mými pocity komfortu v nejbližším hotelu. Po chvilkové výměně názorů vyhrál můj názor, a šli jsme na kafe procházkou kolem půlky jezera. Úplně jsem ale nevyhrál, protože Eliška si pak prosadila výšlap k vodopádu Skok. Naštěstí se jí nechtělo úplně na vrcholek vodopádu, protože měla trochu strach z cesty, ale i tak to byl asi 3 hodinový výlet. Docela nám potom vyhládlo, ale nechtěli jsme „vysokohorské ceny“. Naším dalším cílem se stal tedy Poprad. Mysleli jsme, že tedy zadáme do navigace restaurace v Popradu a prostě se najíme. Omyl! Poprad je pro nás opravdu „díra“. Po 2 hodinách usilovného hledání jsme konečně našli restauraci, kde vařili. Radši jsme nic neriskovali a dali jsme si halušky. V Popradu nebylo vážně vůbec nic, a tak jsme se vypravili dál na cestu.
To je ale Maďar pro nás už není nadávka
Když jsme odjížděli z Popradu, napsal jsem svému kamarádovi z Maďarska, kam bychom měli jet. Odpověděl mi velmi stručně slovy „Valley of the beautiful women“. Na mapě jsme našli, že je to ve městě Eger, a tak naše cesta vedla přesně do těchto míst. Slovensko jsme opouštěli v oblasti Slovenského ráje, kam se určitě někdy vydáme na treky.
Do Egeru jsme dorazili k večeru, ale to nás neodradilo si projít část centra a ochutnat místní pivo. Při sezení v restauraci jsme našli hostel, do kterého jsme se po večeři vydali. Byl to „Csillagtúra Panzió“ a pro nás byl úplně ideální. Cenově jsme se pohybovali kolem 500,- za noc se snídaní a byli jsme v „docházkové“ vzdálenosti od centra města. Ráno jsme začali prozkoumávat město. Rozhodně stojí za to navštívit místní náměstí a basiliku. Z okolí historického hradu je potom krásný výhled na celé město. Také bylo zajímavé se podívat na trosky starodávných lázní, které naleznete na adrese Eger 3300, Tinódi Sebestyén tér 3. Co jsme vynechali a nemrzelo nás to, byly lázně, které stále fungují. Před vchodem byla obří fronta a vevnitř to vypadalo jako normální aquapark. Po procházce centrem jsme se vrátili zpět k basilice, kde jsme si zaplatili prohlídku podzemí města. Tohle je přesně ta věc, kterou bych doporučil každému. Hlavně v létě je výhoda, že je tam opravdu zima. Potom už jsme zamířili do místa, které nám doporučil můj kamarád. Byla to vinařská oblast a ať se říká o Maďarských vínech cokoliv, tak jsou velmi chutná. Místní vinař nám tedy prodal láhev jeho bílého a rádi bychom si koupili hned další. Se zásobou lahodného moku jsme se vydali do Budapešti.
Větší a hezčí než Praha
V Budapešti budete mít docela problém kdekoliv zaparkovat. Naše doporučení by bylo nechat auto někde na okraji a využít MHD, nebo si půjčit kolo. My měli opět tu výhodu buddhistického centra, kde jsme zaparkovali a přespali. V Budapešti je největší centrum v Evropě, a pokud by to někoho lákalo, tak je opravdu nádherné. Společnou meditaci jsme měli naštěstí v angličtině a tak jsme jí i rozuměli. K večeři jsme si dali tatarák v restauraci poblíž. Maďarský tatarák je ovšem úplně jiný, než Český. Proto nebuďte překvapení a vychutnejte si ty odlišnosti.
Druhý den jsme se vydali do centra (úplně jsme si nebyli jistí tím, co je centrum). Každopádně kouzlo architektury na vás dýchá z každého koutu tohoto nádherného města. My šli kolem hlavního nádraží přes most, odkud je vidět Citadela, na druhý břeh do Budy. Město je totiž rozděleno řekou na Budu (západ) a Pešť (východ). Prošli jsme si velkou část okolí Dunaje a pak šli zpět do nitra Peště. V Pešti jsme se dostali k dalšímu centru, a to kolem Monumentu Millennium. Úchvatná stavba uprostřed kruhového objezdu, která je obklopena historickými budovami. Budapešť je rozhodně město, které bychom doporučili každému a sami máme v plánu se sem opět podívat.
