David Maršálek

18. července 2020 14:30

Země kultury, jezer a hor za 5 dní

Sny jsou od toho aby se plnily. Tak jsem nasedl do auta, ujel zhruba 1400 kilometrů a splnil si ten svůj. Za 5 dní jsem navštívil 2 největší města Rakouska, 3 jezera, jeden vodopád a bezpočet hor z nichž ta nejvyšší sahala až do výše 3 798 m n. m.

Galerie

Plánování aneb první krok do neznáma

Nikdy jsem necestoval sám a už vůbec né za hranice. Když začnete plánovat pro vás něco tak velkýho, tak je vám to ze začátku vlastně trochu nepříjemný. Napadají vás otázky jako: "Neměl bych se na to vykašlat?" nebo "Nebude lepší zůstat doma a nemuset nic řešit?" Myslím že jde o další výstup ze svojí komfortní zóny, kterej když člověk zvládne, tak toho nikdy nebude litovat. Moje plánování trasy byl tak trochu hod kostkou. Dopředu jsem věděl jen o 2 místech, která jsem chtěl navštívit. Jedno z nich bylo museum Arnolda Swarzeneggera nedaleko druhého největšího města (Štýrského Hradce) a druhé bylo Orlí Hnízdo jen kousek za Německými hranicemi nedaleko městečka Berchtesgaden.

Když si začnete psát poznámky, tak už víte, že to myslíte vážně.

Na Mapy.cz jsem tedy spojil Jindřichův Hradec (město ze kterého jsem vyrážel), Štýrský Hradec, Berchtesgaden a Plzeň, kde jsem chtěl skončit. Nejkratší cesta do Štýrského Hradce vedla přes Vídeň, a protože je to hlavní město, tak o první velké zastávce bylo rozhodnuto. Zbytek destinací už jsem našel s pomocí vyhledávače, aplikace Tripadvisor, případě jsem se inspiroval v cestovatelských video-blozích. Pak už jen stačilo si všechny destinace rozplánovat na dny a najít si ubytování pomocí Airbnb.

Mapy.cz nejsou dokonalé, ale při plánování kteréhokoliv výletu jsou nenahraditelné.

Cesta do Vídně a první problémy

V sobotu jsem se probudil asi v 6 ráno, udělal si snídani, ujistil se, že jsem na nic nezapomněl a vyrazil na cestu. A zas ten divnej pocit nejistoty a otázka "Opravdu todle dělám?" Tenhle pocit ale celkem rychle vystřídalo nadšení a zvědavost co všechno následujících 5 dní zažiju. Na hranice mi to trvalo asi 20 minut a zanedlouho po jejich překročení jsem zjistil první problém. Moje sim karta nefunguje! Taková věc vám vaše nadšení celkem rychle rozbije. Řekl jsem si jen: "No, to nám to hezky začíná." Na chvíli jsem přemýšlel, zda se vrátit a zkusit to nějak vyřešit, ale v sobotu se operátorovi stejně nedovoláte a všechny pobyty už byly zaplacený. Ironií bylo, že jsem se před odjezdem u operátora ujišťoval, že mi sim karta bude fungovat, ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem, že? Rozhodnutí tedy znělo jasně - Jedeme dál. Protože mi bez mobilního internetu nefungovaly mapy, musel jsem se do Vídně orientovat podle značek. "Žádnej problém" řeknete si. No jo, jenže značky v Rakousku jsou lehce odlišný od těch našich a tenhle nezvyk mi ze začátku dělal celkem problém a jelikož projet polovinu Rakouska jen po značkách a bez mapy by byl značný problém, tak jsem musel něco vymyslet. Plán byl jasnej. Dorazit na nejbližší benzínku s free Wi-Fi, stáhnout offline mapy a jet dál. Krátce po tom, co jsem strávil 15 minut na benzínce stahováním offline mapy Rakouska, jsem konečně dorazil ke svojí první destinaci.

Letní sídlo Habsburků a nejdražší štrůdl v životě?

Ve Vídni jsem jako první navštívil palác Schönbrunn. Auto jsem zaparkoval na parkovišti přímo před hlavní bránou paláce a vydal se k němu. Lístek na prohlídku stál asi 25-30 euro, a protože byl tenhle výlet takzvaně low-cost, tak jsem se spokojil s vnější prohlídkou paláce a zahrad která je zdarma. Palác a několik fontán ve předu jsem po malé prohlídce obešel a vydal se zahradou k takzvanému Gloriettu. Cestou jsem si všimnul první divné věci. Všichni tady běhají. Nedělám si srandu. Jestli je ve Vídní oblíbené místo všech běžců, tak je to tady. Jakožto běžec jsem se chtěl na chvíli vrátit do auta, nazout svoje běžecký boty a jít běhat taky! Vlastně se těm běžcům moc nedivím. Zahrady jsou opravdu obrovské a je to asi lepší než běhat po ulicích Vídně. Nahoře v Gloriettu je krásná kavárna s nádherným výhledem na Vídeň a palác Schönbrunn. I když kafe nepiju, tak jsem po počátečním váhání, zda utratit pár euro za něco, co vlastně ani moc nechci, kavárnu navštívil. Objednal jsem si štrůdl se sklenicí vody, posadil se tak, abych měl dobrý výhled a prostě si jen užíval moment. Za těch 8 euro to bezpochyby stálo. Celá procházka mi zabrala asi 2 až 3 hodiny, a protože přístup k paláci a do zahrad je zadarmo, tak se tahle návštěva rozhodně vyplatí.

Palác Schönbrunn s jeho historií sahajcí až do roku 1750 je ve Vídni jedno z takzvaných "must visit" míst.

Ubytování a deštivá procházka historickým centrem Vídně

Po tom, co jsem se spojil se svým hostitelem (díky bohu za free Wi-Fi), jsem se ubytoval a na chvíli si odpočinul ve svém pokoji. Tou dobou začalo dost pršet a po chvíli váhání zda je to jen přeháňka nebo ne jsem se vydal na procházku do historického centra. Vlastně jsem neměl žádnej konkrétní cíl a tak jsem si vždycky na mapě vyhlídnul něco co vypadalo zajímavě a došel až na dané místo. Cestou jsem toho viděl spoustu. I když jsem víc na přírodu než na architekturu tak musím uznat že Vídeň je krásná a pokud si ji chcete pořádně užít tak si vyhraďte aspoň pár dní. Když jsem procházel kolem jednoho obchodu se suvenýry, řekl jsem si, že by bylo fajn přivést domů aspoň nějakej ten pohled. Při rozhlížení po obchodě jsem si všimnul pěknýho trika. Nechtěl jsem utrácet, ale zároveň jsem chtěl mít pěknou vzpomínku. No a to se pak stane, že na "low cost" výletě utratíte několik desítek euro jenom za suvenýry. Jo a protože dost pršelo, tak jsem si tam taky koupil deštník. Asi 2x dražší než v normálním obchodě. Po tom, co jsem s ním vyšel ven, jsem zjistil, že není tak úplně ve stoprocentním stavu. Toť k mému štěstí v životě. Ale né, svojí práci zvládnul a já aspoň můžu říkat, že mám deštník z Vídně ne? Prohlídka historického centra mi zabrala asi 3 hodiny. Pak už jenom stačilo koupit si něco k jídlu, připravit se na další den a jít spát.

Mám rád velkolepý stavby. A ve Vídni jich je spoustu.

Zůstaňte hladoví aneb Arnoldova pravidla

Z Vídně jsem vyrazil někdy ráno kolem sedmé hodiny. Namířeno jsem měl do malé vesničky jménem Thal hned vedle Štýrského Hradce. Tahle malá Rakouská vesnička by asi nebyla ničím extra významná kdyby se v ní ovšem v roce 1947 nenarodil kulturista, herec a politik Arnold Swarzenegger. Je to vlastně zvláštní. Kdybych si před rokem nekoupil a nepřečetl jeho knížku, možná bych nikdy nenavštívil Thal. Vlastně bych možná nikdy nenavštívil Rakousko. Na filmy s Arnoldem jsem sice koukal jako malej, ale byl to pro mě spíš jenom další herec z akčních filmů. Když jsem dočetl jeho knížku, zjistil jsem, že tenhle člověk opravdu něco dokázal a lhal bych, kdybych řekl, že mě jeho příběh nemotivoval a neinspiroval. V Thal je muzeum Arnolda Swarzeneggera, a to přímo v místě kde se narodil. Přijel jsem chvíli před začátkem otevírací doby, a tak jsem využil času a dal si snídani. Během toho přijeli další návštěvníci a mezi nimi byli i dva Češi a já si tak poprvé v Rakousku s někým promluvil česky. Říkali, že pracujou ve Štýrském Hradci a přijeli se podívat do muzea. Byly trochu překvapený když jsem jim řekl plán svojí cesty a že cestuju sám. V 10 hodin se muzeum konečně otevřelo a já vešel dovnitř. Lístek stál bezmála 9 euro, ale byl to jeden z mála výdajů se kterým jsem předem počítal, takže jsem zaplatil a šel dál. Už při čtení knížky pochopíte, že toho Arnold prožil spoustu a poznal tolik významných lidí, že je to na jednoho člověka možná až příliš. A v muzeu to není jinak. Je rozděleno na 4 části. Dětství a armáda, politika, kulturistika a herectví. Všude je spoustu fotek, figurín a originálních věcí z jeho života. Například postel na které jako malý spal nebo jeho uniforma z doby kdy sloužil v Rakouské armádě. Po prohlídce jsem se vydal k nedalekému jezeru Thalersee u kterého Arnold trávil značnou část svého mládí a o kterém v knížce často vyprávěl. Jezero není příliš velké a popravdě ani moc hezké. Je to spíš takovej obyčejnej rybník, ale kdo ví, třeba to tam před 60 lety vypadalo líp. Kolem jezera sem tam narazíte na nějakou vzpomínku na Arnolda. Jedna z nich stojí za zmínku. Když půjdete kolem jezera, narazíte na ceduli s nápisem "Where it all began!" Asi po 30 metrech narazíte na hrazdu přidělanou ke dvěma stromům. "Co je na tom zvláštního?" říkáte si. No ta hrazda už je tam 60 let a ano, na téhle hrazdě započal Arnold Swarzenegger svoji kariéru kulturisty. Samozřejmě jsem nepohrdul a symbolicky si pár shybů udělal.

Muzeum Arnolda Swarzeneggera ve vesnici Thale. 

Povalování se na koupališti a ubytování ve Štýrském Hradci

Po návštěvě muzea v Thale jsem měl ještě dost času před začátkem ubytování u mého hostitele v Hradci a protože bylo horko tak jsem si řekl, že by bylo fajn jít se trochu osvěžit. Našel jsem si tedy na mapách bazén jen kousek od mého hostitele a jel se vykoupat. Vstup mě stál asi 5 euro. Jak jsem tam tak přišel, tak jsem dostal takovej ten divnej pocit jako když na vás všichni koukají. Jako by si všichni řekli "Hele ten je cizí." Ale kdo ví, třeba jsem byl jenom rozcuchanej a vypadal jsem hloupě. Tak či onak, takový osvěžení v tom horku přišlo vhod. Po asi hodince a půl střídavého povalování a plavání jsem se spojil s mojí hostitelkou a vyrazil jsem z bazénu k ní domů. O své hostitelce jsem věděl jen to, že bydlí s dalšími dvěma lidmi a že jsou to něco jako novodobý hipíci. Však to znáte - dredy, láska, mír a to všechno co si pod pojmem "hipík" představíte. Nic proti tomu ale nemám a cena za pokoj byla přívětivá. Když jsem konečně našel dveře od bytu mojí hostitelky, všimnul jsem si nálepky na dveřích na níž stálo: "Refugees welcome! Bring your families with you!". Lehce jsem se zasmál a řekl jsem si: "No, tady se asi o politice bavit nebudeme." Zazvonil jsem na zvonek a otevřela mi mladá holčina s dredama, možná jen o pár let starší než já, jménem Julia. Ukázala mi můj pokoj, trochu jsme si povídali o mojí cestě a mých plánech a pak už jsem se šel najíst a připravit na objevování Štýrského Hradce.

I na cestě se musí odpočívat a tenhle malej bazén ve Štýrském Hradci k tomu byl ideální.

Do zbraně!

V Hradci jsem jako první vyrazil do Landeszeughausu (Zbrojnice). Ne protože bych si chtěl hrát na rytíře a dvořit se princeznám ze Štýrského Hradce, nýbrž proto, že je tam největší sbírka zbraní a brnění svého druhu na světě. Šel jsem přes náměstí kolem nádherné radnice, kde se zrovna konal nějakej protest. Vypadalo to, jako nějaká Italská menšina, ale za co protestovali to nevím a vzhledem k pohledům ostatních to nevěděl nikdo. Do zbrojnice je to od náměstí ani ne 5 minut. Za lístek jsem tentokrát zaplatil 9 a půl eura. Poté mi jeden pán pěknou angličtinou sdělil, co se se v muzeu smí a nesmí a já začal stoupat po schodech nahoru. samotná výstava se skládá ze 4 pater a k vidění je 32 000 kusů zbraní a brnění! Všechno je pod dohledem kamer a zaměstnanců muzea. Ani se nedivím. I mě na chvilku přepadl pocit z dětství nasadit si nějakou tu zbroj a hrát si na urozeného pána. Jsou tam určité zbraně které jsou tam po tisících, takže velkou část výstavy jen projdete, ale pak narazíte na části, kde jsou k vidění nádherná brnění s ruznými vzory. Projít celé muzeum mi trvalo možná něco přes půl hodiny. Po koupení nějakého toho suvenýru a pohledu (ano opět) jsem vyrazil dál.

No myslím, že jedna z těch zbrojí by mi určitě sekla! 

Schlossberg a výhledy na město

Ze zbrojnice jsem se vydal menší oklikou přes několik parků ke Schlossbergu. Schlossberg je kopec nácházející se uprostřed města, jehož vrchol dosahuje výšky 473 m.n.m. První zmínky z historie sahají až do 11. století. Nahoře najdete hodinovou věž, zvonici a samotnou pevnost, která byla postavena někdy v 16. století. Pokud nejste úplně fyzicky zdatní, tak vám výstup chvilku zabere, neboť i já jsem se při výstupu zapotil, ale nebojte není to tak strašný. Navíc je nahoře i kavárna. Tentokrát jsem si ale štrůdl nedal. Cestou k pevnosti narazíte na spoustu cedulí o historii Schlossbergu ve 4 jazycích. Texty nejsou dlouhé a můžete se dozvědět spoustu zajímavostí, třeba že pevnost byla napadena vojsky Napoleona, kde stála proti přesile o 3000 mužích s pouhými 800. Ze Schlossbergu je výhled na celé město a jejich kocháním nějakej čas strávíte. Ideální vzít si sem knížku a číst si. Den už se pomalu chýlil ke konci a já měl ještě v plánu jít si zacvičit (přece si nemyslíte, že kvůli cestování přijdu o svoji formu), takže jsem si na mapě vyhlídnul jedno workoutové hřiště a vydal se tam. Někdo to asi nepochopí, ale přijde mi že když takhle při cestování děláte nějakej svůj koníček, tak je ten celkovej zážitek jakoby hezčí a silnější. Po menším "workoutu" už scházelo se jenom najíst a připravit se na asi nejnáročnější den z celý cesty.

Turistů je všude dost, ale když si chvíli počkáte tak se vám uvolní i hezký místa na fotky. 

Dost bylo architektury, teď už jen jezera a hory!

Ráno jsem vstával kolem půl sedmé. Samozřejmě bych se rád vyspal déle, nicméně mě čekal nejdelší a nejnáročnější den a tak jsem neměl příliš času nazbyt. Cestou jsem se ještě stavil v krámu a v autě si dal snídani. Jo, švédský stoly na low cost tripu nenajdete. Jak jsem se se přibližoval ke svému prvnímu cíli, všimnul jsem si že se podstatně začíná měnit krajina. "Hory! Konečně!" řekl jsem si. Cesta je najednou hned zajímavější i když jste na dálnici.

Pro tuhle fotku jsem si musel zastavit. Pro člověka, co doposud vylezl maximálně na Sněžku, je i tohle k nezaplacení.

Hallstatt. Nejhezčí městečko v Rakousku bez turistů?

Jak se tak blížíte k dalšímu cíli, tak pořád čekáte, kdy už se před váma objeví ty kouzelný místa který jste viděli na fotkách, když jste plánovali svoji trasu. Čím víc se blížíte, tím je pocit silnější. Když jsem konečně dojel do Hallstattu, zaparkoval jsem auto na prvním placeném parkovišti, které tou dobou bylo už skoro plné. Kvůli placenému parkování a dalším plánům na tenhle den jsem se nechtěl zdržet příliš dlouho. Nedokážu si představit, že bych tuhle návštěvu zvládnul tak rychle nebejt aktuální situace. Hallstatt je totiž jedno z hlavních cílových destinací turistů z Asie a touhle dobou doslova praská ve švech. Městečko jsem si tedy prošel tam a zpátky, koupil nějakej ten pohled pro někoho z přátel a vyrazil k dalšímu cíli tohoto dne.

Panorama z Hallstattu. Všimnětě si na levo prázdné uličky, která by jinak byla přeplněná dalšími turisty.


Jezero Gosausse

Od Hallstattu je to ke Gosausse asi 30 minut. Tentokrát jsem auto zaparkoval na neplaceném parkovišti asi 15 minut chůze od jezera. Tou dobou už bylo kolem poledne a každé parkoviště blíž už bylo plné. O mé návštěvě jezera se toho nedá moc říct. V podstatě jsem tam jen přišel, udělal pár fotek a pak si asi půl hodiny užíval pohledu s hudbou v uších. Celé jezero obklopují hory, kterým dominuje Dachstein 2995 m.n.m. V tu chvíli mi začlo bejt líto, že tu nemůžu strávit trochu delší dobu. Řekl bych totiž, že jsem ten typ dobrodruha, co by za týden obešel všechny okolní hory. Ale kdo ví, třeba se sem jednou vrátím.

Jezero, hory a nějakej ten hezkej soundtrack z filmu. Co je víc?

První krize při řízení a největší vodopád v Rakousku

K jezeru Gosausse jsem to měl přes Haltstatt ze Štýrského Hradce asi 200 kilometrů. K další destinaci to bylo kolem dvou hodin cesty. Jak se tak teplota šplhala k dennímu maximu tak na mě s přibývajcími kilometry začla jít celkem velká únava. Člověk by si řekl: "Roadtrip, to je hračka, všude autem a žádný velký túry," nicméně každej kdo jel někdy víc jak 300 kilometrů v kuse ví, že i jízda autem může unavit. Nějak jsem se tedy s menšími problémy v podobě únavy dostal k dalšímu cíli - k vodopádu Krimmler. Auto jsem nechal na jednom z placených parkovišť, zaplatil 5 euro za parkování a vyrazil k vodopádu. Za vstup k vodopádu musíte zaplatit asi 4 eura, což jsem samozřejmě nevěděl, takže o další nečekanej výdaj bylo postaráno. Ponaučení pro příště - dělat si lepší průzkum všech destinací. Ne že by mě 4 eura za vstup finančně položily, ale to máte 4 eura sem 5 euro tam a najednou máte peněženku o 50 euro lehčí. Vodopád je sám o sobě krásnej a fakt obrovskej. Doporučuju si sebou k němu možná vzít deštník, jinak nečekejte, že od něj odejdete úplně suchý. Ale není to tak hrozný a i z blízka se dají udělat hezký fotky.

Spustit samospoušť, doběhnout ke kameni, vyskočit na něj, nějak si sednout a dělat jakože nic. Dělání fotek na tomhle roadtripu byla občas velká sranda, zvlášť když se na vás dívají ostatní.

V srdci národního parku Vysoké Taury

Po menším probuzení v podobě vodopádu jsem se vydal navštívit nejvýše postavenou silnici v Rakousku takzvanou "Grossglockner Hochalpenstrasse" pojmenovanou po nejvyšší                hoře Rakouska Grossglockner. Na začátku téhle silnice je něco jako mýtná brána, kde musíte zaplatit vstup. Ceny se odvíjejí podle typu vozidla (karavan, auto, motorka) a podle počtu osob. Ceny můžete najít na stránkách grossglockner.at. Mě jakožto jednu osobu s jedním autem vyšel lístek na 27 euro. Je to sice dost, ale věřte, že pokud se sem vydáte tak nebudete litovat. Když projedete vstupní bránou, je to jako vstoupit do jinýho světa. Čím více stoupáte, tím lepší máte výhledy. Protože jsem dorazil asi kolem 6 hodiny, tak bylo všude daleko míň turistů, což jsem rozhodně uvítal. Po cestě máte vícero míst, kde se můžete kochat výhledem, ale 2 hlavní jsou "Edelweißspitze" (2 571 m.n.m.), který je také nejvyšším bodem celé silnice a "Výšina císaře Františka Josefa". Na prvním místě jsem strávil asi půl hodiny. Je tu parkoviště asi pro 30 aut a obchod se suvenýry, kterej byl už zavřenej. Pak jsem se vydal na druhé místo, kde máte nádhernej výhled na Grossglockner a ledovec Pasterze rozkládající se v údolí pod ním. Na Výšině Františka Josefa je v podstatě parkovací dům, kde můžete vyjet až nahoru a odkud je výhled nejlepší. Tou dobou, kdy jsem na místo dorazil, tam bylo už jen pár lidí a já si tak výhled mohl v klidu vychutnat. Auto jsem nechal na parkovišti a vydal se k pozorovatelně Wilhelma Swarovského, která je asi 100 metrů pěšky od parkoviště. Jak jsem tak šel, všimnul jsem si dvou turistů kteří si fotí cosi v těch kopcích. Řekl jsem si že tam budou asi nějaký horský zvířata, ale neviděl jsem je, tak jsem šel dál. Jak tak stoupám nahoru, najednou předemnou sedí pán na lavičce a sušenkama krmí 2 sviště. Neřekl ani slovo a já také ne. Oba jsme se pouze usmívali. Jakoby by byl nějaká postava z pohádky, která umí mluvit se zvířaty, ale ne s lidmi. Nabídnul mi sušenku a já jí s díky přijal. Svišti byli jen trochu plaší a se sušenkou v ruce ke mě rychle přišli.  Po tomhle kouzelným momentu jsem došel k pozorovatelně, která už ale tou dobou byla zavřená, takže jsem udělal ještě pár fotek a vyrazil jsem zpátky k autu.

Nejvyšší vrcholek na pravo je Groosglockner 3 798 m.n.m., vpravo v údolí pak můžete vidět ledovec Pasterze. Dole je střecha parkovacího domu kde jsem nechal auto a v pravo dole je cesta vedoucí k rozhledně Wilhelma Swarovského.

Sám v cizí zemi 

Moje další ubytování se nacházelo v oblasti Wenneberg asi 60 kilometrů od Švýcarských hranic. Svojí hostitelce Manuele jsem ještě ráno napsal, že příjezd vidím zhruba na 9. hodinu večer, což mi celkem vycházelo. Autem jsem tedy vyjel do Wennebergu a cestou jsem se stavil na benzínce abych mohl Manuele napsat, že už jsem na cestě a že mi do příjezdu zbývá asi 20 minut. Kdybych jen v tu chvíli tušil jak moc jsem se mýlil. Po příjezdu na místo kde jsem si myslel, že Manuely horská chata leží, jsem zjistil, že asi nejsem na úplně správném místě. Zkusil jsem vyjet ještě trochu výš do hor kde jsem už skoro za tmy potkal uprostřed lesa nějakou paní kolem padesáti let věku, která křovinořezem zřejmě sekala trávu kolem silnice. Jo tohle nevymyslíš. Zkusil jsem štěstí a zeptal se jí jestli mluví anglicky s tím, že kladnou odpověď jsem neočekával. A fakt že jo. Spustila na mě celkem dobrou angličtinou a tak jsem se jí zeptal o radu. Zkusila volat na číslo, který jsem měl v aplikaci Airbnb, ale nikdo to nezvedal. Poradila mi, ať zkusím vyjet trochu výš na místo který mi ukázala na mapě. S díky jsem tedy odjel ještě výš, kde leželo ještě pár domů, ale nikde nikdo. V tu chvíli jsem se cejtil fakt ztracenej. Už bylo asi 10 večer a já začínal počítat s tím, že dneska budu spát na karimatce. Napadla mě poslední možnost. Jet zpátky na benzínku a kontaktovat Manuelu. Vzhledem k tomu jak pozdě už bylo jsem jel fakt rychle, ale stejně mi to na benzínku trvalo asi 15 minut. Po připojení na mě v telefonu čekela zpráva od Manuely. "David? Are you ok?" Po asi 10 minutách zjišťování kde jsem já a kde se vlastně nachází ta chata mi napasla, že pro mě přijede. Za dvacet minut přijelo na benzínku auto a z něho vystoupila mladá slečna se jménem Nadine. Nevím kdo z nás dvou byl víc v šoku. V aplikaci na Airbnb byla totiž fotka staršího páru a Nadine si zase myslela, že jsem tam pěšky. Hned po krátkém představení jsem za ní vyrazil na onu horskou chatu. Když jsme dojeli tak bylo už minimálně po 11. a všude byla tma. Nadine mi ukázala pokoj a pak mi konečně trochu osvětlila situaci. Manuela se svým manželem Petrem (majitelé chaty) šli spát už asi v 9 a Nadine, brigádnice, která tam jezdila na sezónu pracovat, měla za úkol na mě počkat. Asi půl hodiny jsme si s Nadine povídali o tom kdo co dělá a pak jsme šli spát. Jo každej do svýho. Tohle je totiž cestopis a né červená knihovna, že jo. Ráno jsem se konečně seznámil s Manuelou i jejím manželem a dostal jsem i snídani. Na chatě bylo ještě pár hostů. Byl to v podstatě takovej malej hotel v horách. Když jsem vyšel ven tak jsem s údivem zjistil v jaký výšce se vlastně nacházím a jakej byl odtamtud výhled. Už se blížila 9. hodina ráno a já musel vyrazit dál. Poděkoval jsem Manuele za pohostinost a Nadine za to, že pro mě den předtím přijela, protože jinak bych byl asi fakt ztracenej a vydal se na cestu.

Tenhle ranní pohled za to trápení večer předtím celkem stál.

Autem i vlakem až do Berchtesgadenu

Jak jsem tak následoval trasu na mapě, dostal jsem se až do městečka Mallnitz, kde mě to dovedlo k nějaké bráně u železnice. Než jsem se stačil podívat do mapy, zamával na mě pán z okýnka ať přijedu k bráně. Zeptal se mě jestli chci lístek na vlak, ale na to jsem mu odpověděl, že ne, že mám v plánu jet do Berchtesgadenu po silnici. Řekl mi, že se musím otočit a jet zpátky. Moc jsem tomu nerozuměl a jěště chvíli jsem trasu zkoušel sledovat, abych se na ní mohl napojit. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mapa počítá s tím, že pojedu vlakem. Vrátil jsem se tedy na ono nádraží abych se podíval kdy jede další vlak a zda se nevrátit a neobjet to po silnici. Vlak jezdil každou hodinou a lístek stál 17 euro, takže mi zbývalo asi 45 minut. Jet vlakem byla mnohem lepší alternativa, protože objet všechny ty hory by finančně vyšlo stejně a ještě by mě to stálo spoustu času. Asi jsem se nezmínil, že vlak měl samozřejmě nákladovej prostor pro auta. Při čekání na vlak jsem si rychle dojel pro něco k jídlu a dal si druhou snídani. Když se vlak konečně vrátil, zaplatil jsem lístek a začlo se s nakládáním. Nikdy jsem auto na vlak nenakládal, ale nebylo to nic těžkýho. Prostě jste po rampě najeli na nákladní vagón a bylo hotovo. Pak už jen stačilo přesunout se do osobního vagónu a čekat na odjezd. Trasa nebyla dlouhá a vedla asi 8 kilometrů dlouhým tunelem pod 2 833 m.n.m. vysokým pohořím. Potom co vlak dorazil do městečka Bad Gastein, jsem se tentokrát zase po silnici vydal do Berchtesgadenu.

Rychlá fotka při nakládání auta na nákladní vagón v Mallnitzu.

Jezero Königssee a koupání ve skrytém přírodním bazénku

V Berchtesgadenu jsem měl zařízené další ubytování na poslední noc, ale ze začátku jsem městem jen projel a zamířil rovnou do Schönau am Königseem které je vzdálené asi jen 2 kilometry od Berchtesgadenu. Auto jsem zaparkoval 20 minut pěšky od jezera. Jednak proto, že tam bylo neplacené parkoviště a jednak proto, jsem se obával zda se poblíž jezera bude dát vůbec zaparkovat. Připravil jsem si věci do batohu, převléknul se, zamknul auto a vydal se k jezeru. U jezera sice bylo velké parkoviště, ale placené a skoro úplně plné, takže jsem byl rád, že jsem šel ten kousek pěšky. Cestou k jezeru jsem narazil na hodně krámků s jídlem a suvenýry. Všude bylo spoustu lidí, takže jsem se moc nezastavoval a snažil co nejdřív dostat do mého cílového místa, kde, jak jsem doufal, nebude tolik lidí. Když se konečně dostanete do přístavu na jezeře tak toho stejně až tak moc nevidíte a pro výhledy na jezero si musíte vyšlápnout pár kopečků. Hrozně jsem se těšil na místo kam jsem mířil, protože fotky z něj vypadaly výborně, takže jsem do kopce nasadil trochu tempo a začal jsem stoupat. Cestou jsem narazil na pár menších vyhlídek, ale ty byly stejně většinou plné lidí, takže jsem udělal pár fotek a vyrazil jsem dál. Pak jsem došel k poslední vyhlídce, kde sice cesta pokračovala dál, ale byla zavřená a co jsem četl na internetu, tak vstup byl zakázán. Bylo tam pár lidí tak jsem to místo pro jistotu trochu obešel abych nepřitahoval moc pozornosti. Místo na které jsem mířil sice už dnes není zase tak skryté ani tajné, ale čím míň lidí o něm vědělo tím lépe. Terén začal být hodně náročnej a cesta mi trvala minimálně 20 minut. Pak jsem konečně došel na ono místo a předemnou se otevřel společně s vodopádém a přírodním bazénkem krásnej pohled na jezero Königsee. Na místě bylo pár lidí, ale čekal jsem to daleko horší, navíc většina tam strávila třeba jen půl hodiny a odešla. Dokonce se mi i podařilo bejt tam chvíli úplně sám. Strávil jsem tam hodinu, možná dvě. Bylo mi to jedno, protože času jsem měl dost. Chvíli jsem fotil, pak jen seděl a poslouchal písničky a pak zase fotil. Samozřejmě nechybělo malý koupání v bazénku. Voda byla ledová což mi vyhovovalo. Všimnul jsem si, že se tam objevil mladej pár kterej mluvil česky. Když jsem vylejzal, řekl jsem jim: "Běžte se vykoupat, je to teplý." S úsměvem se převlíkli a ještě se mě borec zeptal: "Fakt je to teplý jo?" Se smíchem jsem mu řekl, že jsem si dělal srandu, ale že se to dá. Po menším "small talk", kterým jsme na to navázali, jsem se dozvěděl, že pocházejí z Moravy, bydlí v Praze a teď cestujou podobně jako já s tím rozdílem, že v autě i spí. Začal jsem se chystat na odchod a vyrazil jsem. Jak by řekl Forrest Gump: "Chtělo se mi běhat." A mě se chtělo, tak jsem zapnul sluchátka a rozběhnul jsem se. Terén byl, jak už jsem řekl, dost náročnej, ale běhání "downhillů" mě baví, takže jsem si to celkem užil. Od Schönau jsem k autu už jen šel a po cestě jsem si všimul svého cíle na další den. Orlího Hnízda.

Panorama z místa u vodopádu a přírodního bazénku.

Elisabeth, dobrodruh z Korsiky

Ke své poslední hostitelce jsem přijel kolem 6. hodiny. Zazvonil jsem na zvonek a čekal, kdo mi otevře tentokrát. Po schodech chodby jednopatrového bytového domku ke mě seběhla paní, která se představila jako Elisabeth. Slovo "paní" ale k Elisabeth vůbec nesedělo. Už od prvního momentu z ní čišila energie a úsměv, kterej člověk občas nevidí ani u žen o 20 let mladších. Po schodech jsme vystoupali do jejího bytu, kde byl i její manžel. Celej byt byl zařízen v krásným Bavorským stylu přesně tak, jak by jste si představili. Pak mě zavedla do mého pokoje, kde byla na posteli připravená umělá kytka a na stole byly 2 skleničky. No, jak to říct. Tenhle pokoj je tak trochu určenej spíš pro zamilovaný páry. To ale neznamená, že by tu člověk nesměl bejt sám. S Elisabeth jsme se začli bavit o tom, zda cestuju sám, co už jsem všechno projel a kam se ještě chystám. O sobě mi prozradila že pochází z Korsiky a její manžel z Nice. Nějakou dobu prý bydlela v Malajsii a pak se několik let plavila s manželem na moři. Prý dělala dokonce i kapitánku lodi. Už ale nevím jestli na lodi, na které se plavila s manželem nebo někde pracovně. Po tom všem se s manželem rozhodli splnit si svůj sen a přestěhovali se do Berchtesgadenu. No, to není úplně špatnej životopis, co? Zmínil jsem se, že taky mluví 4 jazyky? Každopádně jsem jí se smíchem řekl, že je můj novej hrdina. Potom jsem si dal večeři a šel se trochu projít po okolí. Elisabeth mi doporučila jednu vyhlídku jen kousek od domu. Po sledování západu slunce v Berchtesgadenu jsem se vydal zpátky a začal jsem se připravovat na spánek. Při čištění zubů jsem ve svojí koupelně objevil 3 věci. Za prvé, lepší výhled jsem z koupelny fakt nikdy neměl. Za druhé, když jsem zapnul kohoutek s vodou tak začal svítit modrou barvou. Jak na nějaký vesmírnej lodi. A nakonec, nad zrcadlem byl takovej malej reprák, kterej se vždycky při vstupu do koupelny zapnul a začal z něho hrát zpěv ptáčků, jako když se ráno probudíte. To už mi přišlo fakt srandovní. Pak už jsem si šel jen lehnout a nabrat síly na další den.

Západ slunce v Berchtesgadenu byl výborným zakončením předposledního dne.

Výstup do Orlího hnízda a konec jedné cesty

Ráno jsem se rozloučil s Elisabeth, která mi popřála šťastnou cestu a autem jsem se vydal do nejbližšího obchodu pro snídani. Pak jsem zajel na parkoviště kde jsem měl v plánu nechat auto a trochu se nasnídal. Myslím, že když jsem poprvé slyšel o Orlím hnízdu, bylo mi možná 10 let. Jako malej jsem vždycky trávil nedělní rána sledováním válečných dokumentů a tam jsem ho poprvé spatřil. Podruhé, kdy jsem o něm slyšel, bylo v minisérii od HBO s názvem Bratrstvo Neohrožených. Seriál pojednával o 506. pluku 101. výsadkové divize která v Den D seskočila v Normandii a postupovala Francií, Belgií a Německem až nakonec na sklonku války skončila v Berchtesgadenu. I kvůli tomu jsem si vždycky říkal, že se sem jednou musím podívat a po všech těch letech jsem se sem opravdu dostal. Když jsem dosnídal, tak jsem se připravil na výstup, kterej rozhodně neměl bejt jednoduchej. Na zhruba 9 kilometrech jsem měl vystoupat asi 1200 metrů, což není nejmíň. Asi v půlce jsem potkal pána, kterej se mě zeptal zda to tu neznám. Prej ho mapy vedou stejnou cestou, kterou jsem shodou okolností šel i já, ale v půlce hory, která před náma stála prý cesta končí a dál nepokračuje. Sráz v místě kde měla vést cesta byl fakt ostrej a i když jsem dost velkej blázen tak se mi moc nechtělo navyšovat statistiky mrtvých Čechů v zahraničí. Pánovi jsem doporučil jinou cestu na mapě, kterou jsem našel a vydal se jí taky. Pak jsem dorazil k serpentinám, které vedly kousek pod Orlí hnízdo. Bylo to trochu na hlavu. 100 metrů na jednu stranu, 100 metrů na druhou. Pořád dokola. A ještě k tomu to neskutečný stoupání. Když se k tomu přidal déšť tak jsem si řekl, že lepší už to bejt nemůže. Nicméně spalující horko by bylo asi horší. Cestou jsem potkal několik lidí. Tolik utrpení v lidských tvářích se jen tak nevidí. Naštěstí nikde nebylo zrcadlo, kde bych viděl to svoje. Výstup mi trval asi 3 hodiny. Když jsem se dostal nahoru, celé Orlí hnízdo bylo zahaleno v mracích a nic nebylo vidět. Tak jsem si sednul dal si svačinu a zjistil, že ze dvou litrů vody zbyl sotva jeden decilitr. Vzhledem k tomu, že mě čekala ještě cesta dolů, to nebylo nejšťastnější zjištění. Jak to tak v horách bývá, počasí se zde měnilo každou minut. Jakmile se jedno takové "okno" otevřelo, popadl jsem mobil a snažil se toho nejvíc zachytit. Výhled z Orlího hnízda byl obrovskej. Myslím, že odtamtud bylo vidět až do Salzburku. Ještě taková menší historická vsuvka pro ty, kteří nevědí co to vlastně Orlí hnízdo je. Orlí hnízdo je chata vysoko v horách, jež byla dárkem pro Hitlera jako letní sídlo. Ten posera měl ale strach z výšek a přírodních vlivů tak jej navštívil asi jenom desetkrát. Dnes je tam prý restaurace, ale buďto byla pouze zavřená a nebo ji zrušili. Po asi hodinovém pobývaní nahoře jsem se vydal dolů druhou cestou, která do Berchtesgadenu vedla. Když jsem mohl, tak jsem běžel. Aby toho místo došlé vody nebylo málo tak mi docházela i baterie, která asi v půlce sestupu došla úplně. Nicméně jsem věděl, že dokud jdu dolů, tak jdu relativně dobře. Cestou jsem narazil na nějakou restauraci a tou dobou už jsem měl fakt žízeň, takže jsem si celej spocenej sedl na terasu, co nejdál od ostatních hostů. Vysvětlovat proč asi nemusím ne? Objednal jsem si jednu limonádu a jednu čistou vodu. Hned jako mi to paní servírka donesla jsem požádal o zaplacení a než přinesla účet tak jsem to měl v sobě. Stálo mě to asi 4 eura, ale když máte žízeň tak vám to i s vysokohorskou přirážkou přijde levný. Jak jsem tak sebíhal dolů, najednou mi v cestě stojí dva postarší Němci a jeden z nich roztáhnul ruce jakoby se mě snažil zastavit. Německy umím možná tak "zatáčku" a "Dobrý den", takže si asi dokážete představit jak vypadala naše konverzace. Vypadaly, že byly nadšený z toho jak tam běhám, jakoby vzpomínali na to jak za svejch mladejch let běhali taky. I přes mou špatnou Němčinu jsem pochopil, že se mě ptali odkud jsem a kudy dneska běžím. Nějak jsem se jich zeptal, zda tahle cesta vede do Berchtesgadenu, načež jsme se rozloučili a já pokračoval dál. Vzhledem k vybitýmu mobilu ani nevím jak dlouho mi to trvalo doběhnout až dolů, ale nějak jsem to zvládnul a dostal se až k autu. "A je to tady," řekl jsem si. Konec mýho velkýho dobrodružství. Lhal bych, kdybych řekl, že se mi trochu nestýskalo po domově, ale sotva jsem vyrazil domů a vyjel z Berchtesgadenu, začlo se mi stýskat po tom všem, co jsem za těch 5 dní prožil a začal přemýšlet nad tím co podniknu příště.

Něco končí, něco začíná. 


Galerie

Přidej se do komunity cestovatelů! Vytvoř si mapu svých cest. Sdílej své zkušenosti s ostatními.

Připoj se

AHOJ

Jmenuji se Jonathan Demme, jsem z Francie, budu vás stručně informovat, jakmile to od vás uslyším, budu se s vámi chtít probrat, ale ne tady v cestoletu napište mi na (jonathandemmi@gmail.com)
S pozdravem
Jonathan Demme

Pro přidání komentáře se přihlaš