Filip Mihok
Vykoupení u jezera a alkoholová jízda, baby!
Někdy toho za celý den zažijete víc, jak za měsíc běžného života! Bolavý zadek, čtyřiceti stupňové vedro v pusté krajině, nový kamarádi, alkohol, nádherné pláže, královskou večeři a spoustu dalších zážitků.
Vstříc novému dobrodružství
Ráno po sbalení mého pojízdného “baráčku” a rozloučení se s karavanovými přáteli, jsem vyjel s úsměvem na tváři vstříc dalšímu dobrodružství. Čekal mě náročný úsek, čtyřicet kilometrů rovnou silnicí přes les. Zní to snadně, ale představte se monotonní krajinu, horkem popraskanou silnici, padesáti stupňové vedro a v okolí žádní lidé natož stín.
Naplnil jsem si všechny láhve vodou, aby mi cestou nedošla. V takovém vedru jsem byl schopný vypít i tři litry za hodinu. Připnul jsem si na přední brašnu solární panel, byla by škoda nevyužit polední slunce na nabití elektroniky a šlápl jsem do pedálů.
Projížděl jsem na uhel spáleným lesem. Kam mé oko dohlédlo všude jenom černé ohořelé stromy a písek. Byla to scéna jako z apokalypsy. Viděl jsem pár dřevorubců kácející suché stromy, aby zabránili případnému požáru. V těchto jižních zemích jsou požáry v létě běžná věc. Byl jsem neklidný, že pár hodin na nikoho nenarazím, ale taky mě ten pocit samoty uklidňoval.
Prvních deset kilometrů byla asfaltka, to se jelo samo, ale pak nastalo peklo, na silnici se začaly objevovat obrovské “krátery” způsobené vedrem a asfalt se jaksi vypařil pryč. Občas, když jsem se zasnil, jsem nepozorností nejednou vjel do těch obrovských děr. Naštěstí moje kolo má pneumatiky jako od traktorka, takže mě ani kolu se nikdy nic nestalo.
Párkrát mě napadlo, že bych v té krajině strávil noc pod širákem, užíval bych si noční představení hvězd nade mnou a tiché samoty. Jelikož mě děsilo, že by během spánku mohlo někde v mé blízkosti začít hořet a tahle pustá krajina by se změnila na můj hrob, hned jsem změnil názor.
Fata-morgána
V tom zenovém rozpoložení mysli, kdy jsem nad ničím nepřemýšlel, neměl jsem nic puštěného v uších a jenom jsem vnímal okolí a své vedrem rozpálené naříkající tělo, jsem za sebou slyšel hudbu. Napadlo mě, že asi z toho vedra už blázním a mám “slyšiny”. Pro jistotu jsem se otočil a za sebou v dálce se mihotala silueta dvou cyklistů. Super, další blázni na kolech, proběhlo mi hlavou. Měl jsem chuť si s někým povídat, zastavil jsem a předstíral, že si něco opravuji na kole. Už se blížili a já byl zvědavý kdopak to asi je a odkud asi můžou být.
Když už byli u mě a viděli, že mám asi problém s kolem, nabídli mi pomoc. Pozdravil jsem je a řekl jim, že si jenom kontroluji, jestli mi funguje solární panel a pak jsme se představili. Byl to pár mladých Němců, kteří vyjeli před šesti týdny z Německa a mají namířeno do Lisabonu. Tam se k nim připojí kamarádka a pojedou dál do Španělska.
Pár kilometrů jsme šlapali spolu. Já měl, co dělat ať s nimi udržím tempo, přece jenom měli o dost tenčí pneumatiky. Pro porovnání to bylo jako by si traktor dával závod s Ferrari. Poslouchali jsme hudbu, občas prohodili pár slov, ale po většinu času jsme mlčeli a unášeli se vlastní fantazií. Na prvním rozcestí po hodině jízdy jsem se rozloučili. Měli namířeno k nějaké pláži. Popřáli jsme si šťastnou cestu a každý jsme se vydali svou cestou.
Nirvána na náměstí
To setkání mě nabilo energií, šlápl jsem do pedálů a pokračoval dál. Zbývala mi ještě polovina cesty tou rozpálenou krajinou do první civilizace. Za hodinu a půl jsem vjel do malé vesničky. Na krásném náměstí, na kterém uprostřed rostla stará mohutná vrba ozdobená barevnýma střápcema, jsem si dal siestu. Na lavičkách na náměstí seděli staré babičky, které se dívali na malé děti pobíhající kolem vrby dokola. U staré hospody seděli dědečci, kteří kouřili cigarety a vesele klábosili. Občas kolem mě prošla maminka s dětmi a taškou s nákupem s blízkého obchodu. Sem tam na silnici projel někdo na kole, vracející se asi z práce. Já si seděl na lavičce, svačil jsem sýr a chleba a pozoroval jsem, jak se tady zastavil čas.
Po svačině jsem nasedl na kolo a začal hledat nějakou kavárničku, kde bych si dal silnou kávu na posilnění. Nezabralo mi to dlouho, cestou přes tu prťavou vesnici jsem narazil minimálně na tři malé kavárny, kolem kterých postávali místní, popíjeli kávu a sledovali okolí, kde se nic nedělo.
Do jednoho z podniků jsem zaplul, objednal si kávu a stal jsem se na chvíli atrakcí pro zdejší štamgasty. Anglicky neuměl nikdo a moje španělština (Portugalci španělštině rozumí ) stojí za starou belu, ale i tak jsem se nějak dorozuměli. Kávu jsem do sebe rychle kopl, rozloučil se a pokračoval jsem dál.
Portugalská jízda
Měl jsem namířeno do města Nazaré, o kterém mi před odjezdem do Portugalska řekla kamarádka. Bylo ode mě asi sto kilometrů daleko, takže tam mým tempem došlapu až zítra. Prý tam jsou jedny z největších vln na světě!
Pár hodin jsem projížděl přes malé vesničky a borovicové lesy dokud jsem se nenapojil na cyklostezku Estrada Atlantica, která vede přes národní rezervaci .
Cyklostezka byla nádherná, minulo mě jenom pár aut. Řidiči mě troubením povzbuzovali k lepšímu výkonu. Tu dech-beroucí, liduprázdnou krajinu jsem měl jenom pro sebe. Stromy byly spálené a všude rostlo vysoké kapradí. Byl jsem jediný cyklista široko daleko v okolí. Teploměr mi ukazoval čtyřicet stupňů a na GPSce jsem si všimnul nějakého jezera vzdáleného asi deset kilometrů ode mě. Napadlo mě, že bych se tam mohl vykoupat a strávit noc pod širákem.
Za hodinku s protivětrem v obličeji a plno much v puse jsem odbočoval s cyklostezky směrem k jezeru. Zastavil jsem se u bistra, které stálo u parkoviště před pláži. Pár lidí před bistrem sedělo v plastových židlí pod slunečníky. Já se pokukoval, kde bych si mohl doplnit vodu a vyměnit ji za studenou, ta v lahvích byla teplá jako, no však víte….
Pivo, pivo a zase pivo
Obešel jsem bistro dozadu k toaletám. Nešlo si nevšimnout hromady zaparkovaných kol srovnaných do řady a obrovské party sedících cyklistů na zahrádce. Smáli se nahlas, povídali si, jedli a pili pivo. Podle jejich překvapených výrazů v obličeji jsem musel pro ně být opravdový blázen, nechápali, co v tom vedru tady na tom naloženém kole dělám.
O stěnu bistra jsem si opřel kolo, popadl všechny prázdné láhve a šel jsem je doplnit. Když jsem se s plnými lahvemi vracel zpět ke kolu, zastavil mě jeden usměvavý, menší pán v bílém triku, se slunečními brýlemi na očích a utěrkou zastrčenou v kraťasech. Zeptal se mě, jestli mám hlad. Cestování mě naučilo, že když vám někdo nabízí pomoc a nebo jídlo, tak to neodmítejte. Často s odmítnutím přijdete o dost zajímavé zážitky a nebo zábavné rozhovory s lidmi.
Řekl jsem mu, že bych i něco zakousl. Usadil mě ke stolu, kde seděli tři vysmátí pánové v cyklistickém úboru. Donesl mi plný talíř “portugalského guláše” s pořádnou flákotou masa a k tomu teplou, křupavou bagetu a jako dezert jsem dostal čerstvě utržený pomeranč.
Poděkoval jsem mu, vychutnával jsem si jídlo a pozoroval s kým to vlastně jím.. Ten pán, co mi nabídl jídlo, přišel za chvíli ke mě a ptal se mě jak mi chutná, že to prý vařil on. Bylo to opravdu vynikající, dokonce jsem si přidal a to mu udělalo radost. Jak jsem tak jedl, tak ti pánové, co seděli u stolu se mnou, se mě začali vyptávat, kdo vlastně jsem, kam mám namířeno, odkud jsem vyjel a podobné otázky. Já jim na všechno odpovídal s radostí. Někteří to překládali ostatním chlapům do portugalštiny. Můj příběh všechny zaujal a byli ze mě nadšení.
Pár zvědavců si vyzkoušelo mé kolo a byli z něj hotový jako malý kluci. Já jim ukázal, kde na kole mám “kuchyň, kde šatník, ložnici, lednici, elektrickou zásuvku….”. Můj drobek oproti těm jejich kolům vypadal jako opancéřovaný ocelový tank.
Dali mi pivo, udělali jsem si společnou fotku a nabídli mi, jestli se k nim chci přidat, že mají namířeno do jednoho městečka u pobřeží, kousek od Nazaré. To je perfektní, tím směrem jedu taky, pomyslel jsem si. Cestou budou popíjet pivka v barech na plážích, jíst grilované ryby a prostě se bavit. A další den na odpoledne mají objednaná pečená selátka, které budou jíst se svými rodinami v parku nad městem. Budou prý rádi, když se k nim připojím. Neváhal jsem ani vteřinu a rád jsem se na den stal jejich členem týmu. Byla to skvělá parta lidí, s kterou jsem se chtěl více poznat.
Nový kamarádí
Všech asi třicet chlapů nasedlo na kole včetně mě, někteří si naskočili do dodávky, v které měli naložené věci na spaní do kempu a vyrazili jsme. Bylo to bezvadný pocit. Nejsem moc týmový člověk a davy lidí nevyhledávám, ale tohle byla příjemná změna.
Někteří po sobě pořvávali a dělali si ze sebe srandu. Jiní to zase brali více sportovně, drželi se v čele skupiny a šlapali jako blázni. Pár se jich navzájem povzbuzovalo, no a zbylá hrstka “pomalých” se držela se mnou úplně vzadu a dělali mi společnost. Mě jsem z toho obrovskou radost, že mě k sobě takhle přijali. Na tom plně naloženém kole jsem byl oproti nim pomalý, ale všichni to tolerovali a čekali na mě. Byl jsem za to vděčný. Hodně si se mnou povídal Carlos s Nunem. Dva správní chlapíci, kteří jsou už tatínkové a o Portugalsko toho hodně věděli, takže mi dali spoustu tipů na krásná místa.
Po dvaceti kilometrech jsme udělali první zastávku v baru na pláži. Kola jsme opřeli o plot. Někteří je hlídali a zbytek se rozutíkal do baru a už to jelo pivo, pivo občas zmrzlina a zase pivo. Na pláži bylo spousta lidí, smáli se, tančili na hudbu a nebo se opalovali. Oceán byl nádherně modrý a sem tam jsem zahlédl na obrovských vlnách surfaře. Vůbec jsem si nepřipadal jako na jihu Evropy, ale jako někde v Karibiku. Cítil jsem se prostě skvěle. Kluci mi hned do ruky dali vychlazené pivo, i když nemám pivo rád, tak jsem to na chvíli vydržel a užíval jsem si ten prchavý okamžik svobody s nimi.
Po chvilce jsme znovu nasedli na kolo, popojeli kousek dál a sedli jsme si na zahrádku u restaurace. Chtěli si objednat grilovanou rybu, ale v kuchyni byl nějaký problém, tak nad tím mávli rukou a objednali si další piva. Samozřejmě já jsem dostal taky. To už bylo moje čtvrté. Na štěstí to byly “mini” což znamená, že měli okolo tří deci. Já, který vůbec nepiju alkohol jsem to v tom vedru už pěkně cítil v hlavě a v nohou. Musel jsem s pitím zpomalit, jinak bych to za chvíli za jízdy zaparkoval někam do škarpy u cesty. Seděli jsme tam, tak dvě hodinky. Odpočívali, klábosili o životě, o kolech, rodině, holkách prostě takové chlapské povídání.
Dozvěděl jsem se od kluků, že se prý takhle schází už devatenáct let! Chápete to, to je skoro tak dlouho, jako jsem já na světě. Spousta těch “kluků” byli ve věku mého táty. Každý rok první víkend v červnu si sbalí kola a z města, kde bydlí jedou sto kilometrů pryč. Kterým směrem pojedou a kam mají na svědomí tři lidi, kteří se předchozí sezonu na konci výletu, hlasováním vybrali. Ti pak mají na starost plánovaní trasy na příští rok.
Na doraz!
Ještě nás dneska čekalo posledních třicet kilometrů. Měli jsme jet do města vzdáleného asi dvacet kilometrů od Nazaré do kempu, kde strávíme noc. Další den odpoledne se bude konat piknik nad městem v parku. Pomalu jsme se z pivního opojení rozhýbávali, nasedli znovu na kola a pokračovali dál.
Nebýt té atmosféry okolo mě, tak bych normálně tolik kilometrů za den neujel. Někdy se na cestách divím, co dokážu za pouhý den zažít. Jako by se celý měsíc běžného života zkoncentroval do jednoho dne.
Ujeli jsme deset kilometrů a udělali si další kratší pauzu. Zastavili jsme před vysokým kopcem, kde bylo parkoviště pro auta a opravdu nádherná restaurace na pláži. Pláž byla ještě hezčí než ta předchozí. Skrz pláž tekl potok vlévající se do oceánu. U potoka si hrály děti a jejich rodiče seděli pod slunečníky a relaxovali.
Sedli jsme si na dřevěnou verandu do stínu, kola opřeli o dřevěný plot a chlapy objednali další malá piva. Chvíli jsme poseděli, vydýchali se a opět jsme nasedli na kola a jeli jsme zdolat ten prudký kopec. Byla to celkem dřina s těmi pivy v sobě a čtyřiceti kilovým kolem. Všichni se, ale usmívali a z kopce si dělali srandu. Někteří sesedli a kolo do kopce tlačili. Na vrcholku nás jako odměna čekal nádherný výhled na oceán. Napojili jsme se na cyklostezku a zbylých pár kilometrů do kempu jsme se kochali výhledem. Carlos mi říkal, že čím víc na jih pojedu, tím krásnější pláže uvidím. Jestli tohle není ta nejkrásnější pláž na světe, tak nevím jak může vypadat ještě nějaká krásněji.
Zasloužený odpočinek
Za chvíli jsme dojeli do městečka, kde se nachází náš kemp. Dali jsme si krátkou pauzu s organizační poradou na promenádě u pláže a vyrazili se ubytovat. Bohužel kemp se nacházel na samém vrcholu kopce nad městem, takže nám nezbývalo nic jiného než ještě naposledy zabrat a pak nás čekala zasloužená sprcha, teplá večeře a spánek.
Kemp jsem si chtěl zaplatit, ale Carlos mě předběhl a zaplatil to za mě. Poděkoval jsem mu a byl jsem mu za to moc vděčný. Šli jsme si najít místo na stany. Kemp se nacházel v borovicovém lese, byl oplocený a přišlo mi, že tam byli ubytovaní jenom místní turisté a žádní cizinci, až na mě teda…
Rozložili jsme stany, kola zamkli ke stromům a šli jsme si dát sprchu a převléct se do čistého. Bylo mi řečeno, že se půjdeme navečeřet. Myslel jsem si, že budeme muset jít pešky dolů z toho prokletého kopce zpět do města. Naštěstí měli kluci zarezervovaný salonek v restauraci tady v kempu. Uff, jaká úleva!
Královská hostina
Všichni jsme se usadili k obrovskému stolu a užívali si jak nás po našem celodenním výkonu obsluhují. Nejdřív nám donesli předkrm, vyzrálé sýry, místní olivy, křupavé čerstvé bagety a vychlazené víno. Vychutnával jsem si každé soustu. Za celý den jsem měl jenom jedno jídlo a desítky kilometrů v nohách. Všechno mi chutnalo stokrát více. Cítil jsem se jako v nebi. Nuno s Carlosem se mě přišli zeptat, jestli mi chutná, ale podle mě si museli všimnout mého spokojeného obličeje. Moc jsem jim za všechno poděkoval a nevěděl jsem jak jim to vynahradím. Odpověděli mi, že jsou moc rádi, že mě poznali a prý jsem jejich hostem, tak ať si nedělám starosti. Usmál jsem se na ně a ještě jednou řekl portugalsky “Obrigado.”
Jako hlavní chod nám donesli Bitoque, pro Portugalce to je něco jako náš smažák s hranolkami. Takové “tradiční lidové” jídlo. Jsou to hranolky, rýže, smažené volské oko a k tomu vařené vepřové maso. Je to vydatné a k sakru dobré! Po jídle si někteří objednali kávu a pomalu jsme se přesunuli ven, kde byl stolní fotbálek a televize. Ještě chvíli jsem s Carlosem a Junem pokecal, pak se omluvil, že už jsem unavený a půjdu si lehnout. Všem jsem popřál “Boa Noite!” a šel na kutě.
Konec
Moc vám děkuji jestli jste článek dočetli až do konce. Příště se dozvíte, jaká byla pečená selátka, těžké loučení s novými přáteli a navštívíte se mnou město Nazaré – místo s největšími vlnami na světe.
AHOJ
Jmenuji se Jonathan Demme, jsem z Francie, budu vás stručně informovat, jakmile to od vás uslyším, budu se s vámi chtít probrat, ale ne tady v cestoletu napište mi na (jonathandemmi@gmail.com)
S pozdravem
Jonathan Demme