Plní dojmů z toho krásného města jsme se vydali na koupačku k Balatonu. Delší dobu jsme hledali, na který břeh si usteleme. Nakonec jsme zaparkovali ve městě Szedres na jižním břehu. Kousek odsud probíhal zrovna nějaký velký hudební festival, ale hudby, která nás absolutně nezajímala. My se chtěli jen vykoupat, což bylo ve finále mnohem těžší, než se zdálo. Byly zde velké vlny a dno bylo dost kamenité. Jinak je ale Balaton místem pro rodinu s dětmi. Otec může jít do hospody na pivo, zatímco co matka vaří večeři na plotýnce v karavanu a děti tu pobíhají a hrají si. Nás ale místo moc nenadchlo, spíše naopak. Přiznávám, že pozorování plachetnic při západu slunce bylo krásné, ale jinak bylo pro nás místo dost neatraktivní. Nicméně jsme alespoň měli čas doplnit zásoby z obchodu a být připravení na další cestu.
Místy poničená, ale úžasná Bosna
Náš další cíl bylo město Tuzla, protože odtamtud pocházela moje kolegyně a měli jsme zajištěné ubytování. Přes východ Chorvatska jsme se tedy dostali do Bosny. Již za hranicemi jsme poznali, že jsme se octili v úplně jiné části Evropy. Všude to vypadalo jako město duchů. Nedostavěné domy a opuštěná obchodní centra. Později jsme zjistili, že místní měli po válce velké oči a začali stavět obří domy, na které ale neměli dostatek prostředků. Mnohem drsnější byla ale místní doprava. Nemáte absolutně žádnou šanci jet podle předpisů, neboť se vám neustále někdo „lepí na paty“ a tlačí vás vpřed. Někdy v serpentýnách to bylo i docela nebezpečné, ale celkově jsem si to užíval. I chodci to nemají úplně jednoduché. I když je zde přítomný přechod, neznamená to, že má chodec přednost. Auta vlastně na přechody z vysoka…
Odpoledne jsme tedy dorazili do Tuzly, kde jsme se sešli se Selmou, která nás bohužel jen krátce provedla a pak už musela zase zmizet. Stihla nám zařídit ubytování v hotelu, kde pracuje její táta a odvézt nás na slaná jezera. Žádná hitparáda to nebyla. Přirovnal bych to k nacpanému Mácháči v létě. Na druhou stranu bylo ale příjemné se zchladit a dát si k tomu pívo. Z hotelového pokoje jsme měli výhled na město. Záměrně nepíšu krásný výhled, i když rozhled byl velký, ale to je prostě Bosna. Drsná země, která vás ale v mnohém překvapí a ve finále si jí zamilujete.
Další den jsme vyrazili na jih. Po cestě jsme dostali doporučení se stavit v Restauraci „Stari mlin“ na nejlepší čevapi v okolí. Toto doporučení můžeme šířit dále, protože jsme si opravdu pochutnali. První naší zastávkou byl Mostar. Až po nějaké době mi došlo, že jde vlastně o slova Most a Stár, jako že starý most. Občas mi chvilku trvá, než mi tyto konsekvence dojdou. Zrovna v tomto případě to dokonce bylo myslím i delší, než u Elišky, což nebývá zvykem. Nicméně i když je Mostar znovu postaven, protože byl dost poničen válkou, stále je to místo, které byste měli navštívit. Minimálně pro tu fotku, kterou můžete pověsit na facebook, nebo instagram. Místní teenageři dokonce z mostu skáčou do řeky, která je nádherně čistá. Celkově vás příroda v Bosně dost překvapí svou ryzostí.
Z tohoto důvodu jsme se rozhodli pokračovat dále na jih na vodopády „Kravica“. Parkování zdarma a vstup 2€ bylo příjemné zjištění. Po krátké procházce se dostanete k vodopádům, pod kterými se můžete vykoupat a rozhodně toho využijte! Je to lepší než kdejaký aquapark. Přímo pod vodopády je malý bar, kde se můžete osvěžit a případně i občerstvit. Po cestě k vodopádům ještě stojí kluci, co prodávají místní pálenky. My jsme si koupili Šipak, což je granátové jablko. Chuťově to je velmi dobré a není to nijak extra drahé. Perfektně se to hodí jako suvenýr z cest. Pak už jsme jen našli obchod s potravinami, kde jsme koupili místní víno a vyrazili jsme přejet hranice do Chorvatska.
A pokud vás naše příběhy zaujali, můžete nás sledovat na facebooku
Nebo na Instagramu
Anebo samozřejmě zde na cestoletu